Vyhnání Čechů z pohraničí 1938

 

Vzpomínky

VI.

 

***                                                                                                              

Pocházím z Tanvaldu a jako osmnáctiletá jsem tam prožila řádění henleinovců. Otec jako poštovní zaměstnanec byl ustanoven místo vojenské služby hlídat poštu, protože Němci přepadávali státní úřady. Po celou dobu jednání velmocí jsme spali oblečeni, matka, já a dva sourozenci, u postele batohy s tím nejnutnějším, protože jsme nevěděli, jestli budeme muset utíkat. Jednou večer přišel otec domů a řekl: „Balte, ráno jede poslední vlak.“ Co jsme stačili, jsme zabalili. Byl říjen, sklep plný uhlí, dřeva a zásob na zimu – to vše jsme tam museli nechat. I v bytě jsme zanechali méně potřebné věci. Ráno byl strašný zmatek, nebyly k sehnání povozy, věci se naložily bez ladu a skladu do vagónů a jeli jsme neznámo kam.

Když přijel vlak do Plavů, houkaly již v Tanvaldě sirény na uvítání říšského vojska. Později jsme se dozvěděli, že otce přišli zatknout, protože byl na „černé listině“. Odpojili nás v Železném Brodě a otec byl přidělen na zdejší poštu. Jeden jeho kolega nám poskytl nocleh a chodili jsme asi deset dní po městě jako bezdomovci. Potom otec sehnal nuzný byt na vesnici, neboť vše bylo obsazeno těmi, kteří mohli utéct dříve. Nevím, proč dnes Němci říkají, že tady mají domy, když tenkrát křičeli „Heim ins Reich“.

Z.V., tehdy Tanvald

***                                                                                           

I když jsem byla v roce 1938 dítě školou povinné – jsem ročník 1929 – přesto je hodně věcí, které si z té doby pamatuji tak, jak se sběhly u nás V Krkonoších - ve Františkově u Rokytnice nad Jizerou.

Již v roce 1936 v Mostě mi zavraždili ordneři strýce. Potom to rychle spěchalo ke katastrofě, ale pro nás děti to nebylo přímo tak patrné, alespoň u nás.

Ještě v roce 1937 na Vánoce jsme si s německými dětmi hrály a hlavně na horách společně lyžovaly. Bylo pro nás šokem, když jsme po květnové mobilizaci musely do české školy chodit pod ochranou sousedovic hocha, který byl starší a Němec. Němci měli v té době v Rokytnici n. J. svoji obecnou školu, měšťanku a dokonce tkalcovskou školu, což bylo tenkrát na úrovni průmyslové školy textilní. My Češi jsme měli jen jednotřídku, postavenou v roce 1928 v Horní Rokytnici; do té doby se učilo pro české děti po domech. To ještě zažila i moje maminka.

Nikdo nemůže popsat tehdejší elán našich vojáků po mobilizaci na jaře. Maminka byla švadlena a vojáci si k ní nosili upravit uniformy, aby se prý Hitlerovi „líbili“. 30. září 1938 byl pro mne nejsmutnější den, když jsme všechny děti stály u školy a škola byla zavřená, z hranic se stěhovali naši vojáci a se slzami v očích nás posílali domů. Cituji větu, kterou si dodnes pamatuji: „Děti, jděte domů, teď se hned tak učit nebude.“ Druhý den asi v 10 hodin dopoledne jsem na západě viděla tři letadla, která měla asi na zadní části německé vlajky a oblétávala naši hranici. Asi za půl  hodiny pro nás přišla teta ze sousední vesnice Buřany a odvedla nás k nim. Podotýkám, že jsme byli s maminkou samy, protože tatínek byl v září mobilizován a náš domek hlídali henleinovci, takže se neodvážil jít domů. Maminka naštěstí uměla německy, neboť se narodila ve Františkově, a tak si přece jen na ni tolik nedovolili. Navíc tam bydlel dědeček s babičkou a sousedi měli před nimi celkem respekt.

Teta přišla s nůší a do ní to nejnutnější maminka naskládala. Otec potom odjel, dlouho jsme se neviděli, vánoce toho roku jsme prožili každý někde jinde. Za několik dní byla zabrána i obec Buřany.

Oluše Mittelbachová, tehdy Františkov u Rokytnice n. Jizerou

***                                                                                                           

Od roku 1934 jsem žila v Hostinném a studovala v Trutnově. Přítelkyně německé národnosti se mnou okamžitě po zhoršení politické situace přerušily přátelství. Když jsme byli nuceni uprchnout, polovina bytového zařízení zůstala v bytě, protože železniční zaměstnanci po naložení dokumentů ČSD musili zůstat na stanici (otec traťmistr i přednosta stanice s ostatními) a byli střeženi. Jako uprchlíci jsme žili u babičky a dědečka a vzpomínali jsme, jak rázem němečtí spoluobčané zapomněli na dobré vztahy.

Vlasta Houžvičková, tehdy Hostinné

***                                                                                                                     

Bydleli jsme v Humburkách, dnes Bojiště u Trutnova. Už můj otec byl rodák z toho kraje. V roce 1921 probíhalo sčítání lidu a mně byly dva roky. Tenkrát můj otec volil českou národnost, byl Čechem. Nebylo těžké uhodnout, kdo se za Čecha hlásil, byl totiž jediný v obci. Také již v tomto roce nám Němci vytloukli okna, zničili dveře a okenní křídla rozvěsili po stromech. A 28. října vždy sedláci dělali nejhorší práci, vyváželi močůvku, záchody, hnůj. Otce jako živnostníka bojkotovali, takže měl perný život. I já jsem trpěl; chodili jsme do české školy až do Trutnova. Také zde jsem prožíval samé rvačky a přepady od Němců. Byly to těžké chvíle, způsobené pobuřováním proti nám, Čechům, Konrádem Henleinem. Ten dostával finanční pomoc od Hitlera, i henleinovci a ordneři byli vyzbrojováni z Německa. Také našich hraničářů hodně padlo, byli zavražděni a jiní vyhnáni. To čekalo i mne, protože jsem byl v Sokole.

V roce 1938 mi bylo přes 19 let a měl jsem dva německé kamarády, kterým jsem mohl důvěřovat. Před zabráním pohraničí jsem se jim svěřil, že odejdu. Oni mě ujišťovali, že se nám nic nestane, že jsme žádnému neublížili a že stojí za mnou. Pak přišla ta hrozná doba. Byli jsme všichni zoufalí. Dne 8. října překročila v Královci německá vojska hranice. Už v této době jsme zjistili, že nás sledují, Domluvili jsme se, že rodiče a bratr zůstanou doma, já, protože jsem byl členem Sokola, jsem měl odjet přes Starý Roketník do Úpice. To však už nešlo. Kroužil jsem tedy na kole kolem domu a po silnici, jako že nic nevíme. Tak jsem se přibližoval k Trutnovu a přes Poříčí se dostal do Úpice ke strýci. Ale hned v podvečer byli okupanti v Poříčí. Chtěli mě stavět, stačil jsem však ujet a za mostem byli už naši ustupující vojáci, a to mě zachránilo.

Druhý den, v neděli 9. října, došli němečtí vojáci do naší obce Humburky. Ráno v pět hodin už němečtí občané a s nimi i moji kamarádi obsadili náš dům. Rozbíjeli dveře, okna a sekera vlétla až do postele. Potom vnikli do domu a rozbíjeli, co se dalo.  S pistolí mě hledali i mí němečtí kamarádi, kde že je ten sokol, a šťouchali vidlemi do sena. Rodiče a bratra ztloukli a ve spodním prádle je hnali 2 km do Trutnova na gestapo. Zde byli zase ztlučeni a vyslýcháni. Když byli propuštěni a vrátili se domů, opět je zadrželi a opět byli vyšetřováni gestapem. Později se rodičům podařilo odstěhovat se i s mým mladším bratrem do České Skalice, kde jsme se všichni na vánoce sešli.

Antonín Rosa, tehdy Humburky u Trutnova   

***                                                                                        

Otec byl profesor českého reálného gymnázia v Trutnově (obor latina, francouzština). Byl činný v Národní jednotě Severočeské, za českou menšinu byl druhým náměstkem starosty a v září 1938 dokonce starostou.

