Prof.Dr.Rajko Doleček,DrSc. Ostrava, 20.07.08.
.ÚVOD DO PROBLEMATIKY KOSOVA A METOHIJE
Důležité pro pochopení událostí na Kosovu a Metohiji v posledních dvou desetiletích byly události v této neklidné a nešťastné oblasti během XIX.století. Neštěstím pro obyvatele této oblast byly nejen různé místní události a jejich „místní“ příčiny, ale v nemalé míře i nebývalé vměšování různých mocností, ze svých sobeckých zájmů, do tamního dění. Bylo jim jedno, jak kvůli tomu budou trpět lidé, kteří tam žijí. Turecká (otomanská, osmanská) říše nesmlouvavě využívala své souvěrce, islamizované Albánce jako svou pěst proti tamním slovanským pravoslavným křesťanům, při jejich pronásledování. Kromě jasných zájmů tureckého impéria, které tuto oblast přes půl tisíciletí okupovalo a devastovalo, tvrdě se do tamních událostí vměšovaly Rakousko-Uhersko, Itálie, Anglie, částečně i Francie, Německo. Rusko, zjednodušeně řečeno, trvale působilo proti Turecku, jehož zachování, proti snahám po osvobození slovanského obyvatelstva, podporovaly Anglie, Francie i Rakousko-Uhersko. Itálie se vehementně snažila získat významnou pozici na Balkáně. Německá snaha „Drang nach Osten“ šla tvrdě přes Balkán. Koncem XX. a začátkem XXI.století se nesmlouvavě a tvrdě vnutily do tohoto kraje i USA (za prezidentů Clinton i Bushe ml.), kterým jako by bylo jedno, kolik lidských životů, utrpení, ničení a zvýšené nenávisti to bude stát. Bylo při tom použito nepřeběrné množství dezinformací až vyložených lží a příliš často zneužito slovo demokracie. Téměř nikdo cizí nebojoval upřímně za zlepšení mezi etnických, mezilidských vztahů, aby se místo staletími vypěstované nenávisti a násilí vytvořila atmosféra uklidnění, vzájemného porozumění. A při tom v dějinách této oblasti byly i skutečně přátelské vztahy mezi hlavními protagonisty dnešního nesmiřitelného konfliktu, mezi Albánci a Srby. Škoda, že nebylo využito heslo BALKÁN BALKÁNSKÝM NÁRODŮM srbského politika z poloviny XIX.století Iliji Garašanina (1812-1874), a jeho NAČERTANIJE (nástin), které koncipoval ve spolupráci s moravským právníkem Františkem Zachem (1807-1892), který se zasloužil svou celoživotní prací pro Srbsko o nesmazatelné přátelství Srbů a Čechů.
„Necenzurované obrazy z Kosova a Metohije“jsou pokračováním „Necenzurovaných obrazů z dějin jihoslovanských bratrů“ z roku 2007. Hlavním motivem pro napsání obou knih byly dezinformace až někdy vyložené lži, které byly použity oficiálním Západem a částí jeho medií při líčení událostí během let 1990-2008 , kdy před očima celého světa byl zničen multietnický a prosperující stát Jugoslávie a z něho vytvořena řada poslušných vazalských států, téměř „banánových republik“, kdy byla velmi zvýšena mezi etnická nenávist v zemi během občansko-etnicko-náboženské války, podněcované ze zahraničí Současně byla pošlapána základní pravidla slušnosti i řada rezolucí o mezinárodních vztazích (např.závěry z Helsinek /1975/ o nevměšování do vnitřních záležitostí států) a byl vytvořen místo spravedlivého soudu pro válečné zločiny výsměch mezinárodní justice, politicky zaměřený Trestní tribunál v Haagu, ICTY, který někteří na Západě nazvali „klokaní soud“.
