Verbování do divize SS Galizien

Divize SS Galizien se vůbec nezrodila v podobě jakési mytické armády, která měla povstat jako legendární bohatýr z hlubokého podzemí a vítězně troubit na polnice. Ale jako opravdová divize s opravdovou pěchotou, opravdovými kulometnými četami, opravdovými protitankovými kanóny, opravdovými dělostřeleckými pluky, ženisty, spojaři, štáby, připravená ničit bolševiky. Skutečná divize SS se vším, co k ní patřilo. I s malými kordy houpajícími se důstojníkům po boku s vyrytým Meine Ehre heisst Treue - Má čest je věrnost. Dokonalý výplod bestiálního nordického nesmyslu.

Hlavní verbovací středisko otevřeli ve Lvově. Vedl ho starý generál, kdysi vysoký hodnostář haličské armády Kurmanowicz, jmenovaný současně čestným předsedou vojenské rady divize.

Na celém území Haliče urychleně svolávali veřejná shromáždění. Hlasitě oznamovali významnou novinu.

Verbířům rozkázali držet se ve svých vystoupeních přísně ducha a litery tezí sestavených samotným Wáchterem: „Ve vystoupeních se vyhnout jakýmkoliv narážkám na bratření Němců a Ukrajinců. Také nevytvářet dojem, že pomoc Ukrajinců je nevyhnutelná. Ukrajince nepovažovat za spojence. Pouze říkat, že s Ukrajinci se bude zacházet jako s německými vojáky. Nepřipomínat jakékoliv otázky v souvislosti se „samostatností“. V krajním případě na otázky tohoto druhu odpovídat, že se politická přání nacionalistů vezmou na vědomí. O Polácích zdůrazňovat, že nepochopili svoji evropskou zodpovědnost v boji proti bolševismu, a tak se dvořit ukrajinským ambicím.“

Hlásili se první dobrovolníci. Staří zarytí reakcionáři, bývalí členové kontrarevolučních armád a ozbrojených band, kteří bojovali proti bolševikům. S nimi zfašizovaní fanatici, náboženští vizionáři, synové statkářů, řecko-katolických farářů, nezanedbatelný počet inteligence a - jak to v takových případech bývá - kriminální a deklasované živly.

Obyvatelstvo se však zachovalo vlažně. Mládež chladně. Proto kromě úředních verbířů zatáhli do kampaně kněze, učitele, profesory, ředitele škol, rektory univerzit, aby působili na mladé. Ti pod tlakem, ale leckteří také ochotně, z přesvědčení, nutili studenty a starší žáky, aby se zapisovali jako dobrovolníci, jiné lákali sliby, že dostanou absolventské vysvědčení bez zkoušek. Bojeschopné muže shromažďovali v městských a vesnických odvodních střediscích, aby naplnili stanovené počty.

Výsledky však byly chabé. Velitelství SS pochopilo, že je nerealistické doufat, že divizi budou tvořit pouze dobrovolníci. A tak už za půl roku vydalo tajný rozkaz povolat všechny mladé muže od osmnácti let.

Verbíři necouvli před ničím. Shromáždění se konala v takové drakonické atmosféře nátlaku, že nebylo z čeho vybírat: buď podepíšeš, nebo budeš potrestán. Ty, kteří se nedostavili, předvedla ukrajinská a německá policie. Mnozí zběhli do lesů, nebo vstoupili do Ukrajinské povstalecké armády (UPA).

Přes všechny těžkosti hlásili organizátoři, že je jednotka složená z dobrovolníků. Její název 14. dobrovolnická pěší divize SS Galizien je tedy zcela oprávněný. Mužstvo, dobrovolníci, nebo nedobrovolníci, muselo vyplnit prohlášení, že do ní vstoupilo z vlastní svobodné vůle. Jenomže do plánovaného počtu scházela zhruba třetina. Nebylo možné naverbovat dost dobrovolníků, ani násilím či podvodem přinutit rekruty k odvodu.

V červnu bylo mužstvo odeslané do škol a výcvikových táborů. Odehrávalo se to za rachotu bubnů, s bombastickou pompou a plnou parádou. Spektakulámí ceremoniál měl demonstrovat oduševnělost Haličanů bít se za novou Evropu a tisíciletou říši. V městech, kde se slavnosti konaly, vlály hákové kříže, zástavy SS a zástavy s divizním emblémem - lvem se třemi korunkami, vypůjčeným z erbu města Lvova.