Mé dětské vzpomínky jsou neúplné a v podstatě jsou vzpomínkami rodičů. Poměry se zradikalizovaly v letech 1934-35, po vystoupení K. Henleina v Trutnově. Bylo mi tehdy sedm let. První rodiči nezprostředkované dojmy byly z voleb v květnu 1938, kdy na všech rozích byla kandidátka SdP, německé děti běhaly s nafukovacími balónky, označenými číslem 12. Můj čtrnáctiletý bratr jeden takový balónek propíchl špendlíkem, a ten německý kluk si pak k nám domů přišel stěžovat.

V září 1938 po útěku nacistického starosty města a po zajištění prvního náměstka starosty, Němce dr. Kellnera, českou policií, převzal otec funkci starosty. Funkci problematickou, v níž měl přispět k uklidnění situace ve městě. Vzhledem k tomuto postavení ve vedení města a vzhledem k vývoji mezinárodní situace jsem se cítili velmi ohroženi.

Bezprostřednímu opuštění domova předcházela zářijová noc (datum si již přesně nepamatuji),kdy nikdo z rodiny nespal. Z okna bytu v českém družstevním domě, vedoucího na náměstí, jsme se dívali na řvoucí zfanatizovaný dav Němců, skandujících nacistická hesla. Němci si vynutili vstup do kostelní věže, uprostřed noci zněly zvony, čeští policisté měli zákaz zasahovat.  Náš odjezd ranním vlakem po oné noci byl kvapný. Jela jen maminka, bratr a já, s nejnutnějšími věcmi, které jsme uvezli. Jeli jsme k babičce do Lázní Bělohradu a jela s námi také čtyřčlenná rodina tatínkova kolegy, prof. Mudrocha, která jinou možnost neměla. Asi měsíc jsme žili s nejasnými představami o budoucnosti. Dvě rodiny ve stísněných poměrech malé vilky v Lázních Bělohradě.

Mezitím bylo české gymnázium z Trutnova přemístěno za nepředstavitelných potíží do Úpice. Město Úpice poskytlo školu i byty českým profesorům. Čtyři z nich byli ubytováni v objektech židovských továrníků, kteří stačili emigrovat. Ve mně více než faktické vzpomínky zůstaly po letech dojmy z psychózy tohoto času. Strach o tatínka, strach z toho, co bude.

Po 15. březnu 1939 nařídily německé úřady vrátit veškeré sbírky a inventář českého, tehdy vlastně nového a dobře zařízeného gymnázia zpět do Trutnova a konečně koncem roku 1940 zrušili okupanti gymnázium v Úpici vůbec. Většina žáků a profesorů začala dojíždět do Jaroměře. Dojíždění bylo složité. Časně ráno Úpice – Svatoňovice autobus, pak více než hodinu cesta vlakem, v zimě vymrzlým, skoro neosvětleným a zatemněným. Při tehdejší zásobovací situaci bylo dojíždění tří lidí z jedné rodiny (otec, bratr a já) od rána od večera neúnosné. Pak se nám podařilo přestěhovat se do Jaroměře.

Události roku 1938 hodnotím jako tragické. Soužití Čechů s Němci bylo před nástupem nacismu obstojné a korektní, i když víme, že po staletí bylo čas od času problematické.

PhMr. Jarmila Kočvarová, tehdy Trutnov

***                                                                                                

Můj otec učil jako profesor od roku 1925 v Trutnově na nově založeném menšinovém gymnáziu. Matka se za ním přestěhovala s mou starší sestrou a se mnou o rok později. Trutnovské gymnázium bylo oporou české menšiny v Podkrkonoší. Čeští dělníci – textiláci pracovali ve zdejších textilkách už před první světovou válkou, ale státní úředníci, železničáři, poštovní zaměstnanci, učitelé atd. sem většinou přišli až po vzniku Československa.

Velice dobře se rozpomínám na trutnovskou henleinovskou demonstraci – přesně datovat už ji ale nemohu. Na demonstraci se sjeli Němci z dalekého okolí, byli sem sváženi autobusy. (Jeden z autobusů se zvláště bojovně naladěnými účastníky přijel z místa mého nynějšího bydliště, České Lípy.) Mám živě před očima valící se průvod zfanatizovaných žen v krojích a v dirndlech, mužů v koženkách s „padacím mostem“, kamizolách s knoflíky vyřezávanými z jeleních parohů, se zelenými tralaláčky s typickou štětkou. Všichni měli bílé podkolenky. Nesli mnoho transparentů se štvavými hesly, provolávali zejména „Heim ins Reich“ a „Heil Hitler“. (My mládež jsme kontrovali voláním „drei Liter“.) Průvod přešel celým středem města do areálu hostince Na nivách. Tehdy byl obecně znám pod německým názvem Augarten a byl hlavní baštou henleinovců. Rodiče nás pak až do večera nepouštěli ven, protože po skončení projevů procházely městem až do tmy hlučné skupiny rozvášněných účastníků srazu a nebylo radno se s nimi potkat.

Pamatuji, že po trase průvodu bylo rozestaveno hodně policistů a četníků, zřejmě sem byla přivolána posila. Chovali se však naprosto pasivně a proti výrazně protistátním projevům nezasahovali. Vzpomínám si, že někteří z nich, zřejmě Němci, projevovali demonstrantům dokonce své sympatie. Od demonstrace zůstala ve městě trvale rozjitřená nálada.

Již v prvních zářijových dnech 1938 nám nacistická bojůvka vytloukla večer okna a vyhrožovala zapálením domu, oběšením apod. Otec byl vyzván, aby svou rodinu dopravil do 24 hodin do bezpečí. Matka přes noc sbalila nejpotřebnější věci a odjela s námi dvěma dětmi z Trutnova k otcovu bratru do vesnice Jelčany na Kolínsku. Byly jsme všichni tři psychicky tak vyčerpány, že jsme do vsi vzdálené 5 km od železniční zastávky pozdě večer s těžkými zavazadly stěží došly. Matka s pláčem padla před strýcem na kolena a prosila, aby nás přijal. Byly jsme přijaty s otevřenou náručí.

Horší bylo přijetí na kolínském gymnáziu, kam jsme musely se setrou dojíždět. Gymnázium bylo přeplněné, z nás vyhnaných z pohraničí byly vytvořeny samostatné třídy. Učilo se ve stísněných podmínkách. Byly jsme zde přijaty velice nevlídně. Ředitel ústavu byl nepříjemný člověk fašistického zaměření a nadával nám do přivandrovalců, kteří způsobili zábor pohraničí svými provokacemi vůči Němcům.

Náš odjezd z Trutnova byl, jak se ukázalo, naštěstí včasný. Večer po pověstném protičeskoslovenském Hitlerově projevu na sjezdu NSDAP 12. září se v Trutnově znovu objevily bojůvky, henleinovci nám znovu vytloukli okna a poškodili nábytek. Otec naštěstí nebyl zraněn, balil právě až do noci menšinovou knihovnu, aby mohla být také odstěhována.

Většina profesorů trutnovského gymnázia odjela začátkem září s rodinami. Otec zde zůstal a stěhoval gymnázium do Úpice (sbírky,knihovny, nábytek atd.). Měl štěstí, že nebyl doma, když ho přišlo gestapo zatknout v první vlně trutnovského zatýkání. Byl právě v Úpici, do Trutnova se již vrátit nemohl.

Náš byt tedy stěhovali dva studenti – oktaváni – na nákladním autě. Jeden z nich, Antonín Bunzl, padl za války jako letec v Anglii. Hoši už ale nestačili odvézt všechno, při poslední jízdě na ně bylo v blízkosti bohuslavického tunelu stříleno, museli střelbu opětovat. V Trutnově zůstala mj. bohužel i velká hromada knih z otcovy knihovny. Šlo většinou o odbornou literaturu, která se už nedala koupit, a o knihy v uměleckých vazbách, jež byly otcovým koníčkem.

Olga Šindlauerová – Procházková, tehdy Trutnov

***                                                                                            

Narodil jsem se v roku 1929 v Trutnově, Dolní St. Město. Měl jsem pět sourozenců. V Trutnově jsme žili vcelku dobře, skromně, ale vždy někdo z nás měl práci. Soužití s Němci bylo ucházející. Horší situace nastala tehdy, když se k moci dostal Hitler. Nastala vzájemná nevraživost, nenávist. Rok 1938 byl pro nás katastrofou. Buď zůstat a sympatizovat s Němci, nebo se vystěhovat. K vystěhování však nedošlo, ale k vyhnání. Odjeli jsme posledním vyhraženým vlakem, který byl k tomu účelu přistaven.

