Prof. PhDr.Vratislav Čapek, DrSc.
Celospolečenské změny bývají výsledkem dlouhodobého vývoje ekonomického, politického a kulturního, v němž postupně sílily společenské vrstvy i jednotlivci, nositelé těchto změn, jejichž zájem i vůle se v určité době sjednotily na programu násilného prosazení změny, na uskutečnění revoluce. V západoevropské civilizaci došlo k této situaci nejprve Anglii v 17. století (1642-1660), ve Francii (1789-1799) a ve Spojených státech (1775-1783) ve století 18. Tyto revoluce měly dosah celosvětový.
Společenské pozadí těchto revolucí byla krize středověké feudální společnosti a hledání cesty k novému rozvoji, k novému uspořádání novověké společnosti.
Společné pozadí revolucí byly ekonomické brzdy v řemeslech, kde středověké cechy bránily novému rozvoji manufaktur, ruční výroba se měnila na výrobu pomocí strojů: v zemědělství práce na malých hospodářstvích se starou technikou nahrazovaly velkostatky, na nichž se pracovalo s využitím strojů, se střídavým hospodářstvím, poddanská pracovní síla byla stále více nahrazována volnou pracovní silou pracující za mzdu, omezený dosavadní obchod ve městě či v jeho blízkém okolí se rozšiřoval postupně na světový trh, díky také objevným výpravám a začínajícímu kolonialismu. Ekonomická teorie merkantilismu za vlády Ludvíka XIV. podpořila především řemesla, manufakturní, průmyslovou výrobu a zahraniční obchod státem dotovaný; francouzská teorie fysiokratismu v 2. polovině 18. století tvrdila, že hospodářský základ státu tvoří čistý výnos zemědělské výroby, která jedině vytváří daleko více statků než jich spotřebuje. Stát má pouze nechat každého volně, svobodně jednat (laissez faire, laissez passer). Svoboda byla poskytnuta rovněž veškerému obchodu nezatíženému žádným protekcionismem jako u merkantilismu; skutečně vědeckou ekonomickou teorii zahájila až kniha skotského ekonoma Adama Smitha, vydaná v roce 1776: Pojednání o podstatě a původu bohatství národů. Začala etapa liberální ekonomiky, jejíž základy jsou patrné dodnes v tzv. neoliberalismu. Teorie je založena na tržním hospodářství, a svobodném obchodu a podnikání, neomezené žádnou státní direktivou, na řídící roli nabídky a poptávky, na volné konkurenci.
Nové ekonomické trendy měly svůj odraz ve změně sociální struktury. Středověká společnost se skládala v podstatě z vládnoucí šlechty v čele s panovníkem, duchovenstva a selského poddaného lidu, k tomu se řadil městský stav se vznikem a rozvojem svobodné městské aglomerace. Nové podnikání dalo vznik stále majetnější podnikatelské vrstvě, složené z části šlechty, která pochopila kam vývoj směřuje a začala scelovat půdu na venkově a na velkostatcích začala produkovat nové plodiny, potraviny ve velkém, pro trh, z části nájemců půdy podnikající také moderními metodami a využívající volnou pracovní sílu pracující za mzdu. Tvořily ji bohatí obchodníci a majitelé manufaktur, kteří postupně začali stavět továrny, poblíž potřebného uhlí a železní rudy, se strojovou výrobou s hnací silou páry. Tak vznikal postupně třetí stav, společenská vrstva spjatá s novými prvky ve společenském životě.
Potřeba změn se týkala způsobu myšlení, rozvoje vědy. Stále více se ve vědě prosazovalo pozorování reálného světa a vyžadoval se experimentální důkaz každého tvrzení, místo středověkého po výtce deduktivního myšlení se stále více prosazoval induktivní působ myšlení. Potřeba schopných odborníků musela vést k rozvoji školství a ve svých důsledcích vedla k vzniku technické i humanitní inteligence, spojená povětšině s třetím stavem. Věk vědecké revoluce za renesance vyústil v tak zvané „velké století vědy“ (od poloviny 17. zhruba do poloviny 18. století) a následující osvícenství 18. století, ty daly vznik myšlení nového světa. Ve vědě zásadní změnu přinesl již Mikuláš Koperník svou prací O pohybu nebeských těles (1543), v níž podal nový obraz o místě Země v naší sluneční soustavě, ale i o místě a úloze člověka v ní; Francis Bacon ve své encyklopedické knize Novum organum scientiarum (1620) podal metodologické principy filozofie, jeho mladší současník R. Descartes rozvinul racionální, zejména deduktivní poznání, vědecké metody, v díle Rozprava o metodě (1636); Jan Amos Komenský svou objevnou knihou o způsobu vyučování Svět v obrazech (1654) naznačil reformační úsilí vzdělávací soustavy, jeho spisy vševědné či všenápravné představily vzdělávací systém pro člověka nového věku. Isaak Newton ve svém díle Zákon o všeobecné gravitaci (1682) podal základní principy mechaniky a ukázal na to, že základní vlastností hmoty je pohyb. Dynamika všech oblastí společnosti a principy mechaniky stály u zrodu průmyslové revoluce v pozdější době. Diderot začal vydávat v roce 1751 Encyklopedii umění, věd a řemesel, která shrnovala vědění tehdejší doby, stala se jakousi biblí osvícenecké doby. Přispěla do ní řada osvícenců, včetně Voltaira, J.J. Rousseaua, Montesquieua a dalších, kteří zdůrazňovali rozum, reformy společnosti a vzdělání. Do popředí úvah se dostávalo prosazování svobody jednotlivce, náboženské svobody, svobody podnikání, svobody nabývání a užívání majetku a lidská práva: politická, národnostní, sociální, náboženská. Upouštělo se často od středověkých snah racionálně vysvětlit všechny náboženské otázky, spíš nabýval síly deismus, oddělení věcí světských od náboženských. Tím se víra v Boha nevylučovala s vědními poznatky. Uvažovalo se o způsobech řízení státu, zejména když se feudální roztříštěnost a stavovský stát, jakýsi dualismus moci dělené na panovníka a stavy, opouštěly ve prospěch sjednocení státu. Thomas Hobbes ve spise Lewiathan dal (1651) základ modernímu panovnickému absolutismu, John Locke v knize Dvě rozpravy o vládě (1690) konstituční liberální monarchii, Thomas Paine ve spise Zdravý rozum (1776) uvažoval o nutnosti odloučení anglických kolonií v Americe od Británie a o republikánské formě vlády, poznalo se i federativní kantonální uspořádání správy státu švýcarského typu. Montesquieu v knize Duch zákonů (1748) přinesl potřebu rozdělení moci ve státě na moc zákonodárnou, výkonnou a soudní. Rousseau ve spise O společenské smlouvě (1762) rozvinul myšlenku o původní svobodě člověka, který se dobrovolně fiktivní společenskou smlouvou vzdal části své svobody ve prospěch vládce proto, aby tento měl více moci svobodu zabezpečit či uhájit. V případě, že tuto funkci vládce neplní, je přirozeným právem člověka takovou vládu svrhnout a zvolit si vládu jinou, demokratičtější.
Nové poznatky, nové myšlení, nové řády ekonomické a sociální se neuplatňovaly ve společnosti rychle ani rovnoměrně. Silněji se projevovaly v Anglii, Francii a v anglických koloniích v Americe, kde nabývala síly revoluční situace již v předprůmyslovém období.
Anglie v polovině sedmnáctého století byla připravena starý způsob vládnutí odstranit. Prosazovala se již řada změn, které přinášel vývoj. Anglie těžila 4/5, zejména v Newcastlu, kamenného uhlí v Evropě, 80% anglického exportu se týkalo vlněných výrobků, častá byla již manufakturní výroba ve sklářství, mydlářství, papírnictví, necechovním způsobem se tavilo železo, těžilo uhlí i dřevo. Před revolucí bylo již 50 manufaktur, vznikala bavlnářská oblast v Manchesteru. Zahraniční obchod byl větší než vnitřní. Merchant Advantures vyváželi do Ameriky a do Indie, vnikly další společnosti: marocká, islandská, levantská, guinejská, východoindická, i když kvalita výrobků nedosahovala výrobky nizozemské, flanderské, francouzské či výrobky porýnským měst. John Smith tehdy napsal, že Anglie se liší od Nizozemska jako vesnický nájemce od londýnského kupce. Tradiční britské námořnictví bylo nepatrné proti Španělsku či opět Nizozemsku. Bylo nejméně desetkrát menší. Celkový charakter země byl stále ještě agrární. Země měla 5 a půl milionů obyvatel, ¾ z nich žilo na venkově, Londýn čítal tehdy však již ½ milionu lidí, avšak pouze další 4 města měla více než 10 tisíc obyvatel. Doprava byla mizerná, říkalo se, že chodci jsou rychlejší než povozy. Hlavní změny se však děly v zemědělství. Ohrazování polí a vytváření velkostatků už za prvního Stuartovce na anglickém trůně se týkalo poloviny obdělávané půdy, farmář středního typu se stal základní hybnou silou revoluce, tvořil převážnou část anglického lučištnického vojska (180 tisíc), hlavní úderné síly armády. V zemědělství se v Anglii již přešlo od trojhonného typu k intenzivnímu systému, hnojilo se vápnem, slínem, bahnem, rašelinou, pěstoval se jetel, řepa, rozvíjelo se dobytkářství, půda se odvodňovala, zlepšovalo se nářadí, nástroje na obdělávání půdy, uplatňoval se již secí stroj. Z majitelů farem, statků, soukenických manufaktur, bohatých obchodníků vznikla nová šlechta, tzv. rytíři zisku, částečně složená i z vysoké šlechty, šlechtic stál například v čele guinejské obchodní společnosti, ve východoindické společnosti bylo 15 vévodů a 13 hrabat.
V Anglii na počátku 17. století skončilo období tudorovské monarchie, v níž docházelo povětšině k souladu a vzájemné podpoře mezi potřebami anglických podnikatelů a parlamentu a mezi panovnickou mocí. Když však na trůn nastoupila skotská dynastie Stuartovců (1603), začala jejich hospodářská politika omezovat podnikatelskou volnost a tím způsobovala dílčí stagnaci výroby, vzniklo nebezpečí anglického ústupu i v mezinárodním obchodu. Král odvozoval svůj původ a svou absolutní moc jako ve středověku od Boha, nesvolával parlament, omezoval svými zásahy pravomoci místních samospráv, svévolně zvyšoval daně, půjčoval si peníze, ale půjčky nevracel, zřizoval královské monopoly na různé druhy zboží, bral úplatky za poskytování hodností, podporoval cechy proti moderní výrobě, obnovoval feudální poplatky, zdražovaly se suroviny, živobytí bylo stále dražší. K ostrým rozporům dynastie s veřejností došlo v otázkách náboženských, které stále byly ideologickou formou politického boje. Dynastická anglikánská církev, příznivě nakloněná katolicismu, byla stále ostřeji kritizována puritánskou opozicí, spojenou se středními a podnikatelskými vrstvami.
