Vlastenectví - evropanství

Jiří Jírovec

Jiří Suchý kdysi řekl: „Mezi básníky mě žádný Vítězslav Nezval.“ Mne mezi vás pozval Karel Sýs. Velmi si to považuji. Moje poznámky k vlastenectví a evropanství budou amatérské, protože nejsem ani politolog ani sociolog.

K tomu, co řeknu dál, musím poznamenat: Nikdy jsem nebyl v KSČ ani jiné politické straně. Nebyli v ní ani rodiče, ani příbuzní. Mám ale velký respekt k tomu, co bylo dosaženo v období, které je teď mocně odsuzováno. Někdy mám pocit, že jsem žil v jiné zemi než v té, za jakou ji označuje současná propaganda. Nedávno se ve Sněmovně zcela nekulturně rozvášnil ministr Herman. Závěr jeho výlevu lze použít proti němu: Je nepřijatelné a je to hanba české politiky, že stále v Parlamentu sedí.“

Tenhle nenávistný člověk býval ředitelem ústavu, který má objektivně studovat naši minulost.

Po 25 letech života v Kanadě jsem se vrátil do Prahy se silným pocitem sounáležitosti se zemí, v níž jsem se narodil a prožil polovinu svého produktivního života. Asi to je to vlastenectví. U spolužáků a bývalých spolupracovníků vlastenectví nevidím.

Vlastenectví se odvíjí od minulosti a mizí, kdykoli se od ní začneme odřezávat. Současná moc dělá vše pro to, aby minulost potlačila. Někdy zvýrazňuje situace, které byly výsledkem událostí, na něž jsme neměli podstatný vliv, a měly by se nechat být. Lze použít příklad z ciziny: posun polské hranice na Odru a Nisu. Ve filmu Na samotě u lesa je scéna, kdy jedno z dětí opouští kadibudku a hledá splachovadlo. Kemr mu říká: „Nech to ležet.“ Máme ministra, který usilovně šťourá klacíkem ve výkalu zvaném odsun Němců, aby pořádně zasmrděl a Čecháčkové se chytli za nos v hrůze, co jsme to „našim milým krajanům“ provedli.

Zmíním ještě film Všichni dobří rodáci. Je to kronika odchodu starého světa. To nové bylo často prosazováno naivně, možná i se zloděiskvmi úmvsly (jako bychom to neznali z roku 1989). Moje maminka se narodila v Bystrém u Poličky, tam byl ten film natáčen. Ve filmu je symbolická scéna: Starší žena zavírá okno v okamžiku, kdy jde kolem nová garnitura vůdců. Snaží se oddělit od toho nového, co přichází. Okno je polorozpadlé, ale za to ti noví nemohou. Na sled událostí rádi zapomínáme. Ta paní byla kamarádka mé maminky. Odmítla vstoupit do JZD a do vysokého věku hospodařila na svém. Zůstala svobodná - polem i rodinným stavem. Hospodařila i její sestra. Když ovdověla, nakonec s dcerou vstoupila do družstva. Její vnuci vystudovali vysokou školu. To bylo něco, co jim vlastně umožnila nová doba. Očenáš (Brodský) městečko po létech navštíví. Ohlíží se zpátky a vypravěč film uzavírá: „A co jsme si upekli, to si také snězme. Ale co jsme si vlastně my sami upekli, co jsme mohli a co jsme nemohli?“ Tato otázka má platnost i pro současnou dobu.

Film skončil v trezoru, kvůli blbosti kohosi kdesi. Myslím, že tam je pořád, protože o pravdu není až tak velký zájem. Ani o to, že lidé nakonec to nové přijali a mezi sebou se srovnali.

Bystré se před několika lety stalo městečkem EU. Paní starostka za ODS k tomu napsala, že před rokem 1989 nevzkvétalo, to až „za kapitalismu“.

