Ustavení Národního výboru československého v Praze

1. květen byl impuls a počátek dalšího vývoje. V slovenských politických kruzích se začala rozvíjet diskuse o budoucnosti slovenského národa. Mladší generace byla pročeskoslovenská. Opírala se o starý program hlasistů z roku 1903, o program politické a kulturní jednoty československé. Byl to týž program, který vzala za svůj Masarykova zahraniční akce, bojující za vytvoření společného československého státu.

Ale nechyběly ani pochybnosti o správnosti takového řešení. Členové starší generace se obávali o svéráz slovenského národa. Obávali se i vlivu, jaký bude mít na hospodářské poměry připojení zemědělského Slovenska k průmyslovým zemím českým. Ale obavy byly překonány. Andrej Hlinka vyjádřil novou situaci na poradě slovenské národní strany v Turčanském Sv. Mikuláši 24. května 1918 slovy: „Tisícročné manželstvo s Maďarmi sa nevydarilo. Musíme sa rozísť.“ Byla přijata rezoluce: „Slovenská národná strana stojí na stanovisku bezpodmienečného a bezvýhradného sebaurčovacieho práva slovenského národa a na tomto základe vindikúje pre slovenský národ účasť na utvorení samostatného štátu, zostávajúceho zo Slovenska, Čiech, Moravy a Sliezska. Matúš Dula sa poveruje, aby v tomto konečnom rozhodnutí uvedomil českého dejateľa v Prahe.“

Současně se na pražských divadelních květnových slavnostech zúčastnil jménem Slovenska Vávro Šrobár. Perzekuce a vězení, které ho pak stihlo, bylo ukázkou tvrdého politického tlaku maďarské vlády.

To znamená, že v průběhu května roku 1918 se upevnil i na Slovensku politický proud orientovaný na vytvoření samostatného československého státu.

S postupujícím létem roku 1918 se politická aktivita v českých zemích i na Slovensku dále rozvíjela.

V červenci došlo v Praze pod tlakem Benešových instrukcí z Paříže a pod tlakem promasarykovské skupiny uvnitř země k vytvoření nového reprezentačního orgánu české politiky, který měl ve svém programu vybudování samostatného státu. Na místo Českého svazu, zkompromitovaného loajalitou k monarchii, byl v Národním výboru československém dán výraz nové politice, zaměřené k přípravě samostatného státu. V jeho čele stanuli Karel Kramář jako předseda, Antonín Švehla a J. V. Klofáč jako místopředsedové a F. Soukup jako jednatel. Národní výbor byl ustaven těsně před rozhodující krizí světové války, která otevřeně nastala v září a říjnu roku 1918.

Rakousko-uherská fronta byla v naprostém rozkladu. Vojáci opouštěli zákopy a armáda přestala být schopná boje. Německá vojska byla poražena dohodovou ofenzivou a ustupovala na celé západní frontě. Uvnitř Německa i Rakousko-Uherska zrála revoluce, rozkládající vše. Po ruském vzoru byly tvořeny sověty dělníků a vojáků, usilující o převzetí vlády.

Generálové Hindenburg a Ludendorff žádali okamžité bezodkladné uzavření míru jako jedinou záchranu před postupující revolucí. 4. října 1918 požádaly obě ústřední velmoci o zastavení bojů.

Rakousko-Uhersko současně podniklo v těchto kritických dnech poslední pokus o svou záchranu. V polovině září se rakousko-uherská vláda obrátila na Wilsona s žádostí o svolání mírové konference na základě Wilsonových 14. bodů z února 1918, tj. na základě jimi potvrzené existence rakousko-uherského státního celku. Wilson odmítl. 17. října se rakouský císař Karel obrátil slavnostním manifestem ke všem národům monarchie, v němž sliboval federalizaci říše. Marně. Výsledkem bylo odmítnutí na jedné straně, a na druhé straně odtržení Uher, vyhlašujících svou samostatnost.