Brzy po nástupu prvního Stuartovce Jakuba I. na anglický trůn došlo v parlamentu k prvnímu střetnutí. Mluvčí parlamentu oslovil přítomného krále takto: „…Vaše Veličenstvo by bylo uváděno v omyl, kdyby ho kdokoli přesvědčoval o tom, že anglický král sám o sobě má nějakou absolutní moc nebo že může samovolně měnit stávající zákony země. V této zemi neexistuje instituce, jež by byla vyšší než stavy a mohla se měřit důstojností nebo mocí s vynikající parlamentní sněmovnou, jež s královým souhlasem vydává zákony pro jiné, ale sama od nikoho jiného zákonů ani rozkazů nepřijímá.“
V táboře protikrálovské opozice brzy vynikli independenti, nezávislí, vedeni Oliverem Cromwellem, jejich kritika nabývala ostřejších sociálních rysů. Požadovali očistu anglikánské církve od zbytků katolicismu, demokratizaci církve i veřejného života, usilovali o podíl na politické moci v zemi. Tento proud nabyl postupně převahy v parlamentě a ve vojsku a požadoval úplný rozchod s králem. Nejradikálněji se projevili levelleři, prosazující rovnost, zastávali demokratické myšlenky obsažené v programu Dohoda lidu. V programu je rozšíření volebního práva na všechny muže kromě žebráků a služebnictva, odstranění sněmovny lordů a ponechání pouze dolní komory s hlavní politickou mocí ve státě, odstranění vězení pro dlužníky, náboženská a politická svoboda, zrušení monopolů a privilegií, odstranění žebroty státní podporou, zavedení jediné přímé daně z majetku, nahrazení armády lidovými milicemi, zavedení voleb veřejných úředníků a zavedení demokratické výchovy lidu.
Nejradikálnější program přijali v roce 1652 diggeři, kopáči, v Pravém zákonu svobody. „Lidé se musejí snažit odstranit ze světa prokletou věc nazvanou soukromé vlastnictví. Půda se nemůže kupovat ani prodávat, neboť je společným vlastnictvím lidu. Všichni se musí živit prací svých rukou. Pracují-li lidé na společné půdě, mají dohromady požívat i její plody. Pracujte společně a jezte společně chléb, pak nebude na zemi ani chudých, ani bohatých, ani lordů, ani držitelů, zmizí války a nespravedlnost, vytvořená soukromým vlastnictvím…Až budou lidé zabezpečeni stravou a oděvem, jejich rozum dozraje a může se pohroužit do tajů vesmíru. Neboť strach z bídy a obavy, jak zaplatit splátky překupníkům, překážejí uskutečnění mnohých vzácných objevů…“
Francie před revolucí patřila v 18. století k nejvýznamnějším a nejsilnějším zemím na evropském kontinentě. Feudální společnost však pohrdala prací a výdělečnou činností, privilegovala svůj první stav duchovenský, druhý stav šlechtický. To byla hlavní příčina nesouladu s hospodářskou a sociální situací i s potřebami rozvoje státu. Starý vládnoucí režim privilegovaných stavů v čele s absolutistickým králem se ostře stavěl proti jakýmkoli reformám, a tak muselo dojít k silné protifeudální opozici. Jejím nositelem byl třetí, neprivilegovaný stav, v němž vedoucí úlohu zaujali noví podnikatelé a finančníci.
Francie měla tehdy 25 milionů obyvatel, z čehož 20 milionů žilo na vesnici. Duchovenstva bylo 10 % obyvatel a drželo právě tolik procent veškeré půdy v zemi. 25-30 % bylo šlechty, asi 25% půdy vlastnili nájemci jako zemědělští podnikatelé, zaměstnávající volnou pracovní sílu, 30-40 % půdy obhospodařovali sedláci, většina z nich byli poddaní, asi 1 milion bylo dokonce ještě v nevolnickém poměru. V průmyslu převládala řemesla sdružená v cechy. Velký průmysl byl spíše výjimkou, představoval uhelnou těžbu v Lille, velké slévárny v Creusotu a řada královských manufaktur na porcelán, gobelíny, sukno či luxusní zboží. Ochod byl brzděn celními přehradami i uvnitř země, neexistovaly jednotné míry a váhy. Ceny stoupaly o 65 %, mzdy pouze 25%, pětina procent národa prožila za svého života etapu žebráků. Daňové zatížení bylo značné, protože privilegované stavy byly od daní osvobozeny a dvůr byl finančně velmi náročný. Země se ocitla v ekonomické a finanční krizi. Královská moc byla odvozována od božského původu, cenzura byla ostrá, zatykače se vydávaly libovolně, náboženské vyznání určoval feudální pán. Král Ludvík XV. vládl podle hesla „po nás ať přijde třeba potopa“, přitom byl na trůně 64 let.
Program opozice požadoval odstranit privilegia, zejména daňová, hospodářská, sociální, zrušit všechny zbytky feudální poddanské závislosti, prosadit svobodné podnikání do hospodářského rozvoje země, politické, občanské svobody, omezení absolutistické moci a přístup třetího stavu k úřadům, k politické moci, k podílu na vládě v zemi. Program byl vyhlášen a zdůvodněn v letáku:
„Co je třetí stav“, který napsal E. J. Sieyés, jeden z vůdců revoluce. „…Pokládáme si pouze tři otázky: 1. Co je třetí stav ? Všechno! 2. Čím byl dosud v politickém životě ? Ničím ! 3. Čím chce být ? Něčím !...Třetí stav je úplný národ…všechny veřejné záležitosti se za současných okolností dají shrnout do čtyř činností, a to je služba ve válce, péče o dodržování práva, náboženství a státní správa. Bylo by zbytečné ukazovat na to, že třetí stav přispívá k těmto záležitostem z 19/20 s tím rozdílem, že je zatěžován vším, co je skutečně obtížné a všemi službami, zatímco privilegovaný stav se zdráhá je vykonávat. Výnosná a čestná místa jsou obsazena pouze členy privilegovaných stavů. Toto vylučování je společenský zločin a skutečný nepřátelský postoj k třetímu stavu…Co je národ ? Je to společnost lidí, kteří žijí pod společnými zákony a kteří jsou zastupováni jedním a týmž zákonodárným shromážděním…zvláštní práva šlechty, požívající různé úlevy ji vydělují ze společného pořádku a ze společenských zákonů. Tedy udělejme již z vlastního lidu národ s občanskými právy…Stručně řečeno: třetí stav neměl dosud mezi stavy žádné skutečné zástupce, neměl tedy žádná politická práva…Požaduje tedy: 1. Skutečné zástupce mezi stavy… 2. Tolik zástupců, kolik mají ostatní stavy dohromady…3. Hlasy počítat podle hlav a nikoli podle stavů. Z toho vyplývá, že mimořádné zastoupení vyžaduje změnu ústavy…že toto zastoupení podle ústavy musí být vytvořeno bez ohledu na rozlišování mezi stavy.“
Těsně před revolucí byla vydána zpráva o možnosti jak odstranit kritickou finanční situaci státu:
„Četné potíže, které dnes znemožňují blahobyt státu, které nejsilněji bijí do očí, mají nejhlubší kořeny, jsou nejrozšířenější, jsou následující: zneužívání daňových privilegií; upouštění od prosazování práva pro všechny; nespravedlivé zavádění některých daní a rušení jiných; všeobecná nerovnost při stanovení poplatků; zneužívání placení daní různých provincií; různé zatěžování provincií daněmi. a poddaných v témže knížectví; tvrdost a libovůle ve stanovení výše poplatků; strach, trápení, hrozba ze zneuctění jsou spojeny s účastí na prodeji zboží; vnitřní cla a další hospodářské přehrady, které odcizují různé části říše mezi sebou; poplatky, které se stanoví nepovzbuzují píli při výrobě, vyžadují ohromné výdaje a udržování velkého množství zaměstnanců, to vede k podloudnému obchodu, což přivádí každoročně tisíce občanů do neštěstí; korunní statky mizejí, ty, co zbyly ztrácejí výtěžky, královské lesy ztrácejí hodnotu a jejich správní vedení je zničeno; krátce všechno ohrožuje, co podkopává výrobu hodnot, svazuje prameny zisku, činí nedostatečným příliv důchodů a pohlcuje příliš velké výdaje. Přes neustálá upozorňování dodnes mnozí…chtějí pomoci dílčími opatřeními, místo aby pochopili, že se náprava může podařit pouze všeobecnou operací, věří, že nepořádky lze zahojit, aniž by se sáhlo k pramenům, odkud vznikají, že správa se zlepší, aniž by se odstranily vnitřní příčiny potíží…“
Rozdělování Ameriky mezi koloniální země probíhalo od 16. do 18. století. Jižní a střední Ameriku měly již rozdělenu pyrenejské státy. Nizozemští obchodníci se zachytili v Guayaně. Vybudovali osadu Nový Amsterodam na řece Hudsonu, získali švédské území podle řeky Delaware a vytvořili tak základy nového Nizozemska. Jedenáct let nato (1664) plně ovládli atlantické pobřeží mezi Kanadou, Atlantikem a Alleghenami Angličané, uchvátili i nové Nizozemsko, založili New York. V letech 1624-1752 bylo na tomto území založeno celkem 13 anglických kolonií. Francouzi obsadili Kanadu, pronikli k velkým jezerům a po řece Mississippi až do Mexického zálivu. Na počest krále Ludvíka XIV. nazvali toto území Louisianou (1717 byl založen New Orleans). Území všech kolonizátorů bylo dobyto na Indiánech, kteří žili v primitivních společnostech, v malé hustotě na obrovských územích. Jednotlivé kmeny často bojovaly mezi sebou..
V anglických koloniích při atlantickém pobřeží severní Ameriky, na rozdíl od Kanady a kolonií pyrenejských států, ztroskotalo zavádění feudálních poměrů, takže se mohly vyvíjet bez vážnějších překážek feudálního typu. Hlavním zaměstnáním obyvatelstva bylo zemědělství. Na severu vznikla převážně farmářská zemědělská malovýroba, ve středu převládalo velké pozemkové vlastnictví a nájem půdy přistěhovalců, na jihu se pěstovaly monokultury (tabák) plantážnickým způsobem. Tam se zejména uplatňovala otrocká práce černochů dovezených z Afriky. Většina kolonií patřila přímo anglické koruně (Virginie, New York, New Hamshire, Massachusetts, New Jersey, Nord, South Carolina, Georgie), Maryland, Pennsylvánie a Delaware byly kolonie vlastnické, přidělené pod pravomoc jednotlivcům, Connecticut a Rode Island byly samosprávné.
