Vyhnanecká literatura

Mnichovské bratrstvo Sudetia

Na počátku listopadu přednášel Marek Nekula, profesor pro západní slavistiku a bohemistiku na univerzitě v Řezně, v sérii „Sudetengespräche (sudetoněmecká témata)“ mnichovského bratrství Sudetia, o české vyhnanecké literatuře. Jako příklad analyzoval román Jiřího Kratochvíla "Uprostřed noci zpěv".

Jak mluvit o vyhnání, které je politicky popřeno a jehož uznání za nespravedlnost vede k zákazu zaměstnání? Jiří Kratochvil řešil tento problém uměleckým způsobem. Vedle několika krátkých příběhů a románů napsal v letech 1988 až 1992 román "Uprostřed noci zpěv", ve kterém použil příběh chlapce z generace konce Druhé světové války k vyprávění o vyhnání Němců.

Marek Nekula zdůraznil na začátku svého vystoupení  politickou koncepci mezinárodního práva zakazující a sankcionující vyhnání, vůči, podle mezinárodního práva legitimnímu, „odsunu“ podle Benešova režimu. Tato změna pojmu trvá 30 let, aby se zabránilo možnosti reflexe vyhnání. Teprve přechod k demokracii znamenal překonání přestávky v kultuře paměti a odhalil změnu ve volbě slov. Příběh z periferie – exilových Čechů a Němců – se stal  dominantním. Tento příběh paměti je také nazýván „komunikativní paměť“. Během socialistické diktatury existovaly pro disidenty, kteří se chtěli vypořádat s vyhnáním, jen tři možnosti  - mlčet, exilová literatura, nebo samizdat v podzemí.

S koncem socialismu, a tím s koncem popření vlastní historie, se kulturní texty staly prostředkem kolektivní paměti. Například romány, zabývající se koncem Druhé světové války, vyhnáním Němců a obnovení Československa, hrají hlavní roli v populární literatuře po roce 1990. Literatura vynalezla nový koncept přemýšlení o vyhnání a otevřela možnost diskuse. V době zákazu myšlení to nebylo možné. Tak se podle Nekuly osvobození Československa z podmanění Sovětského svazu stalo "osvobozením" komunikativní paměti a oficiální historiografie.

Postava vypravěče v knize Kratochvíla se stává součástí tohoto podání v případě masového znásilnění. Češi se stali podle vlastní paměti jak obětí Němců, tak obětí Rudé armády. Komunistická strana pak přeměnila Rudou armádu na osvoboditele. Ve druhé kapitole „Šťastná poválečná léta“ Kratochvíl popisuje odlidštění „nepřátel“ režimu – mladí Němci byli pro funkcionáře lidskou návnadou při lovu, německý pastor byl chycen.

„Přesídlení“ pak začalo represemi a kompletním zbavením práv německé a maďarské národnostní skupiny, jejich cíleným pronásledováním. Na rozdíl od předchozího vnímání jsou pak Němci oběťmi, Češi pachateli. Umělecká Kratochvílova prezentace „přesídlení“ a „vyhnání“ je o postojích německé dívky a českých mužích, pachatelích, což je celkově charakteristickým rysem české literatury o vyhnání.

Na otázku, zda je Kratochvílův román veřejně přijímaný Nekula říká: Od vyhnání dodnes stále chybí 30 let kulturní paměti, takže to bude trvat generaci. Pouze magický realismus románu nabízí příležitost pro generaci devadesátých let. V románu padesátých až sedmdesátých let nebylo vyhnání v popředí. To znamená, že román nyní není, ale bude převzat pozdější generací, jako veřejně přijímaný text.

Tento román získal několik hlavních literárních cen v 90. letech a má hodně publicity. Nejdůležitější podle Nekuly je čtenářská cena „Magnesia Litera“, protože to bylo ocenění čtenářů, kteří diskutovali Kratochvílovu práci, a nikoli akademiků. Zvláštní literární a umělecká hodnota románu je v centru pozornosti. Zvláště je třeba vzít v úvahu souvislost, že Kratochvil je autorem samizdatu. Jeho práce nikdy nebyly v komunismu veřejně prezentovány; zabývání se vyhnáním bylo politicky blokováno a pokračovalo se v morálním selhání Čechů při vyhnání Němců.

Uznání vyhnání je zde třeba chápat jako proces posunutí literatury z disidentství k pozitivnímu zaměření populární literatury, k porušení tohoto kruhu morálního selhání. Podle Kratochvíla je vyhnání, jako násilné excesy vůči Němcům v malém, konceptualizováno jako „deportace“ ve velkém.

Koncept a kontext vytvářejí konkrétní propojení disentu do literárního diskurzu devadesátých let. Výsledným příkladem pro dnešek je společenské zpracování tématu vyhnání. Že další vývoj po skončení socialistické diktatury nebyl bez problémů také ukazuje zvláštní jazyk připomenutí, který Kratochvíl používá ve svých románech a pokusil se o to poprvé v české literatuře.

Texty vzpomínek jsou v historii a v literatuře velmi oblíbené, byly populárními médii široce  distribuovány do celé společnosti, zdramatizovány a přeloženy do několika jazyků. Nekula to vidí jako důsledek veřejné omluvy brněnského starosty Petra Vokřala za brněnský pochod smrti a za vyhnání Němců. Nekula přednášel o zábavné a vzrušující literatuře. Během příštích sudetských rozhovorů promluví mluvčí etnické skupiny Bernd Posselt o budoucích úkolech a příležitostech sudetských Němců a o příležitostech a rizicích v německo-českých vztazích.

Sudetia pokračuje v tradici akademických bratrství Albia Prag, Constantia Prag, Arminia Brünn, Demetria Tetschen-Liebwerd, Germania Tetschten-Liebwerd a Elektra Teplitz. Bratrství se člení na aktivní (studenty) a seniory.

Stavba spolku Sudetia je pestrá, prosazuje politické požadavky studentského svazu. Jako člen německého Burschenschaftu ctí tři principy - čest, svobodu a vlast, které byly i v době bojů za svobodu v 19. století mottem mnoha bratrských společenství, a od té doby neztratily nic ze své důležitosti a naléhavosti. Pochopení těchto pojmů bratrství od studentů vyžaduje politické a demokratické přemýšleni, ale v žádném případě není stranicky vázáno. Sudetia dává možnost rozmanitým názorům a ochotě diskutovat, k nimž může a měl by přispívat každý člen. Politicky je bratrství jistě v konzervativní, ale nikoli pravicově extremistické, části politického spektra.

Moritz Fischer, Sudetendeutsche Zeitung, 24.11.2017, str. 9

Pro České národní listy kráceně a volně přeložil P. Rejf