Válka a odboj

Na vypuknutí války v roce 1914 nebyl žádný z českých politických proudů připraven. A tak čeští vojáci nastupovali zaraženě na frontu vedle jásajících vojáků německých.

Chybělo-li politické vedení, vytvářely si lidové masy samy své vlastní představy o svém osudu. Stará rusofilská tradice 19. století, posílená a oživená těsně před válkou Kramářovým neoslovanským hnutím, přinesla po prvním šoku z války své ovoce ve spontánním novém rusofilství. Reálným podnětem pro jeho vzplanutí byly první rakouské porážky na ruské frontě. V druhé polovině roku 1915 se ruská vojska stále více přibližovala k hranici habsburské monarchie.

V dohodovém bloku byly úlohy rozděleny zhruba tak, že zatímco Francii a Anglii připadla fronta proti Německu, carské Rusko dávalo najevo, že balkánské záležitosti a rakousko-uherský problém jsou především jeho věcí. Carské vojenské kruhy využily panslavistického cítění v řadách slovanských národů habsburské monarchie k propagačním účelům, kterými si otvíraly cestu do Evropy. V provolání vrchního velitele ruských vojsk, velkoknížete Nikolaje Nikolajeviče, uveřejněném v devíti jazycích, mezi nimi česky i slovensky, se pravilo, že Rusko přichází, aby vrátilo rakousko-uherským národům jejich práva a zjednalo jim spravedlnost, „aby každý národ se mohl rozvíjeti a zachovávati si drahocenný odkaz otců - jazyk a víru aby spojen se svými rodnými bratry žil v klidu a souhlasu se svými sousedy, jejichž zákonitost by nerušil“.

V lidové interpretaci se toto všeobecné provolání, vztahující se především na pravoslavné balkánské národy, měnilo ve slib obnovy české samostatnosti. České země i Slovensko byly zaplavovány novými a novými manifesty - padělky nadšených rusofílů. Proklamace kolovaly v opisech a byly patřičně zveličovány ústním podáním. Český a slovenský lid pln naděje sledoval blížící se ruská vojska a připravoval se na jejich uvítání. Na frontě začali čeští a slovenští vojáci přecházet k Rusům.

Rakouská vláda odpověděla na toto rusofilské hnutí silnou perzekucí na frontách i v zázemí. Vojenské soudy přísně trestaly rozšiřování ruských manifestů vězením i smrtí. Před soud byl postaven i Karel Kramář - vůdce českého panslavismu. Byl souzen a odsouzen za velezradu. Obdobný osud stihl i Aloise Rašína a Václava Klofáče. Současně byl s pomocí německých vojsk zadržen ruský postup. V květnu 1915 byla prolomena ruská fronta u Gorlice a armáda začala ustupovat. S neúspěchem východní fronty rostl pro řešení české otázky význam fronty západní. S neúspěchem rusofilského hnutí, s nímž šel ruku v ruce i politický neúspěch Kramářův, stoupal význam Masarykovy skupiny.

Masaryk neměl v okamžiku vypuknutí války konkrétní politický program. Teprve se začal orientovat ve složité situaci. Koncem roku 1914 - v té době již čtyřiašedesátiletý - odešel do Švýcarska zkoumat, co by se dalo podniknout pro řešení české otázky. Politicky se nejprve orientoval na vedoucí velmoc dohodového bloku - na Anglii. Jejím politickým činitelům adresoval také své první plány na vytvoření budoucího samostatného československého státu. První nárys, pocházející z října roku 1914, je znám pouze nepřímo, ze zápisu Seton-Watsona.

Předpokládá spojení historických českých zemí a Slovenska. Pro zdar plánu jsou nezbytná dvě mezinárodní řešení: Úplná porážka a rozdrcení Německa a obsazení předpokládaného území nového státu Ruskem, které také spolu s autonomním Polskem bude jeho přímým sousedem. Masaryk se v plánu zabývá již i hospodářskými a finančními problémy. Celý program je koncipován jako program maximální, v jehož realizaci věří především mladší generace.

Druhý, určitější a také šíře koncipovaný plán, pochází z května roku 1915. Je to Masarykův návrh - nazvaný Independent Bohemia (Nezávislé Čechy) -, podaný jako důvěrné memorandum anglické vládě.

