Vyhnání Čechů z pohraničí 1938

Vzpomínky

V.

Matka zůstala v Praze a otec se dostal na Vysočinu. Tam sehnal zaměstnání a ubytování. Po delší době se celá rodina sešla. Celou válku jsme to neměli lehké, protože nikdo z nás neměl doklady.

V roce 1945 jsme se vrátili zpět do Štětí a nedostali jsme žádnou náhradu za majetek, který jsme tu zanechali. I když jsme byli chudí, zůstal zde nábytek, zásoby, oblečení, prádlo, prostě vše. Nikdy nemohu zapomenout na lidi, s kterými jsme žili léta ve shodě, a oni se ze dne na den změnili tak, že se chovali hůře než zvěř. Jak asi tito lidé vychovávali své potomky? A tito lidé by se dnes chtěli vracet a žít mezi námi?

Emil Hille, tehdy Štětí

***

Dne 28. září 1938 mi přinesl velitel četnické stanice Chlumín tento telegram: „Četnické stanice Buryně nad Ohří telefonuje, vyrozumte ihned snoubenku Miladu Živnůstkovou, že strážmistr Ladislav M. byl zavražděn a pohřeb se bude konat dne 30. září ve 14 hodin v Břežanech u Budyně nad Ohří“. Byl zavražděn při výkonu služby v Pavlově Studenci, okr. Tachov. Nebyl sám, kdo chránil naše občany v pohraničí, aby stačili utéci před ordnery. Tolik našich četníků bylo zavražděno a dnes je vše zapomenuto!

Při projevu soustrasti mi pan ing. Schiler řekl: „Byl jsem na svůj národ vždy hrdý, ale dnes se stydím, že jsem Němec.“ Rovněž jedna Němka mi při odsunu v roce 1945 řekla: „Viděla jsem pochod smrti a vím, že za to musíme být potrestáni.“ Mému pozdějšímu již zesnulému manželovi zastřeli v Habezbirku ordneři kamaráda se třemi jinými českými četníky. V roce 1938 sloužil u pohotovostního oddílu Cheb a zajisté by lépe o všech hrůzách, které se tady v pohraničí děly, mohl podat své osobní svědectví.

M.P., tehdy Štětí

***

Jako začínající učitel jsem dostal místo na trojtřídní menšinové škole v Žalhosticích na Litoměřicku. Po roce jsem jako zatímní učitel dostal na starost jednotřídku v budově dvojtřídní německé školy, pak jednotřídku na Kamýku a poslední rok v Encovanech. Práce jsem měl stále dost. Pomáhal jsem nezaměstnaným, pracoval jsem v Sokole, dělal jsem divadlo a muziku, pomáhal při sčítání obyvatelstva, při obecních volbách apod. V letech 1929 – 1932 bylo soužití s Němci dost dobré, pak stále horší. Henleinovci, turneři, ordneři, pak i „freikorps“ nám činili život nesnesitelný.

Na začátku října 1938 jsme jeli s manželkou směrem k Roudnici, abychom se dověděli, co se děje (rádio jsme totiž museli odevzdat). V Lounkách, což byla první česká vesnice, jsme chvíli pobyli u známých, ale nic nového jsme se nedověděli. Při návratu nás u textilky v  Křešicích zastavili henleinovci – „Halt!“ Jeden z nich nás poznal a pustil.

Když jsme se dověděli datum obsazení, rychle jsme začali balit nové zařízení a dva dny před zabráním jsme jeli do Roudnice. V tamní škole jsem uložil úřední spisy encovanské školy. Byli jsme rádi, že jsme v „Čechách“, neboť zprávy o násilnostech v různých místech byly zlé.

V Roudnici jsme složili nábytek se vším ostatním v nádražní hale a odjeli do Modřan u Prahy, kde žili manželčiny rodiče.

K.N., tehdy Křešice – Encovany

***

Žili jsme v Oldřichově a Mistrovicích u Kamenického Šenova. Byl to sklářský kraj. V naší obci žili čeští i němečtí brusiči a rytci skla. Ve dvacátých letech, v době nezaměstnanosti, odjel můj otec, také brusič skla, do Austrálie, a později i můj o pět let starší bratr. Zůstala tu matka se mnou, narozenou v roce 1916, a s mým o pět let mladším bratrem. Byli jsme chudí, a přesto se maminka o nás dobře starala. V naší obci žilo málo Čechů a pamatuji se, že německé děti měly vše, velkou školu, my malou temnou třídu v přízemí. Žádné německé dítě nemluvilo česky, ale my, české děti, jsme znaly oba jazyky. Žili jsme přesto mezi sebou dobře, až po roce 1933 jsem já, už starší, cítila jejich větší zášť vůči nám. V pohraničí nebyl s henleinovci lehký život.

V roce 1937 jsem nastoupila do rodinné školy v Humpolci a v roce 1938 se najednou u mne v internátě octla matka s rancem peřin a trochou prádla. Vyhnali ji z našeho pěkného domu, protože se věnovala české mládeži. V noci přišel i bratr, kterému hrozili zastřelením. Po krátkém čase jsme našli ubytování v přízemí továrny.

Po válce se bratr vrátil do rodného Oldřichova a nastoupil v Benešově n. Ploučnicí základní vojenskou službu. Při propustce odjel 24. ledna 1946 do našeho od Němců vykradeného domu, kde se chtěl později usadit a žít. Bohužel někdo ho zákeřně zastřelil. Byla to pro mne, a hlavně pro matku, hrozná rána.

Marie Čechová, tehdy Oldřichov

***

Narodil jsem se v České Lípě ještě v době rakousko-uherské monarchie v roce 1913. Češi tvořili jen malou část tamějšího obyvatelstva. Teprve po vzniku republiky sem nastal příliv českých lidí. Česká škola až do roku 1919 nebyla, a tak tehdy děti byly nuceny navštěvovat školu německou.

Sám jsem měl to štěstí, že od 1. třídy obecné školy jsem již chodil do české školy. Němčinu však v tehdejší době ovládal snad každý Čech. Naše tolerantnost však umožňovala a podporovala rozpínavost Němců, a ti neměli ani snahu učit se naší řeči. Bylo to patrné i v kamarádských vztazích, kdy se např. ve skupině čtyř Čechů a dvou Němců mluvilo jen německy. Od vzniku republiky byla úřední řeč sice česká, ale úřadovalo se ve dvou jazycích. Úřední doklady byly dvojjazyčné a já sám vlastním dokonce některé doklady (dom. list apod.) německo-české. Takovým způsobem „trpěl“ německý národ pod vládou Československé republiky.

Přesto probíhal život až do třicátých let bez konfliktů. Majetní byli jenom Němci, vlastnili veškeré obchody, výrobny a továrny. Češi pak většinou byli dělníci a později zaměstnanci ve státních službách – ČSD, pošt a úřadů. Jelikož tato kategorie byla většinou pod definitivou, uzavíralo se oboustranně mnoho smíšených manželství, a tím byl postoj těchto Němců loajální.

V třicátých letech, kdy nastala světová hospodářská krize, začaly prvé střety. Němečtí podnikatelé zaměstnávali v prvé řadě Němce, čeští, kterých bylo poskrovnu, zase své lidi. Začal tím nejen existenční boj, ale i národnostní třenice, zvláště po politických událostech v sousedním Německu. Majetná německá vrstva okamžitě uvítala své vůdce, a to Henleina a Franka, začaly provokace. Německá rozpínavost rostla a vrcholila v požadavcích směřujících k samosprávě, jejíž uskutečnění Němci spatřovali v připojení k říši.

Přátelské vztahy mezi Němci a Čechy začaly mizet a u většiny Němců se projevilo národnostní uvědomění a sounáležitost s německým národem. Třenice se stupňovaly v pranice, nenávist a nadávky. To byl konec ideálního soužití obou národností. Provokační manifestace se střídaly, docházelo k vzájemnému napadání slovnímu, někdy i k fyzickému.

