Vzpomínky pamětníků na vyhnání Čechů z pohraničí 1938

Vydání první

Úvodem

Když jsme se před několika lety pokusili obnovit činnost místní organizace Kruhu vyhnaných z pohraničí v roce 1938 v Plzni, věděli jsme, že to nebude lehké. Organizace zde totiž již dříve byla ustavena, pracovala ale krátkou dobu. Ukázalo se, že zde – na západě Čech je pro leckoho málo žádoucí.

A tak po určité době jsme se pustili do práce s cílem obnovit její činnost. Navazovali jsme kontakty v Plzni i jejím okolí. Určitou vzpruhou byla skutečnost, že zájem lidí neuhasl. Asi po půlročním úsilí se konala ustavující schůze. Velmi nám pomohl oblastní výbor Českého svazu bojovníků za svobodu (přístřeší nám poskytuje i nadále).

Jako novopečený předseda jsem si byl vědom, že kromě jiných důležitých úkolů je -dním z těch, kde nelze smlouvat s časem – podchytit vzpomínky žijících účastníků na onen neblahý čas, kdy se svými rodiči či s příbuznými museli opustit své domovy a to často nakvap a hledat bezpečí, přístřeší a pomoc ve vnitrozemí.

Zásluhou péče pražského vedení Kruhu občanů ČR vyhnaných v r. 1938 z pohraničí byl již dříve vydán soubor vzpomínek těchto pamětníků. Z různých důvodů zdaleka ne všech. Proto jsme se pokusili apelovat na další pamětníky. Opětně jsme u řady z nich dosud nepochodili. Dílčích výsledků jsme dosáhli. Myslím si, že bude správně, aby i ony tiskem vešly na světlo světa.

Současná doba Kruhu občanů ČR vyhnaných z pohraničí v roce 1938 i dalším vlasteneckým organizacím příliš nepřeje. Studený vichr z druhé strany Bavor sílí, stejně jako lži, provokace a arogance pražského „velvyslanectví sudetoněmeckého landsmanšaftu“ v čele s odrodilým Čechem, panem P. Bartonem. A nejen to! I někteří naši politici, poslanci, senátoři, o novinářích ani nemluvě, ztrácí historickou paměť a dokonce i někteří z nich se nestydí k přepisování či k falšování dějin snížit.

Tyto vzpomínky pamětníků, nechť mladším generacím, zvláště mládeži, připomenou, jak se k nám znacizovaní henleinovci a zfanatizovaní příhraniční občané Československé republiky německé národnosti chovali, jak si představovali nastolení „nového pořádku“ a postupně uplatňovanou genocidu českého národa.

Historie však není nikdy jen černobílá. Psát jen o dobrých Češích a zlých Němcích , nebo naopak, znamená mrzačit historii. Byly totiž tisíce příhraničních Němců, zejména sociální demokraté a komunisté, kteří v době předmnichovské a po ní bránily i se zbraní v ruce republiku a její demokratické zřízení proti totalitárnímu nacismu. Jejich osudy byly začasté tragické, koncentrační tábory, popravy. Vážíme si jejich památky. Byli to věrní občané ČSR německé národnosti. pro které bylo Československo jejich jedinou a skutečnou vlastí. Kdo je vinen jejich vraždami, kdo odpovídá za to, že téměř 200 000 příhraničních Němců padlo na frontách druhé světové války v uniformách nejen wehrmachtu, ale i SS, ve službách gestapa a SD? Je na Němcích samých, také i na landsmanšaftu, aby na tyto otázky poskytli pravdivou odpověď. O osudech Němců, věrných republice, podává svědectví útlá brožurka „Povstání henleinovských ordnerů v září 1938 na Sokolovsku“, jejímž autorem je Jiří John. Proto považuji za nadbytečné, abych se touto problematikou dále zabýval. Doporučuji však všem, aby si ji přečetli.

Josef Sedlák

***

V době událostí kolem Mnichova mi bylo 9 let a naše rodina žila v Krásném Dvoře u Podbořan. V roce 1938 se situace velmi rychle radikalizovala, přibývalo množství lokálních útoků vůči českým lidem. Sudetští Němci stále více podléhali vlivu Henleina a ten přes své úderníky a zfanatizované soukmenovce chtěl vše ještě více vybičovat. Lidem bylo jasné, že jde o jediné, rozbít Československou republiku. Henleinovci se s tím potom už ani netajili.

