Úder přichází po větru
26.11.2017 Spisovatel a novinář Leonid Petrovič Maslovskij si svým článkem, o vpádu vojsk Varšavské smlouvy do ČSSR roku 1968, skutečně naběhl na ostré vidle. Jeho článek pro armádní tv Zvezda vyvolal tak bouřlivé reakce hraničící až s hysterií, že to zaujalo i mě.
Do dnešního dne bylo pro mě jméno L. P. Maslovskij skutečně neznámé. Internetová charakteristika o tomto spisovateli nám oznamuje, že je to náruživý vlastenec, kontroverzní osobnost a že svými názory zastupuje pouze sebe, nikoliv širokou veřejnost. Tolik stručný výtah o muži, který skoro způsobil svým článkem, že český prezident ukončí předčasně svou návštěvu v Rusku.
Maslovskij nepřispívá svými názory jen na web Zvezda. Své názory publikuje i na mnoho blogů a na diskuzní fóra. Z jeho názorů je patrné, že je skutečně extrémní vlastenec a Rusko je pro něho základ všehomíra. Někteří označují Maslovského za falzifikátora dějin, jiní s jeho názory souzní. Je to otázka vkusu a znalostí dějin. Maslovskij není politik, a tak si v klidu odpouští nějakou diplomacii a korektní rétoriku, což ovšem dělá většina novinářů, blogerů i spisovatelů. Můžeme tedy jen spekulovat o přesném načasování článku o vpádu vojsk VS, protože kdyby vyšel v jiný čas, nevzbudil by takový ohlas ani by nevznikla účelová hysterie. Rusofobové by sice chvíli štěkali, ale pak by se vrhli na jinou „oběť“. Článek by zapadl brzy do internetového archívu. Načasováním svého článku si Maslovskij vykoledoval mimo nálepky falzifikátora, extrémisty či dvojitého agenta, ještě nálepku šílenec. Lepší zviditelnění pro jeho názory už snad nemohlo přijít. A to vše díky reakčním silám, které kolem článku vytvořily takový nepřátelský průvan, že by si toho nevšiml jen úplný ignorant.
Článek Maslovského je nabitý emocemi, ale mě zaujala tato věta: „Vstup vojsk do ČSSR v roce 1968 nedovolil Západu uskutečnit státní převrat.“ Tato věta je fakt. Opírá se o historické skutečnosti a s touto větou souzním přesto, že můj výklad dějin bude jiný a bez emocí. Připomenu tedy čtenářům některá skutečná historická fakta, aby dostali i takové informace, ze kterých si budou moci utvořit co nejvíce objektivní obraz o určitých dějinných etapách a i o pražském jaru v roce 1968.
V roce 1949 se Sovětskému svazu podařilo neuvěřitelné. Zlomit americký monopol na atomové zbraně. Západ a Východ už nespojovalo vítězství nad nacismem, neboť je rozdělovalo přátelství Západu s bývalými nacisty ze druhé světové války. Začal nový boj na život a na smrt známý pod názvem „Studená válka“, která měla své hrdiny i oběti. H. Kissinger to zhodnotil takto: „Žádné anexe, ani obsazení západní Evropy, by bylo nemohlo ovlivnit strategickou rovnováhu tak hluboce, jako to udělal úspěch Sovětů, když zlomili náš atomový monopol.“
Od června 1945 do začátku roku 1950 pracovala Gehlenova organizace výlučně na příkazy vojenského sektoru tajné služby USA a dále z příkazu CIA, která byla založena v roce 1947. Západoněmecké hodnocení Gehlenovy organizace bylo takové, že má navenek statut polosoukromé, Američany podporované, organizace. V roce 1950 prohlásil John F. Dulles: „Západní Německo může být velikým trumfem v rukách Západu. Tím, že přetáhne východní Německo do mocenské oblasti Západu, může získat předsunutou strategickou pozici, která podryje sovětský vliv i vojenská a politická postavení v Československu, Polsku, Maďarsku a dalších přilehlých zemích..“ V té době zapadala činnost tajných služeb do politické strategie bonnského režimu. Tomu přesně odpovídala taktika postupu proti NDR. 26. června 1951 zakázala bonnská vláda Svaz svobodné demokratické mládeže. Poté podala návrh k soudu na zakázání strany KSN.
Fáze druhá pro Gehlenovu organizaci znamenala, že v letech 1950 až 1955 pracovala jak z příkazu CIA, tak z příkazu bonnského režimu. Přestože byla financována a řízena ještě stále ze CIA, podle zásadních rozhodnutí spolkového soudu už byla považována za instituci NSR. Do 5. května 1955 (respektive do doby, kdy vstoupily v platnost Pařížské dohody a západní Německo bylo přijato do NATO a do Západoevropské Unie) byla Gehlenova organizace podřízena dvěma pánům.
