Dr. František Uhlíř
Rok 1944
V.
Vydání první
(Výňatky)
Toto prohlášení učinili bez souhlasu a vědomí zemského vedení strany na Slovensku a naprosto neprávem vyhlásili sloučení strany se stranou Hlinkovou. Za tento čin byli zemským vedením čs. strany národně socialistické ze strany vyloučeni. Z ostatních činovníků strany nezradil nikdo. Zemské vedení čs. strany národně socialistické v Bratislavě se ilegálně scházelo po celou dobu Tisova režimu a členové strany byli aktivně činní v podzemním slovenském hnutí a udržovali po léta styk s českými zeměmi. Jen chci zde uvést, jak se například chovaly ženy organizované v čs. straně národně socialistické. V Bratislavě byla přímo legendárně známá nějaká žena pod jménem „bílá paní“. Pro její odvážnou podzemní činnost pátrala po ní i tajná policie bratislavského režimu. V létě – zimě organizovala partyzánské hnutí. Dopravovala do hor do bezpečí sta ruských vojáků, kteří uprchli ze zajateckých táborů. Dopravovala též Francouze, Jihoslovany, Čechy; nemocným zajišťovala ošetření a léčení v nemocnicích; v zimě brodíc se po pás sněhem dělala průvodce celým skupinám, které chtěly do hor, aby se zapojily do partyzánského hnutí; přes 3000 jich přešlo jejíma rukama a její péčí. Tato žena byla organizovanou členkou čs. strany národně socialistické...
Když na Slovensku pronikla zpráva, že na návrh předsedy komunistické strany Klementa Gottwalda došlo v Londýně k poradám tří socialistických stran, že tedy čs. strana národně socialistická se těchto porad socialistického bloku aktivně účastní, přihlásilo se zemské vedení čs. strany národně socialistické v Bratislavě také k spolupráci v socialistickém bloku. Tato nabídka spolupráce byla adresována vedení komunistické strany na Slovensku. Od komunistické strany však přišla odpověď podepsaná předsedou strany Karolem Schmidkem, že spolupráce s čs. národními socialisty je pro komunisty nežádoucí, a to ze tří důvodů.
1./ proto, že strana v roce 1939 zradila a spojila se stranou Hlinkovou
2./ proto, že program strany národně socialistické nevyhovuje světovému názoru komunistickému
3./ proto, že pan prezident dr. Beneš si nepřeje, aby strana čs. národně socialistická byla na Slovensku obnovena.
Ze všech těchto tří důvodů byl pravdivý jen ten druhý. Je ovšem pozoruhodné, že předsedovi čs. komunistické strany byl také dobře znám program čs. strany národně socialistické a přes to si přál, aby tato strana s ostatními dvěma stranami socialistickými tvořila politickou páteř celé národní fronty. Stanovisko slovenských komunistů bylo proto v naprostém rozporu s linií oficiálního politického vedení našich komunistů v Moskvě, a v naprostém rozporu s celou koncepcí vnitropolitické výstavy republiky. Slovenští komunisté šli svými vlastními cestami, snažíce se předběhnout vývoj tím, že prostě vynechají onu etapu spolupráce tří socialistických stran, která podle poslance Laušmana měla být co nejdříve nahrazena vytvořením jednotné socialistické strany, a že tuto jednotnou socialistickou (tj. komunistickou) vytvoří na Slovensku hned. Podařilo se jim to tím, že čs. stranu národně socialistickou úplně potlačili a čs. stranu sociálně demokratickou na svém sjezdu sjednotili ve stranu komunistickou.
Je přirozené, že všichni členové čs. strany národně socialistické byli tímto politickým vývojem krajně roztrpčeni a že o další součinnosti se slovenskými komunisty nechtěli ani slyšet. Obviňovali však ze spoluodpovědnosti i stranu demokratickou, která tyto poměry na Slovensku pomáhala vytvářet za cenu, že ji komunisté, kteří fakticky uváděli v oné době politický tón, ponechávají paritní politické zastoupení. Z hovorů, které jsme měli s členy a funkcionáři čs. strany národně socialistické, vysvítalo naprosto jasně, že doporučení, které jim dala demokratická strana, aby totiž se buď přihlásili k demokratům nebo komunistům, že čs. strana národně socialistická nebude na Slovensku povolena, rozhodně odmítali. Rozhodli se, že nevstoupí do žádné z obou uvedených stran a že zůstanou politicky organizováni tak dlouho, až se politické poměry na Slovensku vyjasní. Jednomyslně akceptovali mé přání, aby se přes tyto tvrdosti, které musí snášet, plně dali k dispozici slovenskému povstání a podporovali vše, co napomáhá budovat československou jednotu a svobodnou, nezávislou a demokratickou Československou republiku. O svých jednáních, které jsem měl s představiteli čs. strany národně socialistické na Slovensku jsem poslal informativní radiovou depeši ministrům dr. Jar. Stránskému a dr. M. Ripkovi do Londýna, aby o této situaci referovali ve schůzi skupiny čs. národních socialistů. Rozhodnutí celé skupiny vyznělo v naprostý souhlas s mým postupem na Slovensku i rozhodnutími, která učinili příslušníci strany nár.soc.
O věci jsem též hovořil s některými vedoucími lidmi obou stran a přesvědčil jsem se, že nemíní rušit vzájemnou dohodu, podle níž čs. strana národně socialistická nebude na Slovensku obnovena. Poslanec J. Šverma, s nímž jsem rovněž jednal, zřejmě těžce nesl, že nemůže odůvodnit přede mnou tak tvrdý postup slovenských komunistů vůči čs. straně národně socialistické. Na můj dotaz, zda i v českých zemích chtějí komunisté takovým způsobem vytvářet spolupráci tří socialistických stran, zda si představují budování jednotného socialistického hnutí tak, že jednu socialistickou stranu rozeženou a druhou pohltí, rozhodně prohlásil, že Gottwald a celá skupina moskevského komunistického vedení to myslí naprosto čestně, že nechtějí s nikým hrát nepěknou komedii a že nemohou za to, že poměry na Slovensku šly jiným směrem. Ujišťoval mne, že se to všechno spraví, jen až bude celá země volná a tyto otázky bude možno řešit rozumně a v klidu. Ani na okamžik jsem nepochyboval o upřímnosti Švermových slov, neboť právě Šverma patřil k těm lidem z komunistické strany, kteří nejsou jenom politickými odpůrci, ale kteří dovedou být i přáteli, respektovanými a uznávanými politickými osobnostmi pro svou ušlechtilost, přímost a nezáludnost.
Zaznamenávám zde tyto stranicko-politické akce, neboť měly svůj důležitý reflex v slovenské veřejnosti. Řekl-li jsem, že považuji za chybu, že slovenské povstání bylo organizováno pod dvěma politickými standartami, zatím co mělo být stmeleno pod jednou celonárodní a celostátní vlajkou. A když už bylo nutno začít tehdy s politickými stranami, pak se mělo revoluční hnutí slovenské v této věci koordinovat s tím, co se doporučovalo z Londýna i Moskvy. V žádném případě by to nebylo k neprospěchu Slovenska, a bylo by to prospělo celému státu. Ovšem, je možné, že jak demokratická, tak komunistická strana na Slovensku se domnívaly, že koncepce Londýna a Moskvy by neprospěla jim. Ale v tom se právě zračí velikost historických okamžiků, když se v nich rozhodujeme z hlediska vyšší koncepce. A v našem případě touto vyšší koncepcí byla idea jednotné, tj. i stranicko-politicky jednotné republiky československé…Třebas zde poukazuji na chyby, které se dle mého přesvědčení staly, musím současně objektivně potvrdit, že za této politické situace, jak se na Slovensku vytvořila, a která nebyla na všech stranách uvítána s nadšením, případně která by byla za jiných okolností i vedla k vnitropolitickým poruchám a krizím, že přes to všechno jsme byli svědky vzácné a uznáníhodně solidarity všech a též i ohleduplné zdrženlivosti na všech stranách. I když lidé kritizovali a dávali najevo svou nespokojenost s tím či oním postupem, podřizovali se revolučnímu zřízení a nekomplikovali situaci žádnými separátními politickými akcemi, ani jakýmikoliv jinými projevy nespokojenosti…Nezaměňovali velké cíle revoluce a malé dílo lidí…
To ovšem neznamená, že určité napětí, na které tíha doby položila pokličku, ale jež se vařilo pod ní, že neexistovalo. Občas proniklo tiskem na veřejnost i když jen v mírné formě. Tak na příklad došlo k politické polemice mezi Národními novinami a Pravdou o tom, zda není předčasné vytvářet politické strany za revoluce. Národní noviny psaly o věci 17. září, Pravda odpovídala 20. září a Národní noviny uzavíraly polemiku 23. září. Na obviňování demokratické strany z reakcionářství a pravičáctví reagoval deník Čas dne 8. října rozhodnou obranou demokratické strany, v níž se mezi jiným píše: „Je nutné promluvit otevřeně… Politické poměry na Slovensku zkonsolidovaly se tak, že máme dvě strany: Komunistickou a stranu demokratickou. Není v zájmu našeho osvobozovacího boje, aby došlo k vytvoření dalších stran, a je víc než pravděpodobné, že k tomu ani nedojde, neboť by znovu uvedly systém korupce a špíny a upadaly by do starých chyb a osudných omylů.