Odvezli jsme nějaké drobnosti a trochu oblečení. Azyl jsme našli u našich příbuzných v Koldíně u Chocně. Poskytli nám jednu malou místnost, kde jsme pak přežívali válečná léta.

Jaroslav Řehák, tehdy Trutnov

***                                                                                       

Manžel žil v Trutnově asi od roku 1925. Zprvu jako učeň jedné německé firmy, kde byl až do záboru. U firmy byli jen dva Češi – prokurista a můj muž. Tím více jsem si ho vážila, že v německém prostředí, kde neměl žádné rodinné zázemí, zůstal Čechem. V Poříčí (nyní Trutnov III) založil s profesorem Krausem z českého gymnázia Sokol, byl členem Čs. obchodnické besedy atd.

Já jsem žila v Úpici a v letech 1934 – 1936 jsem dojížděla do německé obchodní školy v Trutnově. Stejně nás byla polovina Češek, takže německy se mluvilo jen při vyučování. Profesoři se k nám chovali normálně, ale některé německé spolužačky už občas dávaly svou národnost najevo. Dříve klidné soužití se začalo měnit v letech 1937 a 1938. Se svým pozdějším manželem jsem se seznámila v únoru 1938 na sokolských šibřinkách. V létě byl v Národním domě sjezd České obchodnické besedy. Při otevřených oknech jsme s chutí zpívali „Hej, Slované“, naštěstí k žádnému incidentu nedošlo, i když už se čas pomalu naplňoval.

Že Němci tajně pracovali, se můj pozdější manžel nečekaně dozvěděl v Žacléři, kde mu majitel tamního obchodu předložil tajný seznam členů NSDAP. Jaké bylo jeho překvapení, když mu manžel řekl, že je Čech. Pak manžel nastoupil vojenské cvičení, byla mobilizace a on jako četař-účetní musel likvidovat a předávat vojenský materiál, takže propuštěn byl až koncem roku 1938. Neměl kde bydlet, ani zaměstnání, a nebylo lehké nějaké slušné sehnat. Čechy a Morava byly přeplněny vysídlenci. Neměl ani peněžní prostředky, rodiče byli chudí, na vojně byl delší dobu a veškeré úspory do našeho předpokládaného manželství zůstaly ve spořitelně v Trutnově.

Sehnal místo až v Praze, horko těžko i podnájem. Dojížděl za mnou do Úpice. Až po dvou letech přešel kvůli bytu do Čelákovic, kde jsme po sňatku konečně založili rodinu.

V roce 1938 před záborem jsme se se známými z Úpice byli podívat na kraj poněmčené obce Radeč. Vítací transparenty byly velké, hlavně ten „My chceme domů – do Říše“. Když se to  Němcům v roce 1945 splnilo, tak ještě po padesáti letech nám to chtějí vyčítat jako zločin!

Helena Rejmontová, tehdy Trutnov

***                                                                                     

Otec byl zaměstnancem okresního úřadu v Broumově, zde také naše rodina žila až do vyhnání v roce 1938. Na německou nadřazenost si už naříkali mí prarodiče, ale ta se v poslední době prudce stupňovala.. Všechny podniky, které Němci vlastnili nebo které řídili, poskytovaly výhodné zaměstnání jen svým soukmenovcům a Češi, pokud tam chtěli být zaměstnáni, mohli vykonávat jen práce, které Němci nechtěli dělat. Češi měli omezené nebo dokonce zakázané svačinové přestávky a platy měly mnohdy až o 50 % nižší než Němci.

Drzost Němců byla úžasná. V Broumově hned proti okresnímu úřadu byla značně velká budova, v té si Němci zřídili jakési své velitelství. Sem se beztrestně  a v poslední době téměř denně převážely zbraně a další vojenský materiál. Naše armáda, policie ani žádný jiný orgán nedostal souhlas tuto budovu obsadit. A zde dostávaly německé polovojenské oddíly pokyny, jak Čechům znepříjemňovat život. Moc práce jim to nedalo, už jejich uniformy vzbuzovaly hrůzu.

Německá arogance se čím dále tím více stupňovala, jako by neměla hranic. V německých obchodech nás neslyšeli, přehlíželi, Češi byli z německých podniků propouštěni a všelijak perzekvováni a v poslední době už byl problém jít na ulici pro nutný nákup. Byly tedy stanoveny hodiny, kdy armáda ve městě zesílila hlídky, a toho se pak využívalo k nákupu. Žel to netrvalo dlouho. Armáda se začala přemísťovat přímo na hranice a ve městě se musela vytvořit tzv. domobrana (SOS), kterou Němci zpočátku moc neuznávali.  Bylo to pochopitelné, nebyla tak vyzbrojena. Domobraně velel můj otec. Stavěly se barikády okolo správních českých budov, hlavně okolo okresního úřadu, pošty, nádraží, bank a škol.

Když už drzost Němců dosáhla vrcholu, stalo se, že byl na ulici zastřelen jeden český voják. Česká strana uspořádala pohřeb, jehož se zúčastnili snad všichni čeští občané. Každou hodinu se očekávalo hrozné krveprolití. Armáda i domobrana byly opravdu v plné polní. Němci, kteří si nebyli jisti vítězstvím, se stáhli a domobrana dokonce obsadila německou střelnici ve středu města. Byly také zakázány noční průvody Němců městem. Jevilo se, že česká strana zvládla situaci a Němci nehodlají vstoupit do vojenské konfrontace.  Nastalo údobí ticha před bouří, ale všem bylo jasné, že k bouři brzy dojde.

Arogance Němců ještě více zesílila a žádný se netajil tím, že je ozbrojen a absolutně přesvědčen o likvidaci Čechů. Důvod je nezajímal. „Češi musí pryč.“ Nejhorší byly noci, kdy české domy i byty byly obléhány skupinami zfanatizovaných Němců, kteří dávali najevo, že jsou schopni čehokoli.

Nikdo si nebyl jist ani svým majetkem, ani svým životem. Pak nastala nejhorší situace, když přišla zpráva, že pohraničí bude přivtěleno k Německé říši. Němci uspořádali na Čechy úplný hon. Nastalo přímé vyhnání Čechů z tohoto území.

Z pohraničního města Broumova jsme odjížděli jako předposlední, mimo otce, který tam zůstal do poslední chvíle. Po nás již pak odcházela jen armáda. Bylo to strašně smutné a stále jsme se ptali, co jsme komu udělali. Hrozná byla také otázka, co dál. S sebou jsme si vzali jen to, co se vešlo do tašek, ale většinou jen potraviny. Škoda každého vyhnance byla veliká. My jsme ztratili veškeré vybavení celého třípokojového bytu, veškeré zásoby jídla, topiva atd. Nikdo nám naši škodu nenahradil.

Chtěl bych poznamenat, že jsme se později mnohokrát pozastavovali nad tím, že jsme se při útěku nikdy a nikde nesetkali s panikou. Vlaky jezdily do poslední chvíle na čas, byly sice plné smutných a vystrašených lidí, kteří měli s sebou i trochu hlíny ze svých zahrádek, ale panika žádná. V našem turnusu se ještě navíc objevili lidé, kteří se snažili všechny utěšit. Byli jsme jim vděčni za každé laskavé slovo, ale matka se připojila k těm, kteří se nahlas modlili, my v duchu s ní. Přes tu hroznou situaci ani maminka nevěřila, že už Broumov nikdy nespatří. Po válce se naši rodiče do Broumova ani nepodívali, natož aby měli zájem se tam odstěhovat. Zážitky byly příliš hrůzostrašné a nechtěli si ani oživovat vzpomínky na tyto události.

Jiří Bárta, tehdy Broumov

***                                                                                                     

Narodil jsem se v roce 1916 v Lomech s německou osadou Mnichová, okres Nové Město n. Metují, kde bylo asi 30 popisných čísel a na 170 obyvatel. Byly tam dvě školy, česká a německá.

