Vzpomínky pamětníků II

Vzpomínky pamětníků na vyhnání Čechů z pohraničí 1938

II. část

Vydání první

Úvodem

Když se nám v Plzni podařilo vydat první soubor vzpomínek našich členů na ony osudné události v roce 1938, byl to bezesporu úspěch. Vždyť získat je nebylo snadnou záležitostí, mnozí se k minulosti neradi vracejí a naše řady řídnou. Přesto se brožurka setkala s velkým ohlasem jak u veřejnosti, tak i u organizací a spolků. Že v převážné míře se jednalo o vlastenecky a levicově zaměřené, není snad ani třeba dodávat. Díky Křesťanskosociálnímu hnutí se dostaly na mnohá místa v naší vlasti, u nás putovaly kromě okolí Plzně na Klatovsko, Chebsko a další místa. Na oslavách 1. máje v Plzni jsem byl dokonce velmi mile překvapen. Jedna z organizací jak tuto brožurku, tak i další, pojednávající o událostech po mnichovské dohodě na Chodsku a Pošumaví, si rozmnožila a nabízela zájemcům.

Vše tohle bylo pro mne impulsem k tomu, abych se pokusil o přípravu dalšího, již tedy druhého souboru. Jakousi drogou mi bylo i neustálé štvaní landsmanšaftu, stupňování útoků a požadavků z jejich strany. A kdyby jen od nich! Přibývá nám věru dost nohsledů, ochotných jim přizvukovat, z našich řad a od nás. A loni to bylo doslova šokující prohlášení rakouských Němců, od nás po válce odsunutých. Opět nám vzkázali, že jsme se na nich dopustili genocidy a že za ty lži, co o nich šíříme, zasluhujeme prý – a oni to požadují – odsouzení a trest. Šéf jejich sudetoněmeckého landsmanšaftu ve Vídni, Gerhard Zeihsel, na tom stále trvá. Při jednom z rozhovorů s novináři neváhal dokonce našeho prezidenta označit za šovinistu.

Nelze přece k takovým jevům a výpadům, pouze mlčky přihlížet a nereagovat. Zejména když sledujeme vcelku vlažné a váhavé postoje k těmto názorům u naši vlády a u dalších politiků, či úřadů. Na jejich smyšlenky a překrucování historie musíme postavit svědectví našich členů – těch, kteří tenkráte toho všeho byli svědky a přímými aktéry. Kteří museli všechno to příkoří, ponižování a i později často utrpení prožívat se svými rodiči a příbuznými. To vše se stalo jejich nedobrovolným osudem po dobu trvání nacistické okupace, Protektorátu Čechy a Morava. Tohle vše tedy bylo motivací, abych se pustil do dalšího sběru vzpomínek. Je to svědectví těch, kteří museli opustit své domovy a nyní žijí mezi námi v Plzni a okolí. Budiž nám všem poučení i výstrahou – vždyť neonacistům opět narůstá hřebínek!

J. Sedlák, předseda Městského výboru Plzeň Kruhu občanů ČR vyhnaných v roce 1938 z pohraničí

Marta Černá

Naše rodina zpočátku žila v Přešticích, městečku jižně od Plzně, kde se můj otec roku 1889 i narodil. Za první světové války byl pochopitelně odveden a rukoval brzo na frontu. Tam využil příležitosti ke zběhnutí a vrátil se až na jaře 1921 jako ruský legionář. V Přešticích si otevřel malou živnost a také se zde oženil…

V roce 1936 dostal nabídku, aby jako soudní vykonavatel a zároveň i dozorce u vězňů působil u soudu v Dubí nedaleko České Lípy. Výhodou u něj bylo, že ovládal německý jazyk slovem i písmem, pro něj pak nebylo zanedbatelné, že tím získá i služební byt. Naše rodina už tehdy byla pětičlenná, já byla prvorozená.

Jak sílilo štvaní proti naší republice z Německa a stupňovaly se útoky, ba i teror sudeťáků vůči českým lidem, , stávala se neudržitelnou situace i pro nás. Státní zaměstnanci byli sudetským Němcům zvlášť trnem v oku.Z pohraničí jsme ale odjížděli stejně až mezi posledními, v říjnu 1938. Musím dodat, že opravdu jen s tím nejnutnějším vybavením, na odvoz dalšího zařízení bytu a věcí se nám už nepodařilo zajistit žádný dopravní prostředek. – Otec byl sice služebně přeložen do Kralup nad Vltavou, ale tam nebyl k dispozici byt. Matka se musela uchýlit se sourozenci do Stropčic na Klatovsku, já našla přístřeší u tety v Přešticích, Rodina se dohromady sešla až ve Velvarech, úřady otci vyhověly a dostal tam místo ve stejné funkci i s bytem. Jenže tahle „štace“ se pro naši rodinu stala místem osudným. Tamní přednosta soudu JUDr. Trejbal se s několika dalšími zaměstnanci zapojil do ilegální organizace, tzv. „Roudnického hnutí“. Jak se tehdy v mnoha případech stávalo, jedna ze zaměstnankyň soudu, jeho podřízená Dubská, se propůjčila k zradě a vše udala. Gestapo zasáhlo rychle, přednostu zatkli v květnu a po výsleších byl v říjnu 1941 – pro výstrahu, jak nacisté zdůraznili, - veřejně popraven. Pro ostatní, včetně mého otce, si gestapáci přijeli v červenci téhož roku. Po výsleších na kladenském gestapu jej odeslali do Terezína a krátce nato následoval transport do koncentračního tábora Mauthausen. Stačí si vzpomenout na tamní pověstný lom a tahání těžkých kamenů ručně po bezpočtu schodů nahoru … Za kruté zimy 1942, po vyčerpávající dřině v lomu, prokládané mučením, otec skonal v lednu 1942. Nedožil se tedy ani 53 let.

Po jeho zatčení zůstala matka s námi zcela bez finančních prostředků. V tu dobu jsem byla krátce vdaná, snažila jsem se tedy matce a sourozencům situaci nějak ulehčit. Našlo se i pár lidí, kteří podali pomocnou ruku. Byli ale i tací, kteří se nestyděli zachovat se opačně. Ba dokonce nás při následném stěhování i okradli. Maminka dostala totiž týden k tomu, aby opustila služební byt. Stěhování se ukázalo být navíc velkým problémem – odbývalo se natřikrát! A navíc během tří měsíců. Nejprve to byla pastouška ve Velvarech, potom do podnájmu, Nakonec se mi s manželem podařilo sehnat ubytování v Mlékojedech. Tam maminka podle potřeby vypomáhala si prací u sedláků. Do svého domku v Přešticích jsme nemohli.

