Z projevu Petra Uhla, nositele Karlovy ceny, novináře a obhájce lidských práv

Velevážené dámy,

velevážení pánové,

velmi mne těší, že mne "Sudetoněmecké krajanské sdružení" poctilo Karlovou cenou. Rozumím, že cena je nejen uznáním pro mne, nýbrž také pro všechny občany české republiky, kteří se již léta snaží odstranit staré historické zátěže, které leží na německo-českých a především sudetoněmecko-českých vztazích.

Narodil jsem se jedné pražské rodině během německého protektorátu v říjnu 1941. V říjnu 1946 jsem se díval-byl jsem jedináček-spolu s mými rodiči z okna obytného domu na rohu ulice Anglická a Bělehradská v pražské čtvrti Královské Vinohrady na nekonečný dav Němců ze čtvrti Nusle, kteří byli určeni do plánovaného odsunu a ony tři, nebo čtyři kilometry na pražské Hlavní nádraží museli pěšky. To byli především ženy, staří lidé a děti, protože většina mužů padla za Hitlera na frontě. Lidé nesli v rukou a na zádech rance z prostěradel, část vezla kočárky. Věřím, že to bylo 30 kg na osobu.

"To je strašné", řekli jednou moji rodiče, nevím již, zda otec, nebo matka. Dlouhé generace žili zde s námi, je to jejich vlast a nyní musí odejít. To je nespravedlivé.

"Ano máš pravdu", odpověděl druhý, "tito lidé přece za nic nemohli. Ale právo dopustilo, že si to zasloužili".

A tento rozpor mezi oběma stanovisky "to je nespravedlivé" a "oni si to zasloužili" mne doprovázel po celý můj život. To jsem si po více než třiceti letech plně uvědomil, když se v Chartě 77 diskutovalo, jestli má Charta povinnost vydat text o vyhnání Němců po válce. Z různých důvodů k tomu nedošlo, ale přesto se rozhořela polemika, jíž se zúčastnily tucty aktivistů Charty z obou pólů protikladných názorů. Další tucty se snažily o neutrální stanovisko k otázce, zda vyhnání bylo správné opatření, nebo nesprávné. Zda to byla především státní politika, nebo čin českého obyvatelstva, do jaké míry k tomu vedl úmysl obohatit se německým majetkem a také zda, nehledě na právo, to bylo morální. Při všech těchto tématech jsem byl kritik a odpůrce vyhnání právě takový, jako Václav Havel. Proto mi bylo líto, když v devadesátých letech podstatně změnil postavení.

Po návratu z vězení v roce 1984 jsem mohl zjistit, že vznikly dva nebo tři sborníky textů s polemikou chartistů k těmto otázkám. Jsou bohužel stále současné a pravděpodobně by bylo přínosné je v české a německé řeči opět vydat.

To vše podotýkám proto takto důkladně, protože věřím, že jsme po r. 1989 zmeškali příležitost. My v Čechách, sudetští Němci rovněž i Němci.

Léta jsem v kontaktu především s členy křesťanské Ackermann Gemeinde. Přesvědčil jsem se, že sudetští Němci jsou nejen důslední antinacisté, nýbrž také skuteční demokraté. Europoslance a mluvčího SL Bernda Posselta, považuji za svého přítele, je to skutečný Evropan.

Cena je pro mne ctí také proto, že já v české, ale i německé společnosti stále ještě postrádám ohodnocení násilí a bezpráví, jejichž obětí se stalo německé obyvatelstvo Československa v letech 1945-1946. Vysídlení mohlo být v podmínkách československého státu demokratické, ne odsouzením Němců a sudetských Němců.

Velký význam pro mne má také, že je Karlovou cenou uctěn člověk z levé části politického spektra. Celý život jsem bojoval proti stalinismu a diktatuře, ale činil jsem to vždy jen ze socialistické, levicové pozice. Sudetoněmecký problém, také vlastní problém Čechů a Němců v historii, nesmí být monopolizován křesťanskými socialisty a křesťanskými demokraty. Uznání antinacistických aktivit pozoruhodných částí německého obyvatelstva v Československu ve třicátých letech a uznání všech obětí nacionálního socialismu, právě tak jako vyhnání, jsou společným úkolem pro nás všechny.

Dialog mezi Čechy a sudetskými Němci je nejen možný, nýbrž také nutný. A není to jen sudetoněmecko-český, ale také česko-český a německo-německý dialog. On pomůže odstranit bílá místa naší vlastní historie a ulehčí soužití v Evropské unii, která se stává postupně společnou vlastí. Toto soužití nesmí být postaveno na utajování a zastírání minulosti.

Volný překlad: Ing. P. Rejf, CSc.