Napsal jsem jí, že to dvoutisícové městečko mělo slušně prosperující JZD, strojní traktorovou stanici, autoservis, hotel, několik restaurací, zámek, kde bylo učiliště pro švadlenky, síť obchodů, zdravotní středisko, sportoviště se sokolovnou a kinem. Vitku, což byla jediná továrna na zpracování angorské vlny v Československu, pobočku Botany Skuteč a malou výrobnu vojenských stejnokrojů. Paní starostce se takový výčet nehodil pro definici bědného stavu a tak neodpověděla. Zmiňuji to proto, že současná moc pečlivě odmítá vše, co se jí nehodí. Potlačuje se zejména období 1948-89. Měli bychom být hrdi na to, že jsme hodně dokázali, připomínat si, že leccos mohlo být lepší a něco jsme neměli zvrtat.

Vlastenectví nelze podpořit žvaněním o králíkárnách nebo trapným projevem v Kongresu.

Vlastenectví nemůže povzbudit v Česku oslavovaná spolupráce s cizími zpravodajskými službami. Nevím, jestli ve světě existuje jediný stát, který by za to své občany odměňoval.

Mlčí skuteční historici proto, aby nenarazili? Připomněli si otázku „co jsme vlastně mohli?“

Zmapovali padesátá léta v kontextu studené války, kdy docházelo k nehoráznému vměšování Západu do politické situace v Československu? Učí se ve školách o balónových akcích CIA (mimochodem v USA znovu utajněných), o posílání agentů chodců a špionážních akcích? Z historického hlediska to nepochybně byla fascinující doba. Co o ní budou vědět další generace? Česká historie je przněna propagandisty z ÚSTR. ČT před časem nabídla reportáž o učitelce z mateřské školy. Přivedla děti ke zbytku vězení v Jáchymově a říká jim: tady úpěli vězňové „jak jsme si o tom povídali ve třídě“. Byla by ochotna přivést děti na pravý břeh Vltavy naproti Barrandovu a říct jim, že v těch skálách byly jeskyně a v nich bydleli chudí lidé? To, milé děti, abyste se jednou mohli zorientovat ve výrocích ohledně králíkáren.

Chtěl bych obrátit vaši pozornost ke dvěma výrokům Možná vám budou připadat povědomé: Soudce: „[...] i je-li způsobená škoda nejasná, samotný fakt, že informace vůbec byly předávány, je závažným zločinem [...] společnost je právem rozhořčena nad takovou zradou.“ Prokurátor: Jde o zastrašení, rozsudek dává jasnou výstrahu.“ Nejde o Miladu Horákovou, ale o soud s kanadským námořním důstojníkem, který dostal v roce 2012 dvacet let za to, že si „vyměňoval informace“ s Moskvou. Člověk si něco vymění a pak ho to mrzí, lze parafrázovat Švejka.

Milada Horáková podle ÚSTR „udržovala spojení a vyměňovala informace s emigrací“. Měla smůlu, že se v té době ještě popravovalo. Ethel Rosenbergová skončila o několik let později na elektrickém křesle, protože přepisovala jakési informace pro Moskvu. Obě byly popraveny přes protesty světových osobností. Rozdíl mezi nimi byl v tom, že Ethel nic nepsala. To se ukázalo až později. Horáková prý umírala pomalu. To se kupodivu stalo i Rosenbergové, která potřebovala dva elektrošoky navíc Nová moc vzala na milost jen „Pražské jaro“. Významná ale přece byla celá šedesátá léta, kdy docházelo nejen k politické sebereflexi (rehabilitace v roce 1963), ale i k velkému kulturnímu rozkvětu. Osekáváním vlastní historie ztrácíme schopnost vidět širší souvislosti.

Srpen 68 nelze pochopit mimo kontext invaze USA do Panamy v roce 1989. Husákovu normalizaci lze považovat za úspěšný pokus uklidnit Moskvu a dát najevo Západu, že v Československu neexistuje „umírněná opozice“ a tedy podmínky pro občanskou válku. Komunisty, kteří se v šedesátém osmém obávali restaurace kapitalismu, nelze pochopit bez toho, co se stalo v roce 1989.

Evropanství musí mít základ ve vlastenectví. Musíme si být vědomi vlastní ceny a toho, že nás okolní svět nepřeválcuje. Evropanství není kategorie geografická, ale politická. Řeč tedy musí být především o EU. Jan Werich měl v New Yorku zubaře, žida. Kdykoli došlo na politiku, přicházela otázka: Je to dobré pro nás, pro židy?“

Ptáme-li se „je EU dobrá pro nás, pro Čechy?“, nesmíme apriorně odmítat kladnou odpověď.

