Prof. PhDr. Jiří Frajdl, CSc.

Typologie fašismu

Fašismus

V současné době platí poznatek, co historik, to jiná definice fašismu. Není to na ško-du, objasňují se tím snad všechny stránky a tendence a lépe se také poznají místní a dobová specifika. Nejběžněji se upozorňuje, že fašismus je otevřená diktatura nej-rea­kčnějších sil, opřená o manipulovanou část lidu, o pauperizovanou a deklasova-nou vrstvu, lumpenburžoazii i lumpenproletariát. Vyznačuje se sociální demagogií, antise­mitismem, netolerantností, likvidací parlamentního systému, destrukcí demo-kratických a občanských svobod, vysokou organizovaností mas využitím zkušeností z militarismu, kriminálního podsvětí, iracionalismem, využitím prvků sociálního dar-winismu a plným podřízením jednotlivce absolutní moci státu a totalitní moci strany. Ideologickým prvkem je i mysticismus a rasismus.

 

Specifické typy fašismu

Fašismus se vyvíjel v různých zemích s rozdílnou minulostí a na různém stupni spo-lečenského vývoje, proto ho lze typologizovat, i když typologizace nemusí vycházet ze stejných měřítek a vystihuje jen některý rys (fakt, tendenci). Například nejextrém-nější formu fašismu nazýváme nacismem. Fašismus realizovaný v monar­chii (Itálie, Rumunsko, Bulharsko, Jugoslávie) nutně nese znaky státních forem a lze použít ter-mín monarchofašismus, i když i tady se projeví ještě jiná specifika, v Itálii například korporativní forma fašismu. V některých státech je oporou fašismu především ar-máda, policie, ozbrojené milice a politická strana s názvem fašistická tu není, anebo je jen propagačním přívěskem (Japonsko, Polsko, státy Jižní Ameriky). Opožděný rozvoj průmyslu, převaha agrární produkce, vytvořily agrární fašismus, opřený o plan-tážníky, velkostatkářskou oligarchii, bohaté sedláky (agrofašismus v Litvě, Lotyšsku, Estonsku, ve středoamerických republikách). Známe také vazalskou formu fašismu; vznikl z vnějších podnětů a zaniká v okamžiku, kdy vnější vliv je likvidován válkou či státním převratem. Bez nacistického Německa by nevznikl a neexistoval slovenský a chorvatský fašismus. Nanejvýš by tam byly konzervativní a nacionalistické typy, pokud by se prosadily jen vnitřní podmínky. Existují i typické, jinde již neopakova-telné vzory, například Henleinova fašismu v ČSR, zakrývající v prvním období svůj program za hesla o se­beurčení a uznáváním parlamentarismu, zakrýváním skuteč-ných cílů a tající podříze­nost nacismu. Austrofašismus byl typickým projevem pro Rakousko, neonacismus je problémem našich dnů.

 

Kdy se fašistické síly dostávají k moci

Z historie lze vypozorovat skutečnost, že sice v každém státě je vládnoucí vrstva (elita), ale výkon moci není v rukou celé privilegované vrstvy, část se věnuje jiným aktivitám (výrobě, peněžnictví, zemědělství, obchodu, mafiánství apod.). Vládnoucí vrstva má zájem na stabilitě svého režimu a reaguje v okamžiku, kdy její moc jako celku je ohrožena. Někdy stačí, že státní administrativa zvolila špatný přístup, že ne-vo­lila správnou a k cílům vedoucí taktiku a strategii a vzniká obava, že neudrží moc, například přehnanou korupcí, která budí odpor. K fašismu se sahá v okamžiku, kdy se vládnoucí obávají, že demokratický a parlamentní systém dává možnost k uplat-nění nároků a zájmů nevládnoucí vrstvy společnosti. V době velké hospodářské kri-ze se hledal recept na likvidaci nezaměstnanosti a nacismus takovou formu řešení krize nabídl řízeným hospodářstvím, kdy stát intervenuje do tržní ekonomiky, ale po-nechává dosavadní majetnické vztahy. Řízené hospodářství zasahuje jen v několika případech přídělem pracovních sil, objednávkami válečného materiálu, přídělem su-rovin apod.

Fašismus je nastolován pučem, státním převratem, parlamentní cestou po vítěz-ných volbách všude tam, kde hrozí nebezpečí, že by se k moci dostaly neprivilego-vané vrstvy, zejména reformní či revoluční levice. Nejen národní a státní minulost, ale i momentální politická konjunktura vytváří specifické postupy při uchvácení, či udr-žení moci. Někdy je obtížné poznat charakter fašismu, zejména když konzervativní strana jen využívá výběro­vě některé metody či ideologické prvky nacismu, fašismu, monarchismu a hlavně mili­tarismu. Eklektický výběr nejrůznějších prvků ztěžuje kla-sické zařazení do typolo­gických řad. Nicméně většina historiků potvrzuje, že ve střed-ní Evropě byly fašistické státy: Německo (Hitler, 1933–1945), Rakousko (Dolfuss, 1932–1934), Mad'arsko (Horthy, 1920–1944), Slovensko (Tiso, 1939–1945), Jugoslá-vie (Stojadinovič, 1936–1939), Bulharsko (Boris III., 1934–1943) a Rumunsko (Anto-nescu, 1940–1944). Severo­východní Evropa: Polsko (Pilsudski, 1926–1935), Litva (Valdemaras, 1926–1929), Lo­tyšsko (Ulmanis, 1934–1940). Další státy v této studii jsou sporné, většinou domácí publicisté popírají faktografický stav. Je vhodné také upozornit, že existující, též k fašismu směřující, fašistické metody vyznávající a mi-lující s filofašistickým režimem, někdy s označením protofašistický typ, u nás takzva-ná pomnichovská republika česko-slovenská (1938–1939). Při pouhém pohledu na blok fašistických států jen v Evropě je vidět, jak nebezpečné uskupení mocenských sil (rozloha státu, početnost armád, počet obyvatel) tu vzniklo. V jižní Evropě je nut-no k tomu připočítat také Itálii (Mussolini, 1922–1943), Portugalsko (Salazar, 1928–1968), Španělsko (Franco, 1936–1975), Řecko (Metaxas, 1936–1941) a Albánie. Ostatní svět je zahrnut v následném pojednání. Mohlo by být rozsáhlejší, ale vy-nechávám fašismus tam, kde se nedostal k moci.

Z nevládního fašismu jen upozorním na specifické rysy československého fašismu, hlavně v poro­vnání s nacismem:

1.      Nevznikla jedna fašistická strana, ale několik.

2.      Fašismus se v českém národě nestal masovou záležitostí, malý počet voličů.

3.      Masový vliv získal henleinofašismus mezi německým obyvatelstvem, které se nemohlo smířit se ztrátou privilegovaného postavení z dob rakouské monarchie a ztrátu hegemonie považovalo za útisk. Oprávněně si stěžovalo na nezaměstna-nost, ale to byl jev mezinárodní a vycházel z tržní ekonomiky. Na Slovensku šlo spíše o to, aby se uplatnily ambice slovenské politické reprezentace, která chtěla vedoucí postavení na Slovensku a českou reprezentaci chápala jako konkurenční a silnější.

4.      Fašismus se všude uchází o vliv na mládež. V ČSR a v českém národě byl vliv DTJ, Orla, Sokola, skautingu tak silný, že se sem fašismus neprodral. V dělnictvu se fašistům nepodařilo vytlačit vliv sociální demokracie a KSČ. V občanské spo-lečnosti se proti fašismu postavily demokratické strany, například lidová, národně socialistická apod.

5.      Demokratické tradice byly silnější. Oporou byla politická skupina Hrad s podpo-rou inteligence (učitelstvo, studenti) a mnoha organizacemi (legionáři, odborové organizace, náboženské organizace apod.).

6.      Ve většině politických stran vznikla prohradní a protihradní křídla. U protihradních křídel byly zárodky filofašismu a náběh na protofašismus, například u protihradní frakce agrární strany. Prohradní byla například strana lidová, národně socialis-tická, sociálně demokratická, aktivistické strany německé do nástupu Henleina, například němečtí křesťanští sociálové, německá sociální demokracie a část Svazu německých zemědělců. Protihradní jako celek byla Sudetoněmecká strana Konráda Henleina.

Větší pozornost věnujeme státům, které na sebe v posledních letech soustředily zájem veřejnosti, například Albánii.

 

Specifické rysy

Německo. Německý nacismus chápu jako nejextrémnější formu fašismu se základ-ními rysy a tendencemi:

1.      Nacistická ideologie získala masovou základnu v německém národě, v NSDAP a přidružených organizacích SA, SS, HJ, BdM, DAF, KdF a jiných bylo organizo-váno na 25 miliónů osob. Ve stanovách všech organizací nacistického hnuti byla zakotvena zásada, že pasivní členství se netrpí. Mluvit o kolektivní neodpověd-nosti tedy nelze.

2.      Nacistická ideologie byla podložena rasovou teorií, podle které bílé rase mají vlád­nout Němci a elitou je nordický typ Germána.

3.      Politický protivník mohl být likvidován, rasový protivník byl likvidován.

4.      V celém systému vládl vůdcovský princip, odpovědnost směrem nahoru. Pokud se lid mohl k něčemu vyjádřit, tak až po důkladné manipulaci s veřejným míně-ním. Za­chovány byly prvky pseudoparlamentarismu (Říšský sněm).

5.      Zkušenosti čerpalo nacistické hnutí z tradic armády, znalostí výzvědné služby a praktik kriminálního podsvětí (vydírání, provokace, podvody apod.)

6.      Nacismus je reakční ideologie s vysokým smyslem pro technický pokrok.

7.      Územní expanze, zneužití principu práva národů na sebeurčení i pro menšiny za hranicemi vlastní země. Německé menšiny v úloze pátých kolon (u nás henleino-fašismus).

8.      Tvorba kolonií v Evropě.

9.      Učení o dvojím kapitálu, tvůrčím (německém) a parazitním (židovském, americ-kém apod.)

10. Boj proti organizacím, které nebylo možno v Německu kontrolovat (zednáři, církve, humanitární organizace)

11. Užívání neadekvátní terminologie (židobolševici) zakrývající skutečnost (konečné řešení apod.)

 

Rakousko bývá nejčastěji charakterizováno jako austrofašistický stát, ve kterém se uplatnily konzervativní zkušenosti ještě z let monarchie modifikované malou rozlohou Rakouska po roce 1918. Na výboje tento malý stát nemohl myslet, fašismus tu byl silný jen po splynutí s německým nacismem. Vazalská závislost se projevila v roce 1945, kdy padl stejně jako nacismus v Německu. Je vhodné upozornit, že lze pro ra-kouskou spo­lečnost použít i termín německo-rakouský nacistický režim, nacisté tu získali masovou oporu a v zahraničí nevznikla žádná protiněmecká exilová vláda, ani ozbrojené oddíly. Nicméně perzekuce postihla nejen antifašisty, ale i Židy, romské etnikum, českou a slovinskou menšinu, také demokraticky laděné intelektuály a hu-manitně orientované představitele církve. Pokud byl nacismus úspěšný, měl i podpo-ru převážné části Ra­kušanů, na které působil pangermánský program a příslušnost ke germánské rase.

Rakousko bylo v roce 1938 příkladem, kdy jedna z forem fašismu, nacismus, spolkl jinou, poněkud odlišnou formu – austrofašistický stát. Na jedné straně to byl populární úspěch Adolfa Hitlera v německých očích, na druhé straně jeden z největ-ších neúspěchů. V té době nacisté navazovali ve vší tajnosti důvěrné styky s mili-taristickými státy ve Střední a Jižní Americe s cílem je získat za spojence proti USA. S válkou se ještě nepočítalo. Japonská agrese nebyla ještě na pořadu dne, šlo spíše o formu nátlaku a o větší manévrovací prostor pro Německo. Středoamerické a jiho-americké státy s militaristickým režimem se vylekaly z osudu Rakouska, sympatie k fašismu neztratily, ale do spoje­neckých svazků se nenechaly zatáhnout, budou Ně-mecko podporovat surovinami. Také mocenská váha USA tu hrála protifašistickou úlohu. Po válce se sympatie k fašismu a nacismu projeví ochotou poskytovat azyl i vyhlášeným zločincům proti lidskosti.

 

Albánie je modelovým příkladem vazalského fašismu, který začal jako režim prezi­dentské diktatury Ahmeda Zoga od 21. 1. 1925 do 31. 8. 1928, poté jako král v mo-narcho-fašistickém státě. Nebyla to však čistá forma, po stránce obsahové tu byly prvky agrár­ního fašismu, opřeného o vliv kmenových elit a držitelů. Par­lament měl jen formální význam a politická angažovanost se projevovala v ambicích starší a mladší generace. Vazalský charakter režimu byl dán tím, že bez podpory z cizi­ny, hlavně z Itálie do roku 1943 a od září 1943 až do konce války ze strany nacistického Německa by se fašistický režim neudržel, byl ve služebním postavení Itálie a Ně-mecka, i když tu byl zaznamenán také vliv Velké Británie a Jugoslávie. Diktátorský režim vy­cházel vstříc muslimským zájmům (75 % obyvatelstva), byl kritický ke katolí-kům v severní části státu (5 %) a nepřátelský k pravoslavným (20 %). Z řad křesťanů a stou­penců pravoslaví vycházela kritika politických poměrů. Islám byl ve státní ideo-logii ceněn jako faktor zajišťující lepší postavení Albánců v osmanské říši a také jako síla, zabraňující asimilaci ze strany vyspělejších a početnějších sousedů (Italů, Jiho-slovanů a Řeků). Zájem nacistického Německa o islám byl jen taktickým krokem k získání vlivu v islámském světě bohatém na naftu. Proto i souhlas k vytvoření al-bánské divize SS. Fašistická ideologie byla ceněna i v řadách nepočetné inteligence, která věřila, že pře­koná kmenový separatismus vyhroceným nacionalismem. Musli-mové převažovali mezi Gegy a Tesky. Pravoslavní byli více zastoupeni v řadách Tesků, katolíci v řadách Gegů. Kmenové rozpory často řešil diktátorský režim jako boj proti bolševismu, což byla falešně vysvětlovaná realita. Privilegovanou vrstvou byli bejové, příslušníci muslimské pozemkové aristokracie a proturečtí úředníci kola-borující s tureckou mocí. Privilego­vaná vrstva (5 % obyvatelstva) ovládala 60 % veš-keré půdy. Drobný rolník si musel půdu pronajímat a odváděl za to až polovinu úrody.

