Vyhnání Čechů z pohraničí
1938
II.
***
Naše
rodina žila do roku 1934 ve Vejprtech a pak v Haselbachu (nyní Lísková),
okr. Domažlice. Otec tam byl vrchním respicientem finanční stráže.V roce 1934
byla situace ve Vejprtech neúnosná, matka se tam bála, tak otec požádal o
přeložení.
Zpočátku
bylo soužití obou národností v Haselbachu celkem bezproblémové. I styky
s německými finančníky byly dobré. Vzájemně se navštěvovali, hráli spolu
karty, někdy na našem celním úřadě, jindy na německém. Ještě si dělali legraci
a říkali: „Jestli ty na mě budeš střílet, budu tě v noci strašit.“ Chodila
jsem jim pro pivo. Časem však začali řádit ordneři a němečtí finančníci říkali,
že už nemohou přijít, že by měli potíže.
Původně
jsme žili na celnici. Po střelbách na členy finanční stráže jsme byli vojáky
přestěhováni do Domažlicích. Nakonec se situace vyhrotila tak, že člen finanční
stráže Röhlich byl ordnery zastřelen (má dnes pomník u celního úřadu Lísková) a
byl postřelen člen finanční stráže Engl, rovněž v Lískové.
Při
stěhování jsme odvezli jen nutné ošacení a potřeby pro domácnost, neboť všude
byly již zátarasy a stěhování bylo nemožné. Většina věcí tam tedy zůstala.
Pak jsme žili na různých místech. Otec sloužil na nové hranici a po zrušení finanční stráže dostal místo na obecním úřadě v Zahořanech, okres Domažlice, kde jsme byli až do konce války.
***
Narodil
jsem se v roce 1934 v Žihli, dnešní okres Plzeň – sever. Při
obsazování našeho pohraničí nacistickým Německem v oce 1938 museli rodiče
s námi dětmi urychleně opustit svůj byt, a to v důsledku bezohledné výzvy
tamějších Němců: okamžité opuštění obce občany české národnosti.
Otec
pracoval v cihelně a matka byla dámskou krejčovou. Oba museli narychlo
sehnat povoz a naložit jen to nejnutnější.
Matka
měla v Kožlanech bratra s rodinou. Ti se nás ujali. Bydlelo nás tehdy
ve dvou místnostech osm lidí. Po roce velkého odříkání a trápení obou rodin se
vším, co k takovému „životu“ patřilo, i po stránce obživy, sehnal otec ve
svém rodišti (Radnice u Rokycan) jednu místnost v dělnickém domě. Celkem
jsem se stěhovali za dobu války z různých důvodů pětkrát. Otec pracoval
v Radnicích na šachtě, jiná možnost nebyla, a matka také pracovala, aby sehnala
obživu pro nás čtyři děti.
Tehdy
při útěku z Žihle jsme byli Němci kamenováni a já – pětiletý – byl těžce
zraněn do hlavy. Dodnes mám na hlavě jizvu! V obci byli všichni Češi
přinuceni opustit své domovy, pokud se nechtěli dát poněmčit. Panoval tehdy
velký strach a obavy z toho, co bude dál. Veškeré podrobnosti mi rodiče
vyprávěli. Pro ty, kdo uprchli ze svých domovů, nebyly tehdy žádné možnosti
finanční úhrady či podpory. Na tato léta zbyla jen smutná vzpomínka a hlavně
pro naše rodiče trpká zkušenost z násilných činů sudetských Němců, kteří
se tehdy roztahovali nejen v pohraničí, ale v celé naší vlasti.
M.T.,
tehdy Žihle
***
Naše rodina žila v pohraničí od nepaměti, a to v Dobřanech.u Plzně. Otec byl zedník, matka v domácnosti, babička byla pradlena, strýc byl v učení a já byla v té době školačka. Báli jsme se henleinovců, kteří nám vyhrožovali, a proto jsme museli po Mnichovu odejít do Prahy k příbuzným. Přišli jsme skoro o vše. Ještě dnes vidím ty nešťastné tváře, když jsme utíkali jen s kufry v rukou. Všechno ostatní jsme tam museli zanechat. I když mi tehdy bylo deset let, mé zážitky z té doby jsou otřesné.
Bylo
to velké neštěstí a na nás všech to zanechalo následky. Stále jsem vzpomínala
na naše rodiště.
***
Naše rodina žila od roku 1918 V Dobřanech u Plzně, které byly v roce 1938 zabrány Němci. Otec tam byl zaměstnán v ústavu pro choromyslné. Celá rodina byla v místním Sokole. Průmyslovou školu stavební jsem absolvoval v Plzni. Situace v našem městě byla poměrně klidná. Až během roku 1938 se někteří Němci veřejně angažovali jako příslušníci Henleinovy strany.
První
den po příchodu německé armády byli zajišťováni mnozí mladí lidé – moji
kamarádi. Já sám jsem o této akci dostal včas zprávu a okamžitě jsem přes
blízké hranice utekl do města Přeštic. Otec musel v zaměstnání zůstat
ještě týden. Při vystěhování rodiče jen to zařízení, které se vešlo na nákladní
auto. Zbytek majetku zůstal na místě.
Dočasně
jsme se nastěhovali do Přeštic, kde jsme naštěstí měli příbuzné. Rodina se
později odstěhovala do Prahy, kde otec dostal zaměstnání. K odškodnění
nedošlo. Celý akt vyhnání Čechů z jejich domovů cítím dodnes jako velkou
křivdu. Nejde ani tak o škody na majetku, i když ani to nebylo zanedbatelné,
ale vyhnání mělo za následek roztržení rodiny, která se již po válce
z různých důvodů nikdy nesešla ve společném domově.
***
V roce 1938 jsme bydleli s rodiči a bratrem v Újezdě nad Mží u Plzně. Otec pracoval jako hajný u lesa v hájence jako hajný, bydleli jsme u lesa u lesa v hájence. V den vpádu nacistického vojska do Újezda jsme byli všichni na návštěvě ve vesnici u p. Paška, odkud jsme viděli příjezd německých obrněných vozidel na nádvoří zdejšího zámku. Protože otec uměl dobře německy, zaslechl německého důstojníka, který dával vojenské hlídce a ordnerům s páskami na rukávech rozkaz, aby na místě zastřelili otce, a to jako ruského vyzvědače, a celou rodinu zajistili ve sběrném táboře.
Po vyslechnutí jejich rozmluvy odešel otec s námi do hájovny, kde vzal pouze kazetu s rodinnými dokumenty a jen s tím, co jsme měli na sobě, jsme utíkali již za šera z domu do lesa. Ještě jsme zahlédli přijíždějící vojenská auta s Němci. Utíkali jsme kolem chatových kolonií u řeky Mže (pod dnešní přehradou Hracholusky). Dvakrát musel otec s námi dětmi i matkou přebrodit Mži. Museli jsme se dostat přes asfaltovou silnici, která tvořila demarkační čáru mezi okupovaným územím. Na silnici stály německé stráže ve vzdálenosti asi 50 m, aby znemožnily útěky k Plzni. Než jsme se k této silnici dostali, museli jsme se blížit za tmy přes pole a louky, po kterých přejížděly kužely světla světlometů a ve chvíli, kdy nás objevily, rozštěkaly se kulomety.
Nikdo z nás však nebyl raněn, doplazili jsme se těsně k silnici, kde otec vyčkal chvilky, kdy se stráže od sebe co nejvíce vzdálily, převedl nás přes silnici do neobsazeného území. Dostali jsme se do Plzně ke známým, kteří nás ubytovali ve sklepní místnosti. Druhý den nás děti otec odvezl vlakem na Moravu do Žabčic k matčiným rodičům, kde jsme zůstali asi rok, než rodiče dostali práci a trochu se zajistili.
Asi za čtrnáct dní po našem útěku poslal otec matku s přáteli nákladním autem pro náš majetek. Celý dům včetně veškerého zvířectva byl místními Němci vykraden. Při zpáteční cestě prázdným autem odvedli ordneři matku na obecní úřad, kde ji zmlátili, zavřeli do sklepa a nechali bez jídla a vody asi dva dny, dokud jim nepodepíše, že si vše v pořádku odvezla. Tak pod nátlakem podepsala. Pak ji odvezli na hranici okupačního pásma, odkud musela jít až do Plzně pěšky.
Hubert Hoger, tehdy Újezd nad Mží
***
V roce 1938 jsme bydleli v Liticích na Plzeňsku, mně bylo deset let. Jednoho říjnového dne se objevili němečtí vojáci a my děti jsme byli u všeho, co se dělo.
Viděla jsme, jak ti Němci, kteří v Liticích pokojně žili, se najednou změnili; na každém domě visel německý prapor a německé vojáky vítali jako osvoboditele. Byla jsem u toho, když místní hostinský a řezník vyvalil sudy piva a přinesl salámy a hostil vojáky vším možným.. Místní Němci snášeli československé vlajky na náves a tam je spálili. Od Plzně přicházel náš čs. Voják a oni se na něho vrhli, trhali mi knoflíky na uniformě, až ji celou zničili a já, celá vyděšená, jsem se na to dívala. Naše parta dětí si řekla, že se musí něco udělat, že se budeme bránit. Tak jsme si nakoupili naše vlaječky a všem Němcům jsme je zastrkali do oken.
U domu, kde jsem bydlela, byla stodola, a tam ubytovali německé vojáky. Za domem byla louka s kompostem a my děti jsme si z něho udělali bunkr s pozorovacím okénkem. Ale dlouho jsme se z něho netěšili. Za naši maminkou, která uměla německy, přišel německý důstojník a řekl, že je to provokace, že to nebude trpět, vytáhl pistoli, jinak že nás zastřelí. A že to myslel vážně, jsem poznala z toho, jak dlouho ho maminka přesvědčovala, že jsme děti, takže z toho nemáme rozum.
I když jsme byly jenom děti, přece jen jsme chápaly, že se v té době děje něco strašného. Pak se jednoho dne u nás objevil obecní policajt s nařízením, že se musíme do 24 hodin vystěhovat.
Blažena Šebková, tehdy Litice
***
Patřím mezi Čechy vyhnané v roce 1938. Bydleli jsme tehdy v Nýřanech. Mně bylo třináct let, sestře devět let. Otec byl tehdy mobilizován a někde na hranicích. Takže se sama maminka musela s námi do večera, tj. do 24 hodin, vystěhovat. Bylo to hrozné. Dobře si to pamatuji. Přeji si, aby to již nikdy nikoho nepotkalo!
J.J., tehdy Nýřany
***
Také naše rodina se musela v roce 1938 vystěhovat. Bydlela jsem tehdy s rodiči v Nýřanech. Bylo mi sice jen devět let, ale dodnes si vše dobře pamatuji.
Můj otec byl v té době na vojně a maminka byla se mnou a mou sestrou v Nýřanech, když přišel rozkaz vystěhovat se, a to do 24 hodin. Pamatuji se ne ten zmatek, kdy nebylo k sehnání auto, které by nás odstěhovalo. Pak přijel můj otec, který sehnal autobus, ovšem všechny věci jsme do něj přece jen dát nemohli.
Pamatuji si na to, jak lidé vezli jen několik nutných věcí na vozíčku a v nejbližších obcích za zabraným územím prosili dům od domu o ubytování.
Radomíra Lišková, tehdy Nýřany
***
Naše rodina – rodiče a my čtyři dcery – žila od roku 1933 v Nýřanech. Otec byl vedoucím prodejny firmy Baťa a mé dvě starší sestry tam byly prodavačkami. Mně bylo v roce 1938 šestnáct let a studoval jsem, nejmladší sestra byla osmiletá.
Do zabrání se v Nýřanech žilo pokojně a přátelsky, dá se říct, že v sousedské úctě. Nerozlišovalo se, kdo je Čech a kdo Němec. Němci uměli česky, měli své německé školy a všude byly česko-německé nápisy. Takže se jim žilo velmi dobře v naší zemi. My jsme je ctili jako rovnocenné spoluobčany se všemi jejich právy – to nemohou popřít! Provinili se na nich až Hitler a Henlein, kteří je zfanatizovali svými projevy o nadřazené rase a jejích právech. Já osobně jsem žasla, s úžasem zírala na jejich proměnu a nechápala, jak je možný takový zvrat v jednání. Dříve normální slušní sousedé přestávali být „lidmi“. Svět cti a slušnosti se zbortil. Nejhorší to bylo v září 1938.
Všichni Češi v Nýřanech žili v panice. Nikdo jim nedovedl říct, kde bude hranice, zda před městem, v polovině Nýřan nebo až za nimi. Baťa to však přesně věděl – včas zachraňoval svůj majetek; museli jsme všechno zboží a inventář zabalit a odeslat.
Jedna vzpomínka z mé mysli snad nikdy nevymizí. Tenkrát byl v Nýřanech sraz henleinovců ze západočeského kraje. Nejdříve ukřičené, fanatické projevy a pak lampionový průvod. Ta hrozná masa lidí valící se ulicí, zfanatizovaná a hrůzná, vyřvávající hesla, vyvolávala děs, strach a pobouření v mé mladé mysli. Proč dělali sraz v Nýřanech, kde bylo jen pár německých rodin? To, aby u demarkační čáry prezentovali svou moc a sílu a nahnali nám strach?
Po příchodu německého vojska docházelo k dalším projevům nenávisti. Henleinovci povalili pomník horníků, postavený před radnicí. Proč? Čím se tito mrtví horníci provinili? Pak byla na řadě židovská synagoga. Zprvu se ozývaly rány a hřmot, jak v ní házeli na hromadu lavice, knihy, historické obrazy atp., vše pak polili a zapálili. Synagoga vzplála, plameny šlehaly do výše a praskot se mísil s křikem Němců.
A jaká byla moje reakce na zabrání? Nosila jsem čepici „masaryčku“ a nad štítkem trikoloru. Provokativně jsem se v í producírovala a „zviditelňovala“ tak své češství. Od maminky, která žila v mládí ve Vídni, jsem se naučila „řeči“ určené německým vojákům. Jako – jakým právem jsou ono zde, tady je naše česká země a my Češi jsme tu doma. No a moje „Ich bin stolz darauf, das ich Tschechin bin“ mně utkvělo dodnes v paměti. Později následoval trest – odebrání propustky a „kenkarty“ na dojíždění do školy v Plzni. Jaký byl důvod?
Byl zákaz převážet české noviny. Samozřejmě, že jsem měla v tašce český časopis Kino. U kontroly jsem hlásila, že to nejsou noviny, ale jsou tam jen ukázky z filmů a herci, a to i němečtí, američtí atp., ale zbytečně. A tak mne, šestnáctiletou, ještě německá kontrolorka pokořila rozkazem vysvléci se ze šatů. Tím také skončilo moje dojíždění za studiem do Plzně.
V té době jsem byla i po nějakou dobu sama doma jen s osmiletou sestrou; naši už byli v Plzenci a zařizovali možnost vystěhování. Přišel další šok. Jednou v noci rána a bušení na domovní dvéře. Přišli němečtí vojáci. Pamatuji ty boty šlapající po neonových písmenech firmy Baťa, rozložených v prázdné prodejně. Slyším dodnes to chrupající sklo pod jejich nohama a tu hulákající němčinu. To nebyli lidé, lidé by viděli ten děs v dětských očích a zen otazník proč, proč jen to všechno. My byli bez šance, bezbranné proti hulvátství fanatiků.
V obsazených Nýřanech jsme nemohli zůstat. Baťova prodejna byla zrušena a otec a sestry přišli o zaměstnání. Odstěhovali jsme se tedy do Starého Plzence, kde otec sehnal opět místo vedoucího prodejny fy Baťa.
Emilie Železná, tehdy Nýřany
***
Narodila jsem se v roce 1924 v Sulislavi, okres Stříbro. Tato vesnička zůstala českým ostrůvkem i za protektorátu. Oba moji rodiče pocházejí ze Sulislavi, a pokud vím, i jejich předkové. Můj otec byl vyučený tesař, pracoval na různých místech, pak ve Stříbře. Když se oženil, postavil si ve Stříbře domek a veškeré práce ze dřeva si udělal sám. V roce 1928 jsme se stěhovali do našeho nového domku, kam přibyli ještě bratr a sestra. Po čase se kolem nás rozrůstaly další domky, sousedé i kamarádi byli Němci. Velice dobře jsme s nimi vycházeli Nikomu z nich nevadilo, že jsme chodili do české školy a do Sokola. Můj otec byl organizován v sociálně demokratické straně a v odborech, byl členem Národní jednoty pošumavské a nikomu to nevadilo.
To se však změnilo, když se objevil Henlein. Německé děti se nám začaly posmívat, přestaly s námi kamarádit, někdy i na příkaz rodičů. Stalo se mi, že otec mé kamarádky na mne plivl. Bylo mi tehdy čtrnáct let. Henleinovci se začali srocovat, s křikem táhli městem a házeli kameny do oken Čechů. Kolikrát jsme nemohli jít spát, stáli jsme v kuchyni s uzlíčky nejnutnějších věcí a čekali, budeme-li muset utéct, nebo počkat, až se henleinovci vyřvou a odejdou. V té době už otec dostal místo na poště ve Stříbře, a tak když se zabíraly Sudety, odešel s poštovním úřadem do Plzně.
Jelikož jsme neměli kam jít, zůstali jsme zatím ve Stříbře a otec slíbil, že nás co nejdříve odveze do Plzně. V den, kdy Němci okupovali Sudety, jsme šli do Sulislavi k babičce a s hrůzou jsme se vraceli domů. Avšak několik dní nás Němci nechali na pokoji.
Jednoho dne ráno asi v 7 hodin přišlo gestapo s místním výrostkem, my děti byly ještě v posteli. Řvali na maminku, celý barák prohledali, nás z postele vyhnali a nakonec chtěli mluvit s tátou. Maminka mluvila německy špatně, a tak musela vyslechnout mnoho hrubostí a nadávek. Táta přišel z Plzně v sobotu večer, maminka ho prosila, aby se zase hned do Plzně vrátil, ale on odmítl, že nikomu nic neudělal. Hned druhý den v pravé poledne přišlo gestapo znovu a otce sebralo. Pár dní byl ve vězení ve Stříbře a pak ho převezli do Asmberku.
O naši rodinu se nikdo nestaral, maminka byla bez prostředků, pomáhala nám babička, která měla malé hospodářství. Můj bratr a sestra museli jít do německé školy, protože česká byla zrušena. Všude námi pohrdali. Na Štědrý den dopoledne se nám táta vrátil, úplně zničený. Pamatuji si, že bratr utíkal do lesa pro stromek a snad to byly naše nejkrásnější vánoce!
Hned v lednu se otec vrátil do Plzně, byt pro nás sice neměl, ale nastěhovali jsme se k našemu strýci, který také s rodinou utekl ze Sulislavi. Strýček měl tři děti a obýval jednu místnost, kam jsme přibyli i my, tři děti a rodiče. Spali jsme na zemi, tísnili jsme se, ale byli jsme šťastni. Ze Stříbra jsme si odstěhovali nábytek, jinak jsme domek opustili. V domku, kde jsme ve strýčkově místnosti nějaký čas žili, otec udělal ze stáje také jednu místnost, a tam jsme byli až do konce války. Zavedl si tam elektřinu, ale vodu jsme do bytu nosili.
Moc hezky nás místní lidé nepřivítali. Když maminka slyšela, jak hubují, cože tady ti uprchlíci chtějí, proč nejsou doma, tak se rozplakala. Když jsme se po válce vraceli do Stříbra, tak zase plakaly sousedky, že nás ztrácejí
Do našeho domku ve Stříbře jsme se vrátili asi v červenci 1945 (do té doby tam byli američtí vojáci). Nikdy nemohu zapomenout na to, co jsme vytrpěli.
A.J., tehdy Stříbro
***
Od roku 1934 jsme žili v obci Číhaná, tehdy okres Stříbro. Moje matka byla majitelkou zemědělské usedlosti a cca 15 ha půdy, na které hospodařila. Otec pracoval jako revident Čsl. obilní společnosti.
Navštěvoval jsem v Číhané českou jednotřídku, kterou s velikými obtížemi udržovala Národní jednota pošumavská. Řídící učitel, český vlastenec Antonín Rill, měl ve škole asi 10-12 žáků, z toho 2-3 Němce. Ti měli v obci vlastní německou obecnou školu nejméně s 80 žáky. Farní římsko-katolický kostel spravoval německý farář z řádu tepelských premonstrátů. Kaplan, rovněž z tohoto řádu, učil náboženství na naší české škole. Byl to Němec z české matky, přátelsky nakloněný Čechům, a mluvil perfektně česky. Starý farář byl hodný člověk, obřady však byly v němčině.