Nemohu nezapomenout na komickou událost při jedné manifestaci, kterou pořádali Češi. Průvod procházel městem byl s chodníků sledován obyvatelstvem a provázen kladným i záporným ohlasem, a tu se vynořila německá soukmenovkyně malého vzrůstu, zato mohutného řevu, měla s sebou stoličku, na níž vystupovala, aby ji bylo vidět, a křičela po celou dobu, než průvod přešel. Pak vzala stoličku a poklusem průvod předbíhala a provolávala: Nieder mit der Gummiknittelregierung! Státní policie přihlížela pobaveně, ale byl to úkaz, jak se nechali Němci zfanatizovat.

A v té době jsem byl povolán k vojenské službě, ze které jsem se již domů do České Lípy nevrátil. Rodiče a sourozenci mě o dalších událostech informovali při náhodné návštěvě o dovolených.Potyčky se stupňovaly a vztahy se sousedy, které kdysi byly přátelské, zanikly, neboť jejich krédo nyní bylo: nejdříve jsem Němcem, pak partajník a pak teprve ostatní. Byla vyhlášena branná pohotovost státu. Byl jsem odvelen na hranice a služební povinnosti pak již nedovolovaly další návštěvy rodičů. Jak probíhala evakuace naší rodiny, jsem se dověděl teprve až mnohem později. Znalost němčiny mě připoutala služebně do posledního sledu a ústupu z hranic. Otec, který pevně věřil, že se budeme bránit, otálel se stěhováním přes výhrůžky a napadání ordnery. Tak v poslední chvíli vojáci ustupující z hranic naložili naši rodinu i s nejnutnějším šatstvem a peřinami, a to bylo také vše, co jim zůstalo. Tím jsem i já přišel o své civilní svršky a po demobilizaci jsem pak byl nucen chodit nějaký čas do zaměstnání ve stejnokroji. Zaměstnání jsem našel v Libochovicích n. Ohří, kde jsem zakotvil již natrvalo.

Jindřich Smolík, tehdy Česká Lípa

***

Narodil jsem se v České Lípě roku 1930. Do školky chodily české i německé děti společně a bez jediného rušivého jevu. Naše česká učitelka se chovala ke každému z nás naprosto stejně. I mimo školu jsme si všichni hráli společně. Dnes už nevím, jak jsme se dorozumívali.

Ani když jsem začal chodit do české školy, která byla postavena v roce 1932, nedocházelo kromě běžných klukovských šarvátek k žádným závažnějším incidentům. Navštěvovali jsme i různé slavnosti, ať již byly pořádány českou či německou částí obyvatelstva.

My, Češi, jsme se scházeli na sokolském hřišti a Němci pak na „Ptačí louce“. Do nedalekých Holan na slavnosti pořádané německými antifašisty jsme chodili průvodem společně. Také tatínek jako strojvedoucí ČSD neměl připomínek k chování ostatních zaměstnanců německé národnosti.

Vše se změnilo po projevu Konráda Henleina. Ten dokázal sudetské Němce tak zfanatizovat, že se pro nás, Čechy, stal život v pohraničí téměř nesnesitelný. Došlo i k pořezání naší „lípy svobody“. Cesta do školy a zpátky domů byla pro nás čím dál tím větším rizikem, že při ní utržíme nejeden šrám.

Také otec to ve službě neměl nijak lehké. Z německých přátel se najednou stali nepřátelé. A pak přišla chvíle, kdy jsme museli náš právě dostavený rodinný domek narychlo opustit. Mohli jsme sebou vzít jen něco málo věcí, jež se vešly do malého vozíku. Za spílání zfanatizovaných sudeťáků jsme utíkali k poslednímu vlaku jedoucímu do vnitrozemí. Za zanechaný majetek jsme žádnou náhradu nikdy nedostali.

Jaroslav Anders, tehdy Česká Lípa

***

Naše rodina žila na severu Čech od roku 1922, převážně na Žatecku. Rodiče byli zemědělci. Byli jsme velmi chudí, později, když otec již zemřel, se naše chudoba ještě zvětšila. Když naši ves zabrali Němci, zůstala naše rodina na místě, protože neměla kam odejít. Zůstalo tam tehdy asi devět rodin, nás nejchudších, a rodin s mnoha dětmi.

Já jsem se učila v obchodě, avšak jako Češka jsem nebyla připuštěna ke zkouškám. V osmnácti jsem přijala zaměstnání v České Lípě, odkud jsem byla v roce 1941 vyhnána jenom proto, že jsem promluvila česky. Musela jsem město opustit do 24 hodin.

V.Š., tehdy Česká Lípa

***

O tom, jak jsme museli jako Češi v roce 1938 opustit vlastní území i majetek, v některých částech pohraničí jen s ranci na zádech, se moc nemluví. Nemělo by se na to ale zapomínat.

Soužití Němců a Čechů bylo zpočátku i u nás vcelku dobré. Později však Němci nebyli spokojeni s přibývajícím českým živlem, což byli hlavně železničáři, zaměstnanci pošt a úřadů. Henleinovým příchodem a jeho činností se začala nespokojenost měnit až v nenávist proti Čechům. V té době jsme chodili do české školy ve městě a Němci do jedné z německých škol ve Svárově. Když jsme se potkávali, házeli po nás kamení a řvali o českých psech. Nemohli to mít sami ze sebe. Nikdo z Němců se nás nezastal. Chodil jsem tehdy do 3. třídy.

Nedlouho po zahájení školního roku jsme jako ostatní odjeli vlakem s matkou k její sestře do vnitrozemí. Otec byl mezitím přeložen do Trnavy. Matce se potom podařilo s obtížemi odstěhovat nábytek z našich dvou místností. Po vzniku „slovenského štátu“ se otec vrátil, ale do zaměstnání musel daleko dojíždět.

V květnu 1945 se otec do pohraničí a našeho domku vrátil. Když se situace trochu uklidnila, vrátili jsme se i my.

Němci uvádějí vysoká čísla úmrtí svých lidí po válce a při odsunu. Asi nechtějí započítat (podle tisku) těch 190 000 padlých německých vojáků ze Sudet, 30 000 usmrcených při bombardování a další tisíce mrtvých vězňů. U nás v ulici se oběsil nacista, sám z rodiny. Říkalo se tehdy, že neunesl porážku Německa.

Přestřelky a provokace trvající po válce ke klidu nepřispěly. V Ústí n. L. – Krásném Březně vybuchl sklad munice. Následky výbuchu byly strašné. Byli jsme se tam podívat. I když se to později neprokázalo, byla v tu dobu velká většina našich lidí přesvědčena, že vše připravili Němci. Tam bylo podle novin opravdu zle. Stalo se to v době, kdy vycházely najevo otřesné skutečnosti z koncentračních táborů a dalších zvěrstvech nacistů.

Naše rodina nezná případ, že by byl někdo z Němců před odsunem nebo při něm zraněn či dokonce zabit. Proti nám bydleli antifašisté a ti se dali také odsunout, byli však zvýhodněni.

Co by se stalo, kdyby Němci válku vyhráli? Takový napůl Němec, který tady po odsunu zůstal, řekl mému otci do očí, že oni, Němci, nás podruhé nepoženou jen k Mladé Boleslavi, ale až na Sibiř. Už zemřel ve věku více než 90 let.

Jiří Doležal, tehdy Česká Lípa

***

Rodiče žili od roku 1928 v České Lípě, já od svého narození. Otec byl zaměstnancem ČSD, maminka se starala o domácnost a o nás dvě dcery. V roce 1929 si zde postavili domek.

S německými sousedy rodiče vycházeli dobře, my jsme si hrály s německými dětmi. Až do března 1938 bylo soužití obou národností celkem dobré. Pak se stávalo problematické. Po Mnichovu jsme museli opustit vlastní dům se vzrostlou zahradou a menším hospodářstvím. Maminka se s námi dcerami narychlo odstěhovala v nákladním autě do vesnice blízko Jičína, otec pak za námi přijel posledním vlakem.

Po květnu 1945 jsme se vrátili do svého skoro zcela zničeného domu v České Lípě. Odškodnění jsme žádné nedostali.

