Václav Havel byl jedním z nejproradnějších lidí,
kteří se nám všem připletli do života
Dušan Streit
Fragmenty.cz
Václav Havel byl jedním z nejproradnějších lidí, kteří se nám všem připletli do života, jenž zradil všechno kolem sebe a zprofanoval i pravdu a lásku.
Jak se stát čtyřnásobným prezidentem
Pamatuji dobře na tu dobu v prosinci 1989. Havel opakovaně prohlašoval, že je ochoten kandidovat na prezidenta pouze pod podmínkou, že se bude jednat jen o dočasný „revoluční“ mandát k převedení země na cestu demokratických změn. Zároveň však jeho klaka už měla připraveny Havlovy barevné fotografie, kterými masově oblepovala republiku. Jeho popularita se totiž v té době vůbec nemohla srovnávat s popularitou Dubčeka, a dokonce i Adamec pro něj představoval soupeře, jemuž by mnoho občanů tehdy dalo přednost. Demokratické přímé volby proto pro něj vůbec nepřicházely v úvahu, podle tehdejších průzkumů by Havel dostal tak 1 % hlasů.
Havel poprvé podvedl svého spojence zradou Dubčeka,
což vedlo k rozpadu republiky
Pod záminkou dočasného mandátu a příslibu podpory Dubčeka v příštích svobodných volbách se spojil s předlistopadovým komunistickým kádrem Čalfou a dílem sliby, jež později porušil, a dílem nátlakem na stávající poslance revolučními prostředky – prostřednictvím studentů a skupiny kolem Kocába – se nechal zvolit komunistickým Federálním shromážděním. Daleko tento postup neměl k vydírání. Dubček se za ústupek stal předsedou Federálního shromáždění.
Když o půl roku později měl Havel svůj slib splnit, tak už mu natolik zachutnala moc, čehož se předvídavě obávala jeho první žena Olga, že se nechal zvolit podruhé. Byl to podraz na Dubčeka. A tady se vlastně datuje počátek rozpadu Československa. Často se to přičítá neprávem Klausovi a Mečiarovi, ale oni jen už řešili důsledky. Nehledě na to, že kdyby se byl býval stal Dubček prezidentem – byť jen přechodným -, nikdy by politici typu Mečiara a třeba Sloty nezískali takový vliv, jenž vedl k separatistickým náladám Slováků. Dubček se s touto zradou nikdy nevyrovnal.
Zdiskreditoval před volbami nedoloženou pomluvou Bartončíka Stranu lidovou
Nesmíme zapomenout ani na to, jak těsně před prvními svobodnými volbami se Havel podílel na diskreditaci strany KDU, když Ruml obvinil jejího předsedu Bartončíka, že byl agentem StB, což se nikdy nepodařilo doložit. To neznamená ani kladné, ani záporné hodnocení; ovšem to zákeřné použití presumpce viny před volbami bylo nechutné. Po volbách byla rovněž pod taktovkou Havla diskreditována Československá strana socialistická tzv. akcí Melantrich. Vyvolal to Havlův dopis o svobodě slova. Paradoxně právě z balkónu Melantrichu mohl Havel poprvé masově oslovit veřejnost. Tento „vděk“ byl pro Havla příznačný. To konstatuji, ačkoliv vliv zmíněných stran a jejich tehdejších politiků vůbec nepostrádám.
Třetí Havlova volba v roce 1993 se mohla konat jen proto, že předtím byla rozbita republika.
Nejvíce tedy na rozpadu republiky vydělal on sám. Kontinuita práva bývalé federace byla zachována s jedinou účelovou výjimkou, která Havlovi přinesla třetí mandát, jenž byl v rozporu s federální ústavou.
Čtvrtá volba proběhla díky účelovému zatčení Miroslava Sládka
Havel úplně zapomněl na slibovanou úlohu „revolučního“ prezidenta a přes vážné zdravotní potíže se nechal zvolit v roce 1998 i po čtvrté. Byl zvolen až na druhý pokus nejtěsnější většinou, kterou získal jen proto, že byl předtím účelově zatčen poslanec Sládek. Tolik kritizovaná volba Klause, byla v porovnání s demokratičností voleb, po kterých se stal Havel prezidentem, jen slabým odvarem.
Naštěstí se z Občanského fóra v roce 1991 odštěpila Občanská demokratická strana
Díky tomu, že se předtím stal Václav Klaus předsedou OF. To nás zachránilo před totálním vlivem diletantů a salónních moralistů, kteří chtěli mluvit do všeho, stále využívat „revolučních“ nástrojů pro svůj mocenský vliv. Ta hradní klika hochů, se kterými Havel „mluví“, vznikla i tak, ale nepodařilo se jí díky vlivu ODS vytvořit jakousi permanentní „revoluční“ národní frontu, zastřešenou údajným Havlovým kreditem a podepřenou zájmy různých samozvaných intelektuálů a zahraničních skupin (šlechty, restituentů apod.). Jak ukázal případ Čalfy i Tošovského, pragmaticky se byli schopni zaprodat i s exponenty bývalého režimu. Ještě mnohokrát později tato skupina ukázala, jak mohla být nebezpečná pro demokratický vývoj.
Na štíru s pravdou vůči Německu
Nelze než začít neuralgickým bodem české historie, a to je vztah k Německu. V září 1990 náš stát, na rozdíl od Polska, nevyužil garanci hranic s novým německým státem při sjednocování Německa. Polsko ji získalo pod garancí Spojených států, Sovětského svazu, Velké Británie, Francie a obou Německých států. Bylo by to možno považovat za jistý naivismus až diletantství. Že jde o něco horšího, Havel prokázal svou omluvou sudetským Němcům. Samozřejmě, že nelze popřít excesy. Ale omlouvat se za důsledky nositelům jedné z příčin největší světové tragédie, to už opravdu bylo nejen netaktické, ale i zrádné z hlediska českých zájmů. O válečných reparacích ani slova. Zato se vynořily neutuchající majetkové požadavky, zpochybňující i Benešovy dekrety.
Sedm roků pak trvalo, než se podepsala Česko-německá deklarace, kde ve třetím oddíle už Česko lituje vysídlení sudetských Němců a ve čtvrtém oddílu obě strany přiznávají druhé straně odlišný právní názor na historii. V šestém oddílu si obě strany slibují, že členství Česka v EU povede ke sblížení, a zavazují se, že při posuzování žádostí o pobyt a pracovních povolení budou brát na zřetel humanitární důvody, což je otevření vrátek pro návrat sudetských Němců i s jejich majetkovými nároky prostřednictvím práva EU. Celá tato nanejvýš nebezpečná situace byla navozena dřívějšími Havlovými kroky. Za zmínku stojí, že v Německé verzi je vysídlení nazýváno vyhnáním a státní hranice je německy pojmenována stávající hranicí. Je třeba další komentář?
Soudruh Havel a soudruh Čalfa
Vzpomínám si také, jak v počátcích své rostoucí popularity Havel zaujímal rezervovaný postoj ke svým majetkovým nárokům. Snad si dobře pamatuji jeho prohlášení, že on sám nic nepožaduje (nepotřebuje?). Vzhledem k hrozbě nároků sudetských Němců se parlament rozhodl navracet majetky zabavené až po 25.2. 1948. Přesto, že jeho strýc Miloš Havel byl po válce označen jako kolaborant a jeho majetek znárodněn podle Benešových dekretů, Havel, pokud se nemýlím, už v roce 1991 požádal o navrácení majetku, který také v roce 1992 získal vč. Lucerny. Poprvé tak byla prolomena restituční hranice a zvráceny ve vší tichosti Benešovy dekrety.
V době, kdy Havel vypráví o temných nitkách a mafiánském kapitalismu, čímž vyslovil ortel například nad úspěšným JZD Slušovice, sám se neštítil navázat obchodní kontakt s údajným spolupracovníkem StB Junkem, šéfem nechvalně známého Chemapolu. Porušil předkupní právo svého bratra (švagrové) a prodal Chemapolu polovinu Lucerny za 200 mil. Kč, což přispělo při jeho krachu k prohloubení nekrytých závazků. Z konkursní podstaty se pak tato část Lucerny prodala se ztrátou někde kolem 55mil. Kč. Kolem této transakce se motali kromě Junka i Čalfa, v té době Junkův právní poradce, Tošovský (Havlem jmenovaný guvernér ČNB a předseda půlroční „hradní“ vlády), dokonce se v dobovém tisku spekulovalo i o Miloši Červenkovi, údajném absolventovi Akademie KGB.
Tošovský je vůbec zvláštní případ.
Pochybná nomenklaturní minulost, šedá eminence napříč režimy. Po Sarajevském atentátu byl ochoten si z vedení ČNB odskočit na půl roku dělat premiéra vlády, osvíceně vybrané Havlem v rámci účtování s Klausem v roce 1997. Tento servilní prospěchář nejenže předtím zdevastoval bankovní trh nefunkčním bankovním dohledem, kdy vlastně zkrachovaly téměř všechny banky se škodou přesahující 200 miliard Kč, ale dusil českou ekonomiku šílenými úroky. Při podhodnocené koruně to byla pozvánka pro zahraniční spekulanty, aby si do Česka chodili vybírat zisky. To všechno v rámci hradního boje proti Klausovi.
Největší škody však Havel udělal svým servilním postojem k nadnárodním elitám
K USA, Německu, Izraeli, Vatikánu (v tomto pořadí) a nadnárodně organizovaným elitám, ať už rodovým nebo ekonomickým. To vše šlo pod záminkou světoobčanství (a když se to hodilo euroobčanství) na úkor zájmů vlastní země, a vůbec vlasteneckého cítění. Zatajoval, že ty silné země na své národní zájmy nedají dopustit, naši národní identifikaci neustále bagatelizoval jako „čecháčkovství“ a zaprděný provincionalismus.
Pořád Čechům vtloukal do hlavy, že té západní etice se musíme teprve naučit, a to vše v době, kdy si zahraniční podvodníci u nás podávali kliku. Lidem byla sugerována představa jakési finanční a odborné pomoci ze Západu, přitom šlo pouze o fondy na to, aby mohli být zaplaceni ekonomičtí sběrači informací, co se vyplatí v Česku privatizovat, na koho se obrátit a jaké metody použít. Stali jsme se jakýmsi Eldorádem Východu pro ty, kteří chtěli získat styky na nejvyšších místech, státní dotace k tomu, pak diktovat podmínky v obchodních vztazích, vykořisťovat zaměstnance u nich doma nepředstavitelným způsobem, zpožďovat platby nebo nezaplatit vůbec, nakonec i s penězi zmizet na Západě. Nelze to vše přičítat Havlovi, ale byl to on, kdo k tomu svou rétorikou otevřel politické klima.
Obhajoba humanitárních válek i přes salonní pacifismus
Kapitolou samou pro sebe je na jedné straně salónní pacifismus, na druhé straně obhajoba tzv. humanitárních válek. Pokud se týče první pózy, přišla nás velice draho opuštěním historické zbrojní výroby. Hlavně na Slovensku to vedlo k velké nezaměstnanosti, což byl další kamínek do mozaiky separatistických nálad a slovenského nacionalismu. Samozřejmě, že uvolněné trhy byly okamžitě zaplněny západními zbrojařskými koncerny, které asi v jeho očích dodávaly zbraně pro humanitárnější zabíjení. Tyto firmy mu nikdy nebudou moci být dost vděčné. Byla to naivita, nebo záměr? Nevím, co je horší.
Vrcholem jeho politické blamáže byly pseudointelektuální výrony o humanitárních válkách a humanitárním bombardování, dokonce byl aktivní prostřednictvím výzev, které podepsal bez ohledu na umírněnější postoj české vlády. V době, kdy na spřízněnou Jugoslávii dopadaly tříštivé kazetové bomby a uranové střely, bylo to zvlášť cynické. Zde musím odkázat na zcela rozdílné hodnocení Klause, který si zachoval zdravý rozum. Havel místo toho se stal pátou kolonou revanšistické politiky, kterou uplatňovaly státy Osy proti Jugoslávii a zejména slovanským Srbům. Mocnému Německu vyhovuje, aby do EU vstoupily státy co nejmenší podle hesla „rozděl a panuj“. Obdobné válečnické „zanícení“ prezentoval před útokem na Afganistán a na Irák. Nikdy se neomluvil za všechny lži, které zejména před iráckou agresí padly. Opravdu humanista „na baterky“.
Havlova politika tady navodila i nostalgii po Rakousko-Uhersku, což považuji za podrývání samotných základů našeho státu. Z českých hrdinů, jako je Žižka nebo Borovský, se stávají lapkové a buřiči. Národně osvobozenecký boj se vykládá div ne jako zpátečnictví proti internacionalismu (rozuměj germanizaci). Tyto reminiscence na feudalismus a jemu podřízenou Evropu ještě posílil instalací Schwarzenberga do funkce „kancléře“ (ačkoliv to byl pouhý vedoucí kanceláře).
Havla osobně neznám. Přesto si myslím, že mám nárok si utvořit osobní názor, se kterým chci čtenáře seznámit. Poctivě jsem sledoval Havlovy projevy i činy. Nebyl jsem u ničeho, o čem budu psát. Přesto se budu snažit, aby to nevyznělo bulvárně. Myslím si, že za téměř dvacet let se dají vyhodnotit i informace z veřejných zdrojů.
