Dr. František Uhlíř
Rok 1944
III.
Vydání první
(Výňatky)
Poslanec Schmidtke resumoval politické složení Slovenské národní rady takto: Je v ní 8 členů z levice, 8 z pravice a sedmnáctý je voják.
57. Poslanec Schmidtke o státoprávním uspořádání Československé republiky
Kromě této revoluční organizace nás zajímala politická koncepce slovenské revoluce. Poslanec Schmidtke nám proto podal o tom výklad, jak si revoluční Slovensko představuje úpravu státoprávních poměrů v Československé republice. Nový československý stát by se měl organizovat na třech úplně samostatných a plně rovnoprávných národních celcích, českém, slovenském a podkarpatsko- ukrajinském. Vedle autonomie české, zahrnující všechny české země, byla by autonomie slovenská a podkarpatsko-ukrajinská. Mezi těmito autonomními celky byl by však rozdíl v tom, že zatím co autonomie česká by byla povahy pouze administrativně-politické, autonomie slovenská a podkarpatsko-ukrajinská by kromě toho měly i povahu národně-politickou. To znamená, že Slovensko a Podkarpatská Ukrajina by měly své autonomní vlády, kdežto české země by byly spravovány vládou centrální, která by po dohodě s oběma autonomními vládami vykonávala vládní moc na celém území republiky. Obě autonomní vlády by měly své předsedy a některé resorty jako např. zdravotnictví, školství, vnitřní obchod apod., kdežto ministerstvo zahraničí, národní obrany a financí by byly společné. Republika československá by byla tak státem tří samostatných národů. I když jsme tuto státoprávní koncepci přijímali s vědomím, že konečné rozhodování o ústavě československého státu leží jinde nežli na sedmnáctičlenném sboru Slovenské národní rady, přece sdělení poslance Schmidtkeho mělo pro nás velikou důležitost. Na něm jsme poznali, jak se na Slovensku politicky myslí a zejména jak se formuluje budoucí poměr Slováků k Čechům. Zajímalo nás to i z tohoto důvodu, že po letech odloučení z vlasti jsme chtěli vědět, do jaké míry porušily separatistické tendence nepřátelského režimu pouta česko-slovenských vztahů národně a státně politických.
58. Slovenská národní rada o čs. straně národně socialistické
Politický význam pro nás mělo i sdělení poslance Schmidtkeho o politickém složení Slovenské národní rady a zejména to, že z účasti na slovenském povstání a budování nového politického života na Slovensku jsou vyloučeny dvě bývalé politické strany: hlinkova, protože zradila, a čs. strana národně socialistická, kterou prý pan prezident zakázal obnovit. Zejména sdělení o straně národních socialistů znělo přímo senzačně a vyvolalo překvapení u členů čs. vládní delegace, poněvadž všichni, kdo jsme opouštěli Londýn a přebírali odpovědnou politickou misi pro domov, jsme byli rovnocennými politickými a naprosto nespornými politickými partnery. Pan prezident, který nás před opuštěním Velké Britanie přijal ve svém venkovském sídle, hovořil s námi všemi o politických úkolech, které před všemi stranami národní fronty zastoupenými v čs. vládní delegaci, leží. Proto zprávu z úst vůdce slovenských komunistů a jednoho z vedoucích činitelů Slovenské národní rady o zákazu obnovení čs. strany národně socialistické na Slovensku a tolerování všech ostatních politických stran až na ludovou, znělo jako naprostá senzace. Tato záležitost se dotýkala mne, jako exponenta čs. strany národně socialistické ve sboru politických poradců čs. vládního delegáta. Musil jsem mít v této věci naprosto jasno dříve, nežli vstoupím na domácí půdu, neboť jsem nepochyboval o tom, že tak jako jsem se setkal v Moskvě s odmítavým stanoviskem poslance Schmidtkeho vůči straně čs. národně socialistické, tak i Slovenská národní rada, jejímž je vedoucím činitelem, mně dá najevo, že jakákoliv moje akce jako představitele čs. strany národně socialistické je na Slovensku nežádoucí. Pro podobný případ chtěl jsem mít jasno, jakým způsobem se dostalo jméno prezidenta republiky do této stranicko-politické záležitosti.
Proto jsem odeslal dvě radiové depeše z Moskvy do Londýna. Jednu ministru dr. Ripkovi a dr. Stránskému, jako svým politickým straníkům, druhou pak ministerskému předsedovi Msgre Šrámkovi, poněvadž čs. vláda mne jmenovala členem čs. vládní delegace. V depeších jsem sdělil, co nám na poradě řekl poslanec Schmidtke o neobnovení čs. strany národně socialistické z popudu pana prezidenta, a vyslovil své naprosté přesvědčení, že tomu nevěřím. Kdyby však strana, k níž politicky patřím, byla postavena na roveň zrádné strany ludové a ať už z toho či onoho důvodu jí bylo znemožněno politické uplatnění, pak nemohu úspěšně svou politickou misi na čs. území uplatnit, má činnost by byla předem torpedována a v tom případě jsem žádal čs. vládu, aby mne ihned mé politické funkce v čs. vládní delegaci zprostila a odvolala mne. Žádal jsem jak oba ministry, tak ministerského předsedu, aby ihned informovali pana prezidenta a mně oznámili do Moskvy výsledek svých jednání a rozhodnutí.
Během několika dní jsem obdržel z Londýna dvě depeše: jednu od ministrů dr. Ripky a dr. Stránského, druhou pak od ministerského předsedy. Obě zněly celkem shodně. Konstatovalo se v nich, že pan prezident žádný vzkaz o neobnovení čs. strany národně socialistické na Slovensko neposlal, že jde v každém případě o omyl a byl jsem žádán, abych prohlášení tlumočil odpovědným politickým lidem ze Slovenska. Byl jsem také vyzván, abych v delegaci setrval a pokračoval dál ve své politické úloze.
I když mne osobně tyto depeše ujistily o správnosti mého úsudku, který jsem o celém případu měl od počátku, bylo mně jasné, že u slovenských činitelů operujících jménem prezidenta republiky nemůže změnit situaci ani moje dementi, ani depeše předsedy vlády a dvou členů vlády. Jedině pan prezident sám mohl svým prohlášením vyvrátit jakékoliv pověsti nebo špatný výklad či nedobrou vůli pokud šlo o čs. stranu národně socialistickou. Proto jsem v nové depeši zaslané do Londýna prosil, aby pan prezident sdělil Slovenské národní radě, která proti čs. národním socialistům učinila tak nepříznivé rozhodnutí, své stanovisko. Pan prezident tak učinil v dlouhé depeši, v níž naprosto odmítl tvrzení, že vyslovil nějaký konkrétní požadavek týkající se neobnovení čs. strany národně socialistické na Slovensku.
Poslance Karola Schmidtkeho jsem již nemohl informovat o obsahu depeší, které jsem dostal z Londýna a také jsem s ním nemohl proto projednat otázku aktivní politické účasti čs. strany národně socialistické v organizaci slovenského povstání, neboť ihned po oné poradě, konané dne 29. srpna, odletěl na Slovensko. Musím zde objektivně uvést, že sdělení poslance Schmidtkeho o postupu Slovenské národní rady vůči čs. straně národně socialistické bylo i u mých politických kolegů jiných stran přijato nepříznivě. Kolegové z komunistické strany se ovšem zdrželi úsudku o celém případu, což jsem politicky plně chápal, neboť s touto zprávou přišel předseda slovenských komunistů právě ve chvíli, kdy nám všem záleželo na tom, aby žádná podstatnější disonance nerozrušila soudržnost a spolupráci celé národní fronty, k níž přirozeně patřila též strana čs. národních socialistů.
