Východní zatrpklost vůči Německu znamená problémy pro Brusel i Berlín
Přečetli jsme: Brusel a Berlín v době krize zanedbaly otázku mzdové a sociální konvergence, která nyní vyvolává nejen v Česku pocity zatrpklosti či křivdy. S negativními důsledky pro EU i pro Německo.
Sebastian Dullien pro Evropskou radu zahraničních vztahů se věnoval České republice, otázce mezd a vztahu k Německu.
Němci jsou zvyklí na to, že mnoho lidí z jižní i západní Evropy z německých ekonomických postojů nejsou zrovna nadšeni, a to zejména ne z politiky škrtů během krize eura. Ale už nebylo tak patrné, jak nespokojenost s německou ekonomickou dominancí roste mimo eurozónu, a to zejména ve střední a východní Evropě.
Dullien uvádí, že si tohoto faktu všiml v panelu středolevicovém v České republice. Z poznámek účastníků, píše Dullien, bylo patrné, že se obávají, že české mzdy už neukazují dohánění s německou úrovní. Zatímco v 90. letech a na začátku 21. století byla vidět konvergence, od roku 2007 není zaznamenán pokrok.
K tomu i tento obrázek: (tj. náhrady na zaměstnance v ČR k Německu v %, nominálně).
Nominální kompenzace na zaměstnance v ČR jako % kompenzace v Německu
A vinu za to nesou především zahraniční investoři, tedy příběh, že “Německo, Francie a USA investovaly do ČR a nyní si odtud vysávají zisky, zatímco Češi zůstávají chudí.”
Zdroj nespokojenosti spočívá v tom, že téměř celý finanční sektor a poloviny zpracovatelského sektoru je v zahraničních rukou. Nadnárodní firmy stanovují ceny pro meziprodukty, které produkují české továrny, a tím, že tyto ceny stanovují nízko také tlačí mzdy v ČR dolů, zatímco jejich marže rostou.
A je tu příběh, který se povídá stále a stále, a sice, že pracovníci u linek v továrnách Volkswagen v ČR vydělávají třetinu toho, co pracovníci VW v Německu, i když ta linka jede stejnou rychlostí jako ve Wolfsburgu. Takže, i když je fyzická produktivita českých pracovníků prý stejná jako v Německu, tak mzdy jsou mnohem nižší. Takže přidaná hodnota vytažená tímto způsobem může být rozdělena pracovníkům německého VW a také akcionářům – s údajnou tichou podporou německé vlády.
Tato změna vnímání role německých firem je do očí bijící, protože země střední a východní Evropě dlouho vnímaly Německo jako svého hlavního přímluvce v jejich úsilí o příjmovou konvergenci ze Západem. A zejména ČR dlouhodobě provozovala politiku zvaní zahraničních investorů do země, aby urychlila svou integrace s globálními (EU) trhy.
Pocit toho, že je Evropanem druhého řádu, když přijde na mzdy, má samozřejmě dopady i jinde. Jeden z diskutujících dokonce řekl, že český odpor vůči přijímání uprchlíků vychází z pocitu, že se Německo chová jako „imperiální síla“ a že by Češi uprchlíky byli akceptovali, kdyby Německo zajistili skutečnou mzdovou konvergenci.
Možná je to přehnané, ale ukazuje to překvapující úroveň nespokojenosti s ekonomickým ujednáním členství v EU. A ukazuje to také, že Berlín a Brusel zanedbaly téma životního standardu ve střední a východní Evropě kvůli pochopitelné starosti s eurem ve „vnitřním jádru“ EU.
Napravit to nyní vypadá jako nutný krok, pokud chce EU omezit růst populismu v těchto nových státech a udržet jejich závazek vůči evropskému projektu.