Charakter Václava Havla - na štíru s láskou a vděčností
Dospěl jsem k názoru, že Havel je jedním z nejproradnějších lidí, kteří se mi a nám všem prostřednictvím politiky a veřejného prostoru připletli do života. Těžko se srovnává, ale u něj je to o to závažnější, že je mnohými považován za morální autoritu. Chtěl jsem napsat, že je moralista, ale překlep – anebo snad prozřetelnost – způsobil, že z toho vyšel mnohem příznačnější.
Znovu opakuji, že své hodnocení nemohu stavět na osobní zkušenosti. Přesto, když položíme vedle sebe informace z otevřených zdrojů, tak nemusí sice být všechny objektivní, ale z hlediska věcného opodstatnění by to musela být neuvěřitelná náhoda, aby se tak často shodovaly v jedné věci, totiž že Havlovi se nedá věřit. A to ani v případě, pokud se považujete za jeho blízkého přítele nebo spolupracovníka.
O nedodržených slibech Dubčekovi jsem už psal. Psal jsem také o restituci Lucerny, kterou získal spolu se svým bratrem. Neznám samozřejmě rodinné poměry, ale tyto rodinné majetkové záležitosti se neřešily dohodou nebo předkupním právem, ale individuálním prodejem pochybné krachující firmě. Nevím, co si myslí jeho bratr Ivan Havel, ale dá se usuzovat z toho, že svůj podíl raději převedl na manželku, asi to nebylo pro jeho žaludek. A jeden ze čtenářů předchozích částí tohoto tématu se v diskusi dušuje, že viděl Havla v televizi nechutně nadávat na své příbuzné. Věřím mu.
Zůstanu ještě v rodině. Na rozdíl od Havla jsem nikdy nečetl ani neslyšel nic zlého o jeho první ženě Olze. Přesto ani ne rok po její smrti se Havel podruhé oženil s mnohem mladší herečkou, čímž s největší pravděpodobností završil mnohem delší vztah, zasahující tak do období manželství se smrtelně nemocnou Olgou. Chtělo by se říci, že zradil každého – i ty, co ho měli rádi.
A bude ten výčet ještě pokračovat. Nemohu za to, ale opět mi bylo v dobovém tisku dáno číst výpověď ředitele hradní policie Maněny. Pokud si vzpomínám, považoval se za Havlova přítele a zdálo se, že by za něj cedil krev. Přesto musel po příchodu nové hradní paní opustit své místo. Šlo prý o nějaké peníze, které mu měl údajně Havel nechat posílat na jeho účet, aby je jako malý kluk – a ne multimilionář – utajil před novou manželkou. Když se to provalilo, měl být přítel Havla Maněna obviňován ze zpronevěry, aniž se ho jeho chlebodárce zastal (asi se ani nepřiznal).
Je také všeobecně známo, jak dopadl jeho osobní lékař Šerf. Byl vyhozen na telefon, údajně s ním Havel nechtěl ani mluvit. Obdobně měla dopadnout i doktorka Lipárová, která organizovala zdravotní péči před Havlovou operací plic i při hospitalizaci. Máme-li věřit dobovým informacím, byla odkopnuta bez poděkování, ačkoliv byla i jakousi důvěrnicí a angažovala se i emočně. Je-li pravda aspoň část toho, co se psalo, tak bych se nebál použít slova o sprostém nevděku.
Ostatně něco podobného si musel prožít i profesor Pafko, který zachránil Havlovi úspěšnou operací život. Za Havla Pafkovi poděkovalza péči jen ministr Stráský, zatímco druhá Havlova žena uznání neměla, naopak. Sotva utekl Havel hrobníkovi z lopaty, sám k tomu jen mlžil, když hovořil směrem k lékařům i o zpytování svědomí. To jsou ty jeho známé uštěpačné štípance ze zálohy. Nakonec musela Pafka „rehabilitovat“ jakási komise. V tomto směru je však Havel nerehabilitovatelný. Personálu nemocnice v Londýnské ulici prý nejenže nepoděkoval za nadstandardní obětavou péči, ale ani se prý nerozloučil.
Všichni, kdož ty doby pamatujeme, jistě si vzpomínáme na Ivana Medka, komentátora Hlasu Ameriky i Svobodné Evropy. Později dělal u Havla ředitele prezidentské kanceláře (všimněte si, že s absencí rodového titulu nebyl „kancléřem“). Tento loajální distingovaný pán nakonec odešel bez fanfár po nástupu druhé Havlovy manželky a vrabci si štěbetali na střeše, že kvůli tomu, že nechtěl porušit protokol a připustit Dagmar Havlovou k politickým jednáním. Další pravděpodobně zhrzený Havlův přítel.
Havel má štěstí na přátele, že ani po nevděku mu neoplácejí stejnou mincí, ale s tímto traumatem se vyrovnávají ve vší tichosti a důstojnosti. Jedna důvěryhodná dáma se částečně svěřila v předchozí diskusi k tématu o své vlastní zkušenosti (znala Havla i Olgu). Nemám její svolení, víc k tomu neřeknu. Jen tu bolest jsem cítil i přes internet. Po tom všem, co jsem z veřejných zdrojů vyčetl – a s Vámi se o to výše podělil -, nemám žádný důvod pochybovat o tom, že takové případy nejsou výjimkou, ale pravidlem.
Ostatně, co chcete po člověku, který po smrti své první manželky dovolil, aby jejich psa nahradily boxerky nové ženy. Stačí dát do vyhledavače jméno Ďula…
Od některých Havlových obdivovatelů jsem po napsání minulých částí dostal vynadáno, že by stačilo napsat, že nemám Havla rád, že škoda tolika slov. Ale já chci právě dokázat, že naopak to havlofilství je založeno toliko na iracionálních sympatiích, jak většina populace dokáže glorifikovat celebritu, někdy až fanaticky. Dnes a denně vidíme, jak se takový idol dá vyrobit i mediálně, od Britney Spears až třeba po Švejnara. A rád se přiznávám, že nemám Havla rád na základě racionálních argumentů, se kterými se chci podělit, a proto budu pokračovat.
Havel pseudointelektuálem amatérem
Je to už skoro dvacet let, co mám v dnešním informačním světě možnost sledovat jeho názory i činy. Nikdy v minulosti žádný historik tolik podkladů mít nemohl, jako když dnes máme tyto veřejné osoby jaksi on-line. Za celou tu dobu jsem nepochopil, čemu vlastně Havel rozumí. A ono to vlastně u jeho fanklubu nehraje žádnou roli, stejně jako třeba u Paris Hilton. Dá se říci, že Havel byl prvním Vyvoleným v České republice. Byl na obrazovce a v novinách tak masivně, a nepochybně si to užíval, že by to zpopularizovalo i cvičenou opičku. S takovými celebritami se dělají kýčovité a rádoby obsažné exkluzivní rozhovory, nejlépe na téma, jak je to možné, že jste tak skvělý (maně vzpomínám na Přidala nebo Ebena).
Havel přitom rád zaujímal pózu intelektuála a vedl salónní řeči a tlachal a tlachal. Pokud ještě postmodernisticky mudroval o transcendentnu, nadsmyslném jsoucnu a o něčem mezi nebem a zemí, vypadalo to pro někoho zajímavě a relativně neškodně. I když hned za ním se tou škvírkou protáhli astrologové, numerologové, léčitelé, okultisté, spiritisté, mystici a věrozvěstové všeho druhu. Dám pár případů, kdy v tom měl Havel osobní účast. Horší však bylo, když nás z výšin své popularity poučoval o věcech, o nichž sám neměl ani páru a v nichž se vždy buď mýlil, anebo jen jel na nějaké konjunkturální vlně. Nechci jej podezřívat, že škodil na objednávku.
Pokud se týká těch metafyzických bludů, tak dám letmo jen dva příklady, i když by se jich jistě našlo mnohem více. Dle rozhovoru s Kocábem, který pro Lidové noviny vedl publicista Horák, pověřil na začátku své kariéry Havel Kocába, aby prověřil informaci, že nějaká nezletilá věštkyně se dokáže „propojovat“ s Bohem. V době, kdy se nám zdálo, jak jsou všichni ti tvůrci revoluce vytížení, měli čas na takové nesmysly. A podle rozhovoru s Kocábem on sám to za úplný nesmysl nepovažoval, naopak. Takže jde i o to, jakými lidmi se Havel obklopoval; byli to z velké části umělci, ať už skuteční nebo domnělí, kteří přece jen více než hlavou uvažovali emotivně a většinou podle svého guru věřili, když už ne přímo na Boha, tak na nějaké transcendentno. K vrcholu to přivedla jeho budoucí manželka Veškrnová – a to je onen druhý případ -, která mu po operaci plic přímo v nemocnici ke zděšení personálu zajišťovala nějaké alternativní šamanské léčení.
Tyto příklady hlavy státu využily různá obskurní individua a spolky, otevřel se jim prostor i ke komerčnímu ohlupování lidí. Jen tak se mohlo stát, že jsme měli kromě kováře ministrem i astrologa, který střílel v letícím letadle. (pozn. redakce: V letadle ministra Baudyše střelil omylem příslušník jeho ochranky spadající pod vnitro a pan ministr nechtěl věc vzhledem k tomu rozmazávat. Byl to člověk laskavý, který uměl jako křesťan odpouštět a nevyhledával konflikty. Znám tuto story přímo z jeho úst, protože byl za svého života členem našáí redakční rady. Bohužel na svou důvěru k bližním velice doplatil, ale to je na jinou diskusi.)
Ještě horší podle mě bylo, že po svém zvolení v roce 1993 Havel zavedl v rámci své inaugurace církevní obřad Te Deum, který neměl ani za Masaryka ani za Beneše žádnou tradici. Toho zase zneužila církev, která se od té doby snaží získat vliv, jenž jí v ateistickém Česku nepřísluší, a to především ze zištných pohnutek. Do této režie zapadá i pozvání papeže do ČR. A dnes aby člověk i v přírodních vědách měl pomalu štěstí, že narazí na vědce, který neblábolí něco o vyšší moci nebo přímo o Bohu. Nikdy pak nechápu, proč se takoví nedali na teologii, když zkoumat přírodní zákony vlastně znamená testovat a pokoušet Boží vůli. (pozn. redakce: O Bohu se neblábolí, v něj se věří nebo ne. Jsem absolventem Matemnaticko fyzikální fakulty University Karlovy a čtvrt století jsem pravcovala jako fyzik tamtéž a v Akademii věd a mohu potvrdit, že jsem se vesměs setkala s lidmi, kteří si byli vědomi, že všechny objevy lidstva i jejich vlastní jsou jen střípky v porovnání s nekonečnou inteligencí, která vše na zemi i ve vesmíru stvořila. Ostatně guru fyziků Einstein byl hluboce věřící člověk. Jiná věc ovšem je, když si smrtelník hraje na Boha a myslí si, že má jeho velikost. Ale to je na jiný článek.)
Na Boha nebo aspoň blahosklonného panovníka si Havel rád hrál po celou dobu své funkce. V průběhu svých funkčních období udržoval stínové redundantní hradní struktury, které se pletly do řemesla nejen Klausovým vládám, ale i samotným stranám. Někdy to mělo podobu házení klacků pod nohy. O Hradu jako politickém činiteli se hovořilo zcela běžně. Havel rád navozoval situace, kdy mohl politikařit, třeba v průběhu sestavování vlád. Dobu po „sarajevském atentátu“ si přímo užíval.
Rád vetoval zákony a dával milosti, funkci „kancléře“ uděloval, jako monarcha pasuje rytíře. Převlékal hradní stráž, pletl se do podoby historických interiérů. Zde se dostáváme k jeho amatérismu hračičky, pletoucího se do věcí, kterým vůbec nerozuměl. Jednou z největších chyb, jež z neprofesionality těchto monarchistických hrátek vyplynula, byla rozsáhlá amnestie v roce 1990, kdy na oslavu své funkce prezidenta omilostnil desetitisíce kriminálníků, kteří potom spáchali 9 % z celkového počtu trestných činů hned v tomto roce. Havel si nenechal ujít – v duchu monarchistických tradic – ani amnestie v letech 1993 i 1998, kdy byl znovu zvolen, i když v menším rozsahu.
Jeho amatérismus se projevoval i verbálně, kdy hovořil o věcech, jimž vůbec nerozuměl.
Pamatuji si na dobu, kdy hřímal lidem o tom, jak se zbavíme těch nevzhledných králíkáren k bydlení. Nebýt těch králíkáren, tak by se dnes ta méně solventní většina lidí asi stala bezdomovci. Nikdy nevysvětlil, při jeho okázalé verbální podpoře životnímu prostředí, jak by ty miliardy lidí na Zemi mohly mít každý svůj domeček s úhlednou zahrádkou. Takže paneláky se vesele opravují, byty naopak zdražují, a navíc vyrůstají nevzhledné krabice nejen hypermarketů, které si Havel občas vezme farizejsky na mušku, ale i skladů a montoven. Už ze stavební technologie, která někdy nepřežije ani jednu zimu s větší sněhovou nadílkou, je vidět, jak vážně to myslí ti zahraniční investoři s avízovanou dlouhodobou snahou nám „pomáhat“ na cestě k prosperitě a podnikatelské etice. Pokladní v hypermarketech by nám o tom mohly vyprávět lépe než tlučhuba Havel.