Lidové vrstvy byly vyloučeny z politického vlivu a tvořily pouze usměrňovanou vrstvu obyvatelstva. Režim měl oporu u statkářských bejů, představitelů kmenů a vliv-ných rodin, u bývalých úředníků osmanské říše a také u bohatých obchodníků, zá-rodku kompradorské vrstvy, lichvářů a v řadách důstojníků armády a policie. Spory uvnitř vládnoucí vrstvy souvisely s otázkou zahraniční orientace země v ekonomické a politické oblasti (Jugoslávie, Velká Británie, Německo a především Itálie). O vý-zkum surovin a albánskou naftu se zajímala americká společnost Standard Oil a britská Anglo-Persian Oil Company. Zahraniční vliv se projevil v oblasti vojenské. Albánci vedení Ahmedem Zoguem organizovali na jugoslávském území vojenské oddíly podporované Bělehradem a finančně podporované i z Velké Británie. Ahmed Zogu mohl potom podplácet kačaky, albánské komity, ochotné k teroristickým akcím a mohl také najímat profesionální vojáky z ruské bělogvardějské Wrangelovy ar-mády. Zogu zahájil v polovině prosince 1924 ofenzívu do nitra země. Prosincový puč vyvrátil nefašistický režim Fan Noliho. Ahmed Zogu se z pozic prezidenta-diktátora orientoval na Itálii, která rovněž pronikala do naftařského průmyslu. Zogu vyvažoval italský vliv vlivem britským a al­bánské četnictvo bylo vytvářeno za pomoci britských instruktorů a bývalých důstojníků z kolonií. Velitelem četnictva byl Albánec a po jeho boku stál britský generální inspek­tor. Nedostatek finančních prostředků vedl dik-tátora k orientaci na Itálii. Italofilské elementy prosadily od roku 1925 nejen půjčky a výhodnou smlouvu pro těžbu nafty, ale i italské instruktory v armádě. Také tajná služba byla organizována fašistickou Itálií. Italský velvyslanec v Tiraně hrál záhy úlo-hu protektora. Určoval i početní stav albánské armády na 6 675 mužů. Prosadil také možnost, aby se italští kolonisté usazovali na albánské půdě. Vytlačil wrangelovské důstojníky projevující náklonnost k Jugoslávii. I britská mise byla vytlačena.

Zogův monarchistický režim lze charakterizovat jako stát s diktátorskými a fašis­tickými metodami, stát filofašistický, k fašismu směřující, ale bez systemizované fa-šis­tické strany a mnohostranně provázané fašistické ideologie. Vliv italského fašismu se projevoval ve snaze získat kmenové náčelníky a také protijugoslávskou a proti-řeckou propagandou. Z domácích zdrojů vycházela myšlenka na syntetický naciona-lismus jako na společnou ideologii všech tříd a vrstev albánské společnosti. Násilná vládní opatření se schvalovala, zejména když byla kryta bojem proti komunistům, kteří měli jen něko­lik málopočetných buněk. Vláda prosazovala „klid, národní jed-notu, státní disciplínu“ a odmítala každou formu liberalismu a demokracie. Král Zogu prohlásil: „Nemáme politických stran a ani mít nikdy nebudeme.“ Měl obavu, že by politické strany mohly omezit jeho monopolní vládu. Jeho vládní kabinety byly často složeny z osob fašistické Itálii zcela oddaných. V zahraniční politice se Zogu hlásil do rodiny fašistických států, dal to najevo 26. listopadu 1936, kdy uznal vládu gene-rála Franca ve Španělsku. Český diplomat dr. Nechutný z Tirany hlásil, že „...albán-ská vláda se chová k Itálii přímo ser­vilně“. Italští kolonisté dostali právo nejen se v zemi usazovat, ale měli mít i právo zas­távat funkce a úřady v albánské společnosti. Generálními tajemníky všech albánských ministerstev měli být italští inspektoři. Když král Zogu pochopil, že by byl jen pouhou loutkou, pokusil se oponovat italské pře-vaze. V tu dobu se Mussolini přesvědčil, že politika Osy přináší zatím jen územní a ekonomické úspěchy Německu a rozhodl se zabrat Albánii. Dne 7. dubna 1939 se v Albánii vylodil italský expediční sbor. Velká Británie ústy Chamberlaina prohlásila 6. dubna, že „v Albánii nemá vlastních zájmů“. Tím byl osud Albánie pro tuto dobu rozhodnut.

Král utekl do exilu a směrodatná část důstojníků a státního aparátu přešla bez-pro­blémově na stranu italského fašismu. Ten byl úspěšný při získávání vlivu, dokon-ce mohly být vytvářeny pluky, ve kterých byly dva prapory italské a jeden prapor al­bánský. Itálie si vytvořila početnou vrstvu kolaborantů. Vazalský charakter albánské-ho fašismu tím jen zesílil, ideologie byla přejata z italských zdrojů. Komunistická stra-na vznikla až v listopadu 1941, působila v ilegalitě zatím bez většího vlivu na politic-kou situaci. Zesílily také prvky monarchofašismu, italský král a etiopský císař byl i krá-lem albánským a svými příkazy podporoval fašismus.

Zásadní změna nastala v okamžiku, kdy fašistická Itálie nalákala Albánce na pro-gram Velké Albánie. Již v roce 1939 a opětovně i v roce 1940 italští fašisté propago-vali připojení albánských regionů v sousední Jugoslávii a v Řecku ke své albánské kolonii. Tehdy se proti tomu postavil Adolf Hitler, neboť právě v této době chtěl „ne-agresivní“ cestou připojit k Německu jako spojence a satelity balkánské státy a Slo-vensko. Po­dařilo se mu získat Rumunsko, Bulharsko, na několik dnů i Jugoslávii. Jistý si byl maďarským spojencem. Když došlo ke státnímu převratu v Jugoslávii a „mírové za­pojení“ nepřipadalo v úvahu, napadl jugoslávský stát společně s Itálií. Nyní již mohla Itálie připojit značnou část Makedonie, část Černé hory a jižního Srb-ska k Albánii a idea velkoalbánského státu se realizovala s požadavkem připojit ještě část řeckého po­hraničí s albánským obyvatelstvem. Naplnění velkoalbánských am-bicí posílilo pozice domácích kolaborantů. Úspěchy slavila i nově založená Partia faiste štiptare – Albánská fašistická strana, kde vedle generálního tajemníka půso-bilo i mnoho italských funkcionářů-inspektorů. Tím se albánský fašismus systemizo-val, měl nyní všechnu definovatelné znaky nedemokratického režimu. Kolaboranti měli autoritu ve společnos­ti, realizovali za pomoci Německa i Itálie sen albánských nacionalistů. Počet obyvatel vzrostl na více než jeden milión.

Další kardinální změna nastala po pádu italského fašismu v roce 1943. Německá ar­máda pohotově obsadila albánské území, odzbrojila 9. italskou armádu. Vyhlásila úpl­nou samostatnost Albánie vůči Itálii, fašistická ideologie byla nahrazena nacistic-kým směrem, který do konce války nestačil plně vykrystalizovat. Vznikla nová kola-borantská a loutková vláda. V Tiraně se usadil německý vyslanec a německá diplo-macie hrála hru na samostatnou Albánii. Nacisté vyzbrojili albánské oddíly a byli ini-ciátory albánské divize SS Skandenberg v Kosovu. Ta byla nasazena proti albán-ským a hlavně srbským partyzánům a při masovém vraždění likvidovala srbské obyvatelstvo v Kosovu. Nacis­tická propaganda oživila ještě další dvě tradice. Připo-menula, že vůbec prvním pano­vníkem, byt' jen na několik týdnů, byl v Albánii němec-ký princ Vilém zu Wied z Neuwiedu (listopad 1913) a že tedy Německo stálo u zrodu Albánie. Tehdy ovšem s cílem znemožnit přístup Černé Hory a Srbsku k moři. Druhá tradice byla ještě krutější. Připomínala dobu, kdy poražená srbská armáda unikala z německého, rakouského a bulharského obklíčení přes severní albánské hory k Jad-ranu. Se srbskou armádou ustu­povalo také civilní obyvatelstvo a též rakouští zajatci českého původu. Albánské tero­ristické bandy využily strastiplné situace a vraždily ze zálohy uprchlíky. Také přičiněním albánských teroristů zemřelo a bylo zavražděno 140 000 osob včetně českých zajatců. Nedošlo také 70 000 srbských vojáků. To bylo „hrdinství" a vzor oslavovaný albánskou divizí SS. Realita z roku 1916 těžce zatížila v dalších letech srbsko-albánské vztahy.

Vazalská forma albánského fašismu padla odchodem německé armády v roce 1944. A nyní jen okrajovou poznámku: Jugoslávský prezident Tito a komunista Dimit-rov z Bulharska přišli po válce s návrhem, aby se Albánie stala svazovou republikou s širokou samosprávou v rámci Jugoslávie. Když vznikla jugoslávsko-sovětská roz-tržka, postavil se J. V. Stalin za Albánii a byl zde oslavován ještě v době, kdy byl jin-de již jeho kult kritizo­ván.

Albánský fašismus lze stručně charakterizovat:

1.      Výchozí podmínky pro vazalskou formu fašismu vytvořila prezidentská a monar-chistická osobní diktatura (Ahmeda Zogu).

2.      V této formě fašismu najdeme prvky agrárního fašismu militarismu, italského fašismu, monarchofašismu a německého nacismu.

3.      Albánský fašistický režim měl oporu v privilegovaných vrstvách, byl protilidový, zaměřený genocidně proti pravoslaví, Srbům, Řekům, Makedoncům, Černohor-cům a Židům. Zhroutil se, když neměl podporu ve fašistické Itálii a v nacistickém Německu.

 

Argentina prožila také několik forem fašismu před rokem 1945.

1.      Vnitřním faktorem pro změnu politické situace byla hospodářská krize 1929–1934. Měla katastrofální důsledky na nezaměstnanost, životní úroveň, přivodila zhrou-cení zahraničního obchodu a nespokojenost neprivilegovaných mas se projevila vlnou stávek, místy přerůstající v radikální a revoluční demonstrace. Stabilita vládní garnitury byla ohrožena.

2.      Dne 6. září 1930 byl proveden státní převrat pod vedením Josého F. Uriburua. Jeho militaristická diktatura stabilizovala moc pozemkové oligarchie. Demokratic-ké instituce a organizace byly likvidovány za pomoci policie a armády. Protivládní akce vedly k vypsaní voleb, ve kterých se prosadil prezident A. P. Justo (1932–1938). Pokračoval v protidemokratické vnitřní politice, ale v zahraničí se orien-toval na Velkou Británii, což brzdilo jeho protiliberální aktivity. Vládnoucí vrstva podporovala Francův režim ve Španělsku, ale pod tlakem USA zachovala neutra-litu ve světové válce.

3.      Vláda dovolila vývoz potravin a surovin do obou válčících bloků. V letech 1938–1943 vládli dva prezidenti konzervativního typu, oba omezovali odborové hnutí a v roce 1941 vyhlásili výjimečný stav. Vnitřní napětí vyvolávaly spory podnikatel-ských kruhů v průmyslu a majitelů velkostatků. Řešení mělo přijít s novým vojen-ským pučem v roce 1943. Parlament byl rozpuštěn, politické strany a odbory po-staveny mimo zákon. Pod tlakem USA vláda přerušila v roce 1944 diplomatické styky s Německem a Japonskem. 27. 3. 1945 byla jen formálně vypovězena vál-ka Německu a Japonsku.

4.      Argentina je státem, kde se střídaly různé typy státních režimů. Ve volbách v roce 1946 zvítězila Perónova kandidatura. Představila se řadou sociálních demagogic-kých hesel, příslibem sociálních a agrárních reforem a protiimperialistickými hesly i proti USA. Získala tím podporu i v řadách rolníků a dělníků. V letech 1946–1948 znárodnila za náhradu městskou dopravu, železnici, telefonní a plynárenské pod-niky, rejdařství apod. Teprve v roce 1947 byla ustavena Perónistická strana.

5.      Juan Domingo Perón a jeho vláda vyhlásila režim justialistického státu, ale proti demokratům, odborářům a stávkujícím se uplatňoval vládní teror.

