Vlastenectví versus evropanství

Internetová encyklopedie Superia.cz uvádí tuto definici vlastenectví: Podle ní je to „oddanost zemi, v níž se člověk narodil, vyrostl, žije v ní a je jeho domovem. Projevuje se silnou osobní náklonností k dané zemi a jejím symbolům a osobním ztotožněním s ní. Vlastenec usiluje o blaho své země, obětuje se pro ni a všemi dostupnými prostředky podporuje její všestranný rozvoj ve všech oborech lidského působení".

Mluvíme-li o vlastenectví, tedy vědomí příslušnosti k jisté historicky a kulturně vymezené entitě, jsme si obvykle vědomí také okolního geografického, a rovněž historického a kulturního kontextu. Proto se nám na tomto místě hodí ocitovat Tomáše G. Masaryka, který dává na diskusní stůl právě takovou širší dimenzi, když říká: „Samostatnost neudrží a nespasí žádného národa, národ si musí udržet samostatnost - spasí nás mravnost a vzdělanost, i politická samostatnost je jen prostředkem pravého života národního - pozbyli jsme jí, když jsme přestali jako národ mravně žít. U nás i politická strana vedle svého užšího programu politického musí stát na pevném základě širokého programu kulturního. To u národa menšího, i kdyby byl politicky samostatný, ani jinak být nemůže, nemá-li i ta politická samostatnost být jen forma a politický prostředek mocnějšího souseda."

Dokonce i český, ale ve Francii žijící spisovatel a esejista Lubomír Martínek, jinak obecně nevelký příznivec ideologicky chápaného patriotismu, nepochybně i z vlastní osobní zkušenosti napsal tato slova: „Na vlastenectví není nic špatného, bez pocitu sounáležitosti není možné bránit území proti vetřelcům, ani životní styl, který předci vytvořili často za cenu obrovských obětí. Bez vlasteneckého zápalu by spousta krásných a užitečných věcí nespatřila světlo světa. Radikální odstřihnutí od místa původu často dělá z lidí pouze karikatury obyvatel hostitelských zemí.“

A nejlapidáměji to formuloval anglický spisovatel Richard Aldington: „Vlastenectví je živý smysl pro kolektivní zodpovědnost. Nacionalismus je hloupý kohout kokrhající na vlastním hnojišti." Tuto výstižnou moudrost si připomeneme ještě za pár okamžiků.

Mám ale před sebou i docela jiné citace. Jakýsi Dirk Diggler, což bude nejspíše umělecký pseudonym autora, který za žádnou cenu nechce vypadat „vlastenecky", publikoval na portálu G.cz článek s dlouhým a všeříkajícím titulkem: „Proč je v dnešní době vlastenectví výsadou idiotů? Prohlašujete o sobě, že jste vlastenec’ Pak jste dost možná debil." Následuje řada apodiktických tvrzení typu „Ať chceme či nechceme, titulovat se pojmy jako vlastenec či patriot se ve 21. století stává výsadou idiotů, ubožáků, buranů a malých lidí, kteří v životě dokázali pouze to, že se shodou okolností narodili v zemi s určitou historií a kulturním dědictvím." Autor zužuje využití pojmu vlastenectví či patriotismus téměř výlučně do předvolebních hesel nacionalisticky obarvených demagogů. Říká: „Apel na vlastenectví a patriotismus na zkrachovalou lůzu vždycky zabere."

Trochu jemnějším výrazivem, ale obsahově identicky se k pojmům vlastenectví a patriotismus staví velká část našich mainstreamových médií. Má ovšem zpravidla nějaký velice konkrétní politický záměr a terč. Příkladně když si ve vyhledávači zadáte v Hospodářských novinách, patřících Zdeňku Bakalovi, slovo „vlastenectví", najde vám to za posledních pár měsíců 10 článků, z nichž 4 jsou explicitně namířeny proti Rusku a Putinovi, 2 proti německému hnutí Pegida, 2 proti projevům patriotismu v současném Polsku, 1 je jakási facebooková anketa a 1 recenze na film Americký sniper.