Abych řekl pravdu, mám vždy z těch jeho planých proklamací blbou náladu. Naposled tomu tak bylo, když jsem ho viděl v televizi v Otázkách Václava Moravce. Tehdy mimo jiné posílal éterem Američanům zvací dopis, přičemž podobnost s Vasilem Biľakem je sice volná, ale nikoliv náhodná. Každý sice na jiné straně spektra, ale oba se stejnou kvalifikací pro výkon funkce státníka. U Biľaka, prý vyučeného krejčího, se žertovalo, že na saka se nesmí pouštět, Havel zase, dokud se o sebe staral ještě sám, nás reprezentoval v kalhotách – vodoměrkách, které by ani Biľak hůře neušil. Tehdy ještě Havel chodil ve vytahaných svetrech a snažil se vypadat i ve funkci prezidenta lidově. Dnes, když už prezidentem není, snaží se i oblečením vyjadřovat svou příslušnost k elitě, ke které se tak rád řadí.
Celebritou a snobem
Havel často kázal vodu a pil víno. Plná ústa morálky, jak máme dodržovat pravidla, a sám se potom jak malý kluk holedbal, kolik si to fičel rychlým autem, když ho nechali řídit. Na nějaké předpisy si on, vyvolený elitář, ani nevzpomněl, stejně jako neuvažoval o nějaké úsporné a šetrné jízdě. Měl plnou pusu ekologie, ale vždy se proháněl silným, později i terénním mercedesem.
Z obdobného soudku populistických žvástů byla také jeho kritika „majáčků“, se kterými na náměstích sbíral body. Ovšem, jak se později ukázalo, nový režim včetně Havla si je přisvojil v rozsahu, za komunistů nebývalém. Pamatuji si také, jak mu ležel na srdci SANOPS, který protekčně léčil nejen komunistické pohlaváry, ale i tehdejší významné osoby. Nebylo však větší protekce, než když lékařskou péči potřeboval sám. I on se léčil Na Homolce, dokonce nepohrdl ani konzultacemi specialisty z USA. Nezávidím mu to, a dokonce jsem ochoten tu zvýšenou péči pro prezidenta akceptovat. Ale měl aspoň držet – slušně řečeno – ústa.
On sám, jeden z největších konzumentů pozemských statků i s vilou v Portugalsku, si dovolil přisvojit téma kritiky konzumního stylu života. Zase jenom laciné proklamace a skutek utek. Jak je odtržen od reality, prokázal, když v jakémsi pořadu – slyšel jsem ho na vlastní uši – pronášel moudra, že člověk, jenž momentálně na to nemá, si prostě lampu za patnáct tisíc nekoupí. Vlastně si ani nevzpomínám, že bych od něj slyšel kdy co jiného, než salónní pindy.
Vlastně slyšel, a to nebezpečné až zákeřné salónní pindy. Týkalo se to například úvahy, že by mohla českou prezidentkou být Madeleine Albrightová. Zabil několik much jednou ranou: cíleně upozadil Klause, sdělil národu, že se u nás kvalitní kandidát nevyskytuje, čímž znovu z Čechů nadělal čecháčky, servilně se vlichotil USA, a ještě to proti Klausovi tuploval tím, že by to měla být žena. Ani Biľak za komunistů by si nedovolil svým národům nabízet prezidenta ze Sovětského Svazu. Jen mimochodem, Albrightové chráněncem a politickým přítelem byl velitel UČK Hashim Thaći. Allbrightová měla víc rozumu než Havel, o funkci se neucházela, protože z velké politiky se do té provinciální nechodí. Ale opět Havel nezklamal a pomohl přetavit svou investici do Albrightové na Švejnara.
Takže trvám na tvrzení, že Havel se stal jen prázdnou pseudointelektuální celebritou.
Hřál se v přízni známých osobností, jako byl americký prezident Clinton, jemuž říkal familiérně můj přítel Bill, nebo třeba Dalajláma a mnoho dalších, někdy stejně obskurních person, jako byl on sám. Pro vlivné státníky mohl být i zábavný, hlavně že se neprotivil těm opravdu mocným, ale jeho vliv na světovou politiku by nikdo nebral vážně. To je jen takový mýtus. Brali si ho jako exotické neškodné zjevení kdesi z Východu, který jim salónním mudrováním dělal stafáž a clonu, když chtěli zamlžit opravdu něco špatného. Navíc si Havel svou imidž budoval i tím, že vždy na silnější stranu přidal nějakou svou devótní iniciativu (viz Jugoslávie, Afghánistán, Irák).
„Přátele“ si dělal i mezi světově známými umělci, jako opravdová celebrita, která usiluje o zviditelnění. Tak za svého přítele považoval třeba Franka Zappu, Micka Jaggera nebo Alaina Delona. Bez popularity prezidenta by o něho tyto celebrity ani nezakoply. Ale „přátelství“ s prezidentem se v těchto kruzích počítá, protože málokterý seriózní státník se zaplétá s frivolními umělci.
U těch rockerů jsem to ještě bral. Říkal jsem si, že stejně, jako nyní se třeba ruskému prezidentu Medvěděvovi líbí Deep Purple, i on vyznává podobný styl hudby. Nějak mi to nepasovalo se saxofonem přítele Billa, navíc Havel pro mě tedy vůbec není typ přímočarého rockera a tvrdého chlapa. Nakonec se ukázalo, že to je všechno jen havlovská faleš a póza.
Naposled jsem se totiž opravdu styděl za prezidenta, i když naštěstí již bývalého, když Havel asistoval při koncertu popové zpěvačky Madonny v Praze a zajistil si jako jeden z mála vyvolených přístup do zákulisí, což bylo ve všech novinách a stal se „hvězdou“ bulváru. Ó ten elitář! V doprovodu dcery své manželky Dagmar Niny údajně přinesl Madonně jako dárek své dvě poslední knihy přeložené do angličtiny. Určitě si počte. Pravověrný rocker by na takový koncert nešel, ani kdyby mu připlatili. A kdyby i ze zvědavosti zašel, nedovedu si představit jiného prezidenta, který by se nějaké celebritě cpal protekčně do zákulisí jako pubertální fanoušek.
Ukázal, že se z něj stal snob, který pro svou popularitu je ochoten vymetat společenské události bez ohledu na ztrátu důstojnosti úřadu, který zastával. Falešně se vždy oháněl pokorou, ale klidně se zúčastní megalomanské show vypočítané na efekt. Nechci být purista, ale on sám si měl uvědomit, jak takové akce právě odpovídají konzumnímu stylu života, proti němuž se verbálně vymezoval, a to včetně neblahých dopadů na životní prostředí. Klidně se vlísává do přízně performerky, která je známá svými lascivními výstupy a je ochotna po jevišti pobíhat ve spodním prádle. Nic proti tomu. Ale jak se to slučuje s pózou morální autority a důstojnosti opravdové osobnosti bývalého prezidenta?
Dovršil tak proces, v něm prezentoval veškerým svým konáním Česko jako východní banánovou republiku, kdesi mezi Slovinskem a Ukrajinou, kde nevědí, co je to demokratická politika, etika podnikání, svobodná kultura a morálka, kde vždy servilně podporují Velkého západního bratra, a kde zahraniční superstar znamená více než důstojnost hlavy státu.
Při jeho celkovém hodnocení mi ještě přišlo na mysl, jak nesportovní je to figura. Nemám teď na mysli fyzické dispozice, ale absolutní deficit fair-play. Na rozdíl třeba od Klause si jej nedovedu představit v urputném čestném sportovním zápolení. Představuji si ho, jak se plete pod nohy, okopává hráčům zezadu kotníky a mudruje rozhodčímu do řemesla. Nakonec vítězi nepogratuluje a do novin dá rozhovor, že spřátelený klub ze zámoří by jistě jeho soupeře porazil, protože Češi se musí té hře teprve naučit, o sportovní etice nemluvě.
Kdybych měl jedním slovem uzavřít tuto sérii článků, byla by to FALEŠ. Nevypsal jsem zdaleka všechno, ale nechci čtenáře unavovat. Snad jsem některým pomohl, aby si sami připomněli další kaménky do mozaiky, ze které můžeme složit portrét našeho údajně nejrespektovanějšího politika. Takže končím, ale jen do té chvíle, než mi zavdá nějakou novou příčinu. Snad nás bude zase více, kteří se na jeho případné další moralizování budou umět podívat kriticky a z perspektivy jeho vlastních činů.
Převzato z magazínu BezPolitickéKorektnosti.cz
Vzhledem k délce článku opatřila článek redakce Fragmentů mezititulky
30, listopad 2016
Václav Havel byl jedním z nejproradnějších lidí, kteří se nám všem připletli do života
Napsal(a) Dušan Streit
Prezident Václav Havel, který zničil sám sobě revoluci Prezident Václav Havel, který zničil sám sobě revoluci
Václav Havel byl jedním z nejproradnějších lidí, kteří se nám všem připletli do života, jenž zradil všechno kolem sebe a zprofanoval i pravdu a lásku.
Jak se stát čtyřnásobným prezidentem
Pamatuji dobře na tu dobu v prosinci 1989. Havel opakovaně prohlašoval, že je ochoten kandidovat na prezidenta pouze pod podmínkou, že se bude jednat jen o dočasný „revoluční“ mandát k převedení země na cestu demokratických změn. Zároveň však jeho klaka už měla připraveny Havlovy barevné fotografie, kterými masově oblepovala republiku. Jeho popularita se totiž v té době vůbec nemohla srovnávat s popularitou Dubčeka, a dokonce i Adamec pro něj představoval soupeře, jemuž by mnoho občanů tehdy dalo přednost. Demokratické přímé volby proto pro něj vůbec nepřicházely v úvahu, podle tehdejších průzkumů by Havel dostal tak 1 % hlasů.
Havel poprvé podvedl svého spojence zradou Dubčeka,
což vedlo k rozpadu republiky
Pod záminkou dočasného mandátu a příslibu podpory Dubčeka v příštích svobodných volbách se spojil s předlistopadovým komunistickým kádrem Čalfou a dílem sliby, jež později porušil, a dílem nátlakem na stávající poslance revolučními prostředky – prostřednictvím studentů a skupiny kolem Kocába – se nechal zvolit komunistickým Federálním shromážděním. Daleko tento postup neměl k vydírání. Dubček se za ústupek stal předsedou Federálního shromáždění.
Když o půl roku později měl Havel svůj slib splnit, tak už mu natolik zachutnala moc, čehož se předvídavě obávala jeho první žena Olga, že se nechal zvolit podruhé. Byl to podraz na Dubčeka. A tady se vlastně datuje počátek rozpadu Československa. Často se to přičítá neprávem Klausovi a Mečiarovi, ale oni jen už řešili důsledky. Nehledě na to, že kdyby se byl býval stal Dubček prezidentem – byť jen přechodným -, nikdy by politici typu Mečiara a třeba Sloty nezískali takový vliv, jenž vedl k separatistickým náladám Slováků. Dubček se s touto zradou nikdy nevyrovnal.
Zdiskreditoval před volbami nedoloženou pomluvou Bartončíka Stranu lidovou
Nesmíme zapomenout ani na to, jak těsně před prvními svobodnými volbami se Havel podílel na diskreditaci strany KDU, když Ruml obvinil jejího předsedu Bartončíka, že byl agentem StB, což se nikdy nepodařilo doložit. To neznamená ani kladné, ani záporné hodnocení; ovšem to zákeřné použití presumpce viny před volbami bylo nechutné. Po volbách byla rovněž pod taktovkou Havla diskreditována Československá strana socialistická tzv. akcí Melantrich. Vyvolal to Havlův dopis o svobodě slova. Paradoxně právě z balkónu Melantrichu mohl Havel poprvé masově oslovit veřejnost. Tento „vděk“ byl pro Havla příznačný. To konstatuji, ačkoliv vliv zmíněných stran a jejich tehdejších politiků vůbec nepostrádám.
Třetí Havlova volba v roce 1993 se mohla konat jen proto, že předtím byla rozbita republika.
Nejvíce tedy na rozpadu republiky vydělal on sám. Kontinuita práva bývalé federace byla zachována s jedinou účelovou výjimkou, která Havlovi přinesla třetí mandát, jenž byl v rozporu s federální ústavou.
Čtvrtá volba proběhla díky účelovému zatčení Miroslava Sládka
Havel úplně zapomněl na slibovanou úlohu „revolučního“ prezidenta a přes vážné zdravotní potíže se nechal zvolit v roce 1998 i po čtvrté. Byl zvolen až na druhý pokus nejtěsnější většinou, kterou získal jen proto, že byl předtím účelově zatčen poslanec Sládek. Tolik kritizovaná volba Klause, byla v porovnání s demokratičností voleb, po kterých se stal Havel prezidentem, jen slabým odvarem.