Od roku 1930 jsem žil u své sestry v Dobrušce, tam jsem se vyučil a pak i pracoval. Domů jsem jezdil na soboty a neděle. V dubnu 1938 jsem nastoupil vojenskou službu v Liberci a absolvoval poddůstojnickou školu v Litoměřicích. Po návratu do Liberce jsem hned v září odjeli na pohraniční opevnění u Trutnova. Dne 8. října jsme je v ranních hodinách museli opustit, odjeli do kasáren v Jaroměři a pak v Josefově.  Zde jsem obdržel dopis od sestry, že Lomy budou asi také zabrány. Když se mi podařilo dostat dovolenku, ihned jsem se vypravil za našimi do Lomů. Tam už jsem viděl německé vojáky, kteří kolíky vytyčovali nové hranice. Doma jsem se zdržel jen chvíli, zatím co mi matka do uzlíku dala nějaké prádlo. Přešel jsem přes pole do sousední obce k své další sestře a po uplynutí dovolenky jsem se vrátil k svému útvaru.

V zabraném území zůstala má matka a čtyři ženatí bratři s rodinami. Tři z nich měli své hospodářství, která nemohli opustit, tak jako i ostatní čeští hospodáři. Kromě toho se jednalo o tom, že tato česká obec bude vyňata ze záboru a vyměněna za jiný úsek. Přišel však 15. březen a byl konec všem nadějím.

Po rozpuštění armády jsem se vrátil do Dobrušky. Do Lomů jsem se tajně podíval v polovině války, kdy služeb na hranicích ubývalo a bylo možno projít. Všichni moji bratři i příbuzní optovali pro protektorát a celou válku přežili.

Metoděj Kučera, tehdy Lomy

***                                                                                          

Naše rodina bydlela od roku 1923 v Sedloňově , okr. Rychnov nad Kněžnou. Otec byl zaměstnán na pile Colloredo Mansfelda, později na polní pile při výstavbě opevnění, matka byla dělnicí v textilní továrně. V rodině nás bylo devět dětí. V místě pracovala Národní jednota severočeská, která pořádala za pomoci Spolku přátel Novoměstska z Prahy vánoční nadílky.

Z německé strany docházelo k provokacím hned zpočátku. Např. při našem přestěhování přišel matce vyhrožovat Němec Jarosch, který v domku bydlel před námi: „Vy tady né dlóho být, vy musíte pryč!“ Také na školní děti, které byly s učitelem na vycházce, již koncem dvacátých let házeli Němci kamení, aniž by byli potom stíháni.

S nástupem Hitlera k moci se zhoršila situace i v našem pohraničí. Vůdce sudetských Němců Henlein si demagogií postupně získával pozice i v našem nejbližším okolí. Přitom měli Němci stejná práva jako Češi.  Dokonce na německých obchodech a na německé škole byly jenom německé nápisy.  Přestože národnostní třenice byly i předtím, nyní se stále více zostřovaly. Bitky mezi Čechy a Němci se stávaly častějšími, i když mezi námi dětmi měly zpočátku ráz dětských pranic. Skutečné nebezpečí však ukázaly všeobecné volby v roce 1935.

Vnitropolitické i mezinárodní události jsem již tehdy sledoval velmi pozorně, i když dosti jednostranně. Doma i ve škole jsme byli vychováváni k vlastenectví, k hrdosti na získání samostatnosti po 300 letech poroby.

Od roku 1936 se začalo v pohraničí intenzivně budovat opevnění. Přišli sem vojáci, i když zatím jenom na ochranu objektů, které budovala firma Skorkovský. Několikrát přišel na inspekci i generál Kutlvašr, který celé akci velel.

Hmotně se nám vedlo stále lépe, ale válka se neúprosně přibližovala. Henleinovci stále více vystrkovali růžky, bitky mezi Čechy a Němci se zostřovaly. Čech již nemohl sám vyjít ven, protože  při setkání s henleinovci to znamenalo výprask. Nejhorší byli ordneři, jakási pořádková služba henleinovců.

O krutosti Němců svědčí i tato příhoda: V dřevařské boudě na Sedloňském vrchu se skrýval brusič skla, antifašista a komunista Josef Urban, který uprchl z Německa před pronásledováním. Říšské úřady na něj vypsaly odměnu 1000 RM. Henleinovci ho vypátrali a za pomoci říšských Němců ho v noci z 8. na 9. listopadu 1936 přepadli a odvlékli do Německa. Zůstala jen rozházená bouda, zkrvavené hadry, nůž a revolver, svědčící o urputném zápasu. O jeho dalším osudu již není nic známo.

21. května 1938 nás ráno čekalo velké překvapení. Kolem nás pochodovala jedna kolona vojáků za druhou s plnou výzbrojí na hranice – byla vyhlášena částečná mobilizace (asi jeden ročník) a obsazeny pohraniční pevnosti. Prakticky to znamenalo, že ve všech pohraničních obcí byly zřízeny posádky, k čemuž byly využity hostince, sokolovny, ale i stodoly apod. Spolu se Sedloňovem to v nejbližším okolí byly posádky v Dobřanech, v Bystrém, v Olejnici a v Deštné. Kromě obsazení již hotových pevnůstek budovali vojáci zátarasy na silnicích a dělostřelecká palební postavení.

Henleinovci byli v té době připraveni na příchod hitlerovských vojsk. Jak jsme se pak dověděli, měli všichni Němci 21. května v oknech rozvícené svíčky, aby bylo hned jasné, že je to německé stavení. Ale rychlý zásah našich vojsk jim všechno zhatil.

Situace přesto spěla k pádu republiky a Hitler byl za podpory Angličanů a Francouzů stále troufalejší a Němci drzejší. Střelba byla na denním pořádku. Ordneři zahájili aktivní teroristické akce. V červenci vyhořela Bartoňova chata s kancelářskými firmami, která stavěla opevnění, když den předtím byl vypuštěn blízký rybník. Aktivita ordnerů se zvýšila v září 1938, kdy docházelo již k celé řadě ozbrojených přepadení. Tak např.:

- 13.9. byla v Rokytnici nad Orlicí napadena palbou z pistole hlídka u skladiště zbraní,

- 20.9. byl přepaden celní úřad v Kunštátě,

- téhož dne před půlnoci bylo přepadeno ručními granáty oddělení finanční stráže v Nové Vsi u Rokytnice v Orlických horách,

- 21.9. byl proveden pokus o přepadení polního krytu u Bartošovic,

- 22.9. byl v Bartošovicích vypálen finanční úřad.

Největší útok nacistů se však uskutečnil 21. září. Ve 4.25 hodin zaútočila skupina příslušníků Sudetoněmecké strany, kteří předtím utekli do Německa, na Masarykovu chatu na Šerlichu. Teroristé hodili několik granátů do okna spíže a zničili zařízení kuchyně. Na chatu vrhli zápalné láhve, avšak založený požár příslušníci SOS v zárodku uhasili. Útok zřejmě směřoval na byt nájemce chaty Václava Kříže, jemuž teroristé zapálili osobní automobil a zničili značnou část zařízení. Po prvních detonacích zahájili na útočníky palbu přední stráže SOS z Velké Deštné. Při přestřelce bylo zraněno osm Němců a tři českoslovenští vojáci. Útokem na chatu byly ohroženy životy devíti osob – nájemce, jeho manželky a personálu.

Na výzvu Hitlera opouštěli Němci houfně své domovy a utíkali přes hranice. Hitler tím chtěl dokumentovat útlak německé menšiny, která pod nadvládou Čechů nemůže v pohraničí vydržet. Ve vylidněných vesnicích řval dobytek hlady a bolestí z nevydojeného mléka, a tak jej vojáci museli krmit a dojit.