Od 1. dubna 1956 se Gehlenova organizace stala oficiálně součástí západoněmeckého státního aparátu pod názvem Spolková zpravodajská služba. Co vlastně přimělo americkou vládu, že propustila tuto tajnou službu ze svého žoldu? Činnost Gehlenovy organizace byla totiž odhalena orgány NDR, publicistické demaskování před světovou veřejností, rozsudky nad jejími agenty, vynesené Nejvyšším soudem NDR na podzim roku 1953 a příslušný protest vysokého komisaře SSSR v Německu vysokému komisaři USA v Německu ze dne 23. 9. 1954.
V květnu předaly USA Gehlenovu organizaci Němcům a požadovaly, ovšem se zřetelem k budoucí účasti na výsledcích špionáže tajné služby, určité záruky. Šlo o to připoutat si tajnou službu západoněmeckého státu pevně k vlastnímu systému tajné služby. A tak se v úvodníku „Daily News“ objevilo toto: „A. W. Dulles se domnívá, že tímto způsobem docela legálně propašuje do budoucího německého vojenského aparátu cosi jako trojského koně, který bude mít dva úkoly – jednak provádět protirozvědnou činnost v německé armádě, jednak dále rozšiřovat špionáž v zahraničí! A. W. Dulles, prakticky otec Gehlenovy organizace, tak doufá, že dostane průklep všech zpráv, jež půjdou z Bonnu.“ podepsán John O°Donnel . Přestože to takhle v tisku natvrdo ruplo, kancléř Konrad Adenauer tvrdošíjně odmítal, aby byla provedena nutná reforma špičky Gehlenovy organizace, to znamená, aby byl Gehlen a jeho hoši vyměněni. A tak se 11. července 1955 Adenauerova vláda tajně usnesla o zřízení Spolkové zpravodajské služby jako služby přičleněné k úřadu spolkového kancléře. A tak vzniká BND zařazené do kategorie „oficiální zahraniční zpravodajská služba Spolkové republiky“. Dle tvrzení tehdejších západoněmeckých státotvorných expertů je zřízení takového sektoru tajné služby jako instituce „ipso jure“ v pravomoci nejvyššího představitele státní exekutivy. Při zřizování tohoto sektoru tajné služby byl vyloučen parlament, potom má takový sektor charakter protidemokratický a protiústavní.
A teď k činnosti BND. Pojem shromažďování zpráv se rozumělo to, že BND systematicky třídí zahraniční publikace všeho druhu, odposlouchává bezdrátové telekomunikační spoje, potají odposlouchává rozhovory cizích státních příslušníků a používá rozvědných prostředků rádiové měřící techniky, aby získal důležité informace. Tajné zprávy a hlášení i přehledy se opatřovaly jak konvenční špionáží, tak i leteckou a elektronickou špionáží. A tak se stalo, že agenti BND byli usvědčení ze špionáže a odsouzeni ve 13ti státech. BND byl soudně usvědčen ze špionáže v době míru i z budování organizací pro případ války. Terorismus mu byl dokázán např v Itálii, PLR, ČSSR, NDR, MLR či ve Francii. Na podporu psychologické války měl BND vlastní informační služby, které byly maskované jako tiskové agentury. Jednalo se o případy usměrňování tisku, cenzura a jiné roztomilosti, což bylo jasně zaznamenáno v případě tehdejšího hamburského časopisu „Der Spiegel“. Jako taková vykutálená agentura se projevilo např. Vydavatelství „Terra-Press-Verlag“ v Hamburku. Tuto agenturu řídil vedoucí hamburské pobočky BND plk. Adolf Wicht. Prostřednictvím svého kamuflovaného vydavatelství posílal pravidelně různým novinám přiměřeně upravené články.
Jakýsi major bundeswehru zdůrazňoval v roce 1960 toto: „Psychologická válka je velmi výhodná věc. Nestojí mnoho a vede se uprostřed míru. Je-li vedena úspěšně, může učinit tzv. Horkou válku zbytečnou, protože ocel a prach jsou vyhozené peníze, když útoku podlehne rozum a srdce. Její zbraně jsou: vyhrožování, lákání, lstivé klamání, vychloubání a rozbroje. Její bojiště je: lhostejnost, hloupost, nevědomost, závist a přesycenost.“
Akce Zefír: Hlavní úder proti ČSSR byl stanoven na rok 1968. NATO se přitom nevzdalo ani možnosti expanze v NDR, Polské lidové republice a dalším socialistickým státům Evropy. Časopis U.S. News poukazoval na to, že dostanou-li se k moci v Československu protisocialistické síly, stane se tato země cituji „koridorem, kterým by vojska Západu mohla pochodovat přímo až na ruskou hranici..“ Tajné služby připravovaly půdu pro „nepřímou“ či vojenskou agresi, která by měla vytrhnout jednotlivé státy ze socialistického společenství. Praha se měla stát centrem strategie a politiky rozbíjení ostatních socialistických států Evropy. A tak na počátku roku 1968 zařadila vláda Strausse a Kiesingera ve shodě s USA operační plán pro „vzorový případ ČSSR“ do svého programu jako bod číslo jedna. Byly stanoveny cíle jasné strategie a vycházelo se ze dvou úvah. Za prvé ze zvláštní vojensko-geografické situace a tím i strategického postavení ČSSR jako jihozápadní přední stráže socialistického společenství států v Evropě a za druhé z řady subjektivních faktorů.