Naštěstí se z Občanského fóra v roce 1991 odštěpila Občanská demokratická strana
Díky tomu, že se předtím stal Václav Klaus předsedou OF. To nás zachránilo před totálním vlivem diletantů a salónních moralistů, kteří chtěli mluvit do všeho, stále využívat „revolučních“ nástrojů pro svůj mocenský vliv. Ta hradní klika hochů, se kterými Havel „mluví“, vznikla i tak, ale nepodařilo se jí díky vlivu ODS vytvořit jakousi permanentní „revoluční“ národní frontu, zastřešenou údajným Havlovým kreditem a podepřenou zájmy různých samozvaných intelektuálů a zahraničních skupin (šlechty, restituentů apod.). Jak ukázal případ Čalfy i Tošovského, pragmaticky se byli schopni zaprodat i s exponenty bývalého režimu. Ještě mnohokrát později tato skupina ukázala, jak mohla být nebezpečná pro demokratický vývoj.
Na štíru s pravdou vůči Německu
Nelze než začít neuralgickým bodem české historie, a to je vztah k Německu. V září 1990 náš stát, na rozdíl od Polska, nevyužil garanci hranic s novým německým státem při sjednocování Německa. Polsko ji získalo pod garancí Spojených států, Sovětského svazu, Velké Británie, Francie a obou Německých států. Bylo by to možno považovat za jistý naivismus až diletantství. Že jde o něco horšího, Havel prokázal svou omluvou sudetským Němcům. Samozřejmě, že nelze popřít excesy. Ale omlouvat se za důsledky nositelům jedné z příčin největší světové tragédie, to už opravdu bylo nejen netaktické, ale i zrádné z hlediska českých zájmů. O válečných reparacích ani slova. Zato se vynořily neutuchající majetkové požadavky, zpochybňující i Benešovy dekrety.
Sedm roků pak trvalo, než se podepsala Česko-německá deklarace, kde ve třetím oddíle už Česko lituje vysídlení sudetských Němců a ve čtvrtém oddílu obě strany přiznávají druhé straně odlišný právní názor na historii. V šestém oddílu si obě strany slibují, že členství Česka v EU povede ke sblížení, a zavazují se, že při posuzování žádostí o pobyt a pracovních povolení budou brát na zřetel humanitární důvody, což je otevření vrátek pro návrat sudetských Němců i s jejich majetkovými nároky prostřednictvím práva EU. Celá tato nanejvýš nebezpečná situace byla navozena dřívějšími Havlovými kroky. Za zmínku stojí, že v Německé verzi je vysídlení nazýváno vyhnáním a státní hranice je německy pojmenována stávající hranicí. Je třeba další komentář?
Soudruh Havel a soudruh Čalfa
Vzpomínám si také, jak v počátcích své rostoucí popularity Havel zaujímal rezervovaný postoj ke svým majetkovým nárokům. Snad si dobře pamatuji jeho prohlášení, že on sám nic nepožaduje (nepotřebuje?). Vzhledem k hrozbě nároků sudetských Němců se parlament rozhodl navracet majetky zabavené až po 25.2. 1948. Přesto, že jeho strýc Miloš Havel byl po válce označen jako kolaborant a jeho majetek znárodněn podle Benešových dekretů, Havel, pokud se nemýlím, už v roce 1991 požádal o navrácení majetku, který také v roce 1992 získal vč. Lucerny. Poprvé tak byla prolomena restituční hranice a zvráceny ve vší tichosti Benešovy dekrety.
V době, kdy Havel vypráví o temných nitkách a mafiánském kapitalismu, čímž vyslovil ortel například nad úspěšným JZD Slušovice, sám se neštítil navázat obchodní kontakt s údajným spolupracovníkem StB Junkem, šéfem nechvalně známého Chemapolu. Porušil předkupní právo svého bratra (švagrové) a prodal Chemapolu polovinu Lucerny za 200 mil. Kč, což přispělo při jeho krachu k prohloubení nekrytých závazků. Z konkursní podstaty se pak tato část Lucerny prodala se ztrátou někde kolem 55mil. Kč. Kolem této transakce se motali kromě Junka i Čalfa, v té době Junkův právní poradce, Tošovský (Havlem jmenovaný guvernér ČNB a předseda půlroční „hradní“ vlády), dokonce se v dobovém tisku spekulovalo i o Miloši Červenkovi, údajném absolventovi Akademie KGB.
Tošovský je vůbec zvláštní případ.
Pochybná nomenklaturní minulost, šedá eminence napříč režimy. Po Sarajevském atentátu byl ochoten si z vedení ČNB odskočit na půl roku dělat premiéra vlády, osvíceně vybrané Havlem v rámci účtování s Klausem v roce 1997. Tento servilní prospěchář nejenže předtím zdevastoval bankovní trh nefunkčním bankovním dohledem, kdy vlastně zkrachovaly téměř všechny banky se škodou přesahující 200 miliard Kč, ale dusil českou ekonomiku šílenými úroky. Při podhodnocené koruně to byla pozvánka pro zahraniční spekulanty, aby si do Česka chodili vybírat zisky. To všechno v rámci hradního boje proti Klausovi.
Největší škody však Havel udělal svým servilním postojem k nadnárodním elitám
K USA, Německu, Izraeli, Vatikánu (v tomto pořadí) a nadnárodně organizovaným elitám, ať už rodovým nebo ekonomickým. To vše šlo pod záminkou světoobčanství (a když se to hodilo euroobčanství) na úkor zájmů vlastní země, a vůbec vlasteneckého cítění. Zatajoval, že ty silné země na své národní zájmy nedají dopustit, naši národní identifikaci neustále bagatelizoval jako „čecháčkovství“ a zaprděný provincionalismus.
Pořád Čechům vtloukal do hlavy, že té západní etice se musíme teprve naučit, a to vše v době, kdy si zahraniční podvodníci u nás podávali kliku. Lidem byla sugerována představa jakési finanční a odborné pomoci ze Západu, přitom šlo pouze o fondy na to, aby mohli být zaplaceni ekonomičtí sběrači informací, co se vyplatí v Česku privatizovat, na koho se obrátit a jaké metody použít. Stali jsme se jakýmsi Eldorádem Východu pro ty, kteří chtěli získat styky na nejvyšších místech, státní dotace k tomu, pak diktovat podmínky v obchodních vztazích, vykořisťovat zaměstnance u nich doma nepředstavitelným způsobem, zpožďovat platby nebo nezaplatit vůbec, nakonec i s penězi zmizet na Západě. Nelze to vše přičítat Havlovi, ale byl to on, kdo k tomu svou rétorikou otevřel politické klima.
Obhajoba humanitárních válek i přes salonní pacifismus
Kapitolou samou pro sebe je na jedné straně salónní pacifismus, na druhé straně obhajoba tzv. humanitárních válek. Pokud se týče první pózy, přišla nás velice draho opuštěním historické zbrojní výroby. Hlavně na Slovensku to vedlo k velké nezaměstnanosti, což byl další kamínek do mozaiky separatistických nálad a slovenského nacionalismu. Samozřejmě, že uvolněné trhy byly okamžitě zaplněny západními zbrojařskými koncerny, které asi v jeho očích dodávaly zbraně pro humanitárnější zabíjení. Tyto firmy mu nikdy nebudou moci být dost vděčné. Byla to naivita, nebo záměr? Nevím, co je horší.
Vrcholem jeho politické blamáže byly pseudointelektuální výrony o humanitárních válkách a humanitárním bombardování, dokonce byl aktivní prostřednictvím výzev, které podepsal bez ohledu na umírněnější postoj české vlády. V době, kdy na spřízněnou Jugoslávii dopadaly tříštivé kazetové bomby a uranové střely, bylo to zvlášť cynické. Zde musím odkázat na zcela rozdílné hodnocení Klause, který si zachoval zdravý rozum. Havel místo toho se stal pátou kolonou revanšistické politiky, kterou uplatňovaly státy Osy proti Jugoslávii a zejména slovanským Srbům. Mocnému Německu vyhovuje, aby do EU vstoupily státy co nejmenší podle hesla „rozděl a panuj“. Obdobné válečnické „zanícení“ prezentoval před útokem na Afganistán a na Irák. Nikdy se neomluvil za všechny lži, které zejména před iráckou agresí padly. Opravdu humanista „na baterky“.
Havlova politika tady navodila i nostalgii po Rakousko-Uhersku, což považuji za podrývání samotných základů našeho státu. Z českých hrdinů, jako je Žižka nebo Borovský, se stávají lapkové a buřiči. Národně osvobozenecký boj se vykládá div ne jako zpátečnictví proti internacionalismu (rozuměj germanizaci). Tyto reminiscence na feudalismus a jemu podřízenou Evropu ještě posílil instalací Schwarzenberga do funkce „kancléře“ (ačkoliv to byl pouhý vedoucí kanceláře).
Havla osobně neznám. Přesto si myslím, že mám nárok si utvořit osobní názor, se kterým chci čtenáře seznámit. Poctivě jsem sledoval Havlovy projevy i činy. Nebyl jsem u ničeho, o čem budu psát. Přesto se budu snažit, aby to nevyznělo bulvárně. Myslím si, že za téměř dvacet let se dají vyhodnotit i informace z veřejných zdrojů.
Charakter Václava Havla - na štíru s láskou a vděčností
Dospěl jsem k názoru, že Havel je jedním z nejproradnějších lidí, kteří se mi a nám všem prostřednictvím politiky a veřejného prostoru připletli do života. Těžko se srovnává, ale u něj je to o to závažnější, že je mnohými považován za morální autoritu. Chtěl jsem napsat, že je moralista, ale překlep – anebo snad prozřetelnost – způsobil, že z toho vyšel mnohem příznačnější.
Znovu opakuji, že své hodnocení nemohu stavět na osobní zkušenosti. Přesto, když položíme vedle sebe informace z otevřených zdrojů, tak nemusí sice být všechny objektivní, ale z hlediska věcného opodstatnění by to musela být neuvěřitelná náhoda, aby se tak často shodovaly v jedné věci, totiž že Havlovi se nedá věřit. A to ani v případě, pokud se považujete za jeho blízkého přítele nebo spolupracovníka.
O nedodržených slibech Dubčekovi jsem už psal. Psal jsem také o restituci Lucerny, kterou získal spolu se svým bratrem. Neznám samozřejmě rodinné poměry, ale tyto rodinné majetkové záležitosti se neřešily dohodou nebo předkupním právem, ale individuálním prodejem pochybné krachující firmě. Nevím, co si myslí jeho bratr Ivan Havel, ale dá se usuzovat z toho, že svůj podíl raději převedl na manželku, asi to nebylo pro jeho žaludek. A jeden ze čtenářů předchozích částí tohoto tématu se v diskusi dušuje, že viděl Havla v televizi nechutně nadávat na své příbuzné. Věřím mu.
Zůstanu ještě v rodině. Na rozdíl od Havla jsem nikdy nečetl ani neslyšel nic zlého o jeho první ženě Olze. Přesto ani ne rok po její smrti se Havel podruhé oženil s mnohem mladší herečkou, čímž s největší pravděpodobností završil mnohem delší vztah, zasahující tak do období manželství se smrtelně nemocnou Olgou. Chtělo by se říci, že zradil každého – i ty, co ho měli rádi.
A bude ten výčet ještě pokračovat. Nemohu za to, ale opět mi bylo v dobovém tisku dáno číst výpověď ředitele hradní policie Maněny. Pokud si vzpomínám, považoval se za Havlova přítele a zdálo se, že by za něj cedil krev. Přesto musel po příchodu nové hradní paní opustit své místo. Šlo prý o nějaké peníze, které mu měl údajně Havel nechat posílat na jeho účet, aby je jako malý kluk – a ne multimilionář – utajil před novou manželkou. Když se to provalilo, měl být přítel Havla Maněna obviňován ze zpronevěry, aniž se ho jeho chlebodárce zastal (asi se ani nepřiznal).
Je také všeobecně známo, jak dopadl jeho osobní lékař Šerf. Byl vyhozen na telefon, údajně s ním Havel nechtěl ani mluvit. Obdobně měla dopadnout i doktorka Lipárová, která organizovala zdravotní péči před Havlovou operací plic i při hospitalizaci. Máme-li věřit dobovým informacím, byla odkopnuta bez poděkování, ačkoliv byla i jakousi důvěrnicí a angažovala se i emočně. Je-li pravda aspoň část toho, co se psalo, tak bych se nebál použít slova o sprostém nevděku.
Ostatně něco podobného si musel prožít i profesor Pafko, který zachránil Havlovi úspěšnou operací život. Za Havla Pafkovi poděkovalza péči jen ministr Stráský, zatímco druhá Havlova žena uznání neměla, naopak. Sotva utekl Havel hrobníkovi z lopaty, sám k tomu jen mlžil, když hovořil směrem k lékařům i o zpytování svědomí. To jsou ty jeho známé uštěpačné štípance ze zálohy. Nakonec musela Pafka „rehabilitovat“ jakási komise. V tomto směru je však Havel nerehabilitovatelný. Personálu nemocnice v Londýnské ulici prý nejenže nepoděkoval za nadstandardní obětavou péči, ale ani se prý nerozloučil.