Rodiče věděli, že zůstat tu znamená velké nebezpečí s možností zatčení a odvlečení do „reichu“, a tím ohrozit jak své životy, tak i naše – jejich dětí. Přibývalo výkřiků, že Sudety připadnou „Vaterlandu“, rostla agresivita.

A tak jsme se najednou octli v hrozné situaci. Bez domova, střechy nad hlavou, bez finančních prostředků. V místě svého bydliště jsme zanechali veškerý nábytek a i většinu osobních věcí, které každý člověk k životu potřebuje. Stejně tak drobné hospodářské vybavení a dobytek. Čekala nás cesta k rodičům mého otce do Chotěšova u Stoda (dnes okres Plzeň jih), kde jsme se mohli zdržet jen po několik dní, a to proto, že i tuto obec se rozhodli němečtí „kolonizátoři“ uchvátit. A zde jsem právě na vlastní oči viděl, jak při obsazování této obce došlo k zatýkání našich lidí Němci před hostincem „Národní dům“. My totiž dočasně bydleli právě naproti a tak jsem vše viděl, včetně odvozu zatčených nákladními auty.

Jak jinak, museli jsme se vydat na další cestu, a to již pěšky do Plzně. Na této pouti dlouhé přes 20 km nás doprovázel jeden z příbuzných. Mezi Líněmi a Silkovém – obcemi blízko Plzně, (záměrně takto vytvořené hranice, které těsně obklopovaly Plzeň) – stáli po zuby ozbrojení Němci. Mojí matce vytrhli propustku, aby z ní vyrvali fotografii. Otec nastoupil – žel krátce, jak jinak – do vojska v tehdejších kasárnách „pětatřicátníků“, my jsme se zdržovali na hlavním nádraží. Po propuštění otce z armády následovala další jízda do Mlžic u Pačejova. Tam jsme na nějaký čas měli přístřeší v sále místního hostince. Až později svitla naděje, a to v Radomyšli u Strakonic, kde otec získal místo traťového dělníka u drážní distance v Blatné. Byt- to byla jedna velká místnost, barák sloužil ještě za Rakouska-Uherska pro účely vojenské nemocnice. Ale my byli bez jakéhokoliv nábytku a zařízení. Pravda, od místních liodí jsme byli přijati v dobrém, ale od našich úřadů jsme bohužel žádnou pomoc neobdrželi. V roce 1938 jsem byl poměrně mlád, přesto si pamatuji na strádání i strach, který jsme měli ze sudetských Němců. Na to se zapomenout nedá.

Karel Holý, Plzeň

***

Pocházím z pražského Žižkova, otec jako číšník byl na praxi v zahraničí, v Londýně aj., maminka byla kuchařka. Jaký div, když se naskytla možnost, že si zakoupili z našetřených peněz hotýlek v Železné Rudě. Postupem času budovu rozšířili, takže nakonec v ní byly tři jídelny, velká kuchyně, pochopitelně výčep a veškerá další potřebná zázemí. Kromě noclehárny pro turisty (zde bylo přespání za 1 Kč), bylo zde i 30 hostinských pokojů. A jak se vše rozvíjelo, přibylo i koupaliště, prostory na stolní tenis, lyžárna, další pokoje, noclehárna … Hosté se k nám rádi vraceli … objevovali se i dvakrát do roka. Přibývali i klienti z Anglie, Belgie, Francie ba i z Austrálie. Pod naší střechu zavítala i operní pěvkyně Jarmila Novotná. … Kypěl tu život. Uvítali jsme i Lídu Baarovou, majitele firmy Brouk a Babka … Mohla bych pokračovat, ale chci tím jen zdůraznit, že když se český člověk snažil, obstál i tam, kde Němci dávali najevo, že jsou něco víc než Slované.

Náš český živel se prosadil i tím, že tatínek se stal ve třicátých letech starostou v městě. O tom tehdy hlásil i náš státní rozhlas. Otec byl totiž prvním českým starostou c Železné Rudě. První, co bylo jeho činem, zrušil německo-české názvy ulic a nahradil je česko-německými. Jsme přece v ČSR a ustupovat se nebude. Přes své vlastenecké vystupování i s mnohými Němci dobře vycházel, pomáhali si, i přátelili. Mohu říci, že do roku 1933 se v městečku žilo dobře. Jenže z Němec přišel

studený „vítr“, ožili henleinovci a začalo být zle.

