Vymření Polabských a Pomořanských Slovanů a konec Arkony?

Když jsem se před mnoha lety začal zabývat Polabskými a Pomořanskými Slovany, čerpal jsem především ze starších prací. Z nich jsem nabyl dojmu, že slovanská státnost na území dnešního Německa skončila dobytím Arkony 1168 a do konce 13. století následovalo úplné vymření Slovanů. Jedinou výjimkou byli Drevané u dnešního Lüneburgu, kteří vymřeli až v 18. století, a Lužičtí Srbové. Později se mé zájmy ubíraly spíše směrem k historické etnologii a v této souvislosti jsem si všiml, že vymírání národů většinou trvalo déle než dvě století. Zároveň mi přednášky Michala Téry na Karlově univerzitě otevřely jiný pohled na dobytí Arkony, mimo jiné s myšlenkou, že ne všichni Slované na Rujáně museli padnout spolu s touto pevností. Začal jsem se tedy touto oblastí zabývat více a hledal jsem informace také v polštině a němčině. Vzhledem k časovým možnostem však čerpám vesměs pouze z internetu. Článek si proto neklade za cíl být vyčerpávající odbornou studií, pouze doplněním k tématu a podnětem k pohledu na věc z jiné stránky.

Můj článek se opírá hlavně o práci anonymního autora, který na internetové stránce vystupuje pod přezdívkou Bazyli. Odvážil se dotknout svízelné otázky národní příslušnosti pro období, kdy se žádné soupisy podle národnosti nedělaly. Většina badatelů se této sporné věci vyhýbá, tak řečený Bazyli si však vybral hledisko, se kterým se mohu téměř ztotožnit. Zaprvé se opírá o výslovné zmínky o slovanskosti daného místa či osoby a za druhé posuzuje, zda je jméno slovanské. Dobře si přitom uvědomuje, že germánské jméno mohl nosit i Slovan a stejně tak naopak. Ovšem civilizační proud šel od západu, v našem případě od Němců ke Slovanům, což s sebou neslo i jistou nadřazenost Němců nad Slovany, je tak pravděpodobnější, že Slovan přijal německé jméno, než naopak.

Historické slovanské osídlení v dnešním Německu lze rozdělit na tři hlavní oblasti - bavorskou, (lužicko)srbskou a polabsko-pomořanskou. Lužičtí Srbové jako jediní vytrvali do dnešních dnů, pro tentokrát je tedy pomiňme.

Na území Bavorska nevznikl žádný pevnější státní útvar tzv. Pomohanských nebo Nábských Slovanů, a tak již v dobách Karla Velikého byla oblast ovládnuta Němci. Jak uvádí Jan Šneberk,  úloha Slovanů nebyla tak podřadná, jak se nám většinou jeví. Podle všeho měli své vůdce, kteří sice podléhali Němcům, ale sami byli Slované. Ovšem zmínky o zdejších Slovanech brzo končí, a proto musíme předpokládat, že slovanský jazyk zde utichl ze všech tří oblastí nejdříve. Přesto dříve uváděné 11. - 12. století považuji za unáhlené. Na výstavě věnované bavorským Slovanům (Varšava listopad 2015 - březen 2016) zřejmě dr. Hans Losert (spoluautorů výstavy bylo více) uvedl, že ještě v polovině 13. století se u jednoho z místních velmožů uvádí přídomek Suppan. To není nic jiného než slovanský výraz župan (který sám o sobě nejspíš není slovanského původu). S největší pravděpodobností se tedy jednalo o Slovana. Později se již tato hodnost neuvádí a i tehdy byla výjimečná. Můžeme tedy směle říci, že ve 13. století na území dnešního Bavorska ještě žila slovanská šlechta. Zároveň je to však období, kdy šlechta přestává mluvit slovansky. Konec slovanské šlechty ale neznamená konec slovanského poddanského obyvatelstva. Troufám si na základě srovnání s pomořanskou šlechtou říci, že nejméně o jedno století déle si zdejší Slované ještě udrželi svůj jazyk. Vymření bavorských Slovanů tak můžeme předpokládat až ve 14. století, ne-li později.

