F.P. Vožický : Kronika světové války 1914-19 - I

Ruka Principová sprovodila se světa dne 28. června 1914 dva životy: „nadějného muže, od něhož bylo ještě mnoho očekáváno“, a „vzorné manželky a matky“, jak oficielní tisk vídeňský oplakával arciknížete Ferdinanda z Este a jeho Choť vévodkyni Hohenbergskou. Leč, přes noc byla nenahraditelná škoda odčiněna: měli jsme nového následníka „nadějného muže, od něhož... atd.“ v osobě arciknížete Karla, a vzornou manželku a matku, arcikněžnu Zittu.

Leč to nestačilo, Vídeň a Pešť burácí na ulicích, žádá krev slovanskou. Všeobecné rozechvění. Něco visí ve vzduchu, jenž jest těžký k zalknutí. Mračna se stahují. Vražda sarajevská měla býti záminkou krvavého zakročení, ve skutečnosti Maďaři (Tisza), Vilém německý a Vídeň od srpna 1913, kdy Srbsko značně se v balkánské válce rozšířilo, hledali příležitost k tomu, aby Slovany srazili k zemi. Maďaři chtěli v tom odvetu proti Rusku za Világoš, Vilém a Ferdinand Esté smluvili válku proti Slovanstvu již na Konopišti.

Rakousko však připravovalo válku již v únoru r. 1913; tehdy obdržel Giolitti depeši od Marchese di San Giuliano, v níž ohlašovalo Rakousko Itálii a Německu úmysl, zakročit proti Srbsku, a zavazuje spojence ku pomoci. Italská vláda však prohlásila, že neběží o casus foederis a z války sešlo. V červnu roku 1914 pak, před atentátem sarajevským, vypracovali Berchtold, Stürgkh, Tisza a Conrad z Hotzendorfu pamětní spis, v němž dovozovali nutnost války se Srbskem. Dále provedlo Rakousko na jaře r. 1914 mimořádně důkladný soupis koní v dubnu a květnu. Majitelé odvedených koní obdrželi odvodní lístky s poznámkou: „Tento kůň bude nepochybně povolán 1. srpna 1914. Berní úřad pak vyplatí za něj příslušnou cenu.“ A při tom upozornění: „Budiž odtrženo a zničeno!“ Atentát v Sarajevě byl tedy jen vítanou záminkou.

V Praze dne 29, června, den po události sarajevské svolal Em. Voska českoamerickou kolonii pražskou na přátelský večer a sedě vedle prof. Masaryka zahajoval řeč o plánech pro případ Válečné srážky. Zde již rodila se v některých bystrých hlavách tajná myšlenka na spiknutí proti Rakousku a z toho povstala pozdější t. zv. „česká Maffie“, jejíž nitky vedly z Prahy do Vídně, do Švýcar, Paříže, Kijeva, Moskvy a Petrohradu, do Ameriky, ano téměř do celého světa a jíž nebyly tajností ani diplomatické noty Ministerských kanceláří neb velvyslaneckých budov.

Situace Rakouska po stránce hospodářské i politické jest kritická a válce nikterak příznivá. Finančnictví jest na pokraji krachu, a lidé obávají se státního bankrotu, podnikavost slabá, kursy rent již od balkánské války klesly o 10—20%, stejně státní papíry. Rakousko nemůže docíliti v cizině půjčky a přece militarismus vyžaduje stále nové náklady, jež poplatníci již nemohou unésti. Francie stáhla své kapitály z Rakouska. Jest citelný nedostatek peněz vůbec i výdělku; četné závody pracují jen polovici týdne, insolvence a konkursy se množí úžasně.

Politicky jest říše rozeštvána jako málo kdy. Na říšské radě obstrukce česká, vyrovnání česko-německé se nedaří pro tvrdošíjnost Němců, sněm jejich vinou není svoláván již pět roků a nyní již rok suspendována ústava česká, rozehnán zemský výbor proti zákonu a dosazena správní komise úřednická s předsedou hr. Schönbornem. V Chorvatsku a Uhrách inscenovány velezrádné procesy proti Slovanům. Ale s vládou nejsou spokojeni ani Němci, ani Italové, ani Maďaři, neboť v Uhrách vládne Tisza diktátorsky a vyhání policajty poslance ze sněmovny.