Politici i media papouškují dnes v této souvislosti neprokázané smyšlenky, aby se „jako tisíckrát opakovaná lež staly pravdou“. Když se zapne rozhlas nebo televize, když se čtou noviny, všude se objevují dezinformace, že Srbové ve Srebrenici povraždili na 8 000 Muslimů, mužů, žen i dětí, a při tom to není pravda, jako nedávno při falešných údajích o počtech mrtvých Albánců na Kosovu a Metohiji. Nejen chybí do počtu mrtvá těla, ale chybí i údaje, kde byla nalezena, jak kdo zahynul, chybí nestranná kontrola nálezů. Forenzním odborníkům Srbska nebyl umožněn přístup při vyšetřování.Dezinformace jsou slyšet všude a nedostatečně informovaní lidé (takových je většina) jím začínají už i věřit. O obětech Srbů (z okolí Srebrenici byl uveřejněn seznam 3 262 mrtvých) však se vůbec nemluví,jako by o masakry Srbů, prováděných Chorvaty, Muslimy, kosovskými Albánci, nikdo neměl zájem, jako by neexistovaly. Také jako by nikdo neměl zájem o skutečnost, že krvavé události začali ti, kteří rozbili Jugoslávii, a že to vůbec nebyli Srbové.
Na Západě v uvedených létech dezinformovali kromě medií i prezidenti, premiéři, ministři, generálové, vedení NATO a četní političtí činitelé, za bezostyšného vměšování do vnitřních záležitostí ještě celé, a pak již zmenšené FRJ Jugoslávie (Srbsko+Černá Hora). Vše začalo oficiální Kohlovo Německo, za podpory Vatikánu, Rakouska, Itálie a Maďarska, jejich medií. Následovaly je, bohužel, i prodejné Evropské společenství (pozdější Unie), Britanie, kdysi srbský „bratr ve zbrani“ Francie, a tvrdá pěst kdysi přítele Srbů, USA, obzvlášť za vlády prezidenta Clintona a jeho ministryně zahraničí M.Albrightové. Poměrně značná část našich medií také dezinformovala.
Vláda České republiky po roce 2006 v tom Západ poslušně následovala, když proti vůli většiny obyvatel i řady členů vládních stran, uznala quasi-stát Kosovo (21.května 2008), pod taktovkou ministra zahraničí Karla Schwarzenberga,v kterém jako by ožil dávno už mrtvý upír rakousko-uherské zahraniční proti srbské politiky konfrontace. Česká republika nejen že pošpinila autoritu OSN protiprávním zavržením rezoluce Rady bezpečnosti 1244 z června 1999 o tom, že Kosovo a Metohije jsou součástí FRJ Jugoslávie, Srbska, ale i současně pošlapala tradiční bratrské vztahy se srbským národem. A Česká republika jako jedna z prvních otevřela 16.července své velvyslanectví v Kosovu, v čele se chargé d´affaires Janinou Hřebíčkovou, dřívější vedoucí OSN televize v Prištině, která o bývalém veliteli UÇK, generálovi Agimu Çeku (sběhu z jugoslávské armády) pěla chválu jako o umírněném člověku a diplomatovi (ČT 1, 22.srpna 2000 v 19,15). Ale Çeku se účastnil, kromě jiných zločinů, ve velitelské funkci masakru bezbranných Srbů 9.září 1993 v tzv.Medacké kapse, blízko Gospiće (The Sunday Times, 10.října 1999). Zatím prezident Václav Klaus moudře vyčkává se jmenováním velvyslance do Prištiny. Možno říci, že se Ministr Schwarzenberg z tohoto hlediska stal hanbou české diplomacie.