Před rokem 1763 americké kolonie zřídka protestovaly proti anglické politice. Vztah Anglie ke koloniím se řídil merkantilistickou teorií, spočívající na zásadě, že národní stát musí vést takovou hospodářskou politiku, aby ho to posílilo v konkurenčním boji s ostatními státy. Anglie tedy ve svém zájmu podporovala růst národního obchodního loďstva, aby mohla kontrolovat dopravu svého zboží. Chránila vlastní manufakturní výrobu před cizí konkurencí, v zemědělské politice bránila především svou obilnářskou výrobu a snažila se akumulovat co nejvíce kapitálu. Touto cestou se Anglie chtěla stát soběstačnou, bohatou a vojensky silnou přední velmocí. Tyto principy uplatňovala i vůči svým koloniím, neboť bez jejich využití, jak se soudilo, by nemohla dosáhnout svých cílů. Očekávalo se, že americké kolonie přispějí mateřské zemi surovinami, budou dobrým odbytištěm pro anglické výrobky a jejich obchod bude podřízen anglickým zájmům. Zdálo se tedy přirozené, že anglický parlament přijímá zákony, které zčásti regulují ekonomický život kolonií. Podle těchto zásad se vyvinul starý koloniální systém, uplatňovaný v amerických koloniích od poloviny 17. století. Starý systém spočíval v sérii zákonů, podle kterých si Anglie zabezpečovala kontrolu vývozu a dovozu amerických kolonií, bránila se před cizí konkurencí na koloniálních trzích a zabezpečovala si prioritu v čerpání surovinových zdrojů. Ve finančním styku odmítali angličtí obchodníci však přijímat koloniální papírové peníze. Na druhé straně parlament vydal zákon, umožňující neplatit závazky v koloniích v tvrdé měně, v zlatých a stříbrných mincích. Anglie nijak nepodporovala průmysl kolonií, neboť to neodpovídalo zásadám její merkantilistické politiky. Naopak, zákonem omezovala koloniální textilní, železářský i loďařský průmysl. Nedovolovala dovážet textilní stoje do kolonií a považovala za zločin najímat zkušené dělníky z mateřské země. Starý koloniální systém měl do určité doby i své výhody. Zabezpečoval kolonie vojensky, opatřoval stabilní trhy pro koloniální zboží, poskytoval obchodní kredit. Podporoval snahy kolonistů rozšířit území o další indiánské oblasti na západě a ponechával autonomním orgánům správu vlastních záležitostí, takže politické poměry, zvláště v osadách Nové Anglie, byly demokratičtější než v samotné Anglii.
V roce 1763 měly kolonie přes jeden a půl milionu obyvatel, na jihu bylo 175 tisíc černých otroků, a jejich populace vzrůstala. V roce 1775, když začala revoluce, žilo v koloniích již 2,6 milionů obyvatel. Kolonie měly devět univerzit, které vzdělávaly kněze, právníky, lékaře a učitele. Rozhodující silou v zemi byli farmáři a statkáři, závislí na zemědělské politice v koloniích, usilující o pronikání na západ za novou půdou a představitelé měšťanského živlu, obchodníci a řemeslníci, stavící se proti omezování svobodného podnikání. Obchodníci stáli v čele důležitých městských center zejména v Bostonu, v New Yorku, Philadephii a Charlestonu.
Od vítězství Angličanů nad Francouzi v rámci sedmileté války v Evropě, v Indii na americkém kontinentě, kde jim kolonie pomáhaly, se situace v mnohém změnila. Anglie se válkami značně vyčerpala. Dostavila se deprese. Pomalu se v Anglii začaly připravovat v souvislosti s průmyslovou revolucí dalekosáhlé změny společenské a ekonomické. To vyžadovalo soustředění na domácí strukturální přeměny, více připoutat a využít celého koloniálního impéria. Z obav před obtížnými konflikty s Indiány zakázala anglická vláda přesídlování na západ (1761), což postihlo nejen farmáře a statkáře počítající s novou půdou, ale i ty, kde se na nové půdě chtěli usadit. Světové ceny tabáku poklesly, což postihlo jižní plantážníky. Ukazovalo se, že anglická zemědělská politika již nedovede zabezpečovat výhody pro podnikání kolonií. Anglický parlament zasahoval do místních samospráv a neustále uvaloval na kolonie nové zdanění a cla. Zdvihl se silný odpor proti zdaňování bez účasti kolonií, říkalo se ¨taxation without representation.“ Starý koloniální systém přestal vyhovovat oběma stranám. Kolonie ekonomicky, sociálně a politicky dospěly v době, kdy Anglie je hodlala ve svém zájmu více k sobě připoutat.
Stuartovská dynastie vládnoucí v Anglii pocházela ze Skotska. Král Karel I. svoji vládu opíral o anglikánskou církev, která se stala státním náboženstvím. Jeho odpůrci odmítali anglikánskou církev, dovolávali se náboženských svobod, nazývali se puritáni. Když král chtěl anglikánskou církev prosadit také ve Skotsku, kde převládali přívrženci radikálního protestantského hnutí – kalvinismu, vzniklo tam povstání. Král začal vytvářet ozbrojené oddíly k zásahu ve Skotsku. Zatímco se síly shromažďovaly, vpadly na jaře roku 1639 skotské dobrovolnické šiky do Anglie. Královské vojsko vyslané proti vpádu se brzy rozprchlo. Aby mohl král postavit mocnější vojsko, potřeboval peníze, které mu mohl poskytnout jen parlament vypsáním mimořádných daní. Parlament za to požadoval potrestání králových rádců a odpovědnost také nejvyšších úředníků v zemi parlamentu. Král v čele oddílu ozbrojenců vtrhl v lednu 1642 do parlamentu, aby zatkl předáky opozice. To se mu nepodařilo, „vidím, že ptáčci ulétli“, prohlásil. Necítil se v Londýně bezpečný, uchýlil se se svými věrnými na sever země, kde začal shromažďovat vojsko proti parlamentu. Také parlament se chystal k boji. Král vyhlásil parlamentu válku, tím nabyla charakter občanské války. Král měl oporu v zaostalejších krajích severu a západu země, jádro jeho armády byli žoldnéři vracející se z třicetileté války, podporovala ho hlavně venkovská anglikánská a katolická šlechta. Parlament měl za sebou vyspělejší kraje na jihovýchodě země, včetně centra Anglie – Londýna. Po první úspěších královského vojska, jemuž velel syn českého zimního krále Fridricha Falckého Ruprecht, nastal obrat. Místo tehdy obvyklé zemské hotovosti složené z místních milicí bylo vytvořeno dobře organizované vojsko v čele s jezdectvem, placené parlamentem. Jedním z tvůrců této armády nového typu byl Oliver Cromwell, aktivní člen parlamentu, který se stal velitelem její jízdy, hlavního motoru armády v boji. Přes polovinu vojska tvořili dobrovolníci. Nová armáda čítala přibližně 22 tisíce mužů, předčila zhruba stejný počet královského vojska kázní a bojovými kvalitami. Důstojnické hodnosti mohli získat za zásluhy i prostí bojovníci. O ideovou připravenost, o motivaci k boji, se starali puritánští kněží. Tato armáda, po třech předcházejících bitvách, rozdrtila v červnu 1645 u Naseby královské vojsko. Král ztratil veškeré dělostřelectvo a přes 5 tisíc mužů. Sám se jen stěží zachránil. Umírnění členové parlamentu považovali spor s králem za skončený a usnesli se rozpustit armádu. Armáda, složená většinou z lidových vrstev, zastávala povětšině levellerský program, postavila se proti usnesení parlamentu, vtáhla do Londýna a zajala krále. Druhá fáze revoluce se odehrávala mezi různými frakcemi opozice. Armáda ovládla situaci v čele s Cromwellem jako předsedou státní rady. Král byl postaven před soud, zřízený parlamentem, obviněn ze zrady a v lednu 1649 za účasti početného davu před královským palácem popraven. Krátce nato byla zrušena monarchie a Anglie se stala republikou (commonwealth).
Angličtí puritáni, Cromwell a jeho přívrženci byli přesvědčeni, že to, co se v Anglii děje, má význam světodějný. Měli pocit bohem vyvoleného národa, který má na zemi vykonat nějaký hodně nesnadný úkol, navrátit totiž víře skutečnou hodnotu. O Cromwellovi se říkalo, že je to muž „zpitý bohem“. Puritáni četli s oblibou bibli, Starý zákon, zejména epištolu sv. Pavla a knihy Kalvínovy. Puritán úzkostlivě pozoroval vnitřní hnutí své duše, snažil se rozpoznat znamení boží milosti. k životním radostem se nestavěl kladně. Říkal: „Jak žít ve štěstí a radosti, jak se těšit a radovat, veselit se, jak strpět různé radovánky, včetně oblíbeného divadla, když cítíme na sobě spár ďáblův a když nás již již ožehují plameny pekel.“ Cromwell bojoval celý život proti zloduchu, skláněl se před Bohem v prach, očekával směrnice od božího vnuknutí. Puritánské učení zachmuřovalo běžný život, činilo však ty, kdož ho vyznávali silnými, pevnými a statečnými bytostmi. Hrůza ze hříchu je činila ukázněnými vojáky, poctivými obchodníky, pracovitými dělníky. Byli to lidé nároční na sebe i na jiné. Bývalí Cromwellovi vojáci vedli počestný život, nestávali se tuláky, neživili se loupežemi a krádežemi, byli pilní a pracovití. Anglická neděle byla však bez zábav, lidé ji trávili v kruhu rodinném, četli bibli, zpívali smutné žalmy. Od roku 1644 bylo zakázáno v neděli prodávat zboží, cestovat, nosit zavazadla, zvony nesměly zvonit, nesmělo se střílet, lovit, pořádat trhy, hodovat, tančit hrát hry pod trestem vypsané pokuty, což se týkalo i dětí. Přes tyto nepříznivé okolnosti zplodila tato doba dva velké spisovatele, svá hlavní díla však napsali, když již Cromwell zemřel. Byl to především největší anglický barokní básník John Milton, jehož Ztracený ráj a Ráj znovu nalezený patří mezi poklady světového písemnictví. Druhý spisovatelem byl John Bunyan, jehož Cesta poutníkova, má pro Anglii podobný význam jako pro antiku Iliada a Odysseia. Jde o putování křesťanské duše na cestě za spásou. Puritán přežil pronásledování za restaurace stuartovské monarchie, zůstal nezviklaným, umíněným, stavěl se proti otroctví, proti prostituci, proti válce. Některé uvedené vlastnosti se však postupem času stávaly pouze mravní maskou.
Republika se prosazovala pouze s velkými potížemi mezi různými frakcemi uvnitř země, musela odrážet nepřátelství Skotů, u nichž přistál s vojskem syn popraveného krále Karel II., aby obnovil Stuartovskou monarchii, bojovala proti katolickému Irsku, které proti anglické politice na ostrově povstalo. Republika vznikla spoluprací Cromwella s radikálními představiteli revoluce v armádě. Po popravě krále začal však Cromwell posilovat svou moc, spojil se s bohatými vrstvami, s finančníky v londýnské City. Radikální vůdcové byli zatčeni, dílčí vzpoury v armádě byly krutě potlačeny. Cromwellovi přívrženci získali do svého vlastnictví půdu zabavenou šlechtě a církvi. Na anglickém venkově vznikla nová vrstva majitelů půdy, jejíž podnikání mělo již novodobý charakter. Cromwellova vláda silné ruky měla uklidnit situaci v zemi, měla zajistit novým podnikatelům politickou moc ve státě, zachovat jejich majetek získaný v revoluci a otevřít jim cestu k bohatství jiných zemí. Cromwell sice odmítl nabízenou mu královskou korunu, ale prohlásil se „lordem protektorem“. Nastalo období jeho osobní vlády, diktatury (1653). Také v zahraniční politice Cromwell podporoval nekatolické síly v Evropě, uvnitř země nedošlo však k náboženskému pronásledování, ani katolíků či anglikánů, pokud nepůsobili proti státu. To se jevilo současníkům na Kontinentu ve stoletích náboženské nenávisti a válek tak mimořádné, že někteří pozorovatelé označovali Anglii jako vzor celému světu.