Když válka skončila, hned si maminka podala žádost o nastěhování do našeho domku v Přešticích. Navrácení se uskutečnilo až na jaře 1946 a matka se tehdy přihlásila do Svazu protifašistických bojovníků (dnes ČSBS). Po matčině smrti v roce 1969 převzala za naši rodinu štafetu v této organizaci sestra Jaroslava, A já se stala členkou Kruhu občanů ČR vyhnaných v r. 1938 z pohraničí.

Co k tomu všemu dodat? Největší újmu jsme neutrpěli ztrátou majetku, s tím se člověk vždy nějak vyrovná. Byla to ztráta otce, spojená s pronásledováním celé rodiny, spojená i s újmou na zdraví a žitím v neustálém strachu. Co s námi nadále bude, co ještě můžeme od neonacistů očekávat k horšímu?… Tohle vše se například podepsalo na zdraví mého bratra Karla – trpěl pak silně žaludečními vředy a zemřel v necelých 57 letech.

Tyhle věru neradostné vzpomínky na onu dobu jsem sepsala i proto, že je třeba právě dnes – v době, kdy roste tlak ze strany Němců a jejich přisluhovačů u nás, tohle vše připomínat. Aby lidé nezapomněli, jak se k nám Němci chovali a co vše – po jimi vyhrané válce – by pro český národ následovalo.

Marta Černá, Přeštice, okr. Plzeň - jih

Jaroslava Vosková

Úcta k mým rodičům, jejich přátelům a tisícům dalších hraničářů mne vede k tomu, abych se svěřila jak s zážitky mými, tak mých rodičů. Co vše jsme museli prožívat a zakusit v tehdejší době s německými – ovšem tehdy s našimi spoluobčany – sudetskými Němci. Dělo se tak povlovně a vyvrcholilo na sklonku třicátých let.

Otec pracoval jako strojvedoucí u ČSD. V roce 1934 byl přeložen z Ostravy do Chebu. Přišla jsem s rodiči do tohoto hraničního města jako tříletá. Ubytování jsme našli ve vilce, přezdívalo se jí „Wohdreb“. Majitelé byli postarší Němci, jménem Maierovi. Měli dva syny ve věku kol 20 let. Musím přiznat, že jsme byli od nich přijati dobře. Když maminka například onemocněla, paní se o mne starala, což bylo pro maminku vítanou pomocí. A dokonce jeden ze synů sjel ihned na kole do města pro lékaře. Dá se říci, že panovala mezi námi pohoda. Otec ale později sehnal byt blíže lokomotivnímu depu (výtopně), tak jsme se odstěhovali. V té ulici stál naproti dům, což by jinak nestálo za zmínku, ale – v tom našem domě bydleli samí Češi, kdežto v tom protilehlém převážně Němci. To v pozdějším vývoji sehrálo neblahou úlohu, ale o tom se zmíním dále. Za domy se prostíralo volné velké prostranství, ohraničené železniční tratí. Posloužilo nám to k našim dětským hrám, ozývala se odtud pestrá směsice hlasů a hlahol jak v české řeči, tak i chebské němčině.

Jenže přišla éra Konráda Henleina a K.H. Franka, první coby učitel tělocviku, druhý knihkupec z Karlových Varů. Oba se ukázali v pravém smyslu slova jako zloduši. Jejich hlavním úkolem bylo zasít a šířit nenávist mezi námi a Němci. Což se jim postupně dařilo. Dokázali využít sebemenší příčiny k štvavým útokům jak proti republice, tak vůči našim lidem. Navíc jak urážek a provokací přibývalo, braly za své i dosavadní sousedské vztahy. Naši vrstevníci – děti z německých rodin na nás začaly hanlivě pokřikovat, vyvolávat rozmíšky, později došlo i na kameny a šarvátky. Následkem se toho my, české děti, musely uchylovat na dvorek českého domu, bály jsme se chodit ven. Navštěvovala jsem českou školu a ta byla dost vzdálena. Útoků na nás přibývalo a tak nás rodiče ve skupinkách doprovázeli do školy i potom domů.

V paměti mám stále vryty ony zářijové dny, kdy zemřel náš prezident T.G. Masaryk. Naši obchodníci např. umístili jeho fotografie do výloh. Němci to vše okamžitě poplivali! V den, kdy se v Chebu na náměstí konala tryzna za Masaryka, provokovali místní sudeťáci tím, že chodili kolem, pokřikovali a vůbec projevovali bujaré veselí. Došlo dokonce k tomu, že několik ze dvojic, které plánovaly uzavřít sňatek, požádalo na radnici, aby se tak stalo v den prezidentova pohřbu! Až k takovému jednání, těžko pochopitelnému, dospěl záměrně živený fanatismus u nich. K provokacím sudeťáků chci ještě dodat, že naše policie neučinila nic. Pouze přihlížela, jak je tomu i dnes. Prý v tom nelze spatřovat nic protizákonného! Buďme ale vůči těm řadovým policistům spravedliví – oni prostě vidět nesměli. Řídili se příkazy, které obdrželi „shora“.

Bojovnost a troufalost ordnérů neustále vzrůstala. Množily se navíc i přechody přes hranice, jak sudeťáků do říše, tak Němců k nám. Těžko jim bylo možno účinně bránit. Proudil sem nejen agitační materiál, ale i zbraně, střelivo. V Německu se prováděl urychlený výcvik mužů pro boj s našimi bezpečnostními složkami. O konflikty na hranicích nebyla věru nouze.Ve škole jsem sdílela místo v lavici s dívkou, jejíž otec byl policista. Do služby také chodil na hranice. Jednou narazili na skupinu, která začala po nich střílet. Palbu naši opětovali a jednoho z vetřelců smrtelně zranili. Za několik dnů zůstalo místo v lavici prázdné. Ředitel školy nám přišel oznámit, že onen policista byl zákeřně přepaden a ubit ordnery. Nešlo o ojedinělý případ. Vraťme se k onomu domu, k Maierovým, kde jsme v počátku v klidu bydleli. Maminka se vrátila jednou z města s pláčem. Potkala se s jedním z jejich synů, už nosil ordnerskou uniformu. Když došel k ní, odplivl si před maminkou. Byla to jedna z ukázek, kam bezuzdné štvaní henleinovců dokázalo lidi přivést.