Někteří lidé by však chtěli vtlačit straně demokratické punc pravičácký a reakcionářský. Je to blud a záměrné klamání. Strana demokratická, jak již bylo vzpomenuto, nemá a nechce mít nic společného se živly, které se záměrně spolčovaly se zájmy protisocialistickými a protidemokratickými. Strana demokratická není ničím jiným, než jaké jméno nosí na svém štítě, a název komunistické strany též jasně mluví, jaká cíl sleduje. Máme však prvořadý a nejbližší společný cíl: zničit fašismus a vykořenit ho do důsledků.
Dvě strany jsou však potřebné, aby jedna kontrolovala druhou, aby výkonná moc představovala skutečnou politickou vůli národa. Strana demokratická neuznává nadvládu jedné třídy nad třídou druhou, protože třídní nenávist zavrhuje a vidí všude jen lidi…
Tak jako se opírá strana komunistická o Marxe, opíráme se my v tomto ohledu celou svou váhou o myšlenkový svět Masaryka. Nechť se opováží někdo tvrdit, že Masaryk byl reakcionářem. Nechť se opováží někdo tvrdit, že všichni ti, kteří nepřijímali filozofické a národohospodářské stanoviska Karla Marxe, byli reakcionáři.
To byly první náznaky politické rivality, která mezi stranami byla a jejíž intenzitu tlumily především společné starosti válečné…
76. Diskuze o koncepci nové republiky
V souvislosti s těmito vnitropolitickými problémy se ovšem na prvním místě vedly diskuze o státně-politické a národně-politické koncepci nové republiky. Když jsme přišli do Báňské Bystrice, setkávali jsme se s různými názory a stanovisky v této věci, které se značně od sebe lišily. Nepřekvapovalo nás to, ani neznepokojovalo. Přijímali jsme to jako nutný průvodní jev revolučního vzplanutí, kdy síla probuzených a uvolněných nemůže být ještě náležitě změřena ani ovládána…
Přes diference, které se projevovaly v nazírání na různé problémy národního a státního uspořádání, nelze říci, že by byl nedostatek dobré vůle hledat společné řešení. Musím také zdůraznit, že situace, jak jsme ji shledali na Slovensku při svém příchodu do Báňské Bystrice dne 7. října 1944 se značně lišila od situace, jaká tam byla kolem 20. října před našim odletem, zejména pokud se týkalo vyjasnění mnohých zásadních otázek příští národní a státní politiky československé. Dobře tu působilo to, že do Báňské Bystrice přišla nejen čs. vládní delegace z Londýna, ale že zde byli i političtí lidé z Moskvy, zejména poslanec J. Šverma, takže mnohé věci mohly být na Slovensku vysvětleny a uvedeny na pravou míru. Jsem např. přesvědčen o tom, že kdyby byl poslanec Šverma v Báňské Bystrici v době, kdy se konal tzv. sjednocovací sjezd strany sociálně demokratické a komunistické, že by se nikdy nedostala do sjezdové rezoluce ona pověstná věta, že Slováci by měli možnost hledat cesty k jiným bratrským národům. Dne 7. října dopoledne odletěla ze Slovenska do Londýna zvláštní delegace Slovenské národní rady, aby jednala s panem prezidentem a československou vládou o budoucím uspořádání republiky. Tato delegace opouštěla Slovensko v době, kdy poměry na Slovensku ještě nebyly tak vyjasněny, jako tomu bylo o tři týdny později.
Jedním z radostných zjevů, s nimiž jsme se setkali, bylo zjištění, že se Slovensko s úctou hlásí k masarykovské koncepci první republiky. To ovšem nebránilo Slovákům, aby nevytýkali předmnichovskému režimu více chyb než předností, zejména pokud se týkalo postavení Slovenska a Slováků oproti zemím českým. Uznávali sice, co Češi dobrého udělali pro Slovensko za dvacet let československé samostatnosti a ujišťovali, že tentokráte zas oni to Čechům vynahradí. Tím měli především na mysli, že tentokrát Slováci pomohou osvobodit české země a že i hospodářsky Čechům vypomohou, poněvadž jsou hospodářsky silnější nežli vyrabované české země. I když jsme to chápali především jako projev jejich sebevědomí prýštícího z toho, že oni vedou osvobozovací válku, slyšeli jsme to rádi, a to ne proto, že tomu tak skutečně bude, ale pro projev této dobré vůle. Rozhodně nám Čechům musí být z hlediska státního sympatičtější Slovák, který svým státně-politickým zaměřením překročí svůj slovenský region a cítí se dost silný k tomu, aby i za svými slovenskými hranicemi se vynikajícím způsobem uplatnil, nežli Slovák, který jen lamentuje a nechce vidět nic jiného než slovenskou krajinu. Proto nás naplňovalo radostí, že Slováci si troufají vyměnit role s Čechy: zatím co po první válce pomáhali Češi Slovákům, že po této válce pomohou Slováci Čechům…
Přitom však nám Slováci spočítali všechny skutečné i domnělé křivdy, kterých se Češi na nich dopouštěli za první republiky. V celku to jsou staré známé věci. Většinou to byly stížnosti na personální a finanční politiku, která dle jejich soudu nebyla Slovákům příznivá. Naproti tomu však plně uznávali, že Češi mají zásluhu o to, že Slováci politicky dozráli, že se z nich stal vysoce kulturní činitel, že Slovensko bylo modernizováno, takže Slovensko z roku 1918 a Slovensko z roku 1938 jsou dvě úplně rozdílné země…
Slovenské sebevědomí v posledních letech značně vzrostlo. Počítali jsme s tím už před opuštěním Anglie, neboť všechny zprávy ze Slovenska, které za hranice přicházely, tomu nasvědčovaly. Byli jsme tomu rádi… Též jsme věřili, že právě politické uvědomění slovenské bude nejlepší obranou republiky právě v této její východní části proti všem separatistickým a partikulárním pokusům, jaké jsme tam viděli např. v době, kdy ludová strana založila celou svou protičeskoslovenskou kampaň na nejméně uvědomělých vrstvách.
