Vzdali jsme se německých reparací?

Někteří naši současní představitelé mluví o tom, že reparací jsme se vzdali. Snaží se upřesnit, kdy k tomu došlo, údajně Česko-německou deklarací z roku 1997. Nikde v této deklaraci jasné a jednoznačné ustanovení o tom, že se vzdáváme reparací, však nenajdeme, dokonce bychom marně hledali i nějakou relevantní zmínku.

Reparace, které od Německa máme dostat, činí něco přes 3 biliony současných korun. Pokud někdo z českých činitelů přesto trvá na tom, že reparací jsme se vzdali, pak by nám měl jasně říci, kdo, který ústavní orgán, kdy učinil toto rozhodnutí a jakou právní formou. Nic o tom bližšího naší veřejnosti však není známo. Naopak jsme přesvědčeni, že naše reparační požadavky vůči Německu můžeme dát kdykoliv na jednací stůl.

Ale máme ještě další argument. Jedním z principů mezinárodního práva říká, že agresor je povinen své oběti nahradit veškeré škody, které jí agresí vznikly. Je bezpochyby, že agresorem bylo Německo a my jsme byli jeho obětí. Zatím tento fakt nikdo se nepokusil ani zpochybnit. Společně s Němci jsme zneplatnili tento princip? To však není možné i kdybychom se snažili sebevíce. Jeden či dva státy svým rozhodnutím nemohou měnit principy mezinárodního práva.  Zrovna tak je velmi těžko možné, aby naše konkrétní právo na reparace, založené na Pařížské reparační dohodě, jíž jsme, spolu s dalšími třinácti státy, byli signatáři,  mohli nějak dodatečně měnit.

Československo-německá deklarace nemohla změnit ani ustanovení mezinárodních smluv, které spojenci po válce uzavřeli, zejména pak ustanovení Postupimské dohody. I když se deklarace tváří, jako by otázky „vyhnání“ německého obyvatelstva  z Československa byly pouze záležitostí mezi ČR a SRN, je tomu zásadně jinak. Pro Československo přímo z Postupimské dohody vyplývaly práva i povinnosti, k nimž jsme se diplomatickou cestou přiznali. Souhlasili jsme s přesídlením německého obyvatelstva. A pokud jde o Německo, pak v tehdejší době nemělo své ústavní orgány, německý stát neexistoval, nejvyšší moc v něm vykonávali vítězní spojenci, kteří se za Německo zavazovali.  A proto není možné, aby ČR a SRN mohly měnit práva a povinnosti z uvedených dohod vyplývající.  I kdyby to bylo jejich přímo zbožné přání.

To jsou důvody, které nás vedou k závěru, že i terminologie, užívaná spojenci v Postupimské dohodě, platí i pro deklaraci. Proto nelze obecně užívat termín vyhnání pro přesídlení německého obyvatelstva z Československa, ale pouze termíny užívané v Postupimské dohodě, přesídlení, transfer či odsun německého obyvatelstva. Spojenci v Postupimi dokonce vzali na vědomí tzv. divoké odsuny Němců z ČSR a tím je legalizovali.

Ale nazpět k reparacím. Zastáváme stanovisko, že Německo je povinno nám zaplatit reparace v uvedené výši. Této povinnosti se nemůže samo, ani za pomoci ke všemu ochotných českých přisluhovačů, nijak zbavit. Čekáme proto, že konečně nám reparace začne splácet.  Rusové nám dluhy ze sovětské éry již dávno zaplatili, aniž bychom se s nimi museli celá desetiletí takto nedůstojně dohadovat a přetahovat. Budou konečně Němci následovat příkladu Rusů?

J. Skalský