Květa Kliková, tehdy Česká Lípa

***

Otec pracoval jako železničář – výhybkář ve Varnsdorfu, kde jsme bydleli ve strážním domku na samé hranici s Německem – Grossschönau. Jsem ročník 1931 a jako tehdy sedmiletá mám dodnes v paměti ohromné oslavy na počest Henleina – vyzdobené domy a girlandy tažené z okna do okna přes ulici.

Z doby obsazování sudetského území Němci vím jen tolik, že maminka musela se mnou prvním vlakem odjet a vše opustit. Otec pomohl zabalit a naložit nejnutnější vybavení a během několika hodin také opustit Varnsdorf. Malé hospodářství – několik slepic, koza, králíci, vše muselo zůstat na místě. Dnes je to zpráva na několik řádků, ale jak asi bylo rodičům, dovedu si představit.

Jarmila Janošková, tehdy Varnsdorf

***

Otec pracoval od roku 1928 ve Varnsdorfu, kam se matka přivdala v roce 1932. Byl staničním dělníkem ČSD, ruským legionářem, matka byla v domácnosti a oba se zúčastňovali podniků českých spolků. Už v roce 1933 začali sudetští Němci napadat české akce nejen nadávkami, ale i házením kamení. Němců byla ve Varnsdorfu většina. Protože se matka sama doma bála, odjela rodit do vnitrozemí. V německých obchodech přestaly prodavačky rozumět česky a česky mluvící zákazníky neobsluhovaly. Matka musela chodit na nákupy přes celý Varnsdorf do českého konzumu. Pokud se mezi Němci vyskytlo pár slušnějších lidí, tak se neodvážili s Čechy mluvit, protože je ostatní šikanovali; zejména mladí byli jako utržení ze řetězu. Vzhledem k tomu, že se situace neustále zhoršovala, požádal otec o přeložení. Po záboru se rodiče vrátili do Chuchelny, odkud oba pocházeli.

Nesouhlasím s názorem, že po válce šli do odsunu nevinní lidé, zejména děti a ženy, protože jak ženy, tak i děti byly natolik zfašizovány, že se velice aktivně účastnily všech akcí Henleinovy strany. Sudetští Němci pro sebe halasně požadovali sebeurčení, ale při záboru si přivlastnili i naprosto české obce a o možnosti českých škol se tam nikomu ani nesnilo.

Jaruška Pelantová, tehdy Varnsdorf

***

Narodil jsem se v Dolním Gruntě, okres Varnsdorf. Otec byl železniční zaměstnanec. V roce 1938 jsme bydleli na hlavním nádraží Varnsdorf. Bylo mi deset let, dobře si pamatuji události, které jsme prožívali. Byla to dramatická doba a těžko se dá zkráceně popsat.

Už v roce 1936 začali sudeťáci vyvádět, snažili se české obyvatelstvo různými způsoby perzekvovat. Měli v rukou průmysl různých odvětví a tedy mnoho pracovních příležitostí. Nechtěli dvojjazyčné nápisy. Začaly různice, které jsem jako chlapec ani tak nevnímal, ale v rodině se o nich hovořilo. Dnes se mi vybavují různé příhody a vzpomínky na tu dobu.

Po Mnichově bylo stanoveno datum předání českého pohraničí. V naší rodině bylo jasné, že se odstěhujeme do Čech. Otec byl legionář a od Němců nemohl očekávat žádné slitování. Předem odeslal náš nábytek do železničního skladu Dymokury. Na stanici měl jen nejnutnější věci. Ordneři již řádili jako utržení ze řetězu a běhali ozbrojeni po Varnsdorfu. Byli jsme již čtrnáct dní u příbuzných na Mladoboleslavsku.

Poslední den jsme s matkou a bratrem jeli pro otce, území mělo být po půlnoci předáno. Odjížděli jsme odpoledne kolem 15. hod., byl to poslední vlak z Varnsdorfu. Otec musel zůstat na stanici, protože železniční zaměstnanci měli ještě s polední lokomotivou a vagonem do večera dojet do vnitrozemí.

Naše souprava byla zcela přetížena, lidé byli i na střechách vagónů. Vlak byl doslova ověnčen lidmi s ranci na plošinkách. Jel pomalu, aby náklad cestou neztrácel. Za stanicí Dolní Grunt, za závorami, byla benzinová stanice. Když jsme okolo ní projížděli, leželi tam tři celníci i s čerpadlářem mrtví a na zemi se válely jejich motorky. Později jsem se dověděl, jak k této tragédii došlo: Před čerpací stanicí byl železniční násep, za nim bylo schováno několik ordnerů s puškami. Čeští celníci byli na odjezdu a nakupovali benzin. Od Dolního Gruntu jel proti ním výrostek na kole s pistolí v ruce. Celníci se zřejmě připravovali k obraně, a v tom okamžiku byli ordnery zastřeleni i s čerpadlářem, který byl jedním z mála loajálních Němců. Dnes tam mají tito lidé pomník.

Náš vlak pokračoval v jízdě, téměř na každé stanici někdo přistoupil. Doufám, že takový vlak snad již nikdy nepojede. Když jsme přijeli do stanice Heida – Bor, bylo tam velké srocení ordnerů. Nastal zmatek, bylo oznámeno, že vlak dál nepokračuje. Všichni museli vystoupit, nahnali nás do tělocvičny blízko nádraží. Někteří cestující, kteří neměli tolik zavazadel, se rozutekli, ale my s matkou jsme zůstali. Tělocvična byla plná. Samozřejmě henleinovkyně nabízely „eintopf“, který si však málokdo vzal.

Po všelijakých zmatcích nás vyhnali na náměstí v Novém Boru. Bylo ověšeno rudým plátnem a na budovách visely vlajky s hákovými kříži. Bylo tam i velké promítací plátno. Na náměstí stála nákladní auta a plno rozjařených ordnerů. Nacpali nás na korby aut a přikázali, že musíme zhlédnout film, který nám promítnou. Jako správný rošťák jsem se nechtěl dívat na Hitlera a jeho soukmenovce. Přes protesty matky jsem z auta utekl, ale byl jsem ordnerem nakopnut a zpět vyšoupnut na korbu auta k úlevě své matky. Byla již skoro tma, dvě hodiny jsme „čučeli“ na různé přehlídky, projevy Hitlera a jeho potentátů, včetně olympiády v Berlíně. Protože bylo chladno, cvakali jsme zuby. Měli jsme na voze také rodinu, jedna jejich dcera měla angínu a horečku. Později nám její matka napsala, že dcera po té kalvárii zemřela. Po zhlédnutí filmu ordneři nastartovali náklaďáky a odvezli nás do Bělé pod Bezdězem.

Konečně jsme měli od nich pokoj. Byl již pozdní večer, lidé se rozešli a pro nás byl připraven nocleh, již si přesně nepamatuji kde, myslím, že to bylo v místním kině. Byli jsme všichni uondaní a promrzlí. Ráno nás matka vzbudila, ptali jsme se, jestli přijel otec. Matka nám s pláčem řekla, že tátu odvezli do Německa. Bylo to proto, že u něho našli pistoli, na kterou měl sice řádné doklady, ale kterou prý nesměl mít.

Den nato jsme dojeli k tetě do obce na Chrudimsku, kde jsme si pronajali malý domek. Matka jezdila každý týden do Hradce Králové urgovat, aby byl otec propuštěn. Otec se nám vrátil asi po šesti týdnech, velmi vyhublý. Protože byl přeložen na Mladoboleslavsko, tak jsme zase harcovali dál. Nám klukům se velmi líbilo v malé obci Broukalka u Vápenného Podola, ale stěhovali jsme se ještě dvakrát. Potřetí zpět do obce Těchlovice n. Labem.

Jan Šindler, tehdy Varnsdorf

***

Můj manžel byl příslušníkem finanční stráže a od roku 1933 sloužil ve Varnsdorfu. Bydleli jsme v bezprostřední blízkosti hranice ještě s dalšími rodinami příslušníků finanční stráže. Jelikož v září 1938 byla ve Varnsdorfu – tak jako v celém pohraničí – situace napjatá a pro českou menšinu se stávala stále nebezpečnější, byl můj manžel i ostatní příslušníci finanční stráže téměř stále ve službě.