Sprcha však přišla již 30. září hanebnou Mnichovskou dohodou. Tehdy navečer byl otec poslouchat u Grulichů zprávy, Domů přišel bledý, chvěl se mu hlas a tekly slzy. Takového jsem ho nikdy neviděl. Jen stačil říci: „Mámo, Němci nás budou zabírat!“

V tu chvíli prokázala maminka svoji energii. Okamžitě jsme začali balit a tatínkovi nařídila, aby šel shánět povoz. Ten se k tomu neměl, stále ještě zbývala jiskřička naděje, že nás nezaberou, vždyť v dolním konci Sedloňova bydleli samí Češi, kromě dvou Němek ze smíšeného manželství. Ale musel jít, jen prohodil: „Jestliže nás nezaberou, tak tě ukřižuju!“ I to svědčí o tom, jak se nám z pohraničí nechtělo, vždyť jsme tam strávili plných 14 roků. Tak zatímco otec sháněl povoz, my jsme připravovali vše na stěhování. Potíž byla v tom, že to bylo všechno moc najednou. Prominentní osoby, jako příslušníky finanční stráže, státní zaměstnance, hajné, poštmistra atd., odstěhovali vojáci, ale na nás si nikdo ani nevzpomněl a otec také povoz nesehnal.

Naši obec Sedloňov obsazovalo nacistické vojsko hned 1. října. Českoslovenští vojáci opouštěli obec a vzápětí za nimi přicházeli němečtí. Na kostele již vlála vlajka s hákovým křížem a také domky Němců byly patřičně vyzdobeny. Němečtí vojáci si hned šli prohlédnout opevnění, v nichž někde ještě hořelo dřevěné bednění, které naši vojáci při odchodu zapálili. Na některých bunkrech bylo napsáno: „V roce 1939 se vrátíme!“ Ovšem trvalo to skoro sedm let. Utěšovali jsme se, že existuje nějaká dohoda, podle které budou hranice 2 až 3 dny volné. Protože hranici tvořil potůček vzdálený jen asi 100 m a všechny okolní vesnice na západ již byly v Čechách, odváželi jsme na vozíku svoje věci ke strýci Sedláčkovi do Sněžného a k prastrýci Machovi do Dobřan. Ale na ruční vozík se toho moc nevešlo a těžké kusy nábytku pak už vůbec ne, a také – kolikrát jsme se za den mohli otočit, snad čtyřikrát. A to ještě byla plná půda sena, kolem plno dříví, na dvoře hospodářské zvířectvo a na poli brambory. Kromě toho jsme na to byli, kromě rodičů, jen já a sestra.

Již dříve zmíněný Jarosch nečekal, jestli se hodláme stěhovat nebo ne, a provokativně od prvního dne vozil svoje věci a skládal je na louku vedle domku. Počítal zřejmě s tím, že mu všechno spadne do klína. Otec byl ale jiného mínění: „Než to nechat Jaroschovi, tak to raději rozdám!“

Z dolního Sedloňova jsme se prakticky vystěhovali jen my a p. Grim. Zůstali tu Mlynářovi, i když se p. Mlynář zpočátku snažil najít nějaký byt, ale brzy to vzdal. Zůstali i Ptáčkovi, kteří zde měli domek – pí Ptáčková byla také Němka – dále Tylšovi a Grulichovi, kteří zde měli textilku. Baškovi a Syrovátkovi sice zůstali, ale později se jim nějakým záhadným způsobem podařilo, že byli vyjmuti z katastru Sedloňova.

Hned první den se ptal jeden důstojník matky, proč se stěhujeme, že nás nikdo nevyhání, že se děti naučí německy a mohou tam s nimi žít. Matka pobouřená takovou drzostí se neovládla a odvětila: „My jsme Češi!“. Tímto skončilo.

Po dva dny jsme horečně odváželi na ručním vozíku, co se dalo. Otci se konečně druhý den (2.10.) podařilo vypůjčit koňský potah a chtěl projet přes demarkační linii, ale už ho nepustili. Režim začal přituhovat, a proto jsme s matkou 2.10. večer přešli přes hranici a zůstali již v Dobřanech. Ke konečné likvidaci našich věcí zůstali ještě v Sedlonově otec s mou sestrou.

Později přišel otec s mou sestrou za námi do Dobřan a sháněli pro nás byt. Podařili se  mu to poměrně brzy v Dobrém u Dobrušky. Byly to pouhé dvě malé místnosti  bez příslušenství. Abychom se vešli, každý večer jsme přenášeli slamníky a spali na nich. Ráno jsme je zase uklízeli.

Nastaly smutné časy. Počáteční solidarita rychle pominula, každý se hlavně staral sám o sebe a z nás, uprchlíků, se postupně stali přivandrovalci

Rudolf Langer, tehdy Sedloňov u Rychnova nad Kněžnou

***                                                                                

Od roku 1934 sloužil otec u finanční stráže v Kunštátě v Orlických horách, dnešním Orlickém Záhoří. V roce 1937 – 1938 se postupně zvyšovala agresivita zejména mladých Němců, která přerostla v otevřené teroristické akce – vypalování čs. celnic, přestřelky. Po Mnichově byla státní hranice posunuta, což pro nás znamenalo násilné vystěhování z domova.

Všichni členové pohraniční i celní stráže a správy byli s rodinami vystěhováni do nových pohraničních obcí. V našem případě do Pěčína. Protože nebyl náhradní byt, pouze ubytování v zařízené místnosti, stěhovali jsme nábytek k rodičům mého otce do Skalice u Benešova, kde byl „uskladněn“ v části stodoly, čímž mimořádně utrpěl. Za ostatní věci, které jsme museli nechat na místě, jsme nikdy nedostali žádné odškodnění. Naše vyhnání bylo provedeno v době míru jako důsledek německé expanze vůči sousedním zemím a bylo vlastně jednou z prvních válečných akcí německého fašismu.

Lumír Kovář, tehdy Kunštát.

***                                                                                                    

Moji rodiče pocházeli z malé vesnice na Českomoravské vysočině. Otec se vrátil z války v roce 1918 jako válečný invalida. S matkou se brali v roce 1922 a zaměstnání našli ve Svitavách, otec v Tabákové továrně a matka v textilce svitavského továrníka p. Bondyho jako dělnice v soukárně.

Tehdy byl asi příliv českých občanů do Svitav větší, proto tam bylo založeno „první dělnické bytové stavební družstvo“ a rodiče, kteří se tam přihlásili, museli těžce nastřádat na členský podíl. Na tehdejší poměry jsme získali slušný byt. Obyvatelé domu byli Češi a smíšené rodiny. Nevím přesně, kolik domů bylo postaveno, ale byla tam i česká škola a český obchod s potravinami, takže družstevní. Čtvrti se říkalo a asi dodnes říká Česká čtvrť. Společensky bylo ve Svitavách živo, ve čtvrti bydleli samí mladí lidé, založili Sokol, DTJ, divadelní soubor dospělých i dětí, loutkové divadlo, kapelu.

Během první republiky jsme s Němci žili v dobré pohodě., ale jen do roku 1938 (podle mých vzpomínek).V té době starší bratr navštěvoval německou textilní školu, kde začínaly různé potyčky s německými spolužáky. Já si pamatuji, že při oslavách 1. máje 1938 se na kostele rozezvučely zvony právě v okamžiku, kdy s projevem vystoupil první český řečník. Shromáždění se konalo na náměstí, blízko kostela.

Jednou v říjnu 1938 přijeli naší vojáci, otec i matka přispěchali ze zaměstnání a začalo rychlé stěhování. Vzali jsme jen to nejnutnější. Nábytek, peřiny, vše co bylo na půdě, ve sklepě a ve dřevníků, ale některé věci v bytě zůstaly. Jelo nás mnoho, zůstaly tam jen některé smíšené rodiny. Jeli jsme vlakem v noci, nejprve do Jihlavy, kde měl být otec zaměstnán zase v Tabákové továrně. Tam jsme byli dobře přijati, „tabačka“ byla připravena“, spali jsme v suterénu továrny, jídlo jsme dostávali ze závodní jídelny. Všechny uprchlíky továrna zaměstnat nemohla, a proto jsme asi po třech dnech putovali dál, a to do Českých Budějovic

M.H., tehdy Svitavy

***                                                                                                    

Manžel byl správcem české jednotřídky a já učitelkou v v Mlýnickém Dvoře u Špilberku, nyní Štíty. Bydleli jsme ve školní budově. Koncem září 1938 byla vyhlášena mobilizace. Manžel hned odhodlaně prohlásil: „Tak jdeme hájit vlast“ a hned se chystal na cestu. Vzal si nejlepší oblek, trochu jídla na cestu, rozloučil se a spěchal na vlak. Jeho pluk byl v Jičíně. Ráno všude visely vyhlášky, že branci se mají dostavit k svému velitelství v pracovním obleku, se zásobou jídla na tři dny. Žáci přišli jako obyčejně do školy. Bylo jich vždy kolem třiceti. Musela jsem je poslat domů. Šli smutně, jak z pohřbu. Já jsem dostala z inspektorátu příkaz zabalit cennější školní pomůcky. V budově jsem zůstala sama. Dvouletého synka mi maminka odvezla do Olomouce. Byla jsem v sedmém měsíci těhotenství.