Vývoj potom už nabral zrychlené obrátky, až k onomu nešťastnému závěru. Bylo to někdy v září 1938, otec doma nebyl, někde na trati bděl nad chodem „své lokomotivy“. Když jsem večer usnula, matka vyšla na balkon. Až z náměstí sem doléhal ohromný řev, místní Němci tam naslouchali hromadně projevu Adolfa Hitlera. Jeho řeč, plná emocí a nenávisti, přenášená tlampači, byla čas od času vystřídána rykem sudeťáků, dávajících tak najevo svůj souhlas s tím, co jejich „vůdce“ říká. Po skončení projevu se Němci chopili jimi tak oblíbených pochodní a za doprovodu píšťal a bubnů tihle – „utiskovaní sudetští spoluobčané“, vydali se na marš městem. Cestou vytloukali výkladní skříně českých a židovských obchodníků. Stejně jako ostatní Češi i matka byla plná obav a strachu, věru těžko bylo možno odhadnout, k čemu tento rozběsněný dav může se ještě odvážit. Teprve až po půlnoci se podařilo policii řádění ukončit.

Ráno se zpočátku zdálo, že zavládne na chvíli klid. Do školy jsem ale už stejně několik dnů předtím nešla. Kolem desáté hodiny dopoledne k nám přišlo několik mužů se vzkazem, aby ženy a děti opustily pokud možná co nejrychleji město. A odjely do vnitrozemí. Maminka už v noci, jakoby v předtuše nejhoršího, to nejnutnější naskládala do batohu, zejména její a moje oblečení. Do dalšího zase nachystala otcovy potřeby a věci. Samozřejmě, že to nebylo oněch 30 kilogramů na osobu … Na stole nechala pro otce vzkaz, že odjíždíme k babičce do Plzně. – Ale nešlo to jen tak hladce. Na rohu ulice nás čekalo nemilé překvapení – cesta k nádraží neměla probíhat v klidu. Před oním domem naproti, a to i v průjezdu, čekali Němci s holemi, deštníky, plácačkami na koberce a dalšími věcmi vyzbrojení, že nám dají na pamětnou. Viděla jsem, že mlátí ženy i děti, co odcházely před námi. Maminka šla k jednomu z našich vojáků s dotazem, proč nezakročí? Dozvěděla se, že jim to velitel zakázal…. Ale on hned dodal, že když tohle vidí, rozhodl se s kamarády, že příkaz poruší. Nakonec s nimi zasáhla i skupina četníků a pod namířenými hlavněmi pušek Němci uposlechli výzvu a stáhli se do domu.. Pokračovaly jsme tedy k nádraží, ale i tam vládla panika. Také tu Němci mlátili naše lidi, kteří se chtěli prodrat k nástupišti. Dokonce větší skupinky Němců neváhaly napadat naše policisty. Obě jsme si oddechly, když jsme se usadily do vagónu, ještě více, když odpoledne jsme mohli vystoupit v Plzni. Otec spolu s ostatními železničáři odjel z Chebu až posledním vlakem. Jak potom vyprávěl, bránili výtopnu, aby se podařilo do vnitrozemí odeslat co nejvíce lokomotiv a tak je zachránit před německým záborem. Nemohu ale opomenout skutečnost, že zpočátku i v Plzni jsme zažili nejednu trpkou chvíli. Vyskytli se i tací lidé, kteří o poměrech v pohraničí toho moc nevěděli. Strohé zprávy z tisku, či co slyšeli jen z vyprávění, jim pravdivý obraz nemohlo o situaci podat. A my jsem od nich nebyli dobře přijati. Často jsem ze školy přicházela s pláčem, když od spolužáků přilétala slova „uprchlice“ a podobně. Také otec chodil z práce zasmušilý, slýchal podobná slova, včetně těch, že lidé z pohraničí berou místním práci … Vše se ale časem urovnalo a nakonec drtivá většina národa měla možnost přesvědčit se, co nacismus dokáže, čeho jsou Němci všeho schopni.

My jsme tenkráte byly malé děti, školáci. S rodiči jsme přesto vše tohle musely zažívat, od nich se nám postupně dostávalo vysvětlení, proč se to vše děje. Na základě vlastních prožitků a zkušeností mohu tedy dosvědčit, že sudetským Němcům se v Chebu nedělo žádné příkoří. Nikdo je neutiskoval, neomezoval v občanských právech, rozprávěli ve své jazyce. Jak je všeobecně známo, měli i své školy. Byli to naopak oni, kdo se nechal svést. . Nakonec docházelo k protizákonnostem jen a jen z jejich strany. Dokonale se jim podařilo zničit dříve pokojné vztahy a spolupráci v mnoha směrech. – Je na nás, pamětnících – vyhnaných lidí z pohraničí Němci – ukázat na to a dosvědčit, jak tehdy vše probíhalo. Plně pravdivě a nezkresleně. Tím nechceme zasít mezi námi nenávist, to bychom jen opakovali jejich nesprávné chování z předmnichovské doby. Musíme ale bránit tomu, aby pravdivý obraz situace kdokoliv překrucoval, či dokonce zamlčoval. Máme přímo za povinnost uchovat tyto vzpomínky a předat je i pro poučení našim budoucím.

Jaroslava Vosková, Plzeň

Josef Hrádek

Již od vzniku republiky, tedy od roku 1918 jsme celá rodina žili v Dobřanech na jižním Plzeňsku. Otec byl zaměstnán v tamním ústavu pro choromyslné. Celá naše rodina byla organizována v Sokole. Já studoval na stavební průmyslové škole v Plzni. Jako asi i jinde, i v Dobřanech byla situace, pokud jde o vztahy mezi Čechy a Němci klidná. Zhoršovat se začala až v posledním období před rokem 1938, to už se mnozí zdejší Němci veřejně angažovali a hlásili se k Henleinově straně.

