Vyhnání Čechů z pohraničí v roce 1938

Vzpomínky

VII.

Na počátku prosince 1938 se najednou v Polici objevil tatínek, a tak jsme se dozvěděli, co se v Bernarticích dělo. Když si večer zašel do hospody na pivo, němečtí „kamarádi“ vyvedli z chléva hostince osla a tam tatínka zavřeli. Potom posbírali zbývající Čechy (finance, četníky, železničáře a řídícího učitele). Od nich se dozvěděl, že pašování zbraní z Německa řídil přednosta stanice Gettlicher a že zbraně byly schované na nádraží pod rampou. Pak všechny uvězněné Čechy odvlekli do Cottbusu v Německu, kde je zavřeli. Po celou dobu, co jsme žili u babičky v Polici, jsme vůbec nevěděli, zda tatínek žije, kde je a jak mu je. My děti jsme chodili do školy do Úsova, zatímco maminka vypomáhala u sedláků.V Polici také jsme viděli vracet se naše vojáky z hranic: byli zoufalí, házeli pušky do potoka a poprvé v životě jsem viděl dospělé chlapy plakat. Teprve počátkem prosince 1938 tatínka a ostatní zavřené Čechy deportovali nazpět do naší republiky. Ovšem pod pohrůžkou, že budou o všem mlčet, a měli možnost vybrat si pouze dvě města – Olomouc a Brno. Tatínek si vybral Olomouc, kde si našel byt a zaměstnání na nádraží a odjel si pro nás. Z vězení se bohužel vrátil s podlomeným zdravím, onemocněl a 10. ledna 1939 zemřel v náručí maminky.Ani jsme se nedozvěděli na co tatínek zemřel. Stačil nám jen říci, že při deportaci do Cottbusu směli jít pouze po silnicích, zatímco Němci stáli s klacky na chodnících, plivali po nich, nadávali jim a tloukli je.

Maminka mezitím sehnala menší nákladní auto a s potížemi zajela do Bernartic, zda tam aspoň něco z našeho majetku nezůstalo. A tak z dvoupokojového bytu zachránila aspoň manželské postele, dvě skříně, židle, stůl, kredenc, nějaké nádobí a pár peřin. To bylo vše. Veškerý nábytek zmizel i s nářadím, jízdními koly; celá tatínkova dílna i s nářadím byla rozbitá a vykradená. O co vše jsme přišli a v jaké ceně, jsme u nás nikdy nemluvili a dávno jsme na vše zapomněli.

Po tatínkově smrti pro nás nastaly zlé časy. Maminka dlouho nemohla najít žádné zaměstnání. Důchod po otci byl tak malý, že naprosto nestačil ani na nejnutnější obživu. Asi jednou za měsíc jsme se scházívali na hranicích s babičkou, která nám občas něco málo přinesla k jídlu. Někdy jsme zajeli ke známým a vzdáleným příbuzným do Střelic u Červenky, poněvadž na vesnici se žilo přece jen lépe a dalo se něco laciněji sehnat. V Července jsme také někdy navštívili naše spolužáky z Bernartic – jejich otec byl u finanční stráže a byl s našim tatínkem také zavřen v Cottbusu.

Hitlerovské Německo postupně zmanipulovalo německou menšinu a vyzbrojilo zfanatizované henleinovce zbraněmi, aby se mohli aktivně podílet na rozbití našeho státu. V září 1938 pak odvlekli všechny Čechy z Bernartic do vězení do Německa. Tak se sudetští Němci vzdali československého občanství a dobrovolně se přihlásili k Velkoněmecké říši.

Květoslav Krejčí, tehdy Bernartice

***

Od roku 1933 jsem byl trvale zaměstnán jako celní úředník střídavě u celních úřadů v Českém Těšíně, Vidnavě ve Slezsku a v Prostějově. Během toho jsem vypomáhal na úřadech v Bohumíně, Šumperku i jinde. V době, kdy jsem sloužil v Českém Těšíně, kde jsem pracoval 4,5 roku, jsem se oženil, získal jsem zde i pěkný byt, měl jsem zajímavé a vcelku dobré finanční podmínky a mohl jsem i sporadicky vypomáhat rodičům. Vykonal jsem příslušné odborné zkoušky, cvičil jsem v Sokole, zajímal se o českou kopanou na Těšínsku, a tak jsem se snažil i kulturně a sportovně vyžít. Pro dovršení radosti se nám narodila dcerka, a tak jsme užívali plnými doušky krásy života. Tři měsíce po narození dcery jsem dostal dekret na přeložení do Vidnavy ve Slezku na místo vedoucího celnice. Ač jsem byl teprve novopečený adjunkt a místo bylo pro celního tajemníka s minimálně desetiletou praxí, byl jsem nucen příkaz respektovat. Byl to pro mne „danajský dar“.

Ve Vidnavě jsem převzal železniční a silniční celní úřad a mým zástupcem byl vrchní rescipient finanční stráže. Vidnava měla tehdy asi 4 000 obyvatel a z nich jen asi 65 bylo české národnosti. Kraj byl převážně zemědělský, dobře prosperující, včetně známého šamotového závodu, v pracovním obvodu jsme měli mimo jiné i hukovický lihovar a na náměstí asi 4 hospody, kam ze sousedního Německa zajížděli často hosté i na kolech, zejména v neděli, kdy měli možnost v některých obchodech nakupovat.

Do obsazení Rakouska bylo všechno celkem normální, ale pak byla do rána polepena všechna okna plakáty SdP, neboť Henlein přešel rázně do útoku. Věděli jsme, že ji delší dobu řada mladých mužů odjíždí do Německa na týden či dva, podrobují se zde vojenskému výcviku a domů se vracejí značně unaveni. Zakročit však nebylo dost dobře možné, i když se o tom všeobecně vědělo a hlásilo se to. Cítili jsme nebezpečí, atak jsme dobrovolně zajišťovali i v noci pozorování. Najednou však přišel příkaz pro členy SOS (Stráže obrany státu), aby zaujali předem určená palebná postavení.

V tu dobu se také podařilo jednomu mladému dozorci finanční stráže, když konal službu u závory hraničního přechodu a dělal důkladnou kontrolu pytlů s obilím vezeným do mlýna k semletí, nalézt v některých pytlech ukryté zbraně se střelivem. Došlo k zatýkání a převozu k výslechu, tuším do Ostravy. Události však běžely rychle dál a celá případ nemohl být řádně se všemi důsledky ukončen

Dostal jsem se tak do nepříjemné situace, neboť jsem byl mladý, jediný celník, a dále zde byli pouze příslušníci finanční stráže, kteří podléhali vlastnímu inspektorátu a s celním úřadem spolupracovali jen v určitém směru.

Zodpovědnost ležela zcela na mých bedrech a nebylo se absolutně s kým poradit. Určitým vysvobozením pro mne bylo povolání na mimořádné vojenské cvičení do Jelšavy. Vzal jsem tedy manželku a roční dcerku a odvezl je do Čelčic u Prostějova k manželčiným rodičům. Klíče od bytu jsem předal finanční stráži. – příslušníkům SOS, kteří nedaleko silničního hraničního přechodu měli svoje palebné postavení. Tímto řešením se dostali za říčku Vidnavku a současně doufali, že budou mít usnadněnou ústupovou cestu k nádraží a celnici. Věděli jsme, že na druhé straně hranic se soustřeďují sbory SS, SA a „freikorps“ z uprchlých sudetských Němců, neboť oni to dávali na každém kroku najevo

Já jsme v tu dobu už byl asi týden u své posádky v Jelšavě, ale co se děje ve Vidnavě, jsem netušil. 23. září 1938 byl v 11 hod. vyhlášen poplach a mobilizace, a tak jsem již ve 14 hodin odjížděl s četou do předem stanoveného palebného postavení asi 4,5 km od maďarských hranic. Velitelem byl mladý aktivní poručík a já jsem byl prvním důstojníkem. Tehdy jsem obdržel zprávu, že jak můj otec, tak má žena byli při stěhování zařízení našeho bytu zastřeleni. Tato zpráva se později ukázala jako nepřesná. Zabit byl jen můj otec. Manželka útok ordnerů přežila, byla odvozena jako rukojmí s ostatními do reichu a později byla propuštěna. Ale to bych předbíhal událostem. V té době jsem se však domníval, že nežije

Ihned jsem se tedy snažil dostat do vesnice, kde bylo velitelství našeho oddílu, a tam jsem po předložení dopisu byl ihned uvolněn z vojenské služby, abych mohl pátrat po rodině. Po zdolání všech možných překážek se mi podařilo dostat se domů. Později jsem zajel do Brna na Zemské finanční ředitelství a setkal jsem se tam s komisaři, kteří mne přeložili do Vidnavy. Źádal jsem je, aby mi umožnili přeložení do Prostějova, neboť jsem ztratil ženu, dcera je v péči manželčiny matky a vybavení bytu zůstalo ve Vidnavě. Dlouho se radili, namítali, že v Prostějově není místo atd. Dobře to však dopadlo.Dostal jsem dekret o přeložení do Prostějova a začal jsem shánět zprávy, co se ve Vidnavě stalo.

