Ukřižované Srbsko
Petr Iskanderov: Evropská unie se chystá skoncovat se srbskou státností
Podle srbských médií, už ohlášená návštěva ruského prezidenta
Dmitrija Medvěděva v Bělehrade bude mít pro Srbsko osudový význam. Samotné datum
návštěvy ruského lídra je zvoleno symbolicky: 20. října 1944 jihoslovanští
partyzáni a jednotky Rudé armády, po krvavých bojích, osvobodili Bělehrad. V
Srbsku nikdo nepochybuje, že ruská strana bude i nadále této balkánské zemi
poskytovat všestrannou politickou a ekonomickou pomoc. Její hlavní směry:
podpora srbského požadavku na Mezinárodní soud OSN o uznaní nelegální
nezávislosti Kosova (výslechy začnou 1. prosince) a spolupráce v oblasti
energetiky. V posledních dnech se k tomu přidalo poskytnutí srbské vládě úvěr
pro případ neúspěchu současných jednání Srbska o budoucí tranži s Mezinárodním
měnovým fondem.
V těžkých okamžicích už tradičně apelujíce na mátušku Rus, srbské úřady zároveň
dělají kroky, které ohrožují budoucí existenci Srbska jako jednotného státu. Na
pozadí výzev, zaznívajících z vysokých mezinárodních tribun, výzev k úctě k
suverenitě a územní celistvosti srbského státu, jeho vedení už přijalo
rozhodnutí, které na území krajiny vytváří nová „Kosova“. Řeč je o uskutečnění
administrativně-teritoriální reformy, podle které by se Srbsko změnilo na společenství
regiónů.
Před nynější reformou do Srbska patřily dva autonomní kraje – Vojvodina a
Kosovo a Metohija. Další část území srbské republiky se nazývala Centrálním
Srbskem a byla podřízená republikovým orgánům. Začátkem června však Parlament
Republiky Srbska přijal Zákon o regionálním rozvoji, podle kterého se území
krajiny dělí na sedm regionů: Vojvodina, Bělehrad, Západní región, Východní
región, Centrální región, Jižní region, Kosovo a Metohija.
Uskutečnění regionalizace – to je hlavní požadavek, který EÚ ohlásila Srbsku, jako podmínku pro přijetí krajiny do teto organizace. Je však příznačné, že v oficiálních rozhodnutích a požadavcích Bruselu se obratně obchází otázka Kosova jako jednoho ze srbských regiónů. Vždy se odvolává na skutečnost, že na území této srbské provincie se nachází civilně-policejní mise EÚ. Nevyřešený statut Kosova, podle názoru EÚ a jejího zpravodaje pro Srbsko, Jelka Kacina, není však překážkou pro regionalizaci zbývající časti země. Nadto, srbský stát, podle slov slovinského diplomata, se jednoduše musí regionalizovat, pokud „chce využívat pomoc, kterou EÚ poskytuje kandidátským zemím.“
Podle informací srbského tisku, vláda zpočátku plánovala uskutečnit regionalizaci jenom „statisticky“ – jako opatření pro lepší přehled výkazů a plánování. Před několika měsíci ale zásadní slovo řekl Boris Tadić. Vznesl požadavek neomezovat se jen na administrativně-územní korekce, ale reálně odevzdat regionům značné pravomoci centrálních úřadů na to, aby se vnesly zásadní změny do Ústavy. „Je nepřirozené, aby jen Vojvodina byla v Srbsku regionem se zakotvenými právy, když i jiné regióny chtějí získat stejná práva“. Berouce do úvahy fakt, že Vojvodina už v současnosti přijala a rozpracovala vlastní Statut, který jí umožňuje politicko-administrativní, rozpočtovou a daňovou samostatnost, ústavní iniciativa srbského prezidenta nebyla ničím jiným než signálem pro separatisty nejrůznějších druhů nezaostávat za maďarskými kolegy.
Není třeba se divit, že po podobných vyhlášeních Borise Tadiće,
všechny etnopolitické elity a místní „knížátka“ v Srbsku promluvili unisono.
Podle týdeníku NIN zákon o regionálním rozvoji počítá s rozdělením země na sedm
regionů, které „téměř nikdo nepovažuje za definitivní, ale naopak, nabízejí se
„kandidatury“ na získaní nových regionů a na přerozdělení existujících“. V prvních
týdnech posuzovaní nového návrhu zákona se definovaly „horké body“ na mapě osudem
mnohokrát zkoušeného Srbska – Albánci osídlené jihosrbské komunity Bujanovac,
Medvedža a Preševo a historická oblast Sandžak na styku Srbska, Černé Hory a
Bosny a Hercegoviny. Předseda komunity Bujanovac Albánec Šail Kamberi vyzval zformovat
na jihu Srbska „región odpovídající euroatlantickému duchu“, a jeho kolega z
komunity Preševo Ragmi Mustafa konkretizoval, že tento krok „má ulehčit řešení
ekonomických problémů a realizaci integrace s Kosovem“.
Ohrožení jednotné srbské státnosti však existuje nejen v těchto oblastech. V současnosti
se za peníze Evropské unie realizuje rozsáhlý program přesídlení rómského
obyvatelstva do oblasti Pomoraví z jiných srbských oblastí a z jiných republik
bývalé Jugoslávie. Konkrétně, Rómové se musí stať státotvorným národem Pomoraví
s centrem v Niši – třetím největším městě Srbska. Daný projekt umožňuje vytvořit
v tomto regióne Srbska permanentní ohnisko napětí, co odpovídá zájmům strany
G-17 plus v čele s vicepremiérem a ministrem ekonomiky a regionálního rozvoje
Mladžanem Dinkičem. Tato krajně prozápadní strana se už tento podzim chystá přeformovat
na Stranu regionů s tím, aby sjednotila regionální elity a vyhlásila se za
jedinou silu schopnou udržet Srbsko před rozpadem.
