V čem tkví smysl osoby českého prezidenta?

12.1.2018 Ivo Šebestík    

Ivo Šebestík glosuje o smyslu osoby českého prezidenta z pohledu jeho společenského vnímání a také z pohledu české historie.

Je jistě pravda, že úřad českého prezidenta nedisponuje takovou rozhodovací pravomocí, jako je tomu u prezidentů USA, Francie, Ruska nebo Turecka. Nicméně, smysl prezidentského úřadu se v české národní tradici kryje s něčím nejméně stejně významným, jako je reálná moc řídit směřování státu.

Hovořit zde ale pouze o symbolické hodnotě úřadu hlavy státu je ale málo. Osoba prezidenta znamená v českém národním povědomí mnohem víc. Pražský hrad, honosné sídlo českých králů, zasazuje osobu prezidenta do kontextu národní historie a činí z ní zdaleka viditelný obraz úrovně země a národa.

Královská tradice Pražského hradu přenesená prostřednictvím T. G. Masaryka a Edvarda Beneše, ctihodných a respektovaných otců zakladatelů Československa, na veskrze civilní a nearistokratický úřad prezidenta zůstává přítomná bez ohledu na to, jakými pravomocemi jeho osobu obdaří Ústava. A přesně takto je prezident vnímán občany českého státu, stále trochu feudálně a pohádkově. Jako ten, jenž byl snad Bohem vyvolen, aby ukazoval národu cestu. Jako otec vlasti v každém jejím přítomném stavu. Jako člověk, který je nejvyšší instancí odvolání, nejvyšší autoritou. Poněkud zidealizovaný moudrý a spravedlivý státník, jenž vidí dál než ostatní, ovšem vždy osobnost s vlastní hlavou a vlastním názorem, důstojný reprezentant národa, filosof na trůně a nikoliv maňásek připravený k natažení na kdejakou cizí ruku a roztomile šišlající dětinské nesmysly! A už vůbec ne hazardní hráč či šarlatán jako magistr Kelly (Kelley), jedněmi dveřmi s úlevou vyhnaný a druhými se navrátivší, ovšem bez uší zanechaných v ostudě a v zemi svého původu.

Královská aura Pražského hradu zřetelně zdobí hlavu osoby, která za zvuků úvodních fanfár předehry Smetanovy Libuše, klenotu evropské hudby, vstupuje do Vladislavského sálu Pražského hradu. Vznešenost, která obklopuje úřad prezidenta v českých zemích, je patrná všude a na každém kroku. K ozáření jeho autority vybral národ ty nejcennější umělecké poklady, které má. Veškerá evropská hudba, ani italská ani německá, nezná vznešenější a emotivnější tóny, než které vepsal Smetana do předehry, jež provází nejvýznamnější státnické akty prezidentovy a samotnou jeho „korunovaci“.

Už jen tato pouhá převzácná kulturní a národní symbolika by měla občanům českých zemí bohatě stačit k tomu, aby vskutku pečlivě zvážili, komu dovolí, aby se ujal úřadu obdařenému takovou ctí. Jen málo lidí – a o politickém prostředí to platí dvojnásob – chová v sobě tolik sebekritičnosti, aby se jim v případě, že se národ fatálně zmýlí a zvolí špatně, už při prvních tónech Libuše podlomily nohy a oni se zřítili na vznešený vladislavský koberec přesně z té nepatrné státnické výše, jakou jejich osobnosti disponují.

Kde by snad lid stižený ztrátou paměti i orientace či obluzený potulnými kavárenskými zvěstovateli jediné „elitní“ pravdy rozhodl špatně, měla by asi existovat vyšší instance vznešené a úctyhodné národní kultury, která by věci obrácené vzhůru nohama vrátila opět na jejich původní místo.

http://casopisargument.cz/2018/01/12/v-cem-tkvi-smysl-osoby-ceskeho-prezidenta/

Ilustrační obrázek: Autor – By El Nino, CC BY-SA 3.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=56756478

Přišlo e-poštou