Dne 22.9.1938 se kolem 12. hodiny soustředilo u hraničních závor mnoho ozbrojených ordnerů, kteří se dostali do sporu se dvěma příslušníky finanční stráže. Finančníkům, ač byli obklíčeni, se podařilo utéci, a přestože po nich ordneři stříleli, doběhli na svá stanoviště a hlásili to svému veliteli. Velitel družstva inspektor finanční stráže Josef Novák a dozorce František Pospíšil chtěli s Němci vyjednávat, ale byli zákeřně zvražděni. V tu dobu bylo také zjištěno,že úseky, kterými se mělo v případě nouze ustupovat, byly obsazeny ordnery se čtyřmi kulomety. Proto se vedení SOS rozhodlo použít vlaku, který stál ve stanici připraven k jízdě do Hukovic.

Když vlak vyjel z nádraží, stříleli na ně ordneři, ale asi po 2 km byla trať zahražena kameny a ze zahrad, chráněni zděnými ploty, zahájili na vagóny prudkou palbu. Kdo nebyl raněn, vyskočil z vlaku na druhou stranu, a utíkal polem směrem do Hukovic. Ve vagóně, kde byl můj otec, manželka, výpravčí Boháč, železničář Sýkora, dozorci finanční stráže Martínek a Schiller, to bylo nejhorší. Oba finančníci silně krváceli. Manželka nedbala na střelbu a snažila se jim zastavit krvácení. Že sama dostala zásah do klobouku, zjistila až později. Zatím můj otec ležel s p. Sýkorou pod oknem, kde se kryli. Když palba na chvíli ustala, otec vstal, aby se podíval, zda se naši probili. V tom však padla rána, kterou otec dostal přímo do hlavy. Asi po 20 letech mi to p. Sýkora vyprávěl, že si přesně Pamatuje na ten okamžik a že zahlédl kulovnici s dálkovým zaměřovačem. Ten měl ve Fojtově Kraši jedině Erik (jméno jsem již zapomněl), syn velkého sedláka. Při jedné instruktáži v Brně mi říkal jeden člen finanční stráže z Vidnavy, který byl také v tom vagóně, že si přesně pamatuje na mého otce, který je před bojem žádal, aby mu dali pušku, že půjde s nimi. Říkali mu „pane Dadák, my máme každý jen jednu“.

Panu Sýkorovi se podařilo uprchnout, mou ženu, zraněné a mrtvé vzali s sebou do Vidnavy.

Potom je odvezli do říšského Otmachau, Breslau a Cottbusu. Zranění Martínek a Schiller byli převezeni do nemocnice v Otmachau. Později se všichni zatčení, a také moje manželka, mohli vrátit domů.

Otec byl pochován ve společném hrobě na místním hřbitově. Po válce jsme jeho tělo exhumovali a převezli do Čelčic. Inspektor Novák byl převezen ještě před vypuknutím války.

Zdraví běženci byli díky panu Sýkorovi, který jako mladý voják sloužil ve Frývaldově a terén dobře znal, převedeni různými stezkami až na místo, kde již byla naše armáda. Náš byt ve Vidnavě, resp. Ve Fojtově Kraši, odcházející příslušníci SOS sice uzamkli, ale dozvěděl jsem se, že v domě byl po dobu čtrnácti dnů ubytován „freikorps“. Z Vidnavy jsem pak dostalod místního knihkupce pana Endra dopis, abych si přijel pro nábytek. Proto jsem před vánocemi 1938 zadal firmě Fiala v Prostějově (která se zabývala utečeneckým stěhováním) zakázku na převoz věcí, které ve Vidnavě zůstaly. Nábytek byl dovezen kompletně, ale další věci chyběli. Byli jsme sice pojištěni, ale pojišťovna to neuznala, neboť se to prý stalo za výjimečných podmínek.

Přesto jsem však něco podnikl. Napsal jsem ještě před 15. Březnem 1939 vyslanectví Německa v Praze, že mi zastřelili otce, který se pokoušel evakuovat moje věci, a maminka že je zcela bez zajištění. Odpověď jsem dostal téměř obratem: „Váš otec zemřel při neodborném zacházení se zbraní.“

Viktor Dadák, tehdy Vidnava

***

V pohraničí žil a působil můj otec jako četnický strážmistr od roku 1920. Nejdříve to bylo na Těšínsku, později – od roku 1934 – na severní Moravě, v Městečku Trnávka na Moravskotřebsku, kde sloužil jako velitel četnické stanice, v roce 1938 také jako velitel jednotky Stráže obrany státu. To byla formace složená z aktivních četníků, policistů a vojáků, kteří měli zastavit německý útok do okamžiku, než se zmobilizuje armáda. Stáli v pohraničních lesích od května 1938.

Situace se u nás radikalizovala od začátku roku 1938, protože v místě žil poslanec Henleinovy strany Hodina. Na četnickou stanici docházely zprávy o ozbrojování Němců pašovanými zbraněmi, byl přiveden třináctiletý kluk s půlmetrovou dýkou, četnickou stanici přepadlo 50 ozbrojených ordnerů pod záminkou, že jdou „přebírat pořádek“, a to ještě dříve než byla podepsána Mnichovská dohoda. Také v nedaleké Moravské Chrástavé byla četnická stanice přepadena ordnery.

Utíkali jsme dvakrát. Protože Městečko Trnávka nebylo uvedeno v okupovaném pásmu a žilo zde pouze 19 % Němců, vrátili jsme se tam. Po intervenci poslance Hodiny v Berlíně, že „jeho celoživotní dílo je v troskách, má-li zůstat v Čechách“ byli jsme v listopadu přece jen zabráni, a tak vyhnáni podruhé.

Otec byl někde ve službě, já s maminkou jsme utíkali v noci. Přijel pro nás otcův kolega ze sousedního okrsku se třemi žebřiňáky, na něž se vše, co se dalo, prostě vysypalo. Utekly jsme pouze těsně za hranice v naději, že nejde o definitivní řešení. Získaly jsme velice provizorní přístřeší. Otec s celníky odešel jiným směrem – mohli jsme se pak navštěvovat jednou za čas po několikahodinové cestě lesem; komunikace byly okupací přerušeny.

Všichni jsme museli optovat pro Říši, protože i ryze česká obec, kam jsme měli po otci domovskou příslušnost, byla na Bruntálsku a byla Němci zabrána; tím jsme automaticky nabývali říšské občanství, o něž jsme pochopitelně nestáli.

PhDr. Zdena Němcová, tehdy Městečko Trnávka

***

V pohraničí jsme žili celkem pět let, a to v Dobešově u Oder, kam jsme se v roce 1933 přestěhovali za prací. Mí rodiče byli zaměstnáni na zemědělském statku Matice opavské, alespoň si tento název takto pamatuji. Otec pracoval s koňmi na poli a matka ve chlévě u krav a kolem hospodářství. Museli jsme pomáhat i my děti (bylo nás celkem osm), jednak abychom se uživili, a pak že bez naší pomoci by se tam rodiče asi dlouho neudrželi.

V Dobešově u Oder jsme měli českou jednotřídku a náš učitel Tuček byl čestný člověk a bojovník proti německé zvůli, a proto ho chtěli henleinovci v roce 1938 zabít. Musel odtamtud utéci, aby si zachránil život. Situace se radikalizoval již od doby, kdy jsme se do Dobešova u Oder přistěhovali, protože to bylo po nástupu Hitlera k moci, a to již Němci nás Čechy začali pronásledovat. Docházelo k slovnímu a fyzickému napadání ze strany německých občanů a dětí. Samozřejmě, že tam žili i dobří Němci, kteří se snažili nás chránit, ale co to bylo platné, když byli v menšině.

