F.P. Vožický : Kronika světové války 1914-19 - Úvod

V roce 1526, po smrti českého krále Ludvíka z rodu jagailovců, jenž zahynul v bitvě u Moháče, zvolili stavové čeští svobodné za krále českého Ferdinanda L z rodu Habsburského, držícího dosud země alpské, a dali tak základ k pozdějšímu mocnářství rakousko- uherskému. Habsburkové, v uznání důležitosti království českého a vděk za to, sídlili na hrade pražském: skoro 100 let, až do Matyáše, jenž přeložil sídlo své do Vídně.

Někteří králové z rodu Habsburského chovali se mírně ku protestantskému vyznání Čechů, jiní, jako Matyáš je potírali. Po jeho smrti stavové čeští odepřeli korunu jeho bratranci, Ferdinandu II. Štýrskému, jakožto nepříteli své víry a zvolili králem slabocha Fridricha Falckého. Ferdinand II. v bitvě na Bílé Hoře v neděli o 2. hod. odp. dne 8. listopadu 1620 porazil Fridricha a stavy, z nichž mnozí uprchli s Fridrichem.

Odboj krůtě p^^tán. Dvacet sedm pánů českých r. 1621 popraveno mečem na Staroměstském náměstí, většina národu vyhnána, statky zkonfiskovány a dány šlechtě cizí, samostatnost česká, jazyk, písemnictví pohřbeno, čeští lidé vězněni a pronásledováni. jezovité pálili české knihy a s nimi českou kulturu. Města a vesnice hubeny a vypalovány, lid ožebračen, pobíjen, zneuctěn. Nejslavnější Čech, Jan Amos Komenský, vyštván do ciziny.

Během třicetileté války z toho vzniklé nastal v zemích českých úpadek zemědělství, dolování, v průmyslu a obchodu ; obyvatelstvo vyhubeno na třetinu. Hrozné bědy, protivenství, persekuce snesly se na ubohé, zmalátnělé království české, druhdy za Karla IV. tak slavné! Dvěstěletá poroba, smrti podobná, rozhostila se zde za dalších Habsburků, Ferdinanda III., Leopolda I., Josefa I., Karla, II. Povstání utýraných sedláků proti přistěhovalé šlechtě dal Leopold I. potlačiti vojskem.

Tak bylo v Čechách v době slavného ruského cara Petra Velikého, jenž zakládal v Rusku školy, soudy, tiskárny, továrny, přístavy, trhy, silnice a průplavy. U nás nebylo škol, soudů, nebylo ruchu obchodního, lid ožebračen, bez svobody víry a myšlení.

Marie Terezie (1740—1780) zničila českou kancelář v Praze a s ní poslední zbytek naší samostatnosti. Josef II. usiloval kruté o poněmčení zbytku česky cítícího národa, chtě zavěsti jednotnou státní němčinu, čímž dal podnět dalším panovačným snahám Němců v Čechách. Vyvolal tím však pozvolné vzkříšení národa českého, jež dálo se vždy až do dob našich proti vůli vlád rakouských a za stálého pronásledování se strany Vídně.

Habsburkově nikdy nepřilnuli k národu českému a národ český marně očekával od nich spravedlnosti. „Dám se korunovat za krále českého“, slíbil předposlední z nich, František Josef — zůstalo však při slibu. Skoro čtyři sta let kořistili ze zemí království českého, vyssávali lid česko-slovenský. Martyrium toto vyvrcholilo ve válce svévolně a lehkomyslně vyvolané. Nikdo se netázal národů slovanských, chtějí-li válce, ano, válka zahájena proti nim.

A my třeseme se obavami, co nám toto krveprolití přinese. Jest spravedlnost ?

Nuže, odhalujeme stránky hrůzné tragedie, list za listem; jsme diváky, ale i účastníky velikých dějů. Autor „Kroniky“ sám od ledna 1916 do června 1918 přinucen byl k službě vojenské, přes to však sbíral materiál, aby uchoval památku na řádění austrofilské. Všechny české a četné cizí časopisy, zejména „Nár. Politika“, „Nár. Listy“, „Čes. Slovo“, „Právo Lidu“ v Praze, „Československá Samostatnost“ v Paříži a „V Boj“ v Římě, byly mě dobrými prameny, nezřídka též i ústní podaní zasvěcenců. Časopisy pařížské a římské ochotně mi obstaral sergeant československého vojska ze záp. fronty, p. Kristl. Bývalo nutno pečlivě skrývali dokumenty před zraky nepovolaných, neboť pro mnohem lehčí provinění byli lidé žalařováni, věšeni a stříleni. A mé zápisky, jichž časem vzrostl značný stoh velkých půlarchů, poschovány byly za obrazy na stěnách, jindy v okapním žlabu, na vojně v duté stěně baráku a pod.

Není ani možno, aby ,,Kronika“ obsáhla vše, co se v širém světě hnulo, přes to však male/ne tu i laik i historik nepřebranou látku ke vzpomínkám i ke studiu. Našim generacím příštím zachytil jsem zajisté to nejdůležitější, poznání doby, systému, utrpení lidu. heroismus našich hrdinů, jakož i obraz rozvoje života] v době rozvratu, kácení trůnů a konečného zářivého východu slunce svobody národů vůbec a československého zvlášť.

Chci, aby naše generace příští měly co možná věrný obraz toho, co jsme prožívali a jak jsme pracovali pro lepší budoucnost a svobodu svého národa, aby seznaly důležitost této doby, aby učily se z dějin jak lehko ztracené těžko zpět se dobývá a aby si vážily nabyté státní samostatnosti, po níž tři sta let jsme toužili, pro níž jsme strádali, trpěli a pro níž synové naši hrdinně umírali na všech bojištích světa.

F. P. Vožický.