V roce 1938 byly Dobřany zabrány německým vojskem. Jako v jiných obcích kol Plzně, byl cíl jasný – co možná se nejvíce přiblížit k Plzni, centru západních Čech. Hned první den po příchodu wehrmachtu byli zajištěni mnozí mladí lidé. Někteří patřili mezi mé kamarády. Bylo tedy zřejmé, že zdejší Němci se hned osvědčili jako udavači. Já měl štěstí, o akci jsem dostal zavčas zprávu, a tak jsem přes blízké „nové hranice“ utekl do Přeštic. Otec zůstal na příkaz v práci. Asi týden potom jsme se mohli vystěhovat. Nu mohli – odvézt z bytu bylo možno jen to, co se vešlo na nákladní auto. Zbytek zůstal na místě a nešlo o zanedbatelný majetek. Dočasně jsme bydleli v Přešticích, kde žili naši příbuzní. Otec dostal zaměstnání v Praze, rodiče tam tedy se odstěhovali, já zůstal v městečku ještě dva roky. Pak jsem je následoval.

Skončila válka a rodiče se do Dobřan vrátili zpět. V ústavu bylo zapotřebí lidí. Je nutno dodat, že jsme neobdrželi žádné odškodné! Podnes cítím ono nucené vystěhování jako velkou, neodčiněnou křivdu. Nejde jen o majetek, i když tohle nelze pominout. Ale naše vyhánění Němci kromě jiného v nejednom případě znamenalo často i roztržení rodin, které se po válce již z různých důvodů nikdy nemohly sejít. O dalších křivdách a škodách ani nemluvě… .

Josef Hrádek, tehdy Dobřany

Jindřich Karas

Světlo světa jsem spatřil v Nýřanech roku 1931, kde celá naše rodina bydlela u babičky. Maminka se živila jako dámská krejčová, otec byl zámečníkem. Třebaže Nýřany byly první obcí směrem od Plzně, které byly včleněny do tzv. Sudetengau, vcelku jsme s místními Němci vycházeli dobře. To se postupně začalo měnit, jak sílila propaganda henleinovců a štvavé rozhlasové vysílání z říše. V těžkých dnech mobilizace 1938 byl otec na podzim povolán k službě na hranici. Já coby malý školák zůstal tedy s matkou sám.Jak známo, mezinárodní vývoj byl pro naši republiku neblahý a tak naši vojáci se museli od hranic stáhnout. Na cestě do posádky ve vnitrozemí se otec nakrátko zastavil doma. Já mohl tak obdivovat jeho uniformu, kožené opásání i pistoli. Říkalo se o něm, že byl odvážný. Sám vyprávěl, že proti narušitelům a provokatérům z německé strany , když byl okolnostmi donucen, neváhal na hranici použít zbraň. Střelba však nesměla přesáhnout hraniční čáru.

To se doneslo pochopitelně ke sluchu oněch horlivějších Němců v Nýřanech, kteří doslova špiclovali chování a řeči zdejších Čechů. Získané informace o nás – Češích – potom „za tepla podávali na určená místa SdP. Takže otec a tím pochopitelně celá rodina jsme nebyli pochopitelně zařazeni mezi ty, s kterými se dá do budoucna počítat. V době, kdy se schylovalo k nejhoršímu, otec s námi nebyl, dlel v určené posádce.

Zabrání Nýřan wehrmachtem jsem tedy prožíval zase sám s matkou. Slyšel jsem ten frenetický jásot, viděl i podezíravé, číhavé pohledy. Někdy se dala vytušit i nenávist – cílená a stále živená propaganda vykonala své. Jaký tedy div, že krátce po 15. březnu 1939 obdržela matka z radnice – už to byl Stadtamt – strohé oznámení. Starosta v něm nařizoval sbalit své věci a do 48 hodin opustit katastr obce. V tu chvíli nebylo opravdu jiného zbytí, než sebrat nejnutnější věci a peřinu a jít. Bylo to naštěstí jen do nedaleké Tlučné. Zde nám bylo poskytnuto prozatímní ubytování v jedné prádelně na dvoře. Veškerý nábytek a další zařízení ovšem zůstalo vlastně už za hranicí. Rodiče maminky ovšem měli tvrdou náturu a nebáli se riskovat. A tak s vozíkem začalo „pašování“ věcí lesní cestou přes nově vytýčenou „čáru“, když se setmělo. Jak jinak, museli zákonitě narazit na nově vytvořenou německou stráž. Naštěstí tyto pochůzky konali postarší místní dědové, znalí situace i lidí. Po vysvětlení jen mávli rukou, nic nehlásili a tak byl tento – vlasně již nezákonný transfer tolerován.

Z vojenského nasazení se nám vrátil otec a my pak bydleli porůznu, jak se dalo. Pomohlo nám to, že dědeček z Tlučné nám už dříve daroval zde velkou parcelu, využívanou doposud jako sad. Otec se tedy rozhodl zbudovat postupně domek, tu a tam se ještě nějaký materiál nechal sehnat. Děda se toho již nedožil, byl ruským legionářem a jistě by tento záměr schválil. Bydlíme tu dosud. Já o tom píši i proto, že po skončení války došlo ke kuriózní situaci. Zatímco mnoho našich lidé odcházelo do pohraničí osídlovat, rodiče matky z Nýřan – tedy ze „Sudet“ se stěhovali k nám, do vnitrozemí … Otec pracoval u známé plzeňské stavební firmy Rudolf, já jsem se vyučil elektrikářem. S výučném listem jsem se nespokojil a vyšel i průmyslovku.

I když to bylo spíše výjimkou, nechali nýřanští Němci rodiče před válkou vcelku na pokoji. V klidu ovšem se všemi těmi průvodními jevy okolo. Zdejší soukmenovci se totiž v chování za války v mnohém pohoršili. Patrně tu působil i strach a nejistota, co s nimi bude, až ta jejich „vítězná blesková válka“ skončí. Je přece znám, kromě jiných i onen hrůzný případ, když se již válka chýlila ke konci. Jeden z „vlaků smrti“, křižující s vězni z koncentračních táborů západní Čechy, zůstal stát právě v Nýřanech. Toho využili někteří z těch lidských ubožáků a pokusili se o útěk. Nikoliv stráže Waffen SS, ale místní Němci spolu s občany z obce Úherce na ně uspořádali hon po polích, tloukli je klacky a s vítězoslavnými pohledy je přivlékali k dobytčím vagónům zpět.