59. Čs. vládní delegace a slovenské povstání
První nezaručené zprávy o slovenském povstání přišly do Moskvy 29. srpna večer. Hned druhého dne ráno svolal ministr Fr. Němec do svého bytu v National hotelu poradu, kde tyto zprávy přednesl poslanec Kl. Gottwald a generál Pika. Týkala se povšechně nálady, jaká zavládla na Slovensku po výbuchu revoluce, třebas nebyly nikterak konkrétní ve svém obsahu, byly velmi optimistické. Sdělovalo se, že na Slovensku je všude velké nadšení, že lid se houfně šikuje do boje proti německým vojákům, kteří překročili slovenské hranice a začali Slovensko obsazovat. Také přišli zprávy o prvních srážkách mezi povstalci a Němci, podle nichž úspěchy byly na straně slovenské. Této porady se zúčastnili všichni ti, kdo byli na první poradě u velvyslance Zd. Fierlingra dne 27. srpna, s výjimkou poslance Schmidtkeho, který mezitím odcestoval na Slovensko. Nálada v tomto shromáždění byla velmi radostná. O slovenském povstání bylo debatováno jak z hlediska vojenského, tak i politického. Zejména bylo shodně konstatováno, jaký význam bude mít toto povstání z hlediska mezinárodně politického a vnitropolitického. Mezinárodně se jím dokumentuje naprosto jasně spontánní vůle našeho lidu zbavit se nenáviděného jařma, ať už je představuje německý okupant nebo quislingovská loutková vláda a podepření všeho, co jsme stále v zahraničí tvrdili, že z této strašné války musí vyjít definitivně svoboda československého lidu a státní nezávislost naší republiky. Ale i pro Slovensko toto povstání znamenalo z hlediska mezinárodního velikou mravně-politickou hodnotu. Především tím potvrdilo politiku prezidenta dr. E. Beneše, který záměrně usiloval o to, aby Slovensko nebylo počítáno mezi nepřátelské státy, nýbrž mezi země, ovládané nepřítelem třeba v zastřeném rouchu slovenské vlády. Slovenské povstání, které se postavilo na odpor nejenom proti německým vojákům, ale i proti bratislavské vládě, tuto tezi prezidenta Beneše a londýnské vlády u Spojenců podepřelo nad jiné výrazným způsobem. Pokud pak šlo o vnitropolitický význam tohoto povstání, bylo konstatováno, že Slováci si svým ozbrojeným odporem smývají skvrnu zrady, která byla na republice spáchána v tragických pomnichovských dnech a že si tím zajišťují i příslušný politický vliv na budoucím uspořádání vnitropolitických poměrů v republice. Nebyli jsme na pochybách, že toto povstání zvýší slovenské sebevědomí, jehož výrazem konec konců byla i ona státoprávní koncepce, kterou nám tlumočil vůdce Slovenské národní rady poslanec Karol Schmidtke.
Tak jako jsme si byli jisti mezinárodně politickými důsledky, které z toho pro nás všechny vyplynou, tak jsme si také uvědomovali, že budeme mít co činit se Slovenskem, které dá na váhy jednání při budování republiky toto silné revoluční aktivum. Nikdo z nás ovšem nemohl tehdy předvídat, jakými požadavky to bude doprovázeno. To však v oné situaci nebyla věc nejaktuálnější a také se netýkala naší delegace, která čekala v Moskvě k plnění jiných úkolů. Ale i přesto, že naše povinnosti byly určeny jasně československo-sovětskou dohodou z 8. května 1944, považovali jsme za samozřejmý příkaz politické povinnosti zaujmout ihned k událostem na Slovensku jasný politický postoj. A ten nemohl být přirozeně jiný nežli naprosto kladný. Proto tato důležitá porada vyzněla v jednomyslné usnesení, že se všichni plně postavíme za slovenské povstání a budeme je všemi silami, podle všech možností, které jsme měli, morálně i politicky podporovat.
Především bylo usneseno, že všichni členové československé vládní delegace i naši moskevští kolegové budou denně hovořit rozhlasem z Moskvy na Slovensko. Z těchto projevů musí vyznívat naprostá jednota v nazírání na význam slovenského povstání, čímž má být vykonán i mravní a politický vliv na jednotu slovenského lidu a jeho spontánní nástup pod revoluční prapory. U moskevského mikrofonu se v příštích dnech vystřídal: ministr Němec, ministr R. Viest, členové Státní rady Fr. Hála, B. Laušman, Josef Való, Fr. Uhlíř a dr. Vrbenský, dále dr. Prokop Drtina, generál Hasal-Nížborský, poslanec Jan Šverma, Václav Kopecký, Marek Čulen a velvyslanec Fierlinger. Projev předsedy komunistické strany odpadl pro jeho náhlé onemocnění. Kromě toho napsal K. Gottwald článek o slovenském povstání do moskevské Pravdy a Václav Kopecký do Československých listů.
Poněvadž jde o politické projevy, které v historii nejenom slovenského povstání, ale celého vývoje republiky mají svůj historický a dokumentární význam, doplňuji jimi tuto kapitolu.
59. Z rozhlasového projevu gen. R. Viesta
Boj započal. Na jednej strane bankrotujůcá nemecká moc, zúfale se snažiaca oddialiť svoj konečný pád a s ňou nerozlučne spojení bratislavskí zradcovia. Na druhej strane procitnuvší lúd, ktorý vie, že „može jeho sloboda byť zaistená len v Československej republike po porážke barbarského nemeckého nacismu.?
Odbila 12. hodina. Všetci verní Slováci musia sa somknúť a vzájomne si pomahať v obrane Slovenska. Pre všetkých platí výzva československej vlády v Londýne. Československá vláda vyzývá všetkých Slovákov, aby jako jeden muž povstali na obranu dedovizne otcov. Obraciam sa predovšetkým k slovenským vojakom a dostojníkom, lebo oni sú zvlášť povolaní a tež pripraveni, aby bránili rodiny, domy, dediny, hory a polia, aby bránili svoju vlasť. Predovšetkým armáda nesmie pripustiť, aby nacistickí vetřelci zneuctili posvätnú slovenskú zem.
Vojsko a partyzánské oddiely musia klásť silný odpor nemeckým vojenským jednotkám.
Vydržte do víťazného konca. Slovensko očekávajú ťažké chvíle. No vedzte, že nemecká vojenská moc je na pokraji zkázy, že v tomto boji nie ste sami a že pomoc včas príde.
Vpred, Slováci, do boja za slobodu národa!
60. Z rozhlasového projevu čs. vládního delegáta poslance Němce
Slováci, prožíváte právě osudné chvíle. Dějiny slovenského lidu nepoznaly dnů významnějších. A v nich mluvím k vám z Moskvy dnes ve funkci delegáta zahraniční československé vlády v Londýně, který byl pověřen důležitou prací: organizovat civilní správu našeho státního svobodného území do doby než bude vůlí osvobozeného lidu doma vytvořena jeho svobodná, lidová a demokratická vláda.
Spontánně a z vlastního rozhodnutí jste vystoupili se zbraní v ruce proti německým vetřelcům, kteří přišli, aby okupovali vaši zem a v ní se pokusili o poslední odpor proti vašim rodným slovanským bratrům a proti jejich slavné a vítězné Rudé armádě. Vystoupili jste jednotně. Slovenští vojáci a partyzáni, dělníci a sedláci, vedeni svými lidovými vůdci z podzemního hnutí a v souhlase s prezidentem dr. Benešem a československou vládou v zahraničí, svádějící gigantický a slavný boj za svoji svobodu.
Všechny síly lidu musí se nyní soustředit jedině k tomuto cíli. Na území, které ovládáte, proveďte ihned mobilizaci všech mužů. Nebude hodným zvát se Slovákem ten, kdo nepůjde ihned ke svému praporu, aby se zbraní bojoval s německým vrahem. Kdo není schopen zbraně, ať pracuje v dílně, na železnici, na poli, ze všech svých sil pro zásobení svých bojujících bratří.