Vojensky nestojí si Rakousko o nic lépe. Obyvatelstvo dovídá se o zradě Redlově, jenž prodal Rusku plány mobilisační a celou organisaci, i o jiných podobných zradách. Manévry na podzim 1913 skončeny předčasně pro neshody mezi veliteli obou armád a chybné taktické vedení.

A v tomto stavu stojí Rakousko před válkou? Nikdo soudný nechce věřit, že by se do tak hazardní hry pustilo, avšak, Německo přímo štve Rakousko do války, diplomacie pracuje horečně, telefon a telegraf mezi Berlínem a Vídní jest v permanenci. Vyšetřuje se terén.

Bavorský vyslanec v Berlíně hr. Lerchenfeld podává tajnou zprávu o situaci. Podání ultimata Rakouského v Bělehradě zdržuje se proto, že francouzský Poincaré a Viviani dlí teď v Petrohradě a mohli by se dohodnouti o protiakcích. Sečká se tedy asi až do 25. července. Zatím Berlín nutí váhajícího hr. Berchtolda, min. zahraničí, k rozhodností; je třeba Rakousko vzkřísit a slovanskou propagandu vyhubit. Podmínky proti Srbům mají býti příkré, aby je nemohli přijmouti a nemá být poskytnut ani čas ku zadostučinění. Němečtí státníci Jagow a Zimmermann bojí se jen nerozhodnosti Rakouska, tohoto „nemocného muže“. Maršál bar. Hötzendorf praví, že jest příhodná doba, jaká ani za několik let nebude. Hr. Lerchenfeld sděluje, že Rusko jen hrozí na oko, ostatně Anglie a Francie budou působiti konejšivě, Anglie si vzhledem na Irsko války nepřeje.

Situace jest napjatá. Všechny české listy, zejména „Právo Lidu“ kategoricky žádají svolání parlamentu.

Baron Conrad z Hotzendorfu, šéf generálního štábu, hrabě Tizsa* hr. Stürgkh a hr. Berchtold podněcováni z Berlína, neustávají štváti do války a připravovati ji. Oni jsou původci noty podané Srbsku a tato nota měla býti tak pokořující, aby ji Srbsko přijmouti nemohlo. Persekuce a zatýkání mezi Slovinci. „Slovenec“ sděluje, že kromě bývalého starosty lublaňského a bývalého poslance Ivana Hribara byl již propuštěný korutansko-slovinský farář Gabron znova zatčen a v Lublani zatčen hostinský a městský rada Bělič.

„Novosti“ pojednávající o zprávách, že Rakousko-Uhersko hodlá předložití Srbsku požadavky, mající krátkou lhůtu. Účel krátké lhůty má býti isolování Srbska. Kdyby se všecky velmoci prohlásily neutrálními, vedlo by Rakousko-Uhersko se Srbskem válku. To se však nestane. Proto zůstavují všecky hrozby Srbsko lhostejným. Partii vyhraje chladný, ale statečný hráč. Tím však lidé ve Vídni nikterak nejsou.“

„Tribuna“ vyličuje, že Bosna a Hercegovina jsou před okolním světem hermeticky uzavřeny. Ví se jen, že tam zavládá stanné právo a že byly postaveny šibenice. To jsou osvědčené kulturní prostředky tak zv. nositelů kultury. Orgány rakousko-uherských úřadů páchají vandalské řeže a neslýchané pronásledování, jakož i lupičské drancování, pustošení a ničení. Z Bosny volá výkřik hrůzy až do nebe. Tisíce rodin zůstaly bez přístřeší a bez chleba a sta úpí v tmavých vězeních. Jejich majetek stal se kořistí luzy a cizích vetřelců. Tak kdysi jednali jen Turci a Tataři. Nyní dožili jsme se toho od tak zv. nositelů kultury. To je hrozný a strašný obraz Bosny a Hercegoviny, kdysi tak hrdé. To je zákonnost a pořádek, které Rakousko-Uhersko zavedlo v srbských zemích po vládě téměř 40leté.“