Vánoce  v českém pojetí

Prof. PhDr. Stanislava Kučerová,CSc.

Naši dávní předkové  žili v těsném sepětí  s přírodou. Prožívali v dobrém i zlém její proměny, věděli, které jsou krátkodobé, které jsou nečekané,  které se pravidelně vracejí. Všímali si i toho, jak se  během roku prodlužuje a zkracuje čas denního světla. Zvláště ten návrat světla a tepla, sluneční síly a  darů života vítali a slavili s  vděkem a radostným očekáváním. Oslavy zimního slunovratu se konaly  kolem 21. prosince, kdy se Slunce zastaví na obratníku Kozoroha a vrací se zpět. Světla pomalu  přibývá, den se prodlužuje, zlehka se dostavuje předzvěst jara. Nový život se vrací  po období zimního spánku.

Křesťanství dosadilo na místo zimního slunovratu svátek narození Ježíše Krista. Vánoce. V noci z 24. na 25. prosinec prý přišel na svět v Betlémě v chlévě Spasitel, jak zaznamenali Evangelisté. Největší, nejvýznamnější a  nejkrásnější křesťanský svátek. Ale neslaví se ve všech zemích stejně. 

Základ je společný, ale  v  různých zemích se pojí s různými místními kulturními zvyky a tradicemi. 

U Východních Slovanů (a k nám tuto tradici  zavála léta padesátá) zasahuje do křesťanských svátků  prastaré mýtické zosobnění přírodních sil a živlů.  Na vánoce  přijíždí  ze severu Děda Mráz s jedličkou  (jolkou) a  případně též se svou vnučkou Sněguročkou. Jsou to  postavy známé z ruských národních pohádek i  z uměleckých děl na dané folklorní téma, jako je třeba  jevištní báseň  A.N.Ostrovského  nebo  opera  N. A.Rimského- Korsakova. A je v nich  obdivuhodná moc a síla, radost i bolest přírody a přírodních živlů. 

 Se změnou geopolitické orientace  vystřídal u nás Dědu Mráze Santa Claus. Dobrosrdečný dědoušek v červeném oblečku  a čapce s bílými lemy  a s bohatými bílými vousy. Na rozdíl od přírodního Dědy Mráze  smysl jeho existence  nevyjadřuje  nic jiného  než  - dárky. Nosit dárky.  Dávat dárky. A proto sídlí převážně v obchodních domech, kde čeká  těch dárků habaděj a kde si ho také  kvůli nim vymysleli. U nás se  Santa Claus jeví jako  nadbytečný dvojník svatého Mikuláše, který   chodí po rodinách s dětmi   od nepaměti 6. prosince,  spolu  s andělem a čertem. Jeho dárky jsou jiné než dárky Santy Clause. Mají  výchovné poslání. Odměňují hodné děti  za  snahu a dobré skutky a  malé hříšníky  varují a  symbolicky trestají. Nepotřebujeme dovezeného  Santa Clause, máme tradičního  svatého  Mikuláše.

Pravé  vánoce  v našich zemích  představují   ovšem „Jesličky“, případně celý „Betlém“. Jsou to rodiče v nuzném chlévě a novorozené dítě položené  na seně v jesličkách, pod dobráckým  pohledem a teplým dechem  oslíka a volka. A  odevšad  se sem  k novorozeněti  sbíhají z blízkých pastvin  pastýři a  z okolí   betlémské salaše  rozmanitý  venkovský lid.  A také „Tři králové“ přijíždějí zdaleka, od  bájného  Východu,  a přinášejí zlato, kadidlo a myrhu.  Všichni se novorozeněti klanějí a odevzdávají  mu dary a dárky, každý podle svých možností, třeba nejskromnějších, ale s opravdovou  něhou a láskou.  A nad vším se vznášejí  andělé a do daleka  vytrubují  a  šíří radostnou zvěst o příchodu dítěte. A  právě o tom všem  zpívají vánoční písně, koledy.  Zpívaly se v době od 24. prosince do 6. ledna, to byla  v kalendáři doba  latinských „calend“. A zpívali je koledníci a koledníčci, kteří obcházeli sousedy, někdy s trojrozměrným  obrazem   betlémských jesliček v náruči a očekávali za to odměnu. Chtěli si  něco „vykoledovat“.

„Jesličky“ a pak celé „Betlémy“ se u nás  stavěly  dříve  než  vánoční stromky, které   zdobíme od 19. století.  Byly (a jsou  dosud)  dřevěné, papírové, vyřezávané či vystřihované, malované, z kovu odlévané, keramické, perníkové. Takové plastické zobrazení událostí kolem  Božího narození  prý  uvedl do života r. 1223 žebravý mnich, sv František z Assisi . Rozšířilo se  v různé podobě  a v různém  pojetí jako zobrazení  šlechtické, chrámové nebo  lidové. Nás provází  po generace  ta podoba lidová. Ztvárněná radost z příchodu dítěte a  z dobroty srdce, které dítě  upřímně  vítá a přináší mu  dary. A všude je  plno hvězd, světel, hlasu zvonů a zpěvu.  A zvláště ten zpěv vánočních koled je nezapomenutelný, přepůvabný  a věčně živý. Tak jako  vánoční  české „Betlémy“, Alšův, Ladův a  mnohé další,  které vyšly  z rukou  dlouhé řady lidových umělců.                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                          

České  vánoce jsou svátky poezie,  tajemného očekávání, okouzlení a dojetí. Jsou oslavou rodinného štěstí,  rodičovské  lásky, dětského půvabu. Příchod dítěte není dnes o nic menší zázrak než za časů Evangelistů a nezaslouží si o nic méně  obdivu, něhy a lásky,  než  kolik ho je právě  ve vánočních  koledách. „České vánoce“  jsou   neoddělitelnou částí našeho národního kulturního  dědictví.