6.      V podmínkách výjimečného stavu byl v roce 1951 Perón znovu zvolen prezi-dentem, v zemi se projevil policejní teror vedle demagogických slibů. Do opozice se také postavila katolická církev. Nový vojenský převrat vyhnal Peróna ze země v roce 1955.

 

Bolívie, stát s typickou formou militaristického režimu, ve kterém již v letech 1809–1810 roajalisté potlačili krvavě povstání republikánů. K charakteristickým rysům patří skutečnost, že vnitropolitickou situaci určovaly boje o moc mezi generály a zeměděl-skou oligarchií. Republikánská strana s proamerickou orientací uskutečnila v roce 1920 státní převrat a americké monopoly vytlačovaly britskou konkurenci, Standard Oil Company dostala koncese na těžbu nafty. Zadlužený stát vydal Američanům do-zor nad Národní bankou, celní správou a státními příjmy. Tvrdým terorem bylo roz-drceno povstání indiánských rolníků (1927–1930). Hospodářská krize (1929–1934) s vysokou nezaměstnanosti a dokonce s hladomorem natolik znejistila mocenské pozice privilegovaných vrstev, že se v roce 1930 pučem k moci dostala generálská junta. Za diktatury D. Salamany (1931–1934) v rámci soupeření britských a americ-kých monopolů došlo k válce bolivijsko-paraguayské a Bolívie přišla o dvě třetiny sporného území. Nespokojenost lidu i ve vládních kruzích vyvolala řadu demonstrací a stávek a celý problém byl řešen tra­diční cestou jihoamerického typu, novým vojenským pučem a novým prezidentem se stal José D. Toro (1936–1937). Do země byl vpuštěn německý kapitál. Našel si svého exponenta: Plukovník Germán Busch, německého původu, zavedl v roce 1937 diktaturu s orientaci na nacistické Německo. Zde byl i zdroj fašistické ideologie, která však ne­dosáhla úrovně nacistického systé-mu a struktury. V roce 1939 po smrti diktátora Bus­che obnovili Američané své pozice v ekonomické oblasti, kde prosadili liberální poměry pro trh, v zahraniční politice brzdili vliv nacistického Německa. Po přerušení diploma­tických styků s fašistickými státy jim Bolivie vyhlásila v dubnu 1943 válku. Požadavky dělníků byly drceny střel-bou, v prosinci 1942 bylo postříleno více jak 200 osob, hlavně horníků. V prosinci 1943 nastal nový převrat, novým prezidentem se stal Gaulberto Villarroelo (1943–1946), jeho režim byl plný protikladů. Odboráři, někteří kněží, levice a dělnictvo vů-bec bylo pod policejním dozorem a případně i pod jeho terorem, současně byly ome-zovány výsady zahraničních monopolů. Po ukončení války znova sílil vliv USA a tím i liberální poměry. V dalším převratu byl Villarroelo zabit a k moci nastoupila další generálská skupina se slibem, že povede zemi k blahobytu. Celé období let 1946–1950 bylo zaměřeno na výlučnou podporu domácí oligarchie. Fašistické poměry byly zaměřeny proti horníkům a indiánským rolníkům. Vládní kruhy si dopřávaly liberál-nější ovzduší. Indiánské povstání a stávky horníků (1949–1951)  znova otřásly stabi-li­tou režimu, výsledkem byl nový vojenský puč vedený generálem Hugo Ballivianem Rojasem (1951–1952). Jeho diktátorský režim s prvky fašistické propagandy vytvořil politické a sociální podmínky pro ozbrojený převrat s občansko-demokratickými ten­dencemi. Privilegia zemědělské oligarchie byla omezena, rolník byl zbaven feudální závislosti na velkostatkářích, připravovala se i pozemková reforma, publicisté kritizo-vali agrofašistickou ideologii. Na scénu vystoupila fašistická Bolivijská socialistická falanga, ale státní převrat se nepodařil. Krytí diktatury výrazem socialistická falanga bylo taktickým tahem k získání proletářských vrstev. Vláda však nabrala pravicový kurz. Další vojenský puč se realizoval v roce 1964. Celý režim se střídavě posouval k demo­kratickým, ale i k fašistickým tendencím. Pro historiky je definitivní určení charakteru vlády dodnes obtížné. Demonstrace studentů a stávky dělníků i rolnické nepokoje vláda drtila policií a vojskem.

 

Brazílie ve svých dějinách poznala předfašistický teror středověkého ražení, který ovlivnil jeden ze specifických rysů:

1.      Ještě v době portugalského panství kolonizátoři v pobřežních regionech indián-ské obyvatelstvo vyhubili a zbytek zatlačili do vnitrozemí. Na práci na plantážích dovezli velké množství otroků z Afriky. Obchod s otroky byl sice formálně zaká-zán již v roce 1850, ale až v roce 1871 byly děti otroků prohlášeny za svobodné občany a otrokářský systém byl zrušen až v roce 1888. Připomenu jen, že nevol-nictví v Čechách bylo zrušeno v roce 1781 a otroctví u nás nebylo. V Brazílii bylo posledních 790 000 otroků dokonce propuštěno na svobodu bez náhrady plan-tážníkům. Pozemkoví boháči si však ještě po mnoho let zachovávali nedemokra-tický postoj k zemědělským dělníkům a ochotně podporovali myšlenky agrárního fašismu, byt' tento pojem nepoužívali. Tlupy jejich dozorců jednaly často teroris-ticky a dodnes připomínají jednání SS se Židy.

2.      Proti uvedené negativní stránce brazilské privilegované vrstvy nechtěně a samo-vol­ně od roku 1849 vystupovali evropští přistěhovalci, jen do roku 1889 jich bylo vice než 800 000 a další vlny následovaly. Příliv přistěhovalců měnil nejen etnic-ký profil, ale zrychloval i rozvoj kapitalismu a s ním přicházelo také liberálnější myšlení. Demokra­tické myšleni tu mělo pevnou a stále sílící základnu. Odtud pra-menila síla odporu proti militarismu a zárodečným formám brazilského fašismu.

3.      V roce 1889 občanské demokratické síly odstranily monarchii a vyhlásily federa-tivní republiku s ústavou podle vzoru USA. Ta byla jistou překážkou pro filofašis-tické ten­dence.

4.      Boje rolníků o půdu vyústily v ozbrojené povstání (1912–1919), potlačené silou a propagandisticky podporované agrárněfašistickými publicisty. Katastrofální dů-sledky měla hospodářská krize 1929–1934. Ochromila pěstování kávy, způsobila pokles průmyslu a vyvolala velkou nezaměstnanost. Neschopnost najít recept na zhoršující se poměry vedl k mocenskému zápasu liberálů, podporovaných z USA a konzervativců s podporou v Anglii. Vedle amerických monopolů do Brazílie pro-nikly i monopoly německé, italské a japonské. Podniky podléhající vlivu z nacis-tického Německa, fašis­tické Itálie a militaristického Japonska usměrňovaly vývoj směrem k fašismu také fina­nčně. V roce 1933 vznikla fašistická Integralistická akce. V roce 1935 se pokusily demo­kratické organizace o zvrat poměrů a efektiv-ně na nějaký čas čelily vývoji k extremní pravici. Po ukončeni bojů bylo uvězněno na 30 000 občanů. Společnost byla tak rozštěpená, že privilegované vrstvy měly obavu o své postavení.

5.      Situaci vyřešil státní převrat 10. 11. 1937 nastolením vojenské diktatury, přerostla však v militaristickou formu fašismu. Parlament byl rozpuštěn, všechny politcké strany byly zakázány a neprivilegované vrstvy se měly získat sociálně demago-gickými poža­davky. Některé zahraniční společnosti byly znárodněny, odtud přišel podnět k ještě vyhraněnější formě fašismu s jinou zahraničně politickou orientací. Fašistický, ve svých požadavcích až nacistický puč Integralistické akce, byl 11. 5. 1938 potlačen. Postavení USA se posílilo a vedlo k vyhlášení války nacistickému Německu a fašistické Itálii (22. 8. 1942) a 6. 6. 1945 i Japonsku.

6.      Válečná konjunktura přinesla brazilské společnosti vysoké zisky a rozvoj výrob-ních odvětví. Posílilo to také demokratické tendence, bylo možno založit Konfe-deraci pra­cujících, vznikla Strana práce, existovala sociálně demokratická strana, pracovala De­mokratická unie. Také katolická církev podpořila nové perspektivy. Privilegované vrstvy měly obavu z dalšího vývoje směrem doleva.

7.      Situace byla řešena prezidentem, když Enrico Gaspar Dutra (1946–1951) za podpory zemědělské oligarchie likvidoval demokratické instituce a vymoženosti. Byl to také útok na životní úroveň, stávky byly zakázány, odbory se staly před-mětem perzekuce a sdělovací prostředky a vláda se plně zapojily do „studené války“. Všelidové hnutí proti vládě E. K. Dutra přivodilo vítězství pro kandidáta Strany práce a Sociálně pokrokové strany G. Vargasovi. Demokracie natolik zpevnila, že nebylo pro změnu politického režimu možno využívat vojenského převratu. Demokratizace rychle postupovala, děl­níci získali například minimální mzdy, ale reakční a profašistické kruhy důstojnickým spiknutím donutily preziden-ta podat demisi. Ten 24. 8. 1954 za podezřelých okolností spáchal sebevraždu. Demokracie přece jen nebyla pevně ukotvena v brazilské spo­lečnosti.

8.      Ani militaristická vláda nebyla dostatečně stabilní. Brazilský lid vyhlásil generální stávku, inteligence, duchovní, dělníci i rolnici se stavěli na odpor a po dvou letech za podpory Strany práce a sociálně demokratické strany byl zvolen prezidentem Jusoelino Kubitschek (1956–1961), českého původu. Prosadil stavbu nového brazilského hlavního města (Brasilia) a realizoval politiku in­dustrializace. Od roku 1964, kdy byl zbaven poslanecké imunity, žil v exilu. Brazílie neměla bezproblé-mový vývoj ani v dalších letech, demokratické a antidemokra­tické síly tady nadá-le zápasily.

 

Bulharsko bylo nejčastěji charakterizováno jako monarchofašistický režim, měl své stadium mimostátní, kdy ještě neovládal státní aparát, ale existoval v rámci monar-chie a období, kdy za pomoci krále a s jeho souhlasem státní moc měl.

Bulharský fašismus měl charakteristické rysy:

1.      Respektoval postavení pravoslavné církve a počítal s reálnou silou bulharského rusofilství. Ani na nátlak Adolfa Hitlera nevypověděl válku SSSR.

2.      Územní expanze směřovala proti Rumunsku, Řecku a Jugoslávii. Bulharsko se po­dílelo na válce proti Jugoslávii a Řecku.

3.      Šlechta nehrála významnou úlohu, převahu měla maloburžoazní vrstva, rozčle-něná do většího počtu politických stran. Politický vliv měla bohatá agrární složka národa.

4.      Již před první světovou válkou pronikl do Bulharska německý a rakousko-uherský kapitál, ovlivňoval orientaci na centrální mocnosti. Bulharsko válčilo po boku Ně-mecka, Rakouska a Turecka proti státům Dohody. Porážka v této válce a mírové podmínky vyvolaly komplex méněcennosti a byly jedním ze zdrojů fašismu.

5.      Již před rokem 1914 nebyla vždy dodržována ústava a car se opíral až do pádu mo­narchie o policii a armádu.

6.      Fašistická ideologie hlásala spolupráci výrobních vrstev.

7.      Makedonský nacionalismus s protisrbským a protiřeckým zaměřením byl součástí fašistického myšlení a po stránce taktické podporoval teroristické metody (viz atentát na jugoslávského krále Alexandra).

8.      Liberální strany byly germanofilské a austrofilské, opoziční rusofilské. Lid proje-vo­val vděčnost Rusku za boj proti Turecku a podporu při vzniku bulharského státu. Ruso­filství bylo v opozici vůči fašistické doktríně.

9.      Již takzvaná Radomirská republika a povstání vojáků na frontě, později sílící vliv ko­munistické strany vyvolaly teroristické zákroky proti levici

10. Válečné reparace byly tíživé a nad síly státu, který byl permanentně zadlužen.. Reparace měly být placeny do roku 1965.

11. Vláda Zemědělského svazu byla vrcholem bulharské demokracie. Nedokázala ale za­bránit fašistickým tendencím. Vláda Stambolijského (1920–1923) byla svr-žena státním převratem. Fašistická diktatura A. Cankova (1923–1926) rozpoutala teror proti všem silám demokratického a levicového charakteru. Koaliční vláda A. Ljapčeva a vláda Lidového bloku (1926–1934) byla likvidována vojenským pře-vratem za pomoci organi­zace Důstojnické ligy. V zemi se usadila část ruské Wrangelovy armády, byla anarchie. Fašismus měl podporu cara a jeho dvorské kliky, armády, policie, státních úředníků a důstojníků z války 1914–1918, nespo-kojených se svým postavením, stejně jako aktivních důstojníků v Armádním sva-zu a v řadách Vojenské ligy. Převládala nejprve orientace na italský fašismus, po roce 1940 na nacistické Německo.

12. I v rámci fašistických vlád působily občanské a nefašistické strany. Strany měly profašistická křídla. Protifašistické povstání v roce 1923 bylo krvavě poraženo. Teroris­tickou formou realizovaná odplata po atentátu na cara 16. 4. 1925, kdy zahynulo 14 generálů a 128 osob, vyvolala odvetu a perzekuci, která postihla na 20 000 osob.