Vzhledem k sudeťáckému řádění jsem se rozhodla, že odvezu dvouletou dcerku k mým rodičům do Kopidlna. V noci z 21. září na 22. září se situace ve Varnsdorfu opět přiostřila, na hranicích se střílelo a všichni z domu, ve kterém jsme ve Varnsdorfu bydleli, museli být celou noc ukryti ve sklepě. Časně ráno mi manžel volal do Kopidlna, abych sehnala nákladní auto a co nejdříve přijela pro nábytek i další osobní věci a odvezla je k rodičům. S velkými problémy se mi nakonec podařilo sehnat nákladní auto od místní dřevařské firmy. V této době docházelo totiž k hromadným přesunům českého obyvatelstva z pohraničí do vnitrozemí, a proto bylo obtížné dopravní prostředky sehnat.

Nákladním autem jsme ihned jeli do Varnsdorfu. Jela se mnou moje mladší sestra a šofér se závozníkem. Do Varnsdorfu jsme dojeli dobře, nábytek jsme naložili, a když jsme chtěli jet zpět do Kopidlna, přihnala se k našemu domu skupina ordnerů s holemi. K autu nás již nepustili a všechny Čechy zajali, včetně mé sestry, šoféra i závozníka a samozřejmě i všech příslušníků finanční stráže z příslušného oddělení. Odvedli nás do nedaleké hospody, která byla pouze několik desítek metrů od hranic v Seifhennersdorfu v Německu. Přiváděli tam postupně i další Čechy žijící ve Varnsdorfu. Brzy poté byly ženy odvezeny do jedné menší obce (název si již nepamatuji), kde jsme přespaly na slámě v místní tělocvičně. Muže odvezli na jiné místo. Druhý den nás vezli do věznice do Budyšína. Stály jsme dlouhou dobu v řadách na chodbě, hrubě s námi jednali a vyhrožovali nám, že nás postřílí. Při dlouhém stání na chodbě jsem omdlela a nikdo se ke mně nesměl sehnout a pomoc mi. V Budyšíně ve věznici jsme spaly jednu noc v celách, jejichž stěny byly potřísněny krví. Z Budyšína nás vezli do věznice v Drážďanech. Cela byla pro čtyři osoby, ale nás tam bylo osm.

O manželovi jsem se teprve později dověděla, že byl s ostatními muži z Varnsdorfu odvezen do Magdeburku. Byli tam ubytováni v jakési budově v sále, kde jich bylo asi 600. Strava, kterou dostávali, byla velmi špatná, ale vymohli si alespoň to, že dostali nějaké potraviny a jídlo si připravovali sami. Bylo pro ně pro psychické stránce lepší, že je nechali pohromadě. To mne nenechali na cele ani s mou sestrou.

Asi po měsíci nás postupně propouštěli domů. Uzavřeným vězeňským autem nás odvezli k zvláštnímu vlaku a z Drážďan jsme se vlakem dostaly do Ústí nad Labem. Z Ústí nad Labem jsme se pěšky přesunuly přes Lovosice do Terezína. Tam jsme přenocovaly a ráno jsme vlakem odjely do Prahy. Z Prahy jsme se rozcházely již individuálně. Já jsem jela k rodičům do Kopidlna, kde jsem měla dvouletou dcerku. Asi za týden přijel můj manžel a ještě později moje sestra a šofér se závozníkem, kteří byli ve Varnsdorfu při nakládání našeho nábytku na auto také zajati.

Nákladní auto s nábytkem stálo po našem odvlečení do Německa asi týden v zahradě. Potom byl nábytek vyložen do chodby domu, kde jsme bydleli. Cennější věci se z naloženého auta v době naší nepřítomnosti ztratily. Auto ordneři odvezli a používali podle své potřeby. Do Varnsdorfu jsem pro nábytek po návratu z Německa jela já, protože manžel již sloužil na hranici v Sychrově u Turnova. Po velkých komplikacích se mi podařilo získat auto a naše zbylé osobní věci převést do Radimovic u Turnova, kde jsme v tu dobu bydleli.

Jarmila Kořenářová, tehdy Varnsdorf

***

Můj strýc Jan Kubát bydlel s rodinou v Rumburku. Nestačili opustit město, když přišla německá armáda. Všechny české muže, kteří pracovali u ČSD, strýce také, odvezli Němci do Magdeburku a zavřeli je do vězení. Řekli jim, když nebude vysloven souhlas s mnichovskou kapitulací, budou všichni popraveni. Jeho manželka z té hrůzy, co prožila, ve svých pětadvaceti letech do rána zešedivěla.

Za Jana Kubáta, tehdy Rumburk, neteř Marie Kačírková

***

Bydlela jsem s rodiči, pěti sourozenci a s dědou v Hrádku n. Nisou. Tatínek sloužil u SOS. Maminka s dědou a mými dvěma sourozenci utíkala pěšky do Starých Hradů u Libáně, kde měl děda sestru. Mé ostatní sourozence i celou českou školu (asi 200 dětí) odvezli do barákového tábora u Sychrova. V den našeho odjezdu pohřbívali tatínkova bratrance Emila Zárybnického, který sloužil jako voják československé armády na hranicích, kde ho henleinovci zastřelili. Co jsme zažili za celou válku, nelze ani popsat.

Můj muž se narodil v Ústí n. L. , Předlicích a musel s rodiči a dvěma bratry také utéci před Němci. I on zažil mnoho zlého a za války byl totálně nasazen v Německu.

Anna Nožičková, tehdy Hrádek n. Nisou

***

I když mi v roce 1938 byly teprve čtyři roky, velmi dobře se na tuto hrůznou dobu pamatuji. Bydleli jsme v Lomu u Mostu. Tatínek byl horník, maminka švadlena, bratrovi byly dva roky. Vzpomínám si, jak nás tenkrát v roce 1938 zfanatizovaní mladí hitlerčíci, tato privilegovaná německá mládež, strašně tloukli. Nás, malé děti. Házeli po nás kamením, byli nás klacky a sprostě nám nadávali. A to jen proto, že jsme byli Češi. Chodili jsme domů zkrvavení a potlučení. A celé naší rodině bylo jasně řečeno, že jak nás Hitler zabere, půjdeme všichni do koncentráku. Maminka nás už potom ven samostatně vůbec nepouštěla.

Celou naši rodinu ovládl hrozný strach. Všichni němečtí občané (až na malé výjimky) včetně dětí se chovali vůči Čechům velice agresivně a sprostě. Rodiče se tedy domluvili, včetně babičky a tety, která u nás také bydlela, že musíme odejít, a to co nejrychleji. Teta odešla první. Šla se svým snoubencem jakoby na procházku, aby se už nikdy nevrátila.

Tatínek odjel do Čech hledat práci. Nás děti maminka a babička v noci naložily na dětskou sedačku spolu s jednou peřinou, s batůžkem a jídlem a šly jsme. Potajmu, aby nás nikdo neviděl. Nikdy nezapomenu na tu hroznou cestu pěšky, protože vlaky už nejezdily. Z Lomu až do Loun, které už byly české. V Lounech nás naložili do vlaku a rozváželi do domovských obcí. Lidé měli sebou jen to nejnutnější. Nemluvňata plakala a matky jim neměly co dát pít ani jíst. Všichni mi tenkrát připadali moc nešťastní, zbědovaní, uštvaní. Trvalo tři dny, než jsme se dostali do Kladna, a pak ještě dvě hodiny pěšky do obce Jemníky u Slaného. Tam nás dali do obecní pastoušky, protože jiné bydlení nebylo. Byl tam rozvrzaný stůl, jedna židle, stará almara a z prken stlučená postel se slamníkem plným blech. Prostě hotová apokalypsa, na kterou je lepší zapomenout. Tatínek byl ve sběrném táboře a my neměly zhola nic. Všechno zůstalo tam, odkud jsme utekli. Domek, veškeré zařízení, drůbež, tetiččina výbava. S ničím jsme se už nikdy neshledali. Sudetští Němci si rozebrali, co kdo potřeboval. Proto když čtu a slyším o nárocích sudetských Němců vůči Čechům, týkajících se majetku, nestačím se divit. To spíše my bychom si měli nárokovat to, co nám ukradli.