Tehdy, když Němci vpadli do Železné Rudy, byl otec v Klatovech. Možná to bylo i jeho štěstí. Henleinovci mu stále vyhrožovali, že bude viset na stromě jako první. Já byla tehdy v penzionátě v Českých Budějovicích, kde jsem navštěvovala gymnázium, takže byla tehdy doma jenom maminka. Ta už jen vařila celníkům a dalším našim úředníkům, co tu ještě zbyli. Kdo mohl, tak raději odjel. Kolem druhé hodiny k ní přišli finančníci, ať honem sbalí věci a připraví se. Oni odvážejí dokumenty a věci do Klatov, odvezou i jí, protože Němci tu budou velmi brzy. Tak jak byla u plotny, rychle se připravila a když ze Železná Rudy odjížděli, na druhém konci města již byla slyšet střelba. Tak přišli naši o všechno a museli začít od nuly. Válečnou dobu jsme prožili v Horním Bradle v Železných horách, tam jim jeden továrník pronajal hotel, ovšem s podmínkami velmi nevýhodnými. Bylo to pro ně těžké, ale byli zvyklí pracovat a těšilo je, že jsou v oboru. Válku se podařilo přestát.

Po válce bylo v Železné Rudě vše zničené a zpustošené. ( Jak je to potom s tou pohádkou, že v pohraničí nám Němci vše zanechali v dobrém stavu a my jen my jsme „kvetoucí“ Sudety zplundrovali?-pozn. red.) Zpět jsme mohli až po roce. . Hlavní budova nám nebyla vrácena. Začali jsme budovat opět od počátku. Dnes je mi líto, jak otec s velkým úsilím vše postupně dával dohromady. Nescházela tu a tam i závist těch, kteří jen přišli zabrat a něco zvelebit, to už bylo nad jejich síly.

Jenže přišel rok 1948 – ale to by už byla jiná kapitola.

Jaroslava Jakubcová, Rokycany

***

Bydlela jsem tehdy s rodiči v Nejdku u Karlových Varů. Otec byl státní zaměstnanec u místního okresního soudu, matka byla v domácnosti. Měla jsem ještě mladší sestru. I v Nejdku byla pochopitelně situace velmi vážná, napjatá. Stále jsme čekali, kdy se budeme musei vystěhovat do vnitrozemí, stres a nervozita nikomu na klidu nepřidávaly. Když nám to bylo oznámeno, naše rodina se ocitla v určité časové tísni. Všichni čeští obyvatelé Nejdku už byli na nádraží připraveni k odsunu. . Na nás si totiž vzpomněli, až když se zjistilo, že chybíme. Poslali tedy po jednom z nich zprávu, ať se rychle „spakujeme“ a pospícháme na nádraží. Od matky jsem dostala úkol – dnes by se nad tím mávlo třeba rukou, ale tentokrát to mělo význam – starat se o pecen chleba a svoji tašku s učením. Popadla jsem vše, jak mi bylo uloženo, ale strach vykonal své. Na silnici se mi chléb najednou vymkl z ruky a kutálel se pryč. Já za ním, abych pecen dostihla.

Když jsme přišli na nádraží, vlak, co nás měl odvézt už přijížděl. Zastavil s námi v Plzni a každý si zvolil trasu dle svého, za příbuznými či známými.

S pomocí Matice školské byla v roce 1937 založena v Karlových Varech nová česká Obchodní akademie. Tam jsem v mnichovských dnech začala chodit do druhého ročníku. Po odsunu do Plzně jsem bydlela u své tety a strýce, než rodiče získali později ubytování v Blovicích. Nerada vzpomínám, ale je třeba říci, že místní usedlíci nebyli k nám tehdy moc vstřícní. Vyčítali nám, že jsme měli v pohraničí zůstat a bránit svoji vlast. Pozorováno dnes, s odstupem doby, nevím – asi by z nás toho moc nezbylo…

I když mi ve škole chtěli nechat, i uznat předchozí dobu studia, školu jsem dokončit nemohla. Náš tehdejší prozatímní byt, to byl sklep s uhlím a vedle toho jsme spali. V tom se učit prostě nedalo. Později jsem si našla zaměstnání, ale školu jsem již nedokončila, což byla v mém případě velká škoda.

Blanka Malá, Plzeň

***

Já na dobu kol Mnichova a pozdějších událostí nerad i dnes, kdy je mi 81 let, vzpomínám. Zkušeností a postřehů už bylo sneseno mnoho, vzpomínky pamětníků vyšly ve sbornících a v tisku. Raději se chci vyjádřit k oněm palčivým otázkám, které se dnes opět – a to záměrně – vynořují a míní se s nimi licitovat – omluvit se sudetským Němcům. Když už tu dnes trpíme štvavou informační kancelář v Tomášské ulici v Praze, která se maskuje „obchodní činností“ a protesty proti tomu nepomáhají, chtěl bych poukázat na několik faktů.

