Vzpomínka na pohřeb T. G. Masaryka a dobu,
kdy většina států byla vytvořena mečem či vyrostla z kolonizace. Česko-Slovensko je dítětem propagandy. A propaganda se skládá, jak známo, ze zamlčování důležitých skutečností, pomluv a lží…Můj táta, venkovský učitel, měl svoji tradici uctívání pohřbu prvního prezidenta samostatného a nezávislého Československa Tomáše Garrigua Masaryka, jenž se narodil se 7. března 1850 v Hodoníně na Moravském Slovácku. Tam o 80 let později začínal můj otec svoji učitelskou kariéru v nedalekých Šardicích a Kyjově.
Poté dostal učitelskou umístěnku jako vesnický učitel na Valašsko, založil tam svoji rodinu a vždycky si 21. září, v den výročí Masarykova pohřbu v roce 1937, sedl v obýváku, vzal si do rukou svoji nejoblíbenější knihu - Karel Čapek: „Hovory s TGM“, jejíž první vydání si koupil už v roce 1937, a začal v ní znovu a znovu číst...
Rok co rok, a s ještě větším a zarputilejším zaujetím od roku 1956, kdy byl vsetínskými mocipány vyhozen ze školství, jelikož odmítl něco podepsat a někam vstoupit. Nemohl zradit svoji víru, proto šel raději k lopatě. V ten dvojnásobně smutný výroční den jsme ho jako děti nesměly vyrušovat; později mi knihu Karla Čapka věnoval. Následně jsem míval v ono výročí 21. září stejně nevšední den i já, kdy jsem si otevřel Hovory s T. G. M. a četl si v nich, byť jsem je znal už skoro pozpátku...
Nejvíc mě dojímal fakt, že byly dozajista pořád na té už omšelé knize i po dlouhých letech ještě někde tátovy otisky prstů a pořád měla pro mě jeho stejně dojímavou vůni a k tomu patinu dnes již jejího pokročilého knižního věku…
(Dovolím si na tomto místě jednu osobní reflexi; možná se bude někomu zdát, že to s tou melancholií přeháním, ale dlužím ji svému tátovi; hlavně byl neskutečně zásadový, že nešel z prospěchu někam, kde tomu svým lidským instinktem zkrátka nevěřil. Nikdy jsem se mu nevyrovnal, ale mám po něm alespoň jedinou kladnou vlastnost; nebyl a nejsem prospěchář, což předznamenalo můj doslova fyzický odpor bez výjimky vůči všem politickým stranám a hnutím.
Dnes jsem v tomto ohledu „bez másla na hlavě“ a naopak je z toho pro mě velikánská devíza, jelikož vím, že můj táta byl prostě hrdina. A s patosem marnotratného syna se teď trápím fiktivní ideou, že snad i moji synové budou jednou stejně hodnotit i mě…)
Masaryk zemřel 14. září 1937, dva roky po odchodu z funkce, ve které strávil 17 let. Poslední rozloučení s T.G. Masarykem bylo na Pražském hradě 21. září. Začalo za vyzvánění zvonů katedrály svatého Víta. Projev pronesl Masarykův nástupce ve funkci prezident Edvard Beneš, smuteční průvod se poté vydal do zaplněných ulic Prahy, pak dorazil na Wilsonovo nádraží, dnešní Hlavní, kde stál speciální pohřební vlak.
Rakev byla umístěna na katafalk na prostředním voze soupravy. Na konci vlaku byl salónní vůz prezidenta republiky, kde seděl syn Jan Masaryk s vnuky a prezident Beneš se svým doprovodem. Smuteční vlak se poté vydal do Lán. Tam byl prezident za zpěvu písně Ach synku, synku pochován.
Vždy se vracím k Masarykovu stručnému životopisu od dob jeho studií podle Karla Čapka: Od listopadu 1869 studoval ve Vídni Akademické gymnázium. Veškerý svůj čas věnuje intenzívnímu studiu, především jazyků a filozofie. V roce 1872 skládá maturitu a zapisuje se na filozofickou fakultu ve Vídni na obor filologie.
Získává místo u generálního rady Anglo-rakouské banky R. Schlesingera. Roku 1876 zakončil univerzitní studia. V Německu pak strávil na univerzitě v Lipsku jeden rok. V červnu 1877 zde poprvé spatřil svoji budoucí ženu Charlottu Garrigue, dceru amerického podnikatele z New Yorku.
Dne 15. 3. 1878 uzavírají sňatek a vracejí se do Vídně. V květnu 1879 se narodila první dcera Alice, o rok později syn Herbert a roku 1886 syn Jan. Byla to především otázka finančního zajištění rodiny, jež vedla T. G. Masaryka k přijetí místa na pražské univerzitě.