A zde je patrně jádro pudla. Velmi častá, a bez nejmenší pochyby úmyslná záměna bezpříznakového, neutrálního slova vlastenectví (či patriotismus, což je de facto totéž) se slovem národovectví či nacionalismus. Je to však mentální zkratka na první pohled pomýlená: Vlastenectví vyjadřuje vztah svého nositele k vlasti ve smyslu, který krásně vystihla ruská básnířka Marina Cvetajeva: „Vlast není území, ale nezaměnitelnost paměti a krve." (Cvetajeva to napsala v emigraci. Proto na uvedený citát navazuje větami: „Nebýt v Rusku, zapomenout na ně může mít strach jen ten, kdo Rusko cítí vně sebe. Kdo je má uvnitř, ztratí je teprve spolu se životem.")

Zatímco nacionalismus vyzvedá jeden adorovaný národ ve všech ohledech nad národy jiné a dává tím základ případnému budoucímu snažení o to, aby „náš" národ ovládl „tamty" národy, prostě proto, že je lepší, a má tedy na to nárok. A o tom něco víme z časů Třetí říše. Hitler ovšem nebyl vlastenec, nýbrž jedinec vybavený ambici ke světovládě. Fakt, že tuto ambici se pokusil realizovat na podloží první světovou válkou a následnými reparacemi ekonomicky a lidsky zdecimovaného národa německého, mohl být souhrou historických náhod. Goethe byl jistě mnohem víc Němec než Hitler. Nacionalismus není plodem „německého vlastenectví" či prostě „němectví" (popř. „ruství“, „češství" atd.), nýbrž projektem ryze politickým

Co je na dnešních projevech dehonestujících slovo vlastenectví nejvíce zarážející, je jejich nepokrytá tendence k elitářství. Podle jejich nositelů jsou lidé disponující vlasteneckým citem „lůza", banda „ubožáků", „buranů", „idiotů". Kdežto ti druzí (lepší) jsou nositelé a rozsévači dobra, které spočívá v popření vlasteneckých pocitů a vytvoření nové identity, jíž by se dalo v kontextu námětu této úvahy říci prostě „evropanství". Když sledujete mediální výlevy osob vyjadřujících se na dané téma, z drtivé většiny vysledujete, že ten, kdo se cítí a notabene veřejně označuje patriotem, je podle mainstreamových publicistů primitivní nedouk, směřující nejkratší cestou k hnědému nacistickému moru. Zatímco kladným hrdinou a zářným vzorem má být ten, kdo popírá smysl či dokonce samu existenci vlastenectví jako pozitivní hodnoty, která se podílí nejen na celistvosti a vícerozměrné zakotvenosti individuální lidské osobnosti, ale také hodnoty, která jednoznačně přispívá ke společenské kohezi a vnitřnímu spojenectví na sdíleném přesvědčení a sdílené kvalitě.

(V diskusi na téma patriotismu a extremismu v Českém rozhlase zareagoval posluchač Adam Votruba výstižnou úvahou s názvem Je v moderní společnosti místo pro vlastenectví?" Stojí za to z ní několik pasáží ocitovat: „Na jedné straně je zde mezi intelektuály velice silný proud lidí, kteří zpochybňují hodnotu národního cítění - považují národ za lidský výtvor, zpochybňují snažení obrozenců či smysl rozbití Rakouska- Uherska a v extrémních případech doporučují záměrné konstruování evropského národa. V intelektuálních kruzích se dnes jakékoliv vlastenectví stalo téměř a priori podezřelým. Naproti tomu běžným lidem jsou tyto myšlenky nesrozumitelné a nepochopitelné. Prostý občan zatím není schopen přijmout tezi, že národ je víceméně nahodilým výsledkem snah dvou generací obrozenců, kteří se mýlili, protože bylo přece jasné, že máme být Evropany. Svým způsobem tady vzniká určitá propast, neboť intelektuálové nedokážou dát vlastenectví pozitivní obsah. Ostatní lidé zase nejsou schopni přijmout jejich dekonstrukci a tak nanejvýš cítí, že tradiční ikony národní hrdosti ve společnosti již tak dobře nefungují, ač z faktického hlediska pro to není mnoho důvodů a jsou tím spíše znejistěni. Svatá válka proti nacionalismu, kterou zřejmě někteří intelektuálové vedou, má tedy trochu jiné dopady, než byly zamýšleny. Pozitivním programem vlastenectví je vždy uchování určitých hodnot i za tu cenu, že je to v určitém okamžiku osobně nevýhodné, nepohodlné nebo to vyžaduje velké oběti. Uchovat si jazyk, získat národní samostatnost či politickou svobodu, uchovat si dnes kvalitní životní prostředí vyžaduje úsilí. Vlastenectví zní možná jako slovo staromódně, ale jeho obsah ve významu přijetí spoluzodpovědnosti za věci veřejné sotva může zastarat, neboť člověk je svou podstatou zoon politikon, jak se kdysi vyjádřil Aristoteles. Je tedy vůbec společnost bez vlastenectví myslitelná?" Co k tomu dodat? Snad jen to, že tyto věty byly vysloveny v roce 2009 a dodnes neztratily ani gram ze své platnosti, spíše naopak.)