Všichni, kdož ty doby pamatujeme, jistě si vzpomínáme na Ivana Medka, komentátora Hlasu Ameriky i Svobodné Evropy. Později dělal u Havla ředitele prezidentské kanceláře (všimněte si, že s absencí rodového titulu nebyl „kancléřem“). Tento loajální distingovaný pán nakonec odešel bez fanfár po nástupu druhé Havlovy manželky a vrabci si štěbetali na střeše, že kvůli tomu, že nechtěl porušit protokol a připustit Dagmar Havlovou k politickým jednáním. Další pravděpodobně zhrzený Havlův přítel.
Havel má štěstí na přátele, že ani po nevděku mu neoplácejí stejnou mincí, ale s tímto traumatem se vyrovnávají ve vší tichosti a důstojnosti. Jedna důvěryhodná dáma se částečně svěřila v předchozí diskusi k tématu o své vlastní zkušenosti (znala Havla i Olgu). Nemám její svolení, víc k tomu neřeknu. Jen tu bolest jsem cítil i přes internet. Po tom všem, co jsem z veřejných zdrojů vyčetl – a s Vámi se o to výše podělil -, nemám žádný důvod pochybovat o tom, že takové případy nejsou výjimkou, ale pravidlem.
Ostatně, co chcete po člověku, který po smrti své první manželky dovolil, aby jejich psa nahradily boxerky nové ženy. Stačí dát do vyhledavače jméno Ďula…
Od některých Havlových obdivovatelů jsem po napsání minulých částí dostal vynadáno, že by stačilo napsat, že nemám Havla rád, že škoda tolika slov. Ale já chci právě dokázat, že naopak to havlofilství je založeno toliko na iracionálních sympatiích, jak většina populace dokáže glorifikovat celebritu, někdy až fanaticky. Dnes a denně vidíme, jak se takový idol dá vyrobit i mediálně, od Britney Spears až třeba po Švejnara. A rád se přiznávám, že nemám Havla rád na základě racionálních argumentů, se kterými se chci podělit, a proto budu pokračovat.
Havel pseudointelektuálem amatérem
Je to už skoro dvacet let, co mám v dnešním informačním světě možnost sledovat jeho názory i činy. Nikdy v minulosti žádný historik tolik podkladů mít nemohl, jako když dnes máme tyto veřejné osoby jaksi on-line. Za celou tu dobu jsem nepochopil, čemu vlastně Havel rozumí. A ono to vlastně u jeho fanklubu nehraje žádnou roli, stejně jako třeba u Paris Hilton. Dá se říci, že Havel byl prvním Vyvoleným v České republice. Byl na obrazovce a v novinách tak masivně, a nepochybně si to užíval, že by to zpopularizovalo i cvičenou opičku. S takovými celebritami se dělají kýčovité a rádoby obsažné exkluzivní rozhovory, nejlépe na téma, jak je to možné, že jste tak skvělý (maně vzpomínám na Přidala nebo Ebena).
Havel přitom rád zaujímal pózu intelektuála a vedl salónní řeči a tlachal a tlachal. Pokud ještě postmodernisticky mudroval o transcendentnu, nadsmyslném jsoucnu a o něčem mezi nebem a zemí, vypadalo to pro někoho zajímavě a relativně neškodně. I když hned za ním se tou škvírkou protáhli astrologové, numerologové, léčitelé, okultisté, spiritisté, mystici a věrozvěstové všeho druhu. Dám pár případů, kdy v tom měl Havel osobní účast. Horší však bylo, když nás z výšin své popularity poučoval o věcech, o nichž sám neměl ani páru a v nichž se vždy buď mýlil, anebo jen jel na nějaké konjunkturální vlně. Nechci jej podezřívat, že škodil na objednávku.
Pokud se týká těch metafyzických bludů, tak dám letmo jen dva příklady, i když by se jich jistě našlo mnohem více. Dle rozhovoru s Kocábem, který pro Lidové noviny vedl publicista Horák, pověřil na začátku své kariéry Havel Kocába, aby prověřil informaci, že nějaká nezletilá věštkyně se dokáže „propojovat“ s Bohem. V době, kdy se nám zdálo, jak jsou všichni ti tvůrci revoluce vytížení, měli čas na takové nesmysly. A podle rozhovoru s Kocábem on sám to za úplný nesmysl nepovažoval, naopak. Takže jde i o to, jakými lidmi se Havel obklopoval; byli to z velké části umělci, ať už skuteční nebo domnělí, kteří přece jen více než hlavou uvažovali emotivně a většinou podle svého guru věřili, když už ne přímo na Boha, tak na nějaké transcendentno. K vrcholu to přivedla jeho budoucí manželka Veškrnová – a to je onen druhý případ -, která mu po operaci plic přímo v nemocnici ke zděšení personálu zajišťovala nějaké alternativní šamanské léčení.
Tyto příklady hlavy státu využily různá obskurní individua a spolky, otevřel se jim prostor i ke komerčnímu ohlupování lidí. Jen tak se mohlo stát, že jsme měli kromě kováře ministrem i astrologa, který střílel v letícím letadle. (pozn. redakce: V letadle ministra Baudyše střelil omylem příslušník jeho ochranky spadající pod vnitro a pan ministr nechtěl věc vzhledem k tomu rozmazávat. Byl to člověk laskavý, který uměl jako křesťan odpouštět a nevyhledával konflikty. Znám tuto story přímo z jeho úst, protože byl za svého života členem našáí redakční rady. Bohužel na svou důvěru k bližním velice doplatil, ale to je na jinou diskusi.)
Ještě horší podle mě bylo, že po svém zvolení v roce 1993 Havel zavedl v rámci své inaugurace církevní obřad Te Deum, který neměl ani za Masaryka ani za Beneše žádnou tradici. Toho zase zneužila církev, která se od té doby snaží získat vliv, jenž jí v ateistickém Česku nepřísluší, a to především ze zištných pohnutek. Do této režie zapadá i pozvání papeže do ČR. A dnes aby člověk i v přírodních vědách měl pomalu štěstí, že narazí na vědce, který neblábolí něco o vyšší moci nebo přímo o Bohu. Nikdy pak nechápu, proč se takoví nedali na teologii, když zkoumat přírodní zákony vlastně znamená testovat a pokoušet Boží vůli. (pozn. redakce: O Bohu se neblábolí, v něj se věří nebo ne. Jsem absolventem Matemnaticko fyzikální fakulty University Karlovy a čtvrt století jsem pravcovala jako fyzik tamtéž a v Akademii věd a mohu potvrdit, že jsem se vesměs setkala s lidmi, kteří si byli vědomi, že všechny objevy lidstva i jejich vlastní jsou jen střípky v porovnání s nekonečnou inteligencí, která vše na zemi i ve vesmíru stvořila. Ostatně guru fyziků Einstein byl hluboce věřící člověk. Jiná věc ovšem je, když si smrtelník hraje na Boha a myslí si, že má jeho velikost. Ale to je na jiný článek.)
Na Boha nebo aspoň blahosklonného panovníka si Havel rád hrál po celou dobu své funkce. V průběhu svých funkčních období udržoval stínové redundantní hradní struktury, které se pletly do řemesla nejen Klausovým vládám, ale i samotným stranám. Někdy to mělo podobu házení klacků pod nohy. O Hradu jako politickém činiteli se hovořilo zcela běžně. Havel rád navozoval situace, kdy mohl politikařit, třeba v průběhu sestavování vlád. Dobu po „sarajevském atentátu“ si přímo užíval.
Rád vetoval zákony a dával milosti, funkci „kancléře“ uděloval, jako monarcha pasuje rytíře. Převlékal hradní stráž, pletl se do podoby historických interiérů. Zde se dostáváme k jeho amatérismu hračičky, pletoucího se do věcí, kterým vůbec nerozuměl. Jednou z největších chyb, jež z neprofesionality těchto monarchistických hrátek vyplynula, byla rozsáhlá amnestie v roce 1990, kdy na oslavu své funkce prezidenta omilostnil desetitisíce kriminálníků, kteří potom spáchali 9 % z celkového počtu trestných činů hned v tomto roce. Havel si nenechal ujít – v duchu monarchistických tradic – ani amnestie v letech 1993 i 1998, kdy byl znovu zvolen, i když v menším rozsahu.
Jeho amatérismus se projevoval i verbálně, kdy hovořil o věcech, jimž vůbec nerozuměl.
Pamatuji si na dobu, kdy hřímal lidem o tom, jak se zbavíme těch nevzhledných králíkáren k bydlení. Nebýt těch králíkáren, tak by se dnes ta méně solventní většina lidí asi stala bezdomovci. Nikdy nevysvětlil, při jeho okázalé verbální podpoře životnímu prostředí, jak by ty miliardy lidí na Zemi mohly mít každý svůj domeček s úhlednou zahrádkou. Takže paneláky se vesele opravují, byty naopak zdražují, a navíc vyrůstají nevzhledné krabice nejen hypermarketů, které si Havel občas vezme farizejsky na mušku, ale i skladů a montoven. Už ze stavební technologie, která někdy nepřežije ani jednu zimu s větší sněhovou nadílkou, je vidět, jak vážně to myslí ti zahraniční investoři s avízovanou dlouhodobou snahou nám „pomáhat“ na cestě k prosperitě a podnikatelské etice. Pokladní v hypermarketech by nám o tom mohly vyprávět lépe než tlučhuba Havel.
Abych řekl pravdu, mám vždy z těch jeho planých proklamací blbou náladu. Naposled tomu tak bylo, když jsem ho viděl v televizi v Otázkách Václava Moravce. Tehdy mimo jiné posílal éterem Američanům zvací dopis, přičemž podobnost s Vasilem Biľakem je sice volná, ale nikoliv náhodná. Každý sice na jiné straně spektra, ale oba se stejnou kvalifikací pro výkon funkce státníka. U Biľaka, prý vyučeného krejčího, se žertovalo, že na saka se nesmí pouštět, Havel zase, dokud se o sebe staral ještě sám, nás reprezentoval v kalhotách – vodoměrkách, které by ani Biľak hůře neušil. Tehdy ještě Havel chodil ve vytahaných svetrech a snažil se vypadat i ve funkci prezidenta lidově. Dnes, když už prezidentem není, snaží se i oblečením vyjadřovat svou příslušnost k elitě, ke které se tak rád řadí.
Celebritou a snobem
Havel často kázal vodu a pil víno. Plná ústa morálky, jak máme dodržovat pravidla, a sám se potom jak malý kluk holedbal, kolik si to fičel rychlým autem, když ho nechali řídit. Na nějaké předpisy si on, vyvolený elitář, ani nevzpomněl, stejně jako neuvažoval o nějaké úsporné a šetrné jízdě. Měl plnou pusu ekologie, ale vždy se proháněl silným, později i terénním mercedesem.
Z obdobného soudku populistických žvástů byla také jeho kritika „majáčků“, se kterými na náměstích sbíral body. Ovšem, jak se později ukázalo, nový režim včetně Havla si je přisvojil v rozsahu, za komunistů nebývalém. Pamatuji si také, jak mu ležel na srdci SANOPS, který protekčně léčil nejen komunistické pohlaváry, ale i tehdejší významné osoby. Nebylo však větší protekce, než když lékařskou péči potřeboval sám. I on se léčil Na Homolce, dokonce nepohrdl ani konzultacemi specialisty z USA. Nezávidím mu to, a dokonce jsem ochoten tu zvýšenou péči pro prezidenta akceptovat. Ale měl aspoň držet – slušně řečeno – ústa.
On sám, jeden z největších konzumentů pozemských statků i s vilou v Portugalsku, si dovolil přisvojit téma kritiky konzumního stylu života. Zase jenom laciné proklamace a skutek utek. Jak je odtržen od reality, prokázal, když v jakémsi pořadu – slyšel jsem ho na vlastní uši – pronášel moudra, že člověk, jenž momentálně na to nemá, si prostě lampu za patnáct tisíc nekoupí. Vlastně si ani nevzpomínám, že bych od něj slyšel kdy co jiného, než salónní pindy.
Vlastně slyšel, a to nebezpečné až zákeřné salónní pindy. Týkalo se to například úvahy, že by mohla českou prezidentkou být Madeleine Albrightová. Zabil několik much jednou ranou: cíleně upozadil Klause, sdělil národu, že se u nás kvalitní kandidát nevyskytuje, čímž znovu z Čechů nadělal čecháčky, servilně se vlichotil USA, a ještě to proti Klausovi tuploval tím, že by to měla být žena. Ani Biľak za komunistů by si nedovolil svým národům nabízet prezidenta ze Sovětského Svazu. Jen mimochodem, Albrightové chráněncem a politickým přítelem byl velitel UČK Hashim Thaći. Allbrightová měla víc rozumu než Havel, o funkci se neucházela, protože z velké politiky se do té provinciální nechodí. Ale opět Havel nezklamal a pomohl přetavit svou investici do Albrightové na Švejnara.
Takže trvám na tvrzení, že Havel se stal jen prázdnou pseudointelektuální celebritou.
Hřál se v přízni známých osobností, jako byl americký prezident Clinton, jemuž říkal familiérně můj přítel Bill, nebo třeba Dalajláma a mnoho dalších, někdy stejně obskurních person, jako byl on sám. Pro vlivné státníky mohl být i zábavný, hlavně že se neprotivil těm opravdu mocným, ale jeho vliv na světovou politiku by nikdo nebral vážně. To je jen takový mýtus. Brali si ho jako exotické neškodné zjevení kdesi z Východu, který jim salónním mudrováním dělal stafáž a clonu, když chtěli zamlžit opravdu něco špatného. Navíc si Havel svou imidž budoval i tím, že vždy na silnější stranu přidal nějakou svou devótní iniciativu (viz Jugoslávie, Afghánistán, Irák).