Jednou ve čtyři hodiny ráno někdo strašně  tloukl do dveří s křikem: „Otevřete rychle! Nesu vám rozkaz od státní policie. Do deseti hodin opustíte území!“

Vzala jsem rozkaz a šla hned vzbudit souseda, aby mi přišel pomoci sbalit věci. Soused volal: „Už to víme, jsme prodáni:“

Přišel mi s hochem pomoci, hlavně jsme přenášeli naše knihy, které jsme měli ve školní kanceláři.

Někdo mi přišel vyřídit úřední vzkaz, že v 11 hodin odjíždí poslední autobus, který mě doveze k vlaku do Zábřeha. Musela jsem všeho nechat, nemohla jsem si vzít ani jídlo na cestu, jen úřední papíry.

Do Zábřeha jsme přijeli pozdě a tam byla hrůza! Všude plno lidí, všude zmatek. Vlaky plné  vojáků, na peróně rodiny s ranci peřin. Mně se už tam hladem dělalo mdlo. Vtlačila jsem se do restaurační kuchyně. Prodali mi pár buchet.

Do Olomouce jsem se dostala po půlnoci. Uprosila jsem taxikáře, aby mě odvezl na předměstí Nový Svět k mým rodičům. Ve dne k nám přišla s pláčem rodina mého strýce se čtyřmi dětmi. Museli rychle opustit Obědnou u Libiny. Do půlky otevřeného vagónu si mohli složit nejnutnější věci. Leccos se jim začalo ztrácet. Tatínek jim nabídl, aby složili nábytek na dvůr. Nechali si jej přivést, spali u nás na půdě. Na štěstí byl pěkný, suchý podzim. Strýc byl železničář, po čase sehnal práci a byt ve Vratimově.

Ke konci října mohl můj manžel převést nábytek do Olomouce a uskladnit jej v pronajaté místnosti.

A.H., tehdy Mlýnský Dvůr u Štítů

***                                                                                  

Naše rodina se v roce 1924 přestěhovala na severní Moravu, do Šilperku, dnešní Štíty, bývalý okres Zábřeh, dnes Šumperk. Bydleli jsme v nádražní budově, neboť otec byl zaměstnán u ČSD jako strážník trati. V roce 1934 jsme se přestěhovali o 10 km dále ke hranicím Německa na zakoupené zemědělské hospodářství do převážné německé obce Bílá Voda. Otec byl zaměstnán u ČSD, matka v domácnosti, odrostlé sestry odešly do služeb. Celkem nás bylo osm sourozenců. Vychodili jsme školu ve Štítech, kde Němci měli také menší převahu, avšak veškeré průmyslové závody v okolí byly v jejich rukou a měli ve středu městečka velkou školu, kdežto my jen starou přízemní menší budovu, než pak byla s pomocí českých spolků postavena nová škola, tehdy měšťanská, též pro okolní české obce. Já, nejstarší ze synů, jsem po ukončení čtvrté třídy měšťanské školy šel do učení v místě.

Jako početná rodina jsme žili velmi skromně a najímáním pozemků a chovem hospodářského zvířectva jsme si vylepšovali životní úroveň, ovšem při pracovním využití všech členů rodiny, a to od útlého mládí. Dbalo se též na využití možnosti co nejvíce se vzdělávat. Rodiče byli členy různých  členů spolku. Naše postavení, zvláště v obcích s menšinami Čechů, se podstatně zhoršovalo od let 1934-1935, kdy nám Němci neustále vytýkali, že jsme přišli počešťovat německé území. Na obecním úřadě byl v obecním zastupitelství jen jeden český zástupce, v jednání vyžadovali němčinu a rovněž veškerá oznámení i obecní vyhlášky publikovali jen v němčině.

Ve vedlejších obcích Moravský Karlov – s českou menšinou – byla česká obecná škola umístěna v soukromí. Začínalo již docházet k různým šarvátkám mezi Čechy a Němci, protože některé sousední obce byly ryze české a při vzájemných návštěvách, hlavně při zábavách mezi omladinou, se naši bránili německému násilnému chování.

Na počátku roku 1938 se situace v celém československém pohraničí velice vyhrotila, a to jak ve vzájemných vztazích, tak i na všech úsecích společného života. Urychlené budování pohraničního opevnění s přílivem českých pracovníků nebylo Němcům vhod a reagovali na to místy až zuřivě. Sám jsem je viděl, jak se pod záštitou jejich „turnvereinu“, později „freikorpsu“, na německých pozemcích cvičili ve střelbě. Množili se také útěky henleinovců přes hranice. Němci nás stále více ohrožovali a neustále provokovali všemi způsoby. Od května se pak situace stala nesnesitelná. Otevřené napadání našich vojáků, neboť v sousední obci byla dostavěna vojenská kasárna, střílení na stráže u vojenského opevnění a ohrožování všeho českého bylo na denním pořádku.  Mnohdy museli ustoupit i čeští vojáci s ostatními ze šarvátek s henleinovci, kteří proti neozbrojeným používali železné tyče, péra a hole, býkovce aj., takže sotva stačili zachránit raněné. Sám jsem jednou zavolal naše místní četníky, avšak ti byli rádi, že se mohli bez úhony vzdálit. Byl jsem totiž již druhým rokem zaměstnán u ČSD a v době zvýšeného ohrožení republiky (jak se tehdy říkalo) od května 1938 povolán s otcem a jinými spolehlivými zaměstnanci do strážního útvaru ČSD při hranici. Byli jsme sice ozbrojeni, ale hodnotili jsme to jako formalitu, neboť jsme měli příkaz použít zbraně zásadně jen při prokazatelné sebeobraně; byly nám stále kontrolovány náboje apod. Ve skutečnosti, i když na nás henleinovci často ze zálohy stříleli, báli jsme se střelbu opětovat, abychom neměli nepříjemnosti.

Celá situace se zhoršovala, až se stávala pro nás neúnosnou. Majitelé závodů, převážně Němci, propouštěli české zaměstnance, vyžadovali od nich, aby posílali děti do německých škol, mluvili jen německy apod.  V těchto obcích vládli němečtí starostové, kteří také uplatňovali přednostní právo Němců při veškerých sporech či jednáních. Rozrůstalo se veřejné napadání českých vlastenců, zvláště když byla vyhlášena všeobecná mobilizace, docházelo i k vraždám, zakládání požárů a k sabotážím.

Pro neustále vyhrožování fyzickou likvidací naší rodiny se rodiče rozhodli evakuovat spolu s československými vojáky. Jelikož veškeré dopravní prostředky, hlavně nákladní vlaky, byly přetíženy, naložili nejnutnější věci na hospodářské vozy, zapřáhli tažný dobytek a jeli před naší ustupující armádou do vnitrozemí.

Protože jsem jako nejstarší ze synů (tehdy necelých devatenáct roků) zůstal s domácím zvířectvem na usedlosti, byl jsem při záboru ordnery přepaden a odvlečen do vojenských kasáren ve vedlejší obci, zbit a zavřen do vojenského vězení s tím, že po přivedení dalších budeme pro výstrahu oběšeni. Po několika dnech týrání s výslechy – bez jídla, ale i bez vody – gestapem (které jsem však tehdy ještě neznal) došlo k převzetí kasáren německou armádou. Přišli i na mě, byl jsem ve zuboženém stavu, již s vysokou teplotou, neboť jsem byl jen lehce oblečen, uvězněn v malé cele s vlhkou betonovou podlahou a bez pryčny. Byl jsem předveden k veliteli a po kratším rozhovoru (znám němčinu) mi oznámil, že se ještě přesvědčí o mém provinění a potom se podle toho rozhodne. Dali mi napít, jíst jsem nemohl. Za dva dny mě opět dal předvést, oznámil mi, že žádné vážné důvody proti mně nemají, takže mě v noci propustí, ale další bezpečnost mi zaručit nemůže. Tak jsem se v noci dostal domů, zvířectvo zatím opatřili čeští sousedé a s jejich pomocí jsme se pomalu zotavoval.