Byla jsem u toho, když Němci byli odsouváni z pohraničí, protože jsme se v roce 1945 vrátili. To, co se dnes píše a říká o jakémsi vyhnání, není pravda. Každý z nich včetně kojenců si mohl s sebou vzít 50 kg majetku. Odváželi si ohromné rance, kufry a veliké batohy. Prostě vše cenné, co měli. A jednalo se s nimi velice slušně. K vlaku je vezli auty, takže nemuseli udělat ani krok pěšky. Maminka s otcem uměli dobře německy a znali se s rodinou antifašistů, kteří, i když nemuseli odejít, odešli také. Ta paní měla v Německu sestru, tak odjížděli k ní, a mamince říkala. „musíme odejet, protože bychom se museli stydět za všechno, co naši spoluobčané Čechům udělali“. Potom nám ještě z Německa psala, že dojeli v pořádku a že se mají dobře. Oni totiž všichni Němci odjet nemuseli. Antifašisté mohli zůstat a mnoho jich také zůstalo. Odešli většinou jen ti, kteří se podíleli na vyhlazování našeho národa. Ti, co odcházeli, vyhrožovali: „Však my se jednou vrátíme a pak uvidíte! My si to s vámi ještě vyřídíme!“

Blanka Rubická, tehdy Jiříkov

***

Od roku 1929 jsme žili v pohraničí – dva roky v Jablonné pod Ještědem a sedm let v Dlouhých Mostech u Liberce. Můj otec byl zaměstnanec ČSD, já jsem v té době navštěvovala jednotřídní obecnou školu v Heřmanicích. V září roku 1938 jsem přecházela do 1. ročníku reálného gymnázia v Liberci. Měla jsem o sedm let mladší sestru. V době před záborem bylo soužití s Němci celkem klidné. Do školy jsme chodili společně. Pamatuji si, že se podnikaly různé besídky, hlavně před vánočními svátky. Nám dětem byly rozdávány různé dárky, hlavně oblečení. Ale naprostý zvrat nastal v dobách, kdy se politická situace přiostřovala. To nás henleinovci velmi sužovali. V posledních dnech před obsazením se otec dověděl, že bude nádraží obklíčeno. Celou noc jsme stěhovali do nákladního vagónu, co se dalo. Byly to pouze základní věci a nejdůležitější nábytek. V té době jsme obývali pět místností, ale naložit jsme stačili pouze nábytek ze tří pokojů. Ostatní nábytek a mnoho drobných věcí tam však zůstalo.

My se sestrou a maminkou jsme odjely posledním osobním vlakem. Otec musel zůstat na místě. Byly to tak krušné chvíle, že i když mi bylo jedenáct let, mám na tu dobu velice tesklivé vzpomínky. Měly jsme velké obavy o tatínka. Ten se za námi dostal o nějaký den později. Z vyprávění rodičů vím, že dráha byla obklíčena ozbrojenými henleinovci, kteří měli v plánu všechny zaměstnance dráhy postřílet. Tatínek naskočil do posledního nákladního vlaku, a tak se dostal pryč. V Turnově přestoupil do osobního vlaku, a přijel za námi.

Usadili jsme se v Čáslavi. Moje maminka odtamtud pocházela a měla tam příbuzné. Předem bylo dohodnuto, že by nám mohli uvolnit dvě místnosti. Ale situace se pro nás stala složitější. O ty dvě místnosti se zajímala jiná rodina. Jelikož byla mimořádná doba, bylo nám řečeno, že kdo bude mít dříve nábytek na místě, ten tam bude bydlet. To čekání kdy a kdo bylo hrozné. Na štěstí náš vagón dojel ráno, té druhé rodině ten den odpoledne.

Tak jsme bydleli celý rok v jedné místnosti a ve druhé bylo skladiště nábytku a všeho ostatního. Tatínek dostal místo v Mnichově Hradišti a k nám občas dojížděl. Byl to krušný rok. Byli jsme jako rodina rozděleni, válka přede dveřmi a my nijak finančně zajištěni. Ono se v pohraničí žilo po finanční stránce jinak než ve vnitrozemí. Za rok byl otec přeložen do Dobřenic a tam byl přednostou stanice.

Dagmar Bienová, tehdy Dlouhé Mosty u Liberce

***

V roce 1935 se naše rodina (otec, matka, sestra a já) odstěhovala do pohraničního městečka Mimoň u České Lípy, kde byl otec pověřen vedením místního finančního úřadu. Bydleli jsme ve služebním bytě v jednoposchoďové vilce se zahradou. V přízemí byly úřadovny , v 1. poschodí jsme měli krásný byt.

Nakupovat jsme chodili naproti přes ulici do koloniálu, jehož majitelé byli Němci. Pokud si vzpomínám, chovali se před rokem 1938 k Čechům vlídně a ohleduplně, stejně se k nám choval i personál zahradní restaurace „Unter den Linden“ poblíž našeho bydliště. Rovněž úředníci podřízeni mému otci byli laskaví lidé , ale u některých došlo ke změně chování koncem roku 1937 a v roce 1938. Kontakty s Němci ochladly. Němci jednali odměřeně, s odstupem a bohužel někdy i drze a provokativně. Ale ne každý Němec byl stejný. Vzpomínám v této souvislosti na dva německé úředníky, pana Horna a Kaubeho, z nichž Horn se k nám choval až do poslední chvíle taktně a laskavě. Kaube však nadutě až výhrůžně. V našem prostředí se objevily i provokativní akce, např. když šel otec s matkou k volbám, mladý henleinovec, syn mimoňského majitele textilní továrny, jim nadával a na maminku dokonce plivl.

Mezi našim domem a hostincem „Unter den Linden“ bylo staveniště, kde se jednoho rána objevilo kolečko s emblémem naší republiky, což mělo značit, že „ČSR se veze“. Prvního září 1938 jsem začal v Mimoni chodit do české menšinové školy dr. Edvarda Beneše. Jaké bylo naše rozhořčení, když jsem jednou při cestě do školy viděli, že na základním kameni školy je český lev přelepen hákovým křížem! Těchto incidentů byla celá řada a já uvádím jen ty, které se mi natrvalo zafixovaly v paměti.

Koncem září 1938 po mnichovském diktátu musel otec úřad uzavřít a zařídit naši evakuaci. Maminka měla v každé ruce kufr, já se setrou školní brašny, a tak jsme odjeli s otcem do České Lípy, kde jsme přesedli na vlak do Prahy, Nikdy nezapomenu na ten děsivý večer na českolipském nádraží, přeplněném uprchlíky, z nichž každý měl s sebou jen to, co unesl. Šlo převážně o matky s malými dětmi, vládl zde chaos, lidé křičeli, čeští vojáci pomáhali dětem a starým lidem do přecpaných vagónů, prostě byl to pro mne první příznak války a velký zlom v mém životě. Otec zůstal sám v Mimoni ještě asi týden, přemístil se do opevněné četnické stanice, hájené našimi lidmi střelbou ze zbraní před útoky ordnerů. Mezitím jsme žili s matkou v Plzni u jejích rodičů, kam za námi otec začátkem října přijel. Z pohraničí otec přepravil do vnitrozemí jen část nábytku a vybavení bytu; transfer byl organizován z Plzně a vím jen, že si osádka vozu musela cestu do Mimoně doslova prostřílet.

Rudolf Barcal, tehdy Mimoň

***

Narodila jsem se v roce 1919 v Liberci – Horním Růžodole (dnes Liberec 7). Bylo to samostatné město, povětšinou české, měli jsme českého starostu, až po měšťanku jsme tu měli české školy a do vyšších škol jsme chodili do města, jak se Liberci říkalo. Můj otec zde žil už za Rakouska a matka se sem v roce 1918 přivdala. Můj otec byl mistr krejčí a mí rodiče byli národnostně velmi uvědomělí, což se přenášelo i na nás děti. Byli členy Jednoty severočeské, církve československé, já i můj bratr jsme byli v Sokole, cvičili na sletech, naši byli v národně socialistické straně a já v organizaci mládeže této strany. Z toho mála, co měli, podporovali rodiče různé české akce. Bratr se po studiích stal učitelem na Podkarpatské Rusi a odtud musel i s rodinou utéci. Já jsem ukončila školu v roce 1938. Oba jsme měli jen české školy.

