Trumpova politika funguje, ať se nám to líbí nebo ne

Dmitrij Drobnickij

17.dubna 2017

Všichni jsme trochu zklamáni Donaldem Trumpem, nebo ne? Udeřil na vojenské letiště v Sýrii, vypustil „matku všech bomb“ v Afghánistánu, přisunul jedno z leteckých uskupení ke břehům Korejského poloostrova. Zdá se, že přichází - třetí světová ...

Nevarovali nás před tím liberálové, kteří tvrdili, že „nepředvídatelný“ Trump – přinese rychlý kolaps světového řádu, a v důsledku toho, nukleární apokalypsu?

„To je otázka za bilion dolarů: přijmout taková pravidla hry?“

Jak řekla Clintonová: „Bojím se pomyslet, že se jaderné kódy a plná moc nad našimi ozbrojenými silami ocitne v rukou tohoto muže?“

Vážně? Nemělo by se připomínat Clintonovcům - bez ohledu na to, v jaké zemi žijí – že právě oni navrhovali zavést bezletovou zónu nad Sýrií v době, kdy tam působila skupina ruských VKS? A nevyžadovali oni „vyhnat“ Rusy z Donbasu „všemi dostupnými prostředky“? A nevyžadovali oni „postavit do latě“ Peking s jeho nároky v Jihočínském moři?

Trump v té době objasnil docela realistické pojetí zahraniční politiky. Před rokem již bylo jasné, že bude jednat nezávisle a ano, někdy nečekaně. Že není „pro-ruský kandidát“, ale pro-americký.

Co jsme koneckonců čekali od prezidenta Spojených států? Že se okamžitě vrhne do náručí Vladimíra Putina (jak „předpovídali CNN a The New York Times)? Že ihned po uvedení do úřadu rozpustí NATO a vystoupí na naší straně v Donbasu? Nebo možná nalezne přítele v Asadovi ... spolu s Kim Čong Unem?

Právě tak měl našeho názoru jednat vůdce zámořské velmoci, jehož slogan byl „Amerika na prvním místě“?

V březnu loňského roku jsem napsal pro VZGLJAD článek s názvem „Rusko se nepřipravuje na změnu moci ve Spojených státech“ . Bohužel, jsem měl pravdu. U našeho diplomatického sboru, u naší expertokracie nejsou dovednosti jednání s novým typem amerických představitelů. Horší je, že jsme „očekávali“, že vše půjde starou cestou. A zmeškali jsme okamžik, kdy se vše náhle rozběhlo zcela novým způsobem.

Jakmile vzlétly „Tomahawky“ z palub dvou válečných lodí USA ve Středozemním moři, všechny zachvátil jeden pocit - to je „hloupý čin“ ...

Nejvíce mne zarážejí články a příspěvky, kde se vážně diskutuje, kolik času zůstalo do „soudného dne“, kdy Trump a Putin (a ještě soudruh Si Tin-pching - no, aby nebyla nuda), stisknou příslovečné červené tlačítko a lidstvo zahyne – s ohledem na to, že už tolik hollywoodských filmových režisérů natočilo filmy podle postapokaliptickéko scénáře ...

V předvečer výročí „velkého vůdce“ Kim Ir-sena všichni čekali na novou jadernou zkoušku v Severní Koreji, nebo uvedení nových balistických střel, které povedou k okamžité „silné reakci Trumpa“, a pak už k jaderné válce, nebo „ostudné kapitulaci“ jak Pekingu, tak i ztrátě tváře Moskvy  ... no nevím ... možná ke zrodu „nového superjestřába, namísto dřívějšího - partnera Moskvy“ ...

Zatím nelze než přiznat, že se projevila do jisté míry „šílená“ zahraniční politika Donalda Trumpa. Ne, ne, neoddávejme se svým fantaziím a fóbiím!