Třetí kdysi slovanskou oblastí je rozlehlá oblast v Německu na sever od pomyslné spojnice mezi dnešním Erfurtem, Lüneburgem a Hamburkem. Zde Slované vytvořili několik státních útvarů, nejvýznamnější z nich byly obodritský, veletský (lutický), stodoranský (braniborský), ránský a pomořanský. Pomiňme nyní detaily jejich politických dějin do 11. století, kdy se teprve připravují poměry dříve hodnocené jako podmanění nebohých slovanských zemědělců německými válečníky. Takovéto romantické dramatické příběhy však patří mezi báje a mýty. Po dobytí Arkony na prahu 13. století už Lutici (Veletové) nemají vlastní stát, ale to je ve velké míře vina slovanských sousedů. Kromě toho v této oblasti vznikly tři státy - obodritský (meklenburský), ránský a pomořanský, jejichž názvy, rozloha a vnitřní uspořádání se různě měnily. Zjednodušeně možno říci, že oblast od Lubeky (dnes Lübeck) a Kielu na východ až k dnešním východním německým hranicím můžeme rozdělit na půl, na západě Meklenbursko a na Pomořansko, které ovšem sahalo až do dnešního polského území, zřejmě téměř až k Gdaňsku. Ránské knížectví zaujímalo Rujánu a malé území na protější pevnině. Dále si slovanští velmožové udrželi různou míru autonomie i v Braniborsku a dalších oblastech. Pro upřesnění třeba říci, že výše uvedené státy sice také byly v lenním postavení vůči jiným politickým útvarům Svaté říše a Polska, ale míra jejich samostatnosti byla větší než v případě ostatních slovanských území.

Zatímco velmoži z lutických, podřízených oblastí se rychle poněmčili, vládnoucím vrstvám oněch tří státních útvarů to trvalo déle. Dokonce i samotná knížata ještě měla po nějakou dobu slovanská místní jména. Můžeme se samozřejmě domnívat, že rovněž u pozdějších knížat byla mateřskou řečí slovanština, ale to už jsou pouze dohady. Na druhou stranu slovanské jméno panovníka, a to hlavně v místní podobě, musí svědčit o slovanském cítění otce nebo jeho blízkého okolí. Poslední slovanské jméno velmože je v Meklenbursku Jindřich I. Borwin (asi 1178; později se sice objevuje Pribislav, ale to může být jméno převzaté po předcích), v Pomořansku Barnim I. (později se objevuje i Svatobor, ale i toto jméno může být vliv tradice) narozený mezi lety 1210 a 1218, na Rujáně Burislaw (v dětství zemřelý syn knížete Wizlawa I.) narozený mezi lety 1220 a 1230. Viditelně však přelom 12. a 13. století znamenal začátek poněmčování v rodinách knížat.

Je zajímavé, že Jindřich I. Borwin i jeho syn Jan se obklopovali velmoži se slovanskými jmény. Míra znalosti slovanského jazyka později je sporná, ale protože část jejich dvořanů byla evidentně slovanského původu a protože docházelo ke sňatkům s polskými princeznami, můžeme předpokládat, že ještě několik pokolení alespoň rozumělo řeči svých slovanských poddaných. Jak přesně probíhalo poněmčování dvora, nevíme, ale je pravděpodobné, že nešlo o mocenské dobytí Němci, ale o kolonizaci civilizačně pokročilejším obyvatelstvem ze západu. Kolonizátoři přitom přicházeli také z dnešního Nizozemska a Belgie. Nejdříve se tak němčina prosazovala ve městech a díky sňatkům a německým „vojenským poradcům“ i mezi vysokou šlechtou, postupně pak také mezi nižší šlechtou a sedláky. O posledním slovanském šlechtici v oblasti mezi Kielem a Odrou víme k roku 1496, většinou ale vymizeli už ve 14. století.

Ještě rychleji se poněmčovala města. Často jsou jako zakladatelé uváděni němečtí měšťané, ale v případě druhého založení Lubeky o tom pochybuji, vždyť i na německé wikipedii (heslo „Liubice“) se uvádí, že Slované měli podíl na vzniku tzv. lubeckého práva. Každopádně velice rychle Slované mizejí z vedení měst mezi Kielem a Štětínem, ale ještě ve 14. století se v Roztokách mluví o bohatých měšťanech, kteří byli Slované (je to u nich výslovně uvedeno, jméno už je německé). Měšťanský stav se poté Slovanům uzavřel, například na začátku 16. století mají Slované zakázaný vstup do krejčovského cechu ve Štětině. Ve slovanském okolí se však slovanská jména objevují i mnohem později, např. roku 1689 se uvádí Claus Post s poznámkou „Wendt“ (tj. Slovan).

