Válečný rok 1942 na východní frontě II
V průběhu dubna 1942 se sovětská zimní ofenziva vyčerpala a zastavila. Na frontě došlo k dočasné, přibližné rovnováze nasazených sil. Rudá armáda se snažila udržet iniciativu a wehrmacht se ji snažil opětovně získat. Sovětské ozbrojené síly ale zatím zaostávaly za svým protivníkem, jak po stránce technické, tak i početní. Důvodem bylo i to, že západní spojenci neplnili řádně své závazky na dodávky válečného materiálu do SSSR. Sovětský generální štáb musel počítat s nutnou reorganizací a přezbrojením i vytvořením mohutných záloh – což se nemohlo podařit dříve než v létě 1942. Navíc přicházely i zprávy o možném útoku Japonska proti SSSR. I o vstupu Turecka do války na straně Německa. To vše byly pro sovětské velení velmi znepokojivé informace. Hlášení zpravodajské služby ze dne 18. března 1942 sdělovalo: „Němci soustřeďují všechno úsilí na přípravu postupných operací: nejprve dobýt Kavkaz a Murmanskou dráhu a potom rozšířit operace na sever s úkolem dobýt Moskvu a Leningrad. Nejpravděpodobnějším termínem je polovina dubna nebo začátek května 1942.“
Stalin uznal, že Rudá armáda nemá zatím dost sil pro rozvinutí velkých útočných operací. Pro nejbližší období považoval za nejdůležitější udržování aktivní strategické obrany a uskutečnění dílčích útočných operací na Krymu, u Charkova, Leningradu i ve směru na Kursk a Smolensk. Na konci března se v Kremlu sešel státní výbor obrany SSSR a hlavní stan vrchního velení k důležité poradě. Na ní mělo padnout konečné rozhodnutí, jak v nejbližším období postupovat. Stalin v průběhu porady pronesl zásadní věty: „Nesmíme sedět v obraně se založenýma rukama a čekat, až Němci sami zaútočí. Naopak my sami musíme zasadit řadu předstihových úderů na široké frontě a prozkoumat, jak je nepřítel připraven.“ Přičemž odmítl návrh Žukova na provedení útoku na západním směru a na ostatních úsecích fronty setrvat v obraně.
Milionové armády před začátkem dalších bojů
Sovětsko – německá fronta zaujímala území sahající od Barentsova moře na severu až po Černé moře na jihu. Milionové armády sahající zde proti sobě čekaly nové boje o další území a ovládnutí strategických bodů. Právě zde měla Rudá armáda 9 frontových svazů. Celkově šlo o síly v počtu 5,1 milionu osob s 3900 tanky, 45 tisíci děly a přibližně 2200 bojovými letouny. K dispozici dále zůstávalo 140 bojových plavidel a 100 ponorek. Německé síly bez svých spojenců zde byly soustředěny do 3. skupin armád s 5.390 000 osobami. K dispozici měly 3200 tanků, 51 tisíc děl, 2800 bojových letadel a 63 bojových lodí. Značné síly zde soustředily i spojenci Německa. Především Rumunsko – 330 000 mužů a Finsko 300 000 mužů. Poměr sil na obou stranách vypadl takto: v lidech 1:1,2, děla a minomety 1:1,3, bojová letadla 1:1,5. To vše ve prospěch fašistických armád. Sovětská vojska měla převahu v tancích v poměru 1,2:1 a v bojových lodích 2,2:1. V těchto početních stavech se obě bojující strany nacházely na jaře 1942 před zahájením nových velkých bojů. Právě sem se soustřeďovaly zraky světové veřejnosti očekávajíce po porážce wehrmachtu u Moskvy další příznivé zprávy. Důležitý vliv měli na německé velení přední hospodářští činitelé. Přesvědčovali opakovaně Hitlera, aby pokračoval v rozhodném postupu a zmocnění se dalších oblastí bohatých na suroviny. Již předtím vyhlásili podmínky pro budoucí válečné úspěchy wehrmachtu na území SSSR – zmocnit se kavkazské nafty a ukrajinského obilí.