„Přátele“ si dělal i mezi světově známými umělci, jako opravdová celebrita, která usiluje o zviditelnění. Tak za svého přítele považoval třeba Franka Zappu, Micka Jaggera nebo Alaina Delona. Bez popularity prezidenta by o něho tyto celebrity ani nezakoply. Ale „přátelství“ s prezidentem se v těchto kruzích počítá, protože málokterý seriózní státník se zaplétá s frivolními umělci.
U těch rockerů jsem to ještě bral. Říkal jsem si, že stejně, jako nyní se třeba ruskému prezidentu Medvěděvovi líbí Deep Purple, i on vyznává podobný styl hudby. Nějak mi to nepasovalo se saxofonem přítele Billa, navíc Havel pro mě tedy vůbec není typ přímočarého rockera a tvrdého chlapa. Nakonec se ukázalo, že to je všechno jen havlovská faleš a póza.
Naposled jsem se totiž opravdu styděl za prezidenta, i když naštěstí již bývalého, když Havel asistoval při koncertu popové zpěvačky Madonny v Praze a zajistil si jako jeden z mála vyvolených přístup do zákulisí, což bylo ve všech novinách a stal se „hvězdou“ bulváru. Ó ten elitář! V doprovodu dcery své manželky Dagmar Niny údajně přinesl Madonně jako dárek své dvě poslední knihy přeložené do angličtiny. Určitě si počte. Pravověrný rocker by na takový koncert nešel, ani kdyby mu připlatili. A kdyby i ze zvědavosti zašel, nedovedu si představit jiného prezidenta, který by se nějaké celebritě cpal protekčně do zákulisí jako pubertální fanoušek.
Ukázal, že se z něj stal snob, který pro svou popularitu je ochoten vymetat společenské události bez ohledu na ztrátu důstojnosti úřadu, který zastával. Falešně se vždy oháněl pokorou, ale klidně se zúčastní megalomanské show vypočítané na efekt. Nechci být purista, ale on sám si měl uvědomit, jak takové akce právě odpovídají konzumnímu stylu života, proti němuž se verbálně vymezoval, a to včetně neblahých dopadů na životní prostředí. Klidně se vlísává do přízně performerky, která je známá svými lascivními výstupy a je ochotna po jevišti pobíhat ve spodním prádle. Nic proti tomu. Ale jak se to slučuje s pózou morální autority a důstojnosti opravdové osobnosti bývalého prezidenta?
Dovršil tak proces, v něm prezentoval veškerým svým konáním Česko jako východní banánovou republiku, kdesi mezi Slovinskem a Ukrajinou, kde nevědí, co je to demokratická politika, etika podnikání, svobodná kultura a morálka, kde vždy servilně podporují Velkého západního bratra, a kde zahraniční superstar znamená více než důstojnost hlavy státu.
Při jeho celkovém hodnocení mi ještě přišlo na mysl, jak nesportovní je to figura. Nemám teď na mysli fyzické dispozice, ale absolutní deficit fair-play. Na rozdíl třeba od Klause si jej nedovedu představit v urputném čestném sportovním zápolení. Představuji si ho, jak se plete pod nohy, okopává hráčům zezadu kotníky a mudruje rozhodčímu do řemesla. Nakonec vítězi nepogratuluje a do novin dá rozhovor, že spřátelený klub ze zámoří by jistě jeho soupeře porazil, protože Češi se musí té hře teprve naučit, o sportovní etice nemluvě.
Kdybych měl jedním slovem uzavřít tuto sérii článků, byla by to FALEŠ. Nevypsal jsem zdaleka všechno, ale nechci čtenáře unavovat. Snad jsem některým pomohl, aby si sami připomněli další kaménky do mozaiky, ze které můžeme složit portrét našeho údajně nejrespektovanějšího politika. Takže končím, ale jen do té chvíle, než mi zavdá nějakou novou příčinu. Snad nás bude zase více, kteří se na jeho případné další moralizování budou umět podívat kriticky a z perspektivy jeho vlastních činů.
Převzato z magazínu BezPolitickéKorektnosti.cz
Vzhledem k délce článku opatřila článek redakce Fragmentů mezititulky
30, listopad 2016
Prezident Václav Havel, který zničil sám sobě revoluci Prezident Václav Havel, který zničil sám sobě revoluci
Václav Havel byl jedním z nejproradnějších lidí, kteří se nám všem připletli do života, jenž zradil všechno kolem sebe a zprofanoval i pravdu a lásku.
Jak se stát čtyřnásobným prezidentem
Pamatuji dobře na tu dobu v prosinci 1989. Havel opakovaně prohlašoval, že je ochoten kandidovat na prezidenta pouze pod podmínkou, že se bude jednat jen o dočasný „revoluční“ mandát k převedení země na cestu demokratických změn. Zároveň však jeho klaka už měla připraveny Havlovy barevné fotografie, kterými masově oblepovala republiku. Jeho popularita se totiž v té době vůbec nemohla srovnávat s popularitou Dubčeka, a dokonce i Adamec pro něj představoval soupeře, jemuž by mnoho občanů tehdy dalo přednost. Demokratické přímé volby proto pro něj vůbec nepřicházely v úvahu, podle tehdejších průzkumů by Havel dostal tak 1 % hlasů.
Havel poprvé podvedl svého spojence zradou Dubčeka,
což vedlo k rozpadu republiky
Pod záminkou dočasného mandátu a příslibu podpory Dubčeka v příštích svobodných volbách se spojil s předlistopadovým komunistickým kádrem Čalfou a dílem sliby, jež později porušil, a dílem nátlakem na stávající poslance revolučními prostředky – prostřednictvím studentů a skupiny kolem Kocába – se nechal zvolit komunistickým Federálním shromážděním. Daleko tento postup neměl k vydírání. Dubček se za ústupek stal předsedou Federálního shromáždění.
Když o půl roku později měl Havel svůj slib splnit, tak už mu natolik zachutnala moc, čehož se předvídavě obávala jeho první žena Olga, že se nechal zvolit podruhé. Byl to podraz na Dubčeka. A tady se vlastně datuje počátek rozpadu Československa. Často se to přičítá neprávem Klausovi a Mečiarovi, ale oni jen už řešili důsledky. Nehledě na to, že kdyby se byl býval stal Dubček prezidentem – byť jen přechodným -, nikdy by politici typu Mečiara a třeba Sloty nezískali takový vliv, jenž vedl k separatistickým náladám Slováků. Dubček se s touto zradou nikdy nevyrovnal.
Zdiskreditoval před volbami nedoloženou pomluvou Bartončíka Stranu lidovou
Nesmíme zapomenout ani na to, jak těsně před prvními svobodnými volbami se Havel podílel na diskreditaci strany KDU, když Ruml obvinil jejího předsedu Bartončíka, že byl agentem StB, což se nikdy nepodařilo doložit. To neznamená ani kladné, ani záporné hodnocení; ovšem to zákeřné použití presumpce viny před volbami bylo nechutné. Po volbách byla rovněž pod taktovkou Havla diskreditována Československá strana socialistická tzv. akcí Melantrich. Vyvolal to Havlův dopis o svobodě slova. Paradoxně právě z balkónu Melantrichu mohl Havel poprvé masově oslovit veřejnost. Tento „vděk“ byl pro Havla příznačný. To konstatuji, ačkoliv vliv zmíněných stran a jejich tehdejších politiků vůbec nepostrádám.
Třetí Havlova volba v roce 1993 se mohla konat jen proto, že předtím byla rozbita republika.
Nejvíce tedy na rozpadu republiky vydělal on sám. Kontinuita práva bývalé federace byla zachována s jedinou účelovou výjimkou, která Havlovi přinesla třetí mandát, jenž byl v rozporu s federální ústavou.
Čtvrtá volba proběhla díky účelovému zatčení Miroslava Sládka
Havel úplně zapomněl na slibovanou úlohu „revolučního“ prezidenta a přes vážné zdravotní potíže se nechal zvolit v roce 1998 i po čtvrté. Byl zvolen až na druhý pokus nejtěsnější většinou, kterou získal jen proto, že byl předtím účelově zatčen poslanec Sládek. Tolik kritizovaná volba Klause, byla v porovnání s demokratičností voleb, po kterých se stal Havel prezidentem, jen slabým odvarem.
Naštěstí se z Občanského fóra v roce 1991 odštěpila Občanská demokratická strana
Díky tomu, že se předtím stal Václav Klaus předsedou OF. To nás zachránilo před totálním vlivem diletantů a salónních moralistů, kteří chtěli mluvit do všeho, stále využívat „revolučních“ nástrojů pro svůj mocenský vliv. Ta hradní klika hochů, se kterými Havel „mluví“, vznikla i tak, ale nepodařilo se jí díky vlivu ODS vytvořit jakousi permanentní „revoluční“ národní frontu, zastřešenou údajným Havlovým kreditem a podepřenou zájmy různých samozvaných intelektuálů a zahraničních skupin (šlechty, restituentů apod.). Jak ukázal případ Čalfy i Tošovského, pragmaticky se byli schopni zaprodat i s exponenty bývalého režimu. Ještě mnohokrát později tato skupina ukázala, jak mohla být nebezpečná pro demokratický vývoj.
Na štíru s pravdou vůči Německu
Nelze než začít neuralgickým bodem české historie, a to je vztah k Německu. V září 1990 náš stát, na rozdíl od Polska, nevyužil garanci hranic s novým německým státem při sjednocování Německa. Polsko ji získalo pod garancí Spojených států, Sovětského svazu, Velké Británie, Francie a obou Německých států. Bylo by to možno považovat za jistý naivismus až diletantství. Že jde o něco horšího, Havel prokázal svou omluvou sudetským Němcům. Samozřejmě, že nelze popřít excesy. Ale omlouvat se za důsledky nositelům jedné z příčin největší světové tragédie, to už opravdu bylo nejen netaktické, ale i zrádné z hlediska českých zájmů. O válečných reparacích ani slova. Zato se vynořily neutuchající majetkové požadavky, zpochybňující i Benešovy dekrety.
Sedm roků pak trvalo, než se podepsala Česko-německá deklarace, kde ve třetím oddíle už Česko lituje vysídlení sudetských Němců a ve čtvrtém oddílu obě strany přiznávají druhé straně odlišný právní názor na historii. V šestém oddílu si obě strany slibují, že členství Česka v EU povede ke sblížení, a zavazují se, že při posuzování žádostí o pobyt a pracovních povolení budou brát na zřetel humanitární důvody, což je otevření vrátek pro návrat sudetských Němců i s jejich majetkovými nároky prostřednictvím práva EU. Celá tato nanejvýš nebezpečná situace byla navozena dřívějšími Havlovými kroky. Za zmínku stojí, že v Německé verzi je vysídlení nazýváno vyhnáním a státní hranice je německy pojmenována stávající hranicí. Je třeba další komentář?
Soudruh Havel a soudruh Čalfa
Vzpomínám si také, jak v počátcích své rostoucí popularity Havel zaujímal rezervovaný postoj ke svým majetkovým nárokům. Snad si dobře pamatuji jeho prohlášení, že on sám nic nepožaduje (nepotřebuje?). Vzhledem k hrozbě nároků sudetských Němců se parlament rozhodl navracet majetky zabavené až po 25.2. 1948. Přesto, že jeho strýc Miloš Havel byl po válce označen jako kolaborant a jeho majetek znárodněn podle Benešových dekretů, Havel, pokud se nemýlím, už v roce 1991 požádal o navrácení majetku, který také v roce 1992 získal vč. Lucerny. Poprvé tak byla prolomena restituční hranice a zvráceny ve vší tichosti Benešovy dekrety.
V době, kdy Havel vypráví o temných nitkách a mafiánském kapitalismu, čímž vyslovil ortel například nad úspěšným JZD Slušovice, sám se neštítil navázat obchodní kontakt s údajným spolupracovníkem StB Junkem, šéfem nechvalně známého Chemapolu. Porušil předkupní právo svého bratra (švagrové) a prodal Chemapolu polovinu Lucerny za 200 mil. Kč, což přispělo při jeho krachu k prohloubení nekrytých závazků. Z konkursní podstaty se pak tato část Lucerny prodala se ztrátou někde kolem 55mil. Kč. Kolem této transakce se motali kromě Junka i Čalfa, v té době Junkův právní poradce, Tošovský (Havlem jmenovaný guvernér ČNB a předseda půlroční „hradní“ vlády), dokonce se v dobovém tisku spekulovalo i o Miloši Červenkovi, údajném absolventovi Akademie KGB.
Tošovský je vůbec zvláštní případ.