Mnoho zkušených politiků i novinářů varovalo, že neoprávněné uznání samostatnosti quasi-státu Kosovo může mít za následek dominový efekt na mnoha místech světa, kde se různé menšiny budou domáhat samostatnosti, oprávněně i neoprávněně (Albánci v Řecku a Makedonii, Baskové, Kurdové, Korsičané, Katalánci, různé národy z Kavkazu, v Indii,v Číně atd.).Současně se začátkem Olympiády v Pekingu začal útok Gruzie na neposlušnou provincii Jižní Osetii, která se chce osamostatnit, případně připojit k Severní Osetii v Rusku. Gruzínci těžce bombardovali a prý doslova zničili osetské hlavní město Cchinvali, kde je prý přes 1 000 mrtvých. Ruské tanky vjely na pomoc Jižní Osetii (90% jejich obyvatel má Ruské pasy).K bojům se chce připojit i Abcházie, která také chce nezávislost na Gruzii. V souvislosti s tím prohlásil prezident G.Bush ml..na Olympiádě v Pekingu, že „uzemní celistvost Gruzie musí být zachována“. Kéž by se toho drželi prezidenti USA Clinton a Bush. v souvislosti s Jugoslávii a pozdějším nezákonným uznáním samostatnosti Kosova. Potvrzuje to, jak bylo nesmyslné považovat Kosovo a jeho vyhlášení nezávislosti jen za pouhý případ SUI GENERIS, jak papouškoval i náš ministr zahraničí Schwarzenberg.
Do osmdesátých let XX.století byli Srbové pokládáni za čestný, statečný a spolehlivý národ. Během dvou velikých válek (1914-18 a 1941-45) byli věrnými spojenci „svobodného světa“ (Britanie , Francie, USA), za cenu obrovských lidských i ekonomických ztrát. V době Mnichova (1938) se desetitisíce Srbů hlásily, že budou bránit jako dobrovolníci své české bratry, v roce 1968 vystoupila Titova Jugoslávie proti okupaci ČSSR. Největší manifestace pro Československo proběhly v srbském Bělehradě. Jak je tedy možné, že se Srbové najednou stali mezinárodními párii a údajně všeho špatného schopní odpadlíci Západu, takže vystupují dokonce i jako „negativní, zlé osobnosti“ v některých filmech na Západě? Zatím co ti, kteří do konce bojovali na straně nacistů a fašistů (Albánci, Chorvati z Nezávislého státu Chorvatska, část bosensko-hercegovských muslimů) se stali přáteli a chráněnci Západu.
Ilegálně vzniklý Tribunál pro válečné zločiny v Haagu (ICTY) jako by byl stvořen ukázat, jak jsou Srbové špatní, zločinečtí. Jeho hlavní žalobci (R.Goldstone, L.Arbourová, C.del Ponteová) tribunál prakticky přeměnili na „klokaní soud“, který soudí jednostranně, nespravedlivě.Jak jinak vysvětlit, například, „zbavení viny“ zabíječe Ramushe Haradinaje (jaro 2008), přes jeho dobře známé četné zločiny proti Srbům, Romům a loajálním Albáncům. Snad jen proto, že prý spolupracoval s americkou rozvědkou.. Podobně známý zabiják Nasir Orić,velitel 28.divize z„demilitarizované“Srebrenici,o jehož i osobně provedených zločinech psala i západní media, byl odsouzen jen na dva roky. A podle od ICTY uznávané velitelské odpovědnosti stojí za vyloupením a zničením přes sto srbských vesnic východní Bosny, za vraždou hodně přes 1 000 jejich obyvatel. V létě 2008 se začalo o tuto soudní „frašku„ s Orićem zajímat i Ruské ministerstvo zahraničí, nehledě na dřívější zděšení, které tento rozsudek vyvolal v Bělehradě a v bosensko-srbské Banja Luce. Kdo pak má ICTY věřit ?
Není Javier Solana, dnes VIP v EU, podle velitelské odpovědnost i válečným zločincem par excellence, vždyť jako generální tajemním (velitel) NATO „zmačkl knoflík“ a začal 78 dnů neoprávněného zabíjení a ničení v Jugoslávii bez mandátu OSN, v době kdy si náš tehdejší prezident Havel vymyslel trapný nesmysl o „humanitárním bombardování“.?