Dinkičovými spolupracovníky v uskutečňovaní regionalizace Srbska jsou Nenad
Čanak (zakladatel a líder Ligy sociálních demokratů Vojvodiny, jeden z ideologů
maďarských separatistů a současně vedoucí Národní rady pro decentralizaci) a
druhý člen této Rady, pravá ruka Dinkiča, Boško Ničič. Poslední jmenovaný
vyhlásil, že „statistické regiony se musí přeměnit na autonomní regiony, takové
jako současná Vojvodina. Srbsko se musí stát společenstvím těchto autonomních
regionů; Shromáždění musí být dvojkomorové a skládat se z rady regionů a rady
občanů“. Řeč je vlastně tak o renesanci systému federativní Jugoslávie těsně před
jejím rozpadem. Nadto, podle Ničičových slov, každý región si musí najít svého
partnera v řadách EÚ, aby od něho získal finanční spolupráci – což znamená
ústavní potvrzení v Srbsku etnických „pátých kolon“, financovaných Maďarskem,
Rumunskem, Bulharskem, Tureckem, Albánií a jinými současnými a budoucími členy
EÚ. Podle informací, které získal autor těchto řádků ze zdrojů srbského parlamentu,
„nová ústava Srbska skutečně musí potvrzovat na republikové a regionální úrovni
všechny principy fungování ´jednotné Jugoslávie´ konce 80. let – kolektivní
vedení, konsenzus republik, právo veta – které využívaly separatistické sily a
v konečném důsledku vedly ku krvavému rozpadu velmoci“.
Avšak i taková úroveň rozpadu Srbska není je samoúčelná pro EÚ a její chráněnce
v Bělehradě. Podle poskytnutého svědectví chce Západ vytvořit Balkánskou federaci
pravoslavných zemí. Budou sem patřit polonezávislé regiony, nacházející se pod
politickou a finanční kontrolou Západu a Vatikánu. Tento projekt v současnosti
aktivně prodiskutovává Bilderberská skupina. Řeč je o definitivním rozčlenění
jednotného pravoslavného prostoru na Balkáně při současném umělém zvýšení váhy
a vlivu katolického prvku v Albánii, Bosně a Hercegovině, Vojvodině a jiných
oblastí, což plně odpovídá zájmům Vatikánu, stojícího u začátku rozpadu Jugoslávie
počátkem devadesátých let.
Výsledkem „regionalizace“ v takovéto podobě, tak jako je vnímána v
EÚ a v srbských vládních kruzích, na území současného Srbska se objeví
minimálně čtyři nové státy pod politickým a finančním patronátem EU: albánsky –
v Kosově a Prešovské nížině, maďarský – ve Vojvodině, rómsky – s hlavním městem
(v zatím ještě) srbském Niši, bosensko-muslimský - v Sandžaku. Bude to znamenat
opakovanou likvidaci (po příchodě Osmanské říše na Balkán v 14. století) srbské
státnosti a přeměnu Srbů ze státotvorného národa na amorfní etnickou skupinu, jejíž
místo pro život určí bruselští úředníci podle zůstatkového principu.
______________
Peter Achmetovič ISKENDEROV – starší vědecký pracovník Institutu
slovanských věd ruské Akademie věd, kandidát historických věd, mezinárodní
komentátor deníku Vremja novostěj, fondem.ru.
Jan Hrobař: Agrese NATO ve všech podobách
Naše ohlédnutí, které jsme věnovali agresi paktu NATO proti Srbsku a Černé Hoře v rámci letošního 10. výročí, nelze uzavřít přijetím rezoluce Rady bezpečnosti č. 1244. 10. června 1999 sice ustalo po 79 dnech nepřetržité bombardování, sirény přestaly burcovat obyvatele před hrozícím nebezpečím a rozhostilo se viditelné uvolnění, avšak rozpoutaná agrese pokračovala dál. Jen se navlékla do jiných podob a prostředků.
Podle dohodnutého ujednání srbské vojenské a policejní síly spořádaně vyklidily autonomní oblast Kosovo a Metochiji a do oblasti nastoupily jednotky zemí NATO v roli mírové mise - pod firmou KFOR - zajistit nastolení demokratického pořádku a multietnického soužití veškerého obyvatelstva Kosova. Jak to bylo dál?
Orgie zločinů a lží pokračovaly
Nelze pominout tuto kapitolu, která zahrnuje etapu po 10. červnu 1999 a vyznačuje se děsivou bilancí martýria především srbského obyvatelstva, kterou lemují utrpení, prolitá krev, tisíce mrtvých a nezvěstných, čtvrt milionu nealbánských obyvatel vyhnaných z domovů, uchvácení srbského majetku a také jeho ničení, včetně vzácných historických, kulturních a náboženských objektů a památek nenahraditelné ceny. Ohlédnutí nelze vynechat také z toho prostého důvodu, že lži, jež byly vyprodukovány před a v průběhu agrese, jsou stále v oběhu ve slovníku médií a různých politiků. Varující děsivá životnost nepravdivosti!