27. října souhlasila rakouská vláda Andrássyho nótou s Wilsonovými podmínkami míru. 3. listopadu došlo k podpisu příměří. 11. listopadu 1918 bylo v Compiěgneském lese podepsáno příměří mezi Dohodou a Německem. Válka skončila.

V rámci těchto posledních válečných dní se odvíjela i poslední fáze zápasu za československou samostatnost. Byla současně již bezprostředně spojena s bojem o vnitřní strukturu nového státu a o jeho mezinárodní postavení. Tento závěrečný zápas byl veden ze čtyř hlavních politických center - z Prahy, ze Slovenska, z Paříže a z Washingtonu.

Události oněch podzimních dnů roku 1918 se překotně řítily a každý den, ba každou hodinu se vytvářela nová situace urychlující konečné řešení. I když konec války v těchto dnech již fakticky nastával, nikdo z těch, kteří tuto dobu prožívali, s ním ještě nepočítal. Stále ještě trvala perspektiva rozhodujícího vojenského střetnutí na jaře 1919 a definitivního skončení celého konfliktu na podzim 1919.

Na podzim roku 1918 se vyhrocovaly do samostatné linie poměry v Zalitavsku. Uherská vláda hledala cesty, aby uvolnila své spojení s Rakouskem, aby nebyla stržena do blížící se katastrofy. Ale i zde události postupovaly rychleji a jiným směrem, než si budapešťská vláda přála. V polovině října se vytvořila Slovenská národní rada. Poslanec Juriga oznámil její ustavení oficiálně na budapešťském sněmu 19. října 1918. Ve svém projevu proklamoval pro Slováky právo na sebeurčení a popřel právo maďarského sněmu usnášet se jménem Slováků. Slovenská politika se spojila s politikou rumunskou a chorvatskou v opoziční linii proti budapešťské vládě.

Od konce srpna přicházely Československé národní radě do Paříže alarmující zprávy z Prahy o chystané nové mírové ofenzívě ústředních mocností. Zprávy o tom, že ve Vídni se konají tajné noční důvěrné porady o možnostech zachování monarchie cestou separátního míru a cestou vnitřního přebudování Rakousko-Uherska na federalizačním podkladě. Tyto plány na ústavní reformy státu byly také předloženy rakouskou vládou zástupcům české šlechty, aby s nimi vyslovila souhlas. Z vládních rakouských kruhů stoupal zájem na dohodě s českými politickými představiteli. Vzestup revolučního hnutí a jeho radikalizace byl současně dalším, stále výraznějším aspektem rakouského úsilí o vnitřní dohodu.

Zahraniční akce v Paříži se děsila možnosti dohody českých politiků s rakouskou vládou. Svědčily o tom všechny zprávy a instrukce, zasílané Benešem z Paříže do Prahy. Jejich hlavním a stále se opakujícím motem byly prosby - nejednat s rakouskými vládními kruhy. Neboť jakékoliv jednání by znemožňovalo zahraniční akci a vedlo by nutně k její likvidaci. „Naše orientace by tím byla krajně otřesena, v našem vojsku by nastala krize a my bychom byli donuceni buď k demisi, nebo k likvidování našeho postavení.“ To byl tón, opakující se ve všech Benešových zářijových a říjnových pařížských depeších.

Již sama tato skutečnost svědčila o reálné existenci nebezpečí nějaké dohody mezi českými politickými činiteli a rakouskou vládou. V oněch rozhodujících dnech došlo také ke kolizi uvnitř Národního výboru. Představitelé Kramářovy politické skupiny zahájili totiž od září samostatné porady o svém konkrétním postupu. Tato skupina neposuzovala vývoj situace tak jednoznačně optimisticky, jak vyznívaly Benešovy zprávy z Paříže, a proto si neuzavírala do posledního okamžiku zadní vrátka k možnosti jednání s rakouskou vládou. Současně se snažila realizovat samostatnou akci, která by jejím členům umožnila zaujmout po skončení války vedoucí politické postavení.