Naše fantazie nám řekly, že volič ze Severní Dakoty a Michiganu s hurá přijme přátelství mezi  Trumpem a Putinem. Naše fobie nám teď šeptá, že jakýkoli americký vůdce bude naším nepřítelem. Že se nikdy nemůžeme domluvit. Nikdy nebudeme spojenci, „bratry ve zbrani“, přáteli a civilizovanými partnery.

Možná, že to tak je.  Ale neztrácíme ze zřetele mnohé velmi důležité otázky dvoustranných vztahů, které - protože Rusko a Spojené státy jsou velmoci - jsou přímo spojené s problémy nakupenými ve XX století v horkých míst na planetě?

Korejský problém se zdá být jakýmsi „pozdravem“ z roku 1950. Ale právě proto je v současné době celý svět „nastražený.“ Jaderně-raketový program Pchjongjangu nikoho netěší ...

Snad s výjimkou těch, kteří věří, že jaderná válka v bezprostřední blízkosti našeho Dálného východu je to, co potřebujeme. Nebo těch, kteří se domnívají, že severokorejské balistické střely mohou dosáhnout Spojených států (a pak budou Yankees plakat!). Nebo těch, kteří vážně věří, že Čína začne jadernou válku na obranu Kim Čong-una.

Obraťme však pozornost na důležitý fakt.

Minulý víkend bylo výročí Kim Ir-sena. Severokorejské vedení slibovalo „velké překvapení“ na slavné datum. Všichni si mysleli, že by to mohl být nový jaderný test nebo test nové balistické střely ...

Ale to nebylo! Omezilo se na demonstraci, při vojenské přehlídce v Pchjongjangu, některých „nejnovějších“ korejských „zbraní“ (které samozřejmě budou studovat bezpečnostní služby všech hlavních mocností na světě), údajně schopných zasáhnout území USA.

Pak proběhl „nezdařený“ severokorejský raketový test ... A pak si Trump pospíšil přesvědčit mezinárodní společenství, že „Washington a Peking pracují na vyřešení severokorejského problému.“

Jestli mohou rakety Kim Čong-una doletět do Ameriky s jadernými hlavicemi na palubě - je otázka. Touto otázkou se zabývá globální komunita.

Ale je jasné, že Peking a Washington se dohodli, že žádné větší provokace u příležitosti výročí severokorejského vůdce, nebudou. Čína demonstrativně nenakoupila severokorejské uhlí, výměnou za dodávky ropy za výhodnou cenu (kterou samotná Čína většinou kupuje draho). Bylo to bezprecedentní opatření ze strany hlavního patrona dynastie Kimů.

Trump v průběhu volební kampaně ne jednou, ne dvakrát, řekl, že pouze čínské vedení může zastavit Pchjongjang, takže na Peking vyvinul nebývalý tlak. Odpusťte mi hrubá slova, ale … hošík řekl - hošík udělal.

Kromě toho, zabývajíce se ochranou (a současně ovlivňováním) svého „chráněnce“, Čína nevetovala druhou anti-syrskou rezoluci v Radě bezpečnosti OSN, takže Rusko zůstalo osamocené.

Podstata nespočívá v tom, že Donald „přitlačil“ soudruha Si. On jej připoutal k osudu Pchjongjangu.

Ale v šachové hře na Blízkém východě měla Čína také své vlastní zájmy. V průběhu let, i když se Rusko připojilo k anti-íránským sankcím, které Peking předvídal, pomáhal Teheránu s nejnovější (dobrá, s tím co bylo k dispozici čínským inženýrům) vojenskou technikou, kupoval různými cestami íránskou ropu, aby se vyhnul sankcím a investoval do ekonomiky této země Středního východu.

Mimochodem, jak se ukázalo, velmi diverzifikovaná ekonomika přežila - díky koherentním vztahům k místním podnikům - pod tlakem západních sankcí, které trvaly celá desetiletí.

Chtějí čínští představitelé pokračovat v současné situaci ve své linii vůči Teheránu? Velká otázka ...