Vzpomínám si, že otec nesměl ani do hospody na pivo, protože by tam nevydržel pro slovní urážky, od nichž nebylo ani daleko k fyzickému napadení. Žilo tam tehdy jen asi pět českých rodin, a tak si Němci na nás troufali. My děti jsme byly denně, hlavně při cestě do školy a domů, napadány staršími německými dětmi. Jednoho dne v říjnu 1938 nám přišli ordneři říci, že moc nad pohraničním územím přebírá jejich vůdce Adolf Hitler, že dáme-li se k Němcům, můžeme tam zůstat (to znamenalo požádat německé úřady o německé státní občanství), nebo že nás z vesnice vyženou jako zvěř. Rodiče ale prohlásili, že jsme se jako Češi narodili a Čechy také zůstaneme. Když to otec řekl (uměl německy vše nám dětem překládal), to jste neviděli tu zběsilost, jakou tito lidé vůči nám projevovali. Prohlásili, že jejich rase se nesmí nikdo protivit a že si to, než odejdeme, ještě s námi vyrovnají. Když k nám ordneři přišli, hledali hned pana učitele Tučka, který bydlel u nás ve dvoře a kterého považovali za svého úhlavního nepřítele, protože nás Čechy celá léta chránil. Když se nám děla nějaká křivda, vždy volal české četníky, aby udělali pořádek, ale pořádek se nikdy neudělal. Když jsme utíkali do vnitrozemí, ordneři po nás dokonce stříleli. Že jsme byli u nich české svině, to snad ani nemusím zdůrazňovat.

Mohli jsme si sebou vzít jen to nejnutnější, něco na sebe a nějaké to nádobí. Jinak jsme tam museli všechno nechat, protože nás nikdo nechtěl odstěhovat.

Jaroslav Koleček, tehdy Dobešov u Oder

***

Můj otec dostal umístění jako průvodčí vlaků do Rýmařova na severu Moravy koncem léta 1935. V Rýmařově, tehdy okresním městě se zhruba 4,5 tisíci obyvatel, byla poměrně malá česká komunita, asi 50 – 60 rodin. Byli to vesměs státní zaměstnanci. Toto okresní město mělo všechny státní instituce a jejich vedoucí pracovníci byli vesměs Češi. Střední a nižší personál byli Němci. Radnice se starostou byla čistě německá. Znalost němčiny byla pro úřední jednání nepostradatelná a většina českého úřednictva tomuto požadavku vyhovovala. Soužití v té době bylo dobré a k žádným významnějším střetům nedocházelo.

Jako desetiletý kluk jsem byl nadšen prostředím. Blízké hory, lesy, potoky plné ryb, čistý vzduch a příroda – to vše upevnilo mé zdraví. Často jsem se toulal po okolí a poznával svět. Skamarádil jsem se s chlapcem stejně starým, který bydlel se svou německou matkou a sestrou nedaleko našeho bytu. Jeho otec – Čech – byl středoškolský profesor, avšak zemřel brzy po Kurtově narození. Kurt byl chlapec živý, vnímavý a kamarádský. Učil jsem se od něho německy a on zase ode mne česky. Byli jsme nerozluční kamarádi téměř dva roky. Tím více mě udivily na podzim a v zimě roku 1937 jeho stále častější výmluvy, že nemá čas, že se musí učit, až konečně mi jednou řekl, že se se mnou nesmí stýkat, protože mu to matka zakázala.

Jarní události roku 1938 mne pak přesvědčily o tom, jak hluboko pronikla do povědomí německých obyvatel nacistická propaganda. Jednou k ránu přišel můj otec domů příšerně zbitý. Tehdy jsem poprvé uviděl, co dokáže „boxer“ v ruce německého fanatika na obličeji člověka. Vyšetřování nic neodhalilo a bylo odbyto tím, že se jednalo o obyčejnou hospodskou rvačku. Ve skutečnosti byl otec napaden, když šel domů z města, a několik hodin ležel v noci na ulici v bezvědomí, než se dobelhal domů.

Potyčky byly stále častější, a také já jsem si „užil“.Při jedné výpravě do lesa jsem potkal partu německých chlapců. To již jsem věděl, že se německá mládež organizuje v jakési odnoži turnvereinuv a koná bojová cvičení v terénu. Stejnokroje, dýky a vzduchovky, zpěv bojových písní a různé soutěže se jí velice zalíbily. Jednou jsme ve skrytu pozoroval takové shromáždění ve starém kamenolomu nad městem a poznal jsem, že hlavní součástí této činnosti je nacistická propaganda. Jejich vedoucí z řad ordnerů se činil velmi aktivně.

Vracím se ke svému setkání s partou německých chlapců. Tato parta vedená tehdy osmnáctiletým mladíkem, kterého jsem znal a často vídával, si usmyslela mě vytrestat. Po úvodních nadávkách jako „tschechische Sau, Schwein“ atd. došlo na kamení. Zbitého a zraněného mě nechali ležet na poli a zbaběle utekli. Velmi těžce jsem se doplazil ke kolejím nedaleké trati. Ve večerním šeru si mě ležícího u kolejí naštěstí všiml strojvedoucí a zastavil. Dovezli mě do nemocnice, kde jsem byl ošetřen. Vyšetřování uvízlo na nedostatku důkazů. Bylo odbyto tím, že se jednalo o klukovskou rvačku. „Začal si ten Čech, který napadl našeho kamaráda,“ tvrdili všichni shodně. „Přece jsme ho museli bránit, ne?“ To, že jich bylo pět a já sám, nikoho neudivilo. No, vylízal jsem se z toho, i když nějaká ta jizva by se našla i dnes.

Oslavy 1 máje 1938 byly velkolepé. Sudetoněmecká strana zorganizovala celookresní sraz všech pravověrných Němců. Nikdy před tím, kromě vzpomínek na oslavy 1. máje v Ostravě, jsem neviděl tolik lidí pohromadě. Několik hodin pochodovali Němci, mladí, staří, zdraví i nemocní, patřičně ustrojení s vlajícími prapory městem a řvali : „Sieg heil! Heim ins Reich!“ a dokonce i „Heil Hitler!“ Tribunu sociálních demokratů na náměstí rozbili a demonstrující rozehnali. Vyklizení náměstí pak dokončila česká policie a četnictvo. Demonstrace a pochody ve dne i večer se řvoucími ordnery trvaly do květnové mobilizace. Teprve když projelo městem pár vojenských vozidel a dva lehké tanky, vše velmi rychle utichlo.

Školní prázdniny jsem v roce 1938 trávil s bratrem na jižní Moravě u příbuzných a o dění v pohraničí jsem se dovídal málo. Řeč Adolfa Hitlera v září jsem slyšel z rozhlasu a musel jsme poslouchajícím občanům aspoň něco přeložit, protože ve vsi nikdo německy neuměl. Tísnivý pocit po návratu do Rímařova koncem srpna nás již neopouštěl. Náš dům připomínal pevnost. K oknům se přisunovaly skříně se šatstvem a peřinami, hlavně na noc. Večerní pochody se zapálenými pochodněmi a řvaní ordnerů bylo stále častější. Naši muži dostali zbraně a v noci hlídali jak železniční stanici, tak i náš činžák. Policie a četnictvo byly byly v opevněných domech s pytli písku a kulomety, připravenými k palbě.

Nástup do školy 1. září 1938 v Bruntále, kde byla měšťanská škola, byl dramatický. Již na nádraží jsme byli napadáni německými studenty a často jsme chodili do školy s vojenskou nebo policejní asistencí. Jednoho rána, když vlak projížděl železničním viaduktem před bruntálským nádražím, jsme viděli tratoliště krve na prknech mostu, kde byl v noci zastřelen neznámým teroristou československý voják, střežící viadukt. Bezprostřední nebezpečí smrti na nás děti dolehlo velmi tvrdě. Nebezpečí války znásobené mobilizací hrozilo každým dnem. Mobilizační povinnost zmenšila německé nebezpečí, ale nenávist těch, kteří zůstali, se nezmenšila, spíše naopak. Čekali jsme to nejhorší a byli připraveni na všechno.

Na ten den, kdy jsme kolektivně poslouchali projev prezidenta dr. Edvarda Beneše, nezapomenu nikdy. U jediného radiopřijímače byla shromážděná celá česká komunita nádražáků. Venku procházeli skupiny Němců se zapálenými pochodněmi a řvaly nám pod okny „Raus mit den Tschechen!“ „Heim ins Reich!“ „Heil Hitler!“ atd.

Byla noc. Poslední vlak odjížděl kolem 22. hodiny. Již jsme nečekali na nic. Matka nám sbalila nejnutnější šatstvo a většina žen a dětí odjížděla z domova do vnitrozemí. Muži zůstali na svých místech posíleni policisty i četníky až do příchodu wehrmachtu. Báli jsme se, jestli se nám otec vrátí. Mnichovským aktem se však situace uklidnila natolik, že již k žádným excesům nedocházelo. Všem požadavkům německého obyvatelstva bylo vyhověno. Češi byli vystěhováni. Jejich byty a domky obsadili Němci. Vzali si, co se jim hodilo. Otec zachránil nezbytný nábytek, který měl možnost jako železničář poslat vagónem. Civilní obyvatelé, zejména na vesnicích, to měli podstatně horší, protože zachránili často jenom to, co unesli na zádech.