Cromwell však tvrdě zlomil odpor Irů. „Zelený ostrov“ byl zplundrován, obyvatelstvo postihla jedna z prvních historických evropských genocid. Rolníkům na ostrově byla násilně odebrána půda a přidělována anglickým statkářům a protestantským usedlíkům. Irsko se stalo zdrojem laciných surovin a pracovních sil. Po potlačení irského povstání si Cromwell podrobil také Skotsko. Anglie a Skotsko se spojily v jeden stát, který se od roku 1707 nazval Velká Británie. V roce 1801 k nim bylo připojeno i Irsko.
Zájmy anglických obchodníků sledovalo vyhlášení zákona o plavbě (1651). Zákonem bylo povoleno dovážet zboží na britské ostrovy pouze anglickým plavidlům nebo lodím států, v nichž bylo zboží vyrobeno. Nařízení bylo namířeno proti Nizozemcům, kteří bohatli tím, že dopravovali cizí výrobky, pěstovali tudíž transitní obchod. Z toho vznikla válka, v níž bylo Nizozemsko Anglií poraženo (1659) a muselo zákon uznat. Tím byly položeny základy k anglické námořní velmoci.
Ke konci Cromwellova života se od něho začaly odvracet i vrstvy, kterého ho dosud podporovaly, zůstal dosti osamocen. Když v roce 1658 zemřel, nedovedl jeho syn a nástupce Richard řídit zemi, lidé byli vystrašeni projevy nespokojenosti mezi obyvatelstvem i ve vojsku, viděli jediné východisko v obnovení královské moci. Byla zrušena republika (1660) a na trůn byl povolán syn popraveného krále Karel II. Obnovená monarchie však neznamenala zcela návrat k poměrům před revolucí. Když syn Karla II, Jakub II, chtěl znovu zavést absolutní monarchii, byl ze země vyhnán, králem se stal nizozemský místodržící Vilém III, který se svou manželkou Marií – oba byli členy stuartovského rodu, se ujali moci. Král vydal v roce 1689 Listinu práv, která zahájila systém konstituční monarchie, který existuje v Británii dodnes.
Neutěšený finanční stav země, nevyrovnaný státní rozpočet a sociální napětí v zemi se přirozeně dotkly všech vrstev obyvatelstva. Východisko z krize mělo přinést svolání generálních stavů, které se znovu sešly od roku 1614. Neúspěšné pokusy řešit krizi způsobily, že třetí stav prohlásil své oddělené zasedání za Národní shromáždění, které je oprávněné jednat za celý národ. K němu se připojily silné skupiny i ze zasedání duchovních a zasedání šlechty. Vznikla tak silná opozice, která zprvu doufala, že dosáhne svých požadavků pokojnou cestou, dohodou s králem a zavede konstituční monarchii. Když však 14. července 1789 vyvrcholily lidové nepokoje dobytím Bastily, politického vězení v Paříži a symbolu starého režimu, došlo k ozbrojenému boji, k počátku revoluce.
V první fázi revoluce 1789-1792 vzniklo revoluční vojsko, národní gardy, vznikly revoluční rady v krajích a v Národním shromáždění se plnil program třetího stavu. Vystrašená vysoká šlechta hledala spásu v útěku ze země. Na venkově rolníci plenili zámky, odmítali platit poddanské dávky, rozsáhlá území zachvátila selská válka. Národní shromáždění již na počátku srpna 1789 zrušilo dekretem feudalismus jako systém. Byla zrušena daňová privilegia, roboty, odúmrť a všechny osobní závazky vůči feudálům. Zrušeno bylo šlechtické právo lovu, zřizování obor, holubníků. Byla zrušena vrchnostenská justice, prodejnost úřadů. Duchovenstvo bylo zbaveno desátků. Byly zrušeny cechy a celní poplatky. Avšak povinnosti spjaté s půdou zůstaly v platnosti. Od nich pomohl pouze výkup. Proto drobný vesnický lid byl dekretem zklamán. Starý sociální systém byl však odstraněn, a to okamžitě, najednou a bez náhrady.
Shromáždění ve stejnou dobu přijalo Deklaraci práv člověka a občana, která byla souborem revolučních, osvíceneckých, liberálních politických ideálů, které však nezůstaly pouze teorií, ale spolu s americkým Prohlášením nezávislosti se staly praktickým politickým programem. Deklarace označila lid za jediný zdroj moci v zemi, byla vyhlášena rovnost občana před zákonem, svoboda projevu a nedotknutelnost soukromého vlastnictví. Král však odmítl Deklaraci podepsat, povolal do svého zámku ve Versailles vojsko. Pařížané společně s národními gardami vtrhli do paláce a přinutili krále přesídlit i s rodinou do Paříže.
Státní správa byla decentralizována, čímž byla oslabena královská moc. Místo starých 26 provincií bylo zřízeno 83 stejně velikých departementů s novými volenými úředníky s větší pravomocí. Bylo zřízeno nezávislé soudnictví s volitelnými soudci a porotami. Byla přijata občanská ústava duchovenstva. Církevní majetek byl zabaven, církev se dostala pod kontrolu státu, duchovní úředníci byli voleni, arcibiskupství byla zrušena, papež byl v zemi bez autority, ze 135 biskupství zůstalo pouze 83, kláštery byly zrušeny. Novou ústavu nepodepsala polovina nižších duchovních. Během revoluce vzniklo rozsáhlé hnutí odporu proti revoluci na severozápadě země mezi sedláky a venkovským obyvatelstvem, živené duchovními. Bylo krvavě potlačeno revolučním vojskem.
V roce 1791 byla vydána nová ústava, která obsahovala změny, ke kterým došlo. Francie se stala konstituční monarchií, přičemž se stále udržoval názor, že je možno smířit revoluci s králem a vytvořit národní jednotu. Ústava z roku 1791 se stala vzorem pro evropské revoluční hnutí v 19. století. Otroctví ve francouzských koloniích zrušeno však nebylo. Byl přijat zvláštní zákon Chapellierův, který zakazoval lidová spolčování.
Král se však již rozhodl zaútočit. Feudální panovnické dvory Evropě se obávaly revoluce a jejího vlivu ve vlastních zemích. Avšak jejich vlastní obtíže, například otázka dělení Polska, je natolik zaměstnávaly, že nemohly zasáhnout přímo. Král se tedy odhodlal v červnu 1791 k útěku ze země. Počítal s tím, že posílí pozice emigrace, dodá důležitosti protifrancouzské evropské opozici panovnických dvorů a že uvnitř Francie zasadí jeho útěk ránu liberálním vlastencům, kteří doufali v kompromis s monarchií. Věděl, že jeho čin sice přivede k moci radikálnější živly, ale o nich se domníval, že nebudou schopny situaci zvládnout a že za nastalého chaosu se otevře cesta k obnově absolutní monarchie. chtěl využít vojenské podpory Rakouska a Pruska, spojit se s uprchlou šlechtou, se kterou udržoval již před tím písemný styk a zvenčí skoncovat s revolucí. Útěk byl však prozrazen a král byl na hranicích zadržen. Rozptýlily se iluze o možnosti národního smíření, král ztratil jakoukoli vážnost, byl dokonce načas zbaven svých vladařských práv. Šlechta prchala po stovkách ze země, shromažďovala se za Rýnem a čekala na svou příležitost.
Podle nové ústavy bylo zvoleno nové Národní shromáždění se zákonodárnou mocí. V něm zhruba polovina poslanců tak zvaného středu neměla svůj vyhraněný program, většina však byli zastánci ústavní monarchie, byli však nenáviděni dvorem, který byl pro zachování absolutismu, i lidovými vrstvami, které stále více usilovaly o to, aby se zbavily královské moci vůbec. Přívrženci starého režimu již ve shromáždění nebyli. Revoluce se prohlubovala. Vlivu v zemi nabývaly spíše revoluční politické kluby. Členům klubu, který se scházel v knihovně zrušeného kláštera sv. Jakuba se říkalo jakobíni. Nedůvěřovali králi, snažili se více omezovat jeho moc, postupně docházeli k přesvědčení, že by se Francie měla stát republikou. V jejich řadách byla značná část inteligence, lidových a středních vrstev. Měli velký vliv na veřejné mínění.
Zatím se cizí vojska shromažďovala u hranic k vpádu do Francie. Také u revolucionářů převládala skupina přející boji. Očekávala, že válka vnese zmatek do řad „evropských tyranů“ a rozšíří revoluci za hranice Francie. V dubnu 1792 vyhlásilo Národní shromáždění válku Rakousku. Válka však nesplnila očekávání revolucionářů. K Rakousku se přidalo Prusko. Revoluční vojsko nemělo dostatek zbraní, výstroje, jeho disciplína byla nevalná. Francie se ocitla v nebezpečí.
Dobrovolníci ze všech částí země směřovali na pomoc Paříži. Vojáci z Marseille si do pochodu zpívali novou revoluční píseň Marseillaisu, která se brzy stala hymnou revoluce. V revolučních klubech se dále diskutovalo o sesazení krále, vyhlášení republiky a ustavení nového shromáždění, které by udělalo pořádek, vrátilo důvěru lidu k revolučním vůdcům a ubránilo revoluci.
V srpnu 1792 vzniklo nové povstání v Paříži, v jehož čele stál Georges Jacques Danton, člen klubu cordelierského, zvaný „miláčkem lidu“. Král byl zatčen, sesazen a uvězněn. To byl konec ústavní monarchie. Byly vypsány nové volby do nového shromáždění, do Konventu.
Nastala druhá fáze revoluce. V Konventu získali vedení girondisté, poslanci z kraje Gironde. Zastávali zájmy obchodních a průmyslových podnikatelů. Už na svém prvním zasedání zrušil Konvent království a vyhlásil republiku. Stalo se tak den poté, kdy revoluční vojsko zastavilo pruskou armádu u Valmy a přinutilo ji k ústupu. Samo pak vtáhlo do Belgie, na říšské území na levém břehu Rýna, obsadilo Savojsko a Nice. Všude, kam stoupilo se ustavovaly vlády revoluce, které slibovaly zrušení privilegií a feudálních povinností. Girondisté však nezvládli situaci v zemi. V Paříži byl hlad, ale oni prosazovali volný obchod, nedostatek vyvolal obecnou nespokojenost. Když vyšlo najevo, že král udržuje nadále styky s nepřáteli a podněcuje je k vpádu do země, Konvent na nátlak jakobínů krále obžaloval, soudil a odsoudil k smrti.