A v tom je druhé jádro pudla: Soudržnost společnosti a sdílení pozitivních hodnot se vůbec nehodí do krámu těch, kdo chtějí inženýrsky rozhodovat o našich osudech. Proto se ohánějí „vyššími" hodnotami, třeba „evropskými", samozřejmě aniž by je jakkoli přesněji definovali. Podle nich se lidé dělí na „proevropské" a „protievropské**, avšak dělítkem tu není nějaký národní či územní princip, jako u patriotismu či dokonce národovectví. Rozhodující je kladný či záporný, poslušný či neposlušný vztah k evropanské byrokracii, která nalezla svůj esenciální průmět v administrativní struktuře Evropské unie.

Evropská unie byla ještě před pár lety (minimálně před Maastrichtem) pořád ještě víceméně pro všechny zúčastněné celkem výhodným společenstvím orientovaným zejména na zvýšení ekonomických a lidských svobod. Nejpozději od přijetí Lisabonské smlouvy (již před jejím přijetím a vstupem v platnost ji velmi prorocky - a samozřejmě kriticky - zhodnotil prezident Václav Klaus v článku Lisabonská smlouva: manuál pro začátečníky, MED 27. 12. 2008), ale v řadě faktických náznaků a v plánech tehdejších bruselských plánovačů mnohem dříve se Evropská unie stala totalitní strukturou, vyznačující se naprostou absencí demokratických principů a procedur. Má parlament, ale tento parlament nesmí navrhovat zákony. Má vládu, ale ta se nesmí jmenovat vláda, nýbrž komise, ačkoli zcela zjevně vládne a svrchovaně rozhoduje. Má prezidenta a ministra zahraničí, avšak ti nemají žádné podstatné kompetence a jejich jména skoro nikdo nezná. Ostatně na jejich výběru a instalaci do funkcí se lid členských zemí nemůže nijak aktivně podílet, je to zase jen výsledek „tichých dohod" v ústředí bruselského „Eurosojuzu", jak výstižně říkají Rusové. Unie má svoji hymnu, ale ta je sprostě ukradená z věčného díla Ludwiga van Beethovena, který byl vším možným, jen ne tímto kulturní kořeny své vlasti destruujícím „Evropanem". Nu a nyní chce mít svoji „evropskou" armádu, ačkoli už většina členských zemí EU je dávno členem jiného nadstátního vojenského paktu, NATO.

Z toho všeho je zřejmé jedno: Evropa, míněno Evropská unie, nemůže vytvářet žádný impuls k vytvoření žádného „evropského patriotismu", prostě proto, že žádný „evropský národ" neexistuje a existovat nebude. Možná bude existovat, pokročí-li byrokratická integrace do té míry, jakýsi „evropský stáť‘, ale stát je instituce, nikoli nositel oné „paměti a krve", o níž mluvila Cvetajeva. Je to jen organizátor životů obyvatel, ale nemá vlády nad jejich emocemi. Na této „drobnosti" ostatně zkrachovaly všechny velké totality minulosti - ať ta Hitlerova, či ta Stalinova. Jakmile vrchnost ztratí upřímnou podporu a nevynucenou loajalitu svých poddaných, je na cestě ku smetišti dějin. To patrně čeká i Evropskou unii. Už přestává být otázkou, „zda“, nýbrž „kdy“.

Čím dál urputnější boj průkopníků postmodernistického hodnotového nihilismu a nivelizace, na nichž stojí dnešní „evropanství", proti autentickému patriotismu svědčí o tom, že si tito antipatrioté uvědomují sílu a moc vlastenectví, kterou nemají čím vyvážit ani nahradit. Už proto jsou odsouzeni k porážce.

Předneseno na konferenci UČS na téma Vlastenectví? Evropanství?

Petr Žantovský, Haló noviny, 14.6.2017, str. 11

Přišlo e-mailem