Na závěr chci uvést několik vzpomínek na náš život v pohraničí. . V Rýmařově nás do jednotřídní obecné školy s českým vyučovacím jazykem chodilo asi třicet dětí. Třída byla umístěna v sále místního českého hostince s názvem Národní dům. Třída byla vybavena tabulí a několika prastarými lavicemi, zvanými „škamna“.Od výčepu byla oddělena pouze tenkou dřevěnou stěnou se sklem. Žáci byli rozděleni po lavicích podle postupných ročníků 1. Až 5. Obecné školy. V tomto sále se odbýval veškerý kulturní a společenský život české komunity. Podmínky to byly tvrdé a lze jenom poděkovat panu učiteli Ferdinandu Bartákovi za jeho obětavost a vlastenecké úsilí. Rýmařovští nacisté na něj nezapomněli a na základě jejich udání byl za okupace zatčen a umučen v koncentračním táboře Mauthausen. Dnes je po něm v Rýmařově pojmenována jedna ulice.

Německá komunita měla zcela jiné podmínky. Měla k dispozici v okresním městě velkou školu, jak obecnou, tak měšťanskou. Dále bylo v místě reálné gymnázium, církevní škola a odborná textilní škola s německým vyučovacím jazykem. Na vesnicích byla pouze síť německých škol a pokud tam žili Češi, museli své děti posílat do okresního města. Měšťanská škola s českým vyučovacím jazykem byla v Bruntále, kam jsme všichni ze širokého okolí dojížděli. Lze tedy konstatovat, že německé obyvatelstvo mělo veškeré výhody a nebylo nijak omezováno. Ve městě fungovaly mnohé německé spolky a korporace. Sportovní, hudebné i divadelní život zde jenom kvetl. Spolužití Němců s Čechy bylo slušné a dokonce až do roku 1935 s námi chodilo několik německých žáků do české školy. Pak teprve začala působit nacistická ideologie Konráda Henleina, živená Hitlerovým nacismem. My děti jsme se o tyto věci příliš nezajímaly, a tím hůře na nás dopadla tvrdá realita Mnichova, který byl začátkem poroby našeho národa.

Toto je stručný popis událostí a názorů mých a mé rodiny, která byla v roce 1938 vystěhována z domova. Vím, nejsou to nijak zvlášť dramatické zážitky, ale jsou pravdivé a nezkreslené žádnou nacionální nenávistí. Mám v Německu celou řadu přátel, se kterými si pravidelně dopisuji a které navštěvuji. Vzájemně si sdílíme radosti i starosti, které život přináší. Jsme zkrátka lidé!

František Viktora, tehdy Rýmařov

***

Jsem pamětníkem událostí, jež spoluvytvářely vývoj česko – německých vztahů v naší zemi v posledních zhruba 60 letech. Také jsem aktivním účastníkem hnutí odporu vůči hroznému zlu, jež postihlo a nadlouho poznamenalo nejen naši, ale i další generace – hnutí odporu proti dvěma despociím.

Ve svém mládí jsem žil s rodiči ve dvou moravských pohraničních městech: ve Znojmě (to je mé rodiště) a pak v Rýmařově. Velmi dobře si pamatuji, že zde Češi a Němci žili v dobrých a přátelských vztazích. Moje rodiče mluvili dobře německy. Od chlapeckých lez mi zůstalo v paměti, jak se moje maminka srdečně zdravila často po ránu „guten Morgen“ (mně se to zafixovalo trochu zkomoleně a z dialektu jako „gmorn“) a někdy se zastavila na kus přátelské řeči se sousedy. Smíšená manželství nebyla také nic neobvyklého (také můj strýc měl takové). V lednu 1938 jsme se stěhovali do Rýmařova, kam byl otec přeložen. Také zde byly mezi Čechy a Němci dobré vztahy. Musel jsem zde pokračovat na německé Oberrealschle (česká střední škola v blízkosti nebyla, na vydržování na studiích na české škole v jiném městě neměli rodiče peníze). Zpočátku bylo vše dobré i zde, skamarádil jsme se i s německými spolužáky. I v městě byly dobré vztahy.

Kardinální obrat v chování Němců nastal po anšlusu Rakouska v březnu 1938. Demagogická propaganda Konráda Henleina slavila triumfy. Naprostá většina německých obyvatel u nás byla doslova zfanatizována, nacistická strana sudetských Němců SdP (Sudetendeutsche Partei) nabývala na síle jak co do kvantity, tak co do troufalosti akcí vůči našemu státu i co do nenávisti vůči českému obyvatelstvu v pohraničí. Čím dál tím víc mohutněl na jejich demonstracích sborový křik (nápisy na transparentech): „Heim ins Reich! – čímž volali po rozbití našeho státu a připojení Sudet k nacistickému Německu. Organizovali ozbrojené bojůvky (zbraně jim byly pašovány z Německa), jejich ordneři se dopouštěli vůči Čechům násilností. Hned po začátku září 1938 jsem musel přestat chodit do německé reálky, bylo to pro mne už nebezpečné. Zažil jsem bezpočet nejenom nadávek do „českých sviní“, ale také bití. Na škole jsem měl jediného německého příznivce, byl však z jiné třídy, byl přesvědčený sociální demokrat, nesouhlasil s nacismem a sám prožíval své. Jak víme, sudetští Němci ve svém nacistickém fanatismu dělali dobrou a věrnou službu Hitlerovi ke společnému cíli: rozbití naší republiky a připojení sudetského území k reichu.

Byl jsem s rodiči mezi těmi, co museli utíkat z pohraničí začátkem října 1938. Odjížděli jsme posledním vlakem jen s nejnutnějšími věcmi. Většina Čechů zde musela zanechat veškerý svůj majetek, nebyl ani čas, ani prostředky ke stěhování věcí. Situace se stala nebezpečnou, na mnoha místech docházelo k násilnostem vůči Čechům.

Druhou světovou válku a zčásti i první vyvolali Němci a nesou plnou odpovědnost za následky, zejména té druhé, která rozsahem hrůz ďábelské nelidskosti byla nejhroznější válkou v historii lidstva.

Do našeho povědomé se zaryly dva výhružné pojmy: „Lebensraum“ a „Endlösung“. Mladší generace už asi neznají obsah těchto pojmů, týkajících se naší existence. Náš národ nejen že byl urážen, ale v případě vítězství nacismu bylo v plánu „konečné řešení“ – tzn., že by byl odsouzen k národnímu i fyzickému vyhlazení (konkrétně: „kteří se dají poněmčit, ty poněmčit, ostatní vyvézt na Sibiř!“). Motiv k tomu: Němci potřebují pro sebe „životní prostor““!

Je k politování, že u zrodu té druhé války stáli jako důležití spolutvůrci přípravy válečného konflliktu a spolutvůrci následných zločinů na našem národě sudetští Němci, i mnozí ti, kteří zůstali v protektorátě. Jistě, mladší generace na tom všem nenesou vinu. Nicméně tíha viny jejich otců a dědů doléhá i na ně. I na nich spočívá ještě díl práce na mravní očistě od minulého zla.

Ing. Bohumír Kuba, tehdy Rýmařov

***

Po mém narození se naše rodina odstěhovala do Valšova u Bruntálu., kde jsme pokojně žili až do příchodu německých okupantů. Otec pracoval u dráhy jako posunovač a matka se doma starala o naše malé hospodářství. Měli jsme drůbež, králíky, kozy, vepře, vlastnili jsme pole a zahradu. I když v této oblasti byly české rodiny v menšině, žili jsme zde ve shodě a pokoji až do doby, kdy vstoupila na toto území německá armáda. A zde začínají .útrapy naší rodiny.

Do 24 hodin jsme se museli vystěhovat do vnitrozemí – k domku byl přistaven nákladní vagón a co jsme stačili pobrat a sbalit, jsme si vzali, zbytek zůstal na místě. Do oblasti, kde žila babička a celá rodina, Třebovice u Ostravy, jsme rovněž nesměli, bylo to také zabrané území. A tak jsme jezdili od města k městu a hledali střechu nad hlavou, hladoví, zmrzlí. První zastavení bylo v Bystřici pod Hostýnem, kde jsme v jedné mokré místnosti, komoře za stodolou, žili rok. Pak si otec našel místo v Olomouci, kde jsme se třikrát stěhovali, abychom žili aspoň trochu slušně.

