Versailleský systém

Pro celý poválečný svět i pro novou Československou republiku bylo nesporně prvořadou mezinárodní událostí jednání mírové konference v Paříži v roce 1919. Tato konference měla právně uzavřít světovou válku a položit základy mírového vývoje. Vojenská porážka dosavadních velmocenských hegemonů této oblasti, Německa a Rakousko-Uherska, na jedné straně a vnitřní zhroucení Ruska na straně druhé zde vytvořily rozsáhlé velmocenské vakuum, jehož využily národy, až dosud ovládané těmito třemi velmocemi, ke konstituování samostatných národních států. Všechny tyto státy se současně staly předmětem zvýšeného zájmu vítězných velmocí, především Francie, která jejich vytvoření podporovala a tím si upevňovala i své vlastní postavení na evropském kontinentu.

Míra demokratizačního procesu byla v jednotlivých státech různá a byla určována jejich historickým vývojem a jejich vnitřní politickou připraveností. Politický pohyb směrem k demokracii byl však velmi výrazný. Proti tomuto demokratizačnímu procesu se však s výbojnou důrazností stavěla dvě extrémně radikální hnutí. Především v poraženém Německu a v Maďarsku se krystalizovalo opoziční hnutí opřené hlavně o monarchistické kruhy a o armádu. Bylo ve spojení s procarskou ruskou emigrací a s dalšími skupinami vzniklými ze sociálních vrstev zruinovaných výsledkem války. Usilovalo o revizi výsledků války a o obnovení předválečných mocensko-politických poměrů. Jako nový, mimořádně dynamický prvek zasahoval do poválečné situace vývoj v Rusku, kde byl nastolen diktátorský režim Leninovy bolševické strany, tzv. diktaturu proletariátu.

Hlavní slovo měly na konferenci vítězné velmoci, jejichž zástupci vytvořili řídící orgán konference, tzv. Nejvyšší radu. Spojené státy americké zastupoval spolu s ministrem zahraničních věcí Lansingem sám prezident Wilson, ostatní státy byly zastoupeny předsedy vlád a ministry zahraničí. Za Francii zasedl v Nejvyšší radě Clemenceau s Pichonem, za Anglii Lloyd George s Balfourem, za Itálii Orlando se Sonninem, za Japonsko Makino s Chindem. Poražené státy, Německo, Rakousko, Maďarsko a Turecko, byly zpočátku z jednání konference vyloučeny. Vítězné státy se musely nejprve dohodnout mezi sebou o mírových podmínkách. Proto byly poražené státy pozvány k účasti až k podpisu mírových smluv v závěrečné fázi konference.

Již velmi brzy po slavnostním zahájení pařížské konference se ukázalo, že jednání vítězů nebudou ani jednoduchá, ani lehká. Při těchto jednáních se vyhrotila dvě zásadně odlišná stanoviska na nejzákladnější problémy poválečného světa. Jedno bylo reprezentováno Wilsonem, druhé Clemenceauem. V obou se odrážely protikladné mocensko-politické zájmy Ameriky na jedné a Francie na druhé straně. Wilsonův program byl značně dalekosáhlý. Jeho cílem byla v podstatě snaha o sjednocení všech států bez rozdílu, zda vyšly ze skončené války jako státy vítězné či poražené. Francie naproti tomu žádala postup zcela opačný. Její zástupci přišli na mírovou konferenci s podrobným a konkrétním programem, jehož cílem bylo zabezpečit vítězství dohodových velmocí vůči poraženým ústředním mocnostem. Cílem Francie bylo využít co nejvíce situaci vzniklou porážkou Německa a zaujmout prvořadé postavení v Evropě. Usilovala upevnit své pozice především ve střední a východní Evropě a tím zaujmout klíčové strategické postavení vůči Německu na jedné a vůči sovětskému Rusku na druhé straně. V souvislosti s těmito svými mocenskými ambicemi podporovala Francie i nově vzniklé státy ve střední a východní Evropě.

Zásadní odlišnost stanovisek Francie a USA na mírové konferenci byla doplňována stanoviskem třetí největší vítězné velmoci - Anglie. Její zástupce Lloyd George, háje nejvlastnější zájmy své země, zastával jakési stanovisko středu a v určitých okamžicích byl i prostředníkem mezi Wilsonem a Clemenceauem. Od poloviny února do konce března 1919 - vzhledem k hlubokým rozporům mezi třemi hlavními velmocemi - uvázlo celé jednání mírové konference na mrtvém bodě. Mohutný rozmach bolševického hnutí měl rozhodující vliv na průběh mírové konference. Anglie a především Francie vynaložily všechny své síly k jeho zdolání. Současně se Anglie stala prostředníkem mezi Clemenceauem a Wilsonem s cílem obnovit akceschopnost mírové konference a urychleně dospět k podepsání mírových smluv a tím i k právní konsolidaci evropských poměrů.