Je namístě připomenout, co hlásal jak Tony Blair, tak i Václav Havel a poslušně opakovala západní média včetně našich. Totiž, že srbské síly povraždily v Kosovu na sto tisíc civilních albánských obyvatel a proti této genocidě je třeba se postavit všemi prostředky. Veřejnost uvěřila tomuto vylhanému burcování, kterému Havel nasadil korunu, když zločinnou agresi NATO označil za humanitární misi . Po 10. červnu se měla všechna obvinění srbské strany potvrdit konkrétními důkazy. Nejlepší specialisté z Evropy byli povoláni do Kosova, aby pátrali po obětech srbské genocidy, po ostatcích mrtvých a hromadných hrobech. Výsledek usvědčoval autory protisrbské kampaně z nehorázného podvodu. O tom se však média již nešířila. Že na albánské straně bylo několik tisíc mrtvých, a pokud jde o srbskou stranu, byl prokázán dokonce větší počet mrtvých, a to proto, že zahrnoval i několik set mrtvých policistů zákeřně vražděných ze zálohy. V Londýně se zrodila iniciativa vznést obžalobu na premiéra pro lživé podvádění veřejnosti, bohužel na její realizaci nedošlo.
Plánovaný exodus
Na masový exodus srbského a dalšího nealbánského obyvatelstva z Kosova média poslušná zájmům NATO reagovala příslovečně. Že je to důsledek strachu Srbů z albánské odplaty za prožitou tyranii. Rozpoutaný teror po 10. červnu však vypovídá o něčem jiném. Dlouhý přehled spáchaných vražd svědčí o tom, že šlo o promyšlenou snahu vyvolat mezi srbským i jiným nealbánským obyvatelstvem masovou atmosféru strachu a touhu zachránit holý život. Vraždy byly páchány albánskými teroristy na bezbranných ženách, znásilňováním srbských dívek a jejich krutým vražděním. Svoje oběti připravili o život většinou na veřejných místech, mrtvé tělo zohavili a nechali ležet, srbské rolníky přepadali na poli při práci, ale došlo i k vyvraždění celých rodin. Vraždy byly páchány krutě a okázale, aby vyvolaly co největší pozornost. I to mělo svůj smysl. Kosovo není velké území a tak se zprávy o každém násilí a vraždě rychle rozšířily a přispěly k atmosféře strachu o vlastní život.
Vraždy všeho druhu před očima KFOR
Již dva dny po ukončení válečného stavu dochází k první akci albánských teroristů: Duško Karanovič s manželkou Snežanou byli na cestě do Suve Reky, kde trvale žili, přepadeni a na neznámém místě zavražděni. Další vraždy se staly každodenní realitou. Slavko Veselinovič byl 13. června odpoledne zavražděn před hotelem Teranda v Prizrenu. Dragan Jovanovič 14. června zavražděn na ulici v Prištině. Miodrag Mašupovič unesen z vesnice Vranjevac a jeho mrtvé tělo bylo nalezeno v Prištině opodál budovy, kde sídlil štáb teroristické OVK. Mitra Pavlovič přepaden albánskými teroristy ve svém bytě v Prizrenu a podřezán, zatímco jeho ženu Danicu oběsili. Milice Stevanovičová v obci Dojnice bestiálně zavražděna společně s dalšími dvanácti místními občany. Stalo se tak za přítomnosti jednotky KFOR, jež měla zajišťovat bezpečnost občanů. Z rodiny Stojkovičů zabity tři osoby. 17. června tři členové rodiny Perušičů v osadě Banje (obština Istok) přepadeni a zabiti. Ve stejný den teroristé vraždili v dalších obcích - Kosovské Kamenici (tři osoby), v Peči-Rožaji (dvě osoby). Další den bylo v obci Obiliči uneseno šest srbských osob, které byly zavražděny 21. června. Ve stejný den v Prištině bestiálně umučen Radivoje Radosavljevič a upálen ve svém domě, trosky domu byly odstraněny a na volném místě si Albánci postavili svůj dům. Dvanáctiletý chlapec Jovica Petrovič, obec Bostane, byl zastřelen, když pásl dobytek. Na ekonomické fakultě v Prištině 24. června zavražděni tři pracovníci, z toho jeden byl profesorem a další docentem. Saša Milkič byl zastřelen 13. července, když sušil seno. Petar Živkovič (vesnice Žitina) zastřelen, když pracoval na poli. Najdan Petrovič z Uroševce zavražděn a hozen do hořícího domu. Djordje Zdravkovič společně se synem Zoranem z obce Glogovce uneseni a jejich těla identifikována 24. srpna společně se 14 dalšími zmasakrovanými těly Srbů.
Dokumentace těchto zločinů je děsivá svojí konkrétností a rozsahem, přehled mrtvých žen i mužů, starců i chlapců, znásilněných dívek, všechno bezbranných lidí, se zdá nekonečný. V této první vlně albánského nespoutaného protisrbského násilí bylo zjištěno 911 zavražděných a 860 unesených a nezvěstných občanů Kosova, nejvíce srbské národnosti. Velký počet nezvěstných vyvolává podezření, že většina z nich představovala oběti bestiálního obchodu s lidskými orgány. Tato bilance je jasným svědectvím, že rezoluce RB OSN č. 1244 nebyla jejími západními signatáři myšlena čestně, ale představovala pouze prostředek k proradnému obelstění srbské strany, neboť další měření sil s Bělehradem by se bez krvavých ztrát na jejich straně neobešlo. Rezoluce představovala ve svém souhrnu misi zajišťující v oblasti mír a jistotu bezpečnosti pro všechny občany. Došlo však k pravému opaku. Za blahovolného přihlížení jednotek KFOR, a také civilních pracovníků UNMIK, bylo tolerováno řádění albánských teroristických band.