Věra Navrátilová, tehdy Valšov

***

Narodil jsem se v Bruntále, kde můj otec nastoupil na policejním úřadě v roce 1937 jako strážník. Od srpna 1938 byl příslušníkem Stráže obrany státu a aktivně se zúčastnil bojů s henleinovci. V Bruntále jsme měli zařízený byt, který jsme museli po mnichovském diktátu opustit, a to jen s peřinami. Ostatní nám bylo ukradeno.

Vlastimil Schildberger, tehdy Bruntál

***

Jsem nejmladší z devíti dětí. Až do roku 1938 žila naše rodina v Andělské Hoře u Bruntálu. V té době zde bylo 45 českých rodin a zbytek obyvatel byli občané německé národnosti.

Doslova ze dne na den jsme my, Češi., museli opustit své domovy, zanechat veškerý majetek a s sebou jsme si mohli vzít jen nejnutnější věci. Vše ostatní zabrali Němci. Pan starosta pomohl sehnat auto, a to nás odvezlo do Hulína. V jedné hospodě nás zde bydlelo několik vyhnaných rodin pohromadě až do roku 1945.

Po válce se naše rodina vrátila do pohraničí a usadila se v Bruntále.

Marie Ticháčková, tehdy Andělská Hora u Bruntálu

***

Přepadení bývalé četnické stanice Třemešná, okr. Krnov, líčím zevrubně, neboť jsem při tomto přepadu ordnery od prvopočátku byl a celé je prodělal.

Dne 22. září 1938 kolem 15. hod. (byla to doba snad stanovená pro přepady všech četnických stanic v Osoblažském výběžku) vtrhlo na četnickou stanici a dvůr stanice v Třemešné asi 20 – 30 a snad i více ordnerů ve stáří od šestnácti do padesáti roků, ozbrojených pistolemi a puškami a na rukávech měli hákové kříže. Někteří měli i lovecké pušky a žádali vydání zbrání, které jim byly na příkaz okresního úřadu v Krnově odebrány a odvezeny do Krnova. Jednalo se o zbraně lovecké i o pistole.

Byl jsem na stanici ještě s třemi četníky. Jelikož jsme něco podobného předvídali, byli jsme všichni vyzbrojeni a připraveni k zákroku. Vyšší velitelství však zakázalo použít zbraně, jen v případě napadení střelbou, a není-li jiné možnosti zákrok likvidovat.

Byli jsme tedy ozbrojeni my a byli ozbrojeni i ordneři, povstalci. Jeden starší ozbrojený ordner jménem Kirchner mne vyzval, že nesmíme použít střelné zbraně, neboť jinak budeme zastřeleni všichni, až musíme vyčkat rozhodnutí. Připadalo mě to tak, jako by čekali na někoho, kdo má další jednání rozhodnout.

Asi po 5 až 15 minutách se přihnala tlupa asi 10 až 15 ordnerů ozbrojených ponejvíce pistolemi. (Zdálo se mi, že měli na rukávech s hákovými kříži ještě něco jako umrlčí hlavy.) Ti se na nás vrhli se slovy: „Die Waffen hergeben“ a trhali z nás zbraně i s opasky. Zbraně se na žádný pád použít nedalo, neboť jsme byli naprosto zbaveni akční volnosti (stanice byla plná ordnerů) a každý ordner, který každého z nás odzbrojoval, byl ještě chráněn dvěma ordnery s napřaženými pistolemi, že na nějakou obranu nebo rozkaz k odporu nebylo prostě pomyšlení.

Po našem odzbrojení mi nařídil jeden starší ozbrojený ordner, že četníci z mé stanice (Vydomus, Rejthar a Rozínek) mohou odjet vlakem a že já tu musím zůstat jako rukojmí. Odeslal jsem četníky do Krnova k okresnímu četnickému velitelství a zůstal jsem na stanici. Po jejich odjezdu mě jeden „s umrlčí hlavou“ vyzval, že musím zařídit, aby skupina četníků umístěná na stráni nad nádražím v Třemešné (jednalo se o družstvo SOS v bunkru) odevzdala ihned všechny zbraně a náboje. Pak že mohou odejet. Neodevzdají-li zbraně, že budou obklíčeni a postříleni.

Řekl jsem mu, že tato skupina spadá pod jiné velitelství, které je v Bruntále a že jim bez povolení tohoto velitelství nemohu dát žádný rozkaz. Umožnil mi telefonické spojení s hlavním velitelstvím SOS v Bruntále (pplk. Šitina), neboť telefonní linka z Třemešné až po Město Albrechtice u Krnova byla obsazena ordnery. Hlásil jsem pplk. Šitinovi nastalou situaci a žádal o rozkaz, jak se mám v dané situaci zachovat.

Velitel SOS mi sdělil, že družstvo SOS nad nádražím v Třemešné obdrželo již patřičné rozkazy, jak se má zachovat v případě napadení střelnou zbraní ze strany kohokoliv. Ostatně, že nemá námitek, abych šel za nimi na stanoviště a sdělil jim, aby nepoužívali střelné zbraně, nebudou-li napadeni. Toto jsme řekl zmíněnému ordnerovi a on mi nařídil, že musím jít na stanoviště k družstvu SOS s nimi a použijí-li proti nim střelné zbraně, budu já první, který bude ordnery zastřelen, a pak ti ostatní.

Byla toho dne již značná tma, když jsme se odebrali ke stanovišti družstva SOS. Já jsem musel jít první a u nádraží v Třemešné čekala již spousta ozbrojených ordnerů. Věděli jsme, že se vojenské zbraně (pušky i pistole) pašují v noci z Německa, neboť státní hranice byla místy jen přes potok nebo říčku.

Stanoviště družstva SOS bylo dobře vidět, neboť příslušníci SOS tam měli pod rovnou střechou krytu pověšenou rozžatou formanskou svítilnu. Jeden z ordnerů (asi velitel) dával pak polohlasem shromážděným ordnerům rozkaz, jak budou postupovat k družstvu na stráni. Mně pak jeden z ordnerů připevnil do knoflíkové dírky u blůzy rozžatou malou železničářskou svítilnu. Udělal to asi proto, že jakmile příslušníci SOS uvidí blížit se světlo, zahájí palbu a já bych byl v tom případě zastřelen.

Šel jsem tedy na rozkaz vedoucího ordnera před rojnicemi ozbrojených ordnerů po stráni ke stanovišti SOS, kde jsem viděl světlo. Stráň byla dosti příkrá, takže se po ní těžko šlo. Já sám jsem už byl značně nervově i tělesně vyčerpán. Někdo z ordnerů mně nasadil hlaveň pušky do zad a tlačil vzhůru slovy „Vorwärts, schnell“. Volal jsem, aby mne příslušníci SOS slyšeli. Už jsme byli na dosti krátkou vzdálenost ( v noci se to nedalo odhadnout). Slyšel jsem, jak velitel ordnerů dává polohlasně rozkazy a nabádá k opatrnosti před event. střelbou ze strany SOS..

Asi tak po půl hodině jsem se přiblížil k osvětlenému stanovišti SOS. Nepozoroval jsme žádnou reakci na náš příchod. Ordner, který mne tlačil puškou do zad, zmizel, a tu se za malou chvíli ozvalo hromadně: „Hurá, hurá …“ a stanoviště bylo obklíčeno ordnery, kteří vnikli dovnitř s voláním: „Hände hoch!“ Stanoviště však členové SOS opustili, ale rozžatá svítilna visící v bunkru ordnery oklamala. Velmi zuřivě prohledali bunkr a našli pouze asi devět vojenských pušek a tři kulomety, ovšem bez závěrů.

Ordneři byli rozzuřeni, že členové družstva SOS zmizeli a zbraně, že jsou bez závěrů. Napadli mě sprostými nadávkami, že jsem já sám to zavinil, že jsem šel velmi pomalu, čehož využili členové SOS k odstranění závěrů z pušek a kulometů a k opuštění krytu.Chtěli mě na místě zastřelit za nepodařený podnik, ale našel se jeden z nich, který prohlásil, že každý nepřítel využívá za války všech možných lstí, aby druhému nepříteli způsobil škodu, což se stávalo za první světové války denně. Tak od mého zastřelení opustili, vzali všechny pušky a kulomety bez závěrů i bedny s ostrými náboji a odnesli vše do Třemešné.

Já jsem pak byl odveden na četnickou stanici v Třemešné, kde byla v mé nepřítomnosti prováděna jinými ordnery domovní prohlídka. Ve skříni kanceláře velitele nalezli tři náhradní hlavně do lehkého kulometu a v bedničkách ostré náboje do pušek a kulometů.