Na území, které ovládá nepřítel, anebo jeho zrádní pomahači, tvořte ihned partyzánské oddíly. Jím pomáhejte ničit dopravu, znemožňovat německé zásobování. Tvořte všude národní výbory, místní i okresní, které jako orgány lidu si povedou organizovaně a jednotně. Zajistěte všude a ihned všechny, kdo v minulé době i nyní pomáhají nepříteli, aneb kdo se pokusí oslabit váš zápas za svobodu. Nejste sami. K vašim hranicím spěchá slavná Rudá armáda, která co nejdříve zničí německé násilníky a lupiče. Slovenský lid povstal ke konečnému zúčtování. Svůj boj dobojujte až k vítězství.
62. Z rozhlasového projevu Františka Hály
Naposledy jsem mluvil k vám, Slovákům, v září 1938 před mnichovskými událostmi, tam někde u Žiliny, o níž se dnes bojuje. Ve své tehdejší řeči jsem vám nakreslil dějinný přehled ukrutností a sveřeposti Němců k nám a vyložil nebezpečí, které už nehrozí jenom nám, ale i celému světu. Události daly bohužel mně za pravdu a já od té doby mluvíval jsem k vám z Londýna. Dnes k vám mluvím z Moskvy na cestě do vlasti, z té Moskvy, která tak hrůzně vám byla malována, Povstali jste proti utiskovateli a sveřepému nepříteli jako jednolitý národní celek, poslechli jste hlasu svého národního svědomí.
Váš hrdinný boj za vlastní svobodu a za svobodu bratrů Čechů, s nimiž jste pod jednou střechou po tisíciletém odloučení po dvacet let, může se takřka říci, šťastně prožili, nebude se moci považovat za pouhou epizodu, tento boj má širší kulturní a politické pozadí, má historický význam vnitropolitický a zahraniční.
Mám-li odtud hodnotit váš velký čin, musím přiznat, že pohnutky k rozhodnutí nebyly jen národní, ale i sociální, bez hloubání a rekriminací o tom, co bylo, že chcete to, co má být, ať už to v minulosti bylo či nebylo.
Programovým heslem je a bude: nejsou nové zvláštnosti, ale dávné spravedlnosti. Na úsvitě slovanských dějin rozkvétá cyrilo-metodějské učení o rovnoprávnosti všech jazyků: na počátku bylo slovo. Nikoliv náhodou jsou první slova slovanská, první slova, která si zvolil a přeložil Konstantin.
Jsme nerozlučně spojeni slovem a proto jsem šťasten já, váš bratr, že mohu srozumitelně vyzvednout vaši zásluhu o civilizaci lidstva, když si uvědomím, že povstal lid nepatrný, skoro bez meče a moci, aby se zúčastnil rehabilitace národně nepatrných, porobených Němci. Celé naše kulturní dějiny, celá naše národní tradice, dokazují především, že vždy náš lid stál proti rasové mystice, proti holému naturalismu krve a půdy, proti povýšení přírody nad civilizaci. Sám Palacký se ptá: Což jest to, co praví, že jsme svoji? Je to především jazyk slovanský, ježto hne hlavou a srdcem naším. Kdo zhanobil nás, kdo nás poníží? Nikdo jiný, než nenávistná Germanie.
Germán je náš odvěký a nejsveřepější nepřítel a nikdy to nebyl bratr slovanský, kterého vám líčí dnes v nějaké stvůře bolševismu. To jste pochopili i vy, Slováci, že v Sovětském svazu nemáme nepřítele, ale ochránce a přítele. Jako my všichni v zahraničí jsme vděčni Sovětskému svazu za pomoc v hodinách nejtemnějších, tak také doufám pevně, že Slováci spolu s bratry Čechy zůstaneme si věrni.
63. Z rozhlasového projevu Bohumila Laušmana
Obracím se na vás z Moskvy, kde jsme se na cestě domů zastavili, abychom zde vyřídili některé věci, spojené s obnovou naší republiky a organizací pravé pomoci našemu lidu. Obracím se k vám z hlavního města Sovětského svazu, před jehož branami právě před dvěma roky stály fašistické hordy, a jehož lid, muži, ženy i mládež se zbraní v ruce pomáhali Rudé armádě rozdrtit nepřátelské voje, jehož lidové prapory partyzánské oddíly napsaly bohatýrské epopeje v kronice této války. Moskva, jejíž dělnictvo a inteligence může být vám, drazí bratři slovenští, ve vašem boji velkým vzorem.
Ale nejenom moskevští, nýbrž i leningradští vám vzkazují, jak se za rodnou hroudu a za rodnou obec bojuje. Dva roky byl totiž Leningrad obležen, dva roky bojoval a nakonec zvítězil, protože vytrval. Z Leningradu mluvil ke svému národu i Milan Rastislav Štafánik,který někdy před 27 lety odtud domů volal, že nedobude-li sám slovenský lid svobodu ve vojně, nebude mít jeho život ceny.
Nuže, Štefánkova slova oživují. Jako před čtvrt stoletím, tož i nyní slovenský lid povstává a nastupuje velký zápas za svobodu. Boje o Pováží, o Žilinu i Levoč, o Trnavu i Lučenec, o Nitru i Bystrici jasně ukazují, že slovenský lid v duchu svých velkých tradic a podle odkazů největších synů nastoupil cestu k cílům nejvyšším.
A jako na Slovensko voláme, že nutno v boji vytrvat děj se co děj, pak do českých zemí pravíme, že Slovensku nutno pomáhat ničením německého vojenského stroje, sabotážemi i stávkami a stupňováním příprav i k českému lidovému povstání.. Masaryk jednou napsal: Nie hor tak vysokých, aby mohly rozdělit Čechov a Slovákov. A my pravíme: Právě v těchto vysokých horách, v Tatrách a Karpatech, ve společném boji Čechů, Slováků a Ukrajinců zrodí se i společné vítězství, zrodí se republika, svobodné Slovensko ve svobodném Československu.
64. Z rozhlasového projevu Františka Uhlíře
Už Slovensko vstává, půta si strhává – tak zní dnes pod Tatrami i nad Váhom, v Podhroní i u Lučence. Slovenský lid povstal v boji za svobodu. Všecky zprávy svědčí o tom, že povstání proti Němcům, Maďarům a zrádcům se šíří jako požár od dědiny k dědině, od města k městu po celém Slovensku. S radostí sledujeme zprávy o tom, jak stateční slovenští vojáci a partyzáni, seskupeni pod československými zástavami, bijí Němce a čistí krásnou slovenskou zemi od špíny a zrady.
Po řadu let se pokoušeli Němci a Maďaři vykopat propast mezi námi Čechy a vámi Slováky. Po řadu let Němci a Maďaři stavěli mezi nás přehradu a rozeštvávali bratra proti bratru, aby nás snadněji opanovali a zotročili. Dnes jste vy, Slováci, povstali, abyste toto ďábelské dílo našich odvěkých nepřátel zmařili. S radostí a pýchou vzhlížíme my Češi v těchto osudových a historických dnech k vám, věrným synům slovanských matek, kteří jste se seskupili pod prapory Československé republiky, aby jste jednou provždy zasypali propast a odstranili přehrady mezi sebou a námi. Duch velkého Rastislava Štefánka vás zavolal, abyste zůstali věrni odkazu prezidenta Osvoboditele, Tomáše Masaryka, a spontánně se postavili na stranu našeho společného zápasu. My, Češi, to věrným Slovákům nezapomeneme. Nemůže být pevnějšího pouta nežli společně prolitá krev za společnou svobodu, nenávist k společnému nepříteli a vrahu našeho společného štěstí. Z krve našich synů roste nejen naše společná svoboda, ale i tak pevné bratrství, vzájemná úcta a upřímná vzájemná láska, že se již nikdy v budoucnu nepodaří nás od sebe oddělit.
