Zdůrazněme však znovu! Za panování Jana Rumla Druhého, tehdy již snad i doktora práv tvrdě školeného a všestranně vyzkoušeného na evropsky známé Právnické fakultě v Plzni, na Ministerstvu vnitra byl vypsán grand na vypracování díla o extremismu v České republice. Práce se ujala Masarykova univerzita v Brně a také jeden snaživý a velmi podnikavý student, Michal Mázl. Pokud mi paměť dobře vybavuje tuto průkopnickou etapu podloženou grandem MV ČR, tak pan Mázl se obrátil i na Křesťanskosociální hnutí (KSH) dopisem, v němž zdůrazňoval, že má zájem o KSH, naznačil, že je mu blízké, a proto by se rád seznámil s našimi materiály. Ve své tehdejší naivitě jsme mu ochotně vyhověli, materiály mu poslali a dali mu i kontakt na našeho tehdejšího brněnského důvěrníka, Josefa Čtvrtečku. Čas míjel, plod dozrál. Myslím, že v r. 1996 se objevilo dílo „Politický extremismus a radikalismus v České republice“. Autorem řady statí byl M. Mázl. Ten si na uvedených fenoménech zřejmě udělal i doktorát. Budiž mu přáno. Ruka páně, Rumlova, byla otevřena, a diplom následoval. Co mohl mladý „nadějný“ student žádat víc. Vždyť se vypracoval na znalce extremismu a radikalismu. „Společenské uznání“ nenechalo na sebe dlouho čekat. Již v únoru 1999 se pan Mázl stal na Ministerstvu vnitra vedoucím oddělení analýz a koncepcí, aby jen o něco později povýšil na vedoucího odboru bezpečnostní politiky. Kariéra jako hrom. V současnosti se zmíněný pán protlouká životem jako znalec na extremismus.
Co jeho dílo přineslo nejrůznějším občanským sdružením? Především jejich rozdělení na extremistické a jiné. Podrobnosti si může zájemce nastudovat ve výše uvedené publikaci. KSH bylo označeno za extremistické. Chápali jsme, že křesťany, kteří nejdou poslušně se stádem a ve stádě vedeným beranem a hlídaným vlkem, pardon, ovčáckými psy, musí nějak speciálně označit. V tu dobu jsme nemohli již být stíháni jako kacíři. Ale jako na extremisty si mohli na nás posvítit. A také posvítili. Nejen přihrádky pro neposlušné či nezařazené, ale i bič na extremisty byl na světě. Občas s ním někdo praskl a zvolal časem slábnoucím a nejistým hlasem do zbraně. Zvykli jsme si na „přízeň“ mocných a přestali jsme ji i vnímat. Na „odkrytý extremismus“ jsme jako mnozí další zapomínali a časem zapomněli úplně. Nepříjemné vzpomínky na M. Mázla, „zázračné dítě“ pana Petra Fialy, však nám zůstaly.
Rektorem Masarykovy univerzity byl dvě funkční období (2004-2011). Po skončení rektorského mandátu působil jako prorektor pro akademické záležitosti Masarykovy univerzity, od září 2011 byl hlavním vědeckým poradcem předsedy vlády České republiky, 2. května 2012 byl jmenován ministrem školství, mládeže a tělovýchovy ve vládě Petra Nečase.
Ve volbách do Poslanecké sněmovny PČR v roce 2013 kandidoval v Jihomoravském kraji jako lídr ODS a byl zvolen, když získal devátý nejvyšší počet preferenčních hlasů (11 372) v celé zemi.[3] V listopadu byl zvolen místopředsedou poslaneckého klubu ODS.]
Na 24. kongresu ODS v Olomouci byl 18. ledna 2014 zvolen předsedou strany, když zvítězil již v prvním kole, v němž získal hlasy 437 delegátů a porazil tak Miroslavu Němcovou a Edvarda Kožušníka.
Ve své vědecké práci se specializuje na srovnávací politologii a evropskou politiku. Publikace věnované problematice evropské integrace významným způsobem ovlivňují vědeckou i veřejnou debatu na toto téma. Monografie Evropská unie (s M. Pitrovou, 2003, 2009) patří k standardním pracím oboru a používá se také jako učebnice na řadě vysokých škol v České republice a na Slovensku, k jeho nejznámějším knihám v této oblasti patří Evropský mezičas (2007, 2010). Kniha Politický extremismus a radikalismus v České republice (1996), kterou uspořádal, stála v počátcích vědeckého výzkumu tohoto fenoménu v Česku. Značného (i mezinárodního) ohlasu se dostalo jeho pracím věnovaným politické dimenzi náboženství (např. Katolicismus a politika, 1996; Laboratoř sekularizace, 2007); dlouhodobý historický a sociálně-vědným výzkum podzemních církevních aktivit v období komunismu (s J. Hanušem) shrnuje monografie Skrytá církev (1999, Die Verborgene Kirche, 2004). Významné jsou jeho práce věnované politickým stranám a zájmovým skupinám, k nejznámějším patří Teorie politických stran (s M. Strmiskou, 1998, 2009), jako autor a editor se podílel mj. na monografiích Politické strany ve střední a východní Evropě (2002), Partie i systemy partyjne Europy Środkowej (2003), Eurostrany (2007) nebo Europeizace zájmů (2009). Velkou pozornost vyvolala jeho kritická analýza současné politiky Politika, jaká nemá být (2010). Je autorem 14 monografií a více než 200 odborných studií publikovaných v řadě zemí, podílel se na řešení mnoha národních i mezinárodních výzkumných projektů.
Po listopadu 1989 pokračoval v publikačních a občanských aktivitách, působil jako redaktor a editor např. v časopisech Proglas, Revue Politika, Kontexty apod. V roce 1993 založil s přáteli občanské sdružení Centrum pro studium demokracie a kultury (CDK), think-tank, který se stal jednou z nejúspěšnějších neziskových vzdělávacích a kulturní organizací.
.Zpracováno podle údajů Wikipedie