Válečný rok 1942 na východní frontě
Rok 1942 přinesl na východní frontě, stejně jako i v roce předešlém, velmi těžké boje na mnoha úsecích. Rudá armáda musela čelit i díky řadě chyb ze strany velení velkým těžkostem. Hitlerovci přes výrazný postup zejména v jižní části fronty nedokázali splnit hlavní úkoly spočívající v likvidaci podstatných sil sovětských vojsk, podcenili schopnost Sovětského svazu mobilizovat zálohy a rostoucí produkci jeho válečného průmyslu. Vyčerpali se navíc v množství dílčích operací a ve druhé polovině roku se začali dostávat do viditelných potíží. Jejich další postup začínal prakticky na všech úsecích fronty váznout a s narůstajícími ztrátami rostly i potíže v zásobování na široce roztaženém bojišti. Sovětské armády dokázaly zvládnout přechod do obrany, stabilizovat svá postavení, přejít postupně do protiútoku a zasadit fašistickým vetřelcům těžké údery. Fašisté sice byli ještě schopni za cenu velkých ztrát vést útočné operace, ale ty se často minuly účinkem a zvolna nastával definitivní zlom a přiblížila se doba, kdy se fronta začala trvale obracet a postupovat až na výjimky už jen směrem na západ.
Po porážce u Moskvy sílí kritika Hitlera a jeho válečných plánů
Po porážce wehrmachtu u Moskvy v zimě 1941/1942 zavládlo v Německu viditelné znepokojení. Padly plány na provedení bleskové úspěšné války a získání nových velkých území a zdrojů pro další vedení války na jiných místech. Mezi obyvateli Německa se začal šířit pesimismus a nespokojenost s čím dál složitějšími životními poměry. Stále více lidí si uvědomovalo, že zemi čeká velmi dlouhá a vyčerpávající válka s krajně nejistým výsledkem. Hitler potřeboval pro další vedení války získávat nové surovinové zdroje a rozšiřovat válečný průmysl a proto nutil své nepříliš spolehlivé spojence, aby zvyšovali podíl dodávek surovin a dalšího potřebného materiálu pro nenasytnou vojenskou mašinerii. Přibývalo však lidí, kteří války měli dost a vyjadřovali své mínění i veřejně. Zpráva gestapa z počátku roku 1942 o náladách mezi obyvatelstvem hovořila velmi výmluvně: „Německý národ je neobyčejně znepokojen situací na východní frontě. Obrovské množství omrzlých vojáků, kteří byli transportováni do vlasti, vzbuzuje mezi lidmi pohoršení. Zprávy z vůdcova hlavního stanu se kritizují, protože nepodávají pravdivý obraz. A to, co píší naši vojáci z fronty, je mimo všechny představy.“ Fašistická propaganda stále opakovala, že porážku u Moskvy způsobila především krutá ruská zima. I v řadách wehrmachtu přesto také nabíraly na síle řady nespokojenců. Ostrá kritika vůdce sílila nejen mezi řadovými vojáky nesoucími hlavní tíhu náročných bojů, ale i důstojníky a generály. Skupina důstojníků ve štábu skupiny armád Mitte viděla východisko z nepříznivé situace v odstranění Hitlera a jeho blízkých. Tito opozičníci se pokusili získat pro své plány i velitele skupiny armád Mitte a Nord. Letní úspěchy na východní frontě roku 1942 však aktivitu nespokojenců uvnitř wehrmachtu na čas utlumily. Opět dočasně vzrostla vlna optimismu a obdivu pro válečné strategie Hitlera. Ještě před ukončením velké zimní ofenzivy Rudé armády muselo německé velení přijmout strategii vojenských operací pro rok 1942. Polní maršál von Rundstedt doporučoval již počátkem roku zcela otevřeně přechod do obrany a šel ve svých názorech ještě dál. Hovořil přímo o nutnosti všeobecného stažení všech sil z území SSSR až do výchozích pozic v Polsku v předchozím roce. Také polní maršál von Leeb, velitel skupiny armád Mitte, tento názor považovat za rozumný. Rovněž tak i mnozí další generálové doporučovali zdrženlivost vůči obnovení útočných