Je všeobecně známo, že v době, kdy K. Henlein šikoval své ovečky proti republice – jejich vlasti, že násilnosti, přepady, vraždy a další násilné akce se postupně stávaly denním zvykem. Připomenu jen rozbité hlavy četníků v Bublavě od zfanatizovaných henleinovců, nebo masakr českých lidí v Anenském údolí. Sudetští Němci přeci ve své zášti neustali ani po válce a škodili, kde jen mohli. Jsou přece pamětníci přepadů z jejich strany, rabování, zapalování objektů o pašování majetkových hodnot přes hranice ani nemluvě. Kdo dnes už ví z mladších o názvech oněch komand – Wehrwolf, Zeppelin, Brigade Egerland a dalších? Cíl všech byl jediný – škodit nám a našemu hospodářství všemi způsoby, zejména v noční době. Tato komanda nalézala u dalších svých soukmenovců jak úkryt, tak pomoc. Divme se pak, že z naší strany docházelo k „divokým odsunům, že na střelbu ze zálohy se odpovídalo také střelbou. Předhazují-li se nám dnes různé excesy, byly to jen důsledky šestileté zvůle Němců vůči nám.

O vytvoření jaké atmosféry jim šlo tehdy, to zformuloval sám K.H. Frank, jedno z „es“ sudetských Němců, když napsal v létě 1938 M. Bormanovi: „Nemůže být ani řeči o možném soužití nás, Němců, s Čechy“.

Jeden z německých historiků se o jednání sudetských Němců vůči nám vyjádřil: „Sudetští fanatici nacismu sáhli poprvé v moderní historii k nejvíce představitelnému gangsterství a vše to oficiálně prohlásili za svou právní doktrínu.“ Chci ještě uvést výrok Konráda Henleina z 6. května 1941, kdy kromě jiného ve Vídni prohlásil: „ ..po několika letech se nám podařilo ohrozit stabilitu ČSR tak důkladně, že dozrála k likvidaci. K tomu mohlo dojít jen proto, že všichni sudetští Němci se stali nacionálními socialisty …“.

Vida, a my dnes slyšíme stesky, že kolektivní vina je v jejich případě nespravedlivou! Nadto se rádoby zapomíná, že po odsunu v ČSR zůstalo přes 200 000 Němců. Ne tedy každý Němec byl odsunut.

Kdo se zajímá o historii a události kol Mnichova podrobně, může snést řadu případů, jak útoky a stesky ze strany sudetoněmeckého landsmanšaftu vyvrátit. Je tu ale horší věc – že jejich „argumentům“ nahrávají, ba je i podporují, někteří z našich politiků, žurnalistů a, bohužel, i historiků. Inu, kolaborace zas není tak u nás pojmem neznámým. Všem těmto chci připomenout slova starosty města Hamburku, G. Rundeho – tedy Němce. Účastníkům koordinačního fóra v listopadu roku 2000 řekl i na adresu sudetských Němců – „Nikdo nesmí zapomenout, že němečtí nacisté rozpoutali válku, vyháněli Čechy z domovů, likvidovali židovské obyvatelstvo, a vůči českému národu připravovali genocidií opatření. Takže to strašné, co se stalo sudetským Němcům, bylo důsledkem toho, co předtím Německo způsobilo českému národu.“

Jaroslav Řehoř, Plzeň

***

Rodiče žili v hornické obci Zbůch v západočeském pohraničí. Ten výraz pohraničí má spíše zvláštní nádech – německým snahám se podařilo prolomit celistvost českého území v blízkosti Plzně několika „Jazykovými pruhy“, které se vklínily do našeho území a vývojem času se staly hrozbou.