V závěru ještě jednu poznámku z těžkých dob. Můj vzdálenější bratranec byl pozván na Stadtamt k jednání. V místnosti sedělo víc nácků. Jeden z nich na něj vzkřikl: Vy jste pan Spacek? On odpověděl: Nein, já jsem Špaček mit zwei Haken! Tahle odpověď je tak rozzuřila, že jej ztloukli a shodili ze schodů radnice … Tomu jsme se však mohli zasmát až po válce. V říši, respektive v „Sudetengau“, by se to mohlo šeredně nevyplatit. Pomstít se za cokoliv, to nebylo pro sudeťáky žádným problémem.

Jindřich Karas, Tlučná, okres Plzeň –sever, jeho vyprávění zaznamenal

Emilie Železná

Naše rodina - rodiče a my čtyři dcery – jsme tehdy bydleli v Nýřanech, a to od roku 1933.

Otec zde vedl prodejnu firmy Baťa, dvě starší dcery v ní pracovaly jako prodavačky.. Mně jako studentce bylo v roce 1938 šestnáct let, nejmladší sestře pak osm. Dá se říci, že v Nýřanech se zpočátku žilo klidně, pokojně, ba i v sousedské úctě. Nerozlišovalo se, kdo je Čech , kdo Němec, konečně do Plzně bylo necelých 20 km. Zdejší Němci uměli česky, měli své školy a všude byly česko-německé nápisy Dá se říci, že se jim u nás žilo celkem dobře. My jsme je brali jako rovnocenné spoluobčany se všemi jejich právy – a tohle nemůže nikdo z nich popřít!

Provinili se na nich až Hitler a jeho nohsled u nás, K. Henlein. Ti je spolu s dalšími dokázali svými projevy dohnat k fanatismu a nenávisti. Oni jim vštěpovali víru, že jsou nadřazenou rasou a jaká že mají tedy práva! Já osobně žasla a nechápala zpočátku, jaká se to s nimi děje proměna. Jak rychlý zvrat ve vztahu k nám, jaké to najednou zlé jednání!… Dříve normálně a slušně jednající sousedé a nyní přestávali být lidmi. Svět slušnosti a cti se zbortil. Nejhorší to pak bylo v roce 1938.

Všichni Češi v Nýřanech žili prakticky v panice. Nikdo jim nedokázal říci, kde a kdy povede nová hranice, zda před ve směru Plzeň, či v polovině Nýřan, nebo až na konci směrem ke Stodu… Kdo to ale věděl již přesně a předem, to bylo vedení firmy Baťa. Firma včas zachraňovala svůj majetek, veškeré zboží a inventář jsme museli ihned zabalit, sepsat a odeslat. – Jedna vzpomínka z mojí mysli snad už nikdy nevymizí. Tenkrát uspořádali henleinovci u nás sraz z celého kraje, Nejdříve to byly ukřičené fanatické projevy, poté lampiónový průvod. Ulicí se valila hrůzná masa lidí, zfanatizovaných, vyvolávající hesla, vyhrožující … Ze všeho čišel doslova děs. V moji mysli se střídal strach i pobouření. Proč se tento sraz konal právě u nás v Nýřanech, vždyť tu nežilo mnoho Němců. Patrně tak tomu bylo, aby u demarkační „čáry“ prezentovali svoji moc a sílu, aby nám tím nahnali strach. Projevy nenávisti pokračovaly i po příchodu německých vojáků do Nýřan.. Pomník horníků, co stál před radnicí, také vadil, byl to spíše projev zpupnosti a zpitého chování – my tady vládneme! Potom přišla na řadu židovská synagoga. Zprvu jsme slyšeli jen rány a hřmot. Potom uvnitř se demolovalo a vytrhávalo vše – lavice, zařízení, obrazy … Na závěr vše polili hořlavinou a zapálili. Do plamenů a praskotu se mísil nadšený ryk místních Němců – kam se dostal tak známý kulturní národ!

Jaká že byla moje reakce na zábor Nýřan a co dále následovalo? Nosila jsem „Masaryčku“ – čepici se štítkem a s trikolórou. Vím, že to byla provokace, když jsem se s ní producírovala a zdůrazňovala tak v „sudetském“ území své češství. Od maminky, která v mládí žila ve Vídni, , jsem se naučila „řeči“ určené německým vojákům. Tak třeba – jakým právem jsou oni zde, tady je česká země a my Češi jsme tu doma. No a moje „ich bin stolz darauf dass ich Tschechin bin“ mně dodnes utkvělo v paměti. Později ale následoval trest – odebrání propustky a „kenkarty“ pro dojíždění do školy v Plzni. Jaký že k tomu byl důvod?

Inu byl zákaz (jako jeden z mnohých) převážet české noviny. A já měla v tašce samozřejmě časopis Kino. U kontroly jsem hlásila, že to nejsou noviny, ale že jde jen o ukázku z filmů a ze života herců, a to i německých i z dalších zemí. Bylo to ale zbytečné vysvětlování. A tak mně, v šestnácti letech kontrolorka – Němkyně pochopitelně pokořila ještě rozkazem vysvléci se ze šatů. A tím také skončilo dojíždění a studium v Plzni.

V oné době jsem po nějakou dobu bývala doma sama s mladší osmiletou sestrou. Naši ve Starém Plzenci zařizovali vše potřebné k odstěhování se z Nýřan. Jednou v noci se ozvaly silné rány a bušení na domovní dveře. Vtrhli k nám němečtí vojáci. Pamatuji ty jejich okované boty, šlapající po neonových písmenech firmy Baťa, rozložených v prázdné prodejně. Podnes slyším ony křupavé zvuky praskajícího skla pod jejich nohama a jejich hulákající němčinu. To nebyli lidé, lidé by viděli děs v dětských očích a tak ze všeho zůstal jen otazník proč tomu tak bylo, k čemu jim tohle posloužili… My byly obě bezbranné, bez šance proti „hrdinům“ z wehrmachtu.