Moje rodina nemá žádné zkušenosti se soužitím Čechů s Němci v období do nástupu Hitlera k moci, protože jsme se přistěhovali do pohraničí až v roce 1934. V naší obci jsme až asi do roku 1937 nezažili výraznější výstřelky domácích Němců. Starosta, Němec, prý sociální demokrat, zemědělec, byl v celku loajální. Výraznější henleinovci (až na dva) v obci také nebyli. V Číhané tehdy žilo něco přes 200 občanů, z toho českých rodin bylo jen několik (my, řídící učitel, cestář, poštmistr, dva četníci, kočí). Pak tu byly ještě dvě smíšené rodiny (muž Němec), které po Mnichovu v obci zůstaly.
Všichni Češi byli vyhnáni. Větší problémy měl tehdy pouze český řídící učitel, upřímný vlastenec, organizátor různých akcí, jako zapálení hranice k výročí umučení Mistra Jana Husa, vzpomínka k 85. Narozeninám TGM apod. Vím, že jej mladí henleinovci několikrát napadli a zpolíčkovali. V roce 1938 bylo proti četnické patrole (chodili ve dvojici s nasazeným bajonetem) jednou vystřeleno. Naštěstí nedošlo ke zranění Já jsem se tehdy kromě několika českých kamarádů stýkal i s německými hochy. Ti nemluvili česky (mám dojem, že se v jejich německé škole asi čeština nevyučovala), takže jsme byli nuceni se spolu dorozumívat německy. Docházelo samozřejmě k obvyklým klukovským rvačkám, ale nedalo se říci, že jejich příčiny tkvěly v národnostní problematice.
V roce 1937 přijel na prázdniny mladý student z Karlových Varů v krátkých kožených kalhotách, bílých podkolenkách, ozdobený chrpou, který v několika dnech strhl na sebe pozornost německých vesnických chlapců, kteří se od té doby od nás distancovali. Od samého začátku však bylo znát, že Němcům příliš nevyhovuje, že mají v obci jediného českého hospodáře. Jejich chování bylo v té době ještě „v normě“. Horší a daleko nebezpečnější bylo, že ve styku s úřady a bankami jsme nenacházeli větší porozumění. Převážná většina úředníků byli Němci, jejichž cílem bylo vrátit náš majetek do rukou Němců (hospodářství jsme zakoupili od Němce).
Matce se podařilo získat autodopravce z Plzně, který byl ochoten odvést ve stanovené lhůtě naše svršky. Cestou (poslední den lhůty) nás zastavil zoufalý dělník se svou početnou rodinou a prosil o naložení jejich skromného majetku, neboť jeho dopravce na poslední chvíli odmítl. Matka přemluvila našeho autodopravce, aby žadateli vyhověl.
Po celou dobu války jsme neměli z našeho majetku žádný příjem. Po jejím skončení jsme nalezli hospodářství vyplundrované, bez dobytka a zásob, pole zanedbaná. Vyčíslit škody vůbec nedokáži.
Ing. Miroslav Zahrádka, tehdy Číhaná
***
Poprvé byla matka s mým otcem vyhnána v roce 1918 z Temešváru, kde tehdy žili. Maďaři tenkrát vyhnali všechny, kdo nebyli Maďary. Moji rodiče tedy odešli do Čech, kde měli své rodiny.
Podruhé vyhnali matku (otce jsem už neměl) henleinovci z Plané u Mariánských Lázní, kde od roku 1929 spravovala hlavní sklad kuřiva pro tehdejší okres Planá. V den, kdy vstoupila německá armáda do města, vyhnali funkcionáři NSDAP matku z trafiky a ze skladu kuřiva (ve skladu bylo za 25 000 Kč zásob, v trafice pak jen za nábytek a denní zásobu činila škoda 5 000 Kč). Nedostala žádné finační vyrovnání, ačkoli tyto položky musela složit jako kauci při převzetí trafiky. Šla domů s prázdnýma rukama – postup tedy byl stejný jako při zabavování židovského majetku. Jako Češka neměla možnost dovolat se spravedlnosti. V té době obnos 30 000 Kč nebyl zanedbatelný, ale bylo to „právo vítězů“. Další život pak bylo šikanování, dokonce ani na pozdrav jí dříve dobří sousedé neodpovídali. Pak jsem našel možnost přestěhovat ji do Čech.
Hůře dopadli rodiče mého kamaráda a spolužáka Karla Filípka, kteří v Mariánských Lázních postavili ubytovací lázeňský dům naproti ruskému kostelu (pozdější Balneologický výzkumný ústav Mariánské Lázně). Ten soukmenovci pana Neubauera obsadili, majitele vyhnali, ponechali jim v bance dluhy, které vznikly při výstavbě domu, kdežto výnosy z provozu inkasoval někdo z oněch „čestných“ Němců. Takových podobných případů byla nekonečná řada.
J.K., tehdy Planá u Mariánských Lázní
***
Narodil jsem se roku 1912 v pohraničí, ale vyrostl jsem a od svých dětských let i bydlel v Žatci a až do poloviny září 1938 pak v Chebu. Po Hitlerově projevu v Norimberku 12. září 1938, ve kterém ostře napadl ČSR a prezidenta Beneše, provedli henleinovci v Chebu puč, a tak jsem musel s rodinou ještě v noci město opustit.
Otto Hrádek, tehdy Cheb
***
Otec žil od roku 1930 v Chebu, kde pracoval jako úředník v České záložně, matka byla v domácnosti.
Češi žili odděleně od Němců. Pro Čechy byl český obchod, záložna a holič ve státním domě; české divadlo bylo v jedné ze dvou hospod.
Zpočátku bylo soužití s Němci celkem dobré. Po štvavých projevech henleinovců však docházelo k provokacím a násilnostem.
Při opouštění Chebu doprovázel mě a maminku otec na nádraží. Musel v Chebu ještě zůstat a likvidovat materiály České záložny. V blízkosti nádraží se již střílelo a my jsme se hrozně bály. V Chebu jsme vlastnili polovinu rodinného domku, který naši v roce 1933 koupili za 45 tisíc korun. Ten byl při náletu částečně zničen a byt byl neobyvatelný.
Do Chebu jsme se vrátili v r. 1945, koupili jsme si jiný rodinný domek, ale i ten byla poničený, a tak jsme ho museli opravovat.
Marta Samková, tehdy Cheb
***
Moji rodiče bydleli v Chebu asi od roku 1920. Já i můj o šest let mladší bratr jsme chodili do české školy, měli jsme kamarády z českých, německých i smíšených rodin, nakupovali jsme v českých i německých obchodech, měli jsme řadu přátel. Otec byl státní zaměstnanec. Vše bylo normální do doby, než Henlein a Hitler své soukmenovce vyškolili. Naši kamarádi se změnili v zuřivé bestie. Naši nás museli do školy vodit. Celé noci nám henleinovci vyřvávali pod okny, házeli kameny , vyhrožovali a my, ve své vlasti ponižovaní a opovrhovaní, utíkali do vyšších pater domu a třásli se o život. Němečtí obchodníci najednou Čechům nic neprodali, byť se předchozí roky mohli úctou přetrhnout. Moje hezká, mladá maminka onemocněla z toho, když na ní řezník zařval „česká svině“.
Věčné ječení „Heim ins Reich“. Proč nejsou teď spokojeni s tím, co tolik chtěli? Kde je tedy jejich domov? Máme snad ještě dnes klást našim dávným panovníkům za vinu, že v rámci osídlení našich pohraničních oblastí sem pozvali německé řemeslníky jako hosty a ti se nám v roce 1938 tak „královsky“ odměnili?
Rozbili nám republiku, nás hnali za nepředstavitelného řevu, střelby a kopanců jako divou zvěř. My děti jsme s matkou utíkali na nádraží, ona v té vřavě, kdy kolem nás pleskaly kulky, odhodila malý kufřík s našimi věcmi. K babičce jsme přijely jen s tím, co jsme měli na sobě. Otec se ze služby vrátil do bytu, který byl vykradený. Byli jsme žebráci, stále vyděšení, pomalu odvyklí normálnímu životu.
Jarmila Volicerová, tehdy Cheb
***
Od roku 1924 žila naše rodina – rodiče, dva bratři, sestra a já v Chebu, kde otec byl zaměstnán ve výtopně ČSD. Byl zapojen do všech hraničářských spolků, nejvíce však pracoval v Sokole, kam celá rodina chodila cvičit do nově postavené české školy. Bydleli jsme v drážních domech, obydlených dalšími českými rodinami, takže jsme žili v kolektivu a v pohodě.
Při cestě do školy jsme byli často napadáni nadávkami a útoky německých výrostků, což se nástupu Hitlera k moci stupňovalo. V roce 1936 bylo už útočení na Čechy velmi ostré, přičemž henleinovci hlásali do světa vymyšlené zprávy o útocích českých vojáků nebo policistů na „ubohé Němce“.
V září roku 1938 zasáhla střelba z hotelu Welzel na nádražní budovu dva české železničáře. Pak byla situace taková, že některé rodiny hledaly záchranu ve vnitrozemí.
Koncem září jsme s maminkou odjeli do Mirotic k otci známého četaře, kde jsme nějaký čas pobývali. Otec se vrátil do Chebu předávat služební věci a zařizovat přestěhování bytu. Nechtěla bych něco takového znovu prožít.
***
V roce
1936 jsem byl v Chebu na vojně. Už tehdy jsme měli co dělat s ordnery
a henleinovci. V roce 1938 jsem byl jako strážmistr u Stráže obrany státu
v Tachově, Aši a Kraslicích, kde byl velitelem major František
Helvín. Zde jsme zažili útoky
henleinovců, u druhé čety byli například zastřeleni dva vojíni při střežení
stanice. Byl jsem na hranicích po celou dobu mobilizace. Stěhovali jsme naše
lidi ze Sudet, takže jsem dobře poznal, jací Němci jsou.
***
Narodila
jsem se v roce 1921 a jsem ze smíšeného manželství – matka byla Němka a
otec Čech. Prožila jsem ve svých sedmnácti letech pohnuté doby
s henleinovci. Kdyby landsmanšaft raději mlčel a netahal na světlo Boží,
co bylo. Bydleli jsme ve Svatavě, pár kilometrů od Habartova, kde henleinovci
řádili obzvlášť krutě. Pamatuji se dobře na to, když vykřikovali „Heim ins
Reich“, nebo Eins zwei drei, nieder mit der Tschechei“. Ten večer po Hitlerově
řečnění byli soukmenovci na koni, ihned vyrazili v bílých podkolenkách a
chovali se arogantně. Všichni Němci však nebyli stejní.
Byly
tady dva tábory – henleinovci a pak Češi s německými sociálními demokraty
a komunisty. Scházívali jsme se jednou týdně v české hospodě, zde se
společně hrály všelijaké hry.
Bylo
to myslím v září, když nás němečtí antifašisté upozornili, že kdo chce
odjet, musí hned do Falknova (dnes Sokolova), kde jsou přistaveny vlaky. Vzali
jsme si to nejnutnější a sedli do vlaku. Vlaky byly přeplněné, ti staří seděli
a my mladí jsme stáli na plošinkách mezi vagóny. Nás vyložili v Nížboru u
Berouna, kde jsme dostali na zámku ubytování a pohoštění – bílou kávu a suchý
chléb. To však byla pro nás ta nejlepší hostina. Asi tři rodiny na zámku
zůstaly a ostatní se časem rozjeli k příbuzným, žijícím ve vnitru
republiky. Také jsme pocítili lidskou nenávist, že mamka byla Němka. U nás se
však převážně mluvilo česky, protože mamka češtinu dobře ovládala. Měli jsme
jen české školy a já se cítila jen jako Češka. Když jsem po válce nadávala na
Němce, maminka se slzami v očích řekla: „Miluško, vždyť já za to nemohu“,
ale já ji uklidňovala, že ji mezi ně nepočítám. Všechno maminčino příbuzenstvo
bylo též vystěhováno. Nějaký rok po válce přijel na návštěvu maminčin bratranec
a řekl: „Češi nám nic lepšího nemohli udělat, my se teď máme moc dobře, i když
jsme měli těžké začátky.“
***
Jako
příslušník Sboru finační stráže jsem byl zařazen na oddělení finanční stráže
v Siberbachu, nyní Stříbrná, okres Sokolov.
Ubytování
jsem měl privátní v domě německé rodiny. Normální hraniční službu jsem
vykonával až do doby ohrožení nacistickými bojůvkami a vyhlášením stanného
práva. Často jsme byli napadáni skupinami dobře vyzbrojených henleinovských
ordnerů a museli se bránit i zbraněmi.
Naše stanice byla přepadena a vypálena, takže jsme potom užívali stanici
místního četnictva. V této době jsme byli všichni zařazeni do Stráže
obrany státu a podléhali velení v Kraslicích, kam jsme byli později
přemístěni a ubytováni.
Hájili
jsme svou vlast před nájezdy místních, ale i z druhé strany hranic
přicházejících nacistických hrdlořezů. Po přepadení četnické stanice a stanice
finanční stráže a zajetí jejich příslušníků ve vedlejší obci Schwaderbach (nyní
Bublava) dostalo naše třináctičlenné družstvo příkaz zajaté osvobodit a stanice
opět zprovoznit. Pod rouškou noci jsme se doplazili až ke stanici, kde měli být
uvězněni. Velitel vrchní strážmistr Novák rozdělil družstvo na dvě obchvatné
skupiny a s výkřikem „Hände hoch!“ jsme vyrazili ke vchodu budovy. Těsně
poté se rozpoutalo hotové peklo.Prostor byl ozářen světelnými raketami,
z oken budovy dopadaly granáty, z okolních domů po nás stříleli ze
samopalů a kulometů.
Těsně
před velitelem vybuchl granát a on vlastně svým tělem zachránil můj život,
jelikož jsem byl dva kroky za ním. Současně při této akci padl další člen
družstva a kamarád četnický strážmistr Josef Brčák. Spolu s příslušníkem
četnické školy Farberem, který byl zákeřně zabit již odpoledne, mají v Bublavě
pomník. Několik z nás zbylých utrpělo různá zranění, což se u mne později
projevilo ztrátou zraku levého oka.
Prožili
jsme mnoho přepadových útoků ze strany sudetoněmeckých ordnerů, včetně masakru
v Anenském údolí mezi Kraslicemi a Jindřichovicemi. Tehdy nám bylo ve
večerním rozkaze oznámeno, že v obci Habezbirg (Habartov) byla ordnery
přepadena četnická stanice, její příslušníci zavřeni do sklepa, kam byla
napouštěna voda, a ti, kteří se chtěli zachránit před utopením a vylézali
okénkem u stropu, byli rozkopáváni krumpáčem. Jejich ženy byly údajně voděny
nahé na provaze z jednoho konce vesnice na druhý. Sám jsme však toho
svědkem nebyl.
Uložený
úkol osvobodit zajaté příslušníky ve Schwadenbachu jsme nesplnili, ti byli
totiž již dříve zbiti a odvlečeni na druhou stranu hranic do Sachsenbergu.
Samotná obec byla obsazena mnoha dobře vyzbrojenými ordnery.
Od
vypuknutí tohoto zběsilého honu henleinovců po všem, co bylo české, jsem se již
do svého bydliště nedostal. Zůstalo mi pouze to, co jsme měl v poli na
sobě. O veškerý majetek jsem tak přišel.
K.H., tehdy Stříbrná
***
Jsem
jednou z mnoha, kdo museli opustit Sudety, přestože se nám tam dobře žilo
i s Němci.
Bylo
to ve Falknově - nyní Sokolov. Chodila
jsem do Sokola, ráda vzpomínám na pěkné slavnosti, na besídky. Češi stále něco
pořádali. Žili jsme tam 13 let. Táta byl voják z povolání, bydleli jsme ve
státním u kasáren. Po obecné škole jsem jezdila do Karlových Varů do gymnázia,
ale když jsem byla v tercii, tak začali henleinovci s provokacemi.
Tátův pluk byl přemístěn do Myjavy, doma zůstaly ženy s dětmi. Bály se,
protože se situace přiostřovala. My s mámou, každá s menším kufříkem,
jsme odjely do Prahy k tetě, jinak jsme tam všechno nechaly. Když Němci
„Sudety“ zabrali, dovolili, aby si máma pro věci a nábytek dojela. Jela ještě
s jednou ženou, plná strachu. Nábytek a věci byly vystěhovány ve sklepě,
to lepší bylo samozřejmě vykradené, nábytek rozbitý, takže se matka rozmýšlela,
má-li to vůbec naložit.
Byla
to hrozná doba, byl to konec mých nadějí a plánů, život se úplně změnil. Vinou
Němců nemám opravdu dobré vzpomínky na mládí, stejně jako mnoho mých
vrstevníků, a tak mi není dobře, když slyším, že jsme Němce ze „Sudet“ vyhnali.
Vzpomínám si, jak vykřikovali, že chtějí do reichu.
***
Před
válkou jsme bydleli ve Falknově (dnešní Sokolov). Můj otec tam pracoval na
nádraží jako hradlař. Na stejném hradle s ním střídali další tři
železničáři, jeden Čech a dva Němci. Vzpomínám si, jak otec v době okupace
i po válce říkával, jací to byli všichni dobří kamarádi, jak si rozuměli a chápali
jeden druhého. To bylo do doby, než začal působit v Karlových Varech a
Chebu Konrád Henlein.
V tu
ránu se přátelství a kamarádství Němců změnilo v nenávist, ponižování a
šikanování. To trvalo až do doby, kdy jsme byli nuceni domov opustit. Tady snad
ještě poznámku, že jsme Falknov proti jiným vyhnancům opouštěli alespoň trochu
kulturně. Protože byl otec železničář, bylo mu umožněno odjet s veškerým
zařízením, když byl přistaven nákladní vagón, do kterého se vešly věci naší
rodiny a ještě jednoho železničáře.
Vůbec
nejhorší vzpomínku mám na to, co jsme zjistili po válce, když jsme se
z vnitrozemí jeli podívat do Sokolova. V roce 1936 mi ve věku tří let
zemřel bratr Karel. Byl pohřben na falknovském hřbitově a pochopitelně po dobu
okupace jsme neměli možnost se na hrobeček jet podívat. To jsme mohli až asi
koncem června 1945.
Bylo
velmi obtížné rozházené zbytky hrobu na hřbitově vůbec najít a pak hrobeček
znovu sestavit. Vzpomínám na pláč mé matky, otce, ale i na svůj. Tenkrát jsem
ještě moc nechápal, co se to vlastně kolem mne děje. Teprve později jsem
pochopil, že sudeťákům nebyly svaté ani hroby českých lidí, a to bez ohledu na
to, zda to byl hrob dospělého člověka či dítěte, jak to bylo v našem
případě. Všechny české hroby byly zdemolovány a zbytky rozházeny po hřbitově.
Vladimír Fišer, tehdy Sokolov.
***
Rodiče
žili od roku 1927 napřed ve Svatavě u Falknova (dnešní Sokolov), potom přímo ve
Falknově, kde byl otec četnickým strážmistrem. Starší sestra a já jsme chodily
do české obecné školy, obě jsme cvičily v Sokole, jako žákyně jsme se
účastnily různých sokolských nebo
školních vystoupení, také sletu ve Falknově, a jako rodina jsme chodili do
českého katolického kostela.
Bydleli
jsme u náměstí v nájmu u německé majitelky domu, vdovy a její starší
dcery. Byly to slušné osoby, politika je nezjímala, byly hluboce věřící a
k nám hodné. Pro nás to byla babička a slečna domácích a kdykoli jsme se
sestrou chtěly, směly jsme k nim přijít.
Byla
jsem malá a rodiče před námi nikdy nemluvili o politice. Že se děje něco
vážného, to jsme pochopily i jako děti, ale nerozuměly jsme tomu. Od nás bylo
na náměstí blízko a slyšely jsme, že se tam stále častěji shromažďují Němci,
halasí, něco provolávají, někdy zvonily i zvony. Četníci měli stále častěji
pohotovost a tatínka jsme doma moc neviděly. Největší rozruch nastal, když
přijel do Falknova Henlein nebo jiný předák sudetských Němců. To stáli četníci
celé hodiny v řadě v naší ulici, chladno-nechladno, déšť- nedéšť.