Králova poprava v lednu 1793 zanechala v zemi silný dojem a ohromila evropské vládce. Proti revoluci vystoupila vojensky řada zemí. K Rakousku a Prusku se připojilo Španělsko, německé a italské státy. Duší vojenského seskupení se stala Anglie. Později se k němu přidalo i Rusko. Proti Francii stále téměř celá Evropa. Revoluční armáda musela ustupovat a bránit se na francouzské půdě. Rozsáhlé dlouhotrvající selské povstání proti revoluci v kraji Vendeé v západní Francii, živené nespokojeným duchovenstvem, ztěžovalo revoluční situaci, bylo podporováno i ze zahraničí, z Anglie. Neúspěchy girondistické politiky přivodily červnu 1793 nový převrat a další prohlubování revoluce. Jediná skupina schopná ze této situace ubránit revoluci byli jakobíni. Osmdesát tisíc lidí oblehlo Konvent a prosadilo změnu. Jakobíni se stali představiteli nejrevolučnějších sil v zemi. Francie a revoluce se ocitly znovu v nebezpečí. Ohrožoval je vnitřní i vnější nepřítel. Konvent zvolil Výbor pro veřejné blaho, který řídil obranu země, zahraniční politiku, válečnou výrobu a zásobování, a Výbor veřejné bezpečnosti, který vedl rozhodný boj s domácími odpůrci revoluce a dohlížel na policii. V čele prvního výboru stál Maximilien Robespierre, který byl také členem druhého výboru. Všude v krajích se revoluce opírala o jakobínské kluby, o místní revoluční výbory a revoluční soudy bdělosti. Byla nastolena revoluční jakobínská diktatura.
Jakobínskou moc podporovaly střední vrstvy obyvatelstva a již také nejchudší lidové vrstvy, sansculoti, nejradikálnější součást revoluce. Jakobíni zrušili veškeré feudální dávky bez náhrady, zabavili půdu emigrantům rozprodali ji rolníkům, obecní půdu rozdělili potřebným. Přijali zákon, který určoval nejvyšší možné ceny zboží, stanovili i horní hranici dělnických mezd. Ceny tehdy stouply proti roku 1790 o třetinu, mzdy však o polovinu. Zavedli řadu mimořádných opatření na obranu revoluce. Spekulace s potravinami se trestala smrtí. Oddíly zabavovaly na venkově nadměrné zásoby potravin. Jakobíni vydali dekret o podezřelých. Podle něho zatýkali odpůrce revoluce a soudili je před revolučními soudy. Nová ústava z června 1793 zaváděla k občanským svobodám také právo na práci, pomoc těm, kdo pracovat nemohou. V Paříži začala pracovat nepřetržitě gilotina, popravčí stroj. Byli popravováni monarchisté v čele s královnou Marií Antoinettou, dcerou Marie Terezie, umírnění liberálové, girondisté a stovky dalších lidí obviněných z nepřátelské činnosti. Hromadně byli popravováni i vzbouřenci na venkově. V Lyonu bylo například popraveno dva tisíce girondistických povstalců.
Celý život se podřídil boji. Konvent nařídil všeobecnou brannou povinnost, muži od 18 do 25 let museli nastoupit do armády. Ostatní vyráběly zbraně, zajišťovali zásobování, pracovali v nemocnicích. Ve vojsku byli sesazeni neschopní nebo neúspěšní generálové. Do čela armád byli postaveni mladí lidé oddaní revoluci. Do konce roku 1793 byl zahraniční vpád odražen. Angličany osazený Toulon dobyl mladý nadaný velitel Napoleon Bonaparte. Rolnické postání ve Vendeé bylo rozdrceno. Paříž měla opět co jíst. Jakmile největší nebezpečí pominulo, jednota revoluce pod jakobínským vedením se rozpadla. Tvrdá opaření jakobínů, teror i proti nevinným, stále zřejmější zneužívání moci, pokles sympatií k revoluci v Evropě zúžily okruh společenské podpory i uvnitř země. Vznikly dva krajní tábory. Radikálové prosazovali rozšíření revoluce a věřili, že dojde k ustavení světové revoluční republiky. Žádali, aby zejména půda byla prohlášen za národní majetek. Shovívaví, přívrženci Dantonovi, volali po uzavření míru s nepřítelem, zejména s Anglií. Chtěli, aby byla poskytnuta svoboda hospodářskému podnikání, protestovali proti omezování soukromého vlastnictví. Chtěli zmírnit mimořádná revoluční opatření. Robespierre zprvu váhal, pak se však rozhodl. Poukázal na to, že republice hrozí nebezpečí od obou táborů. Nastal tzv.“velký teror“, pokus o systematické vykořenění a zničení nepřátel revoluce. I nedostatek nadšení byl znamením protirevolučního postoje a důvodem pronásledování. Robespierre to vyjádřil takto: „Jestliže základem lidové vlády v čase míru je ctnost, základem lidové vlády v čase revoluce je ctnost a teror. Ctnost bez teroru je vražedná, teror bez ctnosti je bezmocný.“ Teror byl chápán jako spravedlnost aplikovaná na nepřátele revoluce, jako emancipace ctnosti. Mladší druh Robespierra Louis de Saint-Just to řekl jasně: „Mezi lidem a jeho nepřáteli je pouze meč.“za 10 měsíců, od září 1793 do července 1794 bylo zavřeno asi 300 tisíc lidí a 40 tisíc z nich bylo popraveno. Z nich pouze 15 % bylo aristokratů a kněží, dalších 15 % bylo ze třetího stavu. Většina z popravených pocházela z lidových vrstev. Teror měl soustředit veškerou autoritu do revoluční vlády a odstranit opozici. Danton, který chtěl teror skončit, i jeho přítel Dismoulins, byli popraveni. Strach zavládl i mezi jakobíny. Nakonec byl v červenci 1794 obžalován i Robespierre. Chtěl se před Konvím ospravedlnit, ale byl překřičen a uvězněn. Další den byl i s přítelem Saint Justem a s 21 přívrženci popraven. Ozvalo se volání: „Ať žije republika, pryč s tyranem“.
V letech 1795-1799 v nové, sestupné fázi revoluce začalo období zahraničních výbojů a domácí reakce. Je označována jako termidorská reakce. Lidé byli unaveni revolucí i „ctností“. Převládalo opatrnictví, spekulace, do popředí se dostali finanční zbohatlíci. Aristokratický způsob života a myšlení, vyznávané zejména mládeží, které se říkalo „pozlacená mládež“ se dostaly do módy. Robespierrovi přívrženci podlehli „bílému teroru“, předcházející ústava v prvního roku byla opuštěna, zbylí girondisté zdvihli hlavy.
Nová ústava z roku 1795 zavedla starý systém volitelů. Majetková podmínka po volební právo byla tak vysoká, že pouze 20 tisíc mužů ve Francii ji dosáhlo. Zvolení jmenovali nové úředníky v departementech a nové Zákonodárné shromáždění, které zvolilo pětičlennou výkonnou radu, zvanou Direktorium. Ekonomika byla uvolněna, ceny liberalizovány, kontrola cen a mezd odstraněna. Direktoři však nedosahovali přitažlivosti jakobínů, ani tradiční lákavosti monarchie. V říjnu propuklo royalistické povstání, které se však podařilo generálu Napoleonovi Bonapartovi porazit. Direktorium vyhlásilo, že ten, kdo bude obhajovat monarchii nebo ústavu z roku 1793, bude okamžitě zastřelen. Byl to poslední pokus zvládnout situaci. Hledal se silný muž, který by to dokázal.
Přes obtíže uvnitř země francouzská vojska vítězila v zahraničí. Anektovala rakouské Nizozemí, levý břeh Rýna, ve Středomoří Nizzu, Savojsko. Nizozemí se stalo francouzským satelitem. V roce 1796 se díky generálu Bonapartovi podařilo dobýt a připojit další satelity v Itálii a ve Švýcarsku. Rakousko bylo donuceno výboje uznat, včetně anexe Belgie, uzavřením míru v Campo Formio, v říjnu 1797. Již jen Británie udržovala s Francií válečný stav.
Nová válka v roce 1799 učinila silnou vládu naléhavou. Skupina vedená vlivným direktorem Abbé Sieyésem vyzdvihla zásluhy Bonapartovy, jeho úspěchy v tažní do Egypta, a viděla v něm vhodného kandidáta pro silnou vládu. V roce 1799 provedl Napoleon převrat, který mu přátelé připravili a ujal se moci. Revoluce tím skončila.
V letech 1763-1775 se vzájemné vztahy mezi britskou vládou v čele s králem Jiřím III., který byl již hannoverského původu, a americkými koloniemi zhoršily. Osadníci byli jednotní v úsilí za získání plných občanských práv jako měli Britové. Jak krize mezi oběma tábory rostla, mnozí nabývali přesvědčení, že svých cílů dosáhnou jedině odloučením od Británie. Thomas Paine, Angličan, který emigroval do Philadelphie, v knize Zdravý rozum (1776) napsal že „vše, co je správné a rozumné žádá odloučení od Anglie.“ Za tři měsíce se prodalo 120 tisíc výtisků této knihy. Avšak zhruba třetina kolonistů zůstala k Británii loajální a stavěla se proti nezávislosti. Třetina chtěla aktivně bojovat za nezávislost. Ostatní byli zpočátku nerozhodní. V roce 1773 britská vláda dovolila anglické Východoindické společnosti dovoz čaje za zvýšenou celní dovozní přirážku přímo do kolonií a dala jí k tomu monopolní právo. Rozhořčení osadníci, zklamaní v naději na získání tohoto monopolu, shodili čaj v bostonské přístavu do moře. Britové odpověděli na toto tak zvané „bostonské pití čaje“ uzavřením přístavu pro všechny lodě. Osadníci tento čin a sérii dalších zákonů proti koloniálním samosprávám nazvali „zákony nesnášenlivosti“.
Koncem roku 1774 se sešli delegáti z dvanácti států na prvním kontinentálním kongresu. Požadovali stejní práva jako měli britští občané a právo spravovat si vlastní věci samostatně. Zahájili bojkot britského zboží. Delegáti se vyslovili pro vzájemnou podporu v budoucnosti a slíbili si, že se následující rok sejdou znovu, pokud Británie neodvolá zákony nesnášenlivosti. V dubnu 1775 posílené britské vojenské síly se daly na pochod z Bostonu, aby ukořistily zbraně, které osadníci shromáždili nedaleko města v Concordu. Osadníci se postavili vojsku na odpor, jednotka koloniální domobrany se střetla s nimi u Lexingtonu, padly první výstřely, a donutila je vrátit se do Bostonu, a tam Brity oblehla. Byli první mrtví, revoluce začala.