Snažili jsme se nalézt hlavní kořeny, z nichž toto slovenské sebevědomí vyrostlo, neboť politicky to bylo nesmírně důležité pro posouzení, jak se asi v budoucnu bude řešit celá československá otázka. Pokud jsem měl příležitost za krátkou dobu svého pobytu si ověřit jeho psychologické příčiny, definoval bych je takto: Slovensko mělo dostatek mladé inteligence, která žila silně politicky a též se politicky hodně exponovala. Mládí je vždy průbojné, aktivní, sebevědomé a zvlášť když tuto aktivitu spojuje i s vlastními možnostmi a výhledy do budoucna. Tato mladá generace, která namnoze v posledních letech první republiky dokončovala střední školy, nebo byla v prvních semestrech vysokých škol, tedy ještě existenčně nezakotvila, žila právě na sklonku první republiky uprostřed politického vlnobití, jehož jednou z nejsilnějších vln , dotýkajících se přímo generačního problému, byla otázka, jak se tato mladá slovenská generace může uplatnit. Problém generační, který se jí bezprostředně dotýkal, byl politicky spojován i poměrem Čechů a Slováků a řada potíží byla právě tomuto problému přičítána k tíži. I když tato generace, protiluďácky, tedy pro-československy orientovaná chtěla žít a spolupracovat pod jednou střechou s Čechy, nechtěla dopustit, aby byla českým dorostem majorizována a tím ve svých vlastních ambicích oslabena. Proto právě v této generaci bylo nejsilněji slyšet volání po tom, aby Slováci si své věci spravovali sami. Byl to výraz nejenom nacionálního slovenského uvědomění, ale též i snaha udržet a pro budoucno zajistit slovenské mladé generaci ta místa, která si získala v letech, kdy Slovensko bylo od českých zemí odděleno. Hovořil jsem o těchto věcech naprosto otevřeně a upřímně s řadou mladých, studovaných Slováků a v podstatě u všech vynikal tento důležitý motiv. Ujišťovali jsme je, že právě slovenská mladá generace má značný náskok oproti mladé generaci české, která byla protektorátními poměry strašlivě bita. Zejména okleštění českého školství a hlavně uzavření českých vysokých škol vytvořilo situaci, že Slovensko bude mít zejména v počátcích republiky relativně víc mladé vysokoškolské inteligence, než jí bude v Čechách a že pravděpodobně kvalitní mladé síly ze Slovenska budou muset do Čech. Upozorňovali jsme je proto na to, že nemají přehánět ono volání po jakémsi druhu slovenského „isolacionismu“, neboť tím by si uzavírali možnosti, které jsou tu na dosah ruky a které Češi jistě rádi této slovenské generaci poskytnou. Nelze říci, že mladí Slováci tyto perspektivy odmítali, naopak těšili se na ně.
Dalším důvodem slovenského sebevědomí bylo to, že se Slovensko po několik let samostatně spravovalo a žilo v poměrném blahobytu. Tento motiv byl zvlášť zajímavý, neboť vědomě i podvědomě pronikal i u těch, kteří zvedli boj proti bratislavské vládě a odmítali samostatný slovenský stát. I když se vší rozhodností odmítali žilinskou zradu a vše, co z ní pošlo a vedli celý bratislavský režim na soud národa, přece ona léta v nich zanechala přesvědčení, že Slovensko má dostatek sil, aby si svou správu i v rámci republiky obstaralo samo. Slováci si byli jisti, že na tyto úkoly stačí a že už nepotřebují české pomoci v té míře, jako tomu bylo po první světové válce. Setkali jsem se i s těmi, kteří právě této vlastní správě přičítali zásluhu, že Slovensko žilo v poměrném blahobytu v době, kdy celý svět strádal a viděli svůj úspěch především v tom, že to dovedou bez cizí pomoci, resp. že se jim lépe daří, když si své věci sami organizují. Dost neradi slyšeli, že na slovenském válečném blahobytu má především zásluhu Hitler, který záměrně vytvářel politickou propast mezi Čechy a Slováky s tím, že Čechy hospodářsky zdeptal a Slováky favorizoval a umožnil jim válečnou konjunkturu. Je však nutno počítat s faktem, že lidé, kteří žijí v poměrném blahobytu, jsou i politicky sebevědomější nežli ti, které tlačí nedostatek a cítí, že jsou odkázáni na pomoc a spolupráci s druhými.
Velkým posílením slovenského sebevědomí bylo konečně slovenské povstání. Již jsem se o tom částečně zmínil. Slováci byli hrdi na to, že se první chopili zbraně a vedli regulérní válku v týlu nepřítele. Svůj čin nepovažovali jen za slovenskou záležitost, i když právě jím chtěli především sloužit slovenské věci, nýbrž za věc československou, ba přímo spojeneckou…
Politický význam slovenského sebevědomí, který sám o sobě byl pochopitelně důležitým faktorem, nespočíval však jen v tom, … k jakým dedukcím politickým vedlo jednotlivce a celé skupiny. V tom hlavně tkvěl jeho význam a zde bylo také jádro a příčina diskusí, které sami Slováci mezi sebou vedli o národně politických a státně politických otázkách a často se rozcházeli v názorech. A právě na tom, k jakým závěrům toto slovenské sebevědomí lidi vedlo, se dalo soudit, které motivy … převažovaly. Je přirozené, že Slovák, jehož nacionální sebevědomí vyvěralo především z faktu, že Slovensko se po pět let dovedlo spravovat samo, vyvozoval z toho docela jiné politické závěry nežli ten, jehož sebevědomí bylo založeno na vzpouře Slovenska proti bratislavské vládě. V této soutěži názorů a stanovisek bylo též znát vlivy velkých světových proudů, přicházejících z východu i západu a z toho vyplývající úvahy a kombinace, jakým směrem se světový proces bude po válce ubírat. Bylo hodně těch, kdo zdravě uvažovali a dovedli i slovenskou otázku dobře zařadit do koncepce poválečné evropské i světové politiky, ale byli i takoví, kteří si činili nesprávné závěry a v důsledku toho i špatné představy o státoprávním řešení slovenské otázky a mezinárodně politickém začlenění Slovenska po světové válce.
Tak např. jsme se setkali, a to zejména v prvních dnech našeho pobytu na Slovensku – s lidmi, kteří se domnívali, že Slovensko bude připojeno k Sovětskému svazu. Byli dokonce přesvědčeni, že je to v intencích sovětské vlády a i když o tom oficielní sovětská místa nehovoří nyní, že Rudá armáda Slovensko nevyklidí, jakmile se na jeho území jednou dostane. Jiní zase uvažovali tak, že Slovensko bude mít na vybranou, kam se chce připojit, zda chce s Čechy vytvořit československý stát, nebo připojit se k Sovětskému svazu … Vykládali si tak zejména i garancii, kterou jim dávala čs. vláda v Londýně, že slovenský lid si rozhodne o sobě sám, že zahraniční pracovníci domov v žádném směru nezavázali, uznávajíce plně právo národa, aby si sám určil podmínky svého svobodného života. Tento motiv lze např. vyvodit i z rezoluce sjednocovacího sjezdu sociálně demokratické a komunistické strany. Z koncepce tří samostatných a úplně rovnoprávných tří slovanských národů: Čechů, Slováků a Karpatských Ukrajinců někteří vyvozovali, že v republice bude trialistický systém tří autonomních a plnou vládní moci vybavených státních národů, spojených v jednotný státní celek osobou společného prezidenta a některými centrálními resorty. I v této věci mínění se rozcházelo, zda to má být budováno po vzoru sovětském nebo jugoslávském…Dost bylo těch, kteří považovali za samozřejmé, že československý režim bude, ne-li totožný se sovětským, tedy hodně mu blízkým už proto, že si to naše spojenectví se SSSR vyžádá. Jiní pak jako důvod uváděli politickou výhodu sovětizace proti demokratizaci našeho státu. I lidé, kteří nebyli u komunistů, s touto koncepcí počítali, jednak z důvodů praktických, jednak ze slovanského zanícení. Koncepci slovanské byli ochotni dát do služeb i politický režim příštího Československa. Na druhé straně bylo ovšem hodně těch, kteří usuzovali jinak a přes svůj vřelý vztah k Sovětskému svazu považovali za naprosto nezbytné založit republiku československou na skutečné demokracii, odpovídající charakteru, tradici i pokrokovým potřebám národa.