Museli být v pohotovosti. V ty dny maminka pořád vařila hrnce čaje a
četníci, stažení z celého okolí, byli vděční, že se trochu zahřáli. Stále
více se v ulicích objevovaly Němky v dirndlech, občas na nás
heilovali zvednutou pravicí, nebo vyplázly jazyk, ale my jsme věděly, že si
nemáme ničeho všímat. Chlapci chodili v kožených kalhotách a všechna
mládež v bílých podkolenkách. Už se s námi nekamarádili.
O
prázdninách 1938 jsme byli jako každoročně ve vesnici na Přešticku, kde jsme
měli malý domek. Jednu místnost pro sebe, nájemník měl kuchyň a pokoj. Vrátili
jsme se do Falknova koncem prázdnin a začala zase škola. Někdy počátkem října nás poslali ze školy
domů s příkazem se cestou nikde nezdržovat, nenechat se nikým
vyprovokovat. Došla jsem domů v pořádku. Potom přišel tatínek ze stanice a
řekl, ať maminka co nejrychleji sbalí do kufru nejnutnější věci, že je třeba,
abychom odjely. Většina českých rodin že už je stejně pryč. Maminka váhala.
Potom přišel tatínek ještě jednou pro nějaké teplejší oblečení a podivil se, že
tam ještě jsme. Řekl, že už se o nás nebude moci starat, protože všichni
četníci budou někam odveleni, ale nevěděl kam. Před polednem se u nás zastavil
jeden český železničář, že kolem poledne pojede z Falknova poslední vlak
vypravovaný českými železničáři do Plzně. Co bude potom, nikdo neví, ale že
máme určitě odjet.
Maminka
složila do kufru nějaké věci, my jsme dostaly příkaz, že musíme jít pořád před
ní, aby na nás viděla, a nejkratší cestou na nádraží. Tam byl nevídaný ruch a
shon. Český výpravčí mamince potvrdil, že ten vlak má skutečně přijet, má už
velké zpoždění a je přeplněný, ale že se do něj dostaneme, protože připojí
nějaký vagón. Do vlaku jsme se dostaly. Sestře udělali místečko lidé na lavici,
já jsem seděla na kufru a maminka stála v uličce, protože jinam se
nemohlo. Vlak všude postával, měli jsme všichni hlad a žízeň. Ve stanicích
vybíhali lidé alespoň pro vodu. Do Plzně jsme dojeli kolem půlnoci, a protože
se nádraží zamykalo, postávali lidé kolem svých kufrů nebo ranců před nádražím.
Do toho trochu pršelo. Neměly jsme v Plzni nikoho, tak jsme byly
připravené vydržet až do prvního ranního vlaku směrem na Klatovy. Nakonec nám
jeden plzeňský občan pomohl do starobince – chudobince. Na postel se tam sice
lehnout nedalo, ale byly jsme vděčné alespoň za střechu nad hlavou. Nevěděly
jsme, jestli je tam pitná voda, tak jsme měly žízeň dál. Asi dvě hodiny nato
nastal na chodbě ruch a přišlo mnoho lidí, někteří ani nebyli pořádně oblečeni,
a šli do 1. patra. Zřejmě zase odněkud přijeli. Byla nám zima a byly jsme rády,
když jsme se dočkaly rána a znovu jsme šli na nádraží. Odjely jsme na Přeštice.
Ubytovali
jsme se v našem vesnickém domku a brzy jsme zjistily, co nám všechno chybí,
protože jsme odcházely z falknovského bytu tak nakvap. Asi po dvou dnech
nás maminka přihlásila do místní školy.
O
tatínkovi jsme nic nevěděly. Maminka nám navařila na několik dní jídlo,
přikázala nám jít vždy ze školy rovnou domů a rozhodla se jet hledat tatínka.
Když přijela do Falkonova, potkal ji nějaký slušný Němec a řekl jí, ať se
snaží, aby ji nikdo nepoznal a aby co nejrychleji odjela, protože jména celé
naší rodiny jsou uvedeny v seznamu Čechů, kteří mají být popraveni.
Maminka pak postupovala podle míst, kam byla četnická stanice postupně
překládána, až se dostala do Rakovníka a odtud do posledního místa, do
Pavlíkova. Tuto vzdálenost už ušla pěšky a dověděla se, že falknovská četnická
stanice byla rozpuštěna.
Jeden
den přišel domů tatínek a druhý den po něm i maminka. O co jsme přišli,
nedokáži odhadnout, Tatínek ještě stačil předat klíč od bytu někomu od českého
vojska. Vojáci přišli do bytu, naložili, co viděli a jak uměli, a patří jim za
to uznání. Za několik týdnů jsme dostali avízo z dráhy v Přešticích,
abychom si odvezli nábytek. Na nějaké škrábance a podobně jsme samozřejmě vůbec
nehleděli.
Bydleli
jsme sice ve vlastní chaloupce na vesnici, ale 4 osoby v jedné místnosti.
Trvalo nějakou dobu, než se tatínkovi podařilo najít pro nájemníka náhradní
byt. Musel mu ještě zaplatit odstupné, stěhování a myslím, že dopředu nájemné
v novém bytě.
Odškodnění
jsme nikdy žádné nedostali. O tom, jak Němci zacházeli v září 1938
s Čechy, svědčí fotografie, kterou přivezl tatínek – rakve
s tělesnými pozůstatky českých četníků zavražděných Němci.
E.V., tehdy Sokolov
***
Nerada
vzpomínám na pobyt v bývalých Sudetech, zvláště pak na ty hrozné poslední
měsíce, které jsme tam prožívali od anšlusu Rakouska. Pracovala jsme ve
Falknově n. Ohří jako poštovní zaměstnankyně. Opouštěli jsme pracoviště 30.
září 1938, odjížděli jsme posledním vlakem, nechali jsme tam vše, měli jsme jen
nejnutnější věci v příruční kabelce. Běda těm, kteří se tam museli vracet
pro nábytek, ti si něco zažili. Vždyť už poslední měsíc - září - jsme se báli
jít do bytu, spali jsme na podlaze v ústředně. Nejhroznější dny byly po
20. září. Stále vidím těch sedm rakví vystavených v bývalé české škole
v Chebské ulici. Sedm zavražděných četníků z okolí, někteří měli
vytrhané nehty. Nejhorší boje byly v Habartově.
Měli
jsme stálé spojení s kolegy z Aše. Ti si také zažili svoje. Právě ve
dnech po 20. září přepadli ordneři poštu, zaměstnance vyhnali, cestou
k nádraží po nich plivali, fackovali je, odvezli do Selbu. Celé dva měsíce
byli nezvěstní. Mezi ordnery byli také naši němečtí spoluzaměstnanci..
Bylo
toho mnohem víc, ale ty nejohroženější zážitky jsem tu vypsala. Můžeme
odpustit, snad i zapomenout, ale rozhodně se nemusíme omlouvat, neboť víme, že
Němci vše vyvolali. Nikdy ať se nevrátí, protože za pár let by se mohlo to
opakovat ještě hůře.
***
Naše rodina žila ve Falknově n. Ohří, kde byl otec vlakvedoucím.
V době,
kdy se v Německu dostal Hitler k moci, nastala změna i v chování
našich německých spoluobčanů, např. nás začaly napadat německé děti, když jsme
šly ze školy. V paměti mi uvízl obrázek naší školní tělocvičny, kde byly
vystaveny rakve s těly našich četníků, zavražděných henleinovci při útoku
na četnickou stanici v Kynšperku. Tehdy byla také zavražděna jedna těhotná
žena, manželka jednoho četníka. Na tento zážitek z dětství nemohu nikdy
zapomenout.
***
Jsem
vyhnanec z Nového Sedla u Lokte. V roce 1938 jsme byli - moje maminka
a mí sourozenci – vyhnáni z našeho domova. Nelze ani vylíčit, co vše jsme
tehdy zažili.
Ve
dne v noci henleinovci bubnovali a na české občany řvali „český psi“,
„české svině“. Urážky našeho národa mi ještě dnes , když si na to vzpomenu, zní
v uších. Nemohu také zapomenout na jejich vyřvávání „Ein Volk, ein Reich,
ein Führer“ a „Wir möchten heim ins
Reich“. Tohle bylo na denním pořádku, tak co vlastně chtějí? Jsou doma
v reichu!
***
Bydleli
jsme v Sedlci u Karlových Varů ve strážním domku, neboť otec dělal
traťového pochůzkáře u ČSD.
Asi
v polovině září 1938 jsme museli uprchnout před Němci a odstěhovat se do
jižních Čech. Pamatuji se, že jsem si vzal s sebou pouze tříkolku. Matka
nesla v náručí mého dvouměsíčního bratra. Otec jako zaměstnanec ČSD v Sedlci zůstat. Přijel za námi až
později.
Veškeré
zařízení ve strážním domku zůstalo, nemohli jsme si odvést vůbec nic. Rodiče
začínali v Českých Budějovicích, opět znovu. Nedostali také žádné
odškodnění.
***
Rodiče
žili v Karlových Varech od dvacátých let. Otec, právník, byl zaměstnán u
celní a později finanční správy. Matka pracovala v mezinárodní telefonní
ústředně v Karlových Varech.
Jako záložní důstojník čs. armády bránil otec v září 1938 hranice Československa na Dunaji proti útokům Maďarů. Ze služby se vrátil až po okupaci v březnu 1939. Matka by byla v v září zajišťována nacisty jako rukojmí, později byly propuštěny.Rodiče optovali pro ČSR, a proto byli donuceni Karlovy Vary opustit. Mezitím mne odvezl strýc do Plzně, potom do Velkých Popovic a rodina se shledal v Českém Brodě..
Vzpomínám
si, jak vypadalo řádění henleinovců. Kolonáda trvale ověšen0a rudý prapory
s hakenkrajzem, podupaly parádemarš za
zvuků bubínku a píšťal nablýskané holinky oddílů SA. Provázel je nadšený křik.. Nacistky ječely „Es lebe uns´a Fuja!“. Děsili nás
pochodňové průvody zfanatizovaného davu, který řval svoje vyznání: Weg mit
Tsechen und Juden! Heim ins Riech! Wir
wollen Krieg!:
Henleinovci útočili na silnice, policejní stanice,
přepadali vojenské stráže., tloukli a
vraždili svoje odpůrce: Čechy, Židy a německé sociální demokraty. Odvlékali
rukojmí. Tuto Henleinovu nacistickou stranu volila převážná část německých
obyvatel.
To
všechno bylo pro mne těžké trauma znásobené válečnými a utvrzené
pozdějšími událostmi.
***
Můj otec dostal v roce 1936 definitivu jako okresní lékař do Karlových Varů.
Bydleli
jsem, rodiče a my dvě dcery ve vile Titania u židovské rodiny a tatínek se hned
účastnil českého života. Z a tu krátkou do
roku 1938 byl dokonce zvolen starostou Sokola, my se sestrou jsme
navštěvovaly českou školu. Ještě před zabráním pohraničí náš tatínek poslal
s osobními věcmi do Prahy, ale on jako pravý Čech a člen Sokola zůstal na
místě až do odjezdu posledního vlaku, kterým opouštěli Češi Karlovy Vary.
Dokonce ještě poslední noc hlídal s ostatními muži železniční most před
útoky Němců.
Utíkali
jsme pochopitelně jen s osobními věcmi, bez nábytku. Potom dostal tatínek
od Němců povolení, že si mohl odvézt, co se vešlo do jednoho stěhovacího vozu.
Musel předem předložit seznam věcí, do domu už nebyl vpuštěn, sporné kusy
nábytku mu ukazovali oknem. Celou dobu stál vedle něho Němec a čas naložení byl
pouze od rána do večera.Němci měli hlavně strach, aby otec neodvezl také
nábytek domácích, kteří jako Židé už předtím dům opustili a byli také, jako my,
v Praze. Nějakou věc se podařilo převézt, ale moc toho nebylo.
***
Jsem
rovněž jeden z mnoha lidí, kteří bylo vyhnáni z pohraničí, neboť jsme byli nuceni při vpádu nacistických
vojsk utéci do vnitrozemí. Celá naše rodina utíkala z městečka Perník u
Karlových Varů, kde jsme bydleli po několik let u železniční stanice. Při útěku
jsme zanechali na místě veškerý majetek, ošacení, zařízení ve třech místnostech
atd. Na cestu neznámo kam jsme si vzali pouze uspořené peníze a nejnutnější
potraviny. Útěk se uskutečnil posledním možným nákladním vlakem ve vozech
vystlaných slámou, aby každý z prchajících mohl ležet na zemi, neboť v té době se na vlaky s uprchlíky
střílelo. Po dlouhých útrapách jsme několik měsíců bydleli u tety v Oseku
u Hořovic, než nám byl přidělen byt v Kařízku u Rokycan.
***
Žili jsem v Nových Hamrech, kde byl můj tatínek na české škole řídícím učitelem. Maminka učitelka ručních prací, objížděla české školy, tj.v Horní Blatné. Perninku, Jelení, Nejdku, Nové roli, Staré Roli a v Nových Hamrech.
Jezdila
jsem do Karlových Varů do měšťanské školy: Tenkrát ještě jezdila parní
lokomotiva.. První vagón za lokomotivou byl obsazen děvčaty, druhý chlapci. Obě
národnosti jezdily vždy společně. Německá mládež jezdila do německých škol.
Když jsme se to zářijové odpoledně vraceli, chlapci v Nejdku přestoupili
do prvního vagónu mezi nás děvčaty. Mezi Nejdkem a Vysokou pecí jsou dva
tunely. Ten první ještě v Nejdku. Přes tímto tunelem trať přetíná silnici.
Po řečnění Konráda Henleina z ochozu Becherovka V Karlových Varech,
pokřikovali z oken domů v ulici před tunelem Němci s pravicemi
zdviženými k nacistickému pozdravu: „Sieg Heil“. Náš vláček se
v těchto místech ještě rozjížděl.. Stalo se, že němečtí chlapci
z otevřených oken již ze stanice v Nejdku vykřikovali „Sieg Heil“.
K Němcům v ulici před tunelem však naši chlapci vykřikli „Heil
Moskau“. Z oken po nich Němci házeli květináče.
Další
dny byl mezi chlapci již průvodčí a okna byla zavřena. Má škola byla
v Rybářích. Jednoho dne si ještě před vyučováním pozval náš pan ředitel
všechny třídy do kreslírny. Tam nám
oznámil,, že předešlý den měli učitelé ve sborovně školy schůzi.. Ten den právě
zase řečnil do rádia Adolf Hitler.. Tenkrát nebylo ještě v každé
domácnosti rádio, a tak Němci tento projev poslouchali shromážděni u nás
v Nových Hamrech pod amplionem před německou školou. Ale v noci po
projevu pochodovali zase Němci v Karlových Varech městem, stejně jako u
nás v Nových Hamrech, za hlasitého provolávání „Sieg heil“, Heil Hitler“.
Bydleli jsme na kopečku, takže jsme na pochodující Němce z oken dobře
viděli. Pamatuji na ženy v modrých šátcích uvázaných na „babku“. Ten ryk
jistě probudil každého.
Když
v Karlových Varech Němci uviděli v české škole ozářená okna,
pokřikovali před školou a vymlátili okna kameny. To nám náš pan ředitel řekl a ještě dodal, že
učitelský sbor uslyšel rozbitými okny křik a pláč dítěte. Byl to německý
chlapec, náš spolužák, který se vracel z lékárny, nesl léky nemocné
mamince. Pochodující němci ho poznali, u naší školy ho dohonili, hlavu mu
otloukali o zeď školy. Učitelé chlapce zachránili a ve sborovně ošetřili. Ráno
nám pan ředitel ukázal zeď zalitou krví našeho německého spolužáka.
V září
1938 jsme školu navštěvovali jen čtrnáct dní. Dobře se pamatuji na ten poslední
den. Bylo to v úterý. Ten den učila naše maminka v Nové Roli a
odpoledne ve Staré roli. Jezdila v prvním školním vagóně. Nejmladší sestra
jezdila do prvního ročníku právě otevřené měšťanské školy v Nejdku, prostřední
sestra do 2. ročníku gymnázia v Karlových Varech,.Vycházeli jsme tesy
všichni společně z domova na nádraží. Tatínek šel také již do své školy
v Nových Hamrech.V ulici pod kopečkem jsme potkali německého cyklistu,
dělníka slévárny dnešního Metalisu
Nejdek. Zastavil se a řekl, že se dnes nepracuje a ani se nebude vyučovat.
Tatínek však rozhodl, že tuto zprávu má školám oznámit školní inspektor, takže jsem do škol všechny
jely.
V první
zastávce, tj. ve Vysoké Peci, na děti ve školních vagónech čekal snad sám
ředitel místní papírny, jehož dcera navštěvovala rovněž gymnázium. Ředitel
gymnázia mu telefonoval, aby čekal u vlaku ve Vysoké Peci a poslal děti zpátky
domů, že je v ulicích v Karlových Varech nebezpečno.
Zastávka
ve Vysokých Pecích je v lesích.Dojeli jsme tedy do další stanice, tj. do
Nejdku. Tma jsme na nádraží čekali na vlak křižující se v Nové Roli
s vlakem, ze kterého jsme vystoupili. Za nádražím v Nejdku je fotbalové hříště. Tam jsem
viděl, jak Němci honili člověka, který před nimi utíkal. Kdo to byl, nevím.
Když
jsem se jednoho rána probudili, stráně kolem nás byly obsazeny ukrytými vojáky
Stráže obrany státu.Ten poslední den odpoledne
šla jsem s tatínkem ulicí pod naším kopečkem.Před námi skupina
vojáků a mezi vojáky a námi hlouček chlapců v krátkých šedých nohavicích,
v bílých podkolenkách s dýkou na opasku. Všichni hromadně na naše
vojáky plivali. Tatínek mi řekl: „ Vidíš, ti se nesmějí ani otočit, aby
nevyvolali incident“. Odpoledne jsme pak navštívili v našem sousedství
rodinu lesníka Málka.. Na protějším kopci okopávala políčko německá žena. Kolem
ní proběhli ordneři.. Po chvíli se u ní zastavili naši četníci. Ptali se jí –
pravděpodobně – po skupině ordnerů, avšak ukázala jim na opačnou stranu.
Druhý
den ráno pro nás přijeli a nákladním autem vojáci z Nejdku. Měly jsme
připraveny školní brašny se všemi učebnicemi, oblečeny jsme byly do dvojích
šatů, kabátů, v rukách uzlíčky. Z Nejdku jsme jely jen
s maminkou
vlakem
do Karlových Varů. Dojely jsme vlakem do Chodova, tam nás připojili
k rychlíkové soupravě z Chbu do Prahy. Cílem našeho útěku bylo
rodiště naší maminky v Běcharech u Českého ráje.
V Nových
Hamrech zůstal náš prastrýček, bratr našeho dědečka. Ten náš nábytek a věci,
které se podařilo zachránit, za námi později odeslal. Bylo mu 81 roků. Do
vnitrozemí se pak po roce musel s manželkou také odstěhovat.
A
mé dnešní zkušenosti? Dialog s mými bývalými spoluobčany by asi byl těžký.
Byla jsem jimi poučena, že koncentrační tábory neexistovaly, že to byly pouze
tábory pracovní!
***
Jsem jednou z těch, kteří byli v roce 1938 vyhnáni Němci ze svého rodiště a bydliště v Žatci. Také můj otec se narodil v pohraničí. V roce 1938 mi bylo deset roků, a tak jsem si vše velmi dobře pamatuji.
Vzpomínám
i na to, jak ještě v přespolním věku bylo jedno, kdo je Čech a kdo Němec.
Nebyly žádné vyhrocené rozdíly. Až později, když nastoupil v Německu
k moci Hitler a začala fungovat nacistická propaganda, ať rozhlasem, či
„spanilými jízdami“ po českém pohraničí nacistickými propagandisty v čele
s Henleinem, nastalo dělení a později i napadání českých dětí německou
mládeží. Hlavně organizovanou mládeží – turnery v hnědých košilích, v krátkých kalhotách a bílých
podkolenkách. Když např. při oslavách šel někdo v českém kroji, byl
fyzicky napadán. Také při českém odpoledním divadelním představení Fidlovačky
vnikli turneři do hlediště a napadli české děti.
Po
anšlusu Rakouska a mnichovské dohodě došlo k vyhrocení situace a začalo se
střílet. Rodiče mne odvezli do vnitrozemí k babičce a za pár dní přijeli
také.