Vychází z konstatování, že válečný konflikt je soustředěn především na tři evropské velmoci: Anglii, Rusko a Německo. Rozhodující slovo v táboře Dohody má Anglie jakožto velmoc kontinentální. Francie, zeslabená vývojem 19. století, hledá proti antagonismu s Německem nezbytně alianci s Ruskem. Proti velmocem Dohody je namířen také hlavní nápor Německa. Proti Anglii na moři, proti Rusku na zemi.

Německá expanze směřující především do Asie je vedena ideou pangermanismu. A právě tato expanze do Asie, heslo „Berlín - Bagdad“, naznačuje pravý cíl Německa. Směr tohoto „Drang nach Osten“ činí pro Dohodu mimořádně důležitou otázku Rakousko-Uherska. Tím stoupá i význam malých národů, bránících se uvnitř Rakousko-Uherska zapojení monarchie do německých plánů.

Tyto malé národy se současně hlásí o dosažení své samostatnosti. České politické strany žádají vytvoření samostatného státu z historických zemí a Slovenska. Ale i Polsko a Srbsko žádají vytvoření samostatného státu. Je současně nutné i rozřešení otázky balkánské i turecké.

Utvořením českého a srbochorvatského státu by bylo zabráněno „Německu kolonisovat Balkán a Malou Asii“, tzn. že utvoření samostatného československého státu je nejvlastnější zájem Dohody. Tak argumentoval Masaryk ve svém prvním projektu samostatného státu.

Současně se v memorandu ozývá ještě jedno významné konstatování: „Pokus o rozřešení těchto otázek... jež hýbají světem v této válce... jest pravým cílem obrozující se Evropy.“ A jednu část svého memoranda nadpisuje Masaryk „Cíl veliké války: obrozená Evropa“.

V tomto memorandu je patrná výrazná Masarykova orientace na Anglii a počítání s realitou ruské velmoci. Jsou zde formulovány právě v souvislosti s osvobozením malých států a národů i určité etické cíle válečného mocenského střetnutí.

Současně v téže době Masaryk v Římě podnikal první kroky informativního a především organizačního rázu. Významné bylo spojení, které navázal s představiteli českých a slovenských vystěhovaleckých kolonií v Anglii, ve Francii, v Americe a Rusku. Až dosud tyto kolonie neměly mezi sebou styk a také jejich kontakt s vlastí šel pouze po osobních spojeních. Masaryk se tak stal prostředníkem jejich vzájemného spojení.

Mimořádnou pozornost věnoval Masaryk vybudování informační sítě spojující ho s domovem. Z jeho podnětu došlo k vytvoření zpravodajské organizace - Maffie v čele s dr. P. Šámalem. Jejím prostřednictvím mohl Masaryk sledovat poměrně značně detailně vývoj situace nejen v českých zemích, ale v celém Rakousko-Uhersku. A to jak vnitřní politiku vídeňské vlády, tak i náladu českého, případně slovenského obyvatelstva. Tyto informace byly pro něho důležité ze dvou důvodů. Jednak mu sloužily k informaci dohodových kruhů, čímž stoupal jeho vlastní význam, jednak k stanovení politického postupu, který, měl-li být úspěšný, musel být veden v souladu s vývojem situace ve vlasti.

Oficiálně jako mluvčí určité české politické linie však Masaryk nevystupoval. Hlavním důvodem byla ta skutečnost, že v roce 1914 a po většinu roku 1915 se česká a slovenská politika doma pohybovala jednoznačně po ruské linii. Masaryk také ve svých programech pro anglickou vládu zdůrazňoval silné rusofilské cítění českého a slovenského lidu. V nějakém ruském řešení české otázky se Masaryk na Západě nemohl výrazněji exponovat, protože Rusko zásadně odmítalo jakékoliv zásahy svých dohodových partnerů do otázek na Balkáně, případně ve střední Evropě. Současně se Masaryk zřejmě ani exponovat nechtěl. Jeho stanovisko bylo dáno kritickým postojem k carské vládě.

Celý jeho proticarský postoj mu vynesl i osobní nepřízeň carských kruhů. Rovněž z Prahy Kramář počátkem roku 1915 přímo Masarykovi vzkazoval, aby svou činností nekřížil jeho plány slovanského impéria pod svrchovaností Ruska. Za této situace se Masaryk právem obával, že by jeho vystoupení na Západě mohlo být z vlasti desavuováno.