Do Haagu se zatím nedostali tvůrci největší etnické čistky v poválečné Evropě v srpnu 1995, kdy bylo 200-250 000 Srbů z Republiky Srbská Krajina oloupeno a vyhnáno ze své země, stovky jich povražděny během chorvatsko-muslimské operace „Bouře“, vyzbrojené Německem, plánované penzionovanými americkými generály.Charles Krauthammer napsal smutně vtipný esej o špinavosti politiky US prezidenta Clintona proti Srbům v Krajině: Clintonova doktrína“ (The Clinton Doctrine) v týdeníku TIME (12.dubna 1999):
-„Krajina je jako soudní obsílka pro Kosovo ve velkém. A přesto, v té době USA nezastavily, dokonce ani neprotestovaly proti chorvatské akci. Clintonova vláda ji v tichosti podporovala. Chorvatsku radila stínová skupina amerických penzionovaných důstojníků, která byla vyslaná do Chorvatska, aby mu pomohla v boji proti Srbům…Bez pranýřování… Bez sankcí…Bez bombardování…Bez rozhořčených projevů o etnické čistce a vraždění nevinných. Ve skutečnosti, při ospravedlňování nynějšího (v roce 1999) bombardování Srbska, Clinton se nepřímo odvolal na tuto chorvatskou akci, když vychvaloval statečný lid Bosny a Chorvatska, který se postavil na odpor Srbům a pomohl ukončit válku… Nicméně, před jeho zraky, půl miliónu nevinných bylo zmasakrováno v Rwandě v jediné skutečné genocidě o d doby holocaustu a on (Clinton) nepohnul prstem aby to zastavil…“
Nikdo se pak nesmí divit, že britský spisovatel Harold Pinter , budoucí nositel Nobelovy ceny za literaturu (2005), napíše článek v souvislosti se zločineckou NATO agresí proti Srbům za vlády Clintona v 1999 –„Harold Pinter o banditech a vrazích“ (Standard, 20.května 1999) a že Brit John Laughland ve svém článku napíše o Tribunálu v Haagu –„Je to Tribunál darebáků, s předem domluvenými postupy…“ (The Times, 17.června 1999).
Nikdo nebyl zcela bez viny v občansko-etnicko-náboženské válce v někdejší Jugoslávii, ale propagandistická mašinérie Západu neváhala utvořit neskutečnou, zcela zkreslenou a jednostrannou kauzu kolem Srebrenici (1995), kde se udávají jen údajně popravení Muslimové, kde jako by nikdo nezahynul v tři roky trvajících skutečných bojích, kde srbské obyvatelstvo jako by neutrpělo žádné ztráty. Nikdo nemluví o údajně „mrtvých“ Muslimech (tzv.Bosňanech), kterých se do volebních seznamů během voleb 1996 dostalo kolem 3 000. Řadu významných mezinárodních osobností (VIP) lze zařadit mezi válečné zločince, kteří se „zasloužili“ o krvavé události a pomohli je vyvolat v někdejší Jugoslávii (Albrightová, Blair, generál Clark, Clinton, Genscher, Solana, atd.), kteří udělali ze Srbů zlé kriminálníky. Zcela jednostranně je posuzovaná „bitva o Vukovar“ v Chorvatsku. Západ neuvěřitelně fandil a šířil dezinformace až lži o událostech na Kosovu a Metohiji, podporoval teroristickou organizaci UÇK, schválil členy mezinárodního kriminálu za vůdce quasi-státu Kosovo, bezostyšně porušil rezoluci RB OSN 1244, pošlapal závěry z Helsinek (1975).
Autor zažil události Druhé světové války (pro Jugoslávii v létech 1941-45) doslova z první ruky v Bělehradě, v Srbsku. Viděl povražděné Srby, které přinášela řeka Sáva z NDH, ustašovského Nezávislého státu Chorvatsko, pod bělehradskou pevnost Kalemegdan. Dunaj zase přinášel Srby povražděné Maďary v jimi okupované části Vojvodiny, zvané Bačka. Hrozné zprávy z Kraljeva a Kragujevce v Srbsku přinesl na podzim 1941 Felix Benzler, německý zmocněnec pro okupované Srbsko: -„Minulého týdne byl popraven veliký počet Srbů, ne pouze v Kraljevu, ale i v Kragujevci, jako odplata za vraždu příslušníků Wehrmachtu, a to v poměru 100 Srbů za jednoho Němce…“ V Kraljevu bylo 20.října zastřeleno 1 700, v Kragujevci (21.října) 2 300 mužů. V Kragujevci byli popraveni všichni žáci chlapeckého gymnázia od 15 let výše, spolu s profesory a ředitelem. Místní zdroje udávaly jako počty popravených rukojmí 6 000 a 7 000. Na bělehradském hlavním náměstí Terazije, na jaře 1941 viselo mnoho dnů na kandelábrech několik popravených mužů.