operací. Ztráty v řadách wehrmachtu z prvních měsíců východního tažení byly a zůstávaly stále velmi varující. Hitler jakékoliv plány na stažení vojsk do obranných pozic rozhodně odmítl a provedl v řadách armády rozsáhlé personální čistky. Věděl, že jednou rozjetý mohutný válečný stroj musí jet stále kupředu, aby se udržela potřebná bojová morálka a autorita Německa v očích jeho spojenců. Vůdce nutně potřeboval dosáhnout znovu rychle viditelných vojenských úspěchů. Také proto považoval za hlavní frontu dalších bojů v první řadě tu sovětsko – německou. Což jasně vyjádřil těmito slovy: „Poskytneme – li Rusům oddech a vezmeme v úvahu hrozbu, kterou představuje Amerika, pak předáme iniciativu do rukou nepřítele a už ji nikdy znovu nezískáme.“ Ve svém velkém projevu v Berlíně 15. března 1942 kromě jiného prohlásil: „Důvěra, odhodlanost, iniciativa na východě, to vše je třeba znovu získat, jakmile přejde zima. Bolševické hordy, které nedokázaly německé a spojenecké vojáky v této zimě přemoci, musí být v létě zničeny.“
Ostatně již 20. února 1942 předložil náčelník operačního oddělení generálního štábu generál Heusinger nadřízenému generálu Halderovi první návrh operačního plánu na rok 1942. Hned na jaře měla skupina armád Sűd dobýt Kerečský poloostrov a Sevastopol. Toto byl zásadní předpoklad pro zahájení hlavní operace na jižním křídle fronty v létě 1942 a následné proniknutí na Kavkaz. Porážka pod Moskvou a výrazné ztráty z prvních měsíců bojů na východní frontě se projevilo v řadách wehrmachtu velmi výrazně. K 1. květnu 1942 chybělo pozemnímu vojsku na sovětsko – německé frontě asi 625 tisíc osob, i přesto že od června předchozího roku dostalo na milion nových vojáků. Před zahájením dalších bojů měly být pěší svazky skupiny Sűd doplněny na tabulkové počty, kdežto u zbývajících dvou se počítalo jen s 55% stavy. Celkově tak byla bojeschopnost branné moci nižší než na jaře 1941. To byl nejpodstatnější důvod toho, proč německé velení připravovalo pro rok 1942 letní tažení jen na jižním úseku východní fronty.
Hitlerovská Směrnice č. 41 a sovětský strategický plán činnosti
Na konci března se v Hitlerově hlavním stanu uskutečnila důležitá válečná porada. Hlavním programem bylo projednání operačního plánu dalšího tažení na východní frontě. 5. dubna 1942 Hitler podepsal Směrnici č. 41, v níž bylo uvedeno, že cílem budoucího tažení „je definitivně zničit zbývající sovětské branné síly, zbavit Sověty důležitých válečně ekonomických zdrojů do té míry, jak to bude možné. K tomuto cíli budou nasazeny všechny síly německých a spojeneckých branných sil, které jsou k dispozici. Přitom se nesmí opomenout, že bude třeba zajistit pro všechny případy obsazení území západní a severní Evropy, zvláště pobřeží.“ Rozhodující události se měly dít především na stalingradském a kavkazském směru. Sem rovněž spadalo dobytí Kerčského poloostrova a Sevastopolu a obsazení ropných polí na Kavkazu. Po porážce Rudé armády v jižních oblastech, obsazení bohatých a úrodných zemědělských oblastí v povodí Donu a na Kubáni, ovládnutí ropných polí na Kavkazu, měly přijít další operace na severu. Jejich cílem se mělo stát obsazení Leningradu a Murmanské dráhy. Na středním úseku fronty měly omezené operace především poutat nemalé sovětské síly. K současným úderům na několika místech fronty již hitlerovci neměli dost sil. Cílem ovšem zůstával původní plán operace Barbarossa, kde se počítalo s obsazením území SSSR po čáru Archangelsk – Astrachaň. Německé armády však na klíčovém jižním úseku fronty musely být doplňovány jednotkami spojenců, jejichž bojeschopnost se ukázala jako značně omezená.
