Úspěch Masarykovy politické práce v Americe

Všestranně příznivé situace využil Edvard Beneš k politicky mimořádně důležitým diplomatickým jednáním, jejichž cílem bylo uznání Národní rady za prozatímní vládu rodícího se československého státu. 28. června 1918 získal takové uznání od vlády francouzské a 9. srpna od vlády britské. Poté následovalo 2. září uznání od vlády Spojených států amerických, které bylo výsledkem Masarykových jednání v Americe. Postoj Spojených států ovlivnil v září a v říjnu i kladné stanovisko Japonska a Itálie.

Masarykova jednání v Americe probíhala několik měsíců. Po svém příjezdu do Spojených států předal Masaryk 9. května 1918 americké vládě jednak oficiálně své tokijské memorandum, jednak memorandum zevrubně objasňující smysl a cíl československé politické akce. Informoval v něm o situaci v Rakousko-Uhersku, analyzoval středoevropský problém jako jeden z nejdůležitějších problémů světové války vůbec a žádal jeho demokratické řešení ve smyslu práva národů na sebeurčení.

Americké vládní kruhy však setrvávaly v podstatě na odmítavém stanovisku vůči rozbití Rakousko-Uherska. Po dubnové a květnové politické krizi a po kompromitaci rakouské vlády došlo sice k určitému oslabení tohoto stanoviska, které ale našlo výraz v podstatě pouze v citovaném kladném stanovisku Spojených států ke kongresu utlačených národů v Římě. Masaryk také sám ve svých pamětech zdůrazňuje a dokumentuje silné austrofilské tendence amerických vládních kruhů včetně prezidenta Wilsona.

Veškerá Masarykova činnost byla zaměřena k prolomení tohoto austrofilství. Všechny jeho interview, přednášky a projevy jsou neseny jedinou myšlenkou. Přesvědčit, že „první věcí, kterou by Spojenci měli pochopit, je předpoklad, že prvním krokem k vítězství je rozbití Rakousko-Uherska. Jakmile to bude jednou odstraněno, osud Německa je zpečetěn. Pokud však Rakousko-Uhersko existuje, je Německo nepřemožitelné.“

V té souvislosti také Masaryk začal v Americe usilovně organizovat české a slovenské, chorvatské a slovinské vystěhovalecké kolonie. Snažil se, aby politicky vystoupily proti Rakousko-Uhersku a pro vytvoření samostatného československého a jihoslovanského státu. Z této jeho činnosti vzešla i Pittsburská dohoda z 30. května 1918. Dohoda mezi zástupci Slovenské ligy a Českým národním sdružením, která žádá spojení obou národů v samostatném československém státě. Masaryk jako předseda Československé národní rady v Paříži spolupodepsal dohodu, aby zdůraznil před americkou veřejností její politickou závaznost.

Ale celá tato Masarykova činnost, i když nesporně nalezla určitou odezvu, byla mimo okruh hlavních zájmů a snah americké politiky. Tím více se však stupňoval zájem amerických vládních kruhů na Rusku. V Rusku, především v jeho asijské části, viděla Amerika pro sebe novou hospodářskou a tím i politickou příležitost. A právě v této souvislosti - můžeme dokonce říci, že jedině v této souvislosti - došlo k zvýšení amerického zájmu o československé záležitosti. Prostředníkem zde byly československé legie, které se v druhé polovině května a počátkem června začaly stávat rozhodující politickou a vojenskou mocí na Sibiři.

Pod dojmem této situace došlo 10. června 1918 k prvnímu osobnímu setkání Masaryka s Wilsonem. Jak odlišný byl pro oba zúčastněné cíl rozmluvy, je patrné z toho, že Masaryk se snažil ve svém úvodním slovu orientovat Wilsonovu pozornost na situaci a boj národů v Rakousko-Uhersku. Wilson zdůraznil svůj „vřelý zájem“, ale podtrhl, že chce hovořit „o vážné věci“ - o Rusku.