To ovšem tenkrát v roce 1927, kdy jsem se narodil, nemohl nikdo tušit. Nás Čechů žilo v obci na 55 %, zbytek tvořilo německé obyvatelstvo. Tím pádem tu byly i dvě školy, každá s jiným vyučovacím jazykem. Což dokazuje, že ČSR dbala na práva menšin, povinnosti si plnila. Pozvolný obrat ve vztazích nastal, když Hitler vyhrál v Německu volby. Vznik Henleinovy Sudetoněmecké strany (SdP) sebou nesl jitření emocí a nálad, zejména po roce 1936 docházelo k rapidnímu zhoršení. Zasévaná nenávist postihovala i české děti. Běda, když cestou do školy nebo domů šel někdo osamocen. Útočilo se na nás nevybíravě, často šlo o ohrožení zdraví. Sám jsem to zažil na vlastní kůži. Lesy se staly eldorádem skupinek výrostků, hrát si venku bylo prakticky vyloučené. Spolu se svým kamarádem – byli jsme žáky 2. třídy, jsme zažili přepad skupiny patnáctiletých chlapců z vedlejší vesnice. Nebylo to jen bití, ale i kopání do hlavy, mlátili nás hadicemi, v nichž byly olověné broky. Vše za hurónského křiku a vydávání povelů v němčině. Já to odnesl nejen potlučeným tělem, ale i otřesem mozku. Školní docházku jsem musel na delší čas oželet. Tak se nám v praxi dokazovalo, jak si Němci představují vzájemné soužití v tomto státě. Pravda, nechovali se tak všichni, ale sami za strachu a pro klid mezi „soukmenovci“ mlčeli a vyhýbali se nám i pohledem.

Vznikem „Sudetengau“ vše gradovalo velmi rychle. My měli i smůlu v tom, že jsme bydleli v domku fanatického henleinovce. Ten, aby se „ukázal“, přidal na šikaně a ponižování. Řešení se nabízelo jediné, rychle se odstěhovat, čímž otec přišel o práci a já si musel zvykat na novou školu. Nouzové ubytováni jsme nalezli u příbuzných v Plzni, sami měli jen dvě místnosti. Bylo to opravdové provizorium. Ovšem v Plzni byla o byty nouze. Později otec sehnal byt, ale čtvrté kategorie, a nadto u seřaďovacího nádraží (kdo tehdy tušil, co nálety později z něj udělají).

Na průmyslové škole jsem začal studovat v roce 1942, prim měla výuka německého jazyka, v zeměpisu to byla látka o Velkoněmecké říši. Byla i tendence, aby přednášející část látky učili v němčině. Co se všem ukázalo jako neštěstí navíc, byl příchod německého chlapce, jehož matka byla kovaná Němka, do naší třídy. Nedůvěra vůči němu se ukázala jako oprávněná, když v následujícím roce byli odvlečeni dva spolužáci do koncentračního tábora. Zavládla stísněná nálada, utichl smích o přestávkách. I profesoři byli ve stresu. O zatčených kamarádech jsme neměli žádné informace.

Další pohroma se na nás přivalila na přelomu let 1944-45. Došlo k uzavření některých tříd – my jsme všichni, až na jednoho Němce, „rukovali“ na kopání zákopů. Naše skupina měla za úkol zabránit postupu fronty v Židlochovicích na Moravě. I po těch dlouhých letech je třeba ocenit postoje místních lidí k nám. Když viděli, v jakých podmínkách jsme nuceni žít (spali jsme i v zimě na podlaze poházené slámou apod.), pomáhali, jak jen mohli. Kromě zákopů se budovala palebná postavení pro protiletadlová děla. Úkoly přidělovali a odvedenou práci kontrolovali většinou starší vojáci, byli ze složek SA. S puškami na ramenech vždy pečlivě zkoumali, zda se splnila norma i kvalita výkopů. Pokud ne, tak se šlo „makat“ i v neděli. Jenže i přes to, že jsme byli izolováni od zpráv o událostech na frontě, ta se blížila a následovalo naše převelení do Brna. Opět jsme byli ubytováni ve třídách jedné z uzavřených škol, odpočinek na podlaze.Tady už byla vojenská kontrola tužší a vojáci byli mladších ročníků.