Do Prahy přišel s rodinou, kdy došlo k jejímu rozdělení na českou a německou část. Před koncem roku 1914 odjel Masaryk do Itálie a po varování přátel se již do vlasti nevrátil. Působil ve Švýcarsku (1915) a později se během roku přesouvá do Francie, kam přijíždí i E. Beneš.
K osobě TGM se vztahují i humorná fakta; rovněž se přičinil o to, aby v češtině vznikl výraz „průšvih“. Pár měsíců před vypuknutím války v roce 1914 se totiž neprozřetelně veřejně zastal policejního konfidenta Karla Švihy, přestože soud následně Švihovi dokázal, že byl policejním placeným informátorem pražského policejního ředitelství.
Karel Šviha, předseda poslaneckého klubu národně sociální strany, učinil tajnou nabídku rakouské vládě, že bude za peníze zajišťovat hlasy své strany pro návrhy zákonů týkajících se obrany státu, což se dostalo na veřejnost. Šviha sice nebyl udavačem, spolupracoval však s následníkem trůnu Františkem Ferdinandem a to bylo v očích lidí stejně zlé, ne-li ještě horší.
Národní listy 4. března 1914 uveřejnily článek „Národně-sociální vůdce ve službách policie“. Listy uváděly, že JUDr. Karel Šviha má krycí jméno Wiener a že jako konfident pražského policejního ředitelství pobírá měsíční plat 800 korun. Šviha je žaloval – od té doby jsou ve slovní zásobě češtiny výrazy jako „průšvih“, „prošvihnout“…
Masaryk se až v roce 1925 vyjádřil: „Nehájil jsem Švihy, že není vinen. Pokládal jsem jej za velmi vinna, ale tvrdil jsem, že nebyl obyčejným špiclem měsíčně placeným. Viděl jsem v něm více než špicla, totiž budoucí nástroj Františka Ferdinanda, a proti tomu čelila moje kampaň….“
Ale nyní k vážným věcem. Cesta k vytvoření samostatného československého státu byla trnitá a vyžadovala diplomacii i známosti, jak by se dnes řeklo protekcionismus. Masaryk udržoval stále kontakty s důležitými lidmi v Rakousku-Uhersku, které mu zasílaly informace. Týkalo se to i komorníka rakouského ministra vnitra Julia Kovandu, jenž se dostával k přísně tajným dokumentům vrchního velitele rakouských ozbrojených sil arcivévody Fridricha.
Prostředníkem mezi ním Masarykem byl zpočátku básník Josef Svatopluk Machar žijící ve Vídni. Dalším cenným zdrojem byl rytmistr Vilém Hoppe ze sborového velitelství v Praze, který byl důvěrně zasvěcen do rakouských mobilizačních plánů. Nakonec se Masarykovým hlavním stanem se stal Londýn, kam přibyl v září 1915 se srbským cestovním pasem vydaným vyslanectvím Srbského království v Paříži.
Krátce poté byl uveden k dvěma úředníkům britské armádní zpravodajské služby, kde jim Masaryk předal informace o rakousko-uherské armádě. Během 1. světové války bylo důležité odhalovat nezákonnou činnost Centrálních mocností a tím zvyšovat význam Čechů pro boj Spojenců. Masaryk chtěl přesvědčit americké občany o nepřátelských úmyslech Němců a Rakušanů a naopak o nezbytnosti americké pomoci státům Dohody.
Spolehlivou informátorkou se stala i paní Wernerová, Češka, jejíž německý manžel byl operátorem německé rádiové stanice v Sayville na ostrově Long Island. Dvakrát týdně chodila do knihkupectví a veřejné knihovny pana Hlavy. Při půjčování knih prozrazovala Hlavovi samá tajemství: kolik německých ponorek číhá u amerických břehů na spojenecká plavidla, obsah depeší pracovníka úřadu vojenského atašé kapitána Karla Boy-Eda z Washingtonu o odplutí spojeneckých lodí do Evropy…
Důležitá poselství vezla do Evropy též žena chicagského typografa Francis Stanková-Buránková. Další kurýrkou byla Villa Vosková-Bechyňová, jež jako sekretářka Central Purchasing Company zase kopírovala tajné dokumenty. Také česká pěvkyně Ema Destinnová, která vystupovala v newyorské Metropolitní opeře, působila jako kurýrka. Na jaře 1915 se vrátila do svého zámečku ve Stráži nad Nežárkou v jižních Čechách, kde využívala faktu, že ji miloval sám německý císař Vilém…
Znak Rakouska měl svoji černou orlici, co třímala v jednom pařátu kladivo a ve druhém cep, symbol úcty k dělníkům i zemědělcům. Aniž by se bolševici uzarděli, vykašlali se na rakouský copyright a srp s kladivem věnovali svému sovětskému proletariátu.