V obsazených Nýřanech jsme stejně zůstat nemohli. Firma byla zrušena, otec i sestry tím pádem přišli o práci. Takže jsme žili ve Starém Potenci, otec tam byl opět jako vedoucí prodejny Baťa.

Emilie Železná, Starý Plzenec

Rudolf Barcal

Prakticky tři roky před Mnichovem se celá naše rodiny – otec s matkou, sestra a já – odstěhovala do Mimoně, pohraničního městečka poblíž České Lípy. Otec tam byl pověřen vedením místního finančního úřadu. Ten sídlil v jednoposchoďové vilce, v patře byl služební byt, k domu přiléhala zahrada. Nakupovat jsme chodili jen naproti přes ulici, koloniál patřil Němci. Dá se říci, že se do roku 1938 k nám a Čechům vůbec choval vlídně a ohleduplně. Stejně tak tomu bylo u personálu zahradní restaurace „Unter den Linden“, ta byla poblíž našeho bytu. Stejně tak podřízení úředníci mého otce byli, dá se říci, laskaví lidé. Ale u některých koncem roku 1937 docházelo postupně ke změně chování. Kontakty s Němci začaly ochládat, začali jednat odměřeně. Někdy to později ústilo v drzost a provokace. Musím ale poznamenat, že ne každý Němec byl stejného smýšlení a jednání. V této souvislosti si vzpomínám na dva německé úředníky, pány Kaubeho a Horna. Horn se k nám choval až do poslední chvíle mile a laskavě, kdežto Kaube nadutě a výhružně. Objevovaly se i provokace – například když otec šel s matkou k volbám, mladý henleinovec, syn mimoňského majitele textilní továrny, jim nadával a na maminku dokonce plivl.

Mezi našim domem a hostincem „Unter den Linden“ bylo staveniště. Jednoho dne se tam objevilo zednické kolečko s emblémem naší republiky, což mělo značit, že „ČSR se veze“. Nu a 1. září 1938 jsem začal chodit v Mimoni do české menšinové školy, nesla jméno dr. Edvarda Beneše. Jaký byl náš údiv, který vystřídalo rozhořčení, když jednou při cestě do školy jsme viděli, že na základním kameni školy je český lev přelepen hákovým křížem, jenže takových incidentů stále přibývalo, některé se mi trvale vryly do paměti.

Koncem září 1938, po mnichovských událostech, dostal otec příkaz kancelář uzavřít a zařídit evakuaci. Vidím dodnes, jak maminka měla v každé ruce kufr, já se sestrou na zádech školní brašny a tak jsme odjížděli do České Lípy. Tam se mělo přesedat na vlak do Prahy. Nikdy nezapomenu na onen děsivý večer na českolipském nádraží., přeplněném uprchlíky. Každý měl sebou opravdu jen to, co unesl. Převažovaly zde ženy a matky s dětmi, vládl velký chaos, lidé křičeli. Naši vojáci pomáhali dětem a starým lidem do přeplněných vagónů. Pro mne to byl první příznak války a mohu říci i velký zlom v mém dosavadním životě. Otec s námi nejel. Zůstal v Mimoni ještě zhruba týden. Přemístil se do opevněné četnické stanice. Naši lidé se ozbrojili a hájili ji před nájezdy a útoky ordnerů. My jsme zatím žili v Plzni u rodičů matky, tam za námi otec přijel počátkem října. Podařilo se mu z pohraničí sem přepravit jen část nábytku a zlomek našeho vybavení bytu.

MUDr. Rudolf Barcal, Plzeň – Újezd

Josef Veselý

My jsme v Liticích patřili mezi starousedlíky. Otec domek zrekonstruoval, pořídil zde obchod a dílnu – řeznictví a uzenářství. Obchod vedla maminka, otec pracoval v řeznictví velkofirmy v Plzni na Roudné. Kdeže byla tehdy technika a stroje jako dnes. Oba se museli pořádně otáčet, sklep byl plný ledu a když došel, koupil se v pivovaru.

Také v Liticích se v průběhu roku 1938 začaly vztahy mezi Čechy a Němci zhoršovat. Ta nevraživost a posměšné chování k „pémákům“mělo právě zde svůj důvod a bylo podněcováno i odjinud. Němcům evidentně se jednalo o jediné – aby obec spadla do záboru a tak se hranice posunula k samotné Plzni. Obec právě katastrem sousedila s městem. A to se jim také zdařilo. V oné nešťastné době po mnichovské dohodě byl jeden z bratrů právě na vojně. Naše pětičlenná rodina ovšem musela počítat i s ním a narychlo řešit problém, kam se tedy uchýlit. Otci se nakonec podařilo v Plzni, blízko pracoviště najít prozatímní ubytování, byť se jednalo o prostory opravdu velmi stísněné. Ale v této situaci se na nás nečekaně usmálo štěstí. Ve čtvrti Slovany dostavěl jeden pán větší dům. A světe div se – nabídl zde byty několika rodinám stejného osudu jako my – utečencům z pohraničí. Ano, tento pan Bureš se zachoval opravdu výjimečně a my v Nepomucké ulici přečkali celý protektorát.

Ale ještě zpět k Liticím. Náš domek v bezvadném stavu, vybavený, bez poplatků, natož dluhu, obsadila rodina jednoho německého vojáka. Wehrmacht uvítali zdejší Němci frenetickým křikem a skandováním „Wir danken unseren Führer, wir sind frei, von der Tschechoslowakei“ a „Heil Hiter“. Školu v obci, slavnostně otevřenou pro české děti v roce 1928, Němci uzavřeli a zabrali. Chodili jsme tedy do obce Radobyčice! Vzpomínám jak i nám dětem považovali zdejší Němci potřebu dát najevo, že jsou „vyšší rasa“. Německý cestář nás cestou ze školy s oblibou honil po polích. Jen tak, aby se předvedl, vzbudil strach. Byla to tehdy vůbec podivná doba. Když maminka chtěla jít položit kytičku na hrob, musela nejdříve požádat o tzv. malou propustku – „Grenzschein“. Na kartičce se stkvěla razítka policejního ředitelství v Plzni a tamního říšského úřadu. Doprovázel jsem ji často a tak viděl onu „posunutou“ hranici záměrně až pod borskou věznicí.Po vychození školy jsem začal studovat na průmyslové strojní škole, to už jsme se vrátili do Litic a pustili se do oprav a náprav škod, způsobených německým „nájemníkem“. …

Jsem rád, že mohu předat vzpomínky na ono neblahé období naší republiky.