Íránská islámská republika je hlavním a možná jediným uznaným centrem Šíitů. Bojuje o vliv v tomto regionu již dlouhou dobu, hraje strategické šachy se Saúdskou Arábií a jinými královstvími v Perském zálivu. Ale jeho hlavní problém není v rozporu s naftovými zeměmi.

Hlavním problémem je - rozpor s Izraelem. A není to jen rozpor. Oba státy - Írán a Izrael - se vzájemně nepovažují za legitimní.

Írán brání šíity v Iráku a v každém případě pomůže režimu Assada, protože pouze tento režim nějak chrání tytéž šíity a křesťany a členy jiných náboženství v Sýrii. Nicméně toto není jedinou příčinou velkého přátelství ajatoláhů a Damašku. Přes území Sýrie se do Libanonu uskutečňuje dodávka zbraní a střeliva pro šíitskou skupinu „Hizballáh“, kterou USA a Izrael považují za teroristickou.

A Teherán nemůže přestat podporovat „Hizballáh“ – jak by jinak zůstal centrem Šíitů?

A Turecko nemůže nepotlačovat kurdskou autonomii jak na svém území, tak na území Sýrie a Iráku. A Saúdská Arábie – jak by jinak byla centrem Wahhabismu? - nemůže nepodporovat radikální sunnitské formace na území Iráku, jakož i (což ještě není mezinárodně uznáno) ozbrojené skupiny ISIS v Sýrii.

V ideálním světě by Putin a Trump vytvořili společný plán boje proti „islámskému státu“ a rychle jej uskutečnili, a Izraelci a Peršané by se smířili v odporu proti Wahhabistům. V tomto případě by Rusko a Spojené státy vystupovali jako ručitelé soužití v rámci zóny vlivu mezi oběma regionálními silami.

Ale ve skutečnosti je uchazečů o vedení v této oblasti příliš. Středněvýchodní uzel, a to i v případě nejbenevolentnějších vztahů vůči sobě navzájem, budou muset Moskva a Washington řešit desítky let.

Tolik času nyní Trump nemá. Proto, v souladu s klasickou obchodní logikou, obtížný úkol rozdělil na několika částí. Moskvě, podle chodu událostí, „přenechal“ problém osy Teherán - Damašek - „Hizballáh“. Řešte sami, kdo tam bude vládnout, ale teď jste zodpovědní za činy tohoto svazku.

Zejména v tomto smyslu je třeba chápat odporující si zprávy z Washingtonu: o tom, že odstranění Asada od moci není prioritou, to na jedné straně; a o bezperspektivnosti režimů v Damašku a Teheránu, na straně druhé. Ve skutečnosti jde o slib začátku spolupráce s Ruskem v Sýrii, který byl učiněn takovým způsobem, že si jej Moskva téměř nevšimla.

Mezitím Trump částečně řeší i nejkritičtější domácí problém.

Čínští partneři na Dálném východě dostali úkol snadnější – nějak se domluvit s Pchjongjangem - ale tady Washington použil stejnou techniku: vedení ČLR „tlačí“ k řešení severokorejského problému. A nikdo se nebude „silně angažovat“ při řešení tohoto problému, pokud se jím bude úspěšně zabývat Peking.

Je třeba přiznat, že „šílená“ a „chaotická“ administrace Trumpa se ukázala být obratným házením míčků na stranu Moskvy a Pekingu. A už začala hrát svůj další zápas.

A otázkou za bilion dolarů je, zda přijmout taková pravidla hry?

A pokud ne, jak pak nezůstat jediným významným centrem moci, které je nepřijalo? Zejména, aby nedošlo k nedorozumění s čínskými soudruhy, kteří zdá se, jsou připraveni tato pravidla přijmout?

Čistě lidsky chápu ty odborníky, kteří již teskní po předešlém prezidentství Obamy ...

https://vz.ru/columns/2017/4/17/866588.html

Pro České národní listy volně a kráceně přeložil P. Rejf