Za této situace se svolal druhý kontinentální kongres ve Filadelfii. Myšlenka nezávislosti se ozývala daleko silněni. Delegáti hlasovali pro vyhlášení nezávislosti na Velké Británii. 4. července 1776 přijali Prohlášení nezávislosti, které provolalo Spojené státy americké za nezávislý stát. Hlavní autor Prohlášení Thomas Jefferson, vzdělaný statkář z Virginie, ovlivněný osvíceneckými ideály, v dokumentu vyhlásil, že všichni lidé jsou stvořeni stejně a jsou vybaveni jistými nezadatelnými právy, kterých nemohou být zbaveni, jsou to zejména právo na život, svobodu a úsilí po štěstí. Myšlenka, že každá lidská bytost má právo na rovnou příležitost
a na stejné postavení před zákonem, tvoří dodnes základy demokratického ideálu. Ačkoliv stanovený ideál nezahrnoval ženy, Indiány a otroky, představoval tento požadavek nový cíl v politickém životě. Prohlášení stanovilo, že všechna moc vlády vychází z lidu, žádná vláda nemůže existovat bez souhlasu občanů. Byly to ideály příliš odvážné i pro ty, kteří jinak odmítali neomezenou absolutní monarchii. Uvědomovali si to i ti, kdo Prohlášení schvalovali. P. Henry, jeden z aktivních činitelů, prohlásil: „Dáte mi svobodu, nebo mě pošlete na smrt.“ Byla to vzpoura malého a slabého společenství proti jedné z nejsilnějších mocností ve světě. Vyhlášenou nezávislost však bylo třeba prosadit válkou.
Na počátku války každá strana měla své výhody a nevýhody. Američané bránili svoji vlast na území, které dobře znali. Britové bojovali 3 tisíce mil od svých domovů a měli potíže se zásobováním a doplňováním zbraní. Americká válka nebyla v Británii populární a mnozí sympatizovali s Američany. Británie neudržovala od vlastní revoluce velkou armádu, proto Jiří III. najímal žoldnéře, často i z ciziny. Síla však spočívala v organizaci vojska, v dobrém výcviku a v námořnictvu, které bylo největší na světě. Britům pomáhal i nedostatek jednoty mezi americkými státy. Teprve během války narůstal pocit americké občanské jednoty. Usnesení kontinentálního kongresu musela být odsouhlasena v jednotlivých státech. To vyžadovalo čas a ten byl v revoluci velmi drahý. Revoluce potřebovala peníze, opatřovala si je z půjček ve Francii, Španělsku, ale také od vlastních občanů. Tiskla své vlastní peníze, což způsobovalo inflaci. Vojáci kongresu byly málo cvičení, nepříliš ukáznění dobrovolníci. Měli ale výborné velitele, zejména hlavního velitele generála George Washingtona, bohatého statkáře z Virginie. Koloniím přišli na pomoc vojáci z jiných zemí, zejména pomohla penězi i vojskem Francie. Po válce Američané dlužili 12 milionů dolarů Francii, Španělsku a Nizozemsku, 40 milionů dolarů občanům kolonií.
Většina bitev se odehrála v letech 1776-1781. Pro první fázi války byla rozhodující bitva u Saratogy v roce 1777, po které lord North, velící britský generál, nabídl Američanům příměří. V tu dobu však již kolonie uzavřeli spojenectví s Francií. Španělsko i Nizozemí se rovněž spojili proti Británii. V roce 1781, v druhé fázi války, Američané za francouzské pomoci zvítězili u Yorktownu ve Virginii. Británie ještě i potom měla více vojska v zemi než Američané a britské loďstvo i po prohrané bitvě rychle obnovilo svoje postavení na moři. Teprve v roce 1783, po dvou letech vyjednávání, které za americkou stranu vedl Benjamin Franklin, politik a významný vynálezce, byla podepsána mírová smlouva v Paříži. Američané získali nejen nezávislost, ale také území na západ k Mississippi, větší než bylo území bývalých 13 kolonií, právo rybolovu. Florida připadla Španělsku. Když byl později Franklin přijímán do francouzské akademie věd, řekl významný osvícenec D‘Alembert: „Vyrval jste nebi blesk (vynálezce bleskosvodu) a žezlo tyranům“.
Podle představ druhého kontinentálního kongresu přijali v roce 1781 Američané první ústavu nezávislého státu, články Konfederace. Konfederace měla ústřední vládu a jednokomorový Kongres, v němž každý stát měl jeden hlas. Kongres měl právo vyhlašovat válku, uzavírat mír, řídit zahraniční politiku a dát prostor k diskusím mezi státy. Konfederační období trvalo do roku 1789, ale neosvědčilo se. Vláda byla slabá a neefektivní. Neměla pravomoci pro stanovení daní, nemohla razit peníze, regulovat obchod s cizími zeměmi či mezi státy. Zákony federace musely být schvalovány nejméně devíti státy. Články konfederace nestanovily žádné hlavní úředníky výkonné moci, včetně presidentského úřadu, a soudnictví bylo zcela v rukou států. Brzy se ukázalo, že články nezabezpečují pevnou vládní moc. Nastala krize hospodářská a finanční, zbídačené masy příchozích z války bez pomoci, málo hotovosti u sedláků, obilí hnilo na polích, v lednu 1787 asi 1.200 lidí, vedených Danielem Shaysem, povstalo ve Springfieldu proti vládě. Zavládl mezi lidmi strach. Vedoucí politik země, generál Knox, varoval, že jen v Nové Anglii je 12 až 15 tisíc zoufalců s komunistickými názory. „Majetek, říkají, byl před Brity zachráněn společným úsilím a proto se má stát společným majetkem všech. V každém státě jsou výbušniny a jedna jiskra může způsobit požár.“
V roce 1787 se znovu sešli delegáti ve Filadelfii a vypracovali od května do září novu ústavu, která byla schválena a platila od roku 1789. Podle ní byl George Washington zvolen presidentem, byla vytvořena silná ústřední vláda a přijata zásada federativního státu. Ústava dělila vládní moc mezi ústřední či federální vládu a vlády jednotlivých států. Ústřední vláda (čítala 6 lidí, včetně presidenta) měla právo vyhlašovat válku, uzavírat smlouvy za celou federaci, razit peníze, řídit armádu, regulovat obchod. Všechny ostatní pravomoci patřily státům. Konstituce rozdělila moc na tři části, na moc výkonnou v čele s presidentem, která uváděla zákony ve skutek, moc zákonodárnou - Kongres, který přijímal zákony zavazující všechny občany federace, a moc soudní, která vysvětlovala a aplikovala zákony. Ústava vymezovala všem třem odděleným oblastem pravomoci, specifikovala jejich činnosti a vzájemně určovala kontrolní funkce. V roce 1791 bylo přijato deset doplňků konstituce, které se nazvaly Listinou práv. Články zajišťovaly základní práva občana Spojených států. Mezi jinými to byla náboženská svoboda, svoboda slova, tisku, shromažďování a svoboda petičního práva, právo nosit zbraň, právo na osobní bezpečnost, nedotknutelnost obydlí, majetku, na ochranu občana proti vládě apod. Pod ústavou je připojeno 56 podpisů, 28 právníků, 13 obchodníků, 8 plantážníků, 7 svobodných povolání, nebyl tam žádný farmář, dělník, žena, černoch, Indián, těch a ovšem otroků se ústavní práva netýkala. Byla to však první psaná demokratická ústava na světě, s četnými dodatky platí dodnes.
Od konce 15. století do poloviny 17. století, od zámořských objevů do konce třicetileté války, vstoupila Evropa již do novověku. Od poloviny 17. století do konce 18. století se tento vývoj prohloubil a vyspělá část Evropy začala postupně vytvářet předpoklady pro průmyslovou společnost.
Vývoj v některých zemích směřoval k vyspělému zemědělství produkujícímu potraviny pro domácí i světový trh. Stále více se uplatňovala volná pracovní síla pracující za mzdu na vesnicích i ve městech. Zaváděly se nové nástroje a výrobní postupy v zemědělské výrobě a zlepšovala se úrodnost půdy. Ve městech se výroba odpoutávala od cechovního řemesla a přecházela k rozptýlené či soustředěné manufaktuře a od poloviny 18. století již i k začínající tovární výrobě. V obchodním podnikání se uplatňovala volná soutěž, vznikaly banky, které poskytovaly podnikům peníze – kapitál. Zaniklo středověké feudální hospodářství, tvořila se nová průmyslová společnost.
Vývoj k průmyslové společnosti vedl k prvořadému postavení Evropy ve světě. Svět se rozdělil na země, které byly nositelkami nových hospodářských a duchovních řádů, na země které zachovávaly staré pořádky a zůstávaly ve svém vývoji pozadu, a na země, které se ocitly v koloniálním područí. Tři revoluce, anglická, francouzská a americká patří mezi ty události, které prosazovaly nové řády ekonomické a duchovní, a to nejen uvnitř svých vlastních zemí, ale měly působnost širší a důsledky nabyly světového významu.
Anglická revoluce se udála v době, kdy evropská feudalita byla na konci třicetileté války oslabena. Nebyla tedy schopna proti revoluci zasáhnout. Tato okolnost také způsobila živý ohlas revoluce ve vyspělejších oblastech kontinentu, ve francouzských městech, severním Německu a ve Skandinávii. Došlo k zostření sociálních sporů ve většině zemí Evropy, například v bouřích v Katalánsku, Portugalsku, Neapoli, a ve francouzské Frondě. Přesto však se anglické revoluci nepodařilo vzbudit hnutí, které by se vyvinulo v podobnou revoluci na evropském kontinentě.
V Anglii revoluce zlikvidovala základy feudálních vztahů, umožnila vývoj k průmyslové civilizaci dříve než v jiných evropských zemích. Odstranila feudální omezování výroby, uvolnila obchod, přestala feudální závislost statkářů na panovníkovi, upevnilo se postavení svobodného sedláka na venkově. Zůstaly však v platnosti povinnosti rolníků vůči statkářům za pronajatou půdu. Revoluce násilím připoutala Irsko a Skotsko k Anglii. Tyto tři země vytvořily jednotný stát, tzv. Commonwealth. Revoluce úspěšně zahájila boj s Nizozemskem o suverenitu v západoevropském obchodu. Anglie se tak stala námořní velmocí.