Josef Veselý, Plzeň -Litice

Břetislav Holakovský, akademický sochař

Narodil jsem se v dubnu 1926 v Předlicích u Ústí nad Labem. Otec byl sklářský dělník, občas nezaměstnaný. Později se dostal k ČSD a postupně se vypracoval na vlakvedoucího. Maminka pracovala také v Ústí, v Chemických závodech. Já se co by chlapec věnoval činnosti zejména v Sokole a v Junáku. Do Sokola mne přivedla teta a bylo věru zajímavé někdy slýchat oslovení „sestro“ a jindy „milostivá paní“. Inu jiná doba, jiný mrav. Docházku do měšťanské školy jsem zahájil v Trmicích. … V roce 1938 se velmi zhoršily vztahy mezi námi a Němci, zde na severu Čech dosti znatelně. Když například proskočily zprávy, že henleinovci se chystají napadnout Lidový dům, hlídali budovu společně čeští i němečtí komunisté. Měl jsem možnost poznat nacisty zblízka. Jednou při večerní procházce s maminkou jsme potkali jednoho z henleinovců. Při míjení se vytáhl revolver. Zkoušeli nás takto zastrašovat. A co my kluci? Patřil jsem také k rudým skautům a znáte to. Organizovaly se různé bojové hry, pronásledování nepřítele, indiánů …

Jenže ouha – jednou večer poblíž Chabařovic jsme zaujali postavení na posečeném lánu pole, nedaleko lesa. Najednou se v šeru opodál vynořilo několik postav. A my v zápalu boje, v jakési euforii křičeli „Stůj!“. „Stát!“ Byli to henleinovci, mířili přes „čáru“ a rozhodli se nám dát za vyučenou. Z jejich strany zaznělo několik výstřelů, pak zmizeli v lese. A my rychle předtím zaléhali za panáky obilí. Přesto bylo vše tohle dobré, učili jsme se k samostatnému jednání, odvaze a i ke vlastenectví. Trochu odbočím – dnes to patrně chybí! Střelba „nácků“ nám odvahu nesebrala, tu a tam jsme hlídkovali, zda se opět neobjeví.

V domě, kde jsme bydleli, žila rodina Keslerů. Jejich syn byl nemocen, jednalo se o plicní chorobu. Nepracoval a tak - nouze naučila Dalibora housti, jeho pak pašovat. Specializoval se na cukr. Náš totiž stál v Německu 3,30 Kč, u nás – tedy „doma“, ale 6.20! Jenže jednou se z pochůzky přes hranici nevrátil. Němci jej lapili a tentokráte to nebyl cukr, převáděl ruské občany. Nikdy se přesně nevysvětlilo, pouze se tradovalo, jak předličtí komunisté jej Němcům v drážďanské nemocnici „ukradli“. Jedna skupinka mu na tamním WC dala šaty, další jej v autě převezla k nám do ČSR. On sám už dalším svůj únos také nevysvětlil. Po několik dnů bylo, a hlavně v noci, slyšet jeho těžký kašel. Potom zemřel. Maminka byla k nim pozvána, aby viděla, jak byl nacisty mučen. Přišla uplakaná a líčila – prsa měl zcela zeškvařené od pálení, další popáleniny a rány na těle. Také se říkalo, že Němci ten únos nechali snad v klidu uskutečnit – chtěli nám tím vzkázat, co nás čeká, pokud si budou Češi troufat a jim v budoucnu vzdorovat.

Nastávaly i paradoxní situace v běžném životě – syn byl třeba komunista, dcera si vzala henleinovce … Z domova jsem s maminkou utíkal jen s nejnutnějšími věcmi, já je měl v ranečku – povlečení, cíchy, ručníky, ošacení. Na střekovském nádraží nás naložili do otevřených vagónů – uhláků. Byli jsme tam sice doslova namačkáni, ale v nás převládalo jediné – hlavně, že už jedeme pryč! V Lovosicích nám umožnili přejít do „lepšího“ – vagóny už byla kryté, známé jako dobytčáky. Teprve ve Všetatech jsme mohli využít dobrodiní osobních vagónů a jeli směrem na Nymburk k tetě. Otec odjížděl mezi posledními. Na tento vlak už henleinovci, zpiti vítězstvím, stříleli. A je nutno zde uvést, že naši vojáci, co by doprovod, nesměli jejich palbu opětovat – na to byl vydán přísný zákaz!

Tatínek získal místo v Neratovicích, později byl přeložen do Prahy. V Byšicích to s ubytováním nebyla žádná sláva, pouze jedna místnost na velkostatku, ovšem budova nesla název „Na zámku“. Časem se nám ale podařilo získat větší bytové prostory. To už ale byl březen 1939 a Němci zaplavili celou republiku. A tady zase musím uvést jeden bolestný postřeh – ne každý z Čechů s námi cítil, ne každý měl pochopení. Zaznívaly vůči nám hlasy „přišli nás vyjídat“, nebo „Němci zabrali celou republiku stejně, tak co tam nezůstali …“. Až časem se tohle uklidnilo a lidé někdy na vlastní kůži poznali, jaká je to vláda pod nacisty. Vojsko tady v Byšicích zabralo mimo jiné i školu, takže naše vyučování se odbývalo v sálech hostinců. Wehrmacht tu pilně cvičil a vojáci zhotovili velký počet dřevěných rohoží pod kola aut – patrně trénink na jejich plánovaný „Drang nach Osten“. Maminka přes válku byla nasazena na zemědělské práce.

Dodám, že rodiče se po vílce vrátili zpět do Ústí, otec byl zase u ČSD, maminka opět do místa, kde byla dříve.