Hlavní náplní třičtvrtěhodinové rozmluvy byla také Wilsonova sondáž, jak by bylo možno legií využít a jaké jsou možnosti obchodního styku na Sibiři.

Masaryk odmítl intervenci legií a žádal Wilsona, aby pomohl k realizaci jejich přesunu do Francie. A znovu se vrátil k problému, který pro něho byl problémem nejdůležitějším: k nutnosti rozdělení Rakousko-Uherska. Wilson k tomu však žádné stanovisko nezaujal.

Pokračující a úspěšná první fáze intervence legií a její nesmírný ohlas a popularita v Americe nutily však Masaryka, aby se celým problémem zabýval znova a jinak než dosud.

V okamžiku, kdy se všechny části legií dostaly do bojů se sovětskou vládou a kdy se vymkly Masarykovu vedení, se Masarykova politická činnost v Americe rozšířila.

Masaryk lépe než kdo jiný věděl, že boj legií se sovětskou vládou může pro ně skončit tragickou a krvavou katastrofou. Proto nepřestával usilovat o jejich vyvedení z Ruska. Ale Dohoda blokovala odjezd legií mimo jiné tím, že nevyslala lodě potřebné k odvozu vojska. Masaryk věděl, že Amerika má mimořádný zájem na jejich činnosti na Sibiři. Věděl však současně, že chce jejich krvavého boje využít ve svůj prospěch - k proniknutí na Sibiř.

Masaryk proto nepřestával usilovat o odchod legií z Ruska a snažil se za tím účelem i o navázání kontaktů se sovětskou vládou. Ale jeho úsilí naráželo na rozhodný odpor amerických kruhů a koneckonců i na odpor legií samotných.

Proto se Masaryk za dané situace snažil zajistit legiím pomoc. Snažil se, aby Amerika poslala na Sibiř své vojáky, aby se skutečně realizovala široká intervenční fronta, na níž by se podílela i dohodová vojska. Snažil se, aby legie nevykonávaly špinavou práci pro druhé. Ale i toto jeho úsilí skončilo neúspěchem. Jediným výsledkem bylo rozhodnutí americké vlády z 3. srpna o zaslání zbraní a střeliva pro československé legie. Žádná skutečná vojenská pomoc se nerealizovala.

Současně počátkem září začaly přicházet zprávy o prvních porážkách legií a o jejich počínajícím vnitřním rozvratu. To bylo Masarykovi impulzem k novému úsilí o vyvedení legií z Ruska. Vyvrcholilo v jeho kabelogramu do Paříže z 29. října 1918, který obsahoval první instrukce pro nový stát. Přikazuje: „Bude-li možno, zahájit vyjednávání s Leninem o propuštění naší ruské armády domů. Ta by v tom případě mohla jít přes Halič, nebo i Černým mořem, vzdá-li se Turecko do té doby.“

Ale současně nezávisle na této akci, vedené v zájmu záchrany legií, snažil se Masaryk využít úspěšné protisovětské intervence politicky v amerických kruzích. Legie se mu staly argumentem pro žádost, aby americká vláda uznala Československou národní radu za představitelku budoucího československého státu. Americké kruhy však dlouho odmítaly dát toto uznání, které připouštělo via facti rozbití Rakouska. Teprve když se v srpnu 1918 zhroutila za pomoci československých jednotek evropská fronta ústředních velmocí a když Francie, Anglie a Itálie uznaly Československou národní radu a když československé legie ovládly nejen volžskou frontu, ale i celou Sibiř, provedly Spojené státy americké toto dlouho žádané uznání. Jejich prohlášení z 3. září znamenalo velký úspěch Masarykovy politické práce v Americe.

Pasáž z knihy - Věra Olivová: Dějiny první republiky, str. 50-52

Vydala Společnost Edvarda Beneše, Praha, Karolinum 2000, ISBN -978-80-86107-47-9