/ K 65. výročí založení partyzánského oddílu OLGA/
Koncem roku 1944 se válečná situace nacistického Německa dále zhoršovala. Na západní frontě se sice Hitler ještě pokoušel ofenzivou v Ardenách vytvořit podmínky pro uzavření příměří se západními státy, aby mohl nasadit všechny své síly proti Rudé armádě, ale tento pokus selhal.
Na východní frontě pokračovala Rudá armáda v útočných bojích na celé frontě od Ledového moře až po Budapešť. Postupně osvobozovala Polsko, osvobodila mnoho měst a míst na východním Slovensku a směřovala k dobytí Budapeště.Na Slovensku po potlačení slovenského národního povstání, přešla armáda na partyzánský způsob boje.
Partyzánská brigáda Jana Žižky z Trocnova, která se zúčastnila povstání, dostala již v září rozkaz k přechodu na Moravu s úkolem rozvinout také zde partyzánské hnutí Několik pokusů o probití bylo Němci odraženo a později za pomocí konfidentů se jim podařilo rozbít štáb brigády a brigádu rozdělit na mnoho skupin. Ty se pak s pokoušely přejít samostatně.
Jedna taková skupinu , kterou tvořilo osm partyzánů se rozhodla přejít na Českomoravskou vrchovinu a tam za výhodnějších podmínek s nacisty dále bojovat.
Za neustálého pronásledování se jim podařilo proniknout do Chřibských lesů .
Pak se skupina rozdělila na dvě části, když si předem stanovili další místo spojení. První skupinu tvořili čtyři ruští partyzáni. Jak se později zjistilo byli u Rosic napadení stíhacím oddílem gestapa, ale podařilo se jim uniknout na Blanensko kde byli přijati do partyzánského oddílu JERMAK, který zde působil.
Druhou skupina tvořila Olga Františáková, Josef Houfek, Láďa Verner a ruský partyzán Sárka S. Žukov . Ta se po nezdařených pokusech přejít na Vrchovinu rozhodla vrátit zpět na Valašsko a Vsetínsko, kde zakotvily zbytky brigády.
Při zpětném pochodu je zastihla silná vánice v níž ztratili orientaci , bloudili a nakonec se ocitli v Nemochovicích, obci na jihovýchodní části vyškovského okresu.. Bylo to 5. ledna 1945.
Přesto, že platily přísné nacistické zákony, které stanovovaly za přechovávání nehlášených osob trest smrti, byli přijati v domě Pospíšilových na ulici Špitálka, kde si odpočinuli a zotavili. Když se pak seznámili se situací, rozhodli se rozšířit své řady a zahájit činnost. Tak se Nemochovice staly kolébkou partyzánské skupiny , která byla nazvaná OLGA po Olze Františákové.Velení se ujal Josef Houfek- zvaný Pepek
Skupina se ihned dala do práce a již po několika dnech bylo do skupiny přijato 8 nových členů, kteří složili partyzánskou přísahu.Prvním úkolem bylo opatření zbraní. Ty měli v té době jen lesníci a tak první akce byly zaměřeny na hájovny v okolí. Bylo získáno několik loveckých zbraní a skupina se rozrostla o další členy, takže již 5.února bylo ve zbrani 22 členů. .
Začátkem února 1945 došlo při střetnutí s Jagdkomandem ze Žarošic u hájenky Zlatý jelen k prvnímu boji.Při přestřelce zemřel partyzán Jírovský a dva členové byli zraněni. Tento první zásah ukázal nevýhodnost použití loveckých zbraní. Bylo nutno získat zbraně vojenské. Stav skupiny již dovoloval větší akce a tak provedla v únoru 1945 několik zdařilých přepadů maďarských vojáků, rozmístěných v některých obcích, kdy ukořistili mnoho zbraní a výstroje .
.Koncem února se jim podařil husarský kousek, když přepadli nádraží v Morkovicích, kde z 30 cisteren odstavených na nádraží vypustili 512.600 litrů benzinu, nafty a oleje.. A původní malá partyzánská skupina se s příchodem nových členů rozšiřuje na oddíl o třech rotách, které působí každá samostatně.. Oddíl se pak stává součástí partyzánské brigády Jana Žižky z Trocnova.
V dalších týdnech podnikl oddíl mnoho bojových akcí, z nichž nejvýznamnější bylo zajetí velitele nacistické 16. tankové divize generála von Müllera a kroměřížského hejtmana Karla Koblischka . Prostor bojové činnosti oddílu zasahoval do tří okresů Vyškov, Kroměříž a Uherské Hradiště, což dávalo možnost rychlé změny prostoru po překvapivém zásahu.
Po osvobození Rudou armádou byl oddíl začleněn do sestavy 10.gardové divize, která spěchala na pomoc pražskému povstání. Partyzánský předvoj ještě 9.května dosáhl Prahy a pak postupovali partyzáni OLGY až na demarkační čáru s armádou USA k Lounům, kde jejich úkol dnem 16.května skončil. Železničním převozem se pak i s bohatou kořistí vrátili zpět.
Oddíl OLGA nebyl jedinou partyzánskou jednotkou na Vyškovsku. Byl však největší a nejúspěšnější. Svým bojem pomáhal v osvobozovacím boji proti fašistickému nepříteli, který usiloval o světovládu a likvidaci Slovanů, včetně Čechů a Slováků. Nebylo to lehké.
Vstupem do partyzánského oddílu se každý jednotlivec vzdal svého soukromí, musel opustit rodiče či rodinu, zapojit se do kolektivu partyzánů, podřídit se vojenské kázni a plnit nebezpečné bojové úkoly. To vše při nejistém přístřeší, přísunu stravy, stále ve dne v noci, při různých povětrnostních podmínkách, při neustálém nebezpečí z pronásledování nacistickými bezpečnostními oddíly. Denně počítat s možným zraněním a nevědět, zda bude lékařsky ošetřen, nebo nepadne v boji. Při zajetí očekávat mučení a nakonec jistou smrt, protože partyzáni byli považování za bandity a při dopadeni byli popravováni bez soudu.Nebylo to hrdinství i když některých případech při jejich činnosti docházelo k přehmatům a nepravostem ?
Je však nutno dodat , že neméně hrdinství projevili obyvatelé vesnic a osad, kteří partyzánům poskytovali zázemí, úkryt, ubytování , stravování i podmínky k odpočinku. Bez nich by nebylo možné existovat. Neriskovali jen své životy, ale životy svých celých rodin, včetně ztráty majetku, protože při prozrazení byly nacistické orgány nemilosrdné. Domy vypálili a obyvatele v nich uhořeli. A také i další pomocníci partyzánů, spojky, informátoři i někteří příslušníci českého četnictva, kteří partyzánům prozrazovali plány protipartyzánských zásahů gestapa.
Ti všichni zasluhuji úctu, uznání a vzpomínku. Šedesáté páté výročí těchto významných událostí je příležitostí připomenout postoje a činy vlastenců, kteří přes stále se stupňující nacistický teror, pronásledování, žalářování a popravy se nebojácně postavili nacistům na odpor a dávali pro budoucnost národa vše, co bylo v jejich silách, včetně oběti nejvyšší .Bojovali a umírali, abychom my mohli žít. Na to nesmí nikdy zapomenout.
Ing. J. Mikš