Obracím se dnes ze slovanské Moskvy, ze země překrásného, hrdinského lidu, ze země nepřemožitelné statečnosti lidských srdcí, k vám drazí bratři v zemích českých a na Slovensku s touto výzvou: Jsme děti jedné matky a nikdy na to nezapomeňme! Češi, pomáhejte svým slovenským bratřím v jejich hrdinném boji.! Slováci , myslete při svém dnešním boji i na Čechy. Držte pohromadě, všichni věrně a bratrsky, neboť v tom je naše společná záchrana a zajištěná svoboda nás všech. Zkusili jsem v posledních letech, kam vede nesvornost a co znamená maďarské a německé otroctví. Synové jedné československé matky v zemích českých i na Slovensku kéž vám Bůh žehná v osudových hodinách Vašeho společného závěrečného utrpení. Kéž Bůh naplní vaše srdce věrností a láskou k sobě, tak jako je naplnil stejnou nenávistí k nepříteli, aby oběti krvavé, jimiž vykupujeme chyby minulosti, nebyly nadarmo. Drahý náš národe, kéž tvá hvězda slávy, svornosti, jednoty a svobody již nikdy nezhasne!
65 Z rozhlasového projevu poslance Josefa Valo
Slovenský národ se chopil zbrane, aby bránil svoju zem proti hitlerovským okupantom. Dvojmilionový slovenský národ vztýčil československou zástavu ozbrojeného boje za slobodu. Svojou hrdinskou borbou zapojuje se slovanský národ do velkej rodiny víťazne bojujících slovanských národov.
Slovenská národná rada, sdružujůcá všetky vrstvy obyvatelstva v jednotný bojový front, je vedúcím orgánom slovenského národného boja, a nejvyšším politickým reprezentantom slovenského národa, ktorá se těší uznáním všetkých složek domácého i zahraničného odboja.
Somknite svoje šiky pod vedením Slovenskej národnej rady a civilních a vojenských orgánov ňou dosazených. Hrde a vysoko neste zástavu slovenského oslobodzovacieho boja. Za slobodu slovenského národa! Za nové demokratické Československo, ktoré bude také, aká bude vola našho ľudu, vola svobodného slovenského, českého a karpatoukrajinského národa.
Slováci, Slovenky!
Vo svojom oslobodzovacím boji nie ste sami. S vámi je veľký ruský národ, s vámi je víťazná Červená armáda, s Vámi sú všetky slovenské národy a s vámi je celý demokratický svět. Smrť nemeckým okupnatom! Bojujuciemu slovenskému národu – sláva!
66. Z rozhlasového projevu Jana Švermy
Slavná jest úloha, kterou dnes slovenský lid hraje v boji za svobodu celého národa, v boji za nové, skutečně demokratické a národnostně rovnoprávné Československo.
Slovenský lid povstal do boje proti německé tyranii. Jednal tak, jak chtěl jednat všechen československý lid v osudových dnech roku 1938. Slovenský národ postavil se dnes na první místo mezi všemi národy Československa, vydobyl si čestné místo mezi všemi slovanskými a svobody milovnými národy. Bojující slovenští vlastenci rozhodli o budoucím osudu svého národa: slovenský národ bude svobodným hospodářem ve svojí vlasti a bude zde budovat nový život v bratrském svazku a ve státní jednotě s národem českým a s lidem karpatsko-ukrajinským.
Slovenský národ v těžkém boji ukovává svoji pevnou a bojovou národní jednotu. Smetl kliku bídných zrádců a zrodil svoji Slovenskou národní radu, která je vůdcem jeho boje, představitelem a mluvčím celého slovenského národa. Všude po slovenské zemi vyvstaly národní výbory, které jsou jednotnými orgány a v osvobozeném území orgány moci a veřejné správy. A ve vojenských a partyzánských oddílech, které jsou součástí československé branné moci, vyvstala ozbrojená moc slovenského národa, vzrostlá z lidu a spjatá s lidem. Ve svém lidu, ve svojí lidové demokracii nalézá slovenský národ sílu ke svému boji – tyto síly budou tvořit jeho budoucnost.
Slovenský národ zahájil novou etapu našeho československého osvobozovacího zápasu. Rozvinul ozbrojený boj proti německým katanům, dává signál všemu lidu Československa, ukazuje cestu Čechům i karpatským Ukrajincům.
Bratři Slováci! Trvejte pevně na této cestě! Je to cesta slávy a národní cti – je to cesta k vítězství.
Zrádní pohůnci německých katanů se snaží poštvat vás proti Čechům, chtějí Vám namluvit, že Češi vás, Slováky, oloupí o plody boje a vaše vítězství.
Nevěřte těmto zrádcům. Český lid hledí na vás s bratrskou láskou a obdivem. Český lid chápe svoji povinnost: učinit všechno, aby i na české půdě byl rozpoután ozbrojený boj proti Němcům. Český lid má stejné cíle s vámi: vybudovat demokratickou republiku, která bude bratrským svazkem Čechů, Slováků a Karpatských Ukrajinců, ve které národ bude pánem ve své zemi a všichni dohromady budeme svorně hospodařit ve společném státě.
Česko-slovenská věrnost v boji budiž základem našeho společného bratrského budování nového života ve svobodné vlasti.
67. Článek K. Gottwalda o národně-osvobozenecké válce na Slovensku
Byl otištěn v moskevském listu Pravda. Je důležitý proto, že jednak objasňuje příčiny událostí na Slovensku, jednak proto, jak K. Gottwald posuzuje politické události na Slovensku od Mnichova a jaký význam přikládá ozbrojenému povstání. Píše:
Na pokus hitlerovského Německa o vojenskou okupaci Slovenska odpověděl slovenský národ se zbraní v ruce, vstoupil proti německým vetřelcům do národně osvobozenecké války. Od 29. srpna na Slovensku jsou v proudu těžké a krvavé boje s nastupujícími německými divizemi. Slovenští partyzáni, velká část slovenské armády spolu se svými důstojníky jakož i oddíly četnictva osvobodili většinu měst ve středním Slovensku od Němců a představitelů zrádné bratislavské vlády a postavily se na odpor proti německým vojákům, kteří na Slovensko pronikají z tzv. protektorátu, z Maďarska a Polska. Podle posledních zpráv vyslalo horthyovské Maďarsko svá vojska proti Slovensku, kde tato narazila na odpor ozbrojených slovenských sil. Vedoucím orgánem celé národně-osvobozenecké války slovenského národa je Slovenská národní rada, v níž jsou zastoupeny všechny složky domácího odboje. Slovenská národní rada se ujala na osvobozeném území Slovenska moci a veřejné správy, při čemž se opírá o širokou síť místních a okresních národních výborů. Pod vedením Slovenské národní rady bylo vytvořeno jednotné vojenské vedení, které řídí vojenské akce armády i partyzánů. Na osvobozeném území Slovenska probíhá za velkého nadšení slovenského lidu národní mobilizace do slovenské osvobozenecké armády. Československá vláda v Londýně se postavila za branné vystoupení slovenského národa a prohlásila všechny ozbrojené síly, bojující dnes na Slovensku proti Němcům a Maďarům za součást československé branné moci.Tak se zhruba jeví obraz situace, jaká se na Slovensku vytvořila během posledních několika dní. Jsme zde svědky mohutného všenárodního, ozbrojeného vystoupení slovenského lidu proti cizáckým vetřelcům a jejich domácím přisluhovačům, jsme svědky skutečné národně-osvobozenecké války slovenského národa, která vzplanula na jednom z nejcitlivějších míst německého zázemí.
