Vzpomínky na T G M.

28. října 1942

President Beneš vám řekl, jak se dívá na dnešní situaci; a velmi podobně by vám to řekli vedoucí státníci Spojených národů, kdyby uměli česky. Já vám dnes, 28. října 1942, nebudu mluvit o válce. Budu trošičku vzpomínat na svého otce. Jako osmiletý kluk jezdil na jedné brusli, kterou si sám zkonstruoval. Když mu bylo přes 50 let, začal bruslit po druhé. Měl už lepší profesorské brusle, ale velmi mě rozhněvalo, když za dva dny dělal na ledě kruhy a nás děti zahanbil.

Jako malý chlapec T. G. Masaryk sedával tu a tam na koni, když s dědečkem Masarykem koupali koně v řece. V šedesáti pěti v Ženevě začal jezdit a v osmdesáti seděl na koni ať už v kroku, klusu nebo cvalu ze všech suverénů na světě nejlépe. Často, když jsem s ním jezdíval a náhle se objevil široký příkop, zpomalil jsem svého koně doufaje, že otec příkop objede. Bez výjimky přeskočil a s úsměvem mírně opovržlivým se podíval na svého opatrného syna.

Měli jsme se s otcem rádi - francouzský se tomu říká „les extrémes se touchent“, a otec, nebo jak mu říkávali legionáři, „otec Masaryk“ tu a tam rád se mnou mlčel. Prozradím vám dnes, že Čapkovo Mlčení s T. G. Masarykem jsem vymyslel já. Řekl jsem Čapkovi: „Napsal jste krásné hovory s Masarykem, já s ním umím mlčet. Zkuste to a napište to.“ A Čapkovo vyjádření toho, co jsem tak intensivně cítil, je dnes klasickou literaturou. Děkuji vám, Karle, že jste toho tolik lépe napsal, než bych já to mohl povídat.

Když Hitler dopsal „Mein Kampf“, můj otec si to ihned přečetl. Později to četl několikrát. Tři týdny před smrtí mi řekl: „Jak je možno, že Němci kupují miliony této hrozné knihy... To ti ale dopracovali.“ Bohužel tehdy evropští státníci „Mein Kampf“ nečetli.

Otec rád jezdil do Řecka a Itálie. Podívat se na Akropolis bylo mu tu a tam živelnou potřebou. Ode dne t. zv. pochodu na Řím měl otec pro nafouklého gangstera-diktátora jen svrchované opovržení. Říkal mu: „to nepěkné Mausoleum“. Byli jsme jednou na Sicilii. Mussolini právě obtěžoval svou přítomností modré sicilské moře. Byl ovšem na válečné lodi. Vzkázal, že by otce navštívil. Po prvé a naposled, pokud vím, se otec politicky rozstonal a návštěvu nepřijal. O Hitlerovi říkal od začátku: „Ten surový, nevzdělaný sprosťák.“ Varoval kde koho - ale darmo povídat.

Když se rozstonal, o Benešovi mi řekl: „Tož Beneš mně rozumí a rozumí nám, pracuj s ním.“

Dnes, ve výročí dne, kdy před 24 lety československý národ, národ slavných, malých, zlatých lidí, pochopil mého otce a pak 20 let s ním šel, vám říkám skromně: Masaryk s Benešem vyhráli první vojnu, Beneš s námi všemi vyhraje druhou a mezi těmi všemi bude také tak zvaný Jan Masaryk. Můj otec nenáviděl fangličkování. Zamysleme se a malé malicherné praporky zmizí a tím dříve se na Hradčanech objeví znovu - a tentokráte navždy - červeno-bílo-modrá vlajka republiky Československé - volné, demokratické, sociálně spravedlivé, evropské a světové.

Pamatujte, jedna brusle - přeskočený příkop - třebas i ten mnichovský a pak, když nemáme co skutečného říci, mlčíme a bojujeme. A otec by řekl: Tož vyhrát musíme.

Dobrou noc!

Jan Masaryk: Volá Londýn , str. 202 -203

reprint vydání z roku 1948