Omluvou či vysvětlením nemůže být, že tyto jednotky se těžko orientovaly po svém nástupu do cizího prostředí, ale více se podobá pravdě, že se předem počítalo s takovou situací, která vyvolá masovou etnickou čistku. Nejde o pouhou spekulaci, ale o důvodné podezření na základě již vyzkoušené praxe, k níž došlo podle podobného scénáře v předchozích letech v Bosně a Hercegovině, a především pak v Chorvatsku při likvidaci Republiky Srbská Krajina s následným vyhnáním půl milionu místních srbských obyvatel. V případě Kosova vyvolaná atmosféra, v níž převládlo varování: Zachraň se, komu je život milý , měla za následek vyhnání 350 000 Srbů a dalšího nealbánského obyvatelstva. Toto masové násilí bylo provázeno ničením majetku nebo jeho uchvácením, ničením srbských historických, kulturních, náboženských objektů.
Teror podle amerických zájmů
Toto kulturní barbarství sloužilo konkrétnímu cíli, aby se co nejvíce vymýtily kořeny pradávné srbské přítomnosti v této oblasti, která se stala kolébkou srbské státnosti a kultury, a albánská propaganda mohla hlásat, že tomu bylo naopak, že Albánci první osídlili zdejší kraj, Srbové jim ho uloupili. Toto násilné falšování historie vyhovovalo americkým zájmům, proto se mu nečinně přihlíželo. Tato špinavá zločinná práce albánských teroristů vyhovovala jejich plánům. Čím méně Srbů a Slovanů, tím lépe pro ovládnutí tohoto strategického prostoru. Etnicky čisté albánské, a pokud možno většinově islámské Kosovo, má v amerických představách přednost. Nesleduje se tím vyřešení a odstranění etnicko-náboženských svárů, konfliktů a zajištění mírových stabilních poměrů. Toho jsou si architekti nového Balkánu vědomi. Kdyby něčeho takového bylo dosaženo, potom by to znamenalo, že zde není více potřebná americká mocensko-vojenská přítomnost. Snahou je naopak zasít co nejvíce nesmazatelných a nepřekonatelných důvodů ke svárům a konfliktům, které představují časované bomby k oživování nepřátelství a vyvolávání napětí, aby světový četník měl důvod udržovat zde svoji ozbrojenou přítomnost a nabízet své mírové služby Podívejme se na další události.
Kde jsou Rusové?
Washington ještě něco usvědčuje, že takový plán připravil. Je to případ s ruskou účastí na okupaci Kosova. Američané nechtěli připustit spoluúčast Ruska při určování, jak bude Kosovo rozděleno a kdo jednotlivé sektory svými jednotkami obsadí. Moskva však neztrácela čas. Na základě argumentu, že má jít o mírovou misi OSN, a proto by ji neměly tvořit jen členské státy NATO, ruské vedení přistoupilo k věci. Z ruské posádky v Bosně byla část vyčleněna a bleskově letecky přepravena na letiště u Prištiny. Američané byli postaveni před hotovou věc - Rusové jsou v Kosovu. Generál Clark nešetřil nadávkami a okamžitě se spojil s britským kolegou, pověřeným velením nad formující se vojenskou misí KFOR a zapřísahal ho, že nesmí vyčlenit ani jeden metr území pro ruský sektor.
A co mám dělat, když už jsou tady?
Jste přece voják, tak si poraďte, osopil se na něj Clark.
Přece nezpůsobím novou světovou válku, měl britský generál reagovat před svými kolegy a omezil se na diplomatické intriky. Na ruské naléhání, aby se jejich jednotka mohla přesunout z letiště do terénu, odpovídal vyhýbavě, že takové kompetence nemá. Jelcin v Moskvě uvažoval podobně, nechtěl připustit, aby konfrontace v Kosovu přerostla svoji míru. Generál Clark mezitím vymohl, aby americká diplomatická mašinérie zajistila v Sofii, Bukurešti i Budapešti, aby tyto země neumožnily Rusku žádný způsob vojenského transportu do srbského prostoru. Ruská účast v misi KFOR tak zůstala zablokována na letišti. Přitom část severního Kosova (Kosovská Mitrovice s okolím přiléhající k administrativní hranici vnitřního Srbka) zůstala neobsazena KFOR. Tady měl být údajně vytvořen ruský sektor, což americká strana zuřivě odmítala. Proč, jestliže mělo jít o mírovou misi s proklamovaným ušlechtilým posláním? Viděla v tom ohrožení pro své plány neomezeného pána nad tímto srbským územím.
Po několika letech, když došlo v Moskvě k vystřídání vládní garnitury, nový šéf Kremlu usoudil, že držení malého kontingentu na letišti nemá žádný praktický smysl a rozhodl o jeho stažení.
Albánská lekce z etnické čistky
Před pěti lety došlo k bouřlivému zlomu ve vývoji poměrů v Kosovu. Nebyla to srbská strana, ale kosovští Albánci, kteří nastolili řešení dalšího stavu. Dodnes není jasné, zda šlo o náhodnou shodu okolností nebo připravenou akci. Vpředvečer pátého výročí agrese NATO zosnovali kosovští Albánci nový masový protisrbský pogrom. Všechno svědčí o tom, že byl dlouhodobě připravován. Tehdy, 17. března (pouhý týden před 5. výročím agrese NATO), došlo k protisrbskému útoku, který nabyl charakteru povstání. Ve 33 městech a obcích se uskutečnily tisícové demonstrace, na mnoha místech vznikly barikády. V průběhu dvou dní bylo vyvoláno 400 incidentů, při nichž bylo použito granátů, výbušných koktejlů a střelných zbraní, podle oficiálních údajů bylo osm Srbů zabito, zraněno kolem 900 osob, mezi nimi také 123 příslušníků KFOR, došlo k vyhnání dalších čtyř tisíc Srbů, zničeno 900 srbských domů, 35 pravoslavných kostelů a klášterů, úmyslně bylo založeno 624 požárů. Pogrom vyvolal zděšení.