K osvětlení pozadí nynějšího zápasu na Slovensku je nutno říci několik slov. Slovensko vzniklo jakožto samostatný stát po rozbití Československa v březnu 1939. Německo obsadilo české země, Maďaři okupovali Karpatskou Ukrajinu, jakož i jižní i východní části Slovenska. Okleštěné Slovensko bylo na nátlak Hitlera prohlášeno za samostatnou republiku pod německou ochranou. Tak vznikl vazalský státní útvar, jak tomu bylo později s tzv. samostatným Chorvatskem. Na rozdíl od ostatních zemí Československa, Čech a Moravy, které byly plně okupovány Německem a Karpatské Ukrajiny, která byla obsazena Maďarskem, zůstalo Slovensko neokupovaným. Němci si sice vyhradili část západního Slovenska jakožto vojenské pásmo, kde drželi své posádky, jinak však Slovensko vojensky neobsadili. Spokojili se zatím s politickým a hospodářským pronikáním na Slovensko a s materielním vykořisťováním slovenského národa. Mohli tak činit tím spíše, že tzv. slovenská vláda v čele s Tisou, Machem, Tukou, Čatlošem a jinými zrádci jim šla ve všem na ruku. Němci spoléhali na svoje lokaje z bratislavské vlády natolik, že jim důvěřovali i tehdy, kdy v sousedním Maďarsku byli nuceni pro nespolehlivost vládu Kalayovu svrhnout a poslat do Maďarska svá vojska.
Široké vrstvy slovenského národa se ovšem nikdy nesmířily ani s takovou formou německé nadvlády a jejich odpor proti režimu bratislavských zrádců vzrůstal neustále. Jasně se to ukázalo, když bratislavská vláda na rozkaz Němců poslala slovenské vojáky proti Rudé armádě. Slovenští vojáci houfně přecházeli k Rudé armádě a vstupovali do československého armádního sboru v Sovětském svazu. Pokud slovenští vojáci neměli možnost přechodu k Rudé armádě, hledali a nacházeli spojení se sovětskými partyzány v týlu a rovněž houfně vstupovali do jejich řad. Sovětská Ukrajina, sovětská Bělorus a Krym dobře znají tyto statečné slovenské chlapce, kteří mnozí nosí dnes partyzánské vyznamenání. Na Ukrajině je široce známo jméno slovenského kapitána Nálepky, který v čele svého partyzánského oddílu padl smrtí chrabrých při osvobozování města Ovruč. Ti slovenští vojáci pak, které bratislavská vláda musela pro nespolehlivost odvolat z východní fronty, stali se doma mezi slovenským lidem nejhorlivějšími propagátory pravdy o Sovětském svazu a Rudé armádě. Protiněmecké a proruské, prosovětské cítění slovenského lidu došlo výrazu také v tom, že na Slovensku našlo útočiště mnoho set sovětských válečných a civilních zajatců, kteří uprchli z německého otroctví a našli mezi slovenským lidem vřelého přijetí, ochrany a péče. Odpor slovenského lidu proti bratislavské vládě zrádců dospěl nakonec tak daleko, že její lokajská politika vůči Německu byla všemožně sabotována nejen vším lidem, nýbrž i velkou částí slovenského státního a veřejného aparátu včetně armády. Hitlerovi sluhové ztratili na Slovensku mezi slovenským lidem jakoukoliv oporu.
Rostl duch vzpoury a národního povstání. Z iniciativy komunistů se dávají dohromady všechny složky národního odboje a dochází k vytvoření Slovenské národní rady, jakožto vedoucího orgánu národně-osvobozeneckého boje na celém Slovensku. Ve vesnicích, městech a okresech se na podobném všenárodním základě vytvářejí místní, okresní národní výbory, které řídí odbojovou činnost ve svém obvodu. Formují a vyzbrojují se partyzánské oddíly, z části v lesích a horách, z částí přímo ve městech a ve vesnicích. Vliv národně-osvobozeneckého hnutí proniká stále hlouběji mezi slovenské vlastenecky cítící lidi ve státním aparátu a v armádě, kteří jsou získáváni pro aktivní účast na národním odboji a prokazují mu cenné služby. Zkompromitovanému a zkorumpovanému vládnímu režimu se kymácí půda pod nohama.
Mezitím hitlerovské Německo dostává jeden úder za druhým. Rudá armáda počíná osvobozovat Polsko, vstupuje do Karpat a přibližuje se k hranicím Slovenska. Němci s neklidem se dívají na Slovensko, o jehož pravém smýšlení si nedělají iluzí. Němci však stůj co stůj chtějí udržet Slovensko ve svém područí., aby ho mohli využít jako bojiště a území ústupu. Proto se rozhodli Slovensko i vojensky okupovat a tím aspoň na čas zde udržet svoji nadvládu.
Události na Slovensku nabyly obzvlášť rychlého spádu po německé katastrofě v Rumunsku. Slovenské orgány národního odboje, národní výbory, partyzánské i vojenské části zjistily podle neklamných známek, že Němci chystají náhlou okupaci Slovenska. Do slovenského vnitrozemí začaly různým způsobem a pod různými záminkami pronikat oddíly německých vojsk a esesáků, zatím co se na slovenském pomezí – v českých zemích, v Polsku a Maďarsku soustřeďovaly celé německé divize s mnoha tanky. Proto také slovenské národně osvobozenecké hnutí nebylo překvapeno a na hromadný vpád německých hord odpovědělo organizovaným ozbrojeným odporem.
Z hlediska Československa má nynější boj na Slovensku veliký význam jak slovenský, tak politický i morální. Je to poprvé, kdy jeden z národů Československa zvedl proti cizáckým vetřelcům prapor skutečné národně osvobozenecké války nejen za hranicemi, nýbrž také na domácí půdě. Tím nepochybně bude dán mocný popud ke stupňování národně osvobozeneckého boje i v ostatních částech Československa, na Karpatské Ukrajině a zejména v českých zemích. Skutečnost, že to byl právě slovenský národ, který příznivou shodou okolností první mohl v tak širokém měřítku sáhnout ke zbrani – tato skutečnost je pro Slováky nejenom velkou ctí, nýbrž také nepochybně přispěje k tomu, aby v novém svobodném Československu se zpevnila bratrská družba slovanských národů podle zásady rovný s rovným.
Pro Němce pak je rozpoutání národně osvobozenecké války na Slovensku vážnou pohromou. Ať již bezprostřední výsledek tohoto bezesporu těžkého zápasu bude jakýkoliv, Němci mohou považovat svoji slovenskou pozici za ztracenou jak ve smyslu hospodářském, tak dopravním i vojenském, což bude mít vliv i na frontách. Němci, kteří své divize potřebují nutně jinde, brzy poznají, že jejich zásah na Slovensku se nevyplatil.
Článek předsedy čs. komunistické strany K. Gottwalda uveřejněný k zevrubné informaci sovětské veřejnosti o poměrech v naší vlasti má svůj politický význam i proto, že jsou v něm jasně precizovány politické názory vedoucího komunistického politika na vývoj událostí v Československu od roku 1939 i naznačena prognóze řešení slovenské otázky v budoucnu. Zvláštní pozornost pak zaslouží jeho zmínka o úloze, kterou v organizaci revolučního Slovenska hrála tamější komunistická strana.
68. Čs. vládní delegace a vedení čs. komunistů v Moskvě
Když jsme opouštěli Londýn počítali jsme s tím, že v Moskvě budeme mít hodně příležitosti k politickým rozhovorům s vedoucími lidmi čs. komunistické strany. Byl to také jeden z důvodů, proč s vládní delegací jeli zástupci všech stran národní fronty, neboť už pan prezident přislíbil Gottwaldovi v Moskvě v prosince 1943, že bude působit k tomu, aby k těmto politickým hovorům mezi čs. politickými stranami došlo. I když události na Slovensku daly našim moskevským jednáním jiný směr, přece jsme měli příležitost mnohé politické aktuality prodiskutovat. Ovšem nelze říci, že by tyto politické hovory byly vedeny uceleně a měly přesně vytýčený program nebo končily nějakými závaznými usneseními. Nic takového se nestalo. Naše jednání spíš mělo charakter vzájemného sondování názorů na problém ten či onen a vedla k diskusím o sporných hlediscích.