Za války prchaly do okupovaného, zbídačeného Srbska statisíce Srbů vyhnaných z ustašovského Chorvatska (v té době mu patřila i Bosna a Hercegovina), z Maďary okupované Bačky, z Kosova a Metohije. Němečtí okupanti do Srbska vyhnali v rámci etnické čistky i několik desítek tisíc Slovinců. O všechny se vzorně starala srbská „Komise pro uprchlíky“.Autor, v té době mu bylo 16 let, měl možnost s mnoha uprchlíky opakovaně mluvit , byli mezi nimi i příbuzní z matčiny strany z Bosny, obchodní partneři jeho otce z Kosova a Metohije, z Bačky. I pro ně jsou sepsány události, aby se na ně nezapomnělo. A jak se všeobecně říká, odpustit lze mnoho věcí, ale neměly by se nikdy zapomenout. Je vrcholně trapné, že se letadla většiny států Evropské unie (EU) účastnila zločinecké NATO agrese proti FRJ Jugoslávii, kde spolu s americkým letectvem ničila a zabíjela po dobu 78 dnů, včetně Velikonoc, na základě vymyšlených důvodů. I německá letadla ničila a zabíjela tam, kde to dělala před 60 lety. A prodejná Evropská unie chce dělat nějakou morální autoritu na Balkáně, kde její a USA letci „pracovali“ jako popravčí.
Autor knihy měl veliké pomocníky, kteří mu umožnili knihu napsat a doplnit ji množstvím citátů z časopisů a knih, vycházejících v Anglii, Francii, Jugoslávii, Německu, Republice Srbské, Srbsku, USA.Oni mu je posílali a jeho paní mu je pomáhala třídit, uchovat, uskladnit. Jeho zahraničních přátel, „dopisovatelů“ bylo hodně a ukazují na skutečnost, že na světě je mnoho slušných a poctivých lidí, kteří se nedají koupit a říkají pravdu, i když není v souladu s jejich vládou, které se nebojí dát titul, často po zásluze, „darebáci“,„bandité“, „vrazi“. A slušné a poctivé lidi jistě potěší, kolik významných novinářů, politiků, bývalých státníků, tvrdě odsuzovalo postupy různých VIP a části medií Západu při protizákonném, kriminálním postupu při rozbíjení Jugoslávie, v proti srbské propagandě dezinformací, výmyslů. Velikou pravdu vyslovil kanadský genarál Lewis MacKenzie, bývalý velitel UNPROFOR v Bosně a Hercegovině, když prohlásit, že Západ bombardoval v někdejší Jugoslávii tu nepravou stranu. Podplukovník americké vojenské zpravodajské služby J.E.Sray napsal pozoruhodné, rozsáhlé hlášení těsně po vzniku kauzy Srebrenica. Název hlášení je příznačný: -„Prodávání bosenské smyšlenky (mýtu) Americe: Kupče, dej si pozor“ (Selling the Bosnian Myth to America: Bayer Beware). Foreign Military Studies, Fort Leavenworth, Kansas, October 1995. Stojí za přečtení, J.Sray se nebál říct pravdu.
Některé důležité poznatky, významné citace, budou v textu pro jejich důležitost případně i opakovány (např. úvahy TG Masaryka o Kosovu). Do dávných příběhů z dějin budou na některých místech i události z dějin nedávných, události dnešní, jako doklad toho, že „dějiny někdy kráčí nemilosrdně po stejných cestách“.