Podezřelá neschopnost KFOR
Albánci svoji akci násilí zdůvodňovali, že byla odpovědí na utonutí dvou albánských chlapců v řece Ibru, které měli zavinit Srbové, ale vyšetřování UNMIK prokázalo, že jde o lživé obvinění a že vyvolané násilí bylo předem naplánováno. Potvrdila to i německá zpravodajská služba na základě telefonických odposlechů potenciálních organizátorů z řad albánských teroristů. Albánští organizátoři se dokonce německému tisku chlubili, že se příslušníci KFOR chovali jako zajíci, a že jim předvedli, jak se provádí etnická čistka. Neschopnost KFOR čelit rozpoutanému násilí byla příliš nápadná, akce byla sice odsouzena, ale současně jeden z prvních závěrů k události požadoval naléhavě řešit statut Kosova. Z tohoto závěru se posléze vyklubalo americké naléhání udělit albánským teroristům v Prištině suverenitu k ovládnutí Kosova jako nezávislého státu, což se také stalo. S tímto cílem byla rozpoutána v březnu 1999 vlastní válečná agrese, tento cíl američtí stratégové nepouštěli ze svého zřetele při podepisování dokumentů o ukončení válečné operace, jen jeho časová realizace zůstávala otevřená.
Do jisté míry hlavního cíle bylo již dosaženo vybudováním válečné základny Bondsteel, k níž došlo záhy po obsazení okupačního sektoru. Albánští separatisté však neustávali v naléhání, aby Američané splnili své sliby, že budou za své služby páté kolony před rozpoutáním agrese, a hlavně pak v jejím průběhu, odměněni suverenitou. Bezuzdné násilí, které kosovští separatisté předvedli v březnu 2004, přesvědčilo americké znalce, že v těchto silách mají akceschopné a všehoschopné spojence a že nastal čas svěřit potřebnou moc přímo do jejich rukou. Nepřetržitý řetěz krvavého násilí a všechny osvědčené prostředky agrese poznamenaly současné poměry v srbském Kosovu.
Uplatnily se také tiché formy agrese
Konečně je namístě otázka, kolik již bylo potrestáno albánských zabijáků a všelijakých teroristů za spáchané zločiny srbského utrpení a zla? Čísla vykazují nuly. Pravda, byly podány desítky žalob na různé pachatele, kteří byli soudy buď osvobozeni pro nedostatek důkazů, nebo žaloby leží nevyřízené. Spoutaná spravedlnost patří k oněm četným formám, které jsou označovány jako pokračující prostředky agrese. K nim patří také aparát civilní správy v rukách zahraničních úředníků (UNMIK), což jsou nejlukrativnější funkce, kde se vydávají povolení ke všemu potřebnému k životu a nekontrolovatelně točí velké peníze. Desítky miliard, které přicházejí z různých zahraničních fondů do Kosova, mizí jako pára nad hrncem, aby na druhé straně nacházely podobu luxusních zařízení pro cizince v rukách prominentních Albánců, zábavní podniky pro klientelu z řad příslušníků KFOR, stovek novostaveb islámských mešit a minaretů, nových domů a bytů pro přistěhovalce z Albánie. Bez úplatku v Kosovu snad ani vítr nezafouká a nezaprší. Kosovo pod hlavní správou představuje místo největší korupce na světě. Tady je všechno nakažené prvotním hříchem americké agrese, sděloval svoje poznání jeden z nastupujících diplomatů po seznámení s Prištinou.
www.halonoviny.cz , 4.8.2009
Prorocké vystoupení S. Miloševiče z roku 2000
Slobodan Miloševič byl nejednoznačný člověk. Neboli mu cizí lidské slabosti a ne vždy se ve svých činech řídil idealistickými principy, vždy pamatoval i na své osobní zájmy. Byl to obratný politik, který energicky manévroval na mezinárodní aréně. Pravděpodobně bývalý jugoslávský prezident byl takový, jací jsou mnozí balkánští státnici. Ale...
Osud rozhodl tak, že Miloševičovi bylo souzené vejít do dějin srbského národa bok po boku s jeho velikými vůdci minulosti. Myslím, že přijde čas a Srbové sami adekvátně ocení tohoto člověka. Vždyť Miloševič se pro ně stal nejen dalším v pořadí prezidentem, ale lidovým vůdcem, obráncem vlasti, který bojoval až do samého konce, i přesto, že jeho nepřátelé a nepřátelé jeho národa měli drtivou převahu v sile. Bojoval bez ohledu na následky, i když chápal, že jeho osobní porážka je nevyhnutelná. Ale podle všeho jinak už nemohl, když věděl, že pro většinu Srbů se Slobodan Miloševič stal ztělesněním Srbska a jugoslávského státu jako celku.
Velmi mnoho věděl o skutečných mechanizmech světové politiky a silách, které za ní stály. Věděl a otevřeně o tom mluvil. Je možné, že právě proto se nedožil svého rozsudku. Příliš zuřivě se Miloševič bránil, příliš často říkal pravdu. A to, že mluvil pravdu, potvrzuje samotný čas, protože mnohá jeho slova se stala prorockými.
Andrej Vadžra
„Před druhým kolem hlasování vás chci obeznámit se svým viděním politických poměrů a situace okolo voleb v naší zemi, obzvlášť v Srbsku.
Jak je vám dobře známo, už celá desetiletí se vynakládá úsilí s cílem dostat pod kontrolu Západu celý Balkánsky poloostrov. Větší část tohoto úkolu je vyřešená prostřednictvím dosazení loutkových vlád v některých zemích a jejich přeměny na státy s omezenou suverenitou nebo vůbec bez jakékoliv suverenity.