Nemohu
popisovat vše, co se tehdy dělo. Je toho příliš a je to velmi smutné. Viděla
jsem matky s plačícími, hladovými
dětmi, tak jak to teď vidíme
z Jugoslávie; sedících na rancích na lounském nádraží, se
zavázanýma rukama – neboť jim Němci, než je vyhnali, strhali nehty. Také si
pamatuji na rodiny, které i rok žily v odstavených vagónech,
v ratejnách, pastouškách, neboť nebylo kam tyto utečence umístit, a to
nemluvím o jejich pracovním zařazení.
Pak
přišel březen 1939 a protektorát. Do Žatce jsem přijela až po válce, a to
začátkem června 1945. Celá rodina se šla podívat, zda je možno se vrátit do
svých domovů.Žatec byl strašně poničen. O tom teď nikdo nemluví, že Němci na
konci války ze msty zničili, co mohli, i když tam při ústupu zanechali německé
obyvatelstvo. Koupaliště vyhodili do vzduchu., tenisové kurty rozryli, stromy
v parku porazili. K.Š., tehdy Žatec
Redakce“ J.
Skalský
Připravil: dr. O. Tuleškov
Vydalo
Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Kruhem občanů České republiky
vyhnaných v r. 1938 z pohraničí jako svou 183. publikaci určenou pro
vnitřní potřebu vlasteneckých organizací. Praha, srpen 2006.
Webová stránka: http://www.ksl.cz E-mail: Vydavatel:@seznam.cz
Vyhnání
Čechů z pohraničí 1938
Vzpomínky
III.
***
Pocházím
ze smíšeného manželství. Otec byl Čech a matka sudetská Němka. Rodiče žili
skromně a v pohodě od roku 1919 v Měcholupech u Žatce, kde si otec
otevřel malířskou živnost. Matka pocházela z velmi chudé devítičlenné
německé rodiny a po provdání se vždy a ve všem hlásila k československému
státu. Moje sestra, narozená v roce 1921, chodila v Měcholupech do
české školy, mně bylo v roce 1938 šest let.
Až
do doby uchopení moci nacisty v Německu žily obě národnosti celkem
v pohodě. Pak se vše postupně zhoršovalo. Sudetští Němci, zfanatizovaní
Henleinovým štvaním, začali vše české bojkotovat. Také němečtí obyvatelé naší obce byli
henleinovskými letáky nabádáni, aby bojkotovali živnost mého otce.
Z pohraničí
jsme tedy byli doslova vyštváni. Sotvaže si rodiče za těžkých podmínek dostavěli
rodinný domek, byli nuceni jej ještě částečně zadlužený opustit. Za dočasný
pobyt si zvolili Slaný.
***
Také
moje rodina musela v roce 1938 při okupaci pohraničí opustit svůj domov.
Dne 26.11.1938 byl manžel říšskoněmeckou správou závodu z práce
propuštěn. Pracoval třináct let
v Ervěnické elektrárně. Já s dvouletým synkem jsem musela opustit bydliště hned po
oznámení, že Němci obsadí pohraničí, a odešla jsem k rodičům, kteří měli
ještě tři školou povinné synky.
Když
manžel konečně dostal práci u Elektrických podniků pražských, opět jsme
v Praze byt nesehnali a já byla stále s chlapcem u rodičů. Celé
zařízení bytu jsme zanechali v Ervěnicích. Časem nám bylo přestěhováno do
Panenské Týnice a uskladněno v sokolovně. Když jsme si je konečně měli kam
přestěhovat, notnou část věcí jsme již vůbec nenašli. Byl to neradostný úsek
života.
***
Bylo
mi tenkrát sice devět let, avšak hanebné vyhnání a nucené opuštění domova se
hluboce vrylo do mé paměti. Na to nelze zapomenout!
Utíkal
jsem se svými rodiči a se svým mladším bratrem z Krásného Dvora u
Podbořan, kde jsme museli zanechat všechny věci, protože nám normální
odstěhování nebylo umožněno. Vzali jsme si pouze to nejpotřebnější k životu, co jsme
mohli unést.
Odjeli
jsme k rodičům mého otce do Chotěšova u Stodu. Zde jsme se však dlouho
nezdrželi, jelikož sem rovněž přišli Němci a toto území zabrali. Takže jsme se
opět octli v hrozné životní situaci. Ještě dnes po tolika letech vidím,
jak Němci při svém příchodu začali zatýkat naše lidi a na nákladním autě je
odvážet. Utekli jsme do našeho vnitrozemí a ocitli se opět bez přístřeší,
opravdu skoro v beznadějném životním strádání, což ještě více zformovalo
moje vlastenecké cítění.
***
Naše
rodina žila v Petrohradě u Podbořan od r. 1914. Otec tam byl úředníkem na
panství hraběte Czernina. V roce 1922 jsme se přestěhovali do vesnice
Brody u Podbořan. V červnu 1927 otec náhle zemřel. Matka z toho vážně
onemocněla a byli jsme s bratrem na všechno sami. Pro nás se poměry hodně
změnily, zvlášť po stránce finanční.
V roce
1938 jsem jezdila do obchodní školy, bratr byl na vojně v Rakovníku.
Před
záborem začalo velké stěhování všemi možnými prostředky, jak se dalo, auty,
traktory. Měli jsme slíbený podnájem u tety v Praze, ale nepodařilo se nám
sehnat dopravu. Tak nás 6. Října okupovala německá armáda.
Za
pár dní nás přišli ordneři přemlouvat, abychom neoptovali pro ČR. Tedy matku,
neboť mně bylo teprve šestnáct let. Ne, řekla jsem mamince, přece jsme Češky.
Tak nám oznámili, že se musíme vystěhovat. Teta v Praze nám sdělila, že
byt už je obsazený. Bratr v Rakovníku nám však našel nouzový jednopokojový
byt v Kněževsi u Rakovníka, a tam jsme žili až do konce války.
***
Rodiče
žili v pohraničí od roku 1909, nejprve v Petrohradě, pak Sedčicích a
nakonec v Podlesicích . Otec byl hospodářským správcem u hraběte Czernina
v Petrohradě, měl gymnázium a
čtyřletou hospodářskou akademii, matka měla měšťanskou školu v Táboře.
V Podlesicích,
kde si rodiče zakoupili zbytkový statek, jsme byly jen tři české zemědělské
rodiny. Německá škola byla v místě, ale my jsme chodili od 1. třídy 4 km
pěšky do české menšinové školy do Vilémova u Kadaně.
Situace
se zradikalizovala v roce 1938. Po záboru území vtrhli Němci na statek,
kde zůstal jen otec, protože matku a sestru poslal již do Račiněvse u Roudnice
ke vzdáleným příbuzným. Já jsem tehdy studovala v Plzni. Jeden místní
slušný Němec se postavil k otci a řekl, že mu nesmějí zkřivit ani vlas na
hlavě.
Přišli
jsme tak o statek ve výměře přes 110 ha, na kterém pak po dobu války
hospodařila Deutsche Ansiedlungsgesellschaft se sídlem v Hamburku. Zabrala
jej v říjnu, takže tam zůstala celá úroda toho roku, mimo několik metráků
máku a chmele, která otec dodal již dříve do Hospodářského družstva v Lounech.
Z utržených peněz pak rodiče žili, než si najali statek v Nechybě na
Sázavě.
Matka
se sestrou odjely z Račíněvse k matčině sestřenici do Divišova u
Benešova, kam se pak přestěhoval i otec. Směli si odvést nábytek, který
uskladnili ve stodole, a žili v této rodině asi půl roku, než v obci
dostali jednopokojový byt. Tam pak žili do září 1940.
***
V září
roku 1929 jsem nastoupila jako učitelka domácích nauk v Prunéřově u
Kadaně.
Do
roku 1935 jsem žila klidně. Pak začali Němci vlivem Hitlera, Henleina a Franka provokovat a po zabrání
Rakouska vystupovali už zcela nepřátelsky. Příkaz z Prahy zněl: Buďte na
svých místech, neprovokujte. Chodili jsme tedy „po špičkách“. 14. září 1938 po
Hitlerově projevu nás Němci přepadli na nádraží – utíkali jsme do strání podél
řeky a trati do Klášterce n. Ohří. Stříleli, řvali „Heil Hitler“, Heim ins
Reich“ apod.
Za
několik dní jsme posledním vlakem – již ostřelováni – jeli od 6 do 24 hod. do
Rakovníka. Těžko všechno vylíčit, zbyl mi jen strach a strašná nedůvěra. Museli
jsme znovu začínat, nikdy jsme nic nežádali, byli jsme vděční, že jsme vyvázli
s holým životem.
***
Narodil
jsem se ve Spořicích roku 1914 a když jsme vyšel ze 4. ročníku měšťanské školy,
chtěl jsem se učit v huti Poldi v Chomutově elektrikářem, ale nebyl
jsem přijat. Zde v Chomutově bylo německé gymnázium a Češi jezdili do
gymnázia v Teplicích. Němcům se jejich gymnázium nelíbilo, tak jim stát
postavil nové a Češi jezdili dál do Teplic.
Na vojně jsem byl v letech 1936 – 1938. Naše rota byla v roce
1938 nasazena v Krkonoších na stavbu lanovky z Pece na Výrovku. U
našeho pluku bylo hodně Němců, a ti většinou zběhli s plnou polní přes
hranice do Německa.. Protože věděli, kde ležíme a hlídkujeme, tak po nás
stříleli.
Když
k nám vtrhl wehrmacht a my museli vyklidit Krkonoše, obce, kterými jsme
ustupovali, již byly ozdobeny jejich prapory a obyvatelé nám hrozili klacky,
košťaty a častovali nás nadávkami. Byl to smutný a bolestný pohled. Já,
narozený v tzv. Sudetech, jsem 14.10.1938 ukončil vojenskou službu. Když
jsem přišel domů, můj bratr Josef, který byl strojvůdcem ČSD, byl již
v Kralupech n. Vltavou a druhý bratr Karel byl zatčen gestapem.
Tehdy
jsem se dozvěděl, co se zde vše událo. Henleinovci chodili po vesnici a
přetírali české nápisy. Tehdy hlídkovali v noci po dvou osobách Češi, aby
zabránili Němcům v jejich počínaní. Toho dne měl hlídku můj bratr ještě
s p. Černým a chránili českou školu, ale henleinovci ho tak ztloukli, že
měl na hlavě tři tržné rány. Musel se ukrývat na půdě v seně. Když mu rány
začaly hnisat, šel k lékaři, a to až do Horní Vsi. Cestou se stavil u
známého naproti kadaňské škole, ale tam už však byli Němci a hned se ptali, jak
se jmenuje. Když jim řekl své jméno, už ho nepustili, protože ho měli na
seznamu, a tak ho odvezli do Chemnitz v Německu a potom do koncentračního
tábora v Dachau. Domů se vrátil až asi za dva a půl roku. A musel se pak
dvakrát týdně hlásit na obecním úřadě-
Rodiče chtěli evakuovat, ale neměli kam. Němci měli v úmyslu jejich
majetek zkonfiskovat, ale oni je předešli a vše předali dceři, která byla
provdána za Němce.
V roce
1939 jsem s rodiči optoval u Okresního soudu v Chomutově pro české občanství. Potom jsem v roce
1940 odešel do Pardubic.
***
Jako ruský legionář dostal otec v roce 1927 půjčku 260 000 Kč a bylo mu přiděleno 17 ha pozemků bez budov v Pesvicích u Chomutova, kam jsme se přestěhovali. Trvalo to dva roky, než jsme postavili obytné budovy a hospodářskou část.
V roce
1937 jsem narukoval do československé armády. V roce 1938 jsem byl
z armády propuštěn a vrátil se opět do svého bydliště do Pesvic u
Chomutova. My, co jsme se vrátili z československé armády, jsme museli
znovu do Chomutova k německé odvodní komisi. Jelikož jsem se hlásil jako
Čech, byl jsem propuštěn.
Do
roku 1939 jsme hospodařili v Pesvicích, odtud jsme ale byli Němci
vystěhováni bez náhrady. Vše jsme zde museli zanechat, mohli jsme si vzít pouze
nábytek.
Na
naše hospodářství dosadila německá osídlovací společnost Němce, který tam
hospodařil až do května roku 1945. Já jsem se navrátil hned 5. Května 1945.
Hospodářství však bylo zcela prázdné. Tehdejší uživatel, Němec, rozprodal co
mohl a odstěhoval se do Německa.
Žádnou
náhradu jsem nedostal a protože za války Němec
žádné splátky na půjčku neplatil, narostly mi výlohy i o úroky. Začal
jsem znovu hospodařit vlastně z ničeho.
***
Bydleli
jsme v Chomutově na Kodaňské ulici, takže jsme viděli, co se dělo
v dílnách ČSD. Pamatuji se, jak Masarykova škola volala o pomoc. Chlapi
v dílnách ČSD popadli do rukou, co se dalo, a běželi škole na pomoc; ta
byla obklíčena ordnery, kteří měli v rukou řetězy a vyzbrojeni byli vším
možným. Policie na vše sama nestačila.
Ordneři
přepadali osamělé chodce, věšeli je na stromy, rozpárali jim břicha. Nebo
vypichovali oči, to si budu pamatovat do smrti. Já sám jsem jednou vyběhl
z bytu, ale dole pod schody jsem byl chycen za rameno, dostal jsem ránu
přes ucho, naletěl jsem na zeď a padl na zem. Pomalu jsem vstal. Nikdo tehdy
nebyl doma, matka i otec byli v práci. Šel jsem tedy pomalu za otcem, na
vrátnici jsem ale zvracel. Hned zavolali otce. Ten mě ještě s dvěma svými
kamarády odvedl domů. Němec, který mne tak praštil, tam už samozřejmě nebyl.
Byl
jsem značně otřesen, zprvu jsem nemohl ani mluvit. Koktání mi už zůstalo. Se
sluchem to bylo ještě horší. Dostával jsem pak deset dní v nemocnici injekce a dalších deset injekcí doma. Od té
doby jsem měl ve škole potíže, špatně jsem slyšel, vyslovování mi dělalo
obtíže. Když jsem nemohl vyslovit odpověď a naznačil, že to napíši, dostával
jsem pětku, přestože jsem to uměl.
Pak
jsme museli Chomutov opustit. Otci byl v poledne přidělen otevřený vagón a
hned začali s matkou vozit na dvoukoláku naše věci. Muselo se objíždět až
do města, teprve pak se dostali na nákladové nádraží. Nakládali až do půlnoci,
ráno že to doloží. Když ráno přijeli, vagón už byl pryč. Během tří týdnů, co
byl vagón na cestě, byl vykraden, navíc vše bylo promočené, tak toho moc
nezbylo. Takže jsme skoro o vše přišli a nikdy žádnou náhradu nedostali. Já pak
mám na ordnerské řádění památku na celý život!
Ladislav Skalický, tehdy Chomutov
***
V pohraničí
jsem se narodila a žila tam s rodiči
a všemi příbuznými, naposled v Chomutově. Lidí, kteří dnes Sudeťáky
a jejich odsun litují, by měli vědět, jak jsme my, Češi, ve vlastní republice
byli ubozí a jak trpěli nadvládou Němců, kteří byli na všech vlivných místech,
jak jsme museli chránit svá obydlí, aby nám Němci neházeli do oken ruční granáty a kamení, jak jsme
opouštěli své domovy – nábytek v otevřených železničních nákladních
vagónech (jak asi vypadal klavír po dešti a několikatýdenní cestě!!)
Nechci
se dál podrobně rozepisovat, co všechno jsme zažili, nerada na to vzpomínám,
bude mne to bolet do konce života. Kromě materiálních škod jsem ani nemohla
dokončit gymnaziální studium, protože ve vnitrozemí, kde byly školy přeplněné,
jsem nebyla přijata.
Veřejnost
by se měla o uvedených skutečnostech dozvědět víc. Jsem již stará (70 let) a
nás pamětníků z té doby je již málo. Všichni by měli vědět, jak páni
Němci, kterým bylo v Sudetech tak „ubližováno“, museli požádat Hitlera,
aby je „vysvobodil“ a zabral, jak zbili po záboru české občany, kteří z existenčních
důvodů museli v Sudetech zůstat, např. horníci na Mostecku, pro které
nebyla ve vnitrozemí práce. O této razii na Čechy málokdo ví. Škoda, že naši
příbuzní, kteří to zažili, jsou již mrtví a nemohou to dosvědčit.
***
V roce 1938 mi bylo dvacet let, byla jsem svobodná, učitelka a žila jsem s rodiči a bratrem v Chomutově. Můj otec byl v roce 1937 přeložen z Kladna do Chomutova jako správce policejního úřadu a jeho expozitur.
Celá
naše rodina byla v září 1938 vyhnána z Chomutova (s bytovým zařízením
vezeným na otevřeném nákladním autě) do Kladna, kde jsme se dočasně ubytovali u
známých. Nábytek, zčásti odcizený a poškozený, byl uložen ve skladišti. Otec
podle nařízení ministerstva vnitra opustil Chomutov s celým policejním
sborem a se spisovým materiálem až jako poslední.
Na
dobu svého ročního pobytu v Chomutově v roce 1938 se dobře pamatuji,
a to hlavně na histerické běsnění sudetských Němců a na jejich napadání Čechů
tam žijících.
***
Narodila
jsem se v lednu 1938 v Chomutově, kde moji rodiče v té době
bydleli. Otec byl obvodním inspektorem státní policie v Chomutově I.
Z vyprávění rodičů vím, že jsme se v září 1938 museli
z Chomutova vystěhovat a náš byt obsadili henleinovci. Vystěhovali jsme se
do Strakonic u Loun, kde v té době měl otcův bratr mlýn. Zde žila celá
rodina čtyři měsíce bez bytu, než byl otec přeložen do Náchoda. Za věci
zanechané v Chomutově jsme neobdrželi žádné odškodnění.
Antonie Kočlíková, tehdy Chomutov
***
Otec
byl havířem na dole v Mostě. Bydleli jsme v Braňanech u Mostu.
V říjnu 1938 jsme byli v noci vyhnáni. Vzít jsme si mohli to, co jsme
uvezli na vozíčku (tři osoby celkem 70 kg, a to jen nejnutnější prádlo a
peřinu). O vše ostatní jsme přišli. Spolu se dvěma dalšími rodinami jsme se
dostali do Mirošovic, odkud nás naše armáda odvezla na Ranou u Loun. Zde se nás
pak ujal řídící učitel Richtr, který jako státní zaměstnanec odešel čtyři dny
před námi, a zajistil nám prozatímní ubytování u své sestry v Opočně u
Loun. V jedné místnosti bydlely tři rodiny. Spali jsme na zemi na slámě.
Jakmile otec sehnal práci na malodole v Přerubenicích na Slánsku,
přemístili jsme se do Kroučové, kde jsme žili po celou okupaci.
Nebudu
se rozepisovat, jak jsme žili, když jsme si museli znova vše zařizovat od toho
nejzákladnějšího, byli jsme bez prostředků, ve strachu atd. Díky tomu, že jsme
žili vesměs mezi dobrými lidmi, kteří se nám snažili pomáhat, jsme přežili.
Nikomu jsme nic neudělali a museli jsme odejít, protože táta se otevřeně hlásil
k Čechům a hájil zájmy české menšiny jak v obecním zastupitelstvu,
tak na závodě.
***
Ve
svých dvaceti letech jsem se také stal obětí nacistického vpádu do našeho
pohraničí. Již od počátku září 1938 začali i v mém rodišti v Louce u
Litvínova a v Mostu řádit henleinovci. Pořádali různé srazy, přepadávali
české úřady i občany. Naši četníci, většinou starší lidé, nestačili
v mnoha případech udržovat klid a bránit české občany. Od školních let
jsem cvičil ve Střelecké jednotě v Louce. Naše jednota měla krásný,
hedvábím vyšívaný prapor: na jedné straně sokol s rozevřenými křídli
držící terč se dvěma zkříženými puškami a lipovými listy, na druhé straně heslo
– Pravda vítězí. V mobilizaci v září 1938 byli naši bratři požádáni
místní četnickou stanicí o spolupráci v zákrocích proti henleinovským
provokacím. Spolu s námi se zúčastnili akcí i členové Sokola. Také jsme
dělali na lesních silnicích stromové zátarasy, ale jak se ukázalo, bylo to
zbytečné. Rodiče a mnoho českých občanů se připravovalo s malými ručními
vozíky, naloženými přikrývkami a s nádobím, na odchod do vnitra Čech, ale
nebylo kam. Tak naši zůstali na místě.