13. Nestabilní vlády při nezvládnutí hospodářské krize nahrazeny v letech 1935–1944 monarchofašistickou diktaturou, opřenou o reakční složku státního aparátu, armádu a policii. Orientace na nacistické Německo zavlekla stát do II. světové války. 8. 9. 1944 lidové referendum monarchii zrušilo.

14. Bulharská monarchofašistická vláda zavedla jako novinku ve fašistických státech takzvané etapové volby. Tak například volby vypsané na 24. 12. 1939 byly reali-zovány až do 28. 1. 1940. Nejprve se volilo v regionech, kde vláda měla jistotu, že dostane většinu hlasů, potom se propagandistickou formou proklamovalo ví-tězství, i když volby ne­byly ještě ukončeny. Regiony, kde se předpokládaly proti-vládní hlasy, byly rušeny a připojeny k okresům „vládně" úspěšným. Nakonec se volilo ve městech. Policejní síly se soustřeďovaly vždy do okresu, kde se volilo a opouštěla místa, kde volba proběhla. Policie a vojenské asistenční jednotky pů-sobily na emoční stránku voličů, u opozice vyvolávaly strach. V obvodech, kde byl jen jeden kandidát, byl zvolen bez voleb. Muži měli volební právo od 21 let, z žen jen ženy vdané, vdovy a rozvedené. Na obce s opo­zičním voličstvem byla uvalena karanténa znemožňující účast na volebním aktu. Ka­ranténu vyhlašovala policie. Časté bylo zatýkání nefašistických kandidátů v předvolební době. Běžně býval uplatňován většinový systém, kdy mandát získal kandidát nej­větším poč-tem hlasů, další hlasy se nebraly v úvahu. Kandidáti byli z různých povo­lených stran, vítězili ti s fašistickou orientací. Blok takzvaných vládních stran (kandidátů) pověřoval car vládnutím.

15. Bulharská monarchofašistická vláda uznala německou okupaci ČSR, Norska, Dánska, Nizozemí, Belgie a s polskou exilovou vládou přerušila spojení. 1. 3. 1941 přistoupila k Paktu tří. V prosinci 1941 vypovědělo Bulharsko válku USA a Velké Bri­tánii. 19. 4. 1941 bulharská vojska vstoupila na území Jugoslávie a Řecka jako okupační jednotky. Krize režimu nastala po smrti cara Borise 1943.

 

Jugoslávie měla spíše režim militaristicko-monarchistický, ale v mnoha aspektech byl totožný se systémem monarchofašistickým.

Ke specifickým rysům patřily tyto sku­tečnosti a tendence:

1.      Vedle fašistických organizaci srbských tu byly také organizace chorvatské, slo-vinské, muslimské a makedonské.

2.      Od omezeného parlamentarismu vývoj šel k diktatuře opřené o krále, armádu a policii. Zásahy krále a dvorské kamarily se projevovaly při změnách vlád i při realizaci parlamentarismu. Král Alexandr zasahoval i do vnitřního života politic-kých stran a ovlivňoval výběr vládních kandidátů do voleb, do moci zákonodárné, soudní a do ad­ministrativy a armády. Získal své důvěrníky i v nepolitických insti-tucích a organi­zacích.

3.      Nebyla tu vláda jedné politické strany. Ve společnosti byly prodynastické a proti-královské frakce, kombinované národnostním složením společnosti. Levice, reformní i revoluční, byla pod policejním dohledem a byla vystavena vlnám per-zekuce.

4.      Změny režimu se zajišťovaly i za pomoci ze zahraničí. Francouzská vláda přislí-bila podporu při nastolení vojensko-monarchistické diktatury bále Alexandra 6. 1. 1929. Pseudoparlamentní režim byl zrušen a ústava přestala platit. (Období pseudoparlamentarismu v letech 1921–1928). Vláda byla odpovědná králi, ne již parlamentu. Zákon na ochranu státu umožňoval i trest smrti za činnost v revoluč-ně levicových organizacích, stejně jako za činnost za změnu politického a hospo-dářského systému. Zakázány byly stra­ny, které by odporovaly absolutistickému režimu krále, prokrálovské a provládní strany mohly existovat. Svoboda tisku byla zrušena. Nový režim zrušil všechny dosud volené orgány, i obce byly řízeny poli-cejním komisařem.

5.      K příznivému hodnocená diktatury přispěla zahraniční politika ČSR, Francie a Vel-­ké Británie. Lid přijal nový režim pasivně, byl zklamán předchozím pseudoparla-mentarismem. Nástup diktatury uvítal zahraniční kapitál. V době nedokonalé de-mokracie se necítil bezpečné zajištěn.

6.      Separatistické organizace měly fašistický charakter, byly podporovány z Maďar-ska, Itálie a Německa. Chorvat Ante Pavelič, původně člen Čisté strany práv, založil v roce 1930 organizaci Ustaša (povstalec),  která využívala i teroristických metod, měla fašist­ický program a opírala se o výsledky lustrace, neumožňující bývalým úředníkům, důstojníkům, soudcům, státním zaměstnancům dřívější ra-kouské monarchie uplatnit se v jugoslávském státě. V Maďarsku a Itálii byly zřízeny tábory pro výcvik teroristů. Cílem bylo zřízení chorvatského fašistického státu. Ustaša sjednala spolupráci s al­bánskými a makedonskými teroristy a od-půrci krále Alexandra. Za pomoci italské a německé výzvědné služby byl také proveden atentát 9. 10. 1934 na krále Alexandra a francouzského ministra zahra-ničních věcí L. Barthoua. Atentát provedl Vlado Georgiev, Makedonec. Nebyla ani vůle u zahraničních vlád atentátnickou organizaci potrestat. Na nátlak západ-ních velmocí stáhla Jugoslávie ze Společnosti národů žádost o důsledné vyšetře-ní atentátu. Odpovědnost Maďarska, Itálie a Německa nebyla zkoumána.

7.      Sociální základna diktatury byla slabá a zužovala se. Nejspolehlivější oporou byla armáda a policie (četnictvo). Podporu poskytovaly také některé srbské, chorvat-ské a slovinské finanční kruhy. Světová hospodářská krize destabilizovala i diktá-torský režim, který neměl recept na řešení situace. Král proto znova připustil v okleštěné podobě zastupitelský systém. 1. 9. 1931 král vydal oktrojovanou ústa-vu se skupštinou a senátem. Diktatura se kryla pláštíkem ústavnosti. Vládní kru-hy si zajistily volebním zákonem vedoucí postavení v celostátních kandidátkách. Hlasování bylo veřejné, pod kontrolou státních úřadů. Kdo získal relativní většinu, dostal také tři pětiny mandátu. Zbytek se dělil proporcionálně. Podporována byla ta strana, která dala na kandidátku stou­pence krále a režimu. Senát byl volen jen z poloviny, druhou polovinu jmenoval král. Národnostní rozpory neumožnily jed-notný postup opozičních stran či jejich frakcí. Za účelem podpory diktatury byla založena z již zvolených poslanců Jugoslávská radikálně selská demokracie, což mělo být seskupení všech státotvorných stran.

8.      Fašizace státu postoupila za vlády Milana Stojadinoviče (1888–1961), který za svou kariéru byl ředitelem Anglické obchodní banky, ministrem financí (1934–1935), předsedou vlády a ministrem zahraničí (1935–1939). Odklonil se od poli-tiky Francie (Malá dohoda), směřoval k nacistickému Německu, fašistické Itálii a k bulharskému monarchofašismu. Za něho německý vliv vytlačil vliv Francie, Velké Británie a ČSR. Neúspěšný byl při řešení chorvatské otázky, od roku 1940 byl v zahraničí, naposled v Argentině. Vytvořil útvary Zelených košil. Vznikla oz-brojená organizace Zbor, Borbáš a německý Kulturbund pro německou menšinu. V opozici působila Ustaša a Legie práce s fašis­tickou orientací. Od Francie se odklonil, když tam zvítězila Lidová fronta. Uznal italskou anexi v Etiopii a opráv-něnost italských zájmů v Albánii. Hitlera podpořil při záboru Rakouska. Profašis-tický postoj zaujala jeho vláda v době mnichovského diktátu a rozešla se s vlast-ním veřejným míněním. V Jugoslávii se přihlásilo na 60 000 dobrovolníků, ochot-ných bojovat za ČSR. Ve volbách 1938 zajistil vládním kandidátům vítězství 54,9 % odevzdaných hlasů. Dal souhlas Itálii k obsazení Albánie (1939). Jugo-slávie umrtvila Malou dohodu, vystoupila z Balkánského paktu a ze Společnosti národů v Ženevě. Další vláda Cvetkovič-Maček pokračovala v jeho zahraniční politice i ve fašizaci státu. V roce 1939 zřízeny první dva koncentrační tábory pro opozici z řad demokratů a levice. Při přepadení Polska (1939) vyhlásila vláda neutralitu. 25. 3. 1941 přistoupila Jugoslávie k Paktu tří, 27. 3. 1941 vypuklo proti-vládní povstání s podporou Velké Británie a v lidových masách s podporou komu-nistů. 6. 4. 1941 byla Jugoslávie napadena Německem, připojilo se Maďarsko, Itálie a Bulharsko. Smlouva uzavřená v Moskvě 5. 4. nebyla již realizována, ale Adolf Hitler uváděl tuto dohodu jako jednu z příčin války proti SSSR.

 

Maďarsko bylo ukázkovým typem protifašistického státu, který směřoval k militaris­tickému typu a ve své extrémní tendenci u Šípových křížů až k maďarskému na-cismu. Složitost vývoje naznačuje označení „horthyovský režim (1919–1944)“, jeden s nejdelší životností.

Specifické rysy:

1.      Vznikl na domácí půdě při potlačení Maďarské republiky rad (1919). Admirál Mik-lós Horthy se stal regentem maďarského království (bez krále) a sám získal po-stavení mo­narchy. Jeho režim zakrýval podstatu fašismu pseudoparlamentním sys-témem, měl podporu velkostatkářské šlechty a velkopodnikatelů s oporou v armádě a v policejním a četnickém sboru.

2.      Vyznačoval se silným a agresivním iredentistickým hnutím, touhou získat zpět Horní zem (Slovensko), Sedmihradsko a Chorvatsko, vrátit se k hranicím Uher před rokem 1918. K fašismu a územnímu revizionismu nejvíce inklinovalo důstoj-nictvo a státní úředníci, poškození ve svém postaveni pádem Rakousko-Uherska. Popularitu získával režim jen v dobách, kdy připojil k Maďarsku jižní Slovensko (1938) a od Ru­munska odtrhl Sedmihradsko a získal část Jugoslávie (1941).

3.      Náplní ideologie byl antisemitismus, antisocialismus, sociální demagogie a eklek­tický výběr z italského a německého nacismu. Válečná konjunktura 1938–1941 utlumila dočasně sociální rozpory.

4.      V opozici vůči režimu byly nejen demokratické a levicové (reformní i revoluční)
síly, ale také krajně extremistická skupina Šípových křížů, směřujících k nacistic-kému programu a praxi. Šípové kříže založil Ferenc Szálasi, větší vliv získala v letech 1938–1939 (28 % hlasů ve volbách). Byla udržována životaschopnou podporou z nacistického Německa. Šípové kříže choval Adolf Hitler jako zálohu pro případ, že by Miklós Horthy nevyhovoval. K moci se dostaly až v říjnu 1944, po pádu Horthyho, za německé pomoci. Šípové kříže považovaly za úspěch získání jižního Slovenska a Podkarpatské Rusi (11 972 km2), Sedmihradska 43 492 km2, 11 601 km2 z území Jugoslávie, kde však žilo na 3 milióny obyvatel nemaďarské národnosti.

5.      Soudržnost maďarského fašismu byla oslabována mocenskými ambicemi. Šípo-vé kříže byly třikrát rozpuštěny (1937 a 1939) a major Szálasi byl dokonce odsou-zen na tři roky do vězení. Adolf Hitler tyto rozpory dovedně využíval k nátlaku na oficiální vládu. Obdobnou úlohu plnila například Vlajka v tlaku na prezidenta Emi-la Háchu, Železná garda v Rumunsku, Hlinkovy gardy na Slovensku apod.

6.      Maďarsko se přeměnilo na německý satelit a podílelo se na útoku proti Ju­goslávii a SSSR. Od roku 1943 hledal režim i kontakty se západními mocnostmi. 19. 3. 1944 vstoupila německá vojska do Maďarska a satelitní charakter režimu byl pro-hlou­ben.

7.      Adolf Hitler cíleně prohluboval rozpory mezi fašistickými státy Slovenskem a Ma-ďarskem a Rumunskem a Maďarskem. Cílem bylo vystupňovat jejich zapojení do války se slibem úpravy hranic po válce. Maďarská vláda věřila, že se udrží u moci do příchodu angloamerických sil na Balkán (Churchillův plán).

 

Rumunsko lavírovalo v meziválečné době nejen mezi parlamentní formou často na­rušovanou královskými dekrety a monarchofašistickým režimem, ale také mezi tábo-rem demokratickým (Malá dohoda, spojenectví s Francií apod.) a blokem fašistic-kých států vedených nacistickým Německem. Za II. světové války bojovalo po boku Adolfa Hitlera i proti němu. Ve velkém počtu stran, bylo jich přes 40, se zrodily ten-dence směřující k demokracii, ale i snahy upevnit diktátorskými metodami monarchii a po velkých územ­ních ztrátách ji přeměnit na monarchofašistický režim. Základní myšlenkou bylo neo­hrozit za žádné vnitropolitické situace, ale ani při změně zahra-niční orientace pozice vládnoucí vrstvy.