Také sovětské vrchní velení připravovalo brzy z jara 1942 strategický plán činnosti svých sil pro příští měsíce. To vše s vědomím toho, že nepřítel chystá nové útočné operace a že jejich výsledek bude mít značný vliv na další průběh války a dost možná i na její končený výsledek. Již 10. ledna vypracoval hlavní stan směrnici, kde stálo následující sdělení: „Němci počítají s tím, že se jim podaří zadržet náš útok do jara, že potom shromáždí síly a znovu přejdou do útoku proti Rudé armádě. Naším úkolem je nedopřát jim tento oddech, hnát je na západ bez zastávky, donutit je vyčerpat své zálohy ještě do jara, kdy budeme mít nové velké zálohy a Němci už žádné zálohy mít nebudou, a tak zabezpečit úplnou porážku hitlerovských vojsk v roce 1942.“ Při plánování nového všeobecného útoku Rudé armády v první polovině roku 1942 někteří členové hlavního stanu, například Žukov nebo Vozněsenskij upozorňovali na úskalí tak velkého a náročného plánu, který spočíval v zahájení útoku na celé délce fronty. Žukov ve svých pamětech napsal: „Plán byl rozsáhlý, ale na některých směrech, dokonce ani na hlavním, západním nebyl dostatečně zabezpečen. Ani silami, ani prostředky. Vrchní velitel to samozřejmě dobře věděl. Přesto však věřil, že i s tím, co mají fronty k dispozici, se nám podaří rozdrtit obranu německých fašistických vojsk.“ Podobně se vyjádřil ve svých válečných vzpomínkách i generál A.M. Vasilevskij: „V průběhu všeobecného útoku v zimě roku 1942 sovětská vojska spotřebovala všechny své zálohy, s takovými obtížemi vytvořené na podzim a na začátku zimy. Stanovené úkoly se nepodařilo vyřešit. Naděje, které vyslovil Stalin ve svém projevu 7. listopadu a v uvedeném direktivním dopise, že totiž německé zálohy se do jara 1942 vyčerpají, se ukázaly liché.“
2 V průběhu dubna 1942 se sovětská zimní ofenziva vyčerpala a zastavila. Na frontě došlo k dočasné, přibližné rovnováze nasazených sil. Rudá armáda se snažila udržet iniciativu a wehrmacht se ji snažil opětovně získat. Sovětské ozbrojené síly ale zatím zaostávaly za svým protivníkem, jak po stránce technické, tak i početní. Důvodem bylo i to, že západní spojenci neplnili řádně své závazky na dodávky válečného materiálu do SSSR. Sovětský generální štáb musel počítat s nutnou reorganizací a přezbrojením i vytvořením mohutných záloh – což se nemohlo podařit dříve než v létě 1942. Navíc přicházely i zprávy o možném útoku Japonska proti SSSR. I o vstupu Turecka do války na straně Německa. To vše byly pro sovětské velení velmi znepokojivé informace. Hlášení zpravodajské služby ze dne 18. března 1942 sdělovalo: „Němci soustřeďují všechno úsilí na přípravu postupných operací: nejprve dobýt Kavkaz a Murmanskou dráhu a potom rozšířit operace na sever s úkolem dobýt Moskvu a Leningrad. Nejpravděpodobnějším termínem je polovina dubna nebo začátek května 1942.“
Stalin uznal, že Rudá armáda nemá zatím dost sil pro rozvinutí velkých útočných operací. Pro nejbližší období považoval za nejdůležitější udržování aktivní strategické obrany a uskutečnění dílčích útočných operací na Krymu, u Charkova, Leningradu i ve směru na Kursk a Smolensk. Na konci března se v Kremlu sešel státní výbor obrany SSSR a hlavní stan vrchního velení k důležité poradě. Na ní mělo padnout konečné rozhodnutí, jak v nejbližším období postupovat. Stalin v průběhu porady pronesl zásadní věty: „Nesmíme sedět v obraně se založenýma rukama a čekat, až Němci sami zaútočí. Naopak my sami musíme zasadit řadu předstihových úderů na široké frontě a prozkoumat, jak je nepřítel připraven.“ Přičemž odmítl návrh Žukova na provedení útoku na západním směru a na ostatních úsecích fronty setrvat v obraně.
Milionové armády před začátkem dalších bojů
Sovětsko – německá fronta zaujímala území sahající od Barentsova moře na severu až po Černé moře na jihu. Milionové armády sahající zde proti sobě čekaly nové boje o další území a ovládnutí strategických bodů. Právě zde měla Rudá armáda 9 frontových svazů. Celkově šlo o síly v počtu 5,1 milionu osob s 3900 tanky, 45 tisíci děly a přibližně 2200 bojovými letouny. K dispozici dále zůstávalo 140 bojových plavidel a 100 ponorek. Německé síly bez svých spojenců zde byly soustředěny do 3. skupin armád s 5.390 000 osobami. K dispozici měly 3200 tanků, 51 tisíc děl, 2800 bojových letadel a 63 bojových lodí. Značné síly zde soustředily i spojenci Německa. Především Rumunsko – 330 000 mužů a Finsko 300 000 mužů. Poměr sil na obou stranách vypadl takto: v lidech 1:1,2, děla a minomety 1:1,3, bojová letadla 1:1,5. To vše ve prospěch fašistických armád. Sovětská vojska měla převahu v tancích v poměru 1,2:1 a v bojových lodích 2,2:1. V těchto početních stavech se obě bojující strany nacházely na jaře 1942 před zahájením nových velkých bojů. Právě sem se soustřeďovaly zraky světové veřejnosti očekávajíce po porážce wehrmachtu u Moskvy další příznivé zprávy. Důležitý vliv měli na německé velení přední hospodářští činitelé. Přesvědčovali opakovaně Hitlera, aby pokračoval v rozhodném postupu a zmocnění se dalších oblastí bohatých na suroviny. Již předtím vyhlásili podmínky pro budoucí válečné úspěchy wehrmachtu na území SSSR – zmocnit se kavkazské nafty a ukrajinského obilí.