2.
listopadu 1938 v noci mezi 1-2 hodinou někdo silně zabouchal na dveře
našeho bytu (bydleli jsme v hornických koloniích, otec i můj starší bratr
byli horníci). Otec otevřel a do bytu nám vtrhlo šest ozbrojených esesmanů s napřaženými
puškami s bodáky. Začali nám převracet náš skromný jednopokojový byt a
obrázek našeho T. G. Masaryka shodili ze zdi a rozšlapali. Hned se ptali otce
„Wo ist ihr Sohn?“ Já jsem již nespal,
probudil mě jejich kravál. Otec se mě snažil bránit, ale odstrčili ho. Jen jsem
stačil si vzít boty a blůzu a již mi dali želízka na ruce. Krátce jsem se
rozloučil s matkou a otcem a hned mě spoutaného odvedli k obecnímu
úřadu, kde již stáli další bratři čelem ke zdi a s rukama nad hlavou. Za chvíli
přivedli i mého staršího bratra Jana, který byl již ženatý a nebydlel
s námi. Za námi stálo několik esesmanů se samopaly. Potom jsme byli
donuceni nasednout asi do tří vojenských
nákladních aut, vždy po šesti vedle sebe, a za námi a před námi asi tři
esesmani v dlouhých vojenských pláštích a v rukou samopaly.
Odvezli
nás do mostecké věznice na náměstí. Sem sváželi také židovské občany i německé
sociální demokraty (říkali jim Atusáci). Byli to většinou starší lidé.
V malé
cele, kde jsem byl, nás bylo dvanáct. Němečtí dozorci nám hned zakázali,
abychom mezi sebou mluvili česky. Zvlášť byl uvězněn tajemník naší obce Louka.
Dali ho do tmavé komory asi 1,5 x 1,5m, jen s trochou slámy na zemi.
Chodili jsme okolo jeho cely na dvůr na hodinu na vzduch. Museli jsme chodit v kruhu,
bez opasků a přidržovat si kalhoty. Jeden den se na schůdkách věznice objevilo
asi pět vysokých důstojníků wehrmachtu a dívali se po nás. Najednou dozorci
zavolali jednoho německého sociálního demokrata a on vešel na schůdky, kde ho
jeden z důstojníků hned objal. Byl to jeho bratr, a tak ho museli hned
propustit.
Postupně
nás volali k výslechu, kde sedělo asi šest hodnostářů SS. Židovští občané
byli pak odváženi do terezínské pevnosti. V naší cele byli dva Židé. Jeden
hodně starý, ředitel cukrovaru, nepamatuji si už jeho jméno, a druhý jménem
Kohn, velmi bohatý velkoobchodník z Mostu. Zaměstnával jen německé občany.
Mezi
sebou jsme moc nemluvili, byli jsme všichni zaraženi a čekali to nejhorší. Jen
jsme mysleli na naše nejbližší doma. Můj starší bratr byl v jiné cele,
bylo to asi ve 2. patře.
V listopadu
byla velká demonstrace henleinovců na náměstí v Mostě, kde měli tribunu
umístěnou hned pod věznicí. Dozorci nám dali na vědomí, že se nikdo nesmí
objevit v okénku (velikost asi 30 x
40 cm), jinak že bude zastřelen. Dále že bude mluvit Rudolf Hess, nevím už jak
ho titulovali.
My
jsme to vyřešili tím, že jsme asi 1,5 m od okénka nastavili na sebe dvě postele
(železné s prkny) a kdo měl odvahu, podíval se na ten hluk venku, kde
bubnovali a nadávali Čechům. Byl to asi skutečně Rudolf Hess, když jej
vyvolávali vedle jiných jejich řečníků. Kdyby tenkrát otevřeli vrata věznice,
tak nás určitě zmlátili, že by z nás nic nezbylo, jak byli zfanatizováni.
Protože
naši rodiče žili v převážně německé obci, kde byly staré selské rody, a
než nastoupil Hitler a henleinovci, velice
dobře se Němci s Čechy snášeli, obrátil se otec na jednoho sedláka,
jehož syn byl advokát. Ten svým vlivem (byl od začátku v Henleinově straně)
vymohl, že mě a bratra Jana propustili
z vězení. Měli jsme se však každý týden hlásit na gestapu. Já byl
propuštěn koncem listopadu, bratr Jan až za dva měsíce.
Po
jeho propuštění jsme uprchli do Čech. Přeběhli jsme u obce Lenešice do Loun.
Spali jsme několik dnů v altánu v lounském parku, kam nám nosil jídlo
městský strážník pan Kratochvíl. Po několika dnech jsme se pěšky vydali na
Kladno hledat práci.
Bratr
se tam usadil v Libušíně u Kladna, kam se za nim dostala i jeho žena. Já
jsem pak odešel hledat zaměstnání do Mnichovic u Říčan, kam byl jako železničář
přemístěn švagr.
Karel Švamberg, tehdy Louka
***
Před
válkou jsem s manželem a dvěmi dětmi žila v Dolním Jiřetíně na
Mostecku, tedy v bývalých Sudetech. Manžel pracoval jako horník na šachtě.
Již tehdy byl členem KSČ, pracoval v tělovýchovné jednotě a byl předsedou
závodní rady na dole Centrum v Dolním Jiřetíně. Zažili jsme tedy
z první ruky ono dnes tak „nevinné“ jednání sudetských Němců. Manžel byl
v té době na vojně. Když byl demobilizován a zjistil, že se po něm Němci
již ptali na šachtě, rozhodl se utéci.
Musel reagovat rychle a tak ihned odjel na kole do Doks u Kladna, kde
měl tehdy domovskou příslušnost.
Já jsem s dětmi odjížděla za ním až za nějakou dobu,
kdy se mu podařilo sehnat místnost k bydlení. Ani to naše stěhování se
neobešlo bez problémů. Podařilo se mi sehnat nákladní auto, které jsem mohla
zaplatit jen s pomocí příbuzných. Vážnost situace dokresluje i to, že s námi
utíkal i otec švagrové, komunistický a dělnický funkcionář, v té době již
jednonohý invalidní důchodce, kterého jsme při přejíždění hranic ukryli do
převážené skříně. Tenhle převoz se na štěstí podařil. Samotnou válku jsme pak
prožívali v obci Družec u Kladna. Manžel pracoval na šachtě
v Libušíně a já jsem dělala u sedláků.
***
Maminka
pocházela z Dolního Jiřetína u Mostu. Žili tam její rodiče i celý náš
rozsáhlý rod. Dědeček pracoval od patnácti let až do důchodu v místním
uhelném dole jako kovář, pak ve strojovně. Po záboru zůstali na místě, ale
optovali jako Češi. Perzekuce Čechů začala v roce 1941 a postihla krutým
vyhnáním dědečka a babičku. Dostali tzv. pasy a foto označené hákovým křížem.
Že byli těžce nemocní, byli deportováni k nám do Rokycan. Směli si vzít do
20 kg věcí, každý jedno převlečení, peřinu a polštář. Jinak vše museli zanechat
v bytě Němcům, kteří se tam nastěhovali.
Prarodiče byli patrně vyhnáni proto, že proti jejich bytu
byl umístěn zajatecký tábor, a tak asi nebylo vhodné, aby bylo vidět, jak krutě
se zachází se zajatci. Byty také potřebovali pro hlídající Němce. Dědeček a
babička přišli o veškerý majetek – leštěný nábytek, prádlo, vybavení bytu,
broušené sklo a porcelánové figurky, kterých si babička velmi vážila, koberce,
knihy atd.
***
Můj
otec byl zaměstnán jako vlakvedoucí ČSD v Mostě. Bydleli jsme
v Konobrži, kde otec působil jako starosta obce a zakladatel Sokola a byl
také zvolen i jeho starostou. Na podzim roku 1938 jsme museli opustit tzv. Sudety. Byly jsme tři dcery, nejmladší
bylo 10 dnů. Spaly jsme ve stodole ve Vrbičanech do doby, než nás otec našel a
zajistil pro nás přístřeší. Bydleli jsme pak v Praze na Letné
v sokolovně ve skladu nářadí, po krátkém čase se dík členům Sokola našlo
pro nás slušné ubytování.
***
Byli jsme dva kluci v rodině železničáře, já měl třináct roků, bratr o tři méně a bydleli jsme v Lomu u Mostu. S německými sousedy jsme žili v dobré pohodě a s jejich dětmi se běžně stýkali. S některými dokonce kamarádili, třebaže jsme s nimi nechodili do školy; Němci totiž měli vlastní školu. Když se schylovalo k roku 1938, němečtí chlapci se od nás začali odtahovat a vznikaly mezi námi rozbroje. Tomu jsme nerozuměli a ani jsme to nebrali vážně. Brzy se však jejich postoj změnil v úplné nepřátelství. Němečtí kluci nás provokovali nadávkami a začali na nás házet kamení. Protože jsem měl školu v Horním Lomu, nemohl jsem chodit přes náměstí, a proto jsem raději obcházel po polích. Chodil jsem také do Sokola, kde nás cvičil bratr Hlas, v civilu horník, později skončil v německém koncentráku. Poučoval nás o Henleinovi a jeho záměrech a nabádal nás, Abychom se nebáli, ale s Němci se neprali, aby neměli důvod si stěžovat. Nebylo to však moc platné, agresivita Němců se stupňovala, po městě chodily tlupy ordnerů v bílých punčochách, napadaly naše občany, židovským obchodníkům pomalovaly výkladní skříně hákovými kříži. Řádění henleinovců ukončil až příchod naší armády. To však netrvalo dlouho.
Jednoho
dne přišel otec ze služby s tím, že musíme rychle odejít, protože naše
kraje obsadí sousední Německo. Pamatuji se, že jsme všechno nechali ve svých
domovech, každý měl jen to nejpotřebnější – pouze to, co jsme unesli. Šlo nás
tisíce, dospělí lidé plakali. Po strastiplné pěší túře se nám podařilo dostat
se do přeplněného vlaku, který nás odvážel do vnitrozemí. Jeli jsme dlouho, já
s ranečkem na zádech, několikrát přestupovali, až jsme dorazili do Pacova,
do domovské obce, kde se otec narodil. Tam se nás ujali cizí lidé a já znovu
začal chodit do školy. Po dvou měsících jsme se přemístili do Modřan u Prahy, a
to už natrvalo. Tam nás zastihla okupace zbytku republiky a začala pro nás
druhá světová válka. Takové jsou vzpomínky z mého dětství na sudetské
Němce, které ani za víc než půl století nemohou vymizet.
***
Až
do roku 1936 jsme žili v Dolním Litvínově u Mostu, kde byl otec nájemcem
statku. Již od roku 1934 začali ordneři provokovat české a židovské občany.
Každou sobotu táhli za rachotu bubínků, řvaní a s pochodněmi v rukou
přes Dolní Litvínov, Růžodol a Kopisty do Mostu, a to z Horního Litvínova,
někdy až z Janova. V roce 1937 začali ordneři vytloukat Čechům okna a toho, kdo se jim
postavil, zmlátili. A to se stalo osudným i mému otci. Při jednom takovém tahu
ordnerů se otec zastal rodiny českého kočího, který byl u tatínka zaměstnaný.
Co se pak stalo, se mi velmi těžce popisuje. Otce zbili, zkopali a polomrtvého
hodili do potoka. Maminka s bratrem ho našli až pozdě v noci,
zavolali lékaře, který ho ošetřil. Otec si velice dlouho poležel, než byl schopen
vůbec chodit. Vedle nás byl obecní úřad i četnická stanice, všichni odmítli
proti ordnerům něco podniknout, ačkoliv byl znám jejich vůdce, který se hlavně
podílel na násilnostech na mém bezbranném otci. Byl to štajgr (důlní) Lapaczek
z dolu Neptun.
Otec
se rozhodl, že z Litvínova odejdeme, protože ordneři byli stále zpupnější.
V roce 1937 jsme se nejdříve my tři děti přestěhovali k bratrovi mé
matky do Chodouně u Zdic. Otec s maminkou pak za námi utíkali velmi brzy,
zanechali doma skoro vše, přijeli v noci jen s tím, co mohli naložit
do bryčky. Když se totiž ordneři dozvěděli, že otec rozprodává dobytek a koně,
začali mé rodiče tak tyranizovat a provokovat, že nebylo možné v Dolním
Litvínově zůstat.
Otec
zemřel za půl roku poté na následky zranění způsobených ordnery.
***
Bylo mi deset let, když jsme utíkali před Hitlerem, a na tyto události si dobře pamatuji, neboť se nedají nikdy zapomenout. Narodila jsem se v r. 1928 v Dolním Litvínově, kde naše rodina bydlela až do našeho útěku. V obci s 2/3 Čechů a 1/3 Němců měli Němci svoji německou školu. Němci se od Čechů vždy distancovali a chovali se nadřazeně. Hned po záboru Sudet všem Čechům vytloukli okna a po mém strýci, který byl starostou Sokola, stříleli. To jsme se dověděli od babičky, která v Litvínově s dědou zůstala a přijela nás později navštívit.
Vzhledem
k tomu, že otec byl železničář, dostali jsme pro ubytování tří rodin
železničářů k dispozici jeden poštovní vagón, s sebou jsme měli pouze
nejnutnější věci. Jiní toto štěstí neměli. Vagón jsme obývali asi jeden měsíc,
z toho jsme stáli v Senohrabech na slepé koleji asi tři týdny. Po
mnoha dalších strastech jsme si našli byt v Uhříněvsi.
V Dolním
Litvínově jsme bydleli v rodinném domku s babičkou a s dědečkem,
na kterých jsem velmi lpěla. Domek patřil mému strýci, dědečkovu synovi.
Ostatní příbuzní a přátelé bydleli v nejbližším okolí a scházeli jsme se s nimi převážně u nás.
Zpívalo se, chodilo na výlety a jinak společensky žilo. To všechno zničil
nesmyslný fanatismus sudetských Němců a následující válka.
Velice
jsme toužili opět uvidět prarodiče a ostatní příbuzné, kteří v Sudetech
zůstali. Veškerá námaha byla marná, povolení k překročení hranic
protektorátu se získávalo jen na pohřeb přímého příbuzného. To jsme dostaly
s matkou až v roce 1941, kdy mi zemřela babička, pak už jsme se tam
nedostaly.
Marta
Wagnerová, tehdy Dolní Litvínov
***
Celá
naše rodina bydlela v malé pohraniční obci Světec u Bíliny, okres Teplice.
Tam jsem se také narodil. Otec zde pracoval jako dělník na dolu Ruday II.
Působil jako funkcionář Sokola, některé období byl i v zastupitelských
orgánech obce.
Pohraničí
jsme opustili s matkou na podzim roku 1938 bez nároku na majetek, který
nám byl zabaven. Otec byl v té době jako voják mobilizován. Odstěhovali
jsme se do Kladna, kde měli naši své příbuzné. Byli jsme živi z jejich
laskavosti a z podpor celostátních sbírek- Oba rodiče prakticky začínali
celý život znovu, neboˇo všechno v minulém bydlišti přišli.
Jindřich Janda, tehdy Světec
***
Můj
otec byl horník a od roku 1918 jsme žili v Hostomicích n. Bílinou. Češi
většinou pracovali v uhelných dolech a tvořili největší skupinu
nezaměstnaných. Mezi německou a českou mládeží začaly potyčky, někdy dost
prudké. Všichni jsme chodili do Sokola a pěveckého spolku Hlahol. Již po první
světové válce vznikly spory o školu. Byly tam dvě a Němci museli jít do té
menší, protože jich bylo méně než Čechů. V místě byla sklárna a cihelna ,
ta už tehdy byla doménou Němců.Když se ustavila Henleinova strana, tak se
situace přiostřovala. V roce 1935 jsme měli v Duchcově veřejné
cvičení Sokola, avšak nesměli jsme uspořádat žádný průvod městem, aby to prý
nepobuřovalo Němce. Za rok pak bylo župní cvičení v Chomutově, a tam se
průvod městem prosadil. Když jsme procházeli, tak po nás Němci plivali, řvali
protičeská hesla a házeli po nás různé předměty.
Zůstali
jsme v Hostomicích, neboť ve vnitrozemí jsme nikoho neměli a mysleli jsme
si, že když Hitler dostane pohraničí, tak už bude pokoj. Jak jsme pak žili, to
už bylo horší. Já jsem se učila švadlenou, ale paní mistrová utekla
s rodinou před Němci do Čech a bylo po učení. V německém krejčovství
mě nevzali, že prý Čechy nesmějí zaměstnávat. Ještě horší to bylo s mým
bratrem. České školy se zrušily, učitelé a vůbec všichni státní zaměstnanci ze
spořitelny, pošty a dráhy utekli do Čech.
Jak se s mým bratrem a ostatními českými dětmi v německé škole
zacházelo, na to vzpomínám nerada. Těch ran, co dostal, když učitelce
neodpověděl německy, a on moc neuměl; jednou o něho přerazila rákosku. To se
dělo po celou dobu jeho školní docházky.
Tak byla česká mládež šikanována při každé příležitosti.. Jednou nám
bratra přivedli, ležel v příkopu zbitý a pomlácený a jeho kolo bylo
rozbité na kousky. A nikam jsme si nemohli jít stěžovat. Do učení Čecha nikde nebrali, mohl jít jedině
do dolů. Němci říkali, že Češi jsou „knechtvolk“ a patří na Sibiř. Tak nás
stále uráželi.
Nejhrůznější
zážitek jsme měli ze 14. Na 15. Březen 1939. Tu noc se staly z Němců
hyeny. Tušili jsme, že se bude něco dít, protože německé vojsko bylo
soustředěno na silnici ku Praze a Němci velmi provokovali. Když se večer
setmělo, tak to začalo. K našemu domu přišla horda SAmanů, sekerou
rozsekali domovní dveře, rozbili okna a našeho domácího zbičovali a zkopali do
bezvědomí. Pak se hnali po schodech nahoru – kdo neutekl půdou nebo nevyskočil
oknem, byl zbit.
Já
v té době sloužila v Teplicích, neboť jsem jinou práci nesehnala, ale
tam to nebylo o nic lepší. Kde zůstal
ještě nějaký český obchod nebo hostinec, tak byly zdemolovány a lidé se
rozutíkali na všechny strany. Měla jsem kamarádku, její otec také utekl a stále
se nevracel. Pak ho našli oběšeného – nebyl schopen dále žít. Také u nás
v Hostomicích si několik lidí vzalo život. Tu noc Němci čekali na české
horníky, kteří šli z odpolední směny, a zbili je. Potom začalo
zatýkání. V naší obci zatkli šest
mužů, možná, že jich později bylo víc, ale na ty první si dobře pamatuji.
Všichni zahynuli v koncentračním táboře. Pro našeho domácího přišli
později.
Když
byly zavedeny potravinové lístky, tak my Češi jsme dostali menší příděly než
Němci a bez lístků nám nikde nic neprodali; ani ovoce pro děti, to prý je jen
pro děti německé. Příděly byly malé a dost lidí mělo hlad. My jsme měli kousek
políčka, takže pár brambor a zrní jsme měli, to zrní jsme mleli na ručním
šroťáku – tajně, to se nesmělo a Němci stále špehovali. Z toho mletého
zrní se daly dělat jen takové placky, které jsme jedli s omáčkou nebo se
sirobem, který jsme vařili z cukrové řepy. Můj bratr byl stále hladový,
tak si umyl pár bramborů a jen tak je upekl v troubě na sucho a
snědl. Chodili k nám známí a
prosili alespoň o pár brambor. Někdy jsme měli štěstí, že ve mlýně byl jen
starý mlynář, ten nám obilí vyměnil za mouku. To byly hody, protože mouku nám
zase pekař vyměnil za chleba, kterého byl také nedostatek. Byl-li ve mlýně
přítomen mladý mlynář, tak nás hnal s nadávkami ven.
Naše
pole o rozloze 17 arů jsme si nechali vždy orat, ale po zabrání se němečtí
sedláci vymlouvali, že už orat nesmějí. Tak můj otec, matka a bratr pole zryli
ručně. Dnes by nikdo neuvěřil, že je to možné, ale hlad byl hlad. Také s mlácením obilí byla potíž, ty
prvé roky se muselo mlátit jen s cepy, až později otcův známý sehnal starou
ruční mlátičku, kterou spravili, a navzájem si pomáhali. Byla to všechno velká
dřina, ale věřili jsme, že to skončí dobře.
Němci
provokovali stále. Otec mé kamarádky vyšel jednou z domu a viděl, že jde
nějaká skupina Hitlerjugend a rychle se vrátil. Ale to už ho zahlédli a jeden
za ním skočil do chodby, tam mu nafackoval a vytáhl ho ven, kde musel vzdát
poctu německé vlajce. Když jsme byli nuceni jít na úřad, tak jsme museli
zvednout pravou ruku a říci „Heil Hitler“. Stále nás hlídali, zda neposloucháme
cizí rozhlas.