Ke specifickým rysům náleží následující tendence a skutečnosti:

1.      Světová hospodářská krize těžce dolehla na Rumunsko, ale vzhledem ke slabosti politické levice vytěžily z krizové situace mnohem více profašistické sily (Cuzova Liga, Železná garda).

2.      Vláda oficiálně prohlásila, že bude vystupovat proti oběma krajnostem, pravici i levici. Protifašistické postoje ze zahraničí podporoval prezident Beneš a demo-kratické kruhy Velké Británie, Francie, USA a před orientací na Německo varoval i SSSR.

3.      Proces fašizace měl své stupně, nejprve král Carol II. v prosinci 1937 rozehnal par­lament a 27. 2. 1938 zrušil ústavu. Nejsilnější fašistická organizace byla v ro-ce 1933 za­kázána, ale v roce 1934 byla opět legální pod názvem Vše pro vlast.

4.      Královská diktatura se od roku 1938 opírala o Frontu národního obrození, která jako jediná měla práva navrhovat kandidáty do voleb. Vnitřní spory se Železnou gardou byly řešeny zastřelením dvanácti předních funkcionářů „při pokusu o útěk“ (29. 11. 1939).

5.      Za anglo-francouzsko-sovětského jednání v srpnu 1939 v Moskvě o společném zákroku proti nacistickému Německu se Rumunsko a Polsko postavily na stano-visko, že sovětská vojska nevpustí přes svá území.

6.      Německý nacismus uplatňoval svůj vliv oficiální cestou u krále, vlády a u armády ilegální cestou podporou Železné gardy. Měla být zálohou, kdyby se oficiální vlá-da vymkla německé kontrole. Podobně tomu bylo se Šípovým kříži v Maďarsku. Železná garda jako extrémně pravicová organizace vznikla v roce 1927 pod ná-zvem Legie archan­děla Michaela, od roku 1930 užívala název Železná garda a od roku 1933 se klonila k nacis­tické straně jako agentura vlivu Německa v Ru-munsku. Po roce 1935 nesla název Vše pro vlast a chovala se jako politická strana, v letech 1940–1941 byla zastoupena ve vládě, její pokusy o puč byly po-tlačeny řadou poprav. Část gardistů uprchla do Německa.

7.      V červnu 1940 byla Fronta národního obrozeni transformována na Národní stra-nu fašistického typu a budována podle praxe NSDAP v Německu. Do čela strany se posta­vil král Carol. Od militaristické monarchie se přecházelo plynule k monar-chofašistické­mu režimu. Králem vedený fašismus se octl v hluboké krizové si-tuaci. Agresivní fašis­mus se měl uplatnit v podmínkách porážky. V červnu 1940 se muselo Rumunsko vzdát ve prospěch SSSR Bukoviny a Besarábie, Bulharsko získalo jižní Dobrudžu a Maďarsko Sedmihradsko (30. 8. 1940). Vše se souhla-sem a podporou Adolfa Hitlera. Monarcho­fašistický režim Carolova typu nepřežil důstojnický puč ze 6. 9. 1940, kdy generál Ion Antonescu spolu se Železnou gar-dou přinutil krále k abdikaci. Král byl obviněn, že ztratil bez boje třetinu státu a čtvrtinu obyvatel.

8.      Generál Ion Antonescu dostal od krále dekret s mimořádnými plnými mocemi. Ru­munsko se prohlásilo za nacionálně fašistický stát s vůdcem (Conducatorem I. Antonescem) a H. Simou jako velitelem Železné gardy. Občanské svobody, korunní rada a parlament byly zrušeny, bylo zavedeno rasové zákonodárství a králem jen s reprezentativní funkcí se stal Michal II. (1940–1947). Generál Antonescu si zajistil po­dporu Německa, přijal německé vojsko a když se Železná garda neuspokojená podílem na moci pokusila o nový puč, krvavě ji potlačil. Antonescu měl nyní diktátorská práva a vláda odpovídala jen jemu. Fašistickou stranu však nezakládal, ale svou vládu a poli­tiku si nechal schválit hlasováním lidu, manipulovaným propagandou, údajně pro něho hlasovalo 99 %. Politické strany byly rozpuštěny, jen německá menšina měla NSDAP a oddíly Einsatz-Staffel (obdoba SS), Deutsche Mannschaft (SA) a Deutsche Jugend (HJ).

9.      Z monarchofašismu se vyvinul militaristický fašismus s formálním zachováním monarchie, král byl jen symbolem. V zahraniční politice se Rumunsko nechalo řídit Německem. 23. 11. 1940 přistoupilo k Paktu tří, 6. 2. 1941 přerušilo diploma-tické styky s Anglii, vypovědělo válku SSSR, 12. 12. 1941 USA a též Velké Británii.

10. Dne 30. 8. 1941 se realizovala územní expanze záborem sovětského území mezi Dněstrem a jižním Bugem.

11. Fašistická vláda prováděla perzekuci proti Židům, o život přišlo na 600 000 osob.

12. Adolf Hitler netrpěl rumunské diplomacii samostatné kroky při plánu na vytvoření Latinského bloku (Itálie, Rumunsko, Španělsko a Portugalsko), odmítl také takzva-nou fašistickou Malou dohodu (Rumunsko, Slovensko a Chorvatsko), ale také protibolše­vický pakt (Rumunsko, Turecko, Maďarsko, Bulharsko, Chorvatsko, Srbsko). Na­děje vkládané na vylodění angloamerických vojsk v Bulharsku a v Ru-munsku nebyly naplněny. Kontakty nefašistických Rumunů s Moskvou zajistil pre-zident Beneš. 23. 8. 1944 za pomoci krále Michala, části armády, komunistů a prodemokratických sil byl diktátor Antonescu svržen. Adolf Hitler dal pokyn, aby jeden z vůdců Železné gardy, žijící pod nacistickou ochranou, převzal moc. Ber-línský rozhlas 24. 8. 1944 oznámil, že moci se ujal Horia Sima, ale bez reálného výsledku.

Poznámka: Král Michal a tím i monarchie byla v Rumunsku až do 30. 12. 1947, existovala tu monarchie s lidově demokratickým režimem, monarchosocialistický stát. J. V. Stalin nepodpořil specifické cesty, nepřinesly mu očekávaný výsledek.

 

Polsko se svým sanačním režimem mělo charakter militaristického fašismu. Organi-­zátorem tohoto režimu a realizátorem fašistické praxe byl Joseff Pilsudski (1867–1935). Specifické rysy do značné míry určoval zvláště on. V letech 1914–1917 velel Polské legii, bojující proti Rusku po boku Německa a Rakousko-Uherska a protiruské tendence byly součásti sanační ideologie. 14. 11. 1918 byl Pilsudski jmenován mar-šálem a šéfem státu, realizoval ambiciózní zahraniční politiku se záborem části zá-padní Ukrajiny a západního Běloruska a již tehdy dával přednost vojenským meto-dám před demokra­tickými principy. Nicméně v Polsku působilo na třicet politických stran. Vytvářely různé koalice, ale nezvládly národnostní boje polsko-ukrajinské (4 milióny Ukrajinců), polsko-běloruské (1,5 miliónu Bělorusů) a také Židé byli perze-kuováni (3 milióny Židů).

Koaliční vlády nezvládly sociálně-ekonomickou situaci. Narůstající vlnu radikali-zace neprivilegovaných vrstev řešil J. Pilsudski vojenským převratem 12. 5. 1926, kdy vo­jenské jednotky pod jeho velením vtrhly do Varšavy a po třídenních bojích se zmocnily vlády. Obětí převratu bylo 411 mrtvých a 1 515 raněných.

1.      Pilsudski vyhlásil ozdravění Polska – sanační režim. Hlavní oporou přitom byla armáda. Slíbil zlepšení životní úrovně a dezorientované dělnictvo vyhlásilo na je-ho podporu dokonce generální stávku. Polský lid ovládal sanační režim za pomo-ci vypjatého nacionalismu.

2.      Osobní diktatura Pilsudského trvala až do jeho smrti, státu vládl ze zákulisí, z po-zice velitele armády, sám oficiální funkce ve vládě či úřad prezidenta nepřijal.

3.      Fašismus byl kryt pseudoparlamentním systémem. V politických stranách se vy-tvořila prosanační křídla. Sanační síly vytvořily pro volby Bezpartijní blok spolu-práce s vládou. Opozicí byli nepovolení komunisté, sociální demokraté a demo-kratické skupiny protifašistického typu.

4.      Sanace se oficiálně vykládala také jako ozdravění před parlamentním chaosem a žvaněním. Boj o parlamentní demokracii končil porážkou opozice. 23. 4. 1935 vešla v platnost nová ústava. Zmenšila práva sněmu a učinila Polsko vojenskou diktaturou. Volební řád zajišťoval vládě většinu a volební práva menšin byla ome-zena. Také česká menšina na Volyni byla podrobena polonizaci, školy a spolky omezeny a pod dozorem. Zmocňovací zákon z roku 1933 posílil militaristický charakter státu, místy se přibližoval bonapartistické formě republiky. Mluvilo se otevřeně o plukovnickém režimu, udržel se i po smrti Pilsudského. Ministr zahra-ničních věci Josef Beck zavedl „hraní si o velmoc" a chtěl být rozhodujícím fakto-rem mezi Německem a SSSR. Ještě za života Pilsudské­ho uzavřel 26. 1. 1934 smlouvu o neútočení s Německem na deset let. Adolf Hitler tím získal možnost realizovat dvě alternativy, použít Polsko k nátlaku na Československo a případně vést boj proti SSSR za pomoci Polska, stejně tak mohl zaútočit i bez Polska, ale až po jeho okupaci. Československo ohrožené ze severu mělo a důvod víc, aby uzavřelo smlouvu s SSSR k eliminaci polského nebezpečí. ČSR nebyla u polské vlády populární, měla demokratický režim a poskytovala prostor pro polskou de-mokratickou emigraci.

5.      Když režim cítil, že vedle armády by potřeboval ještě větší a masovější podporu civilního obyvatelstva, zaměřil se na mládež. Plukovník Adam Koc organizoval ve Falanze polskou mládež. Řídil také takzvané Tábory národní jednoty. Z těchto míst vy­cházely protižidovské akce, omezení studia Židů na vysokých školách apod.

6.      Před uzavřením německo-sovětské smlouvy odmítlo Polsko při britsko-francouz-sko-sovětském jednání povolit vstup sovětského vojska na své území, aby se dostalo k německým hranicím. SSSR se smlouvou s Německem vyhnul útoku ze dvou stran, z Německa a z Japonska, které již vyvolávalo incidenty na hranicích. Uzavřená smlouva SSSR s Japonskem vyvolala strategický nesoulad mocností Osy. Japonsko Německu již nepomohlo ve válce s SSSR.

 

Itálie měla typický korporativní fašismus. Výsledky I. světové války vládnoucí vrstvu neuspokojily, prohlašovala, že je poraženým státem mezi vítězi. Sociálním nositelem nespokojenosti byla početná vrstva důstojníků, poddůstojníků a ambiciózních novi-nářů i politiků. Založili organizace bývalých bojovníků Fascio di commbattimento. Souběžně se vyvinulo také radikální levicové hnutí a vláda si nevěděla rady. Italské fašistické organizace sjednotil Benito Mussolini a radikální masovou demonstrací (Pochod na Řím) si vynutil předání moci. Král formálně moc předal novému minister-skému předsedovi a pojal fašistickou diktaturu jako nástroj k rozšíření velmocen-ského posta­vení Itálie a metodu jak řešit sociální a hospodářské potíže. Byl sice zatlačen do pozadí, ale udržel si přece jen tolik vlivu, že v roce 1943 se Mussoliniho zbavil, když se jeho režim stal bezperspektivní. Obdobně si počínal rumunsky král Michal v roce 1944.

Specifické rysy:

1.      Fašisté se ujali moci 28. 10. 1922 a výrazně omezili práva dělníků, daňová opat-ření byla směrována ve prospěch velkých podnikatelů a velkostatkářů.

2.      Režim se kryl maskou zachování demokratických zvyklosti, organizaci a institucí. Z počátku nebyla ani komunistická strana zakázána, ale perzekucí byla tlačena do ilegali­ty. Občanské strany mohly vykonávat jen „umrtvenou“ činnost a nesměly kritizovat principy a aktivity fašistické strany. Volby v roce 1924 se konaly v režii fašistů. Nefašis­tické strany získaly 3 milióny voličů, krizový stav byl řešen vraž-dou socialistickeho poslance Matteottiho a utužením dozoru. Protifašistickou opo-zici tvořili socialisté, ko­munisté, demokratičtí katolíci a část inteligence, ale s roz-dílnou taktikou a strategii. 3. 1. 1925 bylo hraní na demokracii ukončeno a duce oznámil otevřený diktátorský systém.

3.      Po zpevnění diktatury byly zakázány nefašistické strany, byl zaveden vůdcovský princip, všechna moc byla v rukou duceho, stát a fašistická strana se identifiko-valy. Významnou úlohu měla fašistická milice (Černé košile), zastávala funkci politické poli­cie, byla stranickým vojskem a protiváhou armády, kde si král přece jen zachoval určitý vliv, aniž by v té době vytvářel oponenturu. Mládež byla od 8 do 18 let organizována v organizaci Baddillas. Byl vyhlášen zákaz stávek a místo odborů vznikly syndikáty. Z podnětu Mussoliniho jmenoval král 15. 11. 1928 do čela státu Velkou fašistickou radu, vedenou ducem.