Hovořil jsem se Slováky, kteří považovali trialistický státní model za absurdnost, namítajíce proti němu, že pak by to žádný stát nebyl, že by si už v den svého vzniku psal svůj vlastní nekrolog. Odmítali tři samostatné nacionální celky jako nositele plné vládní svrchovanosti.. Přiznávali, že vyřešení nacionální otázky vyžaduje sice rozsáhlou exekutivní i legislativní decentralizaci podle národnostních celků, připouštěli, že v rámci celostátní jednotné politiky si mají Slováci mnohé své věci takto vyřizovat sami, ale že zde musí být pevné záruky v centrální vládě a ústředním parlamentě, že nám nevzniknou dvě koleje vládní a parlamentní politiky, které by jednotu státu ohrozily. Setkali jsme se i s takovým míněním, kterému se i tato koncepce zdála dalekosáhlá a jednotě republiky nebezpečná. Viděli v ní počátek vnitropolitických a administrativních krizí. Tvrdili, že státní jednota, myslí-li se to s ní doopravdy, vyžaduje jednu vládu a jeden parlament, v nichž by slovenský živel byl plně zastoupen a kromě toho vybudování zemské správní autonomie v Čechách, na Moravě a na Slovensku. Při tom přiznávali, že slovenská autonomie má mít nejenom charakter politicko-správní, ale i charakter národně-politický, jímž by se dal výraz volání pro národní slovenské svébytnosti. Slyšeli jsme hlasy i proti této koncepci. Podle nich by měla československá vláda přenést podstatnou část své exekutivní pravomoci na samosprávu, která právě svým zlidověním je povolána k tomu, aby se stala přímým lidovým orgánem vlády. Tímto řešením by se vyřídily i problémy národně-politické, neboť na Slovensku jsou národní výbory všech dominací slovenské a v českých zemích české… Konečně bylo slyšet i hlasy zdůrazňující potřebu pevné centrální československé vlády, kde by zejména slovenský živel byl výrazně zastoupen a též i centrálního parlamentu se silnou slovenskou účastí. Stoupenci této koncepce vycházeli ze zásady, že po skončení války bude třeba prozíravého, pevného a jednotného vedení státu a to z mnoha důvodů. Jednak proto, že bude třeba společným úsilím odstranit dědictví, které vyrostlo ze slovenského separatismu a z české zahořklosti proti Slovákům a které se nedá vyléčit dalším uvolňováním pout, nýbrž viditelnou vůlí všech odpovědných politických směrů po nejpevnější jednotě, vyjádřené především ve státní exekutivě a legislativě. Kromě toho uváděl jako důvod i to, že po válce budeme mít za úkol řešit tak obrovské úkoly politické a hospodářské povahy, že není možno je zvládnout po dvou kolejích, nýbrž jen jednotným postupem. Konečně tím, že měníme ze základů svou správní strukturu budováním lidových orgánů moci a že hospodářskému životu chceme dát jiný směr a cíl provedením nejrozsáhlejší hospodářské nacionalizace, bude nutno, aby se tak vážné proměny dály bez otřesů a omylů, což předpokládá pevnou, jednotnou státní organizaci, správu a normu.
Nelze říci, že státněpolitický a národně-politický problém byl za slovenské revoluce postaven naprosto jednoznačně a přesně. Vše bylo ve varu, v revoluci, i myšlení lidí a jejich názory na budoucnost… Naprosto jednomyslně se všichni shodovali v tom, že nové poměry, ať se vše vyřídí tak či onak, je třeba budovat na straně světa demokratického a ne fašistického a že příští republika československá má být lepší, nežli byla první, což znamenalo: pokrokovější, lidovější, sociálně spravedlivější… Jakmile však přišla řeč na jejich naplňování, už vznikaly rozdíly v názorech o tom, co je demokracie a co není…v čem spočívá větší pokrok oproti první republice a podobně…slovenský lid myslel v hlavních konturách: chtěl republiku československou v jejích předmnichovských hranicích a pana prezidenta dr. Beneše jako záruku, že se Slovákům dobře povede a nebude jím způsobena žádná křivda…
Je pozoruhodné sledovat, jakými stádií procházela otázka československá z hlediska státoprávního v slovenském tisku. V prvních revolučních dnech je cítit ještě rozpaky, zda se má navazovat na státoprávní tradici první nebo druhé republiky, tj. zda se má Slovensko vyslovit pro skutečnou československou jednotu, nebo pro určitý druh státního dualismu. Je to např. již patrno na deklaraci Slovenské národní rady, kde pojem „československý“ se vyskytuje ve dvou verzích, jednak s dělící čárkou, jednak bez čárky. Deník Pravda užívá dne 17. září 1944 ještě označení Česko-Slovensko, stejně tak Národní noviny z 15. září 1944. Sjednocovací sjezd komunistické a sociálně demokratické strany zná rovněž Česko-Slovensko, jak je patrno ze sjezdové rezoluce. Ovšem, tento sjezd šel ještě dále nežli k dualistickému pojetí československé otázky, neboť… ponechává Slovákům právo, aby v případě nedohodnutí se s Čechy, mohli jednat o státoprávním svazku i s jinými partnery.
Ve smyslu této eventuality, resp. pro ni, psal také dr. G. Husák, pověřenec pro vnitřní věci, článek v Novém slově dne 24. září 1944. Z jeho článku citujeme:
Není ještě čas dělat bilance tohoto boje. Tolik je však možné říci, že čtyři týdny povstání ukázaly malověrným doma a zlomyslným za hranicemi, že slovenský lid už kurátora nepotřebuje… Vznikla národní jednota, jednota bojovná a akční, jaká v naší historii ještě nebyla. Zjednodušení politických poměrů, vytvořené prostým vývojem zbavené osobních a kariéristických cílů , zdálo by se nám v demokratickém Československu zázračně nedosažitelným. Ideová jednota a sloučení levicových stran, tento toužený ideál všech poctivých socialistů, stal se skutkem v tak manifestační a přesvědčivé formě.
Barbusse říká, že národnost není posledním, ale předposledním stupněm sjednocení obyvatelů tohoto světa. I zde slovenská revoluce zcela jasně řekla své nové slovo: v bratrském státním spolužití s nejpříbuznějším národem českým, v nejužší spolupráci a kontaktu s ostatními slovanskými národy, jmenovitě s velkým národem ruským, vidíme širší hranice pro náš národ. Je třeba otevřeně říci, že náš lid by nadšeně uvítal, kdyby mezi námi a ostatními slovanskými národy, jmenovitě mezi Slováky a Rusy, nestály hranice a celníci, kdyby slovenský člověk za svou vlast považoval nejen území od Aše po Jasinu, ale od Aše po Vladivostok. I toto slovanské zaměření našeho povstání je důsledné a nesmí být oklešťované. Je třeba přestat s taktizováním mezi Moskvou a Londýnem… Slovenský pracující člověk jednoznačně postavil svou slovanskou orientaci, a se žádnou jinou počítat nechce.
Cituji tyto příspěvky, jež pojednávají o státně-politickém zaměření slovenského povstání, jak se projevovaly v komunistickém tisku v prvních dnech revoluce. Avšak již 20. září 1944 podtrhla Pravda z řeči poslance Šmidkeho po jeho návratu z Moskvy, tuto definici: „Chceme soustředit všechny Slováky do jednoho státu a pevně věříme, že všechna území, která jsme museli pod fašistickým nátlakem odstoupit hladovým imperialistům v sousedství, velmi brzy a trvale se vrátí k naší mateřské zemi. Přejeme si, abychom mohli s bratrským národem českým a s podkarpatskými Ukrajinci vytvořit společný lidově-demokratický stát, stát tří slovanských národů, které by v pevné dohodě a spolupráci s ostatními slovanskými národy a státy, zejména s velkým bratrem ruským a ostatními národy SSSR, byl vzorem pokrokového, mírumilovného a šťastného života pro všechny národy a pro všechny generace.“
… deník Čas už 17. září 1944 napsal v úvodníku pod titulem „Do nové práce“ toto: Přichází čas, abychom řekli jasně a jednoznačně… Naše stanovisko je jasné a náš cíl je obnovená Československá republika, jednotná, budovaná na základě úplné rovnosti a rovnocennosti Čechů, Slováků a Podkarpatských Ukrajinců…Tedy jen obnovená, mezinárodně uznaná Československá republika, může být a bude naším šťastným domovem. Republika jednotná, nedělitelná – neboť dům rozdělený padá“.
Deník Čas píše v programovém článku demokratické strany dne 19. září 1944 pod nadpisem „Náš cíl“ toto: Demokratická strana chce být mocnou oporou a záštitou Československé republiky. Chce ji dát na Slovensku do služby síly a schopnosti jejích příslušníků, neboť v nové republice chce mít silný, slovanský, jednotný stát, který bude baštou západních Slovanů proti případnému novému germánskému nebezpečí.“…
Politické polemiky a diskuse o tom, zda československý stát bude založen na myšlence jednoho národa československého nebo národů dvou, českého a slovenského, nebyly na Slovensku s námi vedeny, a to proto poněvadž oficielní politické kruhy slovenské se stavěly jednoznačně za nacionální dualismus v ČSR. Důležité však bylo, že přes oficiální zdůrazňování slovenské národní odlišnosti od Čechů, našli se i mezi slovenskými politiky stoupenci ideje národní jednoty československé.