Byla to pro mne zase těžká situace a tentokrát jsem si stoprocentně myslel, že mě odpraví, jelikož se pořád kolem mne točili s pistolemi v rukou a byli rozzuřeni, jen stisknout spoušť. Pak se šli radit ven a já už jsem se v duchu loučil s manželkou a dětmi, protože jsem byl přesvědčen, že jak se ordneři vrátí, bude můj osud zpečetěn a já budu někde na dvoře odpraven, jak se stalo v Liptani.

Za hodnou chvíli se vrátili a nařídili třem ordnerům, kteří mě střežili, abych byl pod bodákem zaveden na nádraží. Stěží jsem na nádraží došel, jak jsem byl fyzicky i nervově vysílen. Na nádraží mne posadili v kanceláři do kouta a střežili tři ordneři. Byl jsem hodně zpocen v obličeji a sahal jsem rukou do kapsy pro kapesník. Tu jeden ordner po mně skočil a já myslel, že mi ruku vykroutí. Vůl, myslel, že tam mám nějakou zbraň. Prosil jsem o trochu vody, ani tu mi nedali.Nato přijel do Jindřichova vlak – poslední vlak toho dne – a ordneři mě doprovodili až k němu. Nasedl jsem a jak jsme přijížděli do nádraží Město Albrechtice, viděl jsem, že je rovněž obsazeno ordnery a hákovými kříži na rukávech. Pušky, kterými byli ozbrojeni, byly každopádně pašované z Německa.

Při příjezdu do Krnova bylo nádraží obsazeno našim vojskem a já jsem pak za doprovodu několika vojínů odešel k okresnímu velitelství, kde jsem se hlásil zástupci okresního četnického velitele, vrchnímu strážmistru Sokolovi. Druhého dne jsem pak ještě vykonával službu s místními příslušníky četnictva při vylepování mobilizačních vyhlášek. Další den jsem byl odeslán do Bruntálu, kde jsem byl přidělen na četnickou stanici k výkonu služby. Situace byla velmi napjatá, v noci se střílelo ze střech téměř každého domu po chodcích a do oken státních úřadů. Ve dne byly podezřelé osoby shromažďovány v budově okresního soudu a okresního úřadu. Pak nastalo začátkem měsíce října 1938 předávání Sudet po etapách.

Antonín Šváb, tehdy Třemešná

***

Četnická stanice v Liptani byla přepadena ordnery jako stanice v Třemešné kolem 15. hod. dne 22. září 1938.

Pokud jsem mohl zjistit, spojka dvou příslušníků finanční stráže vezla veliteli stanice v Liptani hlášení. Když dojeli ke stanici, bylo tam mnoho ozbrojených ordnerů. Došlo tam pravděpodobně k oboustrannému vyjednávání. Spojka se domnívala, že je stanice napadena ordnery, tak hodila mezi vzbouřence ruční granát. Přitom byl jeden ordner usmrcen a několik zraněno. Ordneři zastřelili oba finančníky hned před stanicí, a za odplatu vyvlekli všechny finančníky a četníky ze stanice na zahradu, postavili ke zdi a postříleli. Mrtvé pak prý ještě týž den odvezli do Německa do Hlubčic a tam snad také pochovali.

V Liptani byli zastřeleni:

1. vrch. strážm. Rudolf Mokrý

2. vrch. fin. resp. Ludvík Svoboda

3. strážm. četn. Vilém Léher

4. fin. resp. Vítězslav Hofírelk

5. fin. resp. František Čech

6. fin. resp. Inocenc Dostál

Antonín Šváb, tehdy Třemešná

***

Můj manžel byl od 1.8. 1936 do 31.8. 1938 velitelem četnické stanice Liptaň, okr. Krnov. Byl to čistě německý kraj v Osoblažském výběžku.

Když tam nastoupil a nastěhovali jsme se tam, chovali se Němci celkem dobře. Manžel uměl perfektně německy.

Brzy se však situace změnila. Henleinovci řádili v pohraničí, dělali schůze a všechny Němce tak zfanatizovali, že utekli do Německa, tam se ozbrojili a napadali naše četnické stanice a celnice. Ve vesnicích zůstali jen staří lidé a děti.

Začalo to hned 20. Května, kdy se na stanici do Liptaně dostavil vrch. fin. resp. Ludvík Svoboda, který ve dne v noci seděl u telefonu a přijímal zprávy.

Ještě tuto noc přijela moje maminka z Litovle najatým osobním autem, aby mne a naše dva syny odvezla do bezpečí. Maminka se dozvěděla, co se děje, jelikož tam, kde bydlela, bydlel i četnický strážmistr, který byl také okamžitě odvelen na hranici.

Manžel zůstal na stanici v Liptani a já jsem za ním často jezdila. Jednou však přišel, že musím okamžitě odjet , že přišlo nejhorší „heslo“.

Jelikož starší kluk měl nastoupit po prázdninách do školy a v Liptani byla jen německá škola, žádal manžel o přeložení někam, kde bude alespoň menšinová česká škola. Byl tedy k 1.9. 1938 přeložen do Třemešné a velitel z Třemešné do Liptaně. Nábytek jsme odváželi v srpnu. Nikdo již nechtěl pro něj jet. S námahou jsem sehnala menší nákladní auto. Naložili jsme, co se vešlo. Tak podobně utíkal můj bratr, profesor z Opavy. Nábytek se skládal do garáží, do chodby, jak to šlo. Musím říct., že nám byli nápomocni dobří lidé.

Svatoslava Švábová, tehdy Třemešná

***

Od roku 1928 bydleli moji rodiče v Krnově. Otec tam byl zaměstnancem ČSD, celá rodina byla silně sokolská – maminka vedla v Krnově žákyně a působila v osvětě. Já jsem studovala v Opavě na učitelském ústavě. Rodiče neměli vysokoškolské vzdělání, ale daleko převyšovali tehdejší průměrnou vzdělanost. Cestovali se mnou po celé Evropě, uměli německy a všichni jsme se učili francouzsky. V politice otec působil jen nakrátko, ale nebyl jí nakloněn.

Na prvního máje 1938 jsem já a ostatní čeští žáci byli na nedělním korze zbiti a bylo na nás stříleno (jen nad hlavy). Rodičům Němci vytloukli okna, do zahrady házeli granáty. V Opavě, kde jsem studovala a bydlela, mě vyhnala Němka z bytu. Zůstaly tam peřiny, osobní výbava, učebnice, jídlo a šatstvo. Na učitelském ústavu, jehož polovina byla česká a polovina německá, začaly bitky. Němci nás byli po nohou olověnými pruty, my jsme jim stříkali z plnících per na bílé podkolenky inkoust. Jinak jsme se nemohli bránit! Také se rozpadly vzájemné přátelské návštěvy mezi Sokolem a „turnvereinem“. Po cestě do nás mladí henleinovci vráželi, často jsme byli zbiti, a proto jsme do školy chodili a jezdili ve skupinách.

Naše rodina se rozpadla v září 1938. Otec pálil v bruntálských lesích úřední listiny a byl dlouho nezvěstný, pak se vrátil se žaludečním vředem do nemocnice v Prostějově. Maminku pomohli odstěhovat asi sousedé. Vím jen, když do Prostějova dorazil vagón s nábytkem, mnoho věcí chybělo, velké cenné kusy nábytku zůstaly v bytě, byly příliš těžké. Já jsem na autě s důstojníky opavské posádky přijela do Krnova jen s tenisovou raketou a dvěma míčky, bez kabátu, a našla prázdný byt – jen tam hrálo rádio a stály tři kusy nábytku. Matce se podařilo v Prostějově náhodou sehnat jednopokojový byt nedaleko nádraží, kam do jedné místnosti složila nábytek, ostatní uskladnili příbuzní.

Mezitím jsem našla babičku a pak i maminku. Když jsme neměly žádné zprávy o otci, vydaly jsme se s matkou zúpět do Krnova. To byla chyba. Již tam nebyl ani jeden Čech. A nyní to začalo: Stříleli po nás, ale úmyslně nás netrefili, neboˇnaší rodiny si vážili i Němci, kteří také obývali nádražní dům – chtěli nás jen vystrašit. Dva dny jsme neměly nic v ústech, jen jsme pily vodu ze studně a pak zase jely v noci zpět do Prostějova. Po cestě jsme musely v Bruntále vystoupit a ordneři nás chtěli zavraždit. Výpravčí v Bruntále nás zachránil, protože znal moji maminku. Naložil nás do nákladního vozu a v noci jsme jely se strašným strachem domů. Nikdy na to nemohu zapomenout!

Nedovedu vyčíslit hodnotu našich ztrát, ale byly na dobu značné. Nemuseli jsme tak dopadnout, ale byli jsme posledními Čechy, kteří opustili Krnov. Žádné odškodnění jsme nikdy nedostali.