Také
můj strýc musel s rodinou narychlo utíkat, vzít si mohli, jen co unesli.
Byl vedoucím dělnického konzumu a náčelníkem DTJ (Dělnické tělovýchovné
jednoty). Byl upozorněn jedním známým Němcem, že SA mají seznam Čechů, které
budou zatýkat, a on je mezi nimi. Tak v noci odjel a skutečně za pár dnů
ho hledali. Všichni Němci nebyli zlí, ale museli mlčet, nebo by na to
doplatili. Také někteří němečtí majitelé domů
vypovídali české nájemníky. Majetek Čechů, kteří utekli, samozřejmě
Němci zabavili.
Já
jsem později pracovala v Teplicích v pekárně, ale v roce 1942
nás Češky přeložili do Velvět u Ústí n. Labem do muniční továrny, kde se plnily
bomby (nyní se tam vyrábějí spreje a laky na vlasy Lybar). Tato práce byla
nejen nebezpečná, ale i značně nezdravá. Po čase byl každý přiotráven, zmodraly
mu rty a špatně se mu dýchalo. Tak nás poslali pracovat na pole, které také
patřilo k továrně, a když se náš stav zlepšil, musely jsme zpět do
továrny. Byli tam nasazeni i chlapci z protektorátu a zajatci – Francouzi
a Jugoslávci. Se všemi se však špatně zacházelo, i Za domnělé přestupky se zle
trestalo. Až do konce okupace jsem tam však
nezůstala, měla jsem štěstí, že potřebovali větší počet děvčat na úklid
do rodin úředníků, lékařů a všech vedoucích, kteří si přivezli z Říše
rodiny. Byla jsem také vybrána.
Hned
jak bylo po válce a naši vojáci obsadili továrnu, šla jsem si pro osobní
doklady, které jsme musela při nástupu odevzdat. Dozorčí důstojník měl
v kanceláři asi dvacet dokladů, ale mé mezi nimi nebyly. Než prý Němci
utekli, všechno spálili. Tak pro mě skončila okupace našeho domova
v pohraničí.
Ačkoliv
mi byly v roce 1938 pouze dva roky, znám celou situaci této doby od svých
rodičů. Celá naše rodina žila tehdy v Bílině. Otec tam pracoval u ČSD.
V roce 1938 musela celá naše rodina opustit svůj domov a přestěhovat se do
vnitrozemí. Podle vyprávění rodičů jsme se s sebou nemohli vzít moc věcí,
pouze pár kousků nábytku a oblečení. Naložili jsme vše do přistaveného
otevřeného vagónu a dojeli až do Dolních Kralovic u Vlašimi.
Otec
– železničář začal pracovat na nádraží jako skladník. Museli jsme však týden
čekat, než se starostovi městečka podařilo nás všechny nějak umístit, sehnat
pro nás práci a bydlení.
Během
celé 2. Světové války jsme nedostali povolení k návštěvě staré babičky –
matčiny matky, ani její sestry. Bylo nám umožněno navštívit je pouze jednou na
hranicích Sudet v Lounech. A to ještě jenom na dvě hodiny. Po válce se
v roce 1946 opět celá naše rodina vrátila do Bíliny.
***
V říjnu
1938 jsme byly s mladší sestrou jako studentky gymnázia vyhnány
z Duchcova. Můj otec, nájemce dvora v Ohníči u Bíliny, byl vězněn
gestapem; v 9 hod. dne 31. prosince 1938 byl v Bílině z vazby
propuštěn s tím, že do dvanácti hodin musí být na hranicích. Vše zůstalo
na místě; rodiče opouštěli s holýma rukama majetek, který v roce 1938
právě splatili.
Jsem
přesvědčena, že je nutné mnoha lidem dnešní společnosti objasnit tragedii
těchto let, aby si o ní dokázali vytvořit správný obraz.
Bohuslava Nováková, tehdy Bílina
***
Narodila
jsem se v roce 1918 ve Vražkově. V roce 1935 jsem se přestěhovala do
Bíliny s rodinou, u níž jsem sloužila jako pomocnice v domácnosti.
V roce 1938 jsem se provdala za sladovnického dělníka tamního pivovaru.
Odešla jsem ze služby a věnovala se vlastní domácnosti.
V Bílině
se poměry a národnostní spory přiostřily až v roce 1938. Příslušníci
nacistických korporací provokovali naše lidi a vyvolávali potyčky. Češi pak
omezovali vycházení z domů jen na nezbytné případy. Během roku 1938 se
nacistické provokace stupňovaly a nacistické vedení pořádalo častější
srazy s průvody městem a
vyhrožovalo nám, Čechům. K naší obraně měli příslušníci české policie a
armády jen omezené možnosti. Také můj manžel byl povolán do armády, a proto
k nám přijela matka z Vražkova. Sílící nenávist většiny německého
obyvatelstva nás přesvědčovala, že nám nezbývá, než opustit pohraničí a odejít
do vnitrozemí. Někdy koncem září – počátkem října jsem se náhodou dověděla, že
již o půlnoci nás obsadí německá armáda. Odpoledne jsem zahlédla nákladní auto,
které – částečně naložené – se chystalo k odjezdu do vnitrozemí. Obrátila
jsem se na řidiče, a ten byl ochoten odvést i naše bytové zařízení. Naložili
jsme je a má matka jela s nimi, já musela ještě něco zařídit a odjela jsem
pak posledním vlakem v noci. Jeli jsme k mým rodičům, kde jsme pak
pobyli až do roku 1941.
Marie Balatá, tehdy Bílina
***
Od
narození v roce 1925 až do vyhnání jsem žil v městě Hrob (dříve okres
Duchcov, nyní Teplice). Tehdy tam žilo 3500 obyvatel, z toho asi čtvrtina
Čechů. Odtud jsme odjeli jen s taškami v ruce a na poslední chvíli,
neboť rodiče věřili na slibovaný plabiscit. Ze zážitků té doby mi zůstal v paměti nástup a ústup naší armády z hranice,
postupné zfanatizování Němců a jejich masový přechod pod prapory Henleinovy
strany (SdP), a to včetně části
sociálních demokratů, z nich mnozí se z obavy před tím, co přijde,
odmítali s českými sousedy i zdravit. Mladí nacisté nás při našich
návratech z cvičení v Sokole přepadali a jednomu z nás zlomili
ruku. Hlavně však nemohu zapomenout na neblahý osud českého pekaře, který se
choval stejně uctivě k českým i německým zákazníkům, nikdy nezdůrazňoval
své národní cítění a přesto ho na půdě jeho vlastního domu, kam se ukryl, mladí nacisté zmlátili a
zkopali tak, že na následky zranění v lounské nemocnici zemřel.
***
Jsem narozen v roce 1924 v Hrdlovce, bývalý okres Duchcov. Po záboru pohraničí byl náš otec po demobilizaci ihned zatčen. Při zatýkání byl surově zbit hrdlovským henleinovcem Karlem Wolfem a odvezen na gestapo do Duchcova. Matka, já a mladší bratr jsme od obecního úřadu dostali ultimativní výpověď k vystěhování ze Sudet, a to do 48 hodin.
Vzali
jsme to nejnutnější a p. Šenfela nás malým nákladním autem stěhoval do
vnitrozemí. Nevěděli jsme, kam pojedeme, až jsme se na něčí radu dostali do
Pcher na důl Kréta. Zde jsme našli jednu místnost u p. Frolíka. Po šesti
měsících byl otec propuštěn z vězení, celý potlučený – následky nesl až do
své smrti – a přijel za námi do Pcher. Našel zaměstnání na dole Anna
v Rynholci. Tam jsme se pak odstěhovali a bydleli do května 1945. Ihned po
válce jsme se opět vrátili do Hrdlovky, neboť se nám stýskalo po našem krásném
kraji v pohraničí.
***
Otec
byl funkcionářem obce legionářské v Duchcově. Co nám tam v roce 1938
dělali henleinovci, to všichni jistě dobře víte! Otec byl mezi prvními, kdo
museli utéci, byl na něho vydán zatykač. Matka mí dva bratři a já jsme utíkali
před řádícími henleinovci dva dny poté v noci, pouze se dvěma ranci, kde
jsme měli jen to nejnutnější – peřiny a prádlo. Všude byl zmatek, neboť nás
vyhnaných bylo mnoho. Otec byl zaměstnancem ČSD, v Praze jej zařadili
pracovně do Kolína, kde tři týdny spal na nádraží. Než sehnal malou světničku,
žili jsme ve Světlé n. Sázavou u příbuzných. Za pár dnů za námi přijela sestra
se čtyřčlennou rodinou. Byli také vyhnáni z pohraničí.
Růžena Marková, tehdy Hrdlovka u
Duchcova
***
Narodil
jsem se v roce 1924 v severozápadních Čechách v Ledvicích, tehdy
okres Duchcov (nyní Teplice). Mé téměř pětitisícové rodiště bylo bydleno zhruba
stejným počtem Čechů a Němců. V té době
na mne nejvíce působil otec s matkou, parta kluků, sokolská
jednota, skautský oddíl, učitelé a profesoři na školách. Otec se do Ledvic
přistěhovalv roce 1903 z Dobrohostova na Českomoravské vysočině. Pronajal
si obchod se smíšeným zbožím. V silné konkurenci s českými a
německými obchodníky, vytvořil prosperující rodinný „podnik“. V něm
pracovala jeho první manželka, která brzy zemřela, a po ní druhá – má matka,
bratr Miroslav (nar. 1905), dále učeň nebo příručí. Po deseti letech otec
koupil dům, ve kterém byl obchod.
Otec
od samého počátku svého pobytu v Ledvicích pracoval v českých
spolcích a při vzniku Československé republiky v r. 1918 se stal prvním
místním předsedou národního výboru. Své vlastenectví vyjádřil již daleko dříve
členstvím v Sokole (od r. 1903). Přesto mezi jeho zákazníky bylo i hodně
Němců, V představenstvu okresního obchodního grémia v Duchcově dobře
vycházel s jeho německými členy.
Vztahy
mezi mnou a mladými Němci jsem dlouho vůbec nevnímal. Neměl jsem s nimi
žádné konflikty. O velikonocích jsem s nimi chodil, když „odletěly“ zvony,
po obci v průvodu a „řehtáním“ jsme občanům oznamovali čas. Nevím, co o mé
účasti na těchto průvodech rozhodlo, zda otcovo přání, aby neztratil německé
zákazníky, nebo že jsem každý rok dostával novou ruční klapačku či „řehtající“
trakař.
Bitky
„indiánů“ a „kovbojů“ jsme sváděli mezi partami českých kluků u různých míst
v Ledvicích, nikdy ne s německými.
Osobně
jsem pocítil kardinální změnu ve vztazích občanů české a německé národnosti
v Ledvicích až v osmatřicátém roce. Na jaře jsem poprvé viděl místní
henleinovce v akci. Otec jako známý člen Sokola se stal, mimo jiné české
občany, středem jejich pozornosti. Za výklad otcova obchodu sloužila i okna
ložnice. Na noc se zakrývala dřevěnými okenicemi. Dvakrát jsme byli vzbuzeni
tlučením do nich a řvaním Heim ins Reich. Než otec s dospělým bratrem a
příručím vyběhli před dům, po henleinovcích nebylo ani vidu, ani slechu.
Poté
mám v paměti cvičení před IX. všesokolským sletem, které se konalo
v roce 1938 v Ledvicích. Našim patronem byla sokolská jednota
z Braníku. Někteří sokolové z Prahy byli ubytováni v místních
rodinách. Větší část přespávala v sokolovně. Zde umístěné sokolské prapory
z Braníku a dalších jednot – vzhledem k napjaté situaci – hlídali
skauti, také já jako rádce jedné družiny. Henleinovci si však na žádnou akci
netroufli.
V září
jsme se setkávali v Ledvicích a Duchcově s odhodláním bránit
republiku a se zjevným strachem, aby nás Západ nenechal ve „štychu“
v konfliktu s nacistickým Německem. Od mise anglického lorda
Runcimana, který měl navrhnout mírovou dohodu Čechů s henleinovským
hnutím, si otec s matkou – stejně jako většina Čechů, a to nejen
v pohraničí – moc neslibovali. Důvěřovali jsme však stále Franci, stejně
jako Malé dohodě, a zvláště královské Jugoslávii.
Zářijové
týdny mi v paměti splývají v jeden černý den. Ráno jsem stával
s nadějí, že nás Západ přece nemůže zradit. Tato víra byla posílena
perfektně provedenou mobilizací, jak se tehdy říkalo, se souhlasem Francie i
Anglie. Tenkrát mi řekl kamarád ze školy, že i Sovětský svaz je připraven
zasáhnout tisíci letadly.
Naději
na zahraniční pomoc však nahlodávaly jiné zážitky. Místní henleinovci si znovu
troufli několikrát zabouchat na rolety obchodu a dokonce jednou vystřelili na
náš dům. Vystoupení henleinovců byla součásti jejich pokusu o puč, který měl
být předehrou k vojenskému zásahu hitlerovského Německa proti
Československu. A pak Chamberlain a
Daladier za asistence Mussoliniho podepsali v Mnichově dohodu „o nás bez
nás“. Už nevím přesně, který den koncem září přijel bratranec z Kostelce
n. Č. Lesy a odvezl mne do Kolína k tetě, abych pokračoval ve studiu. Ani
jsem se nemohl rozloučit se spolužáky a s ledvickými kamarády. Na
silnicích jsem na vlastní oči viděl nepřetržitý řetěz utečenců
z pohraničí. Někteří táhli jen malé čtyřkoláky, jiní měli jen ruksaky na zádech.
Mnozí
Češi však neměli kam utéci. Poslední den před obsazením pohraničí přijeli pro
mé rodiče a pro malou část zařízení jeden náš bývalý příručí s náklaďákem.
Odvezl je do Kostelce n. Černými lesy, kde měla otcova sestra obchod a
hostinec.
Můj
bratr Miroslav zůstal v Ledvicích, pravděpodobně hlavně proto, aby
zachránil obchod, než se zase vrátíme. Stálo ho to skoro život. Místní
henleinovci uspořádali něco jako malou „bartolomějskou“ noc. Nejen
v Ledvicích. Horda několik desítek bývalých občanů Československa – Němců,
zaútočila na obchod a dům, ve kterém bydlela bratrova rodina. Vyvrátili pevné
domovní dveře a za křiku „Tschechischer
Hund raus …raus!“ vytáhla bratra ven, henleinovci tehdy už naci, ho bili už
v chodbě, hnali ho uličkou hrůzy ven, kde ho předhodili soukmenovcům.
Nejzuřivější byla sousedka z vedlejšího domu, která si přinesla na bratra
sekeru. Účelem zřejmě nebylo bratzra zabít, ale dát Čechům „na vědomí“, že by
měli z Ledvic odtáhnout. Bratr zůstal ležet na prahu domu celý zakrvácený,
přičemž řada „nadlidí“ plenila obchod. Pan doktor Havlíček ho
v Kostelci léčil několik týdnů.
Brzy k nám přišla jeho žena Anna s dcerkou Aničkou. Stejně jako bratr
jen s malým kufříkem a ruksakem. Stejný osud potkal víc než desítku
místních Čechů a mnoho ostatních, kteří zůstali v zabraném pohraničí.
Kolik
Čechů „opustilo“ pohraničí před Mnichovem a po něm a po „divokém“ vyhnání ze
své československé vlasti, snažilo se spočítat mnoho českých historiků
v řadě studií a knih. Čísla 130 000 – 170 000 nepokládám za odpovídající –
zdají se mi příliš nízká.
***
Na
Mostecku či v Duchcově jsem byl jen asi 10 týdnů před započetím školního
roku 1938. Za tuto krátkou dobu jsem tam toho viděl dost a dost. Večerní
nájezdy ordnerů byly vždy nebezpečné. Byla to německá mládež, převážně ve věku od
čtrnácti do dvaceti let, vedená nějakým starším mužem. Mlátili vše, co jim
přišlo do cesty. Odnesly to výklady obchodu Čechů a české domy. Tam vytloukali
okna a rozbíjeli dveře. Bylo to hrozné a jejich brutalita se postupně
stupňovala. V září 1938 to snad bylo nejhorší. Mně nezbylo nic jiného, než
si rychle sebrat pár svých věcí a začátkem října 1938 jsem z Duchcova
uprchl pěšky do Loun.
***
Můj strýc bydlel se svou rodinou až do roku 1938 v Želénkách u Duchcova. V témže domě bydlel jeho syn i jeho provdaná dcera se svým manželem. Strýc pracoval 38 let u německé strojírenské firmy Berndt v Malém Újezdě u Teplic zprvu jako dělník, později jako dílovedoucí. Jeho dcera byla čtrnáct let u téže firmy jako sekretářka. Syn se zde vyučil. Všichni vždy žili s Němci v míru. Strýcův zeť byl v Želénkách starostou. Když byly zabrány Sudety, vnutili mu zdejší Němci nacistickou vlajku s hákovým křížem, aby ji vyvěsil na svém domě, jinak že ho zastřelí. Protože ji vyvěsil na nepatřičném místě (ze záchoda), přišli si v noci pro něho s lehkým kulometem a osobními zbraněmi. Tou dobou však již byl na cestě do Prahy. Přišel k nám jen s aktovkou a požádal mého otce o přístřeší, než si najde pro sebe a svou manželku podnájem. Brzy nato jsme obdrželi vzkaz, že Němci nutí i staré rodiče jeho manželky, aby se vystěhovali z domku, na nějž šetřili celý život.
***
Narodila
jsem se pod Krkonošemi, kde v některých vesnicích i městech bylo Němců
hodně, a můj manžel byl z Teplic v Čechách. Vzpomínám si, jak
začínali henleinovci vystrkovat rohy, najednou se jim zdálo, že jim ubližujeme,
přestože měli svoje školy, řeč i kulturu. Začali se scházet a volat po připojení k Německu a Hitler
byl pro ně vším. Dobře si pamatuji, jak naši lidé museli opustit své domovy,
s čím přišli do vnitrozemí, co na této cestě prožili a kolik z nich
to zaplatilo životem. Lidé, co zůstali v obsazeném území, byli vedeni jako
méněcenná rasa „Češi a cikáni“, dostávali menší příděly, měli zvláštní potravinové
lístky růžové barvy. Co jsme prožívali úpo obsazení celé republiky, nemusím
psát, ale přesto na to do konce svého života nezapomenu.
***
Bylo
mi 17 let, když jsem s rodiči a bratrem prchali před zfanatizovanými
hordami henleinovců. Opustili jsme všechen náš majetek na menším hospodářství.
Byli jsme šťastni, že se nám nic horšího nestalo. Podle sdělené mé sestřenice,
která zůstala v zabraném území, rota ordnerů vytřískala všechna okna
v našem domku za řvaní: “Ty český pse, dobře že jsi utekl, my bychom tě
zabili!“ To platilo mému otci. Já jsem pak v protektorátu na základě
nařízení kladenského oberlandrátu musel
na zvláštní práce – na polomy v lánských lesích, do šachty „Anna“ a hned
nato jsem byl totálně nasazen do reichu. Po jednom náletu, který jsem šťastně
přežil, jsem s kamarády utekl do Čech ke svým rodičům.
***
Jsem
ročník 1922 a myslím, že mám velmi dobrý přehled jak o problematice uprchlíků a
vyhnanců z roku 1938, tak i o roce 1945. Odsun sudetských Němců jsem
prožil v nynějších Chemických závodech v Záluží, kam jsem byl
v roce 1942 totálně nasazen a zůstal tam ještě v květnových dnech
1945. V okolních táborech jsem přijímal tisíce občanů německé národnosti a
zařazoval je na odklizovací práce v závodě.
Naše
rodina (rodiče a čtyři synové) musela opustit Sudety již 14. září 1938. Den
předtím se ve večerních hodinách narodil můj třetí bratr, takže matka musela
jít šestnáct hodin po porodu 7 km pěšky ze Mstíšova do Teplic. Uprchli jsme do
domovské obce Libeň, okres Jílové, protože jsme v nočních hodinách byli
napadeni henleinovci. 8. Prosince 1938 jsme se přestěhovali do Libochovic, kde
jsme skoro čtyři roky bydleli v malé podkrovní místnosti.