Pak přišlo na řadu Rusko, kde Masaryk zažil v Petrohradu Velkou říjnovou (socialistickou) revoluci. Pro něj a pro svrženého předsedu ruské vlády Kerenského se nepřítel nacházel na pravici a nikoliv na levici, i když verbálně ještě odsuzoval bolševiky jako německé agenty. Masaryk měl tehdy zájem na slabém Rusku, tj. na stavu, kdy Rakousko-Uhersko jako nárazníková velmoc mezi Německem a Ruskem by kvůli slabému Rusku pozbylo svého oprávnění existence a mohlo být rozkouskováno, aby mohl vzniknout samostatný čs. stát.
Jak uvedl Ladislav Josef Beran ve své Strategii našeho „osvobození“, Masaryk, Beneš a Štefánik odmítali, že se snažili zmařit každý pokus o mír do doby, než bylo jasné, že vznikne Československo, tj. bez čtyř měsíců po celou dobu války. Jejich styky s vlivnými osobami států Dohody jim to umožňovaly a měli úspěch. Jsou tedy snad významnými spoluviníky zbytečného dalšího utrpení způsobeného světovou válkou….? Výčitkami svědomí ale nikdy netrpěli. Beneš to později napsal diplomaticky, ale jasně:
„Věděli jsme, že můžeme dosáhnout našich národních cílů, jen když bude válka trvat tak dlouho, dokud nepřipravíme naše vítězství“. Historik Herbert A. L. Fisher, za první světové války britský ministr, popsal ve svých „Dějinách Evropy“ vznik ČSR takto: „Pravděpodobně nejvýraznějším pomníkem úspěchu válečné propagandy je náhlé vynoření se republiky Česko-Slovenské… Většina států byla vytvořena mečem či vyrostla z kolonizace. Česko-Slovensko je dítětem propagandy” A propaganda se skládá, jak známo, ze zamlčování důležitých skutečností, pomluv a lží.
Masaryk 28. května 1918, když byl dotázán na shromáždění Čechů a Slováků v Chicagu na původ financí, jež byly potřebné k vybudování nového státu: „Revoluce, při níž by se předkládaly účty, byla by pro děti a ne pro rozumné lidi.“
V Americe poté krajané organizovali v jeho prospěch dobročinné bazary – bazar v New Yorku vynesl 22 000 USD, v Clevelandu 30 000 USD, v Chicagu 400 000 USD, v Cedar Rapids 25 000 USD, v Texasu 54 000 USD a v Omaze 70 000 dolarů čistého zisku. České národní sdružení v USA vyhlásilo ve prospěch Masaryka a jeho spolupracovníků tzv. národní daň, která vynesla zisk ve výši statisíců dolarů…
Po válečných létech se 14. října 1918 stal předsedou prozatímní československé vlády, o pár dnů později ve Washingtonské deklaraci vyhlásil samostatnost československého národa a 14. listopadu téhož roku jej v jeho nepřítomnosti zvolilo Revoluční Národní shromáždění prvním prezidentem Československé republiky. Až 21. prosince 1918 se však Masaryk vrátil triumfálně do Prahy a příští den pronesl na Hradě své první poselství k Národnímu shromáždění. Jeho moudrost by měla být pro dnešní politiky velmi poučná; napsal též velmi důležitou větu, která má trvalou platnost: „Ježíš, ne Caesar, toť smysl našich dějin a demokracie…“
Sám se zamýšlel nad tím, zdali byl antisemita či nikoli. Dovolím si citovat T. G. Masaryka, který kdysi na téma Židů řekl Karlu Čapkovi, že srdcem zůstal antisemita, jelikož jeho matka tvrdila, že Židé vraždí malé křesťanské chlapce, aby jejich krev dávali do macesu. Rozumem však si Židů vážil a uznával je, jelikož byl moudrý jako oni a nesnášel tmářství…
Nejlíp na všechna sporná vyjádření odpověděl TGM svému příteli Karlu Čapkovi v jeho „Hovorech s T. G. M.“. Na straně 13, v kapitole „Dítě a jeho svět“, mimo jiné říká:
„Židů, těch jsem se bál; věřil jsem, že potřebují křesťanské krve, a proto jsem si raději zašel o pár ulic, než abych šel podle jejich stavení. Jejich děti si chtěly se mnou hrát, protože jsem trochu uměl německy, ale já ne. Teprve později jsem se s Židy jak tak smířil. To bylo na reálce v Hustopeči. Jednou jsme měli školní výlet do Pálavských kopců. Když jsme po obědě v hospodě skotačili a dělali hlouposti, ztratil se nám spolužák Žid na dvůr. Já za ním ze zvědavosti, on se postavil za křídlo vrat a tam se tváří ke zdi ukláněl a modlil. Tu jsem se zastyděl, že se Žid modlil, zatímco my si hrajeme…. Kdy že jsem v sobě překonal ten lidový antisemitismus? Panáčku, citem snad nikdy, jen rozumem, vždyť vlastní matka mě udržovala v krevní pověře…“
Skutečnost, že i samotní Židé si vážili a ctili T. G. Masaryka, vedla slovenské židovské přistěhovalce do Palestiny k tomu, že svůj kibuc nazvali právě jménem prvního československého prezidenta Kfar Masaryk, který jsem též v Izraeli cestou do Haify navštívil. Dobrému jménu prvního našeho prezidenta výrazně napomohla nejen mezi židovskými kibucníky i tzv. hilsneriáda, aféra kolem Žida Hilsnera, jenž měl spáchat rituální vraždu křesťanské dívky. Masaryk ještě jako profesor se proti tomuto nařčení tvrdě postavil a málem zplakal nad výdělkem.