Potyčky s německými dětmi jsme měli od mládí, protože jsme měli určitý čas pro obě národnosti společnou školní budovu, avšak od roku 1937 se situace přiostřovala. S Němci v okolí jsme se nestýkali. V místě, kde jsme tehdy bydleli, jich ani moc nebylo, ale i ti pak najednou, hlavně však po mobilizaci, začali nadávat, ať vypadneme, nebo že nám ukáží, jak se s námi vypořádají.

Naši mě poslali k příbuzným do vnitrozemí a sami, jakož i jiní sousedé, sháněli odvoz, což bylo velmi těžké. Otci na úřadě už nechtěli dát povolení (už tam byli Němci) a nakonec řekli, že nebudeme-li do dvou hodin na hranici v Boskovicích, zaberou i auto. Tak rodičům zbývalo jen to, že z bytu nahodile naložili nábytek. Co bylo na půdě, v kůlně a jinde, to tam zůstalo.Nábytek podle toho vypadal. Známí nádražáci dostali jeden vagón pro čtyři rodiny a spoustu věcí také museli nechat na místě, protože by se jim tam nevešly.

Naši se pak ve vnitrozemí nastěhovali do Slaného a pak do Zlonic. Většinou jsme byli přijati dobře, i když se našli lidé, kteří říkali, proč jsme v pohraničí nezůstali, že kdybychom Němcům nic nedělali, že by nás tam nechali a že je tady vyjídáme. Ovšem těchto lidí bylo málo, ale bohužel byli.

Manžel, za kterého jsem se provdala až za války, sloužil před záborem u jednotek SOS na hranicích. Ordneři, tedy vlastně naši Němci, utíkali do Německa, tam byli vojensky vycvičeni a vyzbrojení. Pak přepadali vysunuté hlídky SOS, které se skládaly z policistů, četníků, finančníků a celníků. Zrovna v městě, kde sloužil, byli při jednom přepadu dva členové hlídky těžce zraněni. Ordneři přepadali i obydlí českých lidí, kradli dobytek apod. Říkám naši Němci, protože „Sudety a sudeťáci“ – ta slova jsme prakticky neznali. Znali jsme výraz pohraničí a vnitrozemí. Nevím, proč se pořád teď mluví o Sudetech. To, že Němci byli vystěhováni, je naprosto správné, vždyť řvali, že chtějí „Heim ins Reich“, tak šli. Můj manžel, který bohužel už dvacet let nežije a jenž byl při jejich odsunu, by nejlépe mohl podat nezaujaté svědectví, že se s nimi zacházelo docela slušně a k žádným výstřelkům ve sběrném táboře v Liberci nedocházelo.

Marie Kubíčková, tehdy Liberec

***

Otec se narodil v roce 1900 v Liberci, až do roku 1936 žili rodiče v Horním Růžodole, pak si postavili v Horním Hanychově rodinný domek, kde s námi žili i otcovi rodiče (Růžodol i Hanychov jsou dnes součástí Liberce).

Otec byl skladníkem v Severočeském konzumním družstvu a matka úřednice ve velkoobchodě textilem fy Strass a.s. v Liberci. Otec absolvoval pět tříd české obecné školy a německou měšťanku (česká v Liberci nebyla), matka měla českou obchodní školu v Novém Bydžově. Oba byli členy různých českých spolků. Od roku 1937 dostávali rodiče výhružné dopisy s textem: „Dieser tschechische Gesindel muss hängen“. V Horním Hanychově žilo pět českých rodin. Česká jednotřídka a škola však byly v Dolním Hanychově a tam nás, děti, musel doprovázet někdo z dospělých, protože nás místní výrostci bili.

Persekuce Čechů v Liberci byla již za Rakouska. Děda se musel asi pětkrát stěhovat, protože nechtěl dát děti do německé školy. Ještě v roce 1922, když matka přišla do Liberce za prací, nemohla se policejně přihlásit a musela zde bydlet „načerno“, protože magistrát nechtěl, aby počet Čechů dosáhl čísla, které umožňovalo umístění české policie ve městě.

Otec byl v době mobilizace v armádě. Matka těsně před záborem sbalila několik kufrů a jeden známý nás odvezl autem do vnitrozemí. Po těch výhružných dopisech nebylo rozumné zůstat doma. Děda s babičkou tam zůstali asi tři měsíce, místní henleinovci se jim pokoušeli vytlouci okna, ale narazili už na říšské vojáky, letce, kteří mezitím obsadili náš opuštěný byt. Matka se snažila dostat do Prahy, kde měla matku, dvě sestry a bratra, ale před Prahou jsme byli zastaveni hlídkou a cesta do Prahy nám nebyla povolena. Jeli jsme proto do Chuchelny u Semil, kam matka jezdila služebně do místní textilky. U majitele této továrničky jsme bydleli asi týden, než se matce podařilo sehnat byt. Babička s dědou optovali pro české občanství a začátkem roku 1939 se přestěhovali do vnitrozemí. Museli prodat rodinný domek za méně než desetinu skutečné hodnoty.

Jaroslav Pelant, tehdy Liberec

***

Naše rodina žila od roku 1935 v Horním Růžodole, což byla část Liberce. Otec byl železničář, matka v domácnosti, já jsem v té době chodil do obecné školy. Situace se vyostřila v roce 1938. V té době henleinovci řvali po ulicích, v noci se střílelo. Pamatuji se na noc, kdy jsme se sešli s ostatními nájemníky na chodbě domu a rodiče dávali do oken bytu peřiny proti případným střelám. Po těchto událostech nezbylo, než se z Liberce odstěhovat. Rodiče měli v Přepětích vlastní domek, takže jsme měli kam jít, a i několik našich známých rodin vzali rodiče do našeho domku. Co se týče spolužití německých a českých obyvatel v Liberci, tak to bylo celkem dobré, dokud nenastoupil Henlein. Pak se z dosavadních přátel stali přes noc nepřátelé. Němečtí občané byli zfanatizováni Hitlerem a Henleinem.

Jaromír Picek, tehdy Liberec

***

Narodila jsem se v Liberci, kde byl otec od roku 1921 policejním inspektorem. Byli jsme všichni členi Sokola. V Liberci byla silná sudeťácká nacistická SdP. I když jsem se narodila v třicátém roce, pamatuji si dobře nacistické pochody na hřiště vedle domu, kde jsme bydleli, jak nacisté fanaticky nepřetržitě řvali „Sieg heil!“ A jejich noční srazy s pochodněmi v rukou! Běsnili kolem voleb, a když ve volbách uspěli, rozmohl se mezi Čechy strach. Němci, se kterými jsme se dříve stýkali, nás najednou neznali, na svých srazech stále řvali : „Heim ins Reich“ apod.

Od otce jsem slyšel o rvačkách v hospodách, o vytloukání židovských obchodů, o přendávání hraničních kamenů, o šarvátkách na hranicích.

Obyvatelé shromáždění v noci na chodbě u rozhlasového přijímače prožili mnoho hrůz. S novými a novými informacemi o řádění sudeťáků se strach Čechů stupňoval. Velké obavy měla matka o otce, který se domů jen přišel občas najíst, neboť policie měla stálou pohotovost. Přišli jsme hlavně o domov. Z Liberce jsme odjeli jen s kufrem. Vzhledem k neustálému stěhování jsme již nikdy nezakotvili jako „doma“. Rodina byla násilně rozdělena. Domov jsme tak ztratili navždy.

Anna Červinková, tehdy Liberec

***

Rodina žila v Liberci již od poloviny minulého století. Můj děda pekl a prodával chléb a pečivo, otec byl prokuristou textilní továrny Ludwig Löwidt, zakladatelem SK Slávie Liberec Rapidu, jednatelem Národní gardy, členem České besedy a jiných českých spolků. Radikalizace situace nastala v roce 1938 a projevila se i mezi dětmi. Napadání německými školáky bylo na denním pořádku, jmenovitě na předměstích Pavlovice a Růžodol. Nejinak tomu bylo mezi dospělými. Uklidnění, alespoň částečně, přinesla květnová mobilizace pohraničních jednotek a vznik Stráže obrany státu.