Na začátku května 1942 znovu započaly na sovětsko – německé frontě urputné boje. Obě bojující strany měly v úmyslu získat strategickou iniciativu a protivníka přimět k ústupu. Brzy se ukázalo, že Rudá armáda zatím nemá dostatek sil k rozvinutí všeobecného útoku na celé frontě. Stalin v závěru svého prvomájového rozkazu vyslovil věty, které se neopíraly o reálné rozložení sil na frontě, když prohlásil: „Soudruzi rudoarmejci a rudí námořníci, velitelé a političtí pracovníci, partyzáni a partyzánky! Zdravím vás a blahopřeji vám u příležitosti 1. Máje a přikazuji: …. Celé Rudé armádě – dosáhnout toho, aby rok 1942 se stal rokem definitivního rozdrcení německých fašistických vojsk a osvobození sovětské země od hitlerovských ničemů!“ Stalinův chybný odhad situace měl na bojišti viditelné negativní důsledky. Byl totiž zapracován do celkového strategického plánu, kterým se řídila nejen samotná Rudá armáda, ale celý SSSR. Těžké boje probíhaly na Kerčském poloostrově. Zde rozmístěná vojska Krymského frontu měla osvobodit Krym. Během února až dubna se třikrát pokusila prolomit německou obranu, ale neuspěla. Fašisté se připravovali na vyhnání sovětských vojsk z Kerčského poloostrova, aby poté mohli vrhnout síly proti Sevastopolu. Velení Krymského frontu mělo o těchto přípravách informace, ale nepodniklo potřebná a především včasná opatření k odražení útoku. Útok byl zahájen 8. května a vedla jej 11. armáda polního maršála Mansteina. Jednalo se o jednu tankovou a osm pěších divizí, za podpory 8. leteckého svazu. Fašisté hned v první den útoku prolomili obranu v přímořském pásmu. Sovětský hlavní stan nařídil stažení vojsk za tzv. Turecký val a organizování obrany. Velení frontu ale toto nařízení nesplnilo včas. Fašisté se díky tomu rychle probili na předměstí Kerče. Ani mobilizace dalších sil hlavním sovětským stanem situaci nezměnila. Velitel Severokavkazského směru maršál Buďonný už pouze požádal hlavní stan o souhlas s evakuací vojsk Krymského frontu z Kerčského poloostrova, odkud se sovětské jednotky za cenu velkých ztrát přesunuly na Tamaňský poloostrov. Krymský front utrpěl velkou porážku. Na Krymu po něm zůstaly desetitisíce mrtvých a většina výzbroje. 15. května 1942 hitlerovci obsadili Kerč, tím se výrazně zhoršilo postavení obklíčeného Sevastopolu. 19. května byl celý Kerčský poloostrov v rukou fašistů. Kerč byl však jen počátkem sovětských neúspěchů v tomto období. Krymský front byl rozpuštěn. Nově naopak zřízen Severokavkazský front. Část Krymského frontu se nestačila přesunout na Tamaň a zůstala na Krymu. Asi 20 tisíc osob, mezi nimi i mnoho civilistů, obsadilo adežimuškajské kamenolomy a zde ještě téměř půl roku bojovalo proti okupantům. Mezi nimi se nacházelo i mnoho žen s dětmi a starců. Strádali zde v těžkých podmínkách při nedostatku vody a potravin. Adžimuškajská obrana vešla do dějin Velké vlastenecké války jako příklad maximálního sebeobětování a hrdinství. Fašisté známí svou bestialitou museli proti statečným obráncům použít plynu, aby vnikli do kamenolomů a zlomili definitivně odpor. Nejvyšší sovět SSSR v říjnu 1943 udělil Kerči česný titul město – hrdina na paměť těchto posledních obránců oblasti obsazené fašisty.