V důsledku nepřijetí takovéhoto osudu pro náš stát jsme byli vystavení tomu nejrozmanitějšímu nátlaku, jakému jen mohou byť vystavené národy v současném světě. Rozsah a intenzita tohoto nátlaku stále víc narůstaly, jak plynul čas. Zkušenosti, které rozvinuté země nashromáždily v druhé polovině 20. století, - pády vlád, provokování nepořádků a občanských válek, zkompromitování a likvidace bojovníků za národní svobodu, přivedení států a národů na hranici bídy, - zažila na vlastní kůži naše země a náš národ.
Události, které se rozběhly okolo našich voleb, jsou taktéž součástí organizované kampaně očerňování našeho státu a národa, když představují překážku nastolení absolutního dominování Západu na Balkánském poloostrově.
V naší společnosti už dávno existuje seskupení, které pod názvem opoziční politické strany demokratické orientace zastupuje zájmy vlád, realizujících nátlak na Jugoslávii a obzvlášť na Srbsko. Toto uskupení v současných volbách vystoupilo jako demokratická opozice Srbska. Jeho skutečný pán však vůbec není jejich kandidát na post prezidenta Srbska. Jeho mnoholetý pán je předseda Demokratické strany a kolaborant z vojenské aliance, který bojoval proti naší zemi. Nedokázal dokonce ani utajit tuto svoji spolupráci. Ostatně, celé naší veřejnosti je známa jeho výzva vůči NATO – bombardovat Srbsko tolik týdnů, kolik je třeba, dokud jeho odpor nebude zlomený. Takže, na čele tohoto organizovaného seskupení v současných volbách stojí představitel armády a vlád, které celkem nedávno bojovaly proti Jugoslávii.
Představujíce jejich zájmy, členové tohoto seskupení slibovali naší veřejnosti, že v čele s nimi Jugoslávií nebude hrozit žádné nebezpečí války nebo násilí, v zemi nastane ekonomická prosperita, značně stoupne životná úroveň, Jugoslávie se vrátí do mezinárodního společenství a tak dále.
Mojí povinností je oficiálně a včas upoutat vaši pozornost k tomu, že tyto sliby jsou klamem.
Ve skutečnosti je všechno celkem naopak, právě naše politika garantuje mír а jejich politika jen vede k pokračování konfliktů a násilí. Důvod toho je následovný. Po nastolení vlády, kterou podporuje, teda fakticky dosazuje aliance členských zemí NATO, Jugoslávie bude nevyhnutelně rozdrobená. To nejen představuje záměr NATO, ale i předvolební slib demokratické opozice Srbska. Od jejich zástupců jsme slyšeli, že Sandžak dostane autonomii, o níž již už deset let usiluje člen jejich koalice Sulejman Ugljanin, hlava separatistické muslimské organizace, která fakticky odděluje Sandžak od Srbska. Jejich sliby taktéž jsou spojené s poskytnutím autonomie Vojvodině, což povede nejen k oddělení této oblasti od Srbska a Jugoslávie, ale podle všeho i k její připojení k Maďarsku. Podobným způsobem od Srbska chtějí odtrhnout i jiná území, obzvlášť některé pohraniční oblasti. Jejich připojení k sousedním státům se už dávno stalo tématem sporů, které neustále stimulují představitelé národnostních menšin v Jugoslávii, s tím, aby napomohli připojení našich území k sousedním státům, kde jejich menšina představuje hlavní národ.
V duchu této politiky rozdělení Jugoslávie by se Kosovo stalo první obětí. Jeho dnešní status by byl vyhlášený za legální a definitivní. To je první území Srbska, s kterým by se Srbsko muselo rozloučit, aniž by si mohlo zachovat třeba jen naději na to, že mu bude někdy vrácené.
Území, které by si zachovalo jméno Srbsko, by bylo okupované mezinárodními, americkými nebo nějakými třetími válečnými kontingenty, které by disponovaly jeho územím jako vojenským cvičištěm a jako svým vlastním majetkem, v soulade se zájmy té strany, jejíž armáda by zaujala tyto pozice.
V době uplynulých desetiletí jsme viděli mnoho příkladů takového hospodaření a jeho následky, obzvlášť v průběhu posledního desetiletí jsou následovné: v mnohých zemích po celém světě, bohužel, v nedávném čase i v Evropě, například v Kosovu, Republice Srbské, v Makedonii, v našem bezprostředním okolí. Srbský národ by čekal osud Kurdů, s perspektivou rychlého vyhubení, Srbů je méně než Kurdů a jejich pohyb by byl omezený na mnohem skromnější území, než je to, které už desetiletí obývají Kurdi.
Co se týká Černé Hory, její osud by byl svěřený do rukou mafie, jejíž pravidla hry by měli občané dobře poznat. Každý, kdo neposlouchá, nebo tím víc když vzdoruje zájmům mafie, se dostává na seznam osob na odstřel, který vylučuje právo na jakékoliv omilostnění.
Uvedl jsem tuto představu o osudu Jugoslávie pro případ, když plán NATO bude zrealizovaný v naší zemi a s cílem upoutat vaši pozornost i na to, že za podobných okolností, kromě ztráty území a ponížení občanů, všichni budou vystavováni neustálému násilí. Noví vlastníci území bývalé Jugoslávie jako i okupanti území, které bude nadále nazývané srbským, budou terorizovat obyvatelstvo, jehož území se zmocní. Samotný srbský národ by vedl nekončící boj o obrození srbského státu a o svoje sjednocení v něm.