Pochybná nomenklaturní minulost, šedá eminence napříč režimy. Po Sarajevském atentátu byl ochoten si z vedení ČNB odskočit na půl roku dělat premiéra vlády, osvíceně vybrané Havlem v rámci účtování s Klausem v roce 1997. Tento servilní prospěchář nejenže předtím zdevastoval bankovní trh nefunkčním bankovním dohledem, kdy vlastně zkrachovaly téměř všechny banky se škodou přesahující 200 miliard Kč, ale dusil českou ekonomiku šílenými úroky. Při podhodnocené koruně to byla pozvánka pro zahraniční spekulanty, aby si do Česka chodili vybírat zisky. To všechno v rámci hradního boje proti Klausovi.
Největší škody však Havel udělal svým servilním postojem k nadnárodním elitám
K USA, Německu, Izraeli, Vatikánu (v tomto pořadí) a nadnárodně organizovaným elitám, ať už rodovým nebo ekonomickým. To vše šlo pod záminkou světoobčanství (a když se to hodilo euroobčanství) na úkor zájmů vlastní země, a vůbec vlasteneckého cítění. Zatajoval, že ty silné země na své národní zájmy nedají dopustit, naši národní identifikaci neustále bagatelizoval jako „čecháčkovství“ a zaprděný provincionalismus.
Pořád Čechům vtloukal do hlavy, že té západní etice se musíme teprve naučit, a to vše v době, kdy si zahraniční podvodníci u nás podávali kliku. Lidem byla sugerována představa jakési finanční a odborné pomoci ze Západu, přitom šlo pouze o fondy na to, aby mohli být zaplaceni ekonomičtí sběrači informací, co se vyplatí v Česku privatizovat, na koho se obrátit a jaké metody použít. Stali jsme se jakýmsi Eldorádem Východu pro ty, kteří chtěli získat styky na nejvyšších místech, státní dotace k tomu, pak diktovat podmínky v obchodních vztazích, vykořisťovat zaměstnance u nich doma nepředstavitelným způsobem, zpožďovat platby nebo nezaplatit vůbec, nakonec i s penězi zmizet na Západě. Nelze to vše přičítat Havlovi, ale byl to on, kdo k tomu svou rétorikou otevřel politické klima.
Obhajoba humanitárních válek i přes salonní pacifismus
Kapitolou samou pro sebe je na jedné straně salónní pacifismus, na druhé straně obhajoba tzv. humanitárních válek. Pokud se týče první pózy, přišla nás velice draho opuštěním historické zbrojní výroby. Hlavně na Slovensku to vedlo k velké nezaměstnanosti, což byl další kamínek do mozaiky separatistických nálad a slovenského nacionalismu. Samozřejmě, že uvolněné trhy byly okamžitě zaplněny západními zbrojařskými koncerny, které asi v jeho očích dodávaly zbraně pro humanitárnější zabíjení. Tyto firmy mu nikdy nebudou moci být dost vděčné. Byla to naivita, nebo záměr? Nevím, co je horší.
Vrcholem jeho politické blamáže byly pseudointelektuální výrony o humanitárních válkách a humanitárním bombardování, dokonce byl aktivní prostřednictvím výzev, které podepsal bez ohledu na umírněnější postoj české vlády. V době, kdy na spřízněnou Jugoslávii dopadaly tříštivé kazetové bomby a uranové střely, bylo to zvlášť cynické. Zde musím odkázat na zcela rozdílné hodnocení Klause, který si zachoval zdravý rozum. Havel místo toho se stal pátou kolonou revanšistické politiky, kterou uplatňovaly státy Osy proti Jugoslávii a zejména slovanským Srbům. Mocnému Německu vyhovuje, aby do EU vstoupily státy co nejmenší podle hesla „rozděl a panuj“. Obdobné válečnické „zanícení“ prezentoval před útokem na Afganistán a na Irák. Nikdy se neomluvil za všechny lži, které zejména před iráckou agresí padly. Opravdu humanista „na baterky“.
Havlova politika tady navodila i nostalgii po Rakousko-Uhersku, což považuji za podrývání samotných základů našeho státu. Z českých hrdinů, jako je Žižka nebo Borovský, se stávají lapkové a buřiči. Národně osvobozenecký boj se vykládá div ne jako zpátečnictví proti internacionalismu (rozuměj germanizaci). Tyto reminiscence na feudalismus a jemu podřízenou Evropu ještě posílil instalací Schwarzenberga do funkce „kancléře“ (ačkoliv to byl pouhý vedoucí kanceláře).
Havla osobně neznám. Přesto si myslím, že mám nárok si utvořit osobní názor, se kterým chci čtenáře seznámit. Poctivě jsem sledoval Havlovy projevy i činy. Nebyl jsem u ničeho, o čem budu psát. Přesto se budu snažit, aby to nevyznělo bulvárně. Myslím si, že za téměř dvacet let se dají vyhodnotit i informace z veřejných zdrojů.
Charakter Václava Havla - na štíru s láskou a vděčností
Dospěl jsem k názoru, že Havel je jedním z nejproradnějších lidí, kteří se mi a nám všem prostřednictvím politiky a veřejného prostoru připletli do života. Těžko se srovnává, ale u něj je to o to závažnější, že je mnohými považován za morální autoritu. Chtěl jsem napsat, že je moralista, ale překlep – anebo snad prozřetelnost – způsobil, že z toho vyšel mnohem příznačnější.
Znovu opakuji, že své hodnocení nemohu stavět na osobní zkušenosti. Přesto, když položíme vedle sebe informace z otevřených zdrojů, tak nemusí sice být všechny objektivní, ale z hlediska věcného opodstatnění by to musela být neuvěřitelná náhoda, aby se tak často shodovaly v jedné věci, totiž že Havlovi se nedá věřit. A to ani v případě, pokud se považujete za jeho blízkého přítele nebo spolupracovníka.
O nedodržených slibech Dubčekovi jsem už psal. Psal jsem také o restituci Lucerny, kterou získal spolu se svým bratrem. Neznám samozřejmě rodinné poměry, ale tyto rodinné majetkové záležitosti se neřešily dohodou nebo předkupním právem, ale individuálním prodejem pochybné krachující firmě. Nevím, co si myslí jeho bratr Ivan Havel, ale dá se usuzovat z toho, že svůj podíl raději převedl na manželku, asi to nebylo pro jeho žaludek. A jeden ze čtenářů předchozích částí tohoto tématu se v diskusi dušuje, že viděl Havla v televizi nechutně nadávat na své příbuzné. Věřím mu.
Zůstanu ještě v rodině. Na rozdíl od Havla jsem nikdy nečetl ani neslyšel nic zlého o jeho první ženě Olze. Přesto ani ne rok po její smrti se Havel podruhé oženil s mnohem mladší herečkou, čímž s největší pravděpodobností završil mnohem delší vztah, zasahující tak do období manželství se smrtelně nemocnou Olgou. Chtělo by se říci, že zradil každého – i ty, co ho měli rádi.
A bude ten výčet ještě pokračovat. Nemohu za to, ale opět mi bylo v dobovém tisku dáno číst výpověď ředitele hradní policie Maněny. Pokud si vzpomínám, považoval se za Havlova přítele a zdálo se, že by za něj cedil krev. Přesto musel po příchodu nové hradní paní opustit své místo. Šlo prý o nějaké peníze, které mu měl údajně Havel nechat posílat na jeho účet, aby je jako malý kluk – a ne multimilionář – utajil před novou manželkou. Když se to provalilo, měl být přítel Havla Maněna obviňován ze zpronevěry, aniž se ho jeho chlebodárce zastal (asi se ani nepřiznal).
Je také všeobecně známo, jak dopadl jeho osobní lékař Šerf. Byl vyhozen na telefon, údajně s ním Havel nechtěl ani mluvit. Obdobně měla dopadnout i doktorka Lipárová, která organizovala zdravotní péči před Havlovou operací plic i při hospitalizaci. Máme-li věřit dobovým informacím, byla odkopnuta bez poděkování, ačkoliv byla i jakousi důvěrnicí a angažovala se i emočně. Je-li pravda aspoň část toho, co se psalo, tak bych se nebál použít slova o sprostém nevděku.
Ostatně něco podobného si musel prožít i profesor Pafko, který zachránil Havlovi úspěšnou operací život. Za Havla Pafkovi poděkovalza péči jen ministr Stráský, zatímco druhá Havlova žena uznání neměla, naopak. Sotva utekl Havel hrobníkovi z lopaty, sám k tomu jen mlžil, když hovořil směrem k lékařům i o zpytování svědomí. To jsou ty jeho známé uštěpačné štípance ze zálohy. Nakonec musela Pafka „rehabilitovat“ jakási komise. V tomto směru je však Havel nerehabilitovatelný. Personálu nemocnice v Londýnské ulici prý nejenže nepoděkoval za nadstandardní obětavou péči, ale ani se prý nerozloučil.
Všichni, kdož ty doby pamatujeme, jistě si vzpomínáme na Ivana Medka, komentátora Hlasu Ameriky i Svobodné Evropy. Později dělal u Havla ředitele prezidentské kanceláře (všimněte si, že s absencí rodového titulu nebyl „kancléřem“). Tento loajální distingovaný pán nakonec odešel bez fanfár po nástupu druhé Havlovy manželky a vrabci si štěbetali na střeše, že kvůli tomu, že nechtěl porušit protokol a připustit Dagmar Havlovou k politickým jednáním. Další pravděpodobně zhrzený Havlův přítel.
Havel má štěstí na přátele, že ani po nevděku mu neoplácejí stejnou mincí, ale s tímto traumatem se vyrovnávají ve vší tichosti a důstojnosti. Jedna důvěryhodná dáma se částečně svěřila v předchozí diskusi k tématu o své vlastní zkušenosti (znala Havla i Olgu). Nemám její svolení, víc k tomu neřeknu. Jen tu bolest jsem cítil i přes internet. Po tom všem, co jsem z veřejných zdrojů vyčetl – a s Vámi se o to výše podělil -, nemám žádný důvod pochybovat o tom, že takové případy nejsou výjimkou, ale pravidlem.
Ostatně, co chcete po člověku, který po smrti své první manželky dovolil, aby jejich psa nahradily boxerky nové ženy. Stačí dát do vyhledavače jméno Ďula…
Od některých Havlových obdivovatelů jsem po napsání minulých částí dostal vynadáno, že by stačilo napsat, že nemám Havla rád, že škoda tolika slov. Ale já chci právě dokázat, že naopak to havlofilství je založeno toliko na iracionálních sympatiích, jak většina populace dokáže glorifikovat celebritu, někdy až fanaticky. Dnes a denně vidíme, jak se takový idol dá vyrobit i mediálně, od Britney Spears až třeba po Švejnara. A rád se přiznávám, že nemám Havla rád na základě racionálních argumentů, se kterými se chci podělit, a proto budu pokračovat.
Havel pseudointelektuálem amatérem
Je to už skoro dvacet let, co mám v dnešním informačním světě možnost sledovat jeho názory i činy. Nikdy v minulosti žádný historik tolik podkladů mít nemohl, jako když dnes máme tyto veřejné osoby jaksi on-line. Za celou tu dobu jsem nepochopil, čemu vlastně Havel rozumí. A ono to vlastně u jeho fanklubu nehraje žádnou roli, stejně jako třeba u Paris Hilton. Dá se říci, že Havel byl prvním Vyvoleným v České republice. Byl na obrazovce a v novinách tak masivně, a nepochybně si to užíval, že by to zpopularizovalo i cvičenou opičku. S takovými celebritami se dělají kýčovité a rádoby obsažné exkluzivní rozhovory, nejlépe na téma, jak je to možné, že jste tak skvělý (maně vzpomínám na Přidala nebo Ebena).
Havel přitom rád zaujímal pózu intelektuála a vedl salónní řeči a tlachal a tlachal. Pokud ještě postmodernisticky mudroval o transcendentnu, nadsmyslném jsoucnu a o něčem mezi nebem a zemí, vypadalo to pro někoho zajímavě a relativně neškodně. I když hned za ním se tou škvírkou protáhli astrologové, numerologové, léčitelé, okultisté, spiritisté, mystici a věrozvěstové všeho druhu. Dám pár případů, kdy v tom měl Havel osobní účast. Horší však bylo, když nás z výšin své popularity poučoval o věcech, o nichž sám neměl ani páru a v nichž se vždy buď mýlil, anebo jen jel na nějaké konjunkturální vlně. Nechci jej podezřívat, že škodil na objednávku.
Pokud se týká těch metafyzických bludů, tak dám letmo jen dva příklady, i když by se jich jistě našlo mnohem více. Dle rozhovoru s Kocábem, který pro Lidové noviny vedl publicista Horák, pověřil na začátku své kariéry Havel Kocába, aby prověřil informaci, že nějaká nezletilá věštkyně se dokáže „propojovat“ s Bohem. V době, kdy se nám zdálo, jak jsou všichni ti tvůrci revoluce vytížení, měli čas na takové nesmysly. A podle rozhovoru s Kocábem on sám to za úplný nesmysl nepovažoval, naopak. Takže jde i o to, jakými lidmi se Havel obklopoval; byli to z velké části umělci, ať už skuteční nebo domnělí, kteří přece jen více než hlavou uvažovali emotivně a většinou podle svého guru věřili, když už ne přímo na Boha, tak na nějaké transcendentno. K vrcholu to přivedla jeho budoucí manželka Veškrnová – a to je onen druhý případ -, která mu po operaci plic přímo v nemocnici ke zděšení personálu zajišťovala nějaké alternativní šamanské léčení.