Tyto tendence byly vystupňovány okamžikem, kdy došlo k oficiálnímu mezinárodnímu uznání Národního výboru v Paříži za prozatímní československou vládu. Beneš se z Paříže snažil rozptýlit obavy a znova a znova zdůrazňoval, že celá akce je míněna tak, že jde o část vlády, která bude okamžitě po ustavení vlády v Praze doplněna jejími pražskými členy.

Celá zahraniční akce nesporně nesmírně posilovala pozice Národního výboru v Praze, ale současně i omezovala - a to velmi výrazně - jeho politickou suverenitu. Jistě zde vystupovaly do popředí i politické a osobní předválečné spory mezi Masarykem a Kramářem, nemluvě o Benešovi, který byl pro domácí politiky málo známý.

Další rozpory se projevily otevřenou kolizí v Národním výboru, která vedla 6. září 1918 k ustavení nového orgánu - Socialistické rady. V ní se spojili sociální demokraté, národní socialisté a anarchisté a začali, nedůvěřujíce tajným jednáním předsednictva Národního výboru, připravovat samostatný plán akcí. Členem Socialistické rady se stal i Bohumír Šmeral, který současně vtiskoval akcím Socialistické rady nový charakter, s nímž její tvůrci nepočítali. Charakter revolučního boje proletariátu, který v této fázi začal i v českých zemích nabývat rychle na síle.

Působením Socialistické rady došlo 14. října 1918 k pokusu zasáhnout do váhavého a opatrného postupu Národního výboru a přejít k radikální akci. Socialistická rada vycházela ze stanoviska, že „jest již rozhodnuto o státní samostatnosti našeho národa“ a že v zahraničí Československá republika již existuje. Pokusila se proto provést vnitřní zvrat a proklamovat její existenci i doma. Na 14. října 1918 zorganizovala protestní stávku proti odvozu potravin „z území naší československé republiky“ a při té příležitosti se pokusila provést převrat. V instrukcích Socialistické rady se pravilo: „Nechť jménem svrchovanosti pracujícího socialistického lidu, jenž má v národě většinu, vyhlásí řečníci státní naši nezávislost, a to přímo jakožto nezávislost samostatné české republiky. Při tom velmi budiž zdůrazněno naprosté provedení zásad demokracie v našem státě a řešení důležitých problémů socialistických.“

Na základě výzvy Socialistické rady došlo také skutečně v řadě míst k proklamaci republiky, a to jako republiky socialistické. Stalo se tak v Písku, v Plzni, Třebíči, Staré Boleslavi, ve Strakonicích a Moravské Ostravě. Shromáždění začalo odstraňovat znaky rakouské státní svrchovanosti.

Celá akce nebyla však dostatečně organizačně připravena. Když se Národní výbor dověděl o záměru Socialistické rady proklamovat republiku, bylo mu zřejmé, že jde o pokus namířený proti jeho politické koncepci. Proto učinil okamžitě opatření, jimiž znemožnil provolání republiky především v politickém centru - v Praze. Rovněž rakouské úřady vystoupily proti demonstrujícím, a tak celý pokus o proklamaci socialistické republiky skončil neúspěchem.

Bezprostředním důsledkem neúspěšné akce bylo vyloučení Bohumíra Šmerala, který měl hlavní podíl právě na vytyčení požadavku socialistické republiky, ze Socialistické rady. Současně se tento orgán socialistických stran byl nucen po svém neúspěchu podřídit Národnímu výboru, který tím prosadil svou vedoucí úlohu v české vnitřní politice v rozhodujících chvílích.

Pasáž z knihy - Věra Olivová: Dějiny první republiky, str. 57-61

Vydala Společnost Edvarda Beneše, Praha, Karolinum 2000, ISBN -978-80-86107-47-9

Přišlo e-mailem