Jednání s Gottwaldem, Švermou, Slánským, Vrbenským, Čulenem i Kopeckým nesla se v tomto duchu. Se Švermou, Slánským a Čulenem jsme se kromě toho stýkali později v Báňské Bystrici a když jsem se vracel s dr. Drtinou ze Slovenska přes Moskvu zpět do Londýna, sešli jsme se znovu s Gottwaldem a Kopeckým.
Měl jsem nejen já, ale i mnozí jiní moji političtí přátelé z Londýna dojem, že se moskevští komunisté k nám chovají zdrženlivě. Aspoň k některým z nás. Zajímalo nás proto, z čeho tato rezervovanost vyvěrá, jaké výhrady a proč k nám mají a podobně. Byli jsme od počátku rozhodnuti jednat s nimi otevřeně a upřímně o všech otázkách, třebas jsme předpokládali, že v mnohých se nedohodneme. To však nám nebránilo jednat i za tuto cenu. Téhož mínění byli všichni členové čs. vládní delegace.
První politická porada, o níž jsme se zde již zmínil a která byla dobrým počátkem našich pozdějších styků, byla v tomto směru důležitá. Třebas končila pro obě strany úspěšně, mnozí z nás londýnských jsme si odnášeli dojem, že moskevští komunisté nemají k nám přece jen dost důvěry. Něco mezi námi bylo, co jsme ještě tehdy nemohli objevit.
Otázky, jak nám byly kladeny, i úmysly, které byly podkládány některým našim rozhodnutím a stanoviskům v Londýně, naprosto mylně a nesprávně interpretované některé politické události, atd., to vše v nás utvrzovalo přesvědčení, že někomu v Londýně záleželo na tom, aby se mezi námi a moskevskými rozrostlo nedorozumění, z něhož by pak ta či ona politická intrika mohla těžit pro své cíle. Tak např. bylo nám nepokrytě už v první poradě dáváno najevo, že v Londýně není dostatek dobré vůle řešit problémy domova dost pokrokově, jak to revoluční doba vyžaduje. Velká diskuse se vedla např. o národních výborech. Moskevští byli, jak jsme zjistili, informováni v tom smyslu, že londýnští činitelé jsou zásadně proti instituci národních výborů a že chceme i pro budoucno držet systém okresních hejtmanů. A zatím v Londýně jsme instituci národních výborů zásadně přijali jako rozumné a naší demokracii vyhovující řešení a vedli jsme politické diskuse jen o tom, jak tuto novou instituci vybudovat, aby byla vskutku co nejdemokratičtější, nejpraktičtější a aby tvořila organický článek nové státní exekutivy. Byly to diskuse veřejné, vedené ve Státní radě i v socialistickém bloku, v tisku i mezi jednotlivými skupinami. A právě to, že byly tak veřejné, otevřené, upřímné, že se při nich „myslelo nahlas“, bylo důkazem, že nikdo nikoho nechce ani zaskočit, ani napálit, nýbrž že se hledá řešení, na němž by se mohli shodnout všichni. V této věci vyložil objektivně poslanec Jos. Valo svým moskevským soudruhům, jak věci v Londýně se řešily. A tím pomohl vyvrátit podezření a snad i nedůvěru, kterou proti nám někdo v Moskvě zasel.
Po zjištění této zkušenosti nám záleželo na tom, aby se hovořilo o všech jiných politických otázkách a abychom si řekli, v čem spolu souhlasíme a v čem se rozcházíme, co děláme podle jejich názoru špatně a co oni dělají podle našeho názoru dobře. Řekli jsme si, že není nic horšího, než nevyslovené podezření a neobjasněná zdrženlivost. To pak může se rozrůst do netušených dimenzí a navzájem si odcizit lidi, kteří, kdyby promluvili, by třeba zjistili, že mezi nimi není tak hluboká propast.
S tímto přesvědčením jsme přistupovali k rozhovorům, že se kritizovalo a vysvětlovalo. Myslím, že nejvíce to odnesli dva lidé z celé naši delegace: Pavel Svatý a já. A oba jsme to dostali především od Václava Kopeckého. Pavel Svatý za londýnské rozhlasové projevy, s nimiž Kopecký v celém rozsahu a obsahu vyslovil nesouhlas a nelibost, když vyslovil i údiv, že autor takových hovorů měl odvahu přijet do Moskvy. Já pak jsem to od Kopeckého dostal za svoji knížku „O nové Československo“, kterou jsem vydal v roku 1943 v Londýně a která už tam byla podrobena drtivé kritice v našem komunistickém deníku. Kopecký mně nemohl odpustit zejména kapitolu o československé státní a národní jednotě. Spor, který tehdy mezi námi a Václavem Kopeckým vznikl, byl velmi prudký a reakce z obou stran byla ostrá. Vše se mezi námi likvidovalo na konec rozhodnutím, že on nebude vnucovat své názory nám a my jemu a že v této věci budeme respektovat stanovisko našeho lidu po osvobození.
Bylo dobře, že jsme o všech těchto věcech hovořili, neboť výsledkem těchto rozhovorů musilo být vyjasnění, jak jsme od počátku o tom byli přesvědčeni. Klasickým dokladem toho byla právě diskuse o národních výborech. Když místopředseda Státní rady Václav Nosek poslal svým soudruhům do Moskvy text rámcového dekretu o národních výborech, jak byl připraven čs. vládou a žádal je, aby se k navrhované osnově vyjádřili, probírali jsme společně celou osnovu bod za bodem. Bylo to během oné diskuse, o níž zde již bylo psáno. Poněvadž moskevští měli k londýnskému návrhu výhrady, požádali jsme je, aby nám tedy předložili k posouzení svůj návrh, aby sami připravili text dekretu o národních výborech. Když pak nám svůj návrh předložili, celá rozprava o něm trvala tři minuty.
Jejich návrh byl koncipován tak, že celá čs. delegace z Londýna mohla jej schválit, od nadpisu po poslední tečku. Moskevští političtí kolegové netajili se radostí nad touto spontánností a jednomyslností názorů. To byly nejlepší důkazy vyvracející všechny pomluvy o reakčních a protilidových tendencích londýnských politiků, které byly dle našeho mínění kolportovány do Moskvy…
Zkušenosti, které jsme nabyli ze čtyřtýdenního styku s našim moskevským komunistickým vedením byly veliké. Především jsme zjistili, že mají promyšlený plán i taktiku postupu v osvobozené republice. Klement Gottwald byl pro ně uznávanou autoritou, jejich vedoucí osobností mimo jakoukoliv pochybnost…
Když jsme opouštěli Moskvu, došlo k srdečnému našemu rozloučení v National hotelu. … Václav Kopecký velmi ocenil vzájemnou spolupráci a zejména to, co se společným úsilím podařilo vykonat pro bojující Slovensko. Tehdy v noci nám také řekl, že nás očekávali v Moskvě s určitou dávkou nedůvěry po všem tom, co o Londýně slyšeli. S uspokojením však konstatoval, že 4 týdny vzájemného styku nás sblížily tak, že se opravdu podařilo vytvořit dobré politické těleso, jednotící politickou emigraci ze západu i východu. Jakýmsi vrcholným výrazem jeho uspokojení nad tím vším byla jeho závěrečná věta: „No, když jsme vás poznali, tak jsme si řekli, že Beneš umí dobře vybírat politické kádry.“
69. Československá vládní delegace usiluje o zajištění pomoci bojujícímu Slovensku
Od vypuknutí slovenského povstání scházeli jsme se denně v bytě ministra F. Němce, abychom měli stálý přehled o vývoji událostí na Slovensku a abychom politicky mohli Slovensku pomáhat. Porady se konaly v tomto složení: F. Němec, gen. R. Viest, gen. Hasal – Nižborský, dr. P. Drtina, gen. H. Pika, Z. Fierlinger, F. Hála, B. Laušman, J. Valo, já, J. Šverma, V. Kopecký a až do své nemoci také Klement Gottwald.