Současná česká politika považuje EU za děvku, kterou je možné jebat ze všech stran. Tím parafrázuji studentskou definici statistiky. To vyhovuje vládě, jednotlivým politikům i sebrance, kterou známe pod kolektivním jménem čeští europoslanci. Tedy poslancům sebraným, kde se dalo. Ze stran jsou různých a ve své náplni zjevně nemají práci pro vlast. Jsou rozplizlí do různých frakcí evropského parlamentu. EU je významný projekt. Spojení s NATO bohužel znemožňuje, aby EU měla nezávislou zahraniční politiku. To například znamená nepodílet se na válkách. Zdá se, že naši občané o EU příliš nevědí, protože média se o EU zajímají jen okrajově. Není žádný důvod, proč by ČT nemohla mít pravidelné týdenní okénko, kde by nezávislý analytik podával faktické informace o tom, co se v EU právě děje, jaká je pozice české vlády a jak naše zájmy hájí naši europoslanci

Za posledních několik let si vybavuji jedinou situaci, kdy kdosi mluvil o EU věcně. Řekl, že EU není schopna dohodnout velké věci a tak se jedná o malých. Jako příklad zmínil zdánlivou buzeraci ohledně emisí motorových sekaček trávy. Jenže věc se má trochu jinak. Motorové sekačky se vyrábějí hlavně v Číně, kdežto ty ekologické (elektrické) hlavně v Německu a ve Francii. A tak se zdánlivá prkotina mění ve významnou obchodní záležitost.

Občan neví, co znamená slovo solidarita - tedy v rámci EU.

Hodně .se mluví o plotech, které proti uprchlíkům staví Madarsko, Polsko a Slovensko.

Jde o tak zvané první svobodné země, které mají povinnost zpracovat administrativně uprchlíky, kteří se na jejich území dostanou. Mohou je odmítnout a poslat zpátky, nebo jim umožnit přesun do některé z cílových zemí. Smůla je v tom, že se ti „zamítnutí“ nemají kam vrátit, a ty podpory hodné nikdo nechce Včetně Česka. Cílové země se ohánějí suverenitou a jinými trapnými výmluvami. Jestli někde chybí solidarita, tak právě u těch cílových zemí.

Definice svobodné země se mění podle potřeby. Například Turecko je nesvobodné, protože potřebujeme argument proti jeho přijetí do EU. Jako takové nemusí „zpracovávat uprchlíky“, ale může je nechat projít do Řecka, které již svobodné je. Tak jim raději EU tu a tam šoupne několik miliard eur, aby je tam drželi. To je vynikající cena, protože restaurace Sýrie bude možná stát 100 miliard eur.

Nesvobodné bylo pro Kanadu i Česko. Kvůli cikánům a vyloučeným oblastem. Náš status byl změněn, když Kanada potřebovala podepsat dohodu CETA s EU. Nebylo zapotřebí, aby se v Česku cokoli změnilo. Jsou to jen politické hrátky. Byly určité snahy předefinovat „zločinné Srbsko“ na svobodnou zem a přinutit ji, aby zpracovávala uprchlíky z Kosova, které Západ tak slavně osvobodil.

Každá mince má dvě strany. V Česku je hodně hlupáků, kteří se radují, že k nám nedorazí kozomrdi, čmoudi, negři a nevím kdo ještě. Cosi by nám rozvrátili a vyjedli. Jenže do kategorie nechtěných se snadno dostanou chudí, cikáni, dlužnici i bezdomovci. Zmínil jsem se o tom, že jsem u svých přátel nenarazil na vlastenectví. Málokoho zajímá EU. Pokud o EU někdo vůbec mluví, jde o reakci na případný příchod uprchlíků. Tento přístup se promítá do hesla Čechy Čechům. Nikoho nechceme a s nikým se nebudeme o nic děliL Dokonce ani uvnitř. Proto neznáme heslo Češi Čechům.

Předneseno na konferenci UČS na téma Vlastenectví? Evropanství?

Haló noviny, 19.7.2017, str. 11

Přišlo e-mailem