Perzekuce českého obyvatelstva, které neopustilo pohraničí, nastala okamžitě po záboru pohraničních oblastí Němci. Do té doby nevím, že by v Liberci docházelo k fyzickým násilnostem. Respekt snad budily policie a vojsko, i když nezasahovaly. Liberec jsme opustili na podzim roku 1938. Vzhledem k činnosti otce nebylo setrvání možné, pokud rodina chtěla přežít.

Otec byl po mobilizaci na hranici ve Vejprtech, matka příkazem pověřena přestěhováním továrny zaměstnavatele, já jako desetiletý kluk jsem vagónoval náš nábytek. Živě si připomínám jednu příhodu. Zastavil mne jednou dospělý velký chlap, vzal mne za rameno a řekl “Tam se podívej, kluku, vidíš ten strom? Tam budeš brzy viset vedle svýho táty.“ Při záboru Pavlovic, což je předměstí Liberce, čekali ordneři na mého strýce, až se vrátí z práce. Čekali se želízky. Díky varování se strýc domů z nádražních dílen již nevrátil a celá rodina rychle utekla do Hradce Králové. Podle dispozic zaměstnavatele mého otce se celá továrna stěhovala do Brna. A s ní i moje rodina.

Milan Vondrák, tehdy Liberec

***

Narodil jsem se v roce 1932 v Jablonci n.N., kde byl otec zaměstnancem civilního soudu. Matka byla v domácnosti. V roce 1938, kdy jsem začal chodit do školy a otec jako mobilizovaný voják stavěl v Jizerských horách (Kristiánov) bunkry, přišlo to osudné rozhodnutí – do 24 hodin opustit „Sudety“.

Matka sehnala malý náklaďáček a tak jsme s oběma babičkami, dědou, tetou a strýcem vyrazili bez konkrétního cíle do vnitrozemí. Pozdě večer jsme sehnali nocleh ve starém obchodě na náměstí v Dolním Bousově. Tento „jediný nocleh“ se pak protáhl asi na čtvrt roku, během kterého nás nalezl i demobilizovaný otec. Sehnal si místo v Čáslavi, kam jsme se také hned přemístili.

V Jablonci n. N. zůstal náš kompletně zařízený byt a po babičce s dědou rovněž byt. S sebou jsme vzali pouze přikrývky, trochu ošacení, nějaké nádobí a v rohu náklaďáčku vezli trochu uhlí.

Ing. Lexa Viktora, tehdy Jablonec n. Nisou

***

Mimo naši babičku Annu Rösslerovou jsme se všichni narodili v Jablonci nad Nisou a žili tam až do září 1938. Byli jsme tehdy členy Sokola, já jsem byl desetiletý, můj bratr třináctiletý a stávalo se nám, že jsme po ulicích šli v sokolských krojích s obavami, že nás napadnou henleinovci.

Náš tatínek měl tenkrát nástrojařskou dílnu s několika zaměstnanci, mezi nimiž byl i německý nástrojař p. Schämer. Ten před koncem září 1938 tatínkovi řekl, že jeho soukmenovci chtějí tatínka oběsit, protože vyráběl nástroje pro pražskou firmu Letov, a řekl, že bylo pro nás lepší, kdybychom se co nejrychleji odstěhovali.

Tatínek okamžitě zareagoval a během dvou dnů s pomocí zaměstnanců a dobrých známých nás přestěhoval do vnitrozemí. Nestačil však přestěhovat do vnitrozemí všechen majetek, část zařízení zůstala v dílně. Sám odjížděl z Jablonce až za tmy ve svém autě Praha-Alfa (druhé takové měl tehdy jeden taxikář z Maršovic na Jablonecku). Na hranicích Jablonce tatínka zastavili ordneři, jeden z nich mířil pistolí na tatínkovu hlavu. Najednou prý některý z nich zavolal: „Nechte ho jet, to je ten druhý“, a to tatínkovi zachránilo život..

V nejhorších prvních dnech se nás ujali dobří lidé a příbuzní. Bydleli jsme v Ohařích u Kolína a na Bačálkách u Dětěnic v jičínském okrese, než se tatínkovi podařilo v Libáni u Jičína sehnat jak dílnu, tak i byt pro naši pětičlennou rodinu. Bylo tehdy dost lidí, kteří pro nás měli pochopení, ale našli se i takoví, kteří nás nazvali přivandrovalci, co je přišli vyjídat, než poznali, že jim vlastně přišel nový zaměstnavatel.

Vladimír Najman, tehdy Jablonec nad Nisou

***

Narodil jsem se v roce 1927 v Jablonci n. Nisou, kde byl můj otec zaměstnán na poště. Vynechávám všechna násilí páchaná německými nacisty před rokem 1938, kdy jsme společně s matkou a mladší sestrou narychlo opouštěli město. Po několik nocí před tím byl náš dům, kde jsme bydleli ještě s dalšími českými rodinami, obléhán henleinovci. My, děti, jsme musely chodit spát oblečené, abychom byly lépe připraveny k úniku při bezprostředním nebezpečí. Po několika přechodných ubytováních našla naše rodina po útěku z Jablonce trvalé ubytování u jedné židovské rodiny, která později zahynula v plynových komorách. Otci se podařilo zachránit nejnutnější věci a za pomoci naší armády je odvést v otevřeném uhláku.

Ing. Vladimír Lukeš, tehdy Jablonec n. Nisou

***

Naše rodina žila ve Mšeně n. Nisou od roku 1920. Oba rodiče byli textilní dělníci u fy Mautner, byli odborově organizováni a účastnili se půlroční stávky textiláků v roce 1935. Týdenní výdělky rodičů stačili jen na skromné živobytí. Otec byl členem Národní gardy, kterou vedl řídící učitel měšťanské školy v Jablonci n. Nisou pan Hýča. Naše čtyřčlenná rodina bydlela v dělnickém domě 1+1, bez sociálního vybavení. V domě bydleli též němečtí dělníci. Do roku 1936 bylo soužití s německými občany, zejména z řad dělnictva, bezproblémové. Avšak němečtí úředníci a hlavně obchodníci námi Čechy opovrhovali. Němci tvořili většinu obyvatelstva, a to jak v Mšeně, tak zejména v Jablonci. Nikdy jsem nepoznal, že by Němci neměli stejná práva jako Češi. Na úřadech se dokonce mluvilo německy. V samotném Jablonci byla již v té době silná SdP, odkud se postupně šířila i do Mšena. Němečtí výrostci začali nosit bílé podkolenky a nás, Čechů, si zpočátku nevšímali, ale později jsme byli pro ně „tschechische Hunde“. Také v samotné továrně se rapidně zhoršovaly vztahy mezi českým a německým dělnictvem.

V době voleb do NS a obecních úřadů již Němci začínali slovně napadat Čechy. Zatímco u dospělých občanů žádné facky nepadaly, tak nás děti počali němečtí výrostci fyzicky napadat a slovně urážet. Někteří němečtí občané se s našimi rodiči přestali stýkat a hovořili jen německy, i když češtinu ovládali. Mého otce začali slovně napadat za jeho členství v Národní gardě. Otec takové psychické násilí nevydržel, onemocněl a ve věku 45 se stal invalidním. To již Němci otevřeně řvali „Sieg heil“ a českým občanům vyhrožovali příchodem Hitlera. V Jablonce dokonce Čechy fyzicky napadali a české obchodníky bojkotovali. Situace se tady pro českou menšinu stávala stále složitější. Ještě před Mnichovem došlo k obsazení státních úřadů a policejních stanic v Jablonci, kde na domech již viseli německé prapory a davy lidí vyvolávaly „Ein Volk, ein Reich, ein Führer“. České obyvatelstvo bylo nuceno nevycházet z domu.