4.      Korporativní systém byl dotvořen v letech 1928–1934. Vzniklo 22 korporací za-stu­pujících hlavní ekonomická odvětví a respektující dělbu práce (ne dělbu moci). Řízení a dozor vykonávalo ministerstvo korporací. Členy korporací povinně byli zástupci fe­derací, syndikátů příslušného odvětví a fašistické strany. Velký vliv měl placený aparát, straničtí funkcionáři a podnikatelé. Korporace měly odstranit sociální neklid a zajistit sociální smír.

5.      Antifašistická opozice byla likvidována a měla význam jen v budoucí perspektivě.

6.      V zahraniční politice se Itálie snaží upevnit svůj vliv v Rakousku (do roku 1937), Maďarsku a podporou Paktu čtyř velmocí, aby se vymkla omezením Společnosti náro­dů. Pakt čtyř mocností (Anglie, Francie, Německa a Itálie) chce z hegemo-nistických pozic určovat vývoj v Evropě. Mnichovský diktát proti ČSR v roce 1938 prokáže domi­nantní postavení nacistického Německa a přisluhující úlohu Itálie. Západní mocnosti nevystoupily proti italskému útoku proti Etiopii (uzavřením Suezu). Itálie se vměšovala vojenskou intervencí také ve španělské občanské válce (1936–1939). Itálie vystoupila ze Společnosti národů, 7. 4. 1939 napadla Albánii a italský král Emanuel III. (1869–1947) si přisvojil i korunu albánskou. Do II. světové války vstoupila po boku Německa, 10. 6. 1940 napadla Francii. Útok na Řecko byl zahájen 28. 10. 1940, 6. 4. 1941 přepadla Ju­goslávii a 22. 6. 1941 vpadla do SSSR. 10. 6. 1939 vypověděla válku Velké Británii a 11. 12. 1941 USA.

7.      Krize fašistického režimu nastala v roce 1943. Král dal Benita Mussoliniho zatk-nout (25. 7. 1943). Na odstranění diktátora měla zájem dynastie, církevní hierar-chie, generalita a protifašisté. Vláda generála Badoglia vypověděla válku Ně-mecku. 8. 9. 1943 německá armáda nastolila okupační režim. 12. 9. 1943 byl Mussolíni unesen německými výsadkáři a 15. 9. 1943 vytvořil pod ochranou na-cistické armády v severní (neobsazené) Itálii sociální fašistickou republiku s re-publikánským režimem (republika Salo). Situaci spojenců mělo poškodit předává-ní továren a závodů do rukou dělníků těsně před příchodem angloamerických oddílů. Republikánští fašisté předpokládali, že dělnictvo bude předaný majetek bránit a tím destabilizuje nový vývoj události. Proleta­riát na tuto demagogii nepři-stoupil. 28. 4. 1945 byl Mussolini chycen a popraven. 18. 4. 1945 vznikla vláda národní jednoty složená z představitelů šesti protifašistických stran včetně komu-nistů. V dalším období byly přijaty protifašistické zákony.

 

Estonsko charakterizuji jako stát s agrární formou fašismu (agrofašismus). Vznikl z vnitropolitické krize a v boji proti extremní pravici s fašistickým programem a s re-vo­luční levicí z obav z bolševismu.

K jeho specifickým rysům a tendencím náleží:

1.      Sociální základnu agrofašistického režimu tvořilo bohaté rolnictvo, jemuž stát po-s­kytoval privilegované postavení formou daňových úlev, půjčkami, exportními vý-ho­dami, celní politikou. Z této vrstvy pocházeli důstojníci, policisté, státní úředníci.

2.      Nebezpečí zprava představovala Liga vojáků osvobozenecké války. Argumenty pro změnu režimu čerpala Liga z permanentní vnitropolitické krize z let 1919–1933. Speciální zájmovou skupinu tvořila německá velkostatkářská aristokracie (baroni), držitelé značné části půdy. V letech hospodářské krize (1930–1934) se vládnoucí vrstva rozhod­la pro diktaturu, aby čelila i vývoji zleva.

3.      12. 3. 1934 vyhlásila Pätsova vláda výjimečný stav a 8. 12. 1935 pozatýkala vůd-ce Ligy vojáků. S nimi se nechtěla dělit o moc. Nicméně i umírněnější forma fa-šismu, Pätsova vláda, rozpustila parlament i všechny politické strany. Mocen-ským nástrojem agrofašismu byla Vlastenecká liga. Nově přijatá ústava (1. 1. 1938) čerpala poučení z italské fašistické ústavy, zákony byly více laděny ve pro-spěch rolníků. 23. 4. 1938 byl Päts zvolen prezidentem s rozsáhlou pravomocí diktátorského typu. Občanské svobody byly korigovány a tím omezeny. V zahra-niční politice sílila orientace na Velkou Británii a stoupal strach z SSSR. Vzhle-dem k tomu, že Estonsko mělo jen 1,5 miliónu obyvatel, jevilo se ohrožení SSSR z tohoto státu jako nesmyslné. V té době však Německo lepí do­hromady velkou protisovětskou základnu včetně baltských státu a v tom se již Moskva cítila ohro-žena. Proto také agrofašistická ideologie má protiruské zaměření a germano­filské přívržence. Důkazem proněmecké orientace byla Konstantinem Pätsem (1874–1943) uzavřená smlouva s Německem 7. 6. 1939.

 

Litva měla agrofašistický režim poznamenaný militaristickou formou a osobní dikta-tu­rou prezidenta. Ideologie byla zaměřena protirusky i protipolsky, současně byl pociťo­ván strach z revoluční levice. V letech 1917–1919 v zemi probíhala občanská válka mezi německou armádou, litevskými ozbrojenými útvary a litevskými bolševiky s podporou sovětského Ruska. Po odchodu německé armády v prosinci 1918 obsa-dila větší část země Rudá armáda. Němci okupovali Litvu od roku 1915. Protisovět-skou stranu podporo­valo nejen Německo, ale i dohodové mocnosti. Prvním prezi-dentem se stal Atanas Smetonis (1874–1941), v letech 1917–1919 předseda vlády, který v roce 1926 provedl fašistický převrat. Stal se znovu prezidentem-diktátorem, v roce 1940 uprchl do Německa, později žil v exilu v USA.

1.      Ve prospěch Polska Litva ztratila hlavni město Vilnius a fašistická ideologie byla nejen protibolševická, protiruská, ale i protipolská, i když maršál Pilsudski měl ur-čité sympatie a byl vzorem vojenského diktátora.

2.      Ústava z roku 1920 přinesla občanské svobody, nebyly však důsledně dodržo-vány. 16. a 17. 12. 1926 provedla skupina důstojníků státní převrat s protidemo-kratickým cha­rakterem. Parlament byl rozehnán, perzekuce postihla reformní i re-voluční levici a část demokratické inteligence. Prezident dostal diktátorskou moc a sněm mohl obnovit svou činnost až v roce 1936, ale s pseudodemokratickým charakterem. Zasedli v něm pouze zástupci Nacionalistické strany s agrofašistic-kým programem. Nacionalistická strana (také svaz) byla jedinou povolenou stra-nou.

3.      Litva se stala zájmovou sférou německého nacistického státu. Měla být zařazena do protisovětského válečného nástupiště. 23. 3. 1939 si Německo vyžádalo od litevské vlády klajpedskou oblast. 15. 6. 1940 Rudá armáda obsadila Litvu. Prezi-dent Smetonis uprchl do Německa. 3. 8. 1940 se Litva stala součásti SSSR.

 

Lotyšsko žilo rovněž v agrofašistickém režimu, ve kterém byly protipravoslavné, proti­-ruské, protisovětské, ale i protižidovské a protidemokratické tendence. Proti agro-fašis­mu se stavěli luteránští pastoři, demokratická inteligence a reformní i revoluční levice. Odpor proti rusifikaci byl součástí lotyšské kultury. Carský režim nebyl v oblibě, vždyť ruský generál Orlov pacifikoval zem po revoluci (1905–1907) trestnou výpra-vou, která připravila o život 9 890 levicově orientovaných Lotyšů. Carský režim pod-poroval německou kolonizaci, německé školy a německý živel převládal ve sněmu. Proticarská revoluce v únoru 1917 orientovala lidové masy doleva. Ve volbách do Ústavodárného shromáždění dostali bolševici 70 % hlasů kromě Rigy okupované ně-meckou armádou. Oddíly rudých lotyšských střelců byly důležitým mocenským čini-telem, vyvažovaným německou armádou, později britským válečným loďstvem. V úno-ru 1918 se Němci zmocnili téměř celého Lotyšska a pomohli formovat místní proti-bolševické oddíly. V zemi se rozpoutala občanská válka. V lednu 1919 byla vyhlá-šena sovětská republika. Pouze v regionu Liepaji se udržela moc protisovětského uskupení s podporou 80 000 německých vojáků a britského loďstva. V květnu přešly protibolševické jednotky do protiútoku a dobyly Rigu. 11. 8. 1920 uznala sovětská vláda samostatnost Lotyšska. Proto v obsahu agrofašistické ideologie byla značná náplň protikomunistické ideologie, obdobně jako v Litvě a Estonsku.

1.      Hospodářská krize 1929–1934 vyostřila vnitrostranické spory o další vedení vlád-ní politiky. Pod záminkou boje proti pravici i levici vystupuje nejsilnější Rolnický svaz s návrhu na okleštění demokracie. V roce 1933 se požaduje omezení moci parlamentu a prezident má dostat pravomoc diktátora. Když antidemokratické po-žadavky narazily na odpor, provedla armáda vedená generálem Balodisem 15. a 16. 5. 1934 státní převrat. Karl Ulmanis (1887–1942) se stal ministerským před-sedou, později i prezidentem s diktátorskou mocí (9. 6. 1936).

2.      Úlohu parlamentu převzala vláda, politické strany byly rozpuštěny. Vládlo se v záj-mu bohatých rolníků a velkostatkáři, ani podnikatelé nebyli postaveni stranou.

3.      Ulmanisova diktatura získala sympatie a podporu v nacistickém Německu, Lotyš­sko se octlo ve sféře jeho vlivu. 7. 6. 1939 byla uzavřena německo-lotyšská smlouva hodnocená v Moskvě jako pakt zajišťující nástupní prostor pro válku proti SSSR. So­větská propaganda upozorňovala, že v pobaltských republikách byl nějaký čas po roce 1917 sovětský režim, vystřídaný fašistickými vládami a SSSR považoval za povinnost bojovat proti fašismu. Sovětská generalita trvala na tom, že Litva, Lotyšsko a Estonsko se nesmějí stát nástupištěm nacistického bloku ve válce proti SSSR. V diplomatickém sporu načas Adolf Hitler ustoupil a ponechal pobaltské státy bez pomoci, aby byly zač­leněny do rámce SSSR (1940), ale počítal s tím, že po vstupu německé armády (1941) budou o to věr-nějšími spojenci Německa. Rudá armáda vstoupila na území Lo­tyšska 1. 6. 1940, Ulmanisův režim padl a 5. 8. 1940 se Lotyšsko stalo svazovou repu­blikou SSSR obdobně jako sousední Litva a Estonsko. Extrémně ladění pobaltští fašisté vstu-povali do oddílů SS (1941–1944). Obyvatelstvo bylo dezorientováno nacistickou i komunistickou propagandou, demokratické tradice neměly své ukotvení v před-chozím vývoji.

Sovětský stát byl podrážděn již dříve vytvořeným takzvaným sanitárním kor­donem, vzniklým z iniciativy Francie, ve kterém bylo Finsko, Estonsko, Lotyšsko, Litva, Pol-sko, ČSR a Rumunsko. V roce 1940 se Moskva obávala, že totéž chce místo osla-bené Francie organizovat Německo. Chtěla tomu zabránit za každou cenu rozděle-ním Polska (1939) a sovětizací pobaltských států i válkou s Finskem (1939–1940) a připojením Besarábie (1940) odtržené od Rumunska. Za pozoruhodný jev lze počí-tat dvojí válku Finska a SSSR (1939–1940 a opakovaně 1941–1944). Přitom si Fin-sko zachovalo státní suverenitu a nebylo sovětizováno. Československo se jako první vyvázalo ze sanitárního kordonu a to smlouvami s SSSR.

 

Řecko mělo smíšenou formu fašismu, kdy rozhodovala monarchie i armáda, dokon-ce v dobách republiky i monarchie. Monarchii vedl do 5. 12. 1922 král Konstantin I., ale proti němu zorganizoval 11. 9. 1922 plukovník Plastiras vojenské povstání. Ukázalo se, že vládnoucí vrstva byla nespokojena s vládnoucí garniturou, která de-stabilizovala celý vládnoucí systém prohranou válkou s Tureckem. Řecko muselo Turecku vrátit východní Thrákii a přijmout 1 500 000 Řeků vyhnaných z Turecka. Odpovědnost nesl král a jeho kamarila. Musel na nátlak armády odstoupit ve pro-spěch Jiřího II. a opustit Řecko.

Armáda si již ponechala vlivné pozice v politickém životě. V prosinci 1923 zvítězil ve volbách Republikánský blok a král Jiří II. 19. 12. 1923 opustil Řecko. Republi-kánská vláda nezajistila stabilitu vládnoucí vrstvy v dostatečné míře, došlo ke stávce železničářů, bouřili se rolníci, násilím byla zabírána klášterní půda, šířil se vliv komu-nistů. Republikánsky režim byl charakterizován korupcí.