16. století tak již je obdobím, kdy Slované ztratili svou šlechtu a slovanským jazykem mluvili jen zemědělci na venkově a ve městech řemeslníci a chudina. Území dnešního severního Německa tak už nebylo osídleno Slovany souvisle, ale představme si ho spíše jako mozaiku oblastí německých a slovanských. Podle Kantzowovy kroniky psané v první půli 16. století již roku 1404 měla zemřít na Rujáně poslední žena, která uměla slovansky, a v celé oblasti na západ od Odry už Slované neměli žít. Je však nepravděpodobné, že by Kantzow znal takové podrobnosti po více než sto letech, nejspíš tedy psal podle starší kroniky. Někteří badatelé tento údaj připisují jeho pokračovateli. To však není důležité, protože Ránové patrně mluvili slovansky déle. Taková asimilace by totiž byla příliš rychlá, protože ještě za Wislawa II. mnoho jeho dvořanů mělo slovanská jména a teprve na začátku 14. století je viditelný výrazný pokles. Asimilace by tak musela proběhnout během jednoho století, a tak krátkou dobu jsem dosud nikdy nezaznamenal. Navíc musíme předpokládat, že zatímco v panovnické rodině se dávala slovanská jména na počest předků, dvořané spíš dávali aktuální módní jména, tedy německá. Vždy tak musíme počítat s určitou částí dvořanů, kteří již měli německá jména, ale byli ještě Slované. I v Čechách (a také v Lužicích) v 15. století zanikala slovanská jména a později jen příjmení dokládalo slovanský původ. Ani to, že se roku 1404 změnil jazyk kanceláře dvora ránského knížete z latiny na němčinu, nemusí znamenat plnou germanizaci, protože určitě už předtím byla pro všechny němčina srozumitelnější. Poslední příslušník šlechty se slovanským jménem se objevuje roku 1496, v nižších vrstvách však v druhé polovině 16. století. Kantzowova informace o vymření Slovanů na západ od Odry v první polovině 16. století je tedy zřejmá nepravda, pokud však neměl na mysli pouze šlechtu.

Přesto podle všeho během 16. století slovanský jazyk téměř vymizel a z někdejší mozaiky zbyly jen ostrovy. Ještě v druhé polovině 16. století je doložena řadu slovanských místních jmen; Bazyli se dopočítal více než 400 vesnic, kde žili Slované, já sice ne vždy souhlasím se slovanskostí uvedeného jména, ale na druhou stranu musíme předpokládat mnoho vsí, které nejsou doloženy. Navíc nezapočítal vesnice v Braniborsku, takže pokud budeme mluvit o 500 slovanských vsích, nebude to nejspíš přehnané. Samozřejmě se to netýká celé oblasti, protože např. v dávné Wagrii máme poslední zmínku o Slovanech ve 14. století.

Bazyli se i v rozboru následujícího století opírá o jména, ale přiznává, že dále je tato metoda sporná, protože již došlo k ustálení příjmení. Na příkladu Lužice a Kašubů nicméně víme, že zánik jazyka je opravdu velmi proměnlivý proces, především podle sociálních a politických souvislostí: někdy probíhá poměrně pozvolna, pomalu, jindy naopak velice rychle. V rozsahu několika let přestává jazyk používat celá vesnice, takže se může stát, že na starší děti rodiče mluví jiným jazykem než na mladší. Slovanské příjmení tedy svědčí pouze o tom, že kdosi z předků (anebo pouze předchozí majitel usedlosti) byl Slovan. Neznamená to, že všechny osoby se slovanským příjmením už mluvily pouze německy, ale je to pravděpodobnější než dříve. K roku 1600 je tak situace zcela odlišná. Slovanský živel na větší ploše lze předpokládat jen v oblastech Drevanů, na Uznojmu a v oblasti u Labe okolo Boizenburgu. Kromě toho však zřejmě bylo ještě několik menších regionů, kde se stále mluvilo slovansky, až někdy do počátku 17. století.

Lze uvést slovanský původ gdaňského astronoma Hevelia, jeho předek se nazýval Hevelke a pocházel z tohoto území, stejně tak rodiny generálů von Moltke. Pomořanská knížata si již na začátku 17. století začala uvědomovat zánik slovanského jazyka na svém území, a tak podporovala vydávání náboženských knih ve slovanštině. To ovšem znamenalo v polštině, církevním jazykem se tak stala polština a místní slovanský jazyk se ocitl pod jejím vlivem. Okrajová poloha na východním rozhraní polsko-pomořanském a právě jazyk církve podle mého názoru způsobily velkou podobnost dnešní kašubštiny s polštinou. Kašubové jsou tak sice jediným zbytkem slovanských Pomořanů (jejichž vlastní jméno neznáme, možná zněl právě Kašubové), ale jejich jazyk vykazuje tolik podobností s polštinou, že je považován jen za nářečí polštiny.