Směr kibuc Masaryk... Opět na to vzpomíná ve svých Hovorech: „Vídeňští antisemité poštvali český nacionální a klerikální tisk, začali tlouci do mne - nu, musel jsem se bránit; když už jsem řekl A, řekl jsem i B a C. Musel jsem k tomu študovat kriminalistiku i fyziologii; o tom všem jsem tenkrát dal veřejnosti podrobnější zprávu. Zajel jsem i do Polné, abych prohlédl místo zločinu a jeho okolí. Pak řekli, že jsem za to placen od Židů.“
Útoky proti Masarykovi v tisku brzy následovaly demonstrace studentů. Rozvášněný dav mladíků se chystal vypískat svého profesora z přednášky. Ten se však kvůli nemoci nemohl dostavit, a tak se studenti vydali až k jeho pražskému bytu v Thunovské ulici.
T. G. Masaryk na to vzpomíná ve svých Hovorech takto: „ Večer přišli demonstranti k mému bytu: já jsem ležel zachlazen, a tu má žena sešla k demonstrantům na ulici a řekla jim, že ležím, ale chtějí-li se mnou mluvit, ať pošlou ke mně deputaci. Nepřišli.“ Studentský dav musela nakonec rozehnat policie a děkanát univerzity raději udělil profesoru Masarykovi čtrnáctidenní dovolenou.
Přesto se profesor Masaryk ještě pokusil se svými studenty vyjednávat a rozhodl se jít přednášet. Na nádvoří univerzity a v posluchárně ho už očekávalo přes tisíc dvě stě studentů, kteří skandovali různá hesla jako „Židovský zaprodanče!“ nebo „Pereant! Hanba! Abzug!“ a další.
Masaryk si proklestil cestu do posluchárny a pokusil se promluvit, ale přes pískot, výsměch a nadávky studentů se mu to nepodařilo. Začal proto své názory psát na tabuli, ale ani tímto způsobem se mu nepodařilo se studenty navázat dialog…
Přestože byla hilsneriáda pro T. G. Masaryka i jeho rodinu velmi těžkou životní zkouškou, přiznával později sám Masaryk, že mu přece jen ohlas aféry velmi pomohl později za války v době budování československého státu. „Za války jsem pochopil, k čemu to také bylo dobré: světový tisk je zčásti řízen nebo financován od Židů; znali mě z Hilsnerovy aféry a teď se odvděčili tím, že psali o naší věci sympaticky nebo alespoň slušně. Politicky nám to hodně pomohlo.“
Pohřeb Tomáše Garrigua Masaryka.
Tak už zase končím držení piety za T. G. M, i za svým tátou. Se smutkem pomýšlím na ty, kteří se dnes bohapustě dovolávají toho jediného spravedlivého prezidenta a jaksi si nechtějí připustit, že také Tomáš Garrique Masaryk rovněž konal pragmaticky, když řekl: „Revoluce, při níž by se předkládaly účty, byla by pro děti a ne pro rozumné lidi.“
Inu, dle jeho životopisce Karla Čapka, měl i Masaryk „tehdy zájem na slabém Rusku, tj. na stavu, kdy Rakousko-Uhersko jako nárazníková velmoc mezi Německem a Ruskem by kvůli slabému Rusku pozbylo svého oprávnění existence a mohlo být rozkouskováno, aby mohl vzniknout samostatný čs. stát…“ Holt, kdo hledá přítele bez chyby, zůstane bez přítele…
 |