Nechtějí mír a blahobyt pro Balkán, chtějí aby to byla zóna neustálých konfliktů a válek, které by jim zabezpečovaly alibi nepřerušované vojenské přítomnosti. Loutková vláda takto garantuje násilí, zabezpečuje dlouhodobou válku – cokoliv, jen ne mír. Jenom naše vlastní vláda garantuje mír.
Dále. Všechny země, které se ocitly v postavení omezené suverenity, s vládami, nacházejícími se pod vlivem zahraničních sil, se rychle dostaly do bídy. Do takové míry, která vylučovala naději na spravedlivější a humánnější sociální vztahy. Velký rozkol na většinu žebráků a menšinu boháčů – to je obraz východní Evropy posledních let, který všichni můžeme vidět. Tento osud by neobešel ani nás. I my bychom pod kontrolou a taktovkou vlastníků naší země rychle získali obrovský počet velmi chudých, jejichž perspektiva dostat se z bídy by byla velmi vzdálená a nejistá. Menšina bohatých by se skládala z elity pašeráků, které by bylo dovolené být bohatou za podmínky, že bude v každém ohledu loajální ve vztahu k těm, kteří rozhodují o osudu jejich země.
Veřejný a státní majetek by se rychle transformoval na soukromý, ale vlastníky tohoto majetku, vycházejíc ze zkušenosti našich sousedů, by se zpravidla stávali cizinci. Nevelkou výjimku by tvořili ti, kteří si koupí právo vlastnit majetek cestou loajality a přitakáváním, co by je vyvedlo za hranice elementární představy o národní a lidské důstojnosti.
Nejcennější národní bohatství za takovýchto podmínek se stanou zahraničním majetkem а ti, kteří ho dosud vlastnili, v nové situaci budou sloužit zahraničním firmám ve vlastní vlasti.
Spolu s národním ponížením, rozdělením státu a sociálním krachem se budou moci pozorovat různé formy sociální patologie, mezi kterými se první stane kriminalita. A to v žádném případe není předpoklad, ale reálna zkušenost zemí, které přešly touto cestou,jíž se pokoušíme vyhnout za každou cenu. Hlavní místa kriminality se ani zdaleka nenacházejí na Západe, jak to bylo kdysi, ale na východě Evropy.
Pro náš národ je organizovaný zločin současnosti málo pochopitelný, když jsme po druhé světové válce až do devadesátých let minulého století žili ve společnosti, která nepoznala kriminalitu.
A rozmach kriminality, kterému by se nedalo vyhnout v zemi, jíž bychom se stali, při ztrátě suverenitu a ztrátě velkého území, tento rozmach by se ukázal byť pro náš nevelký a nenavyknutý na kriminalitu národ nebezpečný stejně tak, jako je pro společnost a národ nebezpečná válka.
Jeden z hlavních úkolů loutkové vlády – jak se taková dostane k moci, - spočívá v zničení národní uvědomělosti. Státy, které jsou řízené zvenku, se relativně rychle loučí se svými dějinami, se svou minulostí, se svými tradicemi, svými národními symboly, svými zvyky, často i s vlastním spisovným jazykem. Nenápadná na první pohled, ale velmi efektivní a tvrdá selekce národní uvědomělosti by redukovala národ na několik jídel národní kuchyně, nějaké písně a tance a na jména národních hrdinů, udělené potravinám nebo kosmetickým prostředkům.
Jedním z nepochybných následků obsazení území jakéhokoliv státu ze strany supervelmocí v 20. storočí je likvidace národní uvědomělosti národa, žijícího v tomto státu. Ze zkušeností takovýchto států je vidět, že národ je sotva schopný pozorovat rychlost, s jakou začíná používat cizí jazyk jako svůj, ztotožňovat se s cizími historickými činiteli, zapomínaje na svých, lepe se vyznat v literatuře okupantů než ve své vlastní, být u vytržení nad cizími dějinami, nadávajíc přitom na svoje, podobat se na cizincům, a ne na sebe samého…
Ztráta národní přirozenosti představuje obrovskou porážku jakéhokoliv národa, ale tomu je nemožné se vyhnout za existence současných forem kolonizace. Kromě toho táto nová forma kolonizace vylučuje, díky své podstatě, jakékoliv podmínky pro vyjádření myšlenek, projevení vůle.
Konec konců vylučuje možnost jakékoliv tvořivosti. Podmaněné státy berou občanům, kteří v nich žijí, právo svobodně vyjádřit svůj názor, jestliže tento názor se střetává s despotismem. Omezovaní svobodného myšlení – to je forma mučení v zemi, která ztratila svobodu. А o projevení vůle, přirozeně, nemůže byt ani řeč. Projevit vlastní názor je přípustné jenom v podobě frašky, jíž realizují jenom sluhové zahraničních pánů.
Obzvlášť chci zdůraznit: státy, zbavené suverenity, podle zákonů hry jsou zbavené práva na tvořivost, obzvlášť na výdobytky v oblasti vědy. V tomto případě vnější sily financují vědecké práce vědců a rozhodují o využití výsledků jejich výzkumů. Závislé státy, přestože mají vědecké laboratoře a vědecké instituty, nevlastní je jako samostatné subjekty, ale jsou jen filiálkami vědeckých center v zahraničí, které kontrolují je samé, a obzvlášť úroveň rozvoje tvořivého myšlení a vědeckých objevů. Tato úroveň se musí pohybovat v mezích dovoleného, aby nebyly zasety semena vzpoury v okupované zemi a zotročeném národě.