Věra Borovková, tehdy Krnov

***

Po Mnichovu jsem s rodiči a bratrem utíkal z Krnova ve Slezsku. Protože otec plnil funkční úkoly do poslední chvíle a zajišťoval i odjezd ostatních českých rodin, evakuovali jsme až na poslední chvíli těsně před odchodem vojenské posádky. Proto také většina našeho majetku zůstala v Krnově.

Ing. Dušan Polián, tehdy Krnov

***

Rodiče a my dvě děti jsme bydleli v Krnově, kde pracoval náš otec jako topič ČSD. Dne 10. Října 1938 se stra, matka a já jsme z Krnova byly vyhnány, odjely jsme do Buku u Přerova. Po týdnu za námi přijel náš otec. S ním se k nám do Buku přistěhovali další vyhnanci (čtyři osoby). Při útěku naše rodina přišla o všechen majetek (celé zařízení domácnosti, zahrádku s ovocnými stromy). Náhradu jsme nikdy žádnou nedostali.

L. K. , tehdy Krnov

***

Rovněž já musím potvrdit, že až do nástupu Henleina nebyly celkem žádné národnostní problémy. . S některými spolužačkami německé národnosti, které chodily do české školy, udržuji kontakty dosud.

Po návratu z ruských legií nastoupil tatínek v roce 1920 službu u finanční stráže. Nejprve v Javorníku, pak v Krnově, Městě Albrechticích a naposledy ve funkci vrchního respicienta finanční stráže v Úvalně. Odtud jsme museli utéci před Němci, kteří zabírali naše pohraničí a museli jsme zde zanechat téměř všechen majetek.

Tatínek ,velký vlastenec, se nemohl smířit s osudem své vlasti – brzy zemřel.

Marie Štursová, tehdy Úvalno

***

Rodiče žili od roku 1919 v Píšti, kam otec nastoupil po návratu z první světové války (z Francie jako francouzský legionář) k finanční stráži na nově zřízenou celnici. Otec pracoval nejprve jako řadový celník, později jako velitel celnice, matka byla v domácnosti. Mám ještě mladší sestru, obě jsme chodily v Píšti do školy, já jsem pak až do roku 1938 navštěvovala reálné gymnázium v Hlučíně.

Situace v okolí našeho bydliště byla zhruba asi až do roku 1936 klidná, teprve stupňováním nacistického vlivu v letech 1937 až 1938 docházelo ke kontraverzím s německými obyvateli. Poměry se začaly vyhrocovat tím, že převážně mladí fanatici, kteří se hlásili k německé národnosti, po výtržnostech utekli do Německa, odkud později podnikali teroristické výpady do Píště a okolí. V posledním období to byly ozbrojené přepady, především právě proti české celnici v Píšti, při nichž se běžně střílelo.

Terorizování českých obyvatel ozbrojenými skupinami sudetských Němců spolu s říšskými Němci bylo poněkud utlumeno po obsazení strategických bodů u hranice naší armádou za první a druhé mobilizace, ale přestřelka trvaly dále.

Otec zůstal v Píšti jako velitel celnice až do oficiálního odsunu celníků, četníků a armády do vnitrozemí. Já s matkou a nemocnou mladší sestrou jsme krátce před zabráním Sudet odjely vlakem jen s nejnutnějšími potřebami. Veškeré bytové zařízení apod. jsme nechaly v Píšti.

Pokud si pamatuji z osobních poznatků do doby opuštění Píště a z pozdější omezené korespondence se známými, kteří zůstali v Píšti, tak tuto obec při anexi opustili prakticky jen zaměstnanci státních orgánů, z ostatních obyvatel pravděpodobně nikdo. Pro místní obyvatele nebylo vystěhování několika českých rodin nějak zvlášť vzrušující , pro nás všechny, kteří jsme se museli vystěhovat, to byla tragédie.

Ve svém dvoupokojovém bytě v Píšti jsme zanechali veškeré bytové zařízení, kromě ošacení a osobního prádla jsme nic jiného nestačili odvézt. Odškodnění za zanechané věci jsme nedostali.

Odjely jsme tehdy vlakem do Čáslavi, kde jsme v našem rodinném domku měly k dispozici jednu podkrovní místnost (užívanou v létě pro dovolenou). Delší dobu, něž nám nájemník uvolnil celý domek (celkem čtyři místnosti vč. podkroví), jsme obývaly tuto jednu malou místnost. O otci jsme delší dobu neměly žádné zprávy, nevěděly jsme, kde vůbec je. Po odvolání z celnice v Píšti byl otec přidělen zemským celním velitelstvím na různá pracoviště celních úřadů v oblasti Moravy.

V době, kdy jsme museli nuceně opustit Píšť, bylo mi patnáct let, nedovedla jsem tedy v plné míře chápat širší souvislosti mezinárodní politiky nebo hloubku zrůdnosti nacismu a nakonec i všeobecně mezilidské vztahy. Toto všechno jsem začala postupně chápat později. Prožité strasti, jako např. obavy o otce při přestřelkách na hranici, odkud se někdy nedostal domů po 24 hodinách služby, nebo i moje vlastní potíže při denním dojíždění na kole z Píšti do hlučínského gymnázia přes vojenské drátěné zátarasy (jiná doprava nebyla) atd., sice v průběhu 50 let dalšího života ztrácely na ostrosti a intenzitě, ale trvale mi zůstává v paměti neradostné a negativní posuzování všech proč a proto, vztahujících se k okupaci Sudet v roce 1938 včetně dnešní sudetoněmecké otázky.

Jiřina Janáčková, tehdy Píšť

***

Od roku 1931 jsme bydleli v Třebovicích u Ostravy, kde otec stavěl tamější elektrárnu a později se stal jejím ředitelem. Po okupaci otci na gestapu oznámili, že buď okamžitě elektrárnu opustí, nebo bude zatčen. Koncem roku 1938 jsme se tedy přestěhovali do Přerova, kde otci nabídla zaměstnání sesterská elektrárna, ale po okupaci celé republiky musel odejít i odtamtud.

Ing. Jiří Macků, tehdy Třebovice

***

Jsem poslední žijící člen kdysi pětičlenné rodiny, která byla v roce 1938 vyhnána ze Slezska, konkrétně ze Stonavy. Již tehdy jsme měli slušně zařízený byt a otec vlastnil malířskou živnost. Při vyhnání v roce 1938 jsme si odnesli jen nejnutnější věci v ranečcích. V uzavřených nákladních železničních vozech (dobytčácích) jsme s ostatními vyhnanými opustili svůj domov a odjeli k otcovým rodičům do Hrabenova, okr. Šumperk.

Doposud se nám nikdo ani neomluvil, ani neposkytl žádnou náhradu za ukradený majetek.

Jan Markovský, tehdy Stonava

***

Narodil jsem se v Mostech u Českého Těšína v roce 1930.

Matka byla Slezačka a otec sloužil jako voják v Českém Těšíně. Pocházel z obce Poličná na Valašsku. Po vojně se přiženil do Chotěbuzi. Jako Čech dobrovolně vykonával službu ve Stráži obrany státu, což bylo sudeťákům trnem v oku. Vyhrožovali mu oběšením. Na poslední chvíli nás odvezli vojáci, jinak bychom už asi nebyli mezi živými. Odvezli nás do otcovy rodné vesnice Poličná. Tady jsme žili zpočátku s jeho rodinou. Když se situace trochu uklidnila, dostali jsme v sousední vesnici – Byníně – v obecním domě světničku 3x4 m a zde jsme vydrželi až do konce války.

Jaroslav Jadrníček, tehdy Chotěbuzy

***

Můj muž učil v Milíčovicích u Znojma. Nemohu říci, že bychom v normální době byli nějak od Němců pronásledováni. Jiné to bylo v čase, kdy měly být Milíčovice zabrány a manžel musel narukovat na vojnu. Tehdy jsem ve škole zůstala sama se dvěma malými synky. Měla jsem strach z ordnerů a jednou nám někdo házel do okna kamení.

Den před zabráním Milíčovic si manžel vzal volno a na kravském potahu nás odstěhoval do vedlejší vesnice Žerutek. Po návratu z vojny dostal umístění v Mikulovicích.

Tajemníkem v Mikulovicích byl kolaborant Květoň. Brzy se tam na pokyn pana hejtmana a Květoně začala zřizovat německá škola. Vybrali si naše dva syny, aby se jako první do této německé školy přihlásili. Nátlak na manžela dělali několik měsíců. Mně pan hejtman ohmatával lebku a rozhodl, že jsem německý typ, a proto musí synové chodit do německé školy. Já se narodila ve Štěpánově u Olomouce z českých rodičů, Když pak manžel rázně odmítl dát děti do německé školy a zdůvodnil to tím, že je český učitel a že děti do německé školy nedá, okamžitě byl ze zaměstnání propuštěn a ředitelství mělo příkaz nevydat dětem vysvědčení, aby nemohly být někde přijaty do české školy.