Pracovali jsme na svazích Špilberku, vrchol hlídalo německé vojsko, důvod nám byl utajen. Za jednoho březnového dopoledne, aniž by byl předem vyhlášen poplach, se nad námi ukázaly nízko letící bombardovací stroje. My sice byli na poplachy vycvičeni, ovšem za bílého dne, bez výstrahy – to nás vystresovalo. A tak jsme se začali škrábat na vrchol. Tam hlídající vojáci v dřevěných kukaních – pozorovatelnách byli celou událostí více vystrašeni než my. Mysleli, že – ač vyzbrojeni jen lopatami a krumpáči – je chceme přepadnout a zmocnit se Špilberku (později jsme se dozvěděli, že tam jsou vězněni naši lidé). Po náletu, který trval téměř 40 minut, jsme zamířili do města. Tam byla spoušť a zmatek v ulicích, všude plno kouře a prachu. Městská doprava nefungoval, jedna z tramvají dostala přímý zásah a nikdo nepřežil. Také vlakové nádraží bylo poškozeno. Když jsme se zorientovali v situaci, začali jsme uvažovat. Bylo nám 17 let, ale za válečných událostí člověk rychleji dospívá. Rozhodli jsme se riskovat a vyrazit k domovu. … Teprve kus za Brnem jsme se osmělili nastoupit do vlaku. Byli jsme napěchováni v uličkách bez osvětlení, vytlučená okna byla nahrazena lepenkou. V kupé trůnili na sedadlech Němci, prchající před sovětskou armádou. Z jejich rozhovoru jsme pochopili, že i tihle civilové budou usilovat o spásu u armády USA v Bavorsku. Díky pochopení českých průvodčích jsme se dostali až do blízkého okolí Prahy. Jízdu jsme přerušili, pár dní přečkali u známých a pak jsme jeli do Zdic.

V brdské oblasti jsme ještě par dní vyčkávali, ale když se k nám dostala zvěst o zničujícím náletu na Plzeň, Škodovku a hlavní nádraží, usoudili jsme, že kontroly zeslábnou. S trochou štěstí se nám to podařilo a my skončili – po více než třítýdenní anabázi – doma, u rodičů. Ve druhé polovině května jsme opět obnovili studium a dokončili třetí ročník.

Rozepsal-li jsem se tak trochu obšírněji po 60 letech, má to svůj důvod. Psát o době, která celá naší vlasti i každému z nás (pokud nekolaboroval) přinesla strádání a někdy i bezmezné hoře má právě v současné době velký význam. Mrzí nás – a já teď mluvím i za kamarády, z nichž někteří již nejsou mezi námi – jak neobjektivní soudy slýcháme od některých lidí. Bohužel, patří mezi ně i někteří novináři, politici, veřejně činní občané. Doslova chtějí oblbovat, zejména mládež, která toto hrůzné období nezažila. Zkreslují seriózní pohledy, či je aspoň zamlžují. Události tehdejší doby se odvíjely jinak, než tato skupina líčí.

Tak třeba plzeňský publicista Roučka si počíná při líčení událostí z let 1938-45 neseriózně. Je mu ovšem věnována velká pozornost, je hodně propagován, hodně publikuje. Když se ovšem domyslí, že deníky jsou v německých rukou, je hned jasné, komu to slouží. Pro nás, kteří jsme tohle vše prožili na vlastní kůži, jsou jeho názory nepřijatelné. U kolaborujících rozhoduje finanční efekt, u nás svědomí … Měli jsme těžké mládí, budovali jsme tuhle republiku a nyní v ní žijeme za velmi skromných, ba nedůstojných podmínek. Naši současní politici či „státníci“ nás prostě již odepsali.

Jiří Voříšek, Plzeň

***

Otec byl zaměstnán u pošty a jak tehdy bylo zvykem, podle potřeby přijímal pověření vedoucího úřadu, kde to bylo třeba. Od roku 1938 už se nejednalo ale o přeložení dobrovolná, nýbrž vývojem u nás v republice zadaná politickou realitou. Když jsme se stěhovali z Miroslavi, městečka u Znojma, do Pohořelic, chtěl tu otec již pobýt až do penze. Pošta byla výstavná, byt pro přednostu v prvním patře. Líbilo se nám tu všem. To už jsem chodila do 3. třídy a kamarádila hlavně s Ruth Haasovou, která byla ze židovské rodiny. Doma u nich se mluvilo výhradně německy. Ona ale chodila do české školy a také služebnou měli Češku. K nim jsem zvána nebyla, ale Ruth zacházela k nám. Inu, taková tehdy byla v židovských rodinách situace – pěstovala se němčina jako světový jazyk, češtinu za rovnocennou většinou neuznávali. Po příchodu Němců záhy seznali, že tato určitá jejich přednost jim v rasovém pohledu nacistů není v ničem platná.