V současnosti, před druhým kolem hlasování, členové demokratické opozice Srbska za prostředky, získané ze zahraničí, uplácejí, vydírají a zastrašují občany, organizují stávky, nepořádky a silové akce s cílem paralyzovat výrobu a jakoukoliv činnost a aktivitu. Všechno to se pochopitelně dělá proto, aby v Srbsku byly zmrazené životné procesy, vysvětlujíce to tím, že život znovu začne proudit a bude se rozvíjet dynamicky a úspěšně jenom tehdy, jak se jeho organizováním začnou zabývat ti, kteří tu představují zájmy, projekty a cíle okupantů.
Naše země představuje suverénní stát, máme vlastní zákony, vlastní instituce moci. Srbsko se musí ubránit před invazí, která je pro něj připravená s pomocí různých forem podvratné činnosti. A občané musí vědět, že účast na této činnosti, - jejímž úkolem je zabezpečit zahraniční dominování nad naší vlastí, tedy její okupaci, - je činí historicky zodpovědnými za bourání práva na existenci vlastní domoviny. Svěřujíce svůj stát jiným, cizí vůli, stejně svěřují do cizích rukou i své životy a budoucnost svých dětí a spoluobčanů.
Považoval jsem za svoji povinnost varovat před následky činnosti, kterou financují a podporují vlády zemí NATO. Občané mi mohou a nemusí věřit. Jen bych byl rád, aby nebylo už přespříliš pozdě, když se přesvědčí, že moje varování byla pravdivá, teda tehdy, když už bude těžké napravit ty chyby, které občané napáchají v důsledku své naivity, omylů anebo povrchnosti. Ale tyto omyly bude složité napravovat a některé z nich se možná ani napravit nikdy nepodaří.
Nevyjadřuji svoje názory takovýmto způsobem kvůli vlastnímu prospěchu. Dvakrát jsem byl zvolený prezidentem Srbska a jednou prezidentem Jugoslávie. A zřejmě každému, po uplynutí těchto deseti let, je jasné, že na Srbsko neútočí kvůli Miloševičovi, ale na Miloševiče útočí kvůli Srbsku. Moje svědomí je klidné, ale nebylo by čisté, jak bych po deseti roků řazení země neřekl svému národu, co si myslím o jeho osudu, v případě že by mu tento osud vnutil někdo jiný, už jen proto, aby mu potom vysvětlil, že si takovýto osud vybral sám.
Takovýto omyl, - když si lidé vybírají to, co za ně vybral někdo jiný, - je ten nejnebezpečnější omyl; a představuje hlavní důvod, proč jsem se rozhodl oficiálně obrátit na občany Jugoslávie s tímto projevem.“ Září, 2000
www.chelemendik.sk , 30. července 2009
http://www.ruska-pravda.com/index.php/20080902128/stat-i/geopolitika/2008-08-29-13-29-34.
Z projevu Slobodana Miloševiče před „Mezinárodním trestním tribunálem“
v Haagu ve dnech 31. srpna a 1. září 2004
„Od mého prvního příchodu na toto místo, potom ještě několikrát, jsem popíral legalitu tohoto tak zvaného tribunálu… Autor statutů vašeho tribunálu Michael Scharf napsal o něm spravedlivé zhodnocení. V jeho interview pro Washington Post z 3. října 1999 prohlásil, cituji: „Tribunál je užitečný politický nástroj, který slouží k diplomatické izolaci vedoucích činitelů, kteří překročili pravidla a k upevnění politické vůle ve světě, k uložení sankcí a použití síly. Jinak řečeno: tento tribunál je instrumentem války a nikoli spravedlnosti… jedná se o privátní justici…, utvořenou péčí válečné koalice… Takto NATO a nikoli OSN zajišťuje roli četníka tohoto tribunálu. To je, proč tento tribunál nemůže být nikterak považován za mezinárodní instituci, ale za orgán NATO…
Jsem si vědom, pánové, že je marné hledat logiku v narafičeném procesu. Historie zná podobné případy – například proces Dreyfus, nebo Dimitrov, spojený s požárem Reichstagu – ale tento proces všechny přesahuje rozsahem tragických důsledků. Nechci říkat nic, co by se dotklo osob, ale budu mluvit o tragických důsledcích pro svět vcelku, protože byla zničena budova všeobecného práva. A to na úrovni, která znamená zhroucení civilizace. Naštěstí byli v minulosti spisovatelé a čestní mužové, kteří do historie vryli pravdu, aby příští generace pociťovaly stud a neopakovaly stejné omyly. Jsem přesvědčen, že se to bude znovu opakovat. V pravdivé historii nynější doby, vaše spravedlnost ad hoc tam bude figurovat jako ilustrace monstruózních jevů nastalých na přelomu dvou tisíciletí. A vy si, pánové, nemůže představit, jaké je to privilegium, i v podmínkách, které jste mi vnutili, mít pravdu a spravedlnost za spojence. Vy si to, o tom jsem přesvědčen, ani neumíte představit.
Děkuji vám, pane Robinsone. Neměl jsem, naneštěstí, příležitost uvést všechno, co jsem chtěl, ale myslím, že k tomu budu mít ještě příležitost. Jedině, kdybyste mi v tom zabránili jinými prostředky.“
Z francouzského textu přeložil Jiří Řezníček; vydalo Křesťanskosociální hnutí; celý projev S. Miloševiče je uveden na webové stránce: www.ksl.wz.cz , rubrika Balkán, titul Miloševič….
Redakce: J. Skalský Připravil: dr. O. Tuleškov
Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s OR Klubu českého pohraničí v Praze 10 jako svou 298. publikaci určenou pro vnitřní potřeby vlasteneckých organizací. Praha, září 2009.
Webová stránka: www.ksl wz.cz , E-mail: Vydavatel@seznam.cz