Neúspěch u Charkova předzvěstí dalších velkých těžkostí
V dubnu byl vydán Jihozápadní frontě rozkaz zmocnit se Charkova ze severu i z jihu a po splnění úkolu nastoupit směr Dněpropetrovsk. Ve stejné době připravovalo útočné plány u Charkova i německé velení. Vojenská akce zde měla začít 18. května a jejím hlavním účelem mělo být odstranění nebezpečí, které hrozilo komunikacím na německém jižním křídle u Dněpropetrovska a především udržet Charkov, kde měla 6. armáda velké sklady a polní nemocnice. Šlo také o dobytí oblasti jihovýchodně od Charkova, odkud bylo možné pokračovat v obsazování í dalšího území. Celkový poměr sil na jihozápadním směru zde zůstával pro sovětskou stranu nepříznivý. Německé jednotky zde měly o 10 procent více mužů, o 30 procent více děl a letadel dokonce o 60 procent více. Navíc fašistické velení v tomto prostoru sovětský útok očekávalo, moment překvapení zde nevyšel. 12. května přešla vojska Jihozápadního frontu do útoku a zpočátku se jim dařilo zatlačit protivníka a postupovat. Za tři dny těžkých bojů tento postup činil 20 – 50 kilometrů. Útočícím vojskům se na některých místech podařilo prolomit obranný systém nepřítele a postoupit až do blízkosti 20 kilometrů od Charkova. Velení Jihozápadního frontu ovšem nedokázalo udržet a rozvinout počáteční postup a sérií dílčích chyb dostalo své jednotky do nepříznivé situace. 17. května fašisté zaútočili na obě křídla jednotek postupujících z jihu a na jižní frontu výběžku nedaleko jeho základny. Útvarům postupujícím na Charkov začalo hrozit vážné nebezpečí. Vojenská rada Jihovýchodní fronty proto v nastalé situaci naléhavě požaduje zastavení dalšího postupu, aby mohla obrátit potřebné síly proti armádní skupině Kleista. Generální štáb ovšem přikazuje pokračovat v akci. Situace sovětských vojsk se tak nadále silně zhoršuje. 19. května je situace na jihozápadním směru již naprosto kritická. Teprve v tento den zastavuje maršál Timošenko postup na Charkov. Potvrzení tohoto rozkazu ale přichází z generálního štábu až příliš pozdě. Kleistova armádní skupina, která se nachází v blízkosti nově se tvořících soustředění vojsk, je nutí zahájit akci nejen bez dělostřelectva, ale i bez letecké podpory. 23. května se Kleistova armáda spojila jižně od Balakleje s Paulusovou armádou útočící ze severu. Celá 6. a 57. a část 9. armády se ocitají v obklíčení. Německé letectvo zde navíc ovládlo i vzdušný prostor. Sovětské jednotky se nacházely téměř zcela bez potravin, střeliva i pohonných látek. Po pětidenních bojích se jen jednotlivým skupinám daří uniknout k Severnímu Donci. V nerovném boji zde zahynuly tisíce rudoarmejců. Padli zde i četní vysocí armádní činitelé. Severovýchodní klín postupující k Charkovu byl vržen zpět za výchozí linii a přechází do obrany. Do poloviny června musí Jihovýchodní front ustoupit až za řeku Oskol. Na jižním úseku fronty se poměr sil výrazně změnil ve prospěch německých vojsk a jeho spojenců. Nejzávažnější na celé nepříznivé situaci z pohledu Rudé armády byla skutečnost, že k tomu došlo v oblasti, kde německé velení plánovalo letní ofenzivu. Vojska Jihozápadního a Jižního frontu byla nucena se vzdát útočných operací a své síly soustředit k zabránění průniku německých vojsk dále na východ. Výsledkem sovětského nezdaru u Charkova v květnu 1942 byla ztráta 240 tisíc vojáků a velkého množství materiálu.
Blokáda Leningradu stále pokračuje
Po celý rok 1942 čelil nesmírně složité situaci na severu i Leningrad. Toto hrdé město nebylo ani přes obrovské úsilí zbaveno tíživé blokády. Zejména v zimních měsících byli zdejší obyvatelé vystaveni nelidskému strádání v otřesných podmínkách kruté zimy a všeobecného nedostatku. Jen za šest měsíců zde zemřelo hladem přes půl milionu lidí. Celý civilizovaný svět s napětím sledoval hrdinnou obranu a oběti tohoto města. Obránci však setrvávali v odporu proti barbarským vetřelcům i přes stálé obtíže. Klíčová byla pro udržení města od obsazení fašisty cesta přes Ladožské jezero. Tato zůstávala v provozu i za velkých mrazů a sněhových vánic. Zachránila tak před hladem a umrznutím statisíce lidí. I v nejobtížnějších podmínkách dokázali zdejší dělníci opravit množství tanků a lodí i vyrobit mnoho munice. Z obleženého města mohly být díky jediné přístupové cestě evakuovány statisíce obyvatel i množství průmyslového zařízení. Plán fašistů na vyhladovění města nevyšel. Do 24. dubna 1942, kdy byla ledová cesta v provozu, po ní bylo dopraveno 360 tisíc tun nákladu (80% tvořily potraviny). Na jaře 1942 tak bylo možno přistoupit k postupnému odstranění těžkých následků blokády. V Leningradu se od jara denně čistily ulice a dvory, aby se zamezilo návratu epidemií. V polovině dubna znovu zahájily provoz tramvajové linky. Postupně se opravovaly vodovody a stoky. V tomto období jsou také obdělány a osety četné plochy ve městě, mezi nimi i Letní sad a Martovo pole. Nemocnice, školy a podniky jsou vytápěny dřevem a rašelinou. Válečný průmysl je schopen vyšší produkce. Na Ladožském jezeře jsou vybudovány přístavy s třemi kilometry výkladišť. Napříč jezerem bylo položeno naftové potrubí. A po položení elektrického kabelu na dno jezera mohla v září 1942 volchovská elektrárna obnovit zásobování města.