Ordneři začali provádět u českého obyvatelstva domovní prohlídky. Do našeho bytu vešlo asi 5 ordnerů a hledali u nás zbraně, křičeli, že už přišel čas, abychom táhli, odkud jsme přišli. V našem bytě sice nic nenalezli, ani na půdě či ve sklepě, ale jejich počínání nám nahnalo hodně strachu o otce, který pro ně byl „tschechischer Soldát“. Otci se velmi přitížilo a musel do nemocnice.

Teprve přivolané české vojsko obnovilo v Jablonci pořádek a Němci se stáhli, někteří utekli do Říše. Po těchto událostech provokace Němců na čas ustaly, ale napětí a strach nás provázely až do doby vystěhování do vnitrozemí.

Po obsazení území německým wehrmachtem v říjnu 1938 jsme setrvali ve Mšeně až do listopadu 1938. Neměli jsme možnost se vystěhovat dříve, jednak z důvodu otcovy nemoci a dále proto, že jsme nesehnali povoz ke stěhování. Až za pomoci matčiných příbuzných se nám podařilo odstěhovat se. Do té doby byla již většina Čechů pryč, a tak se pozornost Němců soustřeďovala na zbývající Čechy. Museli jsme snášet stálé pokořování.

Když se otec vrátil z nemocnice, vyprávěl nám, jaké tam musel snášet příkoří. Stále naléhal na matku, aby mu umožnila odjet do jeho rodiště ještě dříve, než se budeme stěhovat. Těžce snášel neustálé dotazy Němců, kdy se odstěhujeme a uvolníme byt. Dokonce mu nabízeli, ať se přihlásíme k Němcům, že se nebudeme muset stěhovat.

Při průjezdu Mšenem a Jabloncem jsme byli terčem posměchu i objektem pro spršku kamenů a nadávek. Také na demarkační čáře nám ordneři vyhrožovali, zatímco němečtí vojáci se k nám chovali celkem slušně.

Josef Kynský, tehdy Mšeno nad Nisou

***

Naše rodina žila od roku 1932 v Jablonci n. Nisou, pak až do roku 1938 v Harrachově, kde otec pracoval v továrně jako tkadlec. V roce 1937 začali henleinovci a ordneři řádit, přepadávali nás, stříleli po nás a strhávali nám v bytech obrazy prezidenta Beneše apod. Museli jsme opustit svůj domov. Vzali jsme si jen to nejnutnější. Před střelbou ordnerů jsme se zachránili tím, že jsem si lehl na podlahu nákladního auta, kde jsme měli pár kusů nábytku. Bylo mi tenkrát osmnáct let a měl jsem pocit, že se živý do vnitrozemí už nedostanu.

Ladislav Bureš, tehdy Harrachov

***

Do září roku 1938 jsme bydleli v Oldřichově v Hájích, okr. Liberec. Otec byl zaměstnancem ČSD jako strážný tratě. Byly jsme čtyři děti, já, dva bratři a sestra.

Do doby, než zde ovlivnil lidi Henlein, vycházeli jsme s Němci celkem dobře. Poměry se však zhoršily na jaře 1938. V září těsně před záborem přijela v noci lokomotiva asi s dvěma nákladními vozy, abychom co nejrychleji odjeli, že nám Němci jsou v patách. Vzali jsme si jen to nejnutnější. Sestra měla šestinedělní děcko, její muž však byl mobilizován. Když jsme přijeli do Liberce, již tam byli Němci. Zacházeli s námi jako se štvanou zvěří. Všechny muže (otce a nejstaršího bratra) sebrali jako trestance. Trnuli jsme hrůzou, co s nimi bude. Já s matkou a mladším bratrem jsme jeli do Borohrádku n. O., to bylo naše rodiště.

Sestra s děckem jela do Sobotky. Chlapeček krátce nato zemřel. Byli jsme bez domova a bez prostředků a zima přede dveřmi. Tatínek se vrátil za tři týdny vyčerpaný a nemocný. Všude na úřadech vládl chaos a nervozita. Nemohly zvládnout tisíce vystěhovalců.

Mnozí lidé, zvláště mladí, nevědí nic o životě Čechů v pohraničí. Německé školy měly výstavné dvoupatrové budovy, ale české školy byly většinou ve starých barácích o jedné místnosti. Udržovala je Severočeská matice školská. Tomu se říkalo utiskování Němců!

Antonie Brandová, tehdy Oldřichov v Hájích

***

Narodil jsem se roku 1922 v rodině soudního zaměstnance okresních soudů. Žili jsme nejdříve v Novém Městě pod Smrkem a potom ve Frýdlantě v Čechách. 28. září 1938 jsme s matkou utíkali vlakem s peřinami a nejpotřebnějšími svršky do českého vnitrozemí. Otec musel zůstat, a proto byl německými úřady internován až do prosince 1938. Veškerý majetek zůstal ve Frýdlantě včetně nábytku a nedostali jsme žádné odškodnění.

Ing. Josef Jánský, tehdy Frýdlant v Čechách

***

Naše rodina žila v pohraničí od roku 1928. Otec byl přeložen na poštovní úřad v Raspenavě. Než se mu podařilo opatřit pro rodinu slušné bydlení (bylo to tehdy pro Čecha dost problematické), vystřídali jsme různá místa – Vratislavice, Rochlice, Mildenava a naposled Raspenava. Otec pracoval na raspenavské poště jako listonoš. V Raspenavě jsem chodil se sestrou do české jednotřídky a do měšťanské školy ve Frýdlantě jsme pak dojížděli vlakem. Po ukončení měšťanky jsem se vyučil v letech 1935-1938 ve Frýdlantě strojním zámečníkem. V dílnách byli samí Němci, pouze jeden Čech. Po celé tři roky mého učení byly vzájemné vztahy mezi mnou a mými německými kolegy dobré. Vyskytli se mezi nimi také někteří zfanatizovaní jedinci, ale nedávali to nijak ostentativně najevo.

Ovšem v Raspenavě, kde jsme bydleli, byl můj otec spolu s četníky na četnické stanici ohrožován zfanatizovanými henleinovci a ordnery. Četníci museli nečinně přihlížet jejich řádění. Měli přísný zákaz cokoli podniknout. Ordneři se formovali pod rouškou tělovýchovného spolku Turnverein (jejich symbolem byla čtyři F ve formě hákového kříže). Tyto německé jednotky byly cvičeny a vyzbrojovány z Německa.

V září 1938 opouštěla matka se sestrou Raspenavu posledním přeplněným vlakem. Vagóny byly nacpány uprchlíky a zmobilizovanými muži. Utrpení lidí bylo nepředstavitelné. Otec musel až do poslední chvíle zůstat na raspenavské poště. Přijel za týden za rodinou do Plánice k matce mé matky. Pak byl přeložen do Jičína a posléze do Prahy. V raspenavském bytě zůstalo zařízení a nábytek dvoupokojového bytu, zásoby paliva, potraviny, prakticky skoro všechno. Odškodněni jsme za tyto věci nikdy nebyli.

Pokud jde o německou menšinu v pohraničí, mohu klidně prohlásit, že jsme spolu léta vedle sebe žili ve vzájemné shodě, zájmech i starostech až do doby nástupu henleinovské SdP. My děti jsme si společně s německými dětmi hrály. Mám v živé paměti velikonoční svátky, když jsme společně chodili koledovat po vesnici a byly jsme stejně odměňovány jako němečtí spolukoledníci. Do české měšťanské školy ve Frýdlante docházely též německé děti. Nebyly výjimky smíšených manželství.

Sudetští Němci se nechali zfanatizovat Henleinem, zradili republiku a pomohli Hitlerovi k její likvidaci. Oni se nám mají omluvit za napáchané křivdy a utrpení.

František Brůha, tehdy Raspenava

Redakce: J. Skalský Připravil: dr. O. Tuleškov

Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Kruhem občanů ČR vyhnaných v r. 1938 z pohraničí jako svou 199. publikaci určenou pro vnitřní potřebu vlasteneckých organizací.Praha, únor 2007. Web. stránka: www.ksl.wz.cz. E-mail: Vydavatel@seznam.cz