Jak situace se zostřovala před Mnichovem, i zde přibývalo vyhrůžek i nenávistných řečí. Tam, kde sídlí Němci, bude Čechům území odebráno a my se vrátíme pod křídla reichu, Vaterlandu – slýchali jsme. Proto i do Pohořelic byli vysláni naši vojáci, aby zabránili nepřístojnostem a chránili zdejší prostor. Na to jsme „doplatili“ my děti – školu jsme měli opravdu hezkou a dobře vybavenou. Místo lavic už stolečky a po dvou židličkách u nich. Cítili jsme se tam už jako studenti. Nyní z toho byla rázem vojenská ubikace a my jsme se sem už nikdy nevrátili. Tohle jsem však ja holčina nemohla vše plně chápat. Doma narůstala nervozita, maminka často plakávala a postupně balila věci, zařízení. Jednoho rána se před našim domem objevilo nákladní auto, které otec vyprosil u vojáků. Začalo nakládání, ovšem ani vojenský vůz nebyl nafukovací. Tím pádem mnoho věcí z bytu muselo zůstat na místě. Maminka byla v kabině s řidičem, na pohovku jsme se umístili s bratrem. Otec musel zůstat, čekalo jej předání poštovního úřadu nástupci, toho již vybrali Němci.

Otec přijel za námi téměř až za dva měsíce s neradostnou zvěstí. Čekalo nás nové stěhování do Nového Města na Moravě. Pomohli nám zase vojáci, ale ubytování bylo věru nouzové u jednoho z tamních zemědělců. Zima tam byla toho roku velmi tuhá s množstvím sněhu a tak sem „nezavítalo“ v prvních dnech okupace ani německé vojsko. Chodila jsem do páté třídy, když přišel další pokyn – umístěnka do Královo Pole, dnes je to část Brna. Tentokrát jsme měli s bytem štěstí. Hned naproti na náměstí byla budova gymnázia. Sehnala jsem všechny potřebné listiny a vykonala přijímací zkoušku. Zde jsem také zdárně, dva roky po válce, odmaturovala. Těšila jsem se na vysokou, lákala mě architektura. Zdálo se, že se otvírá cesta do života, co by mi bránilo.

Jenomže otec… jako člen národně socialistické strany odmítl přestup do té „jedině správné“. S podporou na studiích jsem nemohla počítat, takže jsem si při zaměstnání udělala alespoň průmyslovku a stala se zásobovacím referentem v brněnské Škodovce.

Ohlédnu-li se dnes na ona neblahá léta mého mládí, nemám proč vzpomínat v dobrém, je mi z toho hořko. Kromě materiálních ztrát rodiny a „štrapácí“ se stěhováním to byl i můj nedobrý start do života. Naše rodiny byla opravdu vlastenecky založená, jaký div, že léta okupace a to, co se dělo kolem, na nás těžce doléhalo.

Květuška Wernerová, Plzeň

***

Při pročítání vzpomínek lidí, které, jako bývalý předseda MO Kruhu vyhnaných v Plzni dobře znám, přemýšlel jsem nad závěrem, jakou udělat tečku. Do mysli se mi vloudila vzpomínka – školáka, který se tehdy – byť z přinucení – podíval rok před koncem války do „Sudet“. My pravda nepatřili mezi vyhnané, žili jsme v obci na Manětínsku, severně od Plzně. Tenhle úděl postihl rodinu strýce, zastřeleného navíc za heydrichiády. Ovšem jako bezzemci tu vyvstal jiný malér – určení na chmelovou brigádu. Takže jsem spolu s dalšími a třídním učitelem v srpnu 1944 „rukoval“ na Žatecko. Byla to v podstatě v mých 13 letech první cesta na delší dobu mimo domov a navíc „přes hranice“. Seznámení s německými orgány bylo v Žihli (tehdy Scheles), první železniční stanice v „reichu“. Studené pohledy, odpočítávání, krátká konverzace s učitelem a parťákem, který vozil lidi na chmel již léta. V Krýrech již čekaly selské žebřiňáky, my měli určení do Soběchleb (tehdy Oberklee). Krátce za námi dorazili studenti z Kojetína na Moravě. Statkář to vzal zkrátka – rychle se ubytovat na půdě, kde byla sláma a deky, na večeři a připomínka že ráno se hned vyráží po snídani. Jak jinak, zvědavost nás hnala v podvečeru na náves, projít obec. Všude zatměno, potkali jsme jen pár ženských postav a školní mládež. Z mužské části to byli jen opravdu přestárlí hospodáři, kteří v zájmu vítězství říše, museli vypomáhat, jak se jen dalo. Pohledy od místních lidí byly zkoumavé, číhavé, nikdo s námi ale nezavedl během pobytu řeč. O nějakém přátelském gestu, úsměvu či krátkém rozhovoru, o to jsme ani nezavadili.