Ale existoval zřejmě ještě jeden, a to značně významný důvod, proč Masaryk politicky nevystupoval, a tím bylo bezpochyby stanovisko Anglie. Na ni se Masaryk především orientoval, a proto v květnu 1915 přenesl hlavní těžiště své práce ze Švýcarska do Londýna. Ale Anglie neměla nikdy zvláštní zájem na kontinentální politice. To, že si anglické kruhy vyžádaly Masarykovo memorandum o české otázce, souviselo zřejmě s přistoupením Itálie, případně Rumunska na stranu Dohody. Oběma státům byly přislíbeny části habsburské říše, a tím se Dohoda začala zabývat i otázkou, co se stane se zbytkem monarchie. Koncem května vyhlásila Itálie válku Rakousko-Uhersku a koncem srpna roku 1915 i Německu.

V této souvislosti měl jistě Masarykův program pro Anglii svou cenu, aniž by ovšem tato námořní velmoc měla nějaký přímý zájem na realizaci samostatného československého státu. Orientace Anglie neumožňovala Masarykovi rozvinout politickou akci. Nepřinesla mu potřebnou podporu.

Větší ohlas nalezly však Masarykovy koncepce u velmoci, s jejímž výraznějším vlivem Masaryk ve svém memorandu nepočítal, ve Francii. Francie nesla na sobě od počátku války hlavní tíhu evropské západní fronty. Ztroskotal její pokus o průlom v Champagni i Joffreova velká ofenzíva. Francie také jako evropská kontinentální velmoc měla zvýšený zájem na vývoji vnitrní situace v táboře ústředních velmocí. Proto když v polovině září roku 1915 přijel z Prahy do Paříže jeden z hlavních organizátorů Maffie - dr. Edvard Beneš -, byly jeho podrobné zprávy, dokumenty a doklady o situaci v Rakousku přijaty s mimořádným zájmem na francouzském ministerstvu války, v jehož informačním oddělení působil Benešův starý profesor z Dijonu - L. Eisenmann. Francie poskytla také Masarykově akci potřebnou politickou podporu a byla to Paříž, která se stala místem jeho veřejného politického vystoupení.

Bezprostředním podnětem k němu byly události na východní frontě, trvalý ústup carských vojsk po porážce a průlomu u Gorlice. Ve vlasti pak zatčení Kramáře, a tím umlčení rusofilského směru. Masaryk zdůrazňoval: „Čekat na Rusy bylo by chybou. Nemají politického plánu, mají nepořádky a zjevné zrady ve vojsku, rozvrat v administraci a o naše věci se nestarají.“ Za této situace dostal Masaryk prostřednictvím Maffie z českých zemí souhlas k politickému vystoupení.

14. listopadu 1915 vydala Masarykova skupina v Paříži za vydatné podpory profesora na Sorbonně E. Denise oficiální prohlášení jménem vytvořeného Českého komitétu zahraničního. Bylo podepsané Masarykem a Josefem Durichem, agrárním poslancem, který přišel z Prahy jako představitel rusofilské linie české politiky. Dále bylo prohlášení podepsáno zástupci českých kolonií v Rusku, v Americe, ve Francii, v Anglii a zástupci slovenských kolonií v Americe. Generálním sekretářem Komitétu se stal Edvard Beneš.

V prohlášení se pravilo: „Všechny české strany domáhaly se samostatnosti národa posud v rámci Rakousko-Uherska; průběh bratrovražedné války (tj. s Ruskem - V. O.) a bezohledné násilí Vídně nutí nás domáhat se samostatnosti bez ohledu na Rakousko-Uhersko... Usilujeme o samostatný československý stát.“ Právě toto prohlášení bylo počátkem samostatné zahraničněpolitické Masarykovy akce.

Bezprostředně po tomto vystoupení se připojil k Masarykově akci Slovák dr. Milan Rastislav Štefánik. S jeho aktivní spoluúčastí byl Český komitét přetvořen v Československou národní radu - nejvyšší orgán všech Čechů a Slováků žijících a pracujících za hranicemi rakousko-uherské monarchie. Vstupem Štefánika byla manifestována jednota budoucího československého státu, což mělo velký politický význam v zahraničí i doma.

Pasáž z knihy - Věra Olivová: Dějiny první republiky, str. 15-19

Vydala Společnost Edvarda Beneše, Praha, Karolinum 2000, ISBN -978-80-86107-47-9