Trumpova doktrína je plně racionální

Hegemonie USA v číslech a dynamice

Zveřejněno 12. 5. 2016 23:32 | napsal/přeložil Jevgenij Požidajev  

Donald Trump fakticky ohlásil svoji zahraničněpolitickou doktrínu. Její hlavní teze nás přivádí k následujícímu:

1. Kolaps globalizace „kvůli globalizaci“ a přechod ke kvaziprotekcionistické politice (revize obchodních dohod).

2. Hledání kompromisu s jinými silnými nezávislými hráči – a odmítnutí taktiky „kdo není s námi, je proti nám“.

3. Omezení praxe intervencionismu.

4. Zbavení se „vyžírek“, tedy „klientů“ pasivně „konzumujících“ bezpečnost.

5. Posílení americké vojenské síly.

Celkově vzato, je to zcela přirozená reakce na „úspěchy“ americké vnější politiky posledních třinácti let. Za 807 miliard dolarů (pouze) přímých výdajů, nepočítaje srovnatelné výdaje na sociální zabezpečení veteránů, se „podařilo“:

- dostat k moci v Iráku proíránský režim a vytvořit „šíitský půlměsíc“ visící nad Blízkým východem,

- ve výsledku „Arabského jara“ získat mnohem méně proamerický vojenský režim v Egyptě,

- chaos v Libyi a v Sýrii namísto zvyšujících se dodávek ropy a vytvoření nových tranzitních možností,

- a nakonec, v důsledku konfliktů, mít armádu výrazně slabší, než by mohla být – a to při současném posílení konkurentů.

Jinými slovy, současná politika, v níž USA hodlají úporně pokračovat, působí stále více neadekvátně.

Celkově nás Trumpovo „poslání“ přivádí k tomu, že Spojené státy nemohou hrát tu roli, kterou na sebe zkouší vzít. Má v tom pravdu a snadno nás o tom přesvědčí jednoduchý pohled na dynamiku podílu USA na světové průmyslové výrobě.

Na začátku epochy jejich hegemonie, v roce 1913, USA kontrolovaly podle různých údajů mezi 32 a 35,8 procenty světové průmyslové produkce. Před druhou světovou válkou jejich podíl vzrostl na 40 procent. Vrcholu dosáhly okolo roku 1950 – 54,5 procent. K roku 1960 se podíl snížil na 46 procent. A už ani v rámci „amerického dvacetiletí“, v letech 1940 až 1960, kontrola Spojených států nad světem v žádném případě nebyla všeobjímající.

V roce 1970 byl tento podíl 29,3 procent, v roce 1980 činil 27,3 procent, v roce 2000 pak 25 procent. Ale už v roce 2013 spadl na 15,9 procent, kdy se Spojené státy přemístily na druhé místo za Čínu.

Jinými slovy „dlouhé dvacáté století“, celkově vzato americké, skončilo. Svět se „dovalil“ do epochy klasického „koncertu mocností“ a Spojené státy si už technicky nemohou dovolit chovat se tak, jako když jim náleželo 40 procent světové průmyslové produkce.

Neudržitelný intervencionismus a snahy zadusit jakákoliv alternativní centra síly jen proto, že existují, vychází velmi draho. Přitom u toho prvního často nestačí zdroje pro upevnění výsledků, zatímco to druhé je často nerealistické. Koneckonců taková politika oslabuje svůj vlastní nástroj – na „říši“, která si vzala nadměrnou zátěž, dříve nebo později dopadnou problémy jejího silového potenciálu.

A tak se například letecká složka nejaktivněji bojující (americké) námořní pěchoty nachází v podivném stavu: z 276 stíhacích letounů F/A18 Hornet je k plnění bojových úkolů připraveno jen okolo 30 procent. A ze 147 vrtulníků CH-53E Super Stallion je operačně nasaditelných jen 42.

Při tom dominance Spojených států, byť ohrožovaná Sovětský svazem, byla počínaje 70. lety značně podporovaná úsilím jejich spojenců.

Nyní „svobodný svět“ celkově stále ještě kontroluje zhruba 40 procent průmyslové výroby, ale příspěvek „menších bratrů“ do společné vojenské síly je s tím americkým nesrovnatelný. Nynější Evropská unie je vůči Spojeným státům absolutně loajální – ale je pro ně skoro absolutně nepoužitelná, alespoň do podpisu TTIP v „americkém formátu“.

Jako vojenští spojenci zahájily klíčové země EU fakticky „italskou stávku“. Při hrubém domácím produktu o něco větším, než mají Spojené státy, Unie udržuje jen jednu letadlovou loď (aktuálně se jedná o francouzský nosič Charles de Gaulle, ale v blízké budoucnosti přibudou dvě britské jednotky třídy Queen Elizabeth, pokud ovšem mezi tím Británie neopustí Evropskou unii – pozn. překl.).

Na souši a ve vzduchu to vypadá v podstatě podobně. Typický příklad: z původně 400tisícového Bundeswehru s 2,1 tisíci tanky zůstalo 185 tisíc mužů s 328 stroji; ze 119 nových stíhačů Eurofighter Typhoon bylo v prosinci schopno plnit bojové úkoly jen 55.

Zatímco u Spojených států zůstává podíl vojenských výdajů na HDP na úrovni 3,3 %, v případě Francie je to 2,1 %, Británie 2 %, Německa 1,2 % a Itálie 1,3 %. Spojenci na východě na tom nejsou lépe – například podíl vojenských výdajů na japonském HDP představuje pouhé jedno procento. Podobně je na tom Kanada.

Jinými slovy Trumpovo heslo „dost krmení EU“ je plně pochopitelné.

Vojensko-politická část strategie kandidáta na prezidenta Spojených států Donalda Trumpa vypadá zhruba takto: snížit vojenskou aktivitu, přesunout část výdajů na zajištění bezpečnosti na spojence a uvolněné prostředky využít k oživení absolutní převahy v síle. Problém je v tom, že na rozdíl od „strategie“ vrhání se do nesmyslných a bezohledných bojů nynějších „elit“, je Trumpova strategie plně racionální a může být schopna nadlouho upevnit americkou dominanci.

Jevgenij Požidajev

Zdroj: EurAsiaDaily

Překlad: Geo, Eurasia24.cz