Tzv. rozdělení ČSFR poškodilo nejméně dvě generace
V současnosti jsme svědky dosti chlubných vystoupení některých politiků a veřejných činitelů, vzpomínajících na tzv. rozdělení společného státu Čechů a Slováků. Je podivné, že tito aktéři nikdy nevzpomenou na negativní stránku tohoto rozdělení - na těžké politické, společenské a morální nabourání vztahů obou národů, ukryté pod povrchem tzv. pokojného "rozvodu" obou zemí. Zatímco řada politiků se vychloubá jen a jen tímto mírovým. Vlastně dodnes trvají následky tohoto rozdělení, jakkoli se mnozí medialisté a dokonce i někteří politici snaží vydávat tento společenský proces za výraz jakési nové kvality.
Sice je pravda, že tento proces proběhl relativně klidně ve srovnání s jinými státy, kde vznikly i vojenské konfrontace, jako tomu bylo například v Jugoslávii nebo na Ukrajině,ale to je tak vše, co je možno dodat ke kladům věci.
I ti politikové, kteří chválí dnešní tzv. skvělý stav nástupnických států, zapomínají ,že to byli právě i oni, kdož nejdříve trvali na společné podobě ČSFR, jako například president Klaus. Právě on svými zájezdy a meetingy na Slovensko výrazně přemlouval bratry Slováky, abychom se nedělili, přinejmenším pro ztrátu jednotného ekonomického prostoru. Dobře si tyto zájezdy pamatujeme, protože jsme některých byli i svědky. Že pak opak byl pravdou a on sám byl postaven se slovenským protějškem do rolí diplomatických "rozdělitelů státu", je jiná otázka.
Poukazuji zde na něco jiného - na tragický fakt politického a morálního násilí, spáchaného na mnoha českých a slovenských občanech, kteří nejen vyrostli, ale i byli vychováni v duchu společného československého státu. A nemám na mysli jen teorii čechoslovakismu, ale normálního slovensko českého soužití, spolunažívania.
Československo mělo nejen doma, ale i v zahraničí neoddiskutovatelně velmi dobrou pověst konsolidovaného státu. Státu, který dosáhl mnoha výrazných úspěchů jak na poli hospodářském, tak na poli společenském a kulturním. Státu, který de facto i de iure nejenže nediskriminoval své národy (s výjimkou jediného historického excesu za vlády Novotného, který bratři Slováci oprávněně měli za zlé české straně, ale který napravil rok 1968, což se dnes zamlčuje!), ale prezentoval je v umění, ve sportu, v obraně i v hospodářství jako jeden nerozborný celek rovnoprávných a vynikajících občanů společného státu. Když dnes jezdíme do zahraničí, mnozí tamní občané připomínají Československo. Setkal jsem se s tím například v Itálii, v Srbsku a dokonce i v Rakousku...Z vlastní zkušenosti připomenu i fakt společného studia na universitách, kde svorně studovali jak Slováci, tak Češi a tento vztah přetrval dodnes, i přes tzv. rozdělení nástupnických států. To vše se podepsalo i na klidném "československém rozvodu", jak toto nazvali někteří umělci.
Bohužel, způsob tzv. rozdělení neproběhl ze svobodné vůle celých našich národů. Proběhl bez plebiscitu, anobrž referenda. Proběhl tak, jak neproběhla ani anexe Kosova nebo Krymu, což dnes zamlčují nebo naopak zdůrazňují přívrženci či odpůrci těchto aktů. Proběhl jako politický Mnichov - "O nás bez nás". A o tomto nehodlám diskutovat.
Představitelům tzv. zákonodárných sborů tehdy bylo lhostejné, jak se na tzv. rozdělení společného státu dívají sami jeho občané. Vycházeli tehdy z jakési "papežské intronizace" a neomylnosti práv daných voliči jim jako zástupcům jejich národů. Nejméně dvě starší generace slovenských a českých občanů jim to dodnes nezapomněly! Těmto politikům byl naprosto lhostejný vztah generací občanů ke společnému státu, kdy dokonce i příslušníci tehdejší armády přísahali věrnost společné republice. Hovořil jsem o tom s některými z nich, a oni raději odešli z armády do civilu, protože "nepřísahali tomu zbytku", jak se vyjádřili...
