V listopadu 1989 jsme stáli na křižovatce dějin

Dva různé, od sebe zásadně  odlišné směry  - kapitalistický vývoj či sociálně spravedlivou společnost – reprezentovaly tehdy dvě osobnosti. Václav Havel, přes povídání o sociální republice, spravedlnosti bez privilegií sociálních skupin, byl představitelem i hybatelem kapitalistického zítřku republiky.  Jeho hezká slova se během krátké doby měnila v nehezkou a daným slibům odporující realitu všedního dne. Proněmecká orientace V. Havla nebyla až tak velkým překvapením. Jeho předkové, Havlové, uvedli do české společnosti Konrada Henleina, tehdy překypujícího slovy o loajalitě k republice. V. Havel, dobrý syn svého otce, vtáhl do tehdejšího dění problematiku sudetomanů. Veřejně plakal nad jejich osudem, nad jejich vyhnáním z republiky. Mise rodiny Havlů v Československu pokračovala. Germanofilství začalo lézt z mnohých koutů veřejného života

Protějškem V. Havla byl bezesporu Alexander Dubček, s nímž mnozí z nás spojovali cestu vedoucí k sociálně spravedlivé společnosti. Nadto byl „Saša“ pevným zastáncem česko-slovenské federace. Přestože Dubček po určitou dobu byl populárnější než V. Havel, nakonec v probíhajícím duelu podlehl. Na straně  Havla byly mocné zahraniční síly, především německé a americké, které jej podporovaly a dělaly vše pro to, aby jejich nadějný kandidát hrál v republice prim.  A to se podařilo. I Havel sehrál s Dubečkem nepěkné divadélko, aniž by tento bezprostřední a oblíbený politik zpočátku něco tušil A po nějakém čase bylo již pozdě.

Nebyli jsme to my sami, co rozhodovali o tom, jakým směrem se bude Československá republika vyvíjet. Za Havlem stály nejen velké zájmy, ale také i velké peníze. Ty Havla prosadily a držely celá léta u reálné moci a vlivu. Ještě před tragickou smrtí A. Dubčeka bylo rozhodnuto. Vstoupili jsme, aniž bychom měli reálnou možnost o tom rozhodnout, aniž by se nás někdo zeptal, na cestu kapitalistického vývoje. Tragédií bylo, že A. Dubček zemřel. Byl to totiž on, kdo silně držel federaci Čechů a Slováků pohromadě. Důsledkem jeho odchodu bylo i brzké rozbití společného státu. Nebyli to obyčejní Češi a Slováci, kteří o státoprávním rozvodu rozhodli, ale především ti, co stáli, a dosud stojí, za mocenskými kulisami a kteří fakticky rozhodují o nás a bez nás. Stačí jim k tomu pár tuctů „českých“ politiků a „česká“ média. Zatím!. Zítra to bude však již jiné, pokud se rozhodneme vyrvat svoji budoucnost z cizích a kolaborantských rukou, a řídit se českými národními a státními zájmy. Budoucnost patří nám! Půjdeme cestou k sociálně spravedlivé společnosti, k míru vnitřnímu i evropskému a světovému. Zbrojení i vojenské bloky,  probíhající a plánované války  jsou překážkou, aby všichni lidé ve spravedlnosti a míru mohli prožít  důstojně své životy.

Opět jsme tedy na křižovatce dějin. Bude nás táhnout do včerejška  nový Václav? Nebo do zítřka nás povede  nějaký Saša?  Myslím si, že velká většina z nás se již rozhodla. Jdeme do společnosti zítřka, bez Havlů, kolaborantů a zrádců.

J. Skalský