Obě politické strany na Slovensku měly ve svém programu národní dualismus a odmítali ideu národní jednoty československé. V komunistické straně toto stanovisko bylo tak zásadní a důsledné, že jakákoliv diskuse o něm byla vyloučena. Komunistická strana zůstávala v této věci věrna své předválečné koncepci, kterou vyjadřovala politicky právem sebeurčení národů republiky československé. Když čs. vládní delegace byla pozvána k návštěvě sekretariátu komunistické strany, bylo jí řečeno, že jakákoliv snaha vrátit se k ústavní deklaraci republiky československé z r. 1920 o jednotném národu československém, by narazila na Slovensku na spontánní odpor. Demokratická strana uspořádala brzy na to recepci na počest čs. vládní delegace, na níž promluvila řada řečníků této strany a všichni členové čs. vládní delegace… Nebylo jediného řečníka demokratické strany, který by nezdůraznil nacionální svébytnost slovenského národa a přání, aby to Češi vzali na vědomí a plně respektovali. Jako zajímavou epizodu zaznamenávám, že po mnoha takových projevech zaznělo v recepčním sálu zvolání: „Nezapomeňte, že tu jsou též Čechoslováci, ne jen Slováci.“…
Slovenský nacionalismus, jak se nám jevil, byl vědomě i podvědomě prostředkem mocenské rovnováhy mezi Slováky a Čechy, jejich obranou proti některým administrativním a politickým chybám, kterých se Češi, dle jejich soudu na Slovensku dopouštěli, resp. kterých by se mohli dopouštět i v budoucnu, a zajištění hospodářské prosperity Slovenska.
77. Poslední dny čs. vládní delegace na Slovensku
Dne 22. října 1944 obdržel čs. vládní delegát F. Němec naléhavou depeši od čs. vlády v Londýně, aby čs. vládní delegace neprodleně opustila Báňskou Bystricu a odcestovala na Podkarpatskou Rus, jejíž značná část byla v té době osvobozena Rudou armádou. Příkaz k odcestování byl vydán proto, že nastala chvíle, kdy podle československo-sovětské dohody ze dne 8. května 1944 měl se vládní delegát ujmout administrace civilní správy na území osvobozeném sovětskými vojáky.
Již před tím rozhodl čs. vládní delegát po souhlasu prezidenta republiky a čs. vlády, že dr. Prokop Drtina a já odletíme při vhodné příležitosti ze Slovenska do Londýna, abychom informovali hlavu státu, čs. vládu a Státní radu o všem, co se po stránce politické i vojenské děje na Slovensku. Ministr Němec informoval o této věci všech pět svých politických poradců, tj. J. Valo, B. Laušmana, F. Hálu, J. Turjanicu a mne a to na poradě, konané dne 13. října 1944, když už před tím hovořil o naší cestě do Londýna s poslancem J. Švermou a členy předsednictva Slovenské národní rady dr. V. Šrobárem, K. Šmidkem, dr. Husákem a jinými…
Když přišel příkaz naší vlády, abychom neprodleně opustili Slovensko, byla situace na Slovensku vážná, třebas ještě ne kritická. Odcházeli jsme neradi jednak proto, že jsme si byli dobře vědomi toho, jak naše přítomnost pomohla vyjasnit poměry na obou stranách a litovali jsme, že započaté dílo je nutno přerušit, jednak proto, že jsme se obávali psychologických následků našeho odchodu mezi Slováky. Zejména tento druhý důvod nám působil značné starosti, neboť jsme věděli, jakou morální vzpruhou byl náš přílet do Báňské Bystrice 7. října 1944 a museli jsem počítat s těžkou depresí, která vznikne ve chvíli tak vážné, jakou jsme před koncem října prožívali. Nechtěli jsme si vzít na odpovědnost, že jsme svým odchodem ztížili situaci Slovenské národní radě, proto ministr F. Němec pozval k sobě na poradu představitele obou politických stran, aby s nimi tuto novou situaci projednal. Na této poradě se hledalo řešení, které by nejlépe vyhovovalo slovenské situaci a současně i novým povinnostem, které se před čs. vládní delegací rýsovaly.
Výsledkem našeho šestnáctidenního pobytu na Slovensku a těchto závěrečných porad byla jednak výměna dopisů mezi československým vládním delegátem a Slovenskou národní radou o udržení a prohloubení vzájemných styků i do budoucna, a to i tehdy, když naše mise a úkoly její budou dočasně prostorově a časově odděleny. Kromě toho byla dohodnuta vzájemná výměna politických lidí. Už před touto poradou jsme totiž na schůzce čs. vládní delegace uvažovali o tom, že by bylo politicky prospěšné, aby někdo z nás zůstal na Slovensku i po odchodu čs. vládní delegace na Podkarpatskou Rus. Poslanci Josef Valo a Bohumil Laušman vyslovili přání, aby mohli zůstat na Slovensku, s čímž vládní delegát souhlasí. Poslanec J. Šverma žádal sice, aby na Slovensku zůstal též konsist. rada F. Hála, ale od svého návrhu ustoupil po zjištění, že to nedovoluje zdravotní stav Hálův. V tomto rozhodnutí nastala změna v poslední chvíli před našim odletem ze Slovenska. Poslanec Šverma totiž požádal min. Němce několik hodin před odletem, aby přece jen poslanec J. Valo šel s ním na Podkarpatskou Rus, kde ho bude více potřebí a zejména pak, až vládní delegace bude pracovat na východním Slovensku, které poslanec Valo dokonale zná. Ministr Němec tomu přání ihned vyhověl.
Naproti tomu požádal ministr Němec prezidium Slovenské národní rady, zda za účelem úzké spolupráce SRN a čs. vládního delegáta by se nemohl stát členem čs. vládní delegace předseda Slovenské národní rady dr. Vavro Šrobár. Slovenská národní rada tuto myšlenku uvítala a doplnila čs. vládní delegaci dr. Šrobárem za stranu demokratickou a dr. Šoltézem za stranu komunistickou. Těsně před tím, než- li jsme opustili Slovensko, vyměnila komunistická strana dr. Šoltéze za dr. Púlla. Tato výměna politických lidí mezi čs. vládní delegací a Slovenskou národní radou měla být viditelným důkazem, jak pokročila vzájemná spolupráce a měla také psychologicky dobře zapůsobit na slovenskou veřejnost, že se Slovensko neopouští proto, že situace je vážná, nýbrž že jde o plnění důležitých povinností, jak na Slovensku, tak na Podkarpatské Rusi.
Československá vládní delegace opustila Slovensko v noci 23. října 1944, aby plnila povinnosti, pro které opustila v srpnu Londýn. Sovětská letadla nastoupila s námi zpáteční cestu… Za temné noci jsme přistáli na letišti někde u Lvova.
78. Poměr Londýn - Moskva – Domov
V této kapitole chci ještě stručně doplnit obraz vzájemného poměru mezi domovem a oběma středisky našeho zahraničního politického dění v Moskvě a Londýně… Je totiž i politicky důležité, jaký citový, lidský poměr vyrůstal vzájemně v tomto trojúhelníku: co si např. na Slovensku mysleli o nás v Londýně a Moskvě, a stejně důležité bylo, jak my za hranicemi jsme se dívali jednak na domov, jednak jeden na druhého.