Zahraniční svazy organizace ukrajinských nacionalistů – krycí označení K3, jsou přímo příslušné pro podvratné, špionážní a sabotážní akce proti SSSR. Tato bojová Organizace ukrajinských nacionalistů je od dvacátých let používána k boji proti Rusku. Bývalá zkratka těchto bojovníků je OUN a měla sídlo v Mnichově. Byla přímo řízena a financována organizací BND. BND disponovala i v Rakousku speciální skupinou ukrajinských nacionalistů v Salcburku, kteří měli za úkol neustále monitorovat rakousko-československou hranici a zabezpečovat pašování agentů přes hranici. Pařížský list „Le nouvel Observateur“ napsal: Této organizaci (Gehlenovi hoši pozn. -ed-) se podařilo uchytit v celém světě, zejména v arabských zemích. Většinu agentů na Blízkém východě tvoří bývalí nacisté, kteří si vybudovali kontakty za války, kdy ve jménu třetí říše vychvalovali boj proti britskému imperialismu..“ Brémský list „Weser kurier“ dne 7. října 1968 napsal: „Spolková zpravodajská služba se snaží naverbovat studenty a vědecké pracovníky německých škol a použít je v zahraničí pro špionáž. Platí to zejména o mladých lidech vysílaných do vývojových zemí. Podrobnosti o tom pronikly na veřejnost včera z kruhů Univerzity Christiana Albrechta v Kielu. Řadu jmen však nemůžeme uveřejnit, protože činnost BND je chráněna zákonem pro ochranu tajemství. Z vývojových zemí jsou žádoucí informace o odborech, církvích a družstevnictví..“
Západoněmecko-americký „operační plán“ proti ČSSR vycházel z modelu a strategie expanze a z prvků její struktury. Počítal s několika fázemi, jejichž části se překrývaly, ve kterých měly důležitou roli systémy tajné služby obou zemí. Pod krycím jménem „Zefír“, to znamená mírný jihozápadní vítr, byl potom tento plán, na jaře roku 1968, schválen vedoucím štábem jako tajný „zvláštní program“ postupu proti ČSSR. ČSSR měla být postupně vytrhávána ze socialistického prostředí a začleněna do imperialistické mocenské sféry a do kapitalistického hospodářského systému. Šlo o komplexní podvratnou činnost a organizovanou špionáž v ČSSR. Mělo dojít k očekávanému tzv. „procesu eroze“. „Operační plán Zefír“ přesně určoval jakých „podprahových“ metod se má proti ČSSR užít. Dále bylo stanoveno, že jednotky bundeswehru a 7. armády USA mají být pod intervencemi NATO soustředěny hlavně v prostoru jižního Německa. Strategie a taktika, jak pro nenásilné „povstání“ tak pro „skrytou válku“ na jejichž konci mělo dojít k rychlému bleskovému přepadení ČSSR, byly vypracovány a schváleny. Hromadné sdělovací prostředky byly nejdůležitějším řídícím mechanismem rozdmýchávání kontrarevoluce a k tomu mělo být psychologické vedení války uvnitř země zabezpečováno promyšleným „ekonomickým sváděním“. Ideologická diverze a ekonomické svádění měly probíhat souběžně. „Daily World“ v roce 1968 napsal: „Československo je objektem amerických špionů už dlouhou dobu..“
Hlavní směry náporu špionáže a podvratné činnosti CIA a BND v přípravné fázi proti ČSSR byly minimálně čtyři. Ovšem jako první fáze byla infiltrace hromadných sdělovacích prostředků a jejich synchronizace s „Radio Free Europe“, s „Deutsche Welle“, kolínským „Deutschlandfunkem“, bavorským rozhlasem a dalšími orgány psychologického vedení války, které od šedesátých let systematicky podrývaly socialistické zřízení. Infiltrace stranického a státního aparátu. Ideologická infiltrace přes televizi a rozhlas se měla postarat o zdárný průběh udávaného tónu v médiích. Dále podporování protisocialistických organizací a klubů. Nejznámějším byl „Klub 231“, založený 31. března 1968. Měl styky s československými organizacemi emigrantů v západním Německu a v USA a měl tam i své pobočky. Podobnou úlohu jako Klub 231 měl i „Klub angažovaných nestraníků“, který čítal přibližně 50 tisíc členů a v jehož vedení byl Ivan Sviták. Souběžně s budováním páté kolony v ČSSR probíhaly speciální přípravné práce tajné služby pro invazi a pro nástup vojsk NATO na hranicích ČSSR. Chápu, že pátá kolona musela být silně v šoku, když se místo amerických tanků objevily tanky ruské, dodnes to těm Rusům nemůže zapomenout. A tak musela pátá kolona čekat až do roku 1989 na sametovou revoluci. To naštve..