Břetislav Holakovský, akademický sochař, Plzeň – Radčice

Marta Samková

Otec žil od roku 1930 v Chebu, byl úředníkem u zdejší České záložny, matka byla v domácnosti. Já se narodila čtyři roky před mnichovskými událostmi. Doma se o tomhle všem potom často mluvilo a vzpomínalo. Jde tedy o vylíčení, jak jsem je slýchala od rodičů a bratra. V Chebu žili Češi a Němci odděleně. Pro nás tu byl český obchod, záložna, holič, vše ve státním domě. Naše české divadlo bylo v jedné ze dvou hospod. Zpočátku se dá říci, že soužití mezi námi bylo vcelku dobré. Čím déle ale trvala činnost henleinovců, tím více narůstaly provokace, jitření nálad a potom i násilnosti. Na podzim roku 1938 již v městě byla pro Čechy velmi tíživá situace, troufalost zdejších Němců nebyla už snesitelná. Navíc bratr narukoval do Libé, naštěstí nedaleko Chebu.

Když jsme museli domov opustit, doprovázel mne a maminku otec na nádraží. V kočárku matka vezla nejnutnější věci a nějaké oblečení. Třebaže jsme bydleli od nádraží nedaleko, nebyla to žádná „vycházka“.

V okolí se stále již střílelo a dá se říci, že jsme proklouzly obě se štěstím a oddechly si až ve vagónu.Otec s námi nejel, musel zde ještě zůstat a likvidovat vše, co s provozem České záložny souviselo. V Plzni jsme jen přesedly a pokračovaly v cestě, asyl jsme nalezly u příbuzných na Rokycansku. Tam se nám podařilo přečkat celou dobu války.

V Chebu jsme vlastnili polovinu rodinného domku, koupě se uskutečnila v roce 1933. Jenže po válce jsme se do něho vrátit nemohli. Při náletu na město byl silně poškozen a stal se neobyvatelným.

Marta Samková, tehdy Cheb

Jiří Treml

Naše rodina žila od roku 1932 v Nýrsku, kde otec byl obchodníkem a zároveň i výrobcem konfekce a prádla. Vystavěl tedy prostorný dům jak pro potřebu živnosti a rodiny, tak i pro úřad československé pošty. Ta měla dříve úřadovnu v nevyhovujících prostorách.

Dříve zde bylo soužití obou národností vcelku přijatelné. Když K. Henlein začal se svým štvaním, postupně se i zde začalo vše měnit k horšímu. Časem se Němci tak zfanatizovali, že pro nás se život stával utrpením. Zůstat v Nýrsku se stalo nemožné a český živnostník neměl naději na přežití. Navíc pro nás, pokud jde o vzdělání, existovala pak jediná možnost – německá škola. Doma stále naši věřili ujišťování vlády, že nedojde k odstoupení území a na to jsem doplatili. Ku vlastní škodě jsme odešli až bezprostředně před příchodem německé armády.

Na poslední den prožitý v Nýrsku mám tak kuriózní vzpomínku. Ráno – bylo 6. října 1938 – se sice ještě otevřela pošta, ale nebylo pro koho úřadovat. Vše už bylo připraveno k vojenskému obsazení. Pouze několika občanům byly vydány upomínkové kartony s našimi československými známkami a posledním razítkem naší státní pošty. Potom se už jen čekalo na příchod wehrmachtu. My jsme odjeli necelou hodinu před vojenským záborem. Poštmistr zde musel zůstat, aby vše předal německému nástupci. Došlo k tragickému závěru – při předávání skonal. Neunesl tíhu této potupy a poroby národa. My tedy z domu odjeli, jeho přivezli k rodině už v rakvi. Náš dům pochopitelně – byl tam přece úřad – byl okamžitě zabrán. Nevím, ale byla to možná první oběť tohoto násilí při okupaci našeho území na Šumavě. Jenže dnes se patrně o tom už nic neví.

Protože jsme opouštěli vše na poslední chvíli, zůstal v Nýrsku v domě prakticky vybavený byt i prodejna se zásobami. My pak žili u bratra v Klatovech, spali jsme na zemi. Teprve po více jak půl roce se nám podařilo získat malý byt.

Jiří Treml, tehdy Nýrsko

Blažena Šebková

Bydleli jsme v Liticích u Plzně, dnes to je již součást krajské metropole, tehdy obec, kde žili Češi a Němci společně. Tam nás také zastihl Mnichov. Bylo mi deset let, když se v říjnu u nás objevili němečtí vojáci, mnoho Čechů předtím nuceně odešlo. Jako školačka jsem mohla pozorovat, jak Němci, co s námi v Liticích žili pokojně, se najednou změnili. Na každém domě visel německý prapor, vojáci wehrmachtu byli vítáni jako osvoboditelé. Místní hostinský vyvalil sudy piva a „hrdinné“ vojáky z říše hostil. Místní Němci, aby se vytáhli,, snášeli československé vlajky na náves a tam je spálili.

Od Plzně se blížil pěšky náš voják. Němci se na něj vrhli, rvali mu knoflíky z uniformy, cloumali s ním … Až mu celou uniformu poničili. My školáci jsme na tohle vše zděšeně jen zírali. Naše parta dětí si řekla, že musíme něco udělat, jako natruc. Že se budeme také bránit. Nakoupili jsme naše vlaječky a všem Němcům jsme je zastrkali do oken.

U domu, kde jsme bydleli, byla stodola, kterou také zabrali vojáci. Za ní byla louka s kompostem a my děti si řekly, že z něho si uděláme bunkr s pozorovacím okénkem. Jenže dlouho se nám nedařilo jej provozovat. Za mojí maminkou, která uměla německy, přišel důstojník a řekl, že se jedná o provokaci. A to že se trpět nebude, načež vytáhl pistoli a pohrozil, když to bude pokračovat, že budou oni střílet. Myslel to vážně, viděla jsem, jaké úsilí musela maminka na něj vyvinout, než byl přesvědčen, že jde o dětskou hloupost.

I když jsme byly děti, dobře jsme chápaly, že se v té době něco strašného děje. A záhy se u nás objevil obecní policajt se strohým písemným oznámením – do 24 hodin se vystěhovat.

Blažena Šebková, tehdy Litice u Plzně

Připravil: J. Sedlák

Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Kruhem občanů ČR vyhnaných v r. 1938 z pohraničí - MO Plzeň a okolí jako svou 236. publikaci určenou pro vnitřní potřeby vlasteneckých organizací. Praha, duben 2008

Webová stránka: www.ksl.wz.cz E-mail: Vydavatel@seznam.cz