Je pravda, že jak doma, tak v Moskvě a Londýně se především reálně uvažovalo o situaci, jak se během let vytvořila a že jeden do druhého skládal veliké naděje, pokud se československé budoucnosti týká. Je však také pravda, že tato myšlení, úvahy, naděje a přání diferovala pojem podle toho, z jakých politických zaměření vycházela, ale také podle toho, jak svým prostředím byla ovlivněna. A kromě toho se nesmí přezírat, že vliv na tento vzájemný poměr mělo i dlouholeté vzájemné odloučení, které chtíc nechtíc zamlžovalo našim doma pohled na nás, co jsme byli za hranicemi a zahraničním pracovníků oslabil pohled na domov. I během války byl ovšem udržován styk mezi zahraničím a domovem, ale byl příliš sporadický a neúplný, než aby mohl zamezit vytváření mezer ve vědomostech o tom, co se děje doma a co venku. Rozhlasové relace vysílané z Londýna a Moskvy musely se přizpůsobit jednak válečné době, jednak tomu, že byly vysílány z cizích zemí, takže nemohlo být v nich vše, co by domov zajímalo a náležitě o všem informovalo. Zprávy z domova, které přicházely do Londýna a Moskvy byly též nepravidelné a neúplné. My jsme byli za hranicemi odkázáni především na to, co se nám sdělí a nedostávali jsme vždy to, co jsme potřebovali vědět. Na této situaci se celkem nedalo nic měnit, poněvadž my jsme z ciziny nemohli a nesměli říci víc, než co jsme řekli a naši doma byli s námi ve styku za situací krajně nebezpečných, takže jsme je nemohli exponovat víc, nežli byli.
To vše mělo přirozeně své důsledky. Domov se vyvíjel pod nepřátelskou okupací a v důsledku hermetického odříznutí od ostatního světa po svém a my venku jsme byli nuceni se zařizovat také podle toho, jak se vytvářely mezinárodní situace. Jak léta plynula a problémy se hromadily, poznávali jsme na obou stranách, že mnohé důležité věci, které pro společný boj a budoucí uspořádání domova byly velmi důležité, neznáme. V takových případech museli jsme si bona fide doplňovat sami to, co jsme neznali fakticky. Totéž dělal domov. Čím víc nám během let bledl jasný obraz poměrů ve vlasti a domovu znalosti o rozsahu i obsahu našeho politického zahraničního úsilí, tím víc si lidé doma i my za hranicemi doplňovali mizející detaily a kontury obrazu vlastní imaginace, dedukcemi z některých situací paralelních nebo obdobných a přirozeně vkládali do těchto svých představ mnohé neskutečnosti a nepřesnosti.
Tak vyrůstaly i mnohé legendy o poměrech doma a v cizině, které končily buď dobrou nebo nedobrou pointou podle toho, jaký byl základní postoj jejich tvůrcům k událostem a osobám, jichž se týkal…
Zásadně bych chtěl říci, že my za hranicemi jsme si všichni bez rozdílu domov idealizovali… Na druhé straně jsme však jako političtí lidé museli vycházet z reality, ze skutečnosti, museli jsme se opírat o fakta a ne o idealizované představy a vlastní kombinace, jimiž jsme doplňovali mezery, které léty vznikaly na obrazu domova…
Připomenul jsem zde, jak zahraniční pracovníci spoléhali na domov, jak věřili ve věrnost a spolehlivost našeho lidu, ale i v jeho zdravý politický úsudek… V Báňské Bystrici jsem se přesvědčili, jaké důvěry se těší Londýn u jedněch a jakou starost a obavy působí druhým. Slováci s nimiž jsme měli příležitost hovořit o budování nové republiky, vkládali veliké naděje v londýnské politiky v čele s prezidentem republiky…Rádi proto slyšeli, jak se upevnilo mezinárodní postavení Československa, neboť příšera Mnichova a vídeňské arbitráže nevymizela z paměti lidí ani za revoluce. Proto s takovou radostí přijímali zprávy o našem spojenectví se Sovětským svazem, neboť v něm právem viděli zabezpečení republiky do budoucna proti jakémukoliv mnichováctví a maďarskému revisionismu. Stejně tak působilo pocitem úlevy, uklidnění, naděje i bezpečnosti to, že mezi západními demokraciemi a Sovětským svazem byla shoda názorů na posuzování československé otázky. V takto vyrovnané politice Západu a Východu vůči nám viděli naši lidé nejlepší záruku československé bezpečnosti…
Tak jako jsme slyšeli na Slovensku hodně chvály na londýnský rozhlas, tak jsme se setkali i s dobře míněnou kritikou. A někdy hodně ostrou. Zejména čeští lidé, jimž se podařilo uprchnout z protektorátu na Slovensko, věnovali londýnskému vysílání hodně pozornosti. Upozorňovali nás na to, že lidé neradi poslouchají frázovité řeči. Život je naučil realismu a když už riskují život za poslouchání Londýna, chtěli slyšet hodnotné, jasné a rozvážné projevy. Žádali především zprávy, informace, vysvětlení situací a politické direktivy. Neradi poslouchali stálé vybízení k statečnosti a rady, jak mají provádět sabotáž, nebo výzvy, aby se chopili zbraně. Říkali nám: Přece nikdo z vás v Londýně nepochybuje o tom, že Němce nenávidíme na smrt. Kdybychom mohli, všechny bychom povraždili. Nás nepotřebujete vybízet k odvaze. Působí to nepříznivě. Lidé mají zlost, že si tak málo o nás myslíte, nebo že se domníváte, jako bychom neměli dost kuráže bojovat proti Němcům, nebo jako bychom je dost nenáviděli. Nesmyslné je, když nám rozhlasem dáváte rady a instrukce, jak máme provádět sabotáž. Ani sabotáž, ani revoluce se neohlašuje předem. To je práce pro Němce a ne pro nás, když to tak děláte. Po takových zprávách Němci vždy seberou řadu rodin, včas obsadí objekty, o kterých byla v rozhlase řeč, zesílí všude stráže,, kde by se podle londýnského návodu mohla nějaká sabotáž uskutečnit. Lidi také úplně dráždí, když je stále vyzýváte, aby povstali a chopili se zbraně. Za prvé ty zbraně nemáme a vy jste nám nedali ani jednu pistoli, ba ani nůž ne. Naproti tomu každý patnáctiletý německý výrostek nosí pistoli se zásobou střeliva. . Němcům by se hodilo, kdybychom předčasně povstali. Měli by důvod k rychlé a úspěšné naší likvidaci. Náš čas přijde a my sami si určíme svou chvíli. Nezapomeňte také na to, říkali nám Češi, že z nás jsou lidé po letech podvýživy a nervového napětí fyzicky vyčerpaní, kdežto Němci jsou živeni dobře, neboť mají privilegované zásobování. Mezi našim lidem řádí tuberkulóza. Také ovzduší hrůzy, v němž více než pět let žijeme, vykonalo svůj škodlivý vliv na lidské zdraví. Lidé jsou zesláblí, vysílení, nemusí-li, nikam nechodí. Atmosféra je těžká, na veřejnosti se hlasitě nemluví. Nenávist k Němcům je strašná. Po této válce nesmí zůstat v republice jediný Němec. My si svou národní povinnost i vůči Němcům splníme. Ale musíme si sami správně volit čas.. My víme, co jsou lidské jatky. Byli jsme na nich mnohokrát. Domníváme se, že vy v Londýně nemáte zájem na tom, aby síly národa byly zmařeny v předčasné, předem k nezdaru odsouzené akci. – Tak s námi hovořili četní lidé, zejména z Čech, za revoluce na Slovensku.
Všeobecně se však žádalo více jasných informací o tom, jak si v Londýně představujeme československou budoucnost. Mnohokrát nám kladli na srdce, že je třeba stále opakovat, že naše republika bude svobodná a nezávislá. Tvrdili nám, že je to třeba proto, poněvadž Němci a quislingovské vlády v českých zemích a na Slovensku zahájily záměrnou kampaň proti Londýnu šířením zprávy, že „Beneš prodal republiku bolševikům“, že „jen blázni se mohou domnívat, že Sověti vyklidí naše území“, atd. Naši prosovětskou politiku zneužívali tito lidé k tvrzení, že Československo se stane po válce součástí Sovětského svazu. Proto jsme byli žádáni, aby se z Londýna stále hlásilo, že naše republika bude svobodná a nezávislá, že její režim bude parlamentní demokracie, že parlament bude volen ve všeobecných přímých, rovných a tajných volbách a že vláda bude odpovědna parlamentu. Dále že stranicko-politický život bude upraven svobodnou vůlí lidu a nebude ovlivněn žádným diktátem; že dojde ke zjednodušení politických stran na míru, jak to vyžaduje zajištění politické demokracie a veřejné kontroly, že dle přání lidu bude stanovena hráze stranicko-politickému tříštění, aby se neupadlo do starých chyb; že bude zaručena svoboda tisku, slova, politického přesvědčení i náboženství, že nebude bráněno rozvoji individuality, ale že tato individuální svoboda nepřekročí hranice zájmů celonárodních, atd. Žádalo se zkrátka, aby lid byl stále informován londýnským rozhlasem, o tom, co se pro budoucnost chystá, aby nestál bez informací proti soustředěné propagandě nepřítele.