Specifické rysy a tendence:

1.      Krizovou situaci řešil generál T. Pangalos státním převratem 25. 6. 1925, který měl charakter militaristického fašismu. Komunistická strana byla zakázána, do vě-zení se dostali demokratičtí politikové z řad inteligence a duchovních. 30. 9. 1929 byl rozpuštěn parlament a sám generál se provolal diktátorem (4. 1. 1926). Své pozice upevňoval vy­dáváním vhodných koncesí francouzskému a italskému kapitálu. Řecký fašismus měl nejen protiturecké, ale protiitalské aspekty. 18. 8. 1926 byla vojenská diktatura svržena a obnoven parlamentní režim perzekující levicové organizace a odbory.

2.      Z iniciativy generála Ioánnise Metaxase (1871–1941) byla organizována fašistic-ká strana Volných myslitelů, spíše elitní myšlenkové jádro, které organizovalo pří-pravu puče. Světová hospodářská krize také v Řecku měla negativní dopad. Vyvolala radikali­zaci mas a hladovými demonstracemi a pochody došlo i k lido-vým bouřím z nespoko­jenosti s životní úrovní. General N. Plastiras svrhl vládu Národní strany (6.– 8. 3.1933), ale puč byl potlačen a Národní strana se orien-tovala na monarchii, předpokládalo se, že bude vládnout fašistickými metodami, aby se udržela. Liberální republikánská strana sáhla po povstání (1. 3. 1935), ale vládní vojsko pokus o převrat za dvanáct dnů potlačilo. 10. 10. 1935 generál G. Konylis provedl monarchistický převrat, obnovil královskou ústavu z roku 1911 a král Jiří II. nastoupil na trůn (3. 11. 1935). Restaurační režim nezvládl situaci, masová stávka v Soluni byla rozehnána střelbou a tanky. Generální stávky 13. 5. 1936 se zúčastnilo na půl milionu lidí. Druhá velká stávka se již nekonala, 4. 8. 1936 ji pře­dešel generál I. Metaxas státním převratem a fašistickým režimem, opřeným o armádu. Byl přímým šéfem vlády až do 29. 1. 1941. Realizoval to, co dělaly všechny fašistické vlády, rozpustil všechny politické strany a na základě královských plných moci likvi­doval občanské svobody. Opoziční politikové byli de-portováni na pusté ostrovy. Pokus liberální strany zorganizovat na Krétě protifa-šistické povstání v červenci 1938 ztrosko­tal. Stávky byly prohlášeny za nelegální. Při potlačení stávky v Soluni v květnu 1936 bylo 30 osob zabito a na 400 raněno.

Pro svou strategickou polohu bylo Řecko předmětem zájmu Německa a Itálie, ale i Velké Británie. 28. 10. 1940 bylo napadeno Itálií, 6. 4. 1941 také Německem. Na okupa­ci země se podílelo Německo, Itálie a Bulharsko. Diktátor Metaxas zemřel v roce 1941. Ani fašistický režim neuchránil Řecko před německým nacismem, ital-ským fašismem a monarchofašistickým Bulharskem. Fašismus nebyl zárukou suve-renity, potvrdila se jen zkušenost austrofašismu v Rakousku, který byl pohlcen ně-meckou nacistickou říší.

 

Portugalsko bylo přímo vzorem nestabilních poměrů, stačí uvést, že za prvních pat-náct let republiky se vystřídalo čtyřicet vlád. Také státních převratů a pučů bylo ně-kolik (1926, 1927, 1930, 1931). V rychlém sledu se vystřídaly také různé druhy fa-šismu. V roce 1926 vládl militaristicko-statkářský režim, téhož roku byl převratem 9. 8. 1926 nastolen vojenský režim osobní diktatury a agrární program byl potlačen. Armáda měla přednost. Povstání republikánských důstojníků (1927) se nezdařilo a nestabilní poměry se upevnily. Vše se odehrávalo bez fašistické strany, nicméně prvky protofašismu již byly. Teprve v roce 1930 zaškolil António de Oliveira Salazar Národní svaz jako totalitní fašis­tickou stranu s masovou základnou. 8. 7. 1930 vydala portugalská vláda rozhodnutí, že v koloniích mají občanská práva jen přísluš-níci bílé rasy se znalostmi portugalštiny, tedy jazykový a rasistický prvek. Výnos byl několikrát novelizován (1933, 1935, 1945, 1951). Také časté a přemnožené noveli-zace zákonů svědčily o nestabilitě politických poměrů. Stabilitu na dlouhou řadu let zajistil až ministr financí A. de Oliveira Salazar státním převratem 5. 7. 1932. Měl dva výrazné předpoklady – masovou stranu a rozuměl financím, stát byl totiž předlužen. Nejprve vytvářel režim takzvané autoritativní demokra­cie, u nás se podobný režim uvedl na scénu dějin v pomnichovské republice a trval do 15. 3. 1939. 19. 3. 1933 přišel Salazar s novým projektem; věděl, že každý nový režim vyvolá vysoká očeká-vání, že všechny dosavadní nedostatky budou jednorázově řešeny, iluze vždy do-provázejí nové vládní poměry. Projekt měl vznešený název Estado Nuovo – Nový stát. Příliš nový režim to nebyl, vyklubal se z něho korporativní fašismus podle ital-ského vzoru. Byl tu použit i další trik fašistických režimů: byly zachovány některé for-mální znaky parlamentarismu. Vláda však nebyla odpovědná parlamentu, ale prezi­dentovi s diktátorskou mocí. Dělnické stávky byly zakázány. Místo odborů levicově pojatých byly vytvořeny národní syndikáty s totalitním vedením. Politické strany byly zakázány, pouze Salazarova strana mohla do parlamentu. Generální stávka proti fa-šizaci 18. 1. 1934 byla potlačena násilím armády a policie. Salazar podporoval špa-nělské fašisty a jeho vláda 17. 3. 1939 uzavřela s frankistickým režimem pakt o spo-lupráci a přátelství. Za II. světové války bylo Portugalsko nakloněno Německu, obstarávalo například suroviny, ale přece jen dalo na rady USA a Velké Británie a vojensky se neangažovalo a americké armádě předalo dokonce vojenské zá-kladny. Tím si vytvořilo vnější podmínky, aby fašistický režim nezanikl již v roce 1945. Podnikatelské kruhy za války výrazně zbohatly a tím se i poměry stabilizovaly, to by-la vnitřní podmínka k zachování dosa­vadního režimu. V roce 1951 vstoupilo Portu-galsko do NATO, ač nemělo demokratický režim. Perspektiva na jeho odstranění se vynořila až v roce 1968, kdy diktátor Salazar těžce onemocněl. Zemřel v roce 1970.

 

Španělsko prožilo dokonce dva fašistické typy režimů. Prvním se stalo diktátorské uspořádání Pumo de Rivery. Po první světové válce mělo Španělsko potíže: lidové vrstvy živořily, národní menšiny (Katalánci, Baskové) se bouřili a kolonie procházely prvním stádiem národně osvobozeneckého boje. Časté střídání vlád signalizovalo nes­tabilitu taktických záměr privilegované vrstvy. Jen v letech 1918–1923 se vystří-dalo dvanáct vlád s rozdílným pojetím vládní politiky a záměrů. Povstání Rifů v Ma-roku vyčerpávalo finanční rozpočet vlády. Radikalizace lidu a masová nespokoje-nost, kritika ze strany intelektuálů a sílící odbory, to vše vyvolávalo obavy vládnoucí garnitury. Řešení se našlo ve vojenském převratu 13. září 1923, kdy vojenský guver-nér Katalánska Miguel Primo de Rivera vyhlásil válečný stav, rozpustil kortesy, zaká-zal politické strany a od­borové organizace a propagandistickými prostředky manipu-loval veřejné mínění. Dělal vše, co bylo typické pro fašistické státy. V zákulisí za-sahoval do vývoje král Alfons XIII. (1886–1941), který vyjadřoval a prosazoval zájem generality a statkářsko-finanční oligar­chie. Řada opatření se opisovala z fašistické Itálie. Ke zpevnění vojensko-fašistické moci byl založen Vlastenecký svaz, masová fašistická strana. Národní hospodářský výbor byl prototypem zasahování státu do li-berálního hospodářství a realizoval první nesmělé intervence. Zde se opisovalo po roce 1933 od nacistického Německa. Vládě se nedařilo splnit vyhlášené sliby, vleklá krize přinutila diktátora opustit Španělsko (28. 1. 1930). Krizová situace nebyla vyře-šena a i formální návrat k občanským svobodám podle ústavy z roku 1876 umožnil představu, že monarchie je zastaralý typ vládnuti a lepší by byla republika. Vítězství republikánů ve volbách (12. 4. 1931) vyhnalo krále země. 14. 4. 1931 byla vyhlášena druhá španělská republika, Katalánsko získalo autonomii. Negati­vistické síly společ-nosti omezovaly demokratické poměry a generálská klika vyvolala fašistické po-vstání (18.–20. 7. 1936), ve kterém za tři roky občanské války zvítězila. Podporu získal fašistický režim v Německu a v Itálii za neintervence Francie a Velké Británíe. Jen formou dobrovolníků se projevila mezinárodní solidarita protifašistických sil. Západoevropské státy ustoupily tlaku rodícího se fašistického bloku. Jen částečně pomohlo Mexiko a zřetelněji více SSSR. Jeho pomoc však byla ze strategických dů-vo­dů značně limitována. V případě, že by se vůbec nesolidarizoval, stal by se před-mětem kritiky všech levicových sil po celém světě, včetně razantně jednajících troc-kistů. Při masivní podpoře, která by ovlivnila poměr sil na frontě hrozilo nebezpečí, že se vytvoří velká protisovětská koalice, složená z fašistických i nefašistických států. Také prezident Edvard Beneš musel v roce 1938 brát v úvahu, že realizace sovětské pomoci vyvolá širokou protisovětskou koalici, podporující i sympatizující s bojem proti komunistům a strate­gickým cílem nebude udržení československé suverenity, ale celosvětová porážka SSSR. Komunisté ve španělské občanské válce byli aktivní a vysoce organizovaní a tedy žádoucí složkou protifašistického hnuti, současně nežádoucí u demokratických sil občanského typu, kde vládla obava z pří-padné budoucí hegemonie revolučně oriento­vané levice.

Španělský fašismus realizoval tradiční opatření všech fašistických režimů:

1.      Fašističtí vzbouřenci se kryli vlajkou nacionalismu, vytvořili národní vládu (15. 8. 1936).

2.      Požádali ostatní fašistické státy o diplomatické uznání a o podporu. Tato skuteč-nost se v řadě zemí stala kritériem pro určení charakteru příslušné vlády. Fran-cův režim nejprve uznala Itálie a Německo (18. 11. 1936).

3.      Franco dovolil existenci jedné politické strany – tou byla Španělská falanga.

4.      Současně vydal diktátor zákaz tvoření nových politických stran (20. 4. 1937). Proti-­fašistické strany a organizace byly rozpuštěny a příslušníci i fyzicky ničeni. Fašistická falanga vyhlásila program autoritativního diktátorského režimu. V ne-formálních sku­pinách se setkávali monarchisté, podporující Francův režim  a také armádní důstojníci se sdružovali do různých klubů apod.

5.      Franco realizoval státní teror, vyhlásil dekret označující angažovanost pro repub-liku a demokracii za zločin a trestal za použiti teroru a perzekuce každého účast-níka nefašistických aktivit (26. 1. 1939).

6.      Franco vyhlásil také statut práce. Odborové organizace byly nahrazeny korporati­vistickými syndikáty řízenými fašistickým státem (9. 8. 1938).

7.      Dovedně využíval propagandu, například vyslání britského diplomata k frankistic-ké vládě, což znamenalo uznání vzbouřenci za vládu de facto (17. 11. 1937).

8.      Došlo k restituci velkostatkářských pozemků a pozemková reforma republikánské vlády byla zrušena. Restituce se dočkaly také aristokratické a monarchistické kruhy.

9.      Frankistické Španělsko přistoupilo k Paktu proti Kominterně (7. 4. 1939) a tajně též k Ose Berlín-Řím (27. 4. 1939), vystoupilo ze Společnosti národů (8. 5. 1939). 1. 4. 1939 USA uznaly Francův režim a zajistily si veřejně nepoznaný vliv v zemi. Španělsko sice podporovalo nacistické Německo (suroviny, zpravodajská pomoc, dobrovolnická Modrá divize na frontě, diplomatická spolupráce, společné zákroky proti demokra­tickým silám apod.), ale na radu USA a také na doporučení Velké Británie Španělsko nevstoupilo do války. Zajistilo si tak benevolenci po roce 1945.

10. Režim odstranil také poslední zbytky občanských svobod deklarovaných již v ús-tavě z roku 1911. Tím se potvrdila reakčnost vlády.

