Válka a odboj po roce 1915

V táboře Dohody se začala objevovat únava z krvavé, stále se prodlužující a prakticky bezvýsledné války. Určitá rovnováha sil obou táborů se vychýlila ve prospěch ústředních velmocí.

Na přelomu roku 1916 a 1917 došlo proto k jednáním. Ústřední velmoci přešly k „mírové ofenzivě“. Z iniciativy Vídně se obrátily na amerického prezidenta Wilsona o prostředkování míru. Wilson se nabízené úlohy ujal a zahájil jednání pod heslem „mír bez vítězství“. Současně probíhaly na nejrůznějších stranách, především mezi evropskými velmocemi Německem, Rakousko-Uherskem, Francií a Ruskem, sondáže o možnostech uzavřít separátní mír.

Všechny tyto události vnesly hlubokou krizi do dohodového tábora. Tímto vývojem se octla v krizi i celá Masarykova zahraniční akce, neboť mír bez vítězství mohl znamenat v nejlepším případě zachování státu quo, tedy zachování rakousko-uherské monarchie. To anulovalo Masarykovu akci v samotných základech.

Masarykovo hnutí bylo však současně značně oslabeno i ve svém vnitřním vývoji. Především v průběhu roku 1916 se rozbila jeho jednota. Poslanec Dürich, reprezentant rusofilského politického proudu, po určité době spolupráce s Masarykem v Paříži odjel do Ruska. Tam za politické a finanční podpory carské vlády založil samostatnou Národní radu, která byla uznána za jedinou právoplatnou organizaci Čechů a Slováků v Rusku. Tím došlo k rozkolu zahraničního odboje na západní v čele s Masarykem a na východní v čele s Dürichem. Tak byla Masarykova akce zbavena podpory velmi početné české a slovenské vystěhovalecké kolonie v Rusku, k níž se družily desetitisíce vojáků dobrovolně přešlých do ruského zajetí. Do celé kolonie byly současně zásahem carské vlády vneseny prudké spory, které se přenášely i do jiných českých a slovenských vystěhovaleckých kolonií, především do Ameriky.

V        pozadí rozkolu zahraniční akce na východní a západní byly i určité mocenské cíle. Rusko, pokládajíc Rakousko-Uhersko za svůj problém, se touto cestou snažilo vytvořit z Ruska centrum československé zahraniční akce a učinit ji součástí své zahraniční politiky. Izolováním Masaryka omezovalo současně i onu linii západního, tj. především francouzského vlivu na řešení rakousko-uherské otázky.

Ale Masarykova akce byla ohrožena i na západě politikou velmoci, o niž se především opírala - politikou Francie.

Rozpadem československé akce byla znemožněna přeprava českých a slovenských vojáků z Ruska na francouzskou frontu. Tím tato akce ztrácela pro Francii prakticky jakýkoliv konkrétní význam. Ještě důležitější bylo, že Francie od konce roku 1916 hledala cesty k míru. A jednou a nejvýznamnější z těchto cest byla jednání se zástupci Rakousko-Uherska. To znamená, že do popředí francouzského zájmu se dostala dohoda s habsburskou monarchií před úsilím minulého období monarchii vnitřně rozložit a porazit. Tento politický důvod byl také hlavní příčinou, proč Francie oslabila svou podporu Masarykově akci. Ale i z rakousko-uherské strany byly podniknuty kroky, aby byla usnadněna cesta k dohodě. Nový rakouský císař Karel, který vystřídal v listopadu 1916 zemřelého Františka Josefa, zahájil nový kurz rakouské politiky. Prvním aktem byla samostatná mírová nabídka vzešlá z Vídně. Dále došlo ke změně vlády. Premiérem se stal hrabě Clam-Martinic a ministrem zahraničních věcí hrabě Czernin, oba příslušníci české šlechty. Rakouská politika traktovala změnu v tom smyslu, že Češi zaujali touto vládou vedoucí postavení v monarchii.