Na Slovensku působilo všeobecné uspokojení, že mezi československou emigrací v Londýně a v Moskvě není podstatných diferencí, že v základních otázkách československé státní politiky se obě emigrace v názorech shodují. Domov to vítal, neboť v tom spatřoval dobrou předzvěst do budoucna, rychlou rekonstrukci republiky a její sociální, hospodářskou a politickou stabilizaci mezinárodní i vnitřní.
Když jsem po svém návratu ze Slovenska do Londýna podával zprávu o svých zkušenostech Státní radě, řekl jsem o svých celkových dojmech toto: „Vracel jsem se ze své cesty nejenom s neotřesenou, ale i posílenou a utvrzenou vírou a přesvědčením, že veliký trojúhelník Londýn – Moskva – Domov je dobře sklouben a tvoří jednotný, rovnostranný obrazec. A druhé veliké poznání: veliká idea, kterou jsme po pět let ve svých myšlenkách oživovali, pro níž jsme usilovně pracovali a překážky překonávali, idea Republiky československé, silné a demokratické, svobodného a nezávislého slovanského státu, je základní ideou tohoto trojúhelníku. Vracím se z domova k vám nad Temží, abych vám přinesl nejkrásnější a nejradostnější poselství k Vánocům 1944; vám, občanům Republiky československé za hranicemi, od občanů Republiky československé z Pohroní a Pováží, od Moravy i od Vltavy: dar nejvznešenější, jaký vlastenec může dát i přijat: Lásku a Věrnost, odhodlanost i vůli našeho lidu, Republiku československou si společnou prací vybudovat a už nikdy, nikdy více si ji nedat vzít.“
79. Dojmy ze Sovětského svazu
Cesta z Londýna přes Moskvu na Slovensko a zpět poskytla nám příležitost nahlédnout do života sovětského lidu za Velké vlastenecké války a aspoň částečně se seznámit s jeho myšlením. Již jsem se zde zmínil o některých dojmech, které v nás zanechal pobyt v této zemi, zápasící s vypětím všech sil za své osvobození od německé tyranie. Mnohé ze vzpomínek a zkušeností zůstanou nám velkým poučením po celý život.
Od pohraniční celní stanice sovětské jsme se setkávali s velmi milými lidmi. Jakmile v nás zjistili Čechoslováky, rozzářil se jim radostný úsměv na širokých slovanských tvářích a velmi srdečně se k nám chovali. Bylo to dokladem, že lid má nás rád, považuje nás za skutečné přátele a bratry a vrací nám svou láskou a důvěrou naši tradiční lásku k ruskému člověku i naše uvědomělé slovanské vztahy, jejichž důležitým ohniskem byla od probuzeneckých dob naše Praha. V Sovětském svazu nejsme neznámí. Je zde zřejmý pokrok v tomto směru od první války světové, kdy naši legionáři zápasili u tohoto lidu často s tehdejší negramotností a byli namnoze teprve pionýry jména a existence našeho národa v ruských lidových vrstvách a kdy musili i překonávat předsudky ruského mužíka, který naše lidi považoval za nepřátelské „austrijce“, nechápaje našeho boje proti Habsburkům a Vídni.
Zeměpisné a politické znalosti ruského člověka jsou dnes značné. Je to nesporně výsledek systematické politické výchovy i důsledného boje proti negramotnosti, který od počátku ruské revoluce vedl tamější bolševický režim. Na politickou výchovu se v Sovětském svazu klade veliký důraz. V jejích službách je nejenom sovětský tisk a činnost publicistická, ale i rozhlas, film, divadlo a živé slovo přednášené pracujícím lidem v továrnách a na kolchozech. Sovětský člověk jasně rozlišuje mezi přáteli, nepřáteli a těmi, kteří nejsou ani ryba, ani rak. Ze zkušeností získaných ze styku s lidmi jsme nabyli přesvědčení, že nás řadí na jedno z předních míst mezi svými přáteli. To nebyly jen projevy zdvořilosti, jichž se nám ve Svazu dostávalo, to byl výraz upřímných sympatií založených na hlubokém přátelství a bratrství. To, jak se k nám chovali, vybavovalo mi často vzpomínky na bratrství, které poutalo nás s Jihoslovany, zejména za bojů o svobodu slovanských národů na Balkáně, a které pak mělo své tradiční pokračování i po první válce světové. Tak i Rusové nám slovy i činy projevovali svou živou účast o náš osud a naše osvobození, jako tomu bylo kdysi mezi námi a Srby.
Z rozhovorů, které jsme měli nejen s oficiálními představiteli Sovětského svazu, ale i s vojáky a civilisty, nabyli jsme dojmu, že ona důvěra a sympatie, kterou k nám chovali, vyvěrá hlavně z těchto důvodů:
V Rusku nezapomínali, že v počátcích jejich revolučního přerodu jsme nepřikládali polínka na ohníček reakce, která chtěla vést proti revolucionářům trestní výpravu. Nezapomnělo se, že jsme se v žádném směru nepřiklonili k pokusům o intervenci v Sovětském svazu.
Stále se oceňuje, že jsme v oné době riskovali i politický nesoulad se svým polským sousedem, který nerad viděl náš tehdejší, při nejmenším přísně neutrální postoj k polsko-sovětskému konfliktu a že jsme se v žádném směru nezúčastnili akcí, které byly tehdy vojensky a politicky zahroceny proti Sovětskému svazu.
V Sovětském svazu se dobře pamatuje, že jsme za celých dvacet let samostatnosti nejenom neudělali nic, co by bylo naměřeno proti němu, ale naopak, že trvalým úsilím tehdejšího zahraničního ministra dr. Edvarda Beneše bylo, aby Sovětský svaz se plně zapojil do světové politiky jako důležitý mocenský činitel a že toto jeho úsilí bylo korunováno úspěchem, když se Sovětský svaz stal významným členem Společnosti národů.
V Sovětském svazu rádi vzpomínají návštěvy dr. Edvarda Beneše v Moskvě r. 1935, kdy jsme uzavírali československo-sovětskou smlouvu.
V Sovětském svazu také dobře rozumí historii posledních předmnichovských let i všemu tomu, co následovalo po nich. Oceňuje se chování Československa v oněch osudových letech. Ví se, že jsme se stali předmětem hry reakčních evropských sil proto, že jsme setrvávali na své pokrokové, demokratické a protifašistické linii a že jsme důsledně prováděli politiku přátelství k Sovětskému svazu. To byl jeden z hlavních důvodů, proč jsme reakčním silám ve světě nebyli dost politicky spolehliví a proč jsme byli v Mnichově obětováni.
V Moskvě oceňují československou předválečnou demokracii, třebas režim náš a jejich byl rozdílný. Vědí však dobře o občanských svobodách, které u nás byly, i o velkém sociálním a hospodářském pokroku a politické vyrovnanosti Československa. Nepokrytě nám dávali najevo, že jsme byli kromě Sovětského svazu jedním z nejlepších evropských států.
Svou politiku vůči Sovětskému svazu jsme ani po vypuknutí druhé světové války nezměnili a to ani tehdy, když Moskva uzavřela r. 1939 pakt o neútočení s Německem. Oceňuje se také, že jsme v žádném směru, ani politicky, ani vojensky nezasahovali do sovětsko-finského sporu, který vznikl na počátku druhé světové války.
Nejvýraznějším dokladem této trvalé a systematicky prováděné československé politiky vůči Sovětskému svazu byla pak cesta prezidenta dr. Beneše do Moskvy r. 1943 za účelem uzavření československo-sovětské smlouvy o přátelství, vzájemné pomoci a hospodářské spolupráci. Kromě Velké Británie byli jsme jediným státem, který usiloval o uzavření smlouvy se Sovětským svazem. V Moskvě pak dobře věděli, že to nebylo bez obtíží, které však nebyly u smluvních stran.
