Vysazujeme 100 lip jako symbol národní hrdosti

(moje osobní podzimní zamyšlení)

Naše republika trvalý náš skvost

Blíží se podzim. Ve své básni na toto téma kdysi napsal František Halas v závěrečné sloce: „Jak peníz tiše položený slepci jsi tu, můj podzime, jak peníz tiše položený slepci jste tady, vy dny mé!“ Mimo mnoha starostí i radostí připomíná nám podzim  významné dny. Den voleb a především 28. říjen, státní svátek, před 99 léty vznikl náš samostatný československý stát. Pro nás významná to událost. Trvale uložena v našich srdcích. Ve školní kronice naší obce se v prosinci roku 1918 píše: „ Dne 21. prosince navrátil se z dlouhého exilu svého president republiky T. G. Masaryk, ten den oslaven byl ve škole promluvou k mládeži o zásluhách presidentových o zřízení našeho státu a vyvěšením červeno-bílého praporu.“

Vysazování lip projev národní hrdosti, slovanství

Místní občané po vzniku Československé republiky, na její počest  přispívali v roce 1919 nejen dary, ale vysazovali lípy. Tehdy byly u obecního domu vysázeny 2 lípy, u místní školy jedna lípa a další u budovy č. 1 a č. 5. U lip, u obecního domu, se scházela pravidelně mladá generace, zpívala své oblíbené národní písně, debatovala, vyjadřovala dík našim činitelům, sjednocovala své názory jak pomoci obci.  Tak se dělo až do obsazení naší země fašistickými německými vojsky a vzniku protektorátu Čechy a Morava v roce 1939.

Zrada českých zájmů

V roce 1938 do školní kroniky napsala učitelka Říhová mj.: „ Jaro přineslo nám v našem politickém životě a do našeho klidného života předzvěst čehosi hrozného jehož následky jsme si nemohli ani domysliti natož představiti.“ Rok na to je v této kronice školy  vepsáno: :“Politické poměry v republice Česko-Slovenské se znovu mění, vůdce říšský Hitler podepsal dekret 16. března na Pražském hradě výnos, kterým zřizuje protektorát Čechy a Morava jakožto součást velkoněmecké říše. Slovensko se osamostatnilo....“

Kulturní a společenská činnost byla ukončena. „Přesto náš lid, píše se dále v kronice, „ tajně se často scházel v mnohých chaloupkách  a dychtivě v nočních hodinách odposlouchával zakázaný  rozhlas z Londýna a Moskvy. Zprávami z ciziny byli jsme posilováni, nabyli jsme nezlomnou důvěru ve vítězství našich práv, spravedlnosti, pravdy a svobody. V chmurné dny, kdy německé fanfáry s protivným bubnováním vyhlašovaly zdánlivý vítězný postup fašistických vojsk, tu jako bych četl  duších našeho lidu Jiráskova slova: „Když mně je nejhůře, napadá mě vzdor a myslím si: Tisíc let jsme tu stáli a obhájili se, krváceli a trpěli a teď bychom měli malátnět? Ne, kdybych měl být poslední, sám jediný, nepoddal bych se!““

Po skončení války tradice byly obnoveny

Tradice vysazování líp byla obnovena až po válce. Od poválečných školních let uplynul dlouhý čas a my poslední pamětníci 2. světové války jsme zestárli, převážná část účastníků zápasů za svobodný, mírový svět, zemřela. Zůstaly  trvalé vzpomínky, na hrůzné válečné a posléze poválečné radostné události v míru. Jednou z radostí bylo vysazování lip. Když byla naše obec 5. května  1945 osvobozena partyzány a na obecním úřadě vyvěšena, po šesti letech, československá vlajka, občané připomínali tradice,  nutnost, na počest svobody,  míru, opětovné samostatnosti našeho státu, vysázet lípy. U těchto lip se opět scházela i mladá generace. Přihlásila se k pomoci vysázet lípy. Třídní učitel Oldřich Bartoš tehdy vysvětloval, že lípa je našim národním stromem a stromem Slovanů. Je symbolem ochrany, pomoci a lásky, symbolem namířeným proti německým snahám o porobení slovanského živlu.  Lípy by se měly vysázet jako akt posilování národního uvědomění a slovanské vzájemnosti, jako poděkování za nabytou svobodu, jako odhodlání bránit a rozvíjet naši vlast, vesnici. A tak po 2. světové válce občané vysázeli další  lípy například u domků č. 11 a 12 a dalších.

Co psala o lípě spisovatelka?

Četli  jsme si  publikaci „Má vlast“ od Marie Majerové, stať Lípa. „ Krásná, sladká, zářivá! Oslovuji tě jako milenku, ó lípo! Veškerá tvoje bytost rostlinná je proniknuta lahodným vábením linoucím se z tvého pně, jejž kolmo a přímo do země zasahuješ, z koruny milostně rozčeřené, v níž vedou snubní hovory vánek s vůní a včela s květem, ze srdcovitého tvaru tvého listí. Srdce na řapíku – není to prapor horké touhy? Zelená, vábíš ptactvo – kveteš –li, míří do tebe klikatý let hmyzu. Zalévá-li tě slunce v době včelí pastvy, zníš celá slavnou, rozkošnickou, pohanskou hymnou prasily života. Což kořeny svými vysáváš všechen slad země, žes tak sladká? Spojili se větrové a červánky, deště s měsícem, nehybná parna s proudnou vodou, aby ti dali všechny podmínky nerušeného růstu do krásy? Bydlí v tobě zlatovlasá dryáda, nyjící po lidském jinochovi, žes tak líbezná? Je koruna tvá posázena drahými kameny, žes tak velebná, ó lípo!“

Mnohé přestavbou a rekonstrukcí domků byly skáceny, ale ty, co zůstaly připomínají stále svobodu, lásku, mír, demokracii. Za výsadbu lip patří poděkování našim předchůdcům. Vždyť název Lípa převzal u nás demokratický slovanský spolek, který byl založen 30. dubna 1848 v Praze.