Na začátku května 1942 znovu započaly na sovětsko – německé frontě urputné boje. Obě bojující strany měly v úmyslu získat strategickou iniciativu a protivníka přimět k ústupu. Brzy se ukázalo, že Rudá armáda zatím nemá dostatek sil k rozvinutí všeobecného útoku na celé frontě. Stalin v závěru svého prvomájového rozkazu vyslovil věty, které se neopíraly o reálné rozložení sil na frontě, když prohlásil: „Soudruzi rudoarmejci a rudí námořníci, velitelé a političtí pracovníci, partyzáni a partyzánky! Zdravím vás a blahopřeji vám u příležitosti 1. Máje a přikazuji: …. Celé Rudé armádě – dosáhnout toho, aby rok 1942 se stal rokem definitivního rozdrcení německých fašistických vojsk a osvobození sovětské země od hitlerovských ničemů!“ Stalinův chybný odhad situace měl na bojišti viditelné negativní důsledky. Byl totiž zapracován do celkového strategického plánu, kterým se řídila nejen samotná Rudá armáda, ale celý SSSR. Těžké boje probíhaly na Kerčském poloostrově. Zde rozmístěná vojska Krymského frontu měla osvobodit Krym. Během února až dubna se třikrát pokusila prolomit německou obranu, ale neuspěla. Fašisté se připravovali na vyhnání sovětských vojsk z Kerčského poloostrova, aby poté mohli vrhnout síly proti Sevastopolu. Velení Krymského frontu mělo o těchto přípravách informace, ale nepodniklo potřebná a především včasná opatření k odražení útoku. Útok byl zahájen 8. května a vedla jej 11. armáda polního maršála Mansteina. Jednalo se o jednu tankovou a osm pěších divizí, za podpory 8. leteckého svazu. Fašisté hned v první den útoku prolomili obranu v přímořském pásmu. Sovětský hlavní stan nařídil stažení vojsk za tzv. Turecký val a organizování obrany. Velení frontu ale toto nařízení nesplnilo včas. Fašisté se díky tomu rychle probili na předměstí Kerče. Ani mobilizace dalších sil hlavním sovětským stanem situaci nezměnila. Velitel Severokavkazského směru maršál Buďonný už pouze požádal hlavní stan o souhlas s evakuací vojsk Krymského frontu z Kerčského poloostrova, odkud se sovětské jednotky za cenu velkých ztrát přesunuly na Tamaňský poloostrov. Krymský front utrpěl velkou porážku. Na Krymu po něm zůstaly desetitisíce mrtvých a většina výzbroje. 15. května 1942 hitlerovci obsadili Kerč, tím se výrazně zhoršilo postavení obklíčeného Sevastopolu. 19. května byl celý Kerčský poloostrov v rukou fašistů. Kerč byl však jen počátkem sovětských neúspěchů v tomto období. Krymský front byl rozpuštěn. Nově naopak zřízen Severokavkazský front. Část Krymského frontu se nestačila přesunout na Tamaň a zůstala na Krymu. Asi 20 tisíc osob, mezi nimi i mnoho civilistů, obsadilo adežimuškajské kamenolomy a zde ještě téměř půl roku bojovalo proti okupantům. Mezi nimi se nacházelo i mnoho žen s dětmi a starců. Strádali zde v těžkých podmínkách při nedostatku vody a potravin. Adžimuškajská obrana vešla do dějin Velké vlastenecké války jako příklad maximálního sebeobětování a hrdinství. Fašisté známí svou bestialitou museli proti statečným obráncům použít plynu, aby vnikli do kamenolomů a zlomili definitivně odpor. Nejvyšší sovět SSSR v říjnu 1943 udělil Kerči česný titul město – hrdina na paměť těchto posledních obránců oblasti obsazené fašisty.
Pokračování