Rusové pak zvláště rádi kvitovali v náš prospěch, že v době, kdy Sovětský svaz byl v těžké defenzivě, kdy byla ohrožena Moskva a kdy mnozí nepřátelé Sovětského svazu viděli již v duchu tuto velikou říši v rozvalinách, kdy početná polská armáda odmítla bojovat po boku Rudé armády a byla proto přesunuta na Střední východ, že v téže pohnuté době jsme nejenom ve své víře v Sovětský svaz nezakolísali, ale naopak, že jsme jí dali výraz vznesením požadavku k maršálu Stalinovi, aby nasadil naši vojenskou jednotku do bojů v Sovětském svazu. Rusové vděčně oceňovali právě tento fakt, že Čechoslováci šli spontánně a jediní pomáhat, když bylo zle, třebas silami malými, ale při tom všemi, jež měli tehdy k dispozici.
Kromě těchto politických závazků ozývá se tu především hlas společného slovanského původu, z něhož naše tradiční, reálná a pokroková politika vychází. To vše působilo na nás velmi silně a přesvědčovalo nás to, jak se v Sovětském svazu bedlivě sleduje vše, co se týká československého života a jak jim záleží na tom, aby mezi oběma našimi zeměmi se utužovalo přátelství a prohlubovala spolupráce a vzájemné porozumění…
Jen lid naplněný vroucí láskou k vlasti dovedl bez reptání a mravních otřesů se vrátit do pustin, které zůstaly z někdejších ruských měst a dědin a uchýlit se do podzemí do blátivých zemljanek, aby mohl zasít úhory, vystavět zničené cesty a železnice a vésti partyzánskou válku v nepřítelově týlu a tak všemi prostředky a způsoby pomáhat těm, kdo bojovali a umírali na frontách…
Nezapomenu na obraz, který jsme viděli z vlaku, když jsme tři dny a noci cestovali ze Lvova přes Kyjev do Moskvy. Do Kyjeva nebyla země tak zpustošená válkou, za to však z Kyjeva do Moskvy – to byl obraz destrukce, jakou jsme ještě neviděli. Němci neměli už zřejmě za ústupových bojů z Kyjeva dost času ani sil, aby za sebou vše ničili. Trať z Kyjeva do Moskvy však probíhala krajem zpustošeným a zdálo se nám, že vylidněným. Snad ani jedno nádraží nezůstalo celé… Němci přímo s ďábelskou systematičností ničili kolejnice po celé, několik set kilometrů měřící trati…
Jeli jsme celé dni a neviděli podél trati jedinou celou vesnici nebo město. Všude sutiny nebo provizorní dřevěné baráky a zemljanky, v nichž bydleli ti, co přečkali hrůzy německé okupace a války nebo se po osvobození země vrátili do míst, jež před nepřítelem opustili… Projížděli jsme na příklad městem Brjansk. Bylo to strašné a neuvěřitelné, co jsme viděli. Tu a tam bylo vidět člověka vycházejícího nebo vstupujícího do zemljanky…
Viděli jsme také staroslavný Kyjev, tuto metropoli staroslovanské kultury, k níž i nás váže stará tradice… Kreščatik, nejkrásnější část Kyjeva, … byl záměrně a systematicky Němci zničen před tím, než museli Kyjev opustit. Procházeli jsme zříceninami někdejší kyjevské pýchy a krásy a měli jsme dojem, jako bychom se octli v nějakých novodobých bizarních Pompejích… Navštívili jsme staroslavnou Peerskou Lávru. Byli jsme ohromeni pohledem na to, co zůstalo z tohoto jedinečného monumentu umění, jež nemělo obdoby v celém světě. Hromadou sutin jsme procházeli v místech, kde kdysi kulturní lidé celého světa měli možnost shlédnout kulturní a umělecké poklady dávných slovanských staletí… Prošli jsme úplně demolovanou rezidencí metropolity a vstoupili do nádvoří bývalého pravoslavného chrámu, který přežil staletí, přečkal vpády Tatarů, Mongolů a všech možných nepřátelských nájezdníků, ale nepřečkal vpád německých nadlidí…
Naši krajané po léta usazeni ve Lvově nám vyprávěli o hrůzách, které se tam dály za německé okupace. Čas od času prováděli Němci honičky na Židy… Židé v ulicích jim sloužili za terč. Když to nestačilo, vnikali do domů a stříleli Židy na chodbách a v bytech… Jindy zase posbírali židovské a polské děti, jež jim padly do rukou, vyvezli je za město do zvláštních ohrad a pak na ně pustili divoké a zvlášť cvičené psy, kteří trhali děti za živa. Vyprávěli nám, že to, co se dělo v Majdanku a u Lublina, přesahuje nejbujnější fantazii a že nejpříšernější zločiny známé z historie jsou nevinností proti tomu, co se tam dělo. Mučení, popravy a spalování se provádělo v tisících. Tam také skončilo život mnoho lidí z Československa…
Je přirozené, že zvěrstva prováděná německými vojsky v Sovětském svazu vyvolala u všeho lidu nenávist k nepříteli. Nikde jsme se také nesetkali s názorem, že odpovědnost za zločiny spáchané v Sovětském svazu padá jen na Hitlera a jeho přímé nacistické spolupracovníky. Lidé, s nimiž jsme mluvili, nenáviděli Němce všechny; pojem Němce a nacisty tu splýval v jedno. A přece tito lidé byli daleci splácet nepříteli stejnou brutální formou.Nezapomenu na jednu událost v Kyjevě. S dr. Prokopem Drtinou jsme pozorovali německé zajatce, kteří odklízeli trosky ze zničeného Kreščatiku. Nejprve nás naplňovalo údivem, pak hněvem, jak němečtí zajatci práci sabotovali. Byli jsme překvapeni, jak člověk může tak pomalu pracovat…Zajatce střežili rudoarmějci, mladí hoši… Vojáček se občas obrátil k německým zajatcům s povzbudivými slovy: „davaj, davaj“. Zpočátku jsme mysleli, že zajatci jsou vysíleni a že proto nemohou lépe pracovat. Tuto domněnku jsme však zapudili, když jsme je viděli v šest hodin večer odcházet z pracoviště do ubikací. Šli po vojensku ve trojstupech, vykračovali si svižným krokem a zpívali si do pochodu německé písně. Nebylo na nich ani stopy po únavě.
80. Závěr
Přikročuji k závěru této knihy. Jsem si vědom toho, že všichni nebudou souhlasit s jejím obsahem. Počítám s tím, vždyť jde o memoáry mimořádně důležitého politického roku a o zachycení politických proudů, jednání o velikých akcí. V takových případech názory všech nemohou být přirozeně naprosto shodné. Nebyly tehdy, nemohou být proto ani dnes…
Pět let jsme o svou republiku bojovali ve světě, o její uznání a její znovuvzkříšení. Díky neúnavné obětavosti, trpělivosti a obezřetnosti pana prezidenta dr. Beneše a všech, kdo mu oddaně a věrně pomáhali, tato republika dnes žije, existuje a znovu je na mapě světa. Byl to veliký úspěch, že jsme ji mezinárodně vybojovali. Šlo o to, jde o to stále, abychom ji měli také v nás, v našem lidu; aby idea republiky se stala vůlí, přáním, tužbou a úsilím československého lidu.
Týmiž slovy, jimiž jsem zakončoval svůj výklad ve Státní radě v Londýně, zakončuji dnes i tuto knihu s přáním, aby mé vzpomínky přispěly k objasnění událostí roku 1944, který politicky i vojensky patří k nejdůležitějším letům druhé světové války a který v historii mezinárodní a vnitřní výstavby republiky měl téměř rozhodující význam.
Redakce: dr. O. Tuleškov Připravil: ing. I. Herold, CSc.
Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Křesťanským dialogem jako svou 300. publikaci určenou pro vnitřní potřebu vlasteneckých organizací. Praha, říjen 2009.
Webová stránka: www.ksl.wz.cz E-mail: Vydavatel@seznam.cz