Neúspěch zastihl Rudou armádu i na severozápadním a západním směru. Sovětské velení se marně snažilo po celou zimu prolomit blokádu Leningradu. Leningradský a Volchovský front se koncem dubna spojil v jediný Leningradský front, svůj úkol nesplnily. 2. úderná armáda padla do německého obklíčení. V červenci na Volchovské frontě dochází k pozdnímu vyproštění úderné sovětské armády, která se od května pokoušela o rozšíření jihovýchodního výběžku, zasahujícího do německého koridoru, ačkoliv již dříve dostala rozkaz ke stažení. Nepříznivý výsledek činnosti 2. úderné armády byl zaviněn řadou chybných rozhodnutí jejího velitele generála Vlasova. On sám v kritické situaci opustil obklíčená vojska, kterým velel a před strachem ze skládání účtů zradil svoji zem a přešel k nepříteli.
Sevastopol – symbol hrdinství a vzdoru
Podobně jako Leningrad a později i Stalingrad se symbolem vzdoru stal hrdý Sevastopol. Po obsazení Kerčského poloostrova fašisty se jeho situace dále zhoršovala. Silný opěrný bod sovětské obrany na Krymu se svojí válečnou námořní základnou představoval pro obě bojující strany strategické místo, jehož držení znamenalo nejen otázku prestiže, ale především klíčový bod pro ovládnutí přilehlých oblastí. Mansteinova 11. armáda se plnou silou zapojila do dobytí města v průběhu května 1942. Od 20. května bylo město silně bombardováno ze země i z moře. Mansteinovy jednotky podnikly útok 7. června. Velitelem Sevastopolského obranného prostoru byl velitel černomořského loďstva viceadmirál Okťabrskij. Směrnice hlavního stanu z 19. května 1942 stanovila: „pevně držet Sevastopolský obranný okruh, bránit Tamaňský poloostrov a nedopustit, aby nepřítel překročil Kerčský průliv a pronikl z Krymu na Severní Kavkaz.“ Počátkem června 1942 disponoval Sevastopolský obranný prostor 106 tisíci mužů, 38 tanky, 600 děly a minomety a 53 letadly schopnými boje. Manstein měl k dispozici 9 divizí s 200 tisíci mužů, 450 tanky, 2000 děly a minomety a asi 600 letadel. K dispozici měl i známé železniční dělo Dora určené původně k boření opevnění Maginotovy linie. Mělo ráži 800 milimetrů a hlaveň o délce 30 metrů. Německé velení vydalo rozkaz dobýt Sevastopol co nejrychleji za všech okolností. Mansteinova armáda, početně výrazně silnější a s převahou bojových prostředků však byla nucena čelit obrovské obětavosti vojáků Petrovovy přímořské armády a námořníků Černomořského loďstva. Třetí útok na Sevastopol začal 7. června. Obránci města čelící v té době již více než 7 měsíců nepřátelskému náporu pokračovali ve svém odporu nezlomeni přesilou protivníka i nadále. Přitom náporu fašistů se stále stupňoval den ode dne stále silněji. V polovině června boje dosahovaly nejvyšší intenzity. Fašisté obléhali přístavní město nejen z pevniny a moře, ale také ze vzduchu. Ve městě narůstaly obtíže způsobené nedostatkem potravin a obráncům se nedostávalo ani potřebného množství munice. Letecké nálety ničily budovy a komunikace, problémy způsobovaly i četné požáry. Ztráty na obou stranách stále narůstaly. Vyvrcholení bojů se očekávalo každým dnem. Nejintenzivnější boje probíhaly na severní straně. Obránci se rvali o každý metr území i přes těžké ztráty, v některých plucích zůstalo jen kolem sta osob, v jiných ještě méně. Propukly těžké boje o známé Konstantinovo opevnění. Za stálých bojů probíhalo zásobování města pod nepřátelskou palbou, stejně jako evakuace raněných, žen, dětí a starých lidí. Do poloviny června přišlo loďstvo o několik důležitých dopravních lodí i o cisternovou loď Gromov. 