Dnešní Británie je konstituční monarchie s liberálními svobodami, nemá však dodnes psanou ústavu. Místo ní má několik stále platných historických dokumentů, jedním z nich je Listina práv z roku 1689. V ní je uvedeno:
„1. Suverénní moc králů bez souhlasu s parlamentními zákony nebo opomenutím práva parlamentu provádět zákony je nezákonné….2. Suverénní moc králů rušit zákony nebo provádět zákony je nezákonné….3. Vymáhání peněz pro potřebu koruny bez povolení parlamentu je nezákonné….5. Právo poddaných je podávat písemné stížnosti králi a zatčení či pronásledování z tohoto důvodu je nezákonné…6. Vytváření a udržování stálé armády v království v mírových dobách bez souhlasu parlamentu je nezákonné…8. Volby členů parlamentu mají být svobodné…9. Svoboda slova, diskuse o postupu jednání v parlamentu nesmějí být stíhány žádným soudem nebo úřadem kromě parlamentu.“
Běžný život v Británii se postupně měnil a lišil se od zbytku Evropy. Během dalšího století se v Anglii vytvářela společnost, které se obdivovali četní lidé z kontinentu. Jeden z nich, Němec I. W. Archenholz, ji navštívil a v roce 1786 napsal:
„Během krátkého časového období byl učiněn přechod od krajního duchovního a světského útisku k neomezené svobodě ve věcech politických i náboženských. Blahobytný a vůbec nezávislý obyvatel této země nezná jiných směrnic pro své jednání kromě zákonů a své vlastní vůle. Pokud je nepřekročuje má volnost dělat, cokoli mu napadne. Tato svéráznost, myslet totiž po svém a stejně tak i jednat…zavedli Angličané i ve svých spisech a především jí musíme děkovat za mnoho smělých návrhů a za nejednu velkou pravdu, jíž jejich filozofové a matematikové obdařili lidský rod; stejně za geniální vzlet a nové cesty, které razí jejich básníci a historikové, rozšiřujíce tak myšlenkový svět…Zločinci, pokud mají jen tu nejmenší naději, že uniknou trestu smrti, raději podstoupí soudní řízení, než aby prchli z Anglie, spatřují ve vyhnanství ze svého ostrova cosi jako smrt…Angličané právem nazývají svobodu tisku velkým ochráncem svých svobod.“
Americká revoluce byla válkou za nezávislost; zrušila koloniální závislost na Anglii a vytvořila nový samostatný stát Spojené státy americké (USA). Revoluce odstranila hospodářský a politický útisk z koloniálního období. Ve všech severních státech bylo v roce 1787 zrušeno otroctví. Došlo k vyvlastnění majetku královské koruny, státní anglikánské církve i bývalých vlastníků kolonií a přívrženců krále. Půda takto získaná byla rozprodána farmářům. Zanikla koloniální šlechta, uprchla totiž většinou do Anglie či do Kanady. Vzrostl majetek středních a drobných vlastníků. USA se staly typickou středostavovskou zemí, čímž se hluboce odlišily od vývoje na kontinentě. Prosadila se náboženská svoboda pro četné náboženské skupiny. Volební právo bylo rozšířeno pro všechny muže platící daně. Přes tento majetkový census právo volit dosáhlo více lidí než po revoluci v Anglii či ve Francii. Vytvořil se jednotný stát, vznikl společný trh. Poprvé v dějinách se kolonie osvobodily od kolonizátorů, vznikla stabilní republika s psanou demokratickou ústavou. Otevřela se cesta k rychlému rozvoji země. Zhruba za sto let se USA staly nejvyspělejší zemí na světě.
Válka za nezávislost byla revolucí, která významně zapůsobila na pokrokové síly v Evropě, ovlivnila národně osvobozenecké a protikoloniální hnutí v Latinské Americe, pod jejím vlivem vzniklo protikoloniální a proti otrokářské hnutí na ostrově Haiti. Obavy z revoluce se projevovaly i u panovnických dvorů v Evropě. Ruská carevna Kateřina II. uvažovala o zásahu proti revoluci a o spolupráci evropských dvorů, ale povstání v Rusku a potíže při dělení Polska způsobily, že k zásahu nedošlo.
Prohlášení nezávislosti Spojených států ze 4. července roku 1776 je dokument, jehož myšlenky jsou živé dodnes.
„…Nutí-li běh lidských událostí národ, aby rozvázal politická pouta, která jej spojovala s jiným národem, aby zaujal mezi mocnými světa samostatné a rovnoprávné postavení, k němuž jej opravňují přírodní zákony, pak vyžaduje patřičná úcta k mínění lidstva, aby tento národ vysvětlil důvody k takové rozluce. Máme za to, že tyto pravdy nepotřebují dalšího důkazu, že totiž všichni lidé jsou stvořeni stejně, že jsou svým stvořitelem vybaveni nezcizitelnými právy jako jsou život, svoboda, touha po štěstí. Máme za to, že vlády byly dosazeny jen proto, aby zajistily tato práva, a že práva a plné moci těchto práv závisí na souhlasu ovládaných. To znamená, že je právem národa, kdykoli vládní systém tento účel ohrožuje nebo ničí, aby tento vládní systém změnil nebo zrušil a dosadil novou vládu, která je založena na takových zásadách a jejíž nařízení a pravomoc směřují k tomu, aby zajistily bezpečnost a štěstí národa.
Dějiny nynějšího krále Velké Británie jsou dějinami neustále opakovaného bezpráví a zvůle, kronikou činů, které mají jednoznační cíl – vytvořit absolutní tyranii nad našimi státy. Abychom to dokázali, předkládáme nepodjatému světu tyto skutečnosti: Král nedal své dovolení k zákonům velmi užitečným a velmi potřebným pro veřejný blahobyt, suspendoval svými guvernéry nutné zákony, dokud od něho nedojde schválení, zanedbal svrchovanou měrou svou povinnost projednat předložené návrhy zákonů. Svolal zákonodárné sbory na místa, kde se nikdy před tím nesešly, nezpůsobilá, nepohodlná, velmi vzdálená od míst, kde jsou chovány veřejné listiny, jen za tím účelem, aby těmto sborům činil potíže a kladl překážky. Anglická král rozpustil několikrát sněmovny reprezentantů, poněvadž se rozhodně a mužně vzepřely jeho útokům na práva lidu. Řídil množství nových úřadů a vyslal k nám řady úředníků, aby týrali náš lid a utráceli naše jmění. Vydržoval mezi námi stálé vojsko i v době míru bez svolení našich zákonodárných sborů. Podrobil nás soudní pravomoci, cizí naší konstituci a neuznané našimi zákony. Ubytoval mezi námi spousty ozbrojeného vojska. Odřízl náš obchod od ostatního světa. Ukládal nám daně bez našeho souhlasu… rušil naše zákonodárné sbory a osvojil si právo a moc dávat nám zákony, kdykoli se mu zachtělo. Sám se zde připravil o svou vládu tím, že nás postavil mimo svou ochranu a vedl s námi válku…Po celou dobu útlaku jsme žádali nejuctivějším způsobem, aby tato svévolná opatření byla odvolána. Odpovědí na naše opětovné prosby byly pouze nové urážky. Kníže, poznamenaný takto všemi znaky tyrana, nehodí se za vladaře svobodného národa…My, reprezentanti Spojených států amerických, shromážděni na společném kongresu, dovolávající se nejvyššího soudu světa pro poctivost svých úmyslů, oznamujeme tímto a prohlašujeme slavnostně v plné moci a ve jménu dobrého lidu amerických kolonií: Tyto spojené kolonie jsou a mají být po právu svobodnými a nezávislými státy. Jsou prosty vší příslušnosti k britské koruně. Veškerá politická spojení mezi nimi a státem Velkou Británií jsou a mají býti úplně zrušeny. A k prosazení tohoto prohlášení, v pevné víře v ochranu boží spravedlnosti, navzájem dáváme v zástavu svůj život, svůj majetek, svou čest.“
Odvážnost tohoto činu si tvůrci dokumentu uvědomovali. Přední představitel boje za nezávislost Benjamin Franklin při jednání řekl: „Musíme teď všichni táhnout za jeden provaz, nebo na něm budeme do jednoho viset.“
Ústava USA byla vypracována ve Filadelfii sborem 55 předních představitelů revoluce, vyhlášena, po souhlasu v jednotlivých státech, byla v roce 1789. Ústřední moc byla posílena neboť zásadní článek ústavy zní: „Tato ústava a všechny zákony US schválené při jejím plnění, a všechny smlouvy, které byly nebo budou učiněny jménem US, budou nejvyšším zákonem země. Soudcové v každém státě budou jimi vázáni, bez ohledu na cokoli opačného v ústavě nebo v zákonech nějakého jednotlivého státu.“
Moc ve státě byla rozdělena na tři nezávislé složky. Zákonodárným sborem se stal americký parlament, Kongres. Skládal se ze dvou komor, sněmoven. Do dolní sněmovny reprezentantů byli voleni poslanci podle počtu obyvatelstva každého státu, horní sněmovna, senát, se skládala s představitelů jednotlivých států, z každého státu dva poslanci. Hlavou výkonné moci byl prezident, volený na 4 roky. Prvním prezidentem se stal George Washington. Měl moc nejvyššího velitele vojska, jmenoval vysoké úředníky, zastupoval stát navenek. Soudní moc byla nezávislá na moci zákonodárné a výkonné. Nejvyšší soud měl střežit dodržování ústavy, mohl zrušit kterýkoli zákon, pokud by ústavě odporoval. Nová ústava byla pozoruhodným dílem, upevnila základy nového státu, posílila moc federace. Byla první svého druhu na světě, její podstata je zachována dodnes. Stala se vzorem po tvorbu podobných dokumentů v dalších zemích.
Tvůrci ústavy pozapomněli zařadit do textu demokratické svobody. Proto v roce 1791 to napravili vydáním prvních deseti doplňujících článků ústavy:
„1. Kongres nesmí přijímat žádný zákon, který by zapovídal náboženskou svobodu, žádný zákon, který by omezoval svobodu slova, tisku nebo práva národů…2. Jelikož dobře organizovaná občanská obrana k ochraně svobodných států je potřebná, nesmí být omezeno právo lidu vlastnit zbraň…3. Nesmí být narušeno právo národa na osobní bezpečnost, nedotknutelnost obydlí, písemností a majetku…4. Nikdo nesmí být nucen při soudním stíhání vypovídat sám proti sobě. Nikdo nesmí být, vyjma soudního výroku, zbaven života, svobody nebo majetku. Soukromý majetek nesmí být vyvlastněn z veřejných důvodů bez odškodnění podle práva.“
Revoluce ve Francii způsobila velké změny ve společnosti. K moci se dostaly ty vrstvy společnosti, které byly spjaty s novým hospodářským a politickým vývojem směřujícím k volnému podnikání, rovnosti před zákonem, svobodě každého občana. Vítězství revoluce ve Francii bylo pro ostatní evropské země mocným podnětem k boji proti feudálnímu útisku, za občanskou a národní svobodu. Četné revoluce, zejména v první polovině 19. století, přímo souvisely s jejími výsledky.
Lidi, kteří prožili revoluci, lze rozdělit do tří skupin. Jedna si přála, aby revoluce nikdy nebyla a chtěla pokud možno vrátil kolo času před rok 1789. Druhá byla spokojena s tím, co revoluce přinesla, avšak nechtěla v ní pokračovat. Třetí cítila, že revoluce zůstala nedokončenou. První byla spojena většinou se šlechtou a vyšším duchovenstvem, druhá s rolníky a podnikateli a třetí se sansculoty a jejich spojenci z liberálního křídla šlechty a třetího stavu. Z tohoto rozdělení vyplývaly základní politické proudy v Evropě po celé 19. století, až do současnosti – pravice, střed a levice. Během revoluce Gracchus Babeuf předpověděl ve svém Manifestu rovných v roce 1796, že Francouzská revoluce je předobrazem další revoluce, větší a slavnější, která svět teprve čeká, a která konečně vyřeší otázky sociální. Jeho spiknutí rovných bylo prozrazeno, a Babeuf byl popraven.