11. Národnostní nesnášenlivost se potvrdila zrušením autonomie Katalánska a Bas-kicka.

12. V září 1945 se vytvořila v Mexiku španělská (exilová) republikánská vláda, byla však eliminována farnistickou diplomacií v rámci boje proti komunismu a demo-kratická solidarita podruhé selhala a protifašistické vládě se nedostalo meziná-rodní podpory a uznání. Francův režim upevnila studená válka. Perspektivní au-toritu si Franco zajišťo­val příklonem k monarchii. Nechal schválit zákon o ná-stupnictví a předpokládal, že i v obnovené monarchii bude náčelníkem státu s prá-vem jmenovat svého nástupce. Res­taurovaná monarchie se však vyvíjela jiným směrem a po celonárodním usmíření se tu vyvinul nový typ státu. Franco se od roku 1947 považoval za regenta království. V roce 1973 nastoupil na trůn Juan Carlos I. z bourbonsko-anjouovské dynastie. Franco zemřel v roce 1975. V posled-ním období své vlády se opíral o technokraty s neutrální politickou orientací.

 

Guatemala žila v autoritativním režimu Jorga Ubika v letech 1931–1944. Za jeho vlády byly zrušeny demokratické svobody, zakázány stávky a odborové organizace. Oporou režimu byla ozbrojená moc a plantážníci.

 

Chile se po vojenském puči v roce 1932 dostala do rukou diktátora Artura Alessad-riho (1932), který pronásledoval demokratické strany a navázal úzké styky s fašistic-kou Itálií a nacistickým Německem. Demokratické svobody obnoveny v roce 1938.

 

Chorvatsko získalo za pomoci nacistického Německa v roce 1941 samostatnost. Vládla tu fašistická organizace Ustaša v čele s Ante Paveličem. Režim prováděl ge-nocidu srbského obyvatelstva na svém území a byl spojencem Německa. Zanikl na jaře 1945.

 

Japonsko. Zápasilo tu o moc několik militaristických a fašistických organizací, napří-klad fašistická skupina Císařské cesty se skupinou Kontroly. Důstojníci Císařské cesty (kodó) prosazovali změny podle vzoru nacistického Německa. Skupina Kon-troly (tosei) žádala vládu armády při zachování dosavadních politických tradic. 15. května 1932 se fašisté pokusili o puč a zavraždili ministerského předsedu Inu-kaiho. Puč neměl úspěch a do čela vlády přišli admirálové Saitó a Okada, přívrženci Kontroly (tosei). Vznikl tak militaristický autoritativní režim, který však během druhé světové války získával odpudivé rysy fašismu, zejména genocidou čínského lidu, zabíjením anglických, amerických a jiných zajatců apod. Všechny legální projevy opozice byly zakázány. V roce 1940 byly rozpuštěny politické strany, vznikla jediná Asociace pomoci trůnu. Čínsko-japonská válka 1937–1945 a americko-japonská vál-ka 1941–1945, stejně jako nepřátelství s Velkou Británií, Francií a Holandskem posi-lovaly moc vojenské diktatury v Japonsku.

 

 

Neofašismus a neonacismus

1.      Nehlásí se ke zločinům a perzekuci z dob nacismu a fašistických režimů, snižuje počet obětí, případně je vůbec popírá (Osvětim).

2.      Hlásí se výběrově k některým částem programu a praxe nacismu a fašistických programů.

3.      Nejčastěji je to nadřazování vlastního národa nad neevropskými národy. Častá je perzekuce Židů a Romů.

4.      Oživuje se kult vůdcovství, ale četné ambiciózní vztahy vyvolávají konkurenční boj mezi vedoucími funkcionáři.

5.      Nadšení vyvolává militaristická příprava a cvičení v terorismu.

6.      Nostalgicky se vzpomíná na výrazné postavy nacismu a fašismu. V popředí záj-mu jsou výsadkáři, tajní agenti, členové zpravodajských agentur, političtí vůdcové (u nás například R. Gajda, na Slovensku Tiso, v Chorvatsku Pavelič apod.), kapi-táni ponorek, letci apod.

7.      Oživuje se výlučný nacionalismus až šovinismus.

8.      Podceňuje se parlamentní systém, mluví se o „žvanírně“, která neřeší reálně exis-tu­jící problematiku.

9.      Pěstuje se odpor k menšinám, k přistěhovalcům, k vybraným sociálním skupinám.

10. Navazuje se na sociální demagogii a vyhlašují populistická hesla s orientací dole-va i doprava.

11. Neonacisté a neofašisté nemají oporu ve státním aparátu, ale jednotlivě pronikají do armády, policie, zpravodajských služeb a hlídacích společností.

12. Hledají se jednoduchá a řízná řešení běžných problémů. Rozkaz je víc než myš-lenka.

13. Dosahuje se vysokého stupně internacionalizace, finanční prostředky mají utaje-né zdroje příjmu.

14. Ideologie neofašismu se promítá do písní, do pochodů a srazů. Občanská kultura je předmětem pohrdání.

15. Nositelem jsou pauperizované vrstvy, lumpenproletariát i lumpenburžoazie.

16. Neofašistická uskupení jsou často chápána jako záloha proti reformním i revoluč-ním silám levice. Nejmírnější vztah se projevuje malou politickou snahou zakročit proti výstřelkům extremně pravicových politiků, organizacím, publicistům. Teprve při vážnějších akcích, kde dojde k ohrožení života či dokonce k úmrtí a zahranič-ní tisk a domácí veřejné mínění je pobouřeno, následuje důslednější postih, někdy jen verbálního charakteru. I v minulosti se předstupeň fašistického státu dal rozpoznat v neochotě daného režimu zakročit v rámci již dříve přijatých zákonů proti nebezpečí, které vy­cházelo z fašistického a nacistického prostředí. Dosvěd-čují to četné případy policejní netečnosti a justiční benevolence například v Itálii po roce 1922 a v Německu již před nás­tupem k moci (1933).

 

 

Fašismus v okupovaných zemích

Francie byla sice ve válečném tažení v roce 1940 poražena nacistickým Němec-kem, ale Adolf Hitler přivolil, aby vznikl vichistický režim s několika divizemi. Jedním z důvodů byla skutečnost, že s porážkou Francie nezískal francouzské kolonie a ne-měl dostatek námořních sil, aby tato území v Asii a v Africe i Jižní Americe obsadil. Kolonie by se snadno dostaly pod vliv Velké Británie a USA a to i kdyby je nezabraly. Další ne­bezpečí hrozilo z toho, že francouzská vláda by mohla klást odpor a pokra-čovat ve válce z některých míst ve své koloniální říši, to by bylo rovněž zatěžující pro německou armádu. Chtěl také vyhovět extrémně konzervativním silám Francie, kde k pokusům o nastolení fašismu došlo v minulých letech a již viděl Německo jako dominantní sílu v tažení evropských států proti SSSR, případně i proti USA. K tomu měla sloužit teorie o židobolševicích, o Židech vládnoucích v USA i v SSSR. Koneč-ně vichistický režim byl odměnou pro francouzskou pátou kolonu za pomoc při roz-kladu státního systému.

10. července 1940 svěřily sněmovny zmanipulované Lavalem a tvrzením, že v Pa-říži komunisté připravují převrat, maršálu Pétainovi (1856–1951) plnou moc ústavo-dárnou, výkonnou a zákonodárnou. Vznikl tím režim osobní moci, který se rychle vy­víjel směrem ke kolaboraci a k fašismu. 16. 8. byly rozpuštěny odbory, 3. 10. 1940 zaveden zvláštní statut pro Židy, záhy je zřízen komisariát pro Židy, které bylo mož-no vyvážet do Německa k likvidaci v koncentračních táborech, 14 8. došlo k vytvo-ření mimořádných soudů, zaměřených proti odboji, 2. 12. po italském vzoru vytvoře-na agrární korporace. Vznikla také fašistická milice, vyhlášena je povinná pracovní služba. Vojenské soudy aplikují svou pravomoc na příslušníky hnutí odporu. Policie spolupra­cuje s gestapem, pronásleduje antifašistické emigranty z evropských států, pokud se zachránili na území Vichy.

Francouzské kolonie jsou spravovány tak, že německé monopoly mají přístup k surovinám, vichistický režim bojuje v Sýrii proti britským jednotkám v Palestině a náš první voják v Klapálkově praporu nepadl v boji s Němci, ale v zápase s vojáky Cizi­necké legie ve službách Pétaina. Sám maršál Pétain kritizuje teror odbojářů a mo-rálně se staví proti bojovníkům za demokracii a svobodu. Vichistický režim organi-zuje pracovní síly pro německé hospodářství. Francouzští zajatci z války v roce 1940 jsou drženi v Německu jako rukojmí a záruka francouzského státního kolaborantství. Občas je určitý počet zajatců propuštěn, aby vzrostla autorita maršála Pétaina, je to obdoba propuštění českých studentů z roku 1939 vzhledem k Háchovu prezident-skému úřadu. Vichistický režim kryl proces fašizace heslem o „národní revoluci“. Do popředí se dostávala myšlenka rasové cennosti. Oficiálním heslem státu bylo „Práce, rodina, vlast“. Mluvilo se hodně o celonárodní pospolitosti. Stát žádal sociální smír a třídní spolupráci. Komu­nisté a demokraté šli do vězení, politické strany byly roz-puštěny. Starostové měst a vesnic byli jmenováni, policie dostala rozšířené pravo-moci. Dovolen je i vstup dobrovolníků do jednotek SS. Sám režim se označoval za hierarchický stát.

 

Norsko bylo 9. 4. 1940 přepadeno nacistickým Německem a 10. června přinuceno ke kapitulaci, na které měl svůj podíl také domácí kolaborant Vidkun Quisling, který již v roce 1933 organizoval norské fašisty. Okupační režim byl relativně mírnější, pokud Quisling efektivně zvládá úkoly kolaborace. Demokraté, Židé a komunisté byli před­mětem perzekuce, norské hospodářství bylo dáno k dispozici Německu. Vidkun Quisling (1887–1945) vedl fašistickou stranu Národní shromáždění, v letech 1940–1945 byl minis­terským předsedou kolaborantské vlády. Po válce byl souzen a popra-ven 24. 10. 1945. Jeho jméno se stalo symbolem zrady.

 

Protektorát Čecha a Morava s velmi složitou problematikou, která bude ještě v kom-plexním pohledu zpracována. Zatím je sdělení, že na nejvyšších místech nacistic-kého vedení nebyla ujasněna otázka jak bude s českým národem naloženo po válce. V přípa­dě, že by se realizovala koncepce vyhlazení, nebyl zájem na masovém pro-nacistickém hnutí (například organizace Vlajka), aby Adolf Hitler nemusel brát ohled na nějaké zásluhy o germánské vítězství. V případě, že válka nebude trvat delší dobu, byl zájem na státní kolaboraci typu Emila Háchy a v extremnější podobě podle modelu Emanuela Moravce. Byly proto povoleny státem vedené, organizované a vy-užívané kolaborantské organizace a současně trpěna a zneužívána dobrovolná kola-borantská sdružení, většinou s malým počtem členů. Státní kolaborantské organi-zace byly: Národní souručenství s upa­dajícím vlivem, Národní odborová ústředna zaměstnanecká, Kuratorium pro výchovu mládeže, Liga proti bolševismu, Svaz ze-mědělství a lesnictví. Dobrovolné české fašis­tické organizace byly Vlajka, Árijská pracovní fronta, Česká pracovní fronta, Strana zelené­ho hákového kříže, Národo-pisná Morava, Národní obec fašistická, Svatoplukovy gar­dy, Český svaz válečníků, Národní árijská kulturní fronta, Svaz pro spolupráci s Němci.

 

Redakce: J. Řezníček                                                                 Připravil: JUDr. O. Tuleškov

 

Dr. Edvard Beneš: „Demokracie dnes a zítra“, Praha 1948, str. 189:

„... A konečně to bude třetí kategorie problémů: přerod, přeměna a přebudování de-mokracie samé. Dnešní válka je současně vnitřní revolucí ve většině států, které se jí účastní nebo do ní byly vtaženy. Revoluce ta se v mnohých státech promění v jistý druh občanské války a v převraty sociální a hospodářské. Předválečná demo-kracie buržoasní vykazovala, jak jsme už výše vyložili, mnohé velmi daleko jdoucí ne-dostatky a v některých zemích podstatně spoluzavinila příchod totalitních diktatur. Bude se musit reformovat a vůbec plně přerodit. V jedné větě mohu to vyjádřit tím, co jsem už několikrát zde zdůraznil: politická demokracie musí se po této válce sou-stavně a důs­ledně vyvinovat a přerodit v tak zvanou demokracii sociální a hospodář-skou. A musí se především přerodit mravně a politicky nejen demokracie jako sys-tém, nýbrž demo­kraté jako lidé, to jest nejen instituce, nýbrž i lidé v nich...“

 

Pozn. red.: O českém fašismu až po současnost bude pojednávat další publikace, na jejímž textu autor pracuje.

Sledujme snahy určitých kruhů o fašizaci života společnosti! Je v zájmu lidstva, aby se nedávné dějiny neopakovaly, aby milióny lidí nebyly vražděny ve válkách, či neu­míraly hlady nebo selháním zdravotní péče. Bez spravedlnosti zejména sociál-ní nelze dosáhnout trvalého rozvoje a trvalého míru.

                                                                                                                                                     

Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s OR Klubu českého pohraničí v Praze 10 jako svou 36. publikaci určenou pro vnitřní potřebu vlasteneckých organizací. Publikace neprošla autorskou ani jazykovou úpravou. Praha, říjen 2001. Kontaktní adresa: JUDr. Ogňan Tuleškov, Na Čihadle 18, 160 00 Praha-Dejvice. Webová stránka: www.ksl.wz.cz  E-mail: vydavatel@seznam.cz