Tyto příklady hlavy státu využily různá obskurní individua a spolky, otevřel se jim prostor i ke komerčnímu ohlupování lidí. Jen tak se mohlo stát, že jsme měli kromě kováře ministrem i astrologa, který střílel v letícím letadle. (pozn. redakce: V letadle ministra Baudyše střelil omylem příslušník jeho ochranky spadající pod vnitro a pan ministr nechtěl věc vzhledem k tomu rozmazávat. Byl to člověk laskavý, který uměl jako křesťan odpouštět a nevyhledával konflikty. Znám tuto story přímo z jeho úst, protože byl za svého života členem našáí redakční rady. Bohužel na svou důvěru k bližním velice doplatil, ale to je na jinou diskusi.)
Ještě horší podle mě bylo, že po svém zvolení v roce 1993 Havel zavedl v rámci své inaugurace církevní obřad Te Deum, který neměl ani za Masaryka ani za Beneše žádnou tradici. Toho zase zneužila církev, která se od té doby snaží získat vliv, jenž jí v ateistickém Česku nepřísluší, a to především ze zištných pohnutek. Do této režie zapadá i pozvání papeže do ČR. A dnes aby člověk i v přírodních vědách měl pomalu štěstí, že narazí na vědce, který neblábolí něco o vyšší moci nebo přímo o Bohu. Nikdy pak nechápu, proč se takoví nedali na teologii, když zkoumat přírodní zákony vlastně znamená testovat a pokoušet Boží vůli. (pozn. redakce: O Bohu se neblábolí, v něj se věří nebo ne. Jsem absolventem Matemnaticko fyzikální fakulty University Karlovy a čtvrt století jsem pravcovala jako fyzik tamtéž a v Akademii věd a mohu potvrdit, že jsem se vesměs setkala s lidmi, kteří si byli vědomi, že všechny objevy lidstva i jejich vlastní jsou jen střípky v porovnání s nekonečnou inteligencí, která vše na zemi i ve vesmíru stvořila. Ostatně guru fyziků Einstein byl hluboce věřící člověk. Jiná věc ovšem je, když si smrtelník hraje na Boha a myslí si, že má jeho velikost. Ale to je na jiný článek.)
Na Boha nebo aspoň blahosklonného panovníka si Havel rád hrál po celou dobu své funkce. V průběhu svých funkčních období udržoval stínové redundantní hradní struktury, které se pletly do řemesla nejen Klausovým vládám, ale i samotným stranám. Někdy to mělo podobu házení klacků pod nohy. O Hradu jako politickém činiteli se hovořilo zcela běžně. Havel rád navozoval situace, kdy mohl politikařit, třeba v průběhu sestavování vlád. Dobu po „sarajevském atentátu“ si přímo užíval.
Rád vetoval zákony a dával milosti, funkci „kancléře“ uděloval, jako monarcha pasuje rytíře. Převlékal hradní stráž, pletl se do podoby historických interiérů. Zde se dostáváme k jeho amatérismu hračičky, pletoucího se do věcí, kterým vůbec nerozuměl. Jednou z největších chyb, jež z neprofesionality těchto monarchistických hrátek vyplynula, byla rozsáhlá amnestie v roce 1990, kdy na oslavu své funkce prezidenta omilostnil desetitisíce kriminálníků, kteří potom spáchali 9 % z celkového počtu trestných činů hned v tomto roce. Havel si nenechal ujít – v duchu monarchistických tradic – ani amnestie v letech 1993 i 1998, kdy byl znovu zvolen, i když v menším rozsahu.
Jeho amatérismus se projevoval i verbálně, kdy hovořil o věcech, jimž vůbec nerozuměl.
Pamatuji si na dobu, kdy hřímal lidem o tom, jak se zbavíme těch nevzhledných králíkáren k bydlení. Nebýt těch králíkáren, tak by se dnes ta méně solventní většina lidí asi stala bezdomovci. Nikdy nevysvětlil, při jeho okázalé verbální podpoře životnímu prostředí, jak by ty miliardy lidí na Zemi mohly mít každý svůj domeček s úhlednou zahrádkou. Takže paneláky se vesele opravují, byty naopak zdražují, a navíc vyrůstají nevzhledné krabice nejen hypermarketů, které si Havel občas vezme farizejsky na mušku, ale i skladů a montoven. Už ze stavební technologie, která někdy nepřežije ani jednu zimu s větší sněhovou nadílkou, je vidět, jak vážně to myslí ti zahraniční investoři s avízovanou dlouhodobou snahou nám „pomáhat“ na cestě k prosperitě a podnikatelské etice. Pokladní v hypermarketech by nám o tom mohly vyprávět lépe než tlučhuba Havel.
Abych řekl pravdu, mám vždy z těch jeho planých proklamací blbou náladu. Naposled tomu tak bylo, když jsem ho viděl v televizi v Otázkách Václava Moravce. Tehdy mimo jiné posílal éterem Američanům zvací dopis, přičemž podobnost s Vasilem Biľakem je sice volná, ale nikoliv náhodná. Každý sice na jiné straně spektra, ale oba se stejnou kvalifikací pro výkon funkce státníka. U Biľaka, prý vyučeného krejčího, se žertovalo, že na saka se nesmí pouštět, Havel zase, dokud se o sebe staral ještě sám, nás reprezentoval v kalhotách – vodoměrkách, které by ani Biľak hůře neušil. Tehdy ještě Havel chodil ve vytahaných svetrech a snažil se vypadat i ve funkci prezidenta lidově. Dnes, když už prezidentem není, snaží se i oblečením vyjadřovat svou příslušnost k elitě, ke které se tak rád řadí.
Celebritou a snobem
Havel často kázal vodu a pil víno. Plná ústa morálky, jak máme dodržovat pravidla, a sám se potom jak malý kluk holedbal, kolik si to fičel rychlým autem, když ho nechali řídit. Na nějaké předpisy si on, vyvolený elitář, ani nevzpomněl, stejně jako neuvažoval o nějaké úsporné a šetrné jízdě. Měl plnou pusu ekologie, ale vždy se proháněl silným, později i terénním mercedesem.
Z obdobného soudku populistických žvástů byla také jeho kritika „majáčků“, se kterými na náměstích sbíral body. Ovšem, jak se později ukázalo, nový režim včetně Havla si je přisvojil v rozsahu, za komunistů nebývalém. Pamatuji si také, jak mu ležel na srdci SANOPS, který protekčně léčil nejen komunistické pohlaváry, ale i tehdejší významné osoby. Nebylo však větší protekce, než když lékařskou péči potřeboval sám. I on se léčil Na Homolce, dokonce nepohrdl ani konzultacemi specialisty z USA. Nezávidím mu to, a dokonce jsem ochoten tu zvýšenou péči pro prezidenta akceptovat. Ale měl aspoň držet – slušně řečeno – ústa.
On sám, jeden z největších konzumentů pozemských statků i s vilou v Portugalsku, si dovolil přisvojit téma kritiky konzumního stylu života. Zase jenom laciné proklamace a skutek utek. Jak je odtržen od reality, prokázal, když v jakémsi pořadu – slyšel jsem ho na vlastní uši – pronášel moudra, že člověk, jenž momentálně na to nemá, si prostě lampu za patnáct tisíc nekoupí. Vlastně si ani nevzpomínám, že bych od něj slyšel kdy co jiného, než salónní pindy.
Vlastně slyšel, a to nebezpečné až zákeřné salónní pindy. Týkalo se to například úvahy, že by mohla českou prezidentkou být Madeleine Albrightová. Zabil několik much jednou ranou: cíleně upozadil Klause, sdělil národu, že se u nás kvalitní kandidát nevyskytuje, čímž znovu z Čechů nadělal čecháčky, servilně se vlichotil USA, a ještě to proti Klausovi tuploval tím, že by to měla být žena. Ani Biľak za komunistů by si nedovolil svým národům nabízet prezidenta ze Sovětského Svazu. Jen mimochodem, Albrightové chráněncem a politickým přítelem byl velitel UČK Hashim Thaći. Allbrightová měla víc rozumu než Havel, o funkci se neucházela, protože z velké politiky se do té provinciální nechodí. Ale opět Havel nezklamal a pomohl přetavit svou investici do Albrightové na Švejnara.
Takže trvám na tvrzení, že Havel se stal jen prázdnou pseudointelektuální celebritou.
Hřál se v přízni známých osobností, jako byl americký prezident Clinton, jemuž říkal familiérně můj přítel Bill, nebo třeba Dalajláma a mnoho dalších, někdy stejně obskurních person, jako byl on sám. Pro vlivné státníky mohl být i zábavný, hlavně že se neprotivil těm opravdu mocným, ale jeho vliv na světovou politiku by nikdo nebral vážně. To je jen takový mýtus. Brali si ho jako exotické neškodné zjevení kdesi z Východu, který jim salónním mudrováním dělal stafáž a clonu, když chtěli zamlžit opravdu něco špatného. Navíc si Havel svou imidž budoval i tím, že vždy na silnější stranu přidal nějakou svou devótní iniciativu (viz Jugoslávie, Afghánistán, Irák).
„Přátele“ si dělal i mezi světově známými umělci, jako opravdová celebrita, která usiluje o zviditelnění. Tak za svého přítele považoval třeba Franka Zappu, Micka Jaggera nebo Alaina Delona. Bez popularity prezidenta by o něho tyto celebrity ani nezakoply. Ale „přátelství“ s prezidentem se v těchto kruzích počítá, protože málokterý seriózní státník se zaplétá s frivolními umělci.
U těch rockerů jsem to ještě bral. Říkal jsem si, že stejně, jako nyní se třeba ruskému prezidentu Medvěděvovi líbí Deep Purple, i on vyznává podobný styl hudby. Nějak mi to nepasovalo se saxofonem přítele Billa, navíc Havel pro mě tedy vůbec není typ přímočarého rockera a tvrdého chlapa. Nakonec se ukázalo, že to je všechno jen havlovská faleš a póza.
Naposled jsem se totiž opravdu styděl za prezidenta, i když naštěstí již bývalého, když Havel asistoval při koncertu popové zpěvačky Madonny v Praze a zajistil si jako jeden z mála vyvolených přístup do zákulisí, což bylo ve všech novinách a stal se „hvězdou“ bulváru. Ó ten elitář! V doprovodu dcery své manželky Dagmar Niny údajně přinesl Madonně jako dárek své dvě poslední knihy přeložené do angličtiny. Určitě si počte. Pravověrný rocker by na takový koncert nešel, ani kdyby mu připlatili. A kdyby i ze zvědavosti zašel, nedovedu si představit jiného prezidenta, který by se nějaké celebritě cpal protekčně do zákulisí jako pubertální fanoušek.
Ukázal, že se z něj stal snob, který pro svou popularitu je ochoten vymetat společenské události bez ohledu na ztrátu důstojnosti úřadu, který zastával. Falešně se vždy oháněl pokorou, ale klidně se zúčastní megalomanské show vypočítané na efekt. Nechci být purista, ale on sám si měl uvědomit, jak takové akce právě odpovídají konzumnímu stylu života, proti němuž se verbálně vymezoval, a to včetně neblahých dopadů na životní prostředí. Klidně se vlísává do přízně performerky, která je známá svými lascivními výstupy a je ochotna po jevišti pobíhat ve spodním prádle. Nic proti tomu. Ale jak se to slučuje s pózou morální autority a důstojnosti opravdové osobnosti bývalého prezidenta?
Dovršil tak proces, v něm prezentoval veškerým svým konáním Česko jako východní banánovou republiku, kdesi mezi Slovinskem a Ukrajinou, kde nevědí, co je to demokratická politika, etika podnikání, svobodná kultura a morálka, kde vždy servilně podporují Velkého západního bratra, a kde zahraniční superstar znamená více než důstojnost hlavy státu.
Při jeho celkovém hodnocení mi ještě přišlo na mysl, jak nesportovní je to figura. Nemám teď na mysli fyzické dispozice, ale absolutní deficit fair-play. Na rozdíl třeba od Klause si jej nedovedu představit v urputném čestném sportovním zápolení. Představuji si ho, jak se plete pod nohy, okopává hráčům zezadu kotníky a mudruje rozhodčímu do řemesla. Nakonec vítězi nepogratuluje a do novin dá rozhovor, že spřátelený klub ze zámoří by jistě jeho soupeře porazil, protože Češi se musí té hře teprve naučit, o sportovní etice nemluvě.
Kdybych měl jedním slovem uzavřít tuto sérii článků, byla by to FALEŠ. Nevypsal jsem zdaleka všechno, ale nechci čtenáře unavovat. Snad jsem některým pomohl, aby si sami připomněli další kaménky do mozaiky, ze které můžeme složit portrét našeho údajně nejrespektovanějšího politika. Takže končím, ale jen do té chvíle, než mi zavdá nějakou novou příčinu. Snad nás bude zase více, kteří se na jeho případné další moralizování budou umět podívat kriticky a z perspektivy jeho vlastních činů.
Převzato z magazínu BezPolitickéKorektnosti.cz
Vzhledem k délce článku opatřila článek redakce Fragmentů mezititulky
30, listopad 2016