My jako příslušnici starších generací např. 60 a 70sátníků - a u ještě starších pak i bojovníků za ČSR proti fašistickým okupantům! - jsme tzv. rozdělení státu často přijímali jako osobní tragedii. Proč? Byli jsme přece vychovávání v masarykovských, benešovských a štefánikovských ideálech. V ideálech, za které s Čechy a Slováky bojoval i pozdější president Ludvík Svoboda. Tito naši otcové zakladatelé a obránci společného státu by nikdy nesouhlasili s tzv. rozdělením, de facto rozbitím společného státu, pro který předchozí generace pokládaly své životy. V tomto smyslu veškeré tirády současných politiků jen o výhodách tzv. rozdělení Československa vyznívají jen jako jakési profesní kvaky. I když je pravda, že dnes jsou - právě díky tradicím společného státu! - vztahy mezi oběma národy nadstandartně výborné (zaplať Hospodin!), přesto se projevilo tzv. rozdělení nepříznivě jak na slovenské, tak zejména na české straně. Co mám na zřeteli?
Především na české straně mladé generace ztrácejí znalosti a porozumění slovenskému jazyku. Dříve nepředstavitelné se dnes stává možným - překlady slovenských filmů například! Toto absurdum by mělo napravit naše školství co nejvíce. Dříve "sme čítali slovenskú poéziu" počínaje Žárym a konče Smrekem, byla vydávána v našich knihkupectvích a naopak ve Slovenskej knihe v Bratislavě bylo možno získat knihy, které nebyly dostupné z různých důvodů v českých zemích. Jestli jsme dnes rádi, že k nám chodí studovat i pracovat slovenská mládež, nevidíme toto často v opačném gardu. Možná současná vláda udělá i nějaká zlepšení v tom směru, pokud jí to politici umožní?
Ale co bylo nejhoršího v tzv.rozdělení státu? Zboření společenské vize generací. Zboření toho, co říkal TGM - "Státy se udržují těmi ideály, ze kterých vznikly". Dnes politici naříkají - republika nemá vizi? Právě oni se přičinili o zničení společného státu, ne drtivá většina občanů! Vize společného státu Čechů a Slováků byla a je vize vznešená, byla reálně naplněna, a byla reálně zlovolně zničena. A my doufáme, že dočasně, a že se jednou znovu Slováci a Češi setkají v jiném rovnoprávném spojení. A nemělo by to být na vasalské úrovni současné nefunkční Evropy, připomínající starou monarchii...
Generace usilovaly desetiletí o budování společného státu za různých překážek, přes možná nepochopení a problémy. Ale toto budování se dařilo a Československo dosáhlo úrovně, o jaké se ani za staré monarchie ani za protektorátu či tzv. vasalského Tisova štátu ani nesnilo. Faktické rozbití těchto přímých vztahů a vytvoření dříve nemyslitelné hranice mezi Čechy a Slováky nikomu a ničemu neprospělo. Je jen dobře, že lidové setkání Čechů a Slováků na Javorině a jinde tuto hranici de facto ignorují v duchu "ostávame bratmi - zůstáváme bratry". Právě odbojáři například mají nejvíce důvodů této existence - vždyť právě oni nejvíce bojovali za společný stát! Na našich setkáních zpíváme stále nejen českou, ale i slovenskou hymnu. Zbývá naděje. Naděje, že Slováci i Češi najdou znovu tolik vůle ke spojení, aby to bylo ku prospěchu a růstu obou nejbližších národů.
Když je mi těžko, zní mi v hlavě slovenská píseň :
"Na Kysuci pána není,
čo by ma dal do väzení!
Ani pán ani kňaz,
čo by ma dal na reťaz!"
Jiří Jaroš Nickelli, ČSOL Brno I
Autor absolvoval rigoróza na Univerzite Komenského v Bratislavě