28. říjen vyzývá k aktivitám k  národní odpovědnosti

Měli bychom i nadále, právě nyní na podzim, v předvečer státního svátku 28. října, vysazovat lípy, abychom si připomínali náš národní symbol, lásku k vlasti, k její ochraně a uchování národní suverenity a demokratických tradic i v evropském společenství, naši příslušnost ke slovanství, a také k našemu českému jazyku, aby  nikdy nezahynul. Snažme se, aby 100 let naší republiky, které si připomeneme příští rok, bylo významnou událostí pro náš národní rozvoj. Zlí jazykové však kdesi věští, že  zanikneme v luně sousední západní země jak Lužičtí Srbové, že česká státnost po sto letech skončí! Mnohé tomu nasvědčuje. Rozdělení republiky, kterou zakládali vlastenci jako byl T. G. Masaryk, Edvard Beneš, Rastislav Štefánik, předávání majetků a půdy církvi a šlechtě, nesamostatná zahraniční politika, která ne vždy respektuje národní zájmy, devastace průmyslových odvětví, využívání v pořadech našich zpěváků více cizího jazyka a při tom je naše čeština tak krásná, sepětí naší minulosti a přítomnosti s budoucností je opomíjeno apod.

Spisovatel o českém jazyku

Karel Čapek ve stati „Chvála řeči české“ napsal: „Ještě musím pochválit tebe, česká řeči, jazyku z nejtěžších mezi všemi, jazyku z nejbohatších všemi významy a odstíny, řeči nejdokonalejší, nejcitlivější, nekadencovanější ze všech řečí, které znám nebo jsem slyšel mluvit. Chtěl bych umět napsat vše, co dovedeš vyjádřit, chtěl bych užít aspoň jedinkrát všech krásných, určitých,  živoucích slov, která jsou v tobě. Nikdy jsi mi neselhala, jen já jsem selhával, nenacházeje ve své tvrdé hlavě dosti vědomí, dosti povzletu, dosti poznání, abych to vše přesně vyjádřil. Musel bych žít sterým životem, abych tě poznal, doposud nikdo nezhlédl vše, co jsi, ještě jsi před námi tajemná, překypující a plná dalekých výhledů, budoucí vědomí národa, který vzestupuje.“

Nezapomínejme na svoji vlast

A tak udržujme, rozvíjejme, trvale a všestranně využívejme náš český jazyk, sázejme náš národní strom, vysázejme 100 líp, aby naše vlast provoněla líbeznou vůní přátelství, sounáležistosti, láskou člověka k člověku. Neselhávejme, ale především pracujme a chovejme se i při volbách  tak, aby národ neklesal, ale stále vzestupoval ve svých tradicích, umu, pracovitosti, inteligenci i v podmínkách demokratické Evropy.

Žádné lži, krutosti, nemohou pohasit plameny lidské vzájemnosti, lidské seberealizace. Jděme vstříc lidským ideálům, které vyplynuly z bolestných i radostných zkušeností staletí.  Nespoléhejme na zázraky, ale na tvůrčí schopnosti lidu. Při letu rogalem nad naší obcí kde žiji  jsem ji zhlédl z výšin. Je okouzlující, hebká, zasněná, přísná, něžná, krásná. Je hrdinská, spravedlivá, prostá. I v naší  malé vísce  vody potůčků hučí po lučinách, hory šumí po skalinách a všechny zahrádky jsou plné kvítí. Slova známého kronikáře nemohou zapadnout: „Vítej mi země zaslíbená, tisícerými tužbami od nás vyhledávaná, kdysi v čas potopy lidu zbavená, nyní jako na památku lidstva zachovej nás bez pohromy a rozmnožuj naše potomstvo od pokolení k pokolení…“ Taková země nemůže přece zahynout, to by neměl náš lid dovolit.

Jan Neruda v básni „Jen dál“ píše mj.: „Z bouřného času jsme se narodili a krok za krokem v bouřných mračnech jdem vstříc hrdě vznešenému cíli, šíj kloníce jen před svým národem. My věděli, co na nás cestou čeká; byť hrom však bil a mráz nám v kosti vál – toť jenom česká hudba odevěká, my při ní půjdem kpředu – dál, jen dál!....Ach, hleďme pilně ke korábu svému, jsme jeho planky, hřeb jsme svěrný v něm, a věrně, toužně, přilneme-li k němu, zas šťastna záhy bude naše zem! Však byť měl Čech již všechno ve svém klínu, čeho si nejbludnějších snech svých ždál, - to liské moře nezná odpočinu. Ty též ho neznej, stále měj se k činu, dál národe, náš drahý, věčně dál!“

Rudolf  Hegenbart,  srpen 2017