Osud dalších Slovanů v dnešním severním Německu v 17. století ovlivňují hospodářské dějiny tohoto území. Volně dostupné mapy  ukazují, o kolik klesl počet obyvatel v různých oblastech během třicetileté války v dnešním Německu. Je zarážející, jak se shodují oblasti s největším vylidněním s oblastí, kde před válkou můžeme předpokládat slovansky mluvící obyvatelstvo. Po válce následovala kolonizace nejvíce postižených regionů. Slované už logicky neměli odkud přicházet, proto se zde usídlovalo obyvatelstvo z německých oblastí, ale i z dnešního Nizozemska. Pokud někde Slované přečkali k roku 1700 kromě Lužice a Drevanska, pak předpokládám, že to byla oblast Uznojmu. Byla dostatečně odlehlá a také se tam nejdéle udržela slovanská šlechta. Roku 1800 však na území dnešního Německa slovanský jazyk zněl již jen v Lužicích.

V celém článku se snažím vyhýbat obratu „Slované vymřeli“. Stejně jako meklenburská dynastie (dnes už jen v ženské linii), tak i jejich bývalí poddaní stále žijí. Mnoho Slovanů jistě za válek zemřelo, ale většina Slovanů v dnešním severním Německu i v Bavorsku poklidně hospodařila na svých políčkách, jen postupně přestali mluvit jedním jazykem a začali využívat druhý. Bývalí Polabští a Pomořanští Slované jsou dnes hrdými Němci. Jen několik z nich, jako např. příslušníci meklenburské dynastie, si uvědomuje své slovanské kořeny.

Jak vnímat v kontextu uvedeného slavné dobytí Arkony roku 1168? Je to symbolický letopočet zániku pohanství jako hlavního náboženství u Slovanů. Nicméně slovanské pohanské náboženství nezaniklo náhle a ve slovanském folklóru žije dodnes v podobě čertů a jiných bytostí. Samotná Arkona však dnes stojí před opravdovým zánikem. V roce 2015 jsem toto místo navštívil a musím přiznat, že jsem se zděsil, jak brzo nastane doba, kdy budu vyprávět, že já jsem ještě navštívil Arkonu. Německý přístup k záchraně této památky je zdvořile řečeno záchranný. Proběhnou archeologické vykopávky a pak má příroda volnou ruku. Arkona stojí na křídovém útesu, ze kterého si Baltské moře každoročně něco odnese. Rozumím, že nelze moře zcela zadržet, ale zde není vůle jej ani zpomalit. Očekával bych, že pod útesem budou vlnolamy a na samotné Arkoně sítě, aby se ztížila větrná eroze. Německé turisty však více zajímají křídové útesy a nedaleký maják než samotná Arkona. Jako turista jsem sám nejdřív nabyl dojmu, že Arkona je i mezi Němci ceněna jako zajímavé místo. Autem se totiž dostanete jen nějaký kilometr a půl od útesů. Pak musíte jít pěšky nebo si zaplatit turistické dopravní prostředky. Jaké bylo mé překvapení, když jsem zjistil, že drtivá většina Němců směřuje k majáku, který stojí vedle. Samotná Arkona kdysi také sloužila jako turistická atrakce, je tam tabule, kde se věcně uvádí, co to byla Arkona, vedle pokladna, závora a vyhlídka na bývalých hradbách. Nyní ovšem pokladna zeje prázdnotou a závora je uzavřena. Vstup není možný. Po posledním sesuvu ubyl další kousek a pěšina končí náhle na okraji útesu. Na místě pracují jen archeologové. Odhodlal jsem se, závoru překročil a drze jsem se vydal na prohlídku. Na moji návštěvu valu archeologové nereagovali, ožili, až když jsem podél srázu začal nakukovat dolů. Slušně mi vysvětlili, že je to nebezpečné a neměl bych tam být. Udělal jsem několik fotek a odešel jsem. V podstatě ani nebylo co prohlížet. Z dob největší slávy Arkony dnes zbyl jen plácek u hradeb na útesu, kde se nanejvýš nacházelo několik domů. Později se mi podařilo zjistit, že samotný útes má nyní stabilní tvar, a tak v brzké době nehrozí jeho zřícení. Sklouzává ale vrstva zeminy, která se ještě nachází na tomto útesu. Až se stabilizuje i tato vrstva, z Arkony zbude jen val, bývalá hradba. Pokud se ale nic neudělá, do konce století zmizí i val. A tak zatímco pro Slovany bylo východiskem poněmčit se, tak pro Arkonu žádné není a nejspíš devět set let po dobytí tohoto místa Dány dobude toto místo sama příroda.

Ondřej Doležal, Česko-lužický věstník, č. 5 / květen 2017, str. 35-37