Vzestup a pád českého zemědělství

Jako spoluautory nás nenapadl vhodnější titulek článku, než právě ten, který je zde uveden. Neboť vývoj, jaký byl zaznamenán v průběhu více než půl století, nemá v naší historii obdoby. Snad nejnázorněji to přibližuje graf z obálky jedné knihy: trvalý růst od šedesátých let s dosažením vrcholu v roce 1989 a odtud prudký pád na výchozí úroveň. Nakonec o tom všem nejlépe vypovídá tabulka, kde to vše je doloženo spolehlivou statistikou.

Pokles se týká především živočišné výroby, ta je dnes mimořádně slabým článkem zemědělského hospodaření. Nelze říci, že ze strany rezortního ministerstva nebyla snaha něco s tím udělat. Ukazuje se ale, že tato záležitost je velmi komplikována a má na to vliv jak domácí politika, tak samozřejmě i zahraniční obchodní politika.

Všimněme si alespoň některých údajů: hrubá zemědělská produkce činila v roce 1960 32,8 miliardy korun, v roce 1990 (po velmi malém poklesu ve srovnání s rokem 1989) se jednalo o 61,7 mld. Kč – zvýšení představovalo 88,1 procenta. Až do roku 1990 byl objem produkce v každém následujícím pětiletí vyšší od 3,5 do 19,3 %. Po roce 1990 začíná prudký pád: za následující pětiletí téměř o 25 %. Ale nejde jenom o pokles výroby. Snížení stavů skotu v mnoha případech narušilo podstatu systému zemědělského hospodaření, jaký se zde vyvíjel po mnoho minulých desetiletí. Narušilo koloběh organické hmoty a pochopitelně nežádoucím způsobem i strukturu osevních ploch. V důsledku toho se oslabilo i zadržování vody v krajině. To jsou záležitosti známé všem těm, kdo se o problematiku zemědělství alespoň trochu zajímají.

Období vrcholu - soběstačnost

Obdobím vrcholu je druhá polovina osmdesátých let. Protože se jedná o živočišnou výrobu, podíváme se na stavy krav na 100 hektarů zemědělské půdy (z. p.),  jež nám dobře představují změny ve stavech skotu jako celku a umožňují i mezinárodní srovnání. Aby náš pohled byl objektivní, srovnáme se se sousedními západními zeměmi – Německem, Rakouskem, zemědělskou velmocí Francií a se sousedním Polskem: jak jsme na tom byli téměř před čtyřiceti lety a jak jsme na tom dnes.

O vysoké intenzitě chovu skotu ke konci osmdesátých let u nás svědčí i údaje ze statistické přílohy vědeckého časopisu Zemědělská ekonomika č. 2/1990. Připravovali ji pracovníci zemědělského odboru statistického úřadu. Zemědělské podniky se členily na JZD a státní statky, a to jak celostátně, tak i podle obou republik. A pokaždé podle výrobních oblastí na: kukuřičnou, řepařskou, bramborářskou, bramborářsko – ovesnou a horskou.

Za reprezentanta jsme vzali JZD, která měla daleko větší váhu než státní statky, a proto byla blíže průměru za celé zemědělství. V přehledu o výsledcích hospodaření za rok 1988 jsou uvedené i údaje o počtu skotu na 100 ha z. p.: kukuřičná: 85,8, řepařská 88,8, bramborářská 89,4, bramborářsko – ovesná 90,1, horská 98,1 – v průměru 89,5 kusů na 100 ha z. p. Státní statky byly v průměru na úrovni 75 kusů.

O čem to vypovídá? O tom, že na celém území ČR se hospodařilo v souladu s osvědčenými vztahy mezi rostlinnou a živočišnou výrobou, jaké odpovídají racionální soustavě hospodaření. Dnes máme i takové zemědělské podniky, které ve svém výrobním zaměření nemají živočišnou výrobu vůbec, a pokud ano, tak v zanedbatelném rozsahu. Pouze podniky se zaměřením na smíšenou výrobu a produkci mléka odpovídají tomu, co bychom si přáli pro celé území státu.

Byli jsme soběstační, což jistě prospělo i celé ekonomice. Byla zajištěna výživa lidí na velmi dobré úrovni. A soustava zemědělského hospodaření měla mnoho kladných vlivů i mimo vlastní zemědělskou výrobu.

Úkoly pro současnost

Jako člen Evropské unie respektujeme samozřejmě zásady Společné zemědělské politiky, máme však – jako kterýkoliv jiný členský stát – i své zájmy. Proto se nedivme, že v souvislosti s tím, co se v tomto směru v blízké budoucnosti v EU chystá, máme své výhrady, ale i požadavky. V poslední době to vše velmi dobře formulovala Agrární komora, Zemědělský svaz, ale i jiní představitelé nevládních zemědělských organizací. To podstatné lze shrnout takto:

* Nesouhlasíme, aby se stanovil horní limit pro platby dotací zemědělskému podniku (takzvané zastropování).

* Požadujeme rovné národní a regionální podmínky pro podporu zemědělských podniků – jiný přístup zvýhodňuje v soutěži na trhu některé na úkor ostatních.

* Nutností je přijmout v EU jednotný systém regulace obchodních řetězců platný pro všechny země.

* V případě přímých plateb by se měl zvýšit podíl, o jehož využití rozhodují národní orgány, z nynějších 15 na 30 % - neboť národní orgány nejlépe vědí, které komodity v rámci daných finančních možností podpořit více a které méně.

Jedna zásada Společné zemědělské politiky je i pro budoucnost jistá – systém podpor pro zemědělství zůstává zachován. Proč to zdůrazňovat: vyskytují se totiž i názory, že to společenství EU stojí mnoho peněz. A kolik to činí? Je to méně než 0,5 % hrubého domácího produktu jednotlivých zemí. Výsledek? Fungující zemědělství a potravinářství, které bez komplikací zajišťuje výrobu potravin pro půl miliardy občanů EU.

Snad ještě poznámku k zastropování: máme smůlu, jediným jistým spojencem je totiž pouze Slovensko, neboť stejně jako u nás se i zde zachovaly podnikové struktury i podniky s poměrně vysokou výměrou zemědělské půdy.

Dimitrij CHOMA a Josef ŠENFELD

ILUSTRAČNÍ FOTO - Josef ŠENFELD

http://www.halonoviny.cz/articles/view/46689467