Byli jsme pak dlouhou dobu bez prostředků. Psali jsme do Prahy na různé instituce, jaké bezpráví se nám přihodilo, ale nedostali jsme nikdy žádnou odpověď. Po několika měsících byl manžel konečně umístěn do Želatovic u Přerova.

Jaromíra Šofrlová, tehdy Milíčovice u Znojma

***

Od roku 1930, kdy se otec stal dílovedoucím na stavbě údolní přehrady ve Vranově n. Dyjí, jsme žili v Šumvaldě (dnešní Šumná). První slova, která jsem od přistěhování od Němců uslyšel, byla „böhmischer Hund“. Bydleli jsme u Němky Kroutilové, vdovy po lesním správci, a při nejbližší příležitosti jsme se od ní kvůli její zášti proti všemu českému odstěhovali do jiného bytu. Všichni členové naši rodiny chodili do Sokola. Absolvoval jsem měšťanskou školu, obchodní školu a pak učitelský ústav v Brně.

Šumvald s českou většinou byl ohniskem češství mezi okolními německými vesnicemi /zřejmě kdysi poněmčenými). Stavba údolní přehrady český živel v tomto kraji velice posílila, začal jeho regenerace, po dokončení stavby však dolehla tím více hospodářská krize s nedostatkem pracovních míst, kdy německé firmy pro Čechy práce neměly.

Velký poněmčující vliv zde měli tzv. němečtí letňáci z Rakouska, kteří sem jezdili od jara do podzimu, protože zde bylo lacino, například jen zdejší sklo jim prodejem doma pobyt u nás zaplatilo. Od prvního dne jsme se přesvědčovali, jak neradi zde Němci Čechy trpí, zejména okolní české jednotřídky jim šly velice proti srsti. Do naší měšťanky se sjížděli žáci až od Jaroměřic, protože se zde nemuselo platit školné. Naše škola byla újezdní, nová, dávaly se zde zdarma přesnídávky (mléko, kakao a polévky), pořizované především z výtěžku kulturních akcí školy a Sokola.

Bruslit jsme jako kluci chodili na rybník ke Štítarům, většinou ve skupinách. Do štítarské mlékárny jsme chodili pro lacinější výrobky s rizikem, že po mně budou němečtí kluci střílet z praků kamením či dokonce maticemi šroubů, posbíranými na přehradě. Přes Onšov do Vranova k německému zubaři jsem chodil také jen v krajní nutnosti. Lékař mě záměrně nechával čekat až do setmění.

Od roku 1935 se Němci zjevně aktivizovali snahou pronikat do českých spolků a do obecního zastupitelstva. Českým hraničářům pomohla stavba pohraničních pevnůstek, především psychicky. Nejvýraznější silou paralyzující německou nadřazenost byly sokolské jednoty s nejširší kulturně uvědomovací činností a podpůrná činnost hraničářské Národní jednoty.

Jezdil jsem do obchodní školy do Znojma, jež bylo hlavním stanem henleinovců na jižní Moravě. Z oken školy, kam jsme chodili z nádraží kolem hříště německého „turnvereinu“, jsme denně měli přehled o rojení protistátně vychovávané německé mládeže (byla to doba bílých punčoch, dirndlů a především provokativně nošených dýk, a to i dětmi předškolního věku). V 1. Ročníku obchodní školy ve Znojmě roku 1936 – 1937 seděl se mnou v poslední lavici Němec Höl a ten si na konci školního roku téměř denně při vyučování hrál s ostrými náboji tak, že nožem uvolňoval střely. Jeho okolí trnulo hrůzou, kdo to nakonec odnese! Už v roce 1937 nám náš ředitel doporučil, abychom do školy chodili oklikou, ne kolem německého hříště, a to byla ve městě troje kasárna!

Když jsme v roce 1938 jeli na ověnčených žebřiňácích do Znojma na nácvičnou k sokolskému sletu, byli jsme ve Vracovicích přepadeni a kamenováni německou mládeží, ale náčelník nám zakázal bránit se. Museli jsme projet bez protestu, abychom nezavinili na Znojemsku nějaký incident.

Jako student učitelského ústavu jsem bydlel ve Znojmě v sokolské rodině úředníka pojišťovny Cyrila Zbořila, čelného funkcionáře národně socialistické strany. Vedle bydlel důstojník „zvláštních služeb“, pověřil mne, abych posledním vojenským vlakem převezl velký kovaný kufr do Brna.

Do vlaku jsme si sebou mohli vzít na osobu pouze jedno zavazadlo. To okované dopravila služba důstojníka do vagónu na zadní plošinu posledního vozu, nikdo víc se do přeplněného vlaku nevešel. Po odsunu jsme žili v Bosonohách u Brna.

Vzpomínám si na zastřelení poručíka Otmara Chlupa, zpravodajského důstojníka čs. armády a známého sportovce, kterého zabila u Hnanic na Znojemsku zákeřná henleinovská kulka, vypálená od hraničního mezníku číslo 32 v prvních hodinách čtvrtka 22. září 1938.

Vratislav Bauer, tehdy Šumná u Znojma

***

Jsem jedním z těch, kdo byli nucení opustit svá bydliště v pohraničních oblastech v roce 1938. Žili jsme v pohraniční vesnici na Znojemsku, v Šumvaldě – moji rodiče, má sestra a teta.

Opustit svá bydliště jsme museli proto, poněvadž německá menšina v obci i celém okolí ještě před Mnichovem stupňovala svou agresi proti Čechům, vyvolávala srážky i rvačky a ozbrojené střety, takže po záboru sudetského území nebylo možno zde dál žít bez obav z perzekuce nebo strachu o život.

Naštěstí jsme měli na Chrudimsku příbuzné, takže jsme se měli kam uchýlit. Sbalili jsme vše, co se nám vešlo do tašek a kufrů, a odjeli. Samosebou, že drtivou většinu movitého majetku jsme pobrat nemohli a museli jsme ho zanechat na místě. Už nikdy v životě jsme se s ním neshledali. Také žádnou náhradu jsme mnedostali.

Miloslav Benda, tehdy Šumná u Znojma

***

Narodil jsem se roku 1924 ve Znojmě a do roku 1938 jsme s rodiči bydleli ve Vranově n. Dyjí. Otec byl vesnický krejčí, matka švadlena. Ve Vranově jsme měli malý domek o dvou místnostech. Od roku 1937 se množily výzva a nátlak, abychom opustili Vranov. V noci k nám na dvorek přicházeli neznámí lidé, bušili na okna, svítili do místnosti baterkami a vykřikovali, abychom odešli. Později jsme nacházeli na dvorku listy s německým textem „Táhněte pryč, zde nemáte co pohledávat!“.

Matka odešla s mým mladším bratrem a se mnou na dva dny před záborem do Moravských Budějovic, kde jsme našli nocleh u paní Řídké. Otec za námi přišel v noci, která předcházela záboru. Byl celý zkrvavený, s roztrhanou košilí a porvaným sakem. Přivezl sebou nejnutnější nábytek a peřiny. Přestěhovali ho ustupující vojáci, kteří mu také poskytli ochranu před běsnícími ordnery. Za několik dní jsme se přestěhovali do skladu s kamennou podlahou, za nímž byla malá místnůstka na spaní. Teprve po třech letech jsme našli ubytování ve vedlejším domě.

Asi po měsíci chtěla matka z Vranova přivézt některé potřebné věci, které jsme tam museli nechat. Byla však vyhnána s tím, že ve Vranově nemá co pohledávat. Teprve v dalších letech, kdy bývalí ordneři byli odvedeni na vojnu, jsme mohli náš domek na propustku občas navštívit. V domě bydlela cizí žena a děda ve svém výměnku.Z Vranova se před záborem prakticky všichni Češi museli odstěhovat (asi 100 osob). Pouze dvě rodiny zůstaly. Jejich synové byli v prvních dnech záboru surově do krve zmláceni.

Redakce: J. Skalský Připravil: dr. O. Tuleškov

…………………………………………………………………………………………………

Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Kruhem občanů ČR vyhnaných v r. 1938 z pohraničí jako svou 209. publikaci určenou pro vnitřní potřebu vlasteneckých organizací. Praha, květen 2007. Web. stránka: www.ksl.wz.cz

E-mail: Vydavtel@seznam.cz