Jednotky v německých stejnokrojích pochodovaly před nacistickými hodnostáři. Vpředu praporečníci, vlajky nad hlavou, za nimi mužstvo, ruce předpažené k nacistickému pozdravu, nohy sekaly parádešrit, až to dunělo.

Jen co však rekruti dorazili do škol a táborů, nepřipomínalo se nic, co by souviselo s Ukrajinou. Němečtí velitelé dodržovali do písmene Himmlerův zákaz označovat jednotky za ukrajinské formace nebo za ukrajinskou divizi. Jakákoliv zmínka o Ukrajině byla zakázaná pod hrozbou trestu. Povolen byl pouze oficiální název.

Z mužstva nejdříve vybrali syny z rodin bohatých sedláků a kolaborantů a poslali je rovnou k esesáckým strážním jednotkám v zajateckých a koncentračních táborech.

Několik stovek dalších vybrali z těch, kteří již Němcům prokázali služby, nebo dokázali svou loajalitu. Pro ně měli připravené zvláštní školy a kursy diverzní činnosti, výsadky do sovětského týlu, nebo sabotáže na územích, odkud měli brzo ustoupit.

Ostatní odveleli k ověřenému výcviku příslušníků SS, kteří se nezastavili před ničím, ani před vraždou. K tomuto účelu je zformovali do skupin po padesáti, sto padesáti a třech stech mužích a posílali je do výcvikových středisek. Pěšáky do Lauenbergu, Treskau, Mnichova, dělostřelce do Benešova u Prahy, spojaře do Met ve Francii, zpravodajce - šest dopisovatelů, dva fotoreportéry, filmového reportéra a další - do berlínského kriegsberichterabteilungu.

Velkou skupinu cvičili společně s policejními jednotkami v Alsasku. Později tvořila 5. pluk divize, nejčastěji nasazovaný při trestních výpravách a protipartyzánských operacích.

V táborech panovalo ovzduší psychologického a fyzického teroru. Bezduchý dril, tupé Schritt und Maul halten, nesmyslné tresty, popravy zběhů, to vše vyvolávalo nejistotu, strach, co se s kým stane, dnes, za hodinu. Zraňování lidské důstojnosti, posměch, neskrývané pohrdání nižší rasou měly zase mužstvu vštípit zvířecí instinkty, krvelačnost, rozdmýchávat v nich nenávist vůči jiným národnostem, připravovat je na loupeže, drancování, vraždy, mechanické vykonávání nejkrutějších zločinů.

Nakolik se temné dílo dařilo, dosvědčovaly první dvě trestné výpravy již během výcviku. Po dohodě s místními veliteli SS a policie používali mužstvo při pacifikaci oblastí sousedících s tábory, dokonce i při popravách. Nacionalisté páchali mimořádné krutosti v rodné Haliči vůči židovskému a polskému obyvatelstvu. Tři sta esesáků z výcvikového tábora v Jaslu postřílelo v listopadu 1943 v lese u Dobrucowa pět set starců, žen a dětí z koncentračního tábora Szebnie u Krosna. Jiný masakr spáchali koncem listopadu esesáci z výcvikového tábora Debica. Vypálili dvě vesnice, více než šest set vesničanů nahnali doprostřed obce a povraždili je. Jen v průběhu listopadu ubili příslušníci divize na dva tisíce civilistů a vyhladili dvacet vesnic. Do akcí nastupovaly formace až o tisíci mužích.

Nadešla chvíle zvláště významná. 22. února 1944 rekruti přísahali. Podle Himmlerova rozkazu neobsahoval text jedinou zmínku o Ukrajině, ale doživotní slib být poslušný vůdci Adolfu Hitlerovi a konat podle jeho vůle a rozkazů.

Divize zakončila výcvik ostrými střelbami. Mužstvo dopravili do místa soustředění v Neuhammeru.

Buhuš Chňoupek: Banderovci

Výňatky z druhé části, ze stran 195-197

nakladatelství Futura