26. června přivezla loď Taškent poslední posilu v podobě 1300 mužů. Šlo o úplně poslední cestu velké hladinové lodi do obleženého města. Od 27. června dopravovaly munici a potraviny do města v omezeném množství již jen ponorky. O dva dny později pronikly německé jednotky do centra města. 30. června posílá viceadmirál Okťabrskij maršálu Buďonnému a admirálu Kuzněcovovi hlášení, kde sděluje vážnost situace a oznamuje, že se nelze udržet déle než dva až tři dny. Téhož dne večer zůstalo v Sevastopolském obranném prostoru posledních několik tisíc bojeschopných vojáků. Zásoby střeliva, potravin i pitné vody již byly vyčerpány. Hlavní stan vydal souhlas s evakuací. Noc z 1. na 2. července měla být poslední etapou evakuace a organizovaného boje v Sevastopolu. Nerovný boj ale ještě pokračoval na některých místech až do poloviny července. Úplně poslední obránci opouštějí město 23. července po 250 dnech jeho obležení. Osmiměsíční hrdinná obrana Sevastopolu se výrazně zapsala nejen do historie Velké vlastenecké války, ale celé 2. světové války vůbec. Byly zde dlouhé měsíce poutány značné síly fašistů, se kterými se počítalo na jiných místech. Rychlé dobytí Kavkazu se tím německým armádám a jejich spojencům značně zkomplikovalo. Za celé toto období zde německé síly ztratily na 300 tisíc padlých a raněných, z toho jen za poslední měsíc bojů činily ztráty minimálně 60 tisíc padlých a raněných. Citelná byla i ztráta 250 tanků a asi 300 letadel. Hrdinství Sevastopolu bylo plným právem srovnáváno s hrdinstvím Leningradu. Britský tisk v červenci 1942 napsal: „Jméno Sevastpol zůstane navždy zapsáno v srdcích svobodných lidí.“ Po ztrátě Kerčského poloostrova a Sevastopolu se významně proměnila situace na jižním úseku fronty. Hitlerovská vojska nyní měla k dispozici nejkratší cestu na Kavkaz. Navíc vyvstala hrozba, že dosud neutrální Turecko aktivně vstoupí na straně Německa do války proti SSSR. Generál Manstein byl po dobytí Sevastopolu povýšen Hitlerem na polního maršála. Na počest obránců Sevastopolu byla vytvořena medaile nazvaná Za obranu Sevastopolu. Obdrželo ji postupně na 40 tisíc sovětských vlastenců.
Strategická iniciativa dočasně na straně hitlerovců
Ani na západním směru Rudá armáda nedosáhla vytyčených cílů. Především přišla o zásadní operačně strategický prostor ovládaný skupinou generála Bělova v týlu německé skupiny armád Mitte. Bezúspěšně skončila murmanská útočná operace uskutečněná v období od 28. dubna do 13. května vojsky Karelského frontu. Na konci června dochází k zásadní změně ve vedení generálního štábu Rudé armády. Nemocného maršála B.M. Šapošnikova nahradil dosavadní náčelník operační správy A.M. Vasilevskij.
Německé velení na jaře 1942 opět převzalo na východní frontě strategickou iniciativu a přikročilo k přípravám generální letní ofenzivy. První operace se měla uskutečnit na voroněžském směru, druhá operace na kantěmirovském směru. Začátek operace na voroněžském směru byl určen na 16. červen 1942. Na konci června uvedeného roku disponoval wehrmacht na východní frontě 5,6 mil. vojáků, 3700 tanky, 50 tisíci děly a minomety, připraveno k nasazení bylo i na 3 200 letadel. Na jižní úsek byly staženy jednotky z celé východní fronty, další divize navíc ještě přesunuty z Německa a Francie. Značnou sílu představovaly i skupiny německých satelitů z Itálie, Maďarska a Rumunska. Rudá armáda měla ve stejném období na frontě 5,5 mil. vojáků, 6 tisíc tanků, 56 tisíc děl a minometů a asi 2 600 letadel.