***
Na
naše vyhnání ze Sudet se pamatuji moc dobře. Můj otec byl dost politicky
angažovaný. Byl velitelem CO atd. Večer před záborem měl schůzi, něco zapomněl
a náhodou se vrátil, když zrovna v rádiu hlásili, že přijdou Němci. Honem
s maminkou hodili do kufrů oblečení a otec šel na vlak do Proboštova. Byl
to poslední vlak, co projel.
Hned
v noci asi v 1 hodinu někdo bouchal na dveře. „Aufmachen.“ Přišli
henleinovci v dlouhých gumových kabátech. Museli jsme všichni
z postelí ven (bylo nás šest dětí). Všechno nám rozházeli a řvali. Když
však tátu nenašli, vzali sebou bratra, kterému tehdy bylo dvacet let. Za dva
dny ho pustili a zakázali mu mluvit o tom, kde byl a co se dělo. Nám pak
hlídali dům, zahradu, kontrolovali poštu. Stěhovali jsme se za pár dní na
Roudnicko.
Pocházím
ze smíšeného manželství. Nedávno nás navštívil příbuzný, narozený v roce
1953, tedy dávno po válce, a německy řekl „Tady stejně bude zanedlouho
Německo“. Hrozně jsem se rozčílila. Z toho je vidět smýšlení mladých
Němců. Tehdy volali „Heim ins Reich“, dostali, co chtěli a co si zasloužili!
***
V pohraničí
jsem žil s rodiči od narození roku 1922 až do vyhnání v roce 1938, a
to ve Vyklicích a Řehlovicích v okrese Ústí n. L. Otec žil
v pohraničí od svého narození v roce 1901 a matka od roku 1921.
Zaměstnán
jsem byl jako laborant ve Spolku pro chemickou a hutní výrobu v Ústí n. L.
Byl jsem členem Sokola a Junáka. Otec byl zaměstnán jako železniční zřízenec na
nádraží v Ústí n. L. a matka příležitostně vypomáhala u sedláků. Matka i
otec byli členy národně socialistické strany a Národní jednoty severočeské. Oba
měli základní školní vzdělání. Protože však v té době nebyla v místě
a okolí česká škola, musel otec navštěvovat školu německou.
Období
před nástupem Hitlera k moci se vyznačovalo dobrým vzájemným soužitím Čechů s Němci. S mnohými jsme byli
přáteli, jeden druhého respektovali. Od dětského věku jsme si společně hráli,
sportovali atd., aniž by nám vadil jiný jazyk. Byly případy, kdy české děti
měly více kamarádů mezi německými dětmi a opačně. I když byli čeští občané
proti německým v menšině, ovládalo více českých dětí němčinu než německých
češtinu. Nedomnívám se, že by důvodem byla averze k českému jazyku, ale
přičítám to tomu, že němčina byla světovým jazykem. I tak docházelo k výměnám
dětí z českých a německých rodin, aby se naučily druhé řeči.
Protože
Němci patřili k sociálně silnějším a lépe situovaným vrstvám, a Židé,
kteří se tehdy převážně národnostně hlásili k Němcům, vlastnili
s Němci převážnou část průmyslu, byla lépe placená místa obsazována Němci.
Díky českému kapitálu Živnobanky, reprezentované dr. Preisem, se podařilo ke
konci první republiky v letech 1937-1938 získat kapitálovou majoritu nad
některými koncerny v pohraničí. Od Petschků koupila Severočeské uhelné
doly, atak se jedním rázem kdysi německá doména v pohraničí zhroutila a
pozice, o které česká menšina usilovala, se tak v Duchcově, Mostu,
Litvínově, Bílině, Teplicích a Ústí n. Labem dostaly pod český vliv. Živnobanka
také získala majoritu ve Spolku pro chemickou a hutní výrobu v Ústí n.L.,
kam dosadila za generálního ředitele doc. Dr. Basche a centrálního ředitele dr.
Ing. Ettela, kteří se zasloužili o zaměstnávání Čechů. I já jsem patřil mezi ty
šťastné, kteří se dostali do Spolku, kam jsem byl přijat jako laborant do koloristického
oddělení.
Němci
si neměli nač stěžovat, měli všechna občanská práva, veřejné nápisy byly
dvojjazyčné, měli německé školy, zastoupení v obecních, městských a
okresních úřadech (kde měli často většinu), kromě toho měli zastoupení
v parlamentě a ve vládě. Přesto bylo podle mého otce již od vzniku čs.
státu několik německých politiků, kteří nelibě nesli své začlenění do státu
s českou převahou a vyvíjeli snahu přivtělit německé regiony
k Rakousku a Německu. Jako příslušníci bývalé mocenské a hospodářské elity
se cítili národně, kulturně a sociálně nadřazeni Čechům. Toho po nástupu
k moci využil Hitler k ovlivňování Němců u nás, kterých použil jako
revoluční organizaci proti našemu státu. Většina Němců u nás bezvýhradně
přijala nacistický program a ideologii, která zahrnovala i genocidu českého
národa. Strana sudetských Němců (SdP) se tak ve spojení s Berlínem
cílevědomě podílůela na rozbití Československa. K tomu měly sloužit i
ozbrojené záškodnické a teroristické akce henleinovských ordnerů a sudetoněmeckého „freikorpsu“ se potom rekrutovali příslušníci
wehrmachtu, gestapa, SS atd.
Pod
rouškou tělovýchovného spolku byla pro branné složky na několika místech
v republice připravována ve velkém
počtu Henleinova mládež. Jedním takovým místem branného výcviku mládeže
s nacistickou a protičeskou výchovou se stal i statek a zámek p. von
Voszáka v Hliňanech – Řehlovicích. Pro členy Henleinovy strany se stal
nacismus náboženstvím a Hitler
s Henleinem se stali božstvem pro většinu německých žen, které to dávaly
veřejně najevo nošením medailonů s fotografiemi Hitlera a Henleina.
Perzekuce
Čechů Němci se datuje od pronikání nacismu k nám a vyvrcholila v roce
1938. Ordneři naše lidi napadali, byli je a ničili jejich majetek. Častým jevem
bylo vytloukání oken kameny, dále se poškozovaly státní budovy, mosty atd. To
nás donutilo organizovat k ochraně bezpečnosti našich lidí, jejich, ale i
obecního majetku, v obci noční hlídky po dvou lidech na úsek. I přes
uvedené opatření se otec musel z obav o svou bezpečnost dva týdny před
příchodem německých vojsk skrývat v Ústí n. L. Důvodem bylo, že byl Čech a
funkcionář národně socialistické strany a Národní jednoty severočeské. Vzhledem
k nebezpečí, které otci hrozilo, jsme nezůstali v obsazeném území a
rozhodli se pro evakuaci do vnitrozemí.
V době
vyhlášení mobilizace jsem byl odveden k vojenské pracovní povinnosti, kde
jsme s nadšením kopali zákopy, stavěli protitankové zátarasy a drátěné
překážky. Nezapomenutelné jsou a zůstanou mé vzpomínky na to ohromné nadšení
našich lidí bránit svou vlast. Avšak většina sudetských Němců se v té době
čs. státní příslušnosti dobrovolně zřekla s tím, že chtějí „Heim ins
Reich“, a to i za cenu použití síly.
Z velkého
nadšení došlo k ohromnému zklamání, když nám byla čtyřmi velmocemi vnucena
ostudná Mnichovská dohoda. Nastalo
období nejistoty, ponížení, napětí, strachu o vlastní bezpečnost, o ztrátu zaměstnání a majetku, o rozdělení
rodin atd. Tato psychická traumata připravovala Čechům většina sudetských
Němců.
Nařízené
likvidace zákopů, drátěných překážek a protitankových zátarasů jsem se již
nezúčastnil. Využil jsem tohoto období k tomu, abych společně
s matkou odvezl své dvě sestry, nejnutnější oblečení a prádlo
k příbuzným do Záp u Brandýsa n.L. Obratem jsem se s matkou vrátil,
abych nastoupil do zaměstnání a připravoval se s rodiči na evakuaci. Po
návratu do zaměstnání jsme zjistil, že došlo ke dvojí dělbě práce. Zatímco
němečtí pracovníci chystali slavnostní uvítání německých okupačních vojsk přípravou praporů s hákovým křížem, tak
se čeští pracovníci zabývali balením a stěhováním části laboratorního
zařízení a laboratorních potřeb
s popisem místa určení Pečky.
Bydleli
jsme v té době v železničářském strážním domku v Řehlovicích,
odkud jsme také evakuovali. Otec sehnal otevřený vagón, do kterého jsme
s matkou za účinné pomoci našich vojáků, střežících vojenská opevnění,
naložili nábytek a peřiny.
S matkou
jsme odjeli do Ústí n. L. a vyhledali otce. Spolu jsme ještě prošli ulicemi
naplněných atmosférou radosti německých občanů. Poté jsme se odebrali na
nádraží, kde v čekárně a restauraci panoval pláč, smutek a vzdor
odjíždějících českých občanů. Tam jsme se také od našich železničářů dozvěděli,
jaké úsilí museli vyvinout, aby zabránili německým zřízencům zdržovat vagóny a
zásilky do vnitrozemí tak dlouho, až by se po příchodu okupantů staly jejich
kořistí.
Před
našim odjezdem přistoupilo z vlaku od
Chomutova několik německých sociálních demokratů z Falknova, kteří
stačili utéct jen ve spodním prádle. Odjížděli jsme z Ústí n. L. předposledním
vlakem a henleinovci na nás ze železničního mostu stříleli. Někteří pracovníci
Spolku, kteří v Ústí n. L. zůstali až do příchodu německé správy, mi po
svém příjezdu do vnitrozemí vyprávěli, co se pak dělo. Hned v prvních
dnech došlo k zatčení Židů a později i angažovaných Čechů. Zatčení byli
internováni, Němci se na nich dopouštěli fyzického násilí, nutili je pít
z plivátek apod.
V pohraničí
jsme museli nechat veškeré domácí zvířectvo. Z nábytku po více než
měsíčním putování v otevřeném vagónu zůstalo jen dřevo na topení a
z peřin nic. Žádná škoda nám však nikdy nebyla uhrazena.
Při
jedné z mých návštěv v SRN jsem se seznámil s dvěma odsunutými
Němci. Při rozhovoru s nimi ani jeden nepřipustil, že zhoršování vztahů
mezi Čechy a Němci způsobil nastupující fašismus, který henleinovci přijali za
ideologii. Oba zastávali názor, že veškeré zlo pochází od Čechů.
Vratislav Chládek, tehdy
Řehlovice
***
Dětství
a obecnou školu jsem prožil v dnes již vybagrovaných Ervěnicích u Mostu.
Od roku 1935 jsme bydleli v Ústí nad Labem. Jak šly měsíce, narůstaly
provokace a posléze i teror henleinovců. Pořádali okázalé srazy
s vlajícími prapory, s girlandami a hlavně s ordnery
v rajtkách, vyleštěných holinkách a „dohodách“ přes bílé košile. Přibývalo
i auditoria namnoze v „tyroláckém“ oblečení s dirdly a bílými
podkolenkami. Kolosové parníky Českosaské paroplavební společnosti, která
provozovala pravidelnou linku Drážďany – Litoměřice, jezdily asi pětkrát denně.
Byly plné říšskoněmeckých výletníků, na zádi vládla vlajka
s hakenkreutzem. Tu naši „loajální“ němečtí spoluobčané zdravili zdviženou
pravicí a voláním „Heil Hitler“.
Když
byl Střekov – dnes součást města Ústí – povýšen na město, byla u radnice
vztyčena nepříliš povedená socha TGM. Jedné noci byla Němci „obohacena“ o
lucernu v ruce a tlumok na zádech. Za českým řezníkem Houdkem, který
velkým nákladem přestavěl svůj závod, přišli nedlouho před obecními volbami
sudetoněmečtí „demokrati“, aby závod ozdobil vlaječkou Henleinovy strany. Jinak
bojkot. Němci v předválečném Ústí představovali 80 % obyvatel, česká
menšina by Houdka neudržela, jistě byl zadlužen. Tak se jednoho dne ve výkladní
skříni objevila mísa škvařeného sádla a v ní zapíchnutá vlaječka SdP.
Hokynář Sieber musel přestoupit ze strany německých sociálních demokratů do
SdP. Ani jeho by při bojkotu Němců těch pár českých rodin v okolí
neuživilo. Na jaře 1938 přijel do Střekova Henlein. Seběhly se Němky
z okolí, na pohled docela obyčejné ženské z domácnosti, a líbaly
vůdci ruce, ba i stupátko auta, kam vkročila noha Osvoboditele Utiskovaného
Sudetoněmeckého Lidu.
Před
jarními volbami organizovali místní Němci ve Střekově hon na Čechy.- Na různých
místech města se shromažďovali ordneři, ordnerské spojky na motocyklech se
míhaly sem a tam. S úzkostí jsme čekali, co se bude dít. Dělo se.
S hukotem po silnici z Litoměřic přijely obrněné vozy naší armády a
náklaďáky s pěchotou v přilbách a s nasazenými bodáky. A opět se
míhaly henleinovské spojky – akce se odkládá na neurčito. Bylo to mobilizace
čs. armády 21. Května 1938. Vojáci obsadili všechny důležité body ve městě na
labských mostech umístili nálože, chodci se na mostě nesměli zastavovat. Pěší
družstvo bylo ubytováno v elektrárně na Masarykově zdymadle. České rodiny
nosili vojáčkům z vděčnosti buchty a jiná vylepšení menáže, což ovšem
goebbelsovská propaganda interpretovala tak, že vojáci mají mizernou stravu,
takže se musí přiživovat u obyvatel.
Pak
přišly komunální volby.Svobodné, demokratické, tajné. Henleinova strana
v pohraničí získala nejvíce hlasů. Kdo ji asi volil? Češi? Ne, to
devadesát procent sudetských Němců se zcela svobodně rozhodlo pro rozvrat
republiky, pro Hitlerův nacismus, pro úlohu páté kolony v tomto státě! Po
odchodu českých vojáků byl sice klid, ale napětí trvalo. Počátkem září pronesl
Hitler svůj známý projev na Parteitagu strany v Norimberku. Poslouchal
jsem jej s tátou, já tehdy uměl německy nevalně, táta dobře. Najednou se
táta rozesmál: „Víš, co povídal: - Pak přišel bubeník, a to jsem byl já!“ Tedy
demagog, kašpar, s nímž se omylem zacházelo jako se státníkem.
Té
noci uspořádali henleinovci v Ústí
velkou demonstraci. Mnohatisícový průvod táhl ke Krásnému Březnu za provolávání
slávy Hitlerovi, za pokřikování protistátních hesel, mezi nimiž nechybělo ani
okřídlené „Wir wollen heim ins Reich!"“A žel, i za střelby, jíž padli za
oběť dva lidé -–jeden Čech a jeden Němec.
Za
rostoucího napětí nás táta v půli září odvezl k babičce do Kutné Hory. Tam
jsem zažil Mnichov, rozhodnutí vlády jsem poslouchal na ulici z rádia.
Ženy plakaly, večer byla ve městě demonstrace, muži volali „Dejte nám zbraně,
dali jsme si na ně!“
Bylo
jasné, že se do Ústí nevrátíme a táta začal odesílat naše zařízení. Sám musel
zůstat v Ústí, kde s několika
zaměstnanci předávali Němcům elektrárnu. Když přišli okupanti, chovali
se rezervovaně, netrpěli štvanice. Přišli do elektrárny, vytáhli plány a hned
se ptali, kde je jeden z transformátorů, ten nejnovější. Generální ředitel
jej dal dopravit před několika týdny do Prahy. Stroj se musel vrátit, připojit,
přezkoušet. Češi zůstali v elektrárně
do zaškolení nového personálu. Táta za námi směl jet jednou za pár týdnů,
pro propustky si chodil na gestapo. Natrvalo se vrátil až v létě, a to již
do protektorátu.
Pár
týdnů po záboru se konečně pár českých zaměstnanců elektrárny odvážilo do
místní hospody na pivo. Místním Němcům nadšení viditelně opadlo: výnosná místa
obsadili soukmenovci z Říše, popřípadě nevyšší špičky henleinovské strany.
Ti dole museli do práce jako dřív, po demokratické volnosti, kdy si každý
říkal, co se mu zachtělo, si čím dál víc museli dávat pozor na jazyk. Přesto
návštěvníci kritizovali kdeco. Debatu uzavřela hostinská ironickou poznámkou:
Zwanzig Jahre ist uns Unrecht geschehen, jetzt geschiet uns Recht! – Tatínek to
pokládal za malé, ale hřejivé zadostiučinění.
***
Narodila
jsem se v obci Předlice (nyní předměstí Ústí n. L.) v roce 1924.
V roce 1938 musela celá naše rodina uprchnout do vnitrozemí. Otec byl
v té době povolán k vojenské službě. Proto jsme utíkaly jen
s matkou a s oběma sestrami posledním vlakem vypraveným z Ústí
n. L. Na tento vlak ordneři stříleli a první zastávka byla ve Všetatech, kde se
spalo na rancích v přeplněné čekárně, restauraci apod. Další den se
pokračovalo směrem na Lysou n. L., kde jsme opět hladoví čekali na další cestu. Pak jsme jeli
na Nymburk, kam měl být otec přeložen, protože pracoval jako dělník v depu ČSD.
Od prosince jsme společně s otcem bydleli u vzdáleného bratrance (cestář)
v osadě Drahno, patřící k obci Chleby. Podařilo se nám sehnat
deputátní byt u sedláka. Tam jsme byli až do 12. Května 1945, kdy jsme se
s otcem vraceli zpět do Ústí n. L.Od této doby se celá rodina zase
usídlila v Předlicích. Byl nám přidělen malý rodinný dům, který do května
1945 obýval vysoký důstojník SS.
Věra Kvízová, tehdy Ústí n. L.
***
Můj
dědeček žil a pracoval v cukrovaru v Ústí n. L. od začátku 90. let
minulého století – rodina žila v Žehuni. Jeho čtyři synové pracovali u
ČSD, v pohraničí se oženili a založili rodiny. Já jsem přišla do Ústí n.
L. jako jedenáctiletá v roce 1935 a chodila jsem tam do měšťanské školy.
Žila jsem v rodině svého strýce, který byl vlakvedoucím ČSD, členem
sociálně demokratické strany. V roce 1937 se politická situace velmi
zhoršila. Nejdříve Němci napadali Židy a německé antifašisty. Mnoho židovských
i německých dětí přešlo do českých škol. V mé třídě jich bylo asi deset.
Přestože strýček vlastnil ve Střekově domek a velkou zahradu, odešla celá jeho
rodina i já s ní do vnitrozemí. Odjeli jsme vlakem 14. Září 1938 do
Žehuně. Strýček jako zaměstnanec dráhy dostal vagón a mohl odstěhovat veškeré
zařízení – nábytek, osobní věci. Zde žila celá rodina až do konce války.
Hned
v květnu 1945 se celá strýčkova rodina vrátila do Střekova do svého domu.
Byla
to brutální, šovinistická politika nacistického Německa, která vyvolala nejprve
okupaci našeho pohraničí a později obsazení celých Čech a Moravy. Štvavá
národnostní nenávist byla tím hlavním podnětem henleinovců k vyhnání
Čechů, dávno v pohraničí usazených. A vlastní Hitlerovy plány
s celými Čechami byly mnohem dalekosáhlejší, a to vystěhování obyvatel
celých Čech a Moravy až někam na Sibiř. Při odjezdu z Ústí n. L. nám to
také Němci dávali jasně na srozuměnou. Na jejich nenávistné výkřiky si nerada
vzpomínám.
Anežka Řípová, tehdy Ústí n. L.
***
Jsem
jeden z tisíců, kteří se svými rodiči museli nedobrovolně opustit svůj
domov, rodné město Ústí n. L. – Krásné Březno. I když mi bylo tehdy čtrnáct
let, plně jsem chápala všechno to zlo, které nám přivodila tehdejší SdP. Je
zbytečné popisovat, co vše jsme jako Češi v té zlé době od roku 1937 až do
konce války prožili.
Jaroslav Janata, tehdy Ústí n. L.
***
Rodiče
žili od roku 1925 v Rosbachu u Aše a asi v roce 1933 se přestěhovali
do Ústí n. L. Otec byl celní úředník, matka v domácnosti, oba byli členy
Sokola, otec v něm měl nějakou funkci. Snad byli v národně
socialistické straně, tak jako po válce. Podle vyprávění rodičů bylo soužití
s Němci v Rosbachu bez problémů, ne tak v Ústí n. L. Sama se
pamatuji na některé střety asi od roku 1937, např. při národním svátku
vychrstli z oken německého bytu na průvod splašky. V roce 1938 jsem
si nesměla sama hrát venku, protože mě honili němečtí kluci a chtěli mě zbít.