Velmi mi pomáhali naši lidé, místní i z blízkého okolí a mladí hoši i dívky ze zabraných českých obcí, kteří pracovali u německých sedláků a u mě se o nedělích scházeli. Jelikož se v sousedních českých obcích začaly již organizovat skupinky vlastenců a  můj mladší bratr k nám přivezl z Č –SR optovací formuláře, které jsme rozdali a opět posbírali, tak jsme opět byli henleinovcům trnem v oku. Německých antifašistů zbylo jen málo, a ti byli rovněž pronásledováni.Takže cokoliv se v našem okolí stalo a bylo zaměřeno k povzbuzování Čechů, bylo přisuzováno nám, hlavně mně. Když mi opět hrozilo zatčení, utekl jsem k rodičům, kteří mezitím dosáhli uvolnění vlastního domku v domovské obci Oseku n. B. Tam se po strastiplné cestě (dobytek v zápřahu pochopitelně nevydržel)  podařilo rodině dojet v nákladním vlaku.

Částečně jsem již popsal, jak jsme dříve žili společně. Češi a Němci. U nás, ale snad i jinde v pohraničí, jak jsem se později doslechl, to rozhodně nebylo takové, jak to dnes prezentují některé sdělovací prostředky – tj., že se Němcům křivdilo.Opak je pravda. Byli jsme to my, zvláště kde nás byla menšina, kdo trpěli jejich nadřazeností a rozpínavostí. Když došlo v Německu k nástupu nacismu, začali jej propagovat i u nás; zakládali SdP a stupňovali své nepřátelské chování vůči nám.  Těsně před Mnichovem neznalo pak již řádění henleinovcům proti všemu českému žádné meze. Docházelo k zakládání požárů, sabotážím i vraždám. Pachatelé vždy pochopitelně utekli za hranice do Německa. Takže takové lži nebo polopravdy, které dnešní „informátoři“ rozšiřují, nás, kteří jsme tu dobu v pohraničí tehdy prožili, notně pobuřují. Po záboru v říjnu 1938 nastala pro Čechy velmi těžká doba pronásledování, každý projev vlastenectví byl trestán koncentračním táborem a mnohdy veřejnou popravou. Oni začali s námi jako první.  Takže to byly jen slabší důsledky jejich předchozích násilných činů, jestliže došlo někde v pohraničí k odplatě .U koho se to naši lidé naučili, kde to viděli? O tom dnes landsmanšaft neví, nemluví a už vůbec nepíše. Sudetští Němci se chovali ještě hůře než říšští. Já sám jsem vždy po válce, i ve funkci předsedy správní komise, zabraňoval každému případu násilí, i když jsem si byl vědom, že by naši měli důvody k odplatě. Jak mnoho jiných různě poškozených nemohu na tuto dobu nikdy zapomenout a jsem proto velmi vděčen všem, kteří jakkoli brání pravdu o chování Němců k českým občanům v našem pohraničí.

Václav Smrček , tehdy Bílá Voda                              

***                                                                                          

Moje maminka se narodila v Šumperku, otec se tam přestěhoval po roce 1918. Žili jsme tam až do roku 1938. Můj otec byl soudní úředník, maminka v domácnosti, bratr navštěvoval vojenskou akademii, já chodila do obchodní školy. Všichni jsme byli aktivními členy Sokola. Situace se radikalizovala v letech 1935-1936. Od té doby se část Němců přestala chovat přátelsky, stranila se všech českých společenských událostí. Při průvodech sokolských slavností byla německá okna zatažená (dříve nám mávali). Německý „turnverein“ začal být politicky velmi aktivní. Turneři se počítali za nacistický předvoj

Nezůstali jsme v obsazeném území. Počítali jsme s odchodem, pro státního úředníka to bylo samozřejmé. Otec si musel obstarat v blízké české vesnici v okrese Zábřeh prozatímní ubytování (nábytek se uskladnil u sedláka). Když jsme přijeli koňským povozem na místo, volali na nás lidé, abychom jeli dále, Zábřežsko že je rovněž zabrané. Přesto jsme tam zůstali, nebylo kam jít. Byla to čistě česká vesnice, a tam jsme s maminkou zůstali, než byl otec z prostějovského provizoria  přemístěn k soudu do Zdounek u Kroměříže. Vcelku se nám podařilo zařízení přestěhovat, a to dík hodným lidem v této české vesnice. Přišli jsme jen o veškeré úspory v městské spořitelně. Ve Zdounkách se nám žilo  v této době celkem dobře, bylo tam několik rodin z pohraničí, které se spřátelily. Dostali jsme jakýsi služební byt, otec místo u soudu a já po přerušení studia na obchodní škole se rozhodla jít do Kroměříže do rodinné školy. V létě roku 1939 pak bratr uprchl do zahraničí.

Nemohla bych přesně zhodnotit, jak probíhalo vyhnání Čechů z pohraničí, poněvadž to nebylo všude stejné. Nejhorší to bylo přímo u hranic, kde žilo Čechů málo. V okresním městě nám bezpečnostní sbory poskytly přece jen větší ochranu; jen na nádraží Němci odjíždějící vlaky kamenovali a někdy i někoho zranili. Větší poznatky mám z odsunu, poněvadž přece jen měli strach, že se nyní budou muset zodpovídat za všechna zvěrstva nacistického režimu

E.P., tehdy Šumperk.

***                                                                                                              

Bydlel jsme s rodiči v Šumperku na severní Moravě, kde jsem v roce 1938 začal chodit do školy a pamatuji se na to, jak se k nám Čechům zfanatizovaní sudetští Němci chovali před Mnichovem i po Mnichovu.

Pamatuji, jak jednou mladí henleinovci napadali i dospělé české občany. Jednou jsem dostal kamenem do hlavy, a tak mne musela matka z bezpečnostních důvodů každý den vodit do školy i pak domů. 15. října 1938 jsme museli Šumperk opustit a všechno tam nechat. Mohli jsme si vzít jen to nejnutnější z bytového zařízení. To jsme ale dopadli celkem dobře, protože někteří opouštěli svoje domovy jen s rancem na zádech.

Jaromír Kober, tehdy Šumperk

***                                                                                                          

Můj otec byl nájemce a podílník Družstvu Národního domu v Šumperku. V roce 1938 jsme museli utéci jen s nejnutnějšími věcmi na dodávkovém autě, které pro nás poslal strýc z vnitrozemí. Když příští den chtěl otec ještě něco odvést, byl zadržen a několik dní uvězněn. Pak ho pustili s tím, že se v Šumperku již nesmí objevit.. Dům již byl obsazen německými vojáky a vše bylo zabaveno, veškeré zásoby, co v hotelu byly. Vše šlo velmi rychle, museli to mít všechno již předem dobře naplánované. Co jsme tam po Mnichovu ještě před záborem od Němců zažili, nebudu vypisovat, bylo toho napsáno již dost.. Němci měli v Sudetech větší moc než  my, a naše policie na ně nesměla. U nás měli svoje divadlo, dvě kina, dva velké kostely atd. My Češi nic. Veškerá naše kultura se odehrávala v kasárnách, kde nám naši vojáci propůjčovali sál.

Vlasta Melíšková, tehdy Šumperk

***                                                                                    

Jen stručně chci ukázat na to, že jako první jsme byli postiženi a poškozeni my Češi, kteří žili do roku 1938 v pohraničí. Naše rodina, rodiče a pět dětí, žila až do října 1938 v Dešné, okr. Litovel. Od května jsme byli vystaveni útisku a násilí ze strany německých dětí, občanů a posléze ordnerů. Když nám koncem září 1938 znemožnili chodit do školy a v noci vytloukali okna a vyhrožovali, byli jsme nuceni odejít z rodinného domku a opustit pohraničí. Přestěhovali jsme se do otcova rodiště a bydleli až do konce války v Hrochově, okr. Prostějov, v jedné místnosti 3 x 4 m. V této místnosti nás žilo sedm a ještě tam otec šil jako domácký krejčí. V těchto nelidských podmínkách jsme žili až do konce války, zatímco se v našem domku usadila německá pohraniční stráž. Za celou dobu nebyla naší rodině poskytnuta náhrada za užívání našeho soukromého majetku Říší. Žili jsme v chudobě a těžkých podmínkách. Trpěli jsme i psychicky a žili jsme ve strachu. Pocítili jsme, jako další statisíce Čechů, důsledky obsazení našeho pohraničí. Měli jsme jen štěstí, že naše rodina neskončila po vzniku protektorátu v některém německém koncentračním táboře. My jsme z pohraničí nechtěli odejít, ale museli jsme, zatímco sudetští Němci chtěli „Heim ins Reich!“. To se jim také po roce 1945 po právu splnilo.