První zprávy ze Slovenska mluvily o úspěších revolučních oddílů nad německým vojskem, které pronikalo na Slovensko. Tyto dobré zprávy však byly vystřídány hlášeními o tuhých ústupových bojích, které vedou slovenské jednotky a na to pak o vyklizování Pováží a ústupu ke střednímu Slovensku. Současně s těmito zneklidňujícími zprávami přišly depeše Slovenské národní rady o nutnosti zajištění materiální vojenské pomoci od Sovětského svazu bojujícímu Slovensku. Naléhavě byly žádány zbraně, hlavně těžká výzbroj, zejména protitankové, dále letectvo a též se žádalo odsunutí druhé československé paradesantní brigády, která v tě době byla zasazena v bojích v Karpatech, na Slovensko.
O poskytnutí této pomoci bylo zevrubně jednáno na poradách u F. Němce a našemu vojenskému attaché gen. H. Pikovi bylo uloženo, aby připravil konkrétní memorandum pro sovětskou vládu, v němž měl…vyslovit požadavky účinné vojenské pomoci se strany Sovětského svazu. Jednání o poskytnutí pomoci Slovensku vedl s politickými sovětskými kruhy velvyslanec Z. Fierlinger a s kruhy vojenskými gen. H. Pika. O průběhu těchto jednání nás pravidelně informovali…
Chci vyzvednout fakt, že čs. vládní delegace nepromeškala ani okamžik, aby pomoc bojujícímu Slovensku byla zajištěna a že bylo použito veškerého čs. vlivu, aby byla co největší. Svědectví o všech těchto jednáních se sovětskými vládními a vojenskými činiteli vydal pplk. Ferjenčík, člen slovenské vojenské delegace, která dne 4. srpna odletěla do Sovětského svazu, aby projednala spolupráci mezi slovenským povstáním a Rudou armádou…
Situace na Slovensku byla vážná a proto čs. vládní delegace se jednomyslně rozhodla, že se dá z Moskvy přesunout na Slovensko. Důvodem pro toto rozhodnutí bylo, abychom jednak přímo viděli do vývoje událostí vojenských i politických, jednak abychom svou účastí na povstání pomohli v těžké situaci udržovat dobrou bojovou i politickou morálku. Bylo rozhodnuto, že na Slovensko pojedou ministři F. Nečas a gen. R. Viest a dále političtí poradci vládního delegáta F. Hála, F. Uhlíř, B. Laušman, a J. Valo a též politický tajemník prezidentův dr. P. Drtina i šéf vojenské kanceláře prezidentovy gen. Hasal-Nižborský…S moskevským komunistickým vedením však bylo dohodnuto, že ministr Němec navrhne čs. vládě v Londýně rozšíření počtu politických poradců o I. Turjanicu, aby v delegaci čs. vlády byl zastoupen i Karpatský Ukrajinec.
Dne 13. září 1944 přiletěl z Kijeva do Moskvy poslanec Stránský a informoval nás na poradě u ministra Němce velmi podrobně o situaci na Slovensku, která nebyla dobrá. Stránský mezi jiným též pravil: „Možná, že nás někdo bude v budoucnu obviňovat z toho, že jsme povstání začali předčasně, ale musím tuto odpovědnost na sebe vzít, poněvadž poměry na Slovensku tak uzrály, že nebylo možno povstání odkládat“. To nám bylo všem samozřejmé, že tuto odpovědnost vzít musíme a to právě ve chvíli, kdy situace na Slovensku nebyla dobrá, a že právě proto se musíme celou vahou za slovenské povstání postavit. Proto jsme netrpělivě čekali na odsun čs. vládní delegace na Slovensko. O tom, jak jsme se vážně na vývoj slovenských událostí dívali, svědčí např. i to, že již 1. září jsem depešoval z Moskvy do Londýna tuto zprávu: „Naše společnost by se měla co nejdříve pohnout k našim hranicím a někteří z nás přímo na domácí půdu. Je to naléhavě nutné. Jde o domov“.
Uprostřed těchto drastických událostí přišla ze Slovenska do Moskvy naléhavá žádost, sdělená nám generálem Pikou, aby ministr a generál R. Viest, který byl v čs. vládní delegaci zástupcem vládního delegáta, převzal velení československého vojska na Slovensku a co nejrychleji na Slovensko odcestoval. Současně nám vyřizoval gen. Pika, že tutéž žádost, zaslanou ze Slovenska naší vládě do Londýna, vyřídil Londýn příznivě a že ministr národní obrany Sergej Inger již jmenoval gen. R. Viesta operačním velitelem československých vojsk na Slovensku…
Zmiňuji se o této záležitosti proto, že má svůj značný význam nejen z hlediska vojenského, nýbrž i politického. Nesmí se totiž přezírat to, že gen. Viest byl ministrem čs. vlády v Londýně a že i v čs. vládní delegaci měl funkci politickou a ne vojenskou. Jeho nekompromisní československá orientace byla na Slovensku dokonale známa. Z tohoto hlediska měly vzkazy ze Slovenska politický význam…
Gen. Viest opustil Moskvu několik dní před našim odletem z Moskvy. Doprovázeli ho generálové Boček-Chodský a Klapálek, kteří cestovali k naší divizi bojující v karpatském úseku…
Memorandum, v němž jsme žádali sovětskou vládu o pomoc bojujícímu Slovensku, zodpověděla tato kladně a jak jsme pak mohli zjišťovat, svůj slib též plnila. Dokonce šla dále, než jsme vůbec očekávali, neboť vzhledem k situaci na Slovensku rozhodla se na důležitých změnách svého operačního plánu, tj. na dobytí karpatských průsmyků a přímém proniknutí na Slovensko…
70. Na frontě v Karpatech
V noci z 21. září na 22. září 1944 přišel do našeho moskevského hotelu zvláštní posel se vzkazem z úředních sovětských míst, abychom se rychle připravili k odcestování z Moskvy. V časných hodinách ranních jsem pak startovali na moskevském letišti a přes Kijev a Lvov jsme se blížili ke karpatské frontě. Večer jsme přistáli v rozstříleném a vypáleném polském městu Krosnu na úpatí karpatských hor. Německo-sovětská fronta byla několik kilometrů od místa, na němž jsme přistáli, takže německé granáty nás přivítaly hned na letišti. Byli jsme ubytováni v obci Kroscienko u Krosna po venkovských chalupách. V této obci tábořila také druhá československá brigáda, která měla speciální paradesantní výcvik. Tato brigáda byla zasazena do bojů o Karpaty a velmi dobře se držela. Z fronty byla stažena proto, že byla určena na pomoc Slovensku a musela být proto reorganizována a její ztráty, utrpěné v bojích musily být nahrazeny.
V Kroscieku jsme se zdrželi od 22. září do 7. října. Bylo to nedobrovolné zdržení, zaviněné špatným počasím…
Boj o Karpaty byl strašně těžký a krvavý. Nemohu pochopitelně tyto boje vylíčit tak věrně, jak si zasluhují. To mohou udělat jen ti, kdo je celé prodělali a při tom měli to zázračné štěstí, že zůstali na živu. Ale už to, co jsme při svých několika návštěvách fronty viděli, bylo tak vzrušující a neuvěřitelně silné, že nemohu neříci alespoň několik slov o těchto zkušenostech a dojmech. Především dojem nejsilnější, který mne jako politika cele zaujal, když jsem byl svědkem, za jak strašných podmínek se naši probíjejí domů: tam uprostřed vší té hrůzy, kde v agonii dodýchávali slovenské a české životy jenom proto, že chtěly žít doma, žulově ztvrdlo mé přesvědčení, že už nikdy nesmíme své hranice ztratit, ani vydat, neboť nikdo se nedovede představit, kolik umírání, kolik krve, bolesti a hrůzy je třeba k tomu, aby národ dostal své hranice zase zpět! A kdykoliv by národ zlehkomyslněl a podcenil význam tohoto faktu, nechť všichni ti, kdo přežili hrůzy bojů o hranice, nastoupí svou varovnou pouť Prahou, obnaží své rány, dají nahlédnout do vyhaslých očí a ukáží pahýly, které jim zbyly místo údů, všem, kdo v poklidu svých domovů neslyší stálý varovný hlas hranic!