Otec měl problémy s henleinovci, někdo nám jednou střelil do okna, ale to
vím jen z vyprávění svých rodičů.
V noci
těsně před obsazením nás někdo přišel varovat, že naše rodina je na seznamu
osob s „nepřátelským vztahem k Německu“.
Byla
jsem sama doma s matkou – otec byl jako záložní důstojník mobilizován.
V noci mě vzbudila a řekla, že musíme utéct. Dostala jsem jako zavazadlo
na cestu jakýsi „chlebník“ přes rameno, ve kterém byla má plynová maska. Při
odchodu matka plakala a já jsem jí řekla: „Mami, nebreč, my se sem někdy
vrátíme.“ Na cestu vlakem k příbuzným se již nepamatuji. Rodiče se
neodvážili po obsazení vrátit do Ústí n. L., nechali jsme tam veškeré zařízení
třípokojového bytu, ale nějaké oblečení jsme snad prostřednictvím známého
dostali.
Napřed
jsme bydleli u různých příbuzných v okolí Prahy, pak jsme dostali byt na
Letné a po třech měsících v Holešovicích. První třídu jsem navštěvovala
postupně v pěti školách, nebyla jednotná metodika výuky, takže to nebylo
snadné. Učitelky však pro mne měly pochopení. Otec dostal místo jako celní
tajemník v Praze 7, kde pracoval celou válku až do zpětného přeložení do
Ústí n. L. v roce 1945. Odškodnění za ztracený majetek jsme nikdy
nedostali.
Marie Krejčová, tehdy Ústí n. L.
***
Můj
strýc Karel Pech byl po první světové válce jako strojvedoucí přidělen do Ústí
nad Labem, tam se oženil a bydlel se svou rodinou. Po dlouhá léta první
republiky žili Češi a Němci vedle sebe,
kamarádili spolu, děti si spolu hrály a chodily do školy. Nástupem Hitlera
k moci a vinou Henleinovy strany se všechny přátelské vztahy přetrhaly,
dospělí i děti spolu přestali mluvit. Netýkalo se to však německých sociálních
demokratů, ti se chovali normálně. Nejhorší to bylo ve městech, v některých
místech na venkově byla situace přece jen mírnější.
Nikdy
nezapomenu na horký červencový večer, kdy jsem byla u strýce na návštěvě. To
tehdy byl ve Vratislavy sjezd německých žen a mluvil k nim Hitler. Všechna
okna v městě byla otevřená, v nich radiopřijímače a z nich se po
dobu dvou hodin ozýval Hitlerův řev a dlouhotrvající skandování německých žen
„Heil Hitler!“ Po zádech mi až běhal mráz. A proti tomu nemohla naše policie
nic dělat.
Často
se tvrdí, že Hitlera podporovali jen lidé s nízkým vzděláním. To však není
pravda. Stýkala jsem se s jednou německou dívkou, abych se zdokonalila
v němčině. Pamatuji se na rozhovor s jejím otcem, který obhajoval
Hitlerovy názory, a to byl velice inteligentní člověk!
Každý
týden přijížděli do Ústí autobusy plné říšských Němců, nahrnuli se do řeznictví
pana Matouschka, aby se pořádně nacpali českými uzenkami. Lodníci, kteří
jezdili po Labi do Hamburku, říkali, že se Hitler již od roku 1933 připravoval
na válku, že v Německu mají jen
„dřevěné máslo“, čímž mysleli margarín. Známý je též výrok německých
představitelů „Kanóny místo másla!“
Po
podepsání dohody v Mnichově musel také můj strýc s celou rodinou
utéci a s sebou si mohli vzít jen to nejnutnější.
Za Karla Pecha, tehdy Ústí nad
Labem, neteř L. Č., Praha
***
V roce
1931 se naše rodina přestěhovala z Kolínska do pohraničí. Otec dostal
zaměstnání s bytem v Ústí n. L. – Pětidomech. V této kolonii
bydleli vedle Čechů také občané jiných národností. Nejvíce bylo Němců a
smíšených manželství. Žilo se nám relativně dobře. Jako děti jsme si společně
hrály, chodily do školy v Předlicích a cvičit do Sokola. Na návštěvu přijel také pan prezident
Masaryk. Zpráva, že zemřel, nás velice zarmoutila.
Na
to snad Hitler s Henleinem čekali. Němci i ze smíšených manželství
podléhali sílící propagandě. To se
pochopitelně také přenášelo na děti. O
nadávky „ty česká svině“, du tschechische Sau“ nebyla žádná nouze. Později
došlo i na fyzické násilí. Rvačky, bitky, různé provokační akce, průvody
s hákovými kříži, bílé podkolenky, bubínky, hajlování, srazy ozbrojených
ordnerů a sabotáže. Psal se rok 1938. Byli i ranění a mrtví.
Pro
udržení pořádku po částečné mobilizaci přijelo naše vojsko. To se spojilo
s českou domobranou a ochranou železnice a zařízení ČSD. Jedinou zbraní,
ač velmi účinnou, byly pendreky, vyrobené z vagónových hadic. Jednou ráno
jsme se probudili a mezi domy byly položeny hákové kříže vyrobené z prken.
Situace se přiostřila tak, že jsme raději odjeli, abychom nepřišli o holé
životy. Nedalo se nic pěkného čekat. Narychlo jsme odcestovali do vnitrozemí
jen s tím nejnutnějším. Přišli jsme skoro o všechno a nikdy jsme žádnou
náhradu nedostali.
Josef Vokáč, tehdy Ústí n. L.
***
Žila
jsem s otcem a matkou do září 1938 v Ústí n. Labem. V září 1938
jsme musely s maminkou během dvou hodin v noci opustit náš domov a
odjet jen s malým kufříkem. Tatínek zůstal v Ústí n. L. až dokonce
září a potom za námi přijel do Prahy. Velmi dobře se pamatuji, jak sudeťáci
v našem pohraničí vyváděli.
Libuše Komperová, tehdy Ústí n.
L.
***
Rodiče
mého otce žili v Křešicích, kde otec vychodil německou školu. Celý svůj
život tedy prožil v pohraničí. Matka pochází od Mladé Boleslavi. Otec byl
průvodčí vlaků a matka v domácnosti. Do roku 1937 nebyly mezi námi a Němci
problémy. Vím, že se rodiny stýkaly. Až s nástupem Henleina a vyhrocováním
situace se začali Němci oddělovat.
V roce 1938 jsme chodili do školy v Děčíně. S narůstajícím časem
jsme však museli chodit ve skupinkách, protože jsme jako Češi byli zprvu
napadáni německými dětmi a později i dospělými. Agresivita postupně rostla –
nejdříve jen slovní urážky a později i fyzické napadání. Museli jsme chodit
postranními cestami a pak nám museli chodit rodiče ke škole naproti. To samé bylo
i v místě bydliště, ale v menší míře, neboť jsme žili za městem
v domě, který byl majetkem ČSD a bydlelo tam 72 rodin, takže jsme tvořili
určitou komunitu.
V polovině
září 1938 (asi 13. Nebo 14.) jsme doslova ze dne na den opustili domov. Matka
vzala peřiny a do tašek jen nejnutnější věci. Pamatuji se, že ten den pršelo a
my jsme jeli malým žebřiňáčkem naloženým
peřinami a několika taškami na nádraží. Dodnes vidím, že když jsme jeli pod
železničním mostem, potkali jsme Němce a ti se nám smáli, i nějaké nadávky
padly. Nezapomenu na pohled z vlaku, když mi maminka říkala: „Podívej se
naposled, kde jsme bydleli.“ Také nezapomenu, když jsme se válce vraceli zpět.
Již dlouho jsem stál u okna a čekal na pohled, který jsem si pamatoval, když
jsme utíkali.
Otec
zůstal jako průvodčí do poslední chvíle. My s matkou jsme našli útočiště u
mé tety v Krpech u Kropáčovy Vrutice. Přestože měli jen dvě místnosti, tak
přijali nás i mou babičku a tetu, takže nás ve dvou místnostech bylo deset.
***
Otec
žil od roku 1925 v Děčíně, kde pracoval jako pomocný skladník u ČSD. Matka
byla v domácnosti. Po nástupu Adolfa Hitlera roku 1933 v Německu
k moci stupňovali sudetští Němci v českém pohraničí své
požadavky. Od roku 1936 se situace
radikálně zhoršila. Zvyšoval se však agresivita Němců vůči Čechům. České děti
byly napadány Hitlerjugend. Sama jsem to prožívala. Velmi dobře si pamatuji na
1. Máj 1938. Němci provolávali slávu Hitlerovi, celé město bylo zaplaveno
prapory s hákovými kříži. Němci pochodovali hlavní třídou; byly jich
tisíce z celého okolí. Čeští pořadatelé vedli český průvod postranními
ulicemi, aby nedošlo ke střetu. Němci chtěli český průvod napadnout. Tato doba
byla plná hrůzy a strachu, co bude následovat.
V českých domech muži drželi již celý měsíc ve dne i v noci hlídky. V noci se
nesmělo rozsvítit ani na chodbě, aby Němci dům nenapadli. Zprávy z hranic
od finanční stráže informovaly české obyvatelstvo o pohybu Němců na hranicích.
Vypadalo to na válku.
V obsazeném
území jsme nezůstali. Moje rodina i všichni sousedé utíkali jen v tom, co
měli na sobě. Rodiče měli u sebe doklady a něco málo peněz, jinak nic. Nebyl
čas něco si zabalit. Všechen majetek
zůstal v Děčíně. – zařízený byt,
sklep plný zásob na zimu, pěkná chata se vším potřebným, nářadí na zahradu. Za
tyto věci jsme nedostali žádnou náhradu.
Otec
pracoval v Brodě u dráhy. Každý den ráno chodil 10km pěšky tam a večer zase 10 km zpátky. Matka od rána do
noci pracovala u bratra a švagrové na polích a ve chlévě z vděčnosti, že
nám poskytli střechu nad hlavou. Oni sami neměli nic, čím by nám pomohli.
Marie Kučírková, tehdy Děčín
***
Můj
otec byl přeložen v roce 1922 do železničních dílen ČSD v Podmoklech
(nyní součást Děčína) a v témže roce se za ním přestěhovala celá naše
rodina – matka, starší sestra a já – z Dobronic u Chýnova, okr. Tábor, a
zde jsme žili až do našeho odchodu v roce 1938. Jelikož v té době
nebyl ještě dostatek vhodných bytů, byli jsme ubytováni prozatím u jedné německé rodiny v podnájmu. Zde
jsme, podle vyprávění mé matky, měli jednu světnici, kde bylo vlhko a pod
postelemi rostla houba. Toto prostředí se pak podepsalo na mém zdraví. Domácí na nás pohlížel jako na
vetřelce. Po nějaké době se otci podařilo zajistit pro nás byt
v tříposchoďovém domě zvaném „Tereza“. Otec byl členem sociální
demokracie, byl rovněž pokladníkem „Gentského systému“ v dílnách ČSD. Pamatuji se to proto, že za ním do našeho
bytu přicházeli dělníci propuštění z práce na dráze. On jim pak vydával
určitou částku jako podporu. Rodiče měli svoji vlast velmi rádi a hájili ji
proti pomluvám a nepravostem. V tomto duchu nás též vychovávali. Chodil
jsem do DTJ, kde jsem cvičil i hrál divadlo.
Soužití
Čechů a Němců bylo podle mne dobré.
Ovšem tato „pohoda“ trvala jen do doby, než začal svou kampaň Konrád
Henlein, tj. do roku 1933. Předtím se některé české a německé rodiny přátelily,
navštěvovaly a podobně. Pamatuji si, že rovněž moji rodiče podnikali výlety
s jednou německou rodinou a dokonce moje mladší sestra učila jejich dceru
česky.
Po
roce 1933 a pak po volbách 1935 troufalost a zpupnost jednotlivých členů SdP
stoupala, a to hlavně vůči Čechům, které již tehdy začali považovat za
méněcennou rasu. V Podmoklech byly tři velké německé školy, dvě byly ve
středu města u náměstí a třetí s technickým zaměřením pak na vršku nad
městem. Česká menšina měla jen jednu školu, a to mimo střed města. K této
škole jsme museli procházet uličkou mezi ploty. Stávalo, že jsme se zde
setkávali se žáky německé školy, a tehdy docházelo k různým neshodám a
později i k napadání českých dětí. Hřiště DTJ bylo za městem na kopci a muselo
se k němu jít kolem kostela „Jánská kaple“, kde pak v letech 1937 –
1938 docházelo k přepadům českých občanů zfanatizovanými členy různých německých bojůvek. Na cvičení jsme
proto chodili vždy ve skupině, neboť na větší počet lidí si tito „hrdinové“
nedovolili zaútočit. Abychom se mohli bránit, udělali jsme doma z gumových
hadic pendreky, které jsme pak nosili s sebou.
Při
zvolení dr. E. Beneše prezidentem ČSR v roce 1935 se večer na náměstí
sešlo tak málo Čechů, že to bylo až bolestné. Neúčast lze vysvětlit velkými
obavami Čechů před sudetskými Němci. Ti totiž nevynechali žádnou možnost, aby
nenapadli nějaké shromáždění Čechů a německých sociálních demokratů a přitom
nevyvolali nějakou rvačku. O německých sociálních demokratech je nutno říci, že
jejich oddíly RW (Republikanische Wehr) byly velmi agilní a dovedly tvrdě
republiku proti násilníkům bránit. Otec mi jednou vyprávěl, že členové RW při
naší květnové mobilizaci odešli mezi prvními na hranici a pomáhali ji až do
příchodu posil střežit.
Ve
městě byla městská policie složená z Němců. Rovněž tak starosta byl Němec.
Stalo se ku příkladu, že Němci pořádali různé demonstrace, ale naše česká
státní policie byla proti nim bezmocná, neměla od vlády povoleno, aby mohla zakročit.
Když však tento demonstrační průvod přišel před radnici, vyšel starosta a
prohlásil asi toto: „Nadělali jste rámusu už dost, jděte domů“, a celá
demonstrace se v klidu rozešla. Jednou jsme šli ze hřiště DTJ domů a
v prvních obydlí jsme zastihli asi jedenáctiletého hocha, který
v uniformě a s obnaženou dýkou hlídal domy, neboť starší Němci opět
řádili ve městě. On prý hlídal, aby nikdo
z jejich domů nic neukradl. Stalo se též, že při jedné potyčce byli
napadeni čeští policisté. Jeden henleinovec povalil českého policistu, namířil
na něj svůj půllitr se slovy: „Tak mě uhoď, nesmíš, že?“ Aby měli Němci, tj.
henleinovci, hodně hlasů, tak k volbám v roce 1935 přinášeli na
nosítkách nemocné, nechali je odvolit a pak je nechali ležet na chodbách, takže členové volební komise
museli zajišťovat jejich odvoz domů. To jsem se dověděl od svého otce, který
byl členem volební komise.
V novinách
z té doby bylo hodně článků o tom, že zfanatizovaní Němci napadli
četnickou stanici nebo úřadovnu celní a pasové kontroly. Výsledkem pak byli
mrtví a ranění z řad četníků, policie, celní a finanční stráže. Němci, a
to hlavně mladí, odcházeli do Německa, zde se vycvičili a vyzbrojili, aby pak
mohli v republice přepadávat české obyvatelstvo i české úřady. Rovněž do
Československa pašovali zbraně, munici a trhaviny, maskované jako potraviny (v
plechovkách, pytlích apod.), aby pak mohli u nás provádět různé sabotáže. Hodně
členů SOS (Stráž obrany státu – složená z četníků, policie, celní a
finanční stráže) bylo zabito nebo zraněno právě těmito německými bojůvkami
vycvičenými v Německu. Nebylo by
správné, aby se na ně zapomínalo, neboť si zaslouží úctu. Tito lidé byli vlastně prvními mrtvými a raněnými
ve válce, která vypukla později.
V roce
1936 jsem ukončil školní vzdělávání, tj. vychodil jsem 4. Ročník měšťanské
školy. Měl jsem jako učeň nastoupit do továrny, kde pracovala má starší sestra,
ale oni učně nepřijímali, prý proto, že tam nějaký učeň něco ukradl. Byl jsem tudíž doma bez práce. Až teprve
začátkem roku 1937 se mému otci podařilo pro mne sehnat práci. Dne 15.3.1937
jsem byl přijat jako učeň – mechanik šicích strojů v továrně na šicí
stroje Böhmische Clemens Müller Werke A.G. v obci Bynov u Podmokel. Zde
jsem se měl učit řemeslu do 14.3.1940 V této továrně pracovali samí Němci,
jen já a ještě třu učňové jsme byli Češi. Snad tím chtělo vedení dokázat, že
přijímá také Čechy. Všichni němečtí zaměstnanci byli členy SdP, kdo nebyl
členem, nemohl zde být zaměstnán. Věřím tomu, že někteří byli členy jen proto,
aby měli práci, neboť se ke mně chovali celkem slušně.
Jako
učeň jsem jednou až dvakrát týdně docházel do české pokračovací školy. Asi tak
20. nebo 21. září mi v továrně jeden dělník řekl „Zítra půjde všechno Heil
Hitler!“ Já mu nevěřil, ale 22. září se to stalo. Dívali jsme se z oken
školy na město a tu jsme zpozorovali, že se všude objevuje mnoho červených
praporů s hákovým křížem. Náš učitel Jakeš ihned ukončil vyučování a
poslal nás domů. Když jsem přeběhl náměstí před náš dům, tak jsem se zhrozil.
Po celém náměstí plno rozvášněných Němců, někteří oblečení do černých rajtek,
s hákovými kříži na rukávech a roznášeli další prapory k vyvěšení.
Z německé školy na náměstí každou chvíli za velkého smíchu a křiku vylétl
z oken chuchvalec roztrhaného papíru – byly to roztrhané české knihy. Po
celém náměstí se rozléhalo jejich „Heil Hitler!“. Naši českou ani německou
policii jsem neviděl. Do celého tohoto dění nazasahovali: Němci nechtěli a Češi
nemohli, neboť měli instrukce „neprovokovat, nezasahovat, nedávat záminku ke
stížnosti atd.“ Je třeba podotknout, že tehdy ještě existovala Československá
republika, bylo to před Mnichovem!
Jelikož
hrozilo nebezpečí, že rozvášnění Němci vniknou do našeho domu, rodiče rozhodli,
že nás otec odvede na nádraží a my pojedeme k příbuzným na Táborsko, kam
jsme už nějaký čas před našim odjezdem poslali bednu s našim lepším
oblečením. V přeplněném vlaku bylo hodně těch, co odjížděli ze stejného
důvodu jako já s matkou a se sestrou – též prchali před Němci.
U
příbuzných v Ratibořicích (okres Tábor) byli jsme dobře a
s pochopením přijati. Když jsme s matkou a sestrou odjeli, musel otec
v Podmoklech ještě zůstat. Když pak za námi přijel do Ratibořic, tak se
slzami v očích vyprávěl, co vše se v Podmoklech a hlavně v dílnách
ČSD dělo při stěhování strojů. Museli se bránit přepadům ozbrojených a
zfanatizovaných německých bojůvek, které používaly i zbraně. Tehdy jsem otce
viděl poprvé a naposled v životě plakat.
V listopadu
1938 odjeli otec a má mladší sestra do Podmokel pro náš nábytek a zařízení
bytu. Museli se tam hlásit na městském úřadě, do místních novin dát inzerát, že
se hodláme odstěhovat, za to zaplatit pak 50,- Kč. Dále se musel pořídit česky
a německy seznam věcí, které si odvezou. Tento seznam musel být na městském
úřadě potvrzen. Dále zde museli asi týden počkat, zda se nepřihlásí někdo, komu
jsme něco dlužní, a teprve potom se mohl nábytek a zařízení nakládat. Vagóny
přidělila česká dráha.
I
když jsme nepřišli o žádný majetek, strádali jsme duševně a morálně, neboť
všichni jsme naši republiku milovali. To dokazuje i to, že jsem se ještě
v Podmoklech, stejně jako mnoho jiných českých mladíků, dobrovolně
přihlásil do oddílů na obranu republiky. Vojáci nás cvičili ve zbrani, ale pak
k našemu nasazení již nedošlo a oddíly byly před našim odjezdem z Podmokel
rozpuštěny.