Na potvrzení úsilí o úpravu vnitřních poměrů v říši ve smyslu národní spravedlnosti a ve smyslu vyrovnání s Čechy udělil nový císař amnestii i Karlu Kramářovi, Rašínovi, Klofáčovi a dalším odsouzeným k trestu smrti pro rusofilskou politiku.

Politika nového císaře nalézala ohlas a sympatie u Dohody, především ve Francii, jak pro svou mezinárodní, tak i pro svou novou vnitřní linii.

Ve stejném okamžiku došlo současně k tomu, čeho se Masaryk od samého počátku nejvíce bál. K oficiálnímu desaveau celé jeho zahraniční akce českými politickými kruhy ve vlasti. K odmítnutí jeho politiky došlo v bezprostřední souvislosti s mírovými akcemi ústředních velmocí.

Wilson se totiž ve svém zprostředkování obrátil na obě válčící strany - na Dohodu i na ústřední mocnosti - s návrhem, aby vypracovaly své nároky a požadavky, které by se mohly stát předmětem mírového jednání. Československá národní rada zahájila v Paříži akci, aby do požadavků Dohody byl pojat i požadavek samostatného československého státu. Tento záměr se jí podařil - vzhledem k celkové situaci - jen částečně. Dohoda se ve svém prohlášení z 10. ledna 1917 spokojila s formulací mnohem obecnější a mnohem méně jasnou. Žádala „osvobození Italů, Slovanů, Rumunů a Čechoslováků od cizí nadvlády“. I tato formulace, připouštějící nesporně různý výklad, byla však úspěchem zahraniční akce, protože poprvé byl veřejně proklamován přinejmenším zájem Dohody nejen o českou, ale i slovenskou otázku. A proti tomuto vyjádření Dohody vydal - pod nátlakem rakouské vlády - oficiální orgán české politiky ve vlasti - Český svaz - ostré prohlášení, v němž se pravilo zcela jednoznačně: „Vzhledem na odpověď států Čtyřdohody prezidentovi Spojených států severoamerických Wilsonovi, ve kterém státy válčící s mocnářstvím naším uvedly mimo jiné také osvobození Čechů od cizího panství jako jeden z cílů, k nimž chtějí mocí zbraní dospěti, prezidium Českého svazu odmítá tuto insinuaci, která spočívá na předpokladech úplně nesprávných, a rozhodně prohlašuje, že národ český jako vždy v minulosti, tak také v přítomnosti a v době příští jen pod žezlem habsburským vidí svoji budoucnost a podmínky svého vývoje.“

Sílení prorakouského postoje české domácí politiky se projevilo i celou řadou propagačních článků a studií uveřejňovaných jednak ve sborníku Austria Nova a v měsíčníku Das Neue Österreich.

To znamená, že na přelomu roku 1916 a 1917 Masarykův zahraniční odboj ztrácel mezinárodní podporu a dostával se do izolace v souhře velmocenských zájmů. K tomu přistupovala jeho neutěšená vnitřní situace. Sílící možnost udržení Rakousko-Uherska ho zatlačovala do izolace i v českém politickém táboře, který se od jeho linie veřejně distancoval. Tak ztrácela v této obecně krizové situaci Masarykova akce půdu pod nohama.

Možnost prohry byla děsivě blízká. S ní se vynořovala stále neodbytněji perspektiva bezútěšného „potulného a emigrantského života po válce“. Masaryk přemýšlel: „Napadá mi často, když vše uvážím, neměl-li bych se vrátit domů. Kdybychom to měli prohrát a naši doma by se k ničemu nevzchopili, snad by to bylo to nejlepší: Mne by ovšem pověsili, viděl bych však ještě jednou ženu, o niž se obávám, že se nedočká konce války...“

Pasáž z knihy - Věra Olivová: Dějiny první republiky, str. 21-23

Vydala Společnost Edvarda Beneše, Praha, Karolinum 2000, ISBN -978-80-86107-47-9