Lloyd George ve svém Dokumentu z Fontainebleau důrazně varoval před pokračováním sporů v okamžiku, kdy „hrozí nebezpečí anarchie a bolševizace celé Evropy“. Naléhal, že je nutno se dohodnout a současně nabídnout Německu přijatelný mír. Na základě anglických návrhů bylo v druhé polovině dubna dosaženo zásadní dohody mezi Wilsonem a Clemenceauem, a to v podstatě na základě francouzské politické koncepce. Byly dohodnuty základní podmínky mírových smluv. 28. června byla ve Versailles podepsána nejdůležitější z nich - mírová smlouva s Německem. Po ní, v době, kdy již hlavní jednání pařížské konference byla zakončena, došlo 10. září k podepsání smlouvy s Rakouskem v Saint-Germain-en-Laye, 4. června 1920 k podepsání smlouvy s Maďarskem v Trianonu a 10. srpna 1920 k podepsáni smlouvy s Tureckem v Sěvres. Součástí mírových smluv se stal i Pakt Společnosti národů, podepsaný 16. ledna 1920 v Paříži zástupci 32 států. Tvořil právní základ činnosti Společnosti národů. Všechny tyto smlouvy tvořily základ nového uspořádání světa, vycházejícího z výsledků první světové války a vytvoření nového, tzv. versailleského systému. Tento systém upevňoval a kodifikoval vítězství dohodových velmocí nad ústředními mocnostmi. Současně se stal základem obrany proti bolševickému hnutí.

Československo se účastnilo jednání pařížské konference jako jeden z vítězných států. Mezinárodní politické postavení Československa na pařížské mírové konferenci bylo lepší než ostatních nástupnických států, protože bylo za samostatný stát plně uznáno všemi dohodovými velmocemi již v době války. Československo také na straně vítězů podepsalo mírové smlouvy předložené poraženým státům.

V čele československé delegace v Paříži stál tehdejší ministerský předseda Karel Kramář, avšak vlastní práci delegace vedl ministr zahraničních věcí Edvard Beneš. 5. února 1919 podal před Nejvyšší radou tříhodinový výklad o československých požadavcích, které potom shrnul do 7 memoárů předložených konferenci a nazvaných: „Čechoslováci, jejich historie a civilizace, jejich zápas a dílo, jejich role ve světě“, „Uzemní požadavky Československé republiky“, „Jaké slovenské území se žádá“, „Problém Němců v Čechách“, „Problém Těšínského Slezska“, „Problém uherských Rusínů“, „Národní cíle Lužických Srbů“.

Jak je patrno i z názvů jednotlivých memoárů, většina požadavků se týkala hranic nového státu. Žádala zachování historických hranic českých zemí, připojení Slovenska, připojení Zakarpatské Ukrajiny, zřízení koridoru mezi Československem a Jugoslávií. Dále pak provedení internacionalizace některých hlavních řek a tratí, zajištění ochrany českého obyvatelstva ve Vídni a poskytnutí pomoci Lužickým Srbům. Z územních požadavků byl to prakticky pouze požadavek koridoru s Jugoslávií, který se nerealizoval.

Na prosazení československých požadavků měla především vliv podpora Francie. Mírovými smlouvami bylo potvrzeno spojení českých zemí se Slovenskem. Došlo k připojení Zakarpatské Ukrajiny k republice. Byly uznány historické hranice českých zemí a tím definitivně padly pokusy o odtržení německých pohraničních oblastí. V rozhodujících jednáních se za tyto požadavky zemských vlád čtyř německých provincií nepostavil nejen nikdo z dohodových velmocí, ale ani Německo. Zástupcům Němců - kteří přijeli v květnu 1919 do Berlína žádat německou vládu o politickou podporu svých požadavků - „bylo poukázáno na obtížnou pozici říše a bylo jim doporučeno, aby se spokojili autonomií v rámci českého státu“. Od plánů Němců z Čech se nakonec odvrátila i rakouská vláda a v průběhu jednání v červenci a v srpnu 1919 se rakouský kancléř Renner otevřeně distancoval od politiky Deutschböhmen.

Podepsáním mírových smluv byla právně zakotvena existence Československa v rámci nového, tzv. versailleského systému.

Pasáž z knihy - Věra Olivová: Dějiny první republiky, str. 84-89

Vydala Společnost Edvarda Beneše, Praha, Karolinum 2000, ISBN -978-80-86107-47-9