Němci měli na své straně všechny výhody obhájce. Předem si dobře vybudovali pozice. Německé pevnůstky, záseky, přesně umístněné palebné zbraně, strategicky rozložené pozice šly do velké hloubky. Při ústupu šli do předem připravených pozic. Těžký terén jim již sám o sobě byl nápomocen…
Bylo přirozené, že za takových okolností byl postup naší armády pomalý a že nás stál neslýchané oběti na padlých a raněných. Kdo to viděl, musí být vděčen našim vojákům za každý vydobytý čtvereční metr půdy. Útoky, které naši denně podnikali na německé pozice, se konaly za každého počasí a za těžkých povětrnostních podmínek. Když jsem jednou navštívil frontu, celý terén se změnil v bezedné bláto… Poprvé jsem viděl téci kopec samého bláta. Sahalo po kolena a kdo se do něho zabořil, táhlo ho dolů… Rudá armáda bojovala po levém a pravém boku našich za stejných podmínek. Také jako naše, i její ztráty byly obrovské.
Bylo již vzpomenuto nenávisti, jaká byla mezi našimi a Němci. Jeden nešetřil druhého. Padl-li náš voják Němcům do rukou, věděl, co ho čeká. Naši hoši často nacházeli zohavené mrtvoly čs. vojáků a důstojníků: uřezané uši, nosy, pohlaví, vypíchané oči, těla politá benzinem a zapálená. Je na snadě pochopit, jak takové věci působily na naše. Nelze se divit, když naši šli do útoku, Němci ustrašeně volali: Die Tschechen gehen!“ Na německé straně bylo hodně tzv. sudeťáků. Ti byli nejhorší…
Odpovědí na tyto a podobné provokace, jakož i na všechna zvěrstva páchaná Němci na našich lidech doma i na frontě byl boj na život a na smrt. Při útocích se bojovalo krátkými noži, zajatých nebylo, přestože generál Svoboda sliboval za každého zajatého Němce našim chlapcům vyznamenání.
V horských údolích i na hřebenech Karpat, všude k nám hovoří veliká epopej hrdinství, nevyslovitelné námahy, síly naděje a nezlomné víry, jež doprovázely našeho vojáka na této krvavé cestě domů. Projíždíme rozbité vesnice a každou chvíli smekáme u jednotlivých hrobů, menších i větších hřbitůvků, na jejichž křížích jsou latinkou i azbukou vepsána česká, slovenská i ukrajinská jména.
Po strastiplných dnech konečně vstoupil unavený, ale radostí v duši silný československý voják na rodnou půdu. Probil se do Dukelského průsmyku… Československý generál Sázavský vztýčil na hranicích vlajku Republiky. Ještě krátký pohled na její jásavé barvy volně vlající v říjnovém slunci a pak rychle do vozu za brigádou, která pokračovala ve slavném pochodu údolím Dukly. Nedojel. Za hraničním sloupem najel na pozemní minu.. Hory hřměly bojem, na modrém azuru se třepetala vlajka milované země a pod ní tělo generála, který šel těžkou cestou kolem světa proto, aby ji vztýčil a pod ní zemřel… Československá vládní delegace se s ním rozloučila 7. října. Byl pohřben u čs. hraničního sloupu, aby si celé československé generace připomínaly tuto zavazující symboliku!
70. Vojenská situace na Slovensku
Když jsme 7. října 1944 v noci přistáli na letišti Tri Duby u Báňské Bystrice, byla vojenská situace v této oblasti nesmírně kritická…Obrat k lepšímu nastal příchodem druhé čs. brigády, která přiletěla s námi na Slovensko. Pod vedením plk. Přikryla zahájila prudký útok na německé pozice u Zvoleně a hned prvního dne zatlačila Němce až za obec Jalnou… Takto zlepšená situace nedoznala na tomto úseku fronty změny až do našeho odchodu ze Slovenska. Druhá brigáda zde pevně držela dobyté pozice…
Slovenská národní rada vyhlásila ihned na počátku povstání mobilizaci na území, které ovládala, a to nejprve do 35 let a pak do 40 let. Je možno říci, že celkový počet vojska na území, jež bylo pod svrchovaností Slovenské národní rady, byl asi 45 000 osob, z čehož bylo asi 15 000 bojovníků, určitý počet nováčků a pracovní služby…
Kromě jednotek slovenské armády a druhé československé brigády bojovaly na Slovensku brigády partyzánské.
O tom, jak to vypadalo v partyzánském hnutí nám podal zprávu náčelník štábu partyzánů na Slovensku, sovětský plukovník Asmalov… Předložil nám velikou mapu slovenského horského terénu, kde pracovaly jeho brigády a kde bojovaly i jednotky slovenské armády. Otevřené kritice podrobil slovenskou armádu, ale přísně kritizoval i některé partyzánské oddíly… Asmalov se netajil tím, že i mezi partyzány jsou případy nekázně a zvůle, takže tři partyzáni museli být pro vraždy a loupeže veřejně popraveni…Situaci také ztěžovalo to, že přes veškeré posily dodávané ze Sovětského svazu, nebylo stále dosti zbraní. Do armády a partyzánského hnutí bylo zmobilizováno celkem asi 60 000 mužů, ale ani pro polovinu tohoto počtu nebyly např. lehké zbraně.
71. Politický profil slovenského povstání
O politickém zaměření slovenského povstání jsme získali první kusé zprávy už v Moskvě z výkladu poslance Karola Schmidkeho. Věděli jsme, že povstání má československé politické zaměření, že jeho vedoucí lidé jsou ve stálém styku s Londýnem a Moskvou, ale to nám přirozeně neříkalo vše, neboť československá orientace mohla mít celou škálu různých politických aspektů, zaměření a ústavních řešení. A to, že Slovenská národní rada je v kontaktu s Londýnem a Moskvou, byla věc nejenom politicky samozřejmá, ale z hlediska organizátorů povstání jedině možná, neboť situace byla dána naprosto jasně a jednoznačně: Jít do všech důsledků s Německem a nebo proti němu. Na prvou cestu se dala bratislavská vláda, protože bylo příliš pozdě na pokornou lítost a politický obrat, na druhou cestu se dala revoluce, která nemohla být zasazena do vzduchoprázdného politického prostoru, nýbrž musela se zapojit na ony mocenské síly, které tvořily spojeneckou stranu barikády. A na té straně bylo potřebí mimo jakoukoliv pochybnost koordinovat politicky slovenské povstání s politickým zaměřením československého zahraničního zápasu za svobodu, podepřeným a utvrzeným spojeneckou smlouvou československo-sovětskou. Jakákoliv jiná koncepce byla nemožná.
To byla otázka zásadní povahy, jejíž řešení bylo nesporné jak pro Londýn, tak pro Moskvu i Slovensko. Šlo jen o to, jaké postavení v rámci této československé státoprávní orientace si pro sebe reklamuje revoluční Slovensko na straně jedné a jaké politické poměry se utvářejí na jeho území na straně druhé. Obě tyto otázky totiž přesahují hranice jen slovenských zájmů, neboť ovlivňují celou politickou problematiku československou…Druhého dne po našem příletu do Báňské Bystrice jsme prožili celé dopoledne v náladě dost tísnivé a to z toho důvodu, že nikdo o naši existenci neprojevil sebemenšího zájmu.
Redakce: dr. O. Tuleškov Připravil: ing. I. Herold, CSc.
Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Křesťanským dialogem jako svou 284. publikaci určenou pro vnitřní potřebu vlasteneckých organizací. Praha, květen 2009.
Webová stránka: www.ksl.wz.cz E-mail: Vydavatel@seznam.cz