Co bylo nápadné (pro nás až komické), bylo partajní zdravení. Ne, že by to vyznávali všichni, ale bylo dost rozšířené. A tak třeba dva výměnkáři jeli proti sobě na kole, pravice hned vyletěla nahoru a ozvalo se zvučné „heil“. I když potom onen dědík měl co dělat, aby kolo uřídil. A to bylo prosím v době, kdy již přes dva měsíce se bojovalo i v Normandii a blízký trojúhelník měst Duchcov-Most-Chomutov byl dosti často kvůli koncentraci průmyslu bombardován. – Uvedl jsem, že žádnou vstřícnost, když jim ta slovanská mládež přišla pomoci, jsme nezaznamenali. Nedocházelo ani k otevřenému nepřátelství, - oni místní toho měli jistě také dost a radostné zprávy od blízkých z fronty určitě nedocházely. Spíše tu a tam vůči nám určitá nadřazenost, ignorance… Jenže byl zde krámek, nic moc, dalo by se říci spíše „kvelb“ s běžnými věcmi s dost omezeným sortimentem. My sice určité množství marek měli z domova, ale co s nimi? Stravenky jsme neměli, v regálech pusto … Jedinou možností se staly okurky. , ty se v tomto rajónu pěstovaly v kvantech. A právě v tomto krámku se nám dostalo poučení, jak si – ještě nedávno naši spoluobčané – představují spolužití s námi, podřadnou rasou. Najmě s námi, co jim tu za pár marek otročí. Kupcová si určitě na fronty ve krámku stěžovat nemohla a tak zhusta přenechávala obsluhu své asi 13 leté dcerce. Holčina se ráda bavila a my s ní rádi konverzovali. … Jednou se ale kupcová na nás zle vyřítila a nastala mela. Cosi se v ní jakoby provalilo a začala lát – do českého ksindlu, verbeže, prašivců, ba i sviní … Jedna prostá sudetská žena nám sdělila, co si o nás, rasově nižších lidech, myslí.

Chci se zmínit i o poznatku, jak se spojil zájem státní moci – tedy landsrátu, partaje (NSDAP) a církve. Já vím, že nacistům se dalo těžko vzdorovat. Kněz si třeba mohl myslet své, ale … I když mnozí také se do té obludné mašinérie zapojili. Ale k věci – mám nyní na mysli určitou pompu v kostelech. V Blšanech nás v chrámu hned zarazily pruhy černé látky, splývající u bočních oltářů k zemi. Na nich byla vetkána – podobně jako na smutečních stuhách – jména těch farníků, kteří za vůdce a říši padli na poli slávy … a nikdy nebudou zapomenuti. Během naší návštěvy jsme cítili, že jsme pod bedlivým dozorem, jak se u těchto „pomníčků“ tváříme. Inu, i v tom měli

„parteigenossen“ dobře vycvičenou službu.

Skončila brigáda, odevzdán poslední věrtel, odpoledne následovala výplata, k jídlu před cestou byla hrachová kaše s kyselou okurkou. Krátké studené rozloučení, šlo jen o pár vět a vyjelo se z vrat. Musím zmínit však ještě jednu událost, potvrzující, že není Němec jako Němec. Zní to trochu paradoxně, ale světlou výjimkou v jednání vůči nám byl statkářův syn. Jako důstojník přijel ze západní fronty na opravdu jen několik dní. Zašel mezi nás, poptal se, choval se nenuceně, žádný „übermensch“. Mne dokonce, když vezl vodu na chmelnici, vzal na kozlík vedle sebe a rozprávěl. Jak se žije u nás, co si lidé v protektorátu myslí a sám se netajil tím, že nevidí situaci dobře. Asi si na frontě užil své a uvědomoval si, co vše tahle válka přináší. Dokonce se vůči mně zachoval jako grand - při vyplácení jsem slyšel – „syn mi poručil, že za ten odvoz vody máš jako za dva věrtele …“. – Jenže chtějme na pánech Posseltovi, či Bartonovi (dříve Bartoňovi), aby mysleli jako onen frontový důstojník.

Josef Sedlák, Plzeň

Redakce a příprava k tisku: Josef Sedlák

Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s  MO Kruhu občanů ČR vyhnaných v r. 1938 z pohraničí jako svou 189. publikaci určenou pro vnitřní potřebu vlasteneckých organizací. Plzeň,Praha, listopad 2006. Webová stránka:www. ksl.cz E-mail:Vydavatel@seznam.cz