28. června po několikerém odkladu zahájily ve 2.15 hodin německé armádní skupiny generální útok. Armádní skupina Weichs vyrazila z míst východně od Kurska směrem na Voroněž. Tento úsek bránil Brjanský front. 30. června zahájila útok Paulusova 6. armáda, která z Volčanska směřovala na Ostrogožsk. Začala operace Blau, nyní dostala krycí název Braunschweig. Pro sovětské velení to nebyl neočekávaný útok. Již 19. června se mu totiž dostal do rukou plán operace Blau, když vojáci 76. dělostřelecké divize 21. armády u Běljanky sestřelili kurýrní letadlo, ve kterém se přepravoval náčelník operačního oddělení 23. Tankové divize major Reichel. Právě v jeho aktovce byly nalezeny materiály k operaci Blau. Weichsova armádní skupina za dva dny postoupila o 40 kilometrů. Brjanskému frontu se nedařilo zastavit nápor fašistů. Ten se navíc stále stupňoval. 6. července hitlerovci obsadili předmostí na levém břehu Donu a velkou část Voroněže. Město kladlo přesile odpor. Německé velení však nebylo spokojeno, jelikož se operace Blauschweig proti plánu začala protahovat. Hitler se i proto rozhodl přesunout svůj hlavní stan blíže k frontě. Jako nové místo padla volba na umístění poblíž ukrajinské Vinnice. Hitler se sem dostavil poprvé 16. července. Úspěch wehrmachtu podporovaného jednotkami satelitů byl ale očividný. Během 10 dnů prolomil obranu Brjanského a Jihozápadního frontu v šířce 300 kilometrů, do hloubky 150-170 kilometrů. Na některých místech pak překročil Don. Postup útočících vojsk byl velmi rychlý a do poloviny července se tato zmocnila Bokovské, Kantěmirovky, Lisičanska, Morozovska a řady dalších důležitých míst. Maršál Moskalenko na tuto složitou dobu vzpomínal po válce: „Byly to těžké dny. Nepřetržité kruté boje s nepřátelskou přesilou, hromadné útoky tanků a samopalníků, vytí fašistických letadel, po celé dny bombardující naše kolony, neustálé nebezpečí obklíčení, to vše se muselo projevit na fyzických a morálních silách velitelů, politických pracovníků a rudoarmejců. Všichni vojáci bojovali s naprostým sebeobětováním a tak naplněni hněvem, že se nepřítel neodvažoval vést boj zblízka bez použití tanků.“ Jižní front se stahoval na dolní tok Donu a na levém břehu byla organizována obranná postavení.
24. července byl dobyt Rostov na Donu. Operace Clausewitz tím skončila. Fašisté tak za necelý měsíc prolomili frontu od Kurska až po azovské pobřeží do hloubky 140 – 400 kilometrů, pronikli až k Donu a vytvořili zde důležitá předmostí. Rudá armáda byla nucena vyklidit Donbas a úrodné zemědělské oblasti na levém břehu Donu. I přes tyto zjevné a nepopiratelné úspěchy nedokázali fašistické armády splnit všechny rozkazy. Plukovník Adam po letech napsal ve válečných vzpomínkách i tato slova: „Početní stavy u pěchoty značně poklesly. Ve chvíli, kdy mělo dojít k rozhodujícímu střetnutí, byla 6. armáda vyčerpaná a zdecimovaná předchozími boji. Vítězstvím na této gigantické frontě mohly být jen statisíce zajatců, bojiště poseté padlými a raněnými nepřátelskými vojáky, hory ukořistěných zbraní a techniky. Ale skutečnost byla docela jiná. Náš útok byl úderem do prázdna.“ Šéf fašistického generálního štábu si již začátkem července poznamenal do svého deníku: „Nepřítel patrně zná náš operační plán. Nasvědčuje tomu celý průběh rozvíjení našeho útoku. Důvodem je ztráta rozkazů. Vzniká nebezpečí, že nepřítel unikne porážce.“ Generál Doerr v poválečném období napsal: „Ztráty ruské armády za období od 28. června do 25. července byly patrně menší než naše. Řízení vojsk na ruské straně, jak jsme mohli od začátku letního tažení pozorovat, svědčilo o tom, že protivník se snaží uchránit své síly. Dalo se předpokládat, že budou využity tehdy, až německá armáda roztříští své síly v ruských prostorách a ocitne se v těžké situaci, pokud jde o zásobování.“ Maršál Vasilevskij ve svých pamětech uvedl: „Při všech neúspěších našich vojsk na jaře a v létě 1942 bylo hlavním rysem těchto událostí to, že Rudá armáda prováděla aktivní manévrovací obrannou činnost, která připravila podmínky pro zmaření druhé generální ofenzívy hitlerovců na sovětsko – německé frontě.“