František Jurka, tehdy Deštná   

***                                                                                                  

Moji rodiče žili v Dolní Lipové, okr. Jeseník, od roku 1930; otec zde byl zaměstnán na dráze. V roce 1938 jsem chodila do první třídy a v tomto roce jsme museli také domov opustit. Pamatuji si, že maminka velmi plakala a vzala s sebou jen kufr s oblečením. Otec, který ještě zůstal, měl za námi vše ostatní poslat. Nábytek a jiné věci naložil sice do otevřeného vagónu, ale ten nikdy nedojel. Otec chodil stále na nádraží zjišťovat, kde se vagón nachází, ale marně.

Maminka byla s otcem domluvena, že pojedeme do Olomouce, odkud otec pocházel. Ujala se nás paní Lepoříková, která vyklidila komůrku, kde měla brambory, a tam jsme prozatím bydleli. Opět začala starost o bydlení, a tak maminka chodila s námi dětmi – mám ještě o tři roky mladšího bratra – hledat byt. Bytů bylo dost, ale páni domácí chtěli rodiny bez dětí. Nevím už, jak dlouho to trvalo, ale nakonec se jeden domácí nad námi smiloval, a tak jsme pak bydleli na Bělidlech v Libušině ulici. Dlouho jsme spávali na slamnicích na zemi. Maminka chodila po úklidech, prala lidem prádlo. Tak pomalu vydělávala na nábytek a oblečení. Otec byl dlouho nezaměstnaný a chodil pomáhat mamince při úklidech. To byla ta nejhorší doba v mém životě. Žádné odškodnění jsme nikdy nedostali. Rodiče už nemám, ale vzpomínám stále, jaká to musela být pro ně těžká doba, když museli začínat se dvěma dětmi od začátku.  

Zdena Pechalová, tehdy Dolní Lipová

***                                                                                      

Než se rodiče odstěhovali do pohraničí, bydleli v Brníčku, okr. Šternberk. Tam byl nedostatek pracovních míst, proto otec odepsal na inzerát a přijal zaměstnání v pohraničí.  Rodiče se odstěhovali v roce 1925 do Bernartic u Javorníka, okr. Jeseník, kde žili až do roku 1938. Tam jsem se v roce 1927 narodil.

Oba rodiče pocházeli z chudých poměrů. Otec většinou pracoval jako pacholek u sedláků a později skončil jako zřízenec ČSD. Maminka vypomáhala u sedláků jako děvečka. Tatínek si vzal mou matku jako vdovec s se třemi dětmi a nakonec nás bylo dohromady šest dětí – tři kluci a tři holky. Bydleli jsme přímo na nádraží, kde tatínek sloužil jako staniční skladník a závorář, maminka se starala o malé hospodářství a v létě vypomáhala u sedláka.

Zpočátku jsme žili hodně skromně, ale že to bylo v pohraničí a oba rodiče pilně pracovali, za pár let jsme byli na tom celkem slušně, i když měl tatínek malý plat. Na vesnicích kolem nádraží a kolem trati bývá dost pozemků; s dovolením přednosty stanice si rodiče pořídili větší zahradu, kde jsme pro domácnost pěstovali zeleninu a brambory. Nakonec se rozšířilo i naše malé hospodářství. Navíc kolem trati bylo dost ovocných stromů, a když to otci dovolili, začal se o ně starat a výtěžek jak za ovoce, tak z domácího hospodářství přispíval k zlepšení naší životní úrovně. Kolem toho všeho bylo tolik práce, že jsme i my děti byly do ní plně zapojeny.

Bernartice byla německá dědina, pár minut od německých hranic (od nás vedla trať  do Německa), s krásnou velkou školou, ale německou. Čechů bylo v Bernarticích málo – financové, železničáři, četníci, řídící učitel a učitelé. Jako česká škola sloužila menší vilka, v jejíž jedné části bydlel řídící školy se svou rodinou a v druhé byla česká jednotřídka, ve které jsme vychodili pět tříd obecné školy. Řídícím školy byl Karel Chromý a jeho manželka měla na starosti školku.

Přes chudobu jsme v Bernarticích prožili krásné dětství. Nějak to přišlo, že se všichni Češi scházeli u nás. K nám chodili pro všechny Mikuláš s čertem a andělem, u nás se dralo peří, slavily se svátky, prodiskutovávaly se nejdůležitější záležitosti a vyprávěly různé příběhy ze života. . Bylo to krásné. Navíc k nám chodili také nemocní na TBC. Podle lékaře prý na ně čerstvě nadojené kozí mléko má blahodárný vliv. Pro nás děti bylo krásné, když tatínek měl volno a vypravil se s námi na pěší túru do javornických lesů nebo na houby. Bývaly u nás krásné jarmarky, májové průvody s alegorickými vozy, různé poutě aj.

Když mi bylo asi osm let, koupili mi rodiče housle, a tak jsem chodil k soukromému německému učiteli hudby. Byl jsem hudbou tak nadšen, že se rodiče domluvili a po konzultaci ve Frývaldově (Jeseníku) se rozhodlo, že mě umístí k vojenské hudbě do posádky ve Frývaldově. Bohužel jsem na to musel čekat až do roku 1945, kdy jsem si sám vydělal na hudební nástroj a na učitele hudby.

Dosti dlouho nás mezinárodní události neznepokojovaly, byli jsme mladí, a ani nás nezajímaly, zvlášť proto, že nám rodiče vytvářeli takové podmínky, abychom byli uchráněni všech starostí. Když už i v Bernarticích  to začalo bouřit a Němci začali být agresivní, nepřátelští, děti byly nevraživé, více a více nás napadaly a nadávaly nám, sami jsme si počínali uvědomovat, co se děje. Stále častěji jsme se dozvídali, že financové objevují ve vozech s obilím či senem ukryté zbraně (polnosti statkářů oboustranně sahaly i přes státní hranice) a že Němci v Bernarticích se začínají vYzbrojovat, vyvolávat nepokoje, že se hlásí k Henleinovi a snaží se, aby pohraničí připadlo k Velkoněmecké říši. Nejstarší sestra se v roce 1937 vdala do Olomouce, nejstarší bratr si po vojně našel zaměstnání na dráze až ve Valašském Meziříčí a druhý bratr šel do učení za pekaře do Litovle, a tak jsme zůstali doma pouze sestry a já.

V září 1938 jsem jezdil se starší sestrou do Frývaldova do měšťanky, nejmladší sestra ještě chodila v Bernarticích do obecné školy.

Němci byli stále agresivnější, takže kromě docházky do školy jsme nevycházeli z domu. Když nepokoje vyvrcholily, takže třeba ve Frývaldově  házeli henleinovci kameny do školních oken  a nás stále častěji napadali, tak se rodiče domluvili a maminka nás v půli září odvezla k babičce do Police u Úsova, okr. Zábřeh. Maminka se hned druhý den vracela k tatínkovi do Bernartic, ale nedojela tam. Někde kolem Vidnavy – Žulové Němci vytrhali koleje. Když ale přesto chtěla jít do Bernartic pěšky, tak ji nepustili, poněvadž se tam střílelo a bojovalo. Proto se musela vrátit do Police.

Redakce: J. Skalský                                                                                Připravil:dr. O. Tuleškov

……………………………………………………………………………………………………………...

Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Kruhem občanů ČR vyhnaných v r. 1938 z pohraničí jako svou 201. publikaci určenou pro vnitřní potřebu vlasteneckých organizací. Praha, únor 2007. Web. stránka: www.ksl.wz.cz E-mail: Vydavatel@seznam.cz