Během revoluce Jacques Roux, člen Konventu, zastánce nejchudších vrstev, řekl: „Svoboda není nic…, když jedna třída zbaví beztrestně jinou živobytí…Svoboda se stává bezvýznamnou, když bohatí mají moc nad životem a smrtí svých spoluobčanů…Postavili jste spekulaci mimo zákon ? Ne. Stanovili jste trest smrti za shromažďování zásob ? Ne. Omezili jste svobodu obchodu ? Ne. Poslanci „Hory“ (jakobíni) byli jste provázeni slzami za zradu ohromného množství lidí bez jídla a oblečení…, zákony jsou kruté k chudým, protože jsou dělány pouze bohatými pro bohaté, ale nejvyšší zákon je spása všech lidí…svoboda bez chleba je podvod“. Roux byl odstraněn z Konventu, spáchal sebevraždu ve vězení. Jeho výzva však nebyla zapomenuta.
Francouzská revoluce politicky a ekonomicky sjednotila zemi, zbavila ji provincialismu starého režimu a otevřela tak síly tržní ekonomice, a to nejen ve Francii. Vytvořila první moderní občanskou společnost, revolucionáři sami se označovali jako občané, a občanskou armádu. Zavedla politiku pro občany a učinila suverenitu lidu základem legitimity západních vlád. Revoluce však také ukázala, jak lze ve jménu lidu potlačit zákonná práva a ustálené formy vlády a zničit každý odpor. Revoluce otevřela „Pandořinu skřínku“ moderní politiky, podle níž, jak F. Dostojevskij poznamenal, „všechno je dovoleno“. Ale revoluce také, jako Pandora, dala lidskému rodu to, co dosud neměl, s náboženskou výjimkou, naději.
Deklarace práv člověk a občana z roku 1791 je nejdůležitějším výsledkem revoluce. Představuje soubor myšlenek a ideálů demokratické společnosti, jejichž dosažení nebylo možno splnit za revoluce, ale dodnes každá generace o ně usiluje:
„1. Lidé se rodí a umírají svobodní a rovnoprávní. 2. Cílem každého politického spolčování je zachování přirozených a nepromlčitelných práv člověka. Tato práva jsou: vlastnictví, bezpečnost a odpor proti útisku. 3… Všechna svrchovanost tkví v podstatě v lidu. 4. Svoboda spočívá v tom, že člověk může činiti vše, co druhému neškodí. Přirozená práva každého člověka jsou ohraničena jen tím, co zabezpečuje druhým členům společnosti, aby těch práv užívali. 5. Zákon má právo zakazovat jen činy společnosti škodlivé. Vše, co zákonem zakázáno není, nikomu bráněno býti nesmí, 6. Zákon je výrazem obecné vůle. Všichni občané jsou si před zákonem rovni. 7. Nikdo nesmí být zatčen, obviněn, zadržen, mimo případy vymezené zákonem. 8. Zákon má ustanovovat jen tresty nevyhnutelně nutné. Trestati se smí jen zákonem uveřejněným před vykonaným proviněním. 9. Každý člověk je považován za nevinného až do chvíle, kdy je zákonem uznán vinným. 10. Nikdo nesmí být obtěžován pro své názory, třeba i náboženské. 11. Svobodné šíření myšlenek a názorů je nejvzácnějším právem člověka. Každý občan smí mluvit, psát a tisknout svobodně. 12. Zaručení lidských a občanských práv vyžaduje veřejné moci. Tato moc je tedy zřízena ve prospěch všech. 13. Daně mají být rozděleny rovnoměrně na všechny občany podle jejich možností. 14. Všichni občané mají právo uznat sami nebo prostřednictvím svých zástupců potřebnost veřejných daní, svoliti k nim dobrovolně, sledovat jejich užití a stanovit jejich kvótu, rozložení, krytí a trvání. 15. Společnost má právo žádat od každého veřejného zaměstnance účet z jeho činnosti. 16. Společnost, v níž není právní záruky a jistoty ani vymezeného rozdělení moci, nemá konstituci. 17. Poněvadž je majetek neporušitelným a posvátným právem, nikdo ho nesmí být zbaven. Vyjímají se případy, kdy toho obecná, zákonně uznaná potřeba zřejmě žádá, i tehdy je však podmínkou spravedlivé předběžné odškodnění.“
Ústava z roku 1791 zavedla konstituční režim a její zásady motivovaly demokratická a svobodomyslná hnutí na celém světě.
Výňatky:
„Národní shromáždění neodvolatelně odstraňuje všechna opatření, která stojí v cestě svobodě a rovnosti před zákonem. A proto již neexistuje žádná šlechta, vysoká šlechta, erbovní označení, žádné rozdíly mezi stavy, žádné feudální panstvo nebo patrimoniální soudnictví, nebo tituly, nebo pojmenování a zvláštní práva, která jsou od nich odvozena, neexistuje žádný rytířský stav, žádná kooperace nebo nařízení, které vyžadují šlechtictví nebo jsou podmíněny původem a vůbec žádné násilí ze strany státních úředníků při výkonu jejich služby. Neexistuje dále také kupování nebo dědění veřejných úřadů. Pro žádnou skupinu národa, pro žádného jednotlivého občana není nadále žádná přednost nebo výjimka ze všeobecného zákona platného pro všechny Francouze. Nemají být také žádné cechy nebo odbory (kooperace podle povolání). Zákon nezná napříště žádné náboženské přísliby nebo jiné závazky, které by odporovaly přirozenému právu nebo ústavě. Ústava zaručuje následující přirozená občanská práva: 1. Všichni občané mají přístup k postavení a úřadům bez dalších rozdílů, pouze na základě svých ctností a nadání; 2. všechny daně mají být rozděleny rovnoměrně a podle majetku mezi všechny občany; 3. stejná provinění budou trestána stejným trestem bez výjimky.
Ústava zároveň zaručuje další přirozená a občanská práva:
Každému člověku je zaručena svoboda pohybu, zdržování se v místě, cestování, může být zadržen a zavřen pouze ústavou stanovenými formami. Každému člověku je zaručena svoboda slova, písma, a publikování myšlenek bez předchozí cenzury, vykonávat náboženské úkony ve víře, ke které člověk náleží; občanům se zaručuje svoboda se shromažďovat mírumilovně neozbrojeně a v souhlase s policejními předpisy. Ústava zaručuje nedotknutelnost majetku nebo právo na předběžné odškodnění za majetek, který se stane obětí veřejného, zákonem stanoveného zájmu. Mají být ustanovena všeobecná veřejná opatření jak vychovat opuštěné děti, jak pomoci chudým nemocným, chudým zdravým lidem, kteří si nemohou opatřit práci.
Má být zřízeno a vybudováno veřejné bezplatné školství, které je pro všechny občany a v oborech, které jsou pro všechny nepostradatelné. Mají být ustanoveny národní – lidové slavnosti pro uchování vzpomínky na Francouzskou revoluci, pěstovat bratrství mezi občany a svázat je s ústavou, vlastí a se zákony. Existuje pouze jedna suverenita…a ta patří národu-lidu. Všechna moc vychází z národa – lidu…Francouzská ústava je reprezentativní. Reprezentanty jsou zákonodárné shromáždění a král. Zákonodárná moc je přenesena na Národní shromáždění, které se skládá ze zástupců národa, svobodně zvolených na určitý čas. Vláda je monarchistická. Výkonná moc je přenechána králi, bude však vykonávána pod svrchovaností ministrů a jiných úředníků. Soudnictví bude přeneseno na soudce, kteří budou voleni lidem na určitý čas.
Národní shromáždění, které je zákonodárným sborem sestává pouze z jedné komory. Obnovuje se každé dva roky volbami. Zákonodárné shromáždění nemůže být králem rozpuštěno. Volební právo dosahuje občan dokončením 25 roku. Musí někde platit přímé daně, které odpovídají nejméně hodnotě tří pracovních dní. Nesmí zastávat služební místo, tj. být námezdně pracující…Dále jsou z práva aktivních občanů vyloučeni lidé, kteří jsou obžalováni u soudu, zbankrotovali nebo nějakým způsobem nejsou schopni platit. Konečně nemůže být nikdo zanesen do volebních seznamů, kdo není držitelem nebo udržovatelem nějakého majetku (usedlosti), nebo nejméně nájemcem bytu. Král je povinen před zákonodárným shromážděním přísahat na ústavu. Králi přísluší jmenovat a odvolávat ministry…O míru a válce rozhoduje zákonodárné shromáždění. Všechna usnesení zákonodárného shromáždění budou králi předložena k podpisu. Jestliže král odmítne souhlasit, má odmítnutí pouze odkladný účinek. Jestliže předložený zákon je dvěma zákonodárnými sbory po sobě usnesen, vstupuje v platnost, jakoby byl králem přijat…
Francouzský národ se vzdává vedení dobyvačných válek. Nikdy nepoužije síly síly proti svobodě jiného národa.“
Hroch, M.: Oliver Cromwell, Praha 1968
Šindelář, B.: Vilém Oranžský, Praha 1968
Čechura, J.: Zimní král, Praha 2004
Kol.: Věk starý a nový, Praha 1985
Munck, T.: Evropa 17. století, Praha 2002
Hroch, M., Kubišová, V.: Velká revoluce a Evropa, Praha 1991
Mejdřická, K.: Listy ze stromu svobody, Praha 1989
Mayovi, F. a K.: Přítel sansculotů, Praha 1983
Huntová, L.: Francouzská revoluce, Praha 2007
Tinková, D.: Francouzská revoluce 1878 – 1799, Praha 2008
Furet, Fr.: Francouzská revoluce,díl 1,2, Praha 2004, 2007
Furet, Fr.: Promýšlení francouzské revoluce, Praha 1994
Kovařík, J.: Korzáři francouzské revoluce, Praha 2001
Black, J.: Evropa 18. století, Praha 2003
Kagan, R.: Nebezpečný národ, Praha 2008
Kol.: Dějiny USA, Praha 2007
Honzíkovi: …a překročil jsem řeku Delaware, Praha 1988
Nevins, A.,Commager,H.S.: Dějiny USA, Praha 1947
Kol.: Dějiny Evropy, Praha 2001
Fleguson, N.: Britské impérium, Praha 2003
Rodinná encyklopedie, světových dějin, Praha 2000
Hroch, M., Haubelt, J., Sutý, M.: Texty k dějinám novověku, díl 1., Praha 1964
Kol.: Kapesní atlas světových dějin, 2. díl, Praha 1982
Čapek, V., Pátek, J., Zwettler, O.: Světové dějiny, díl.2, Praha 1993.
Obsah
TŘI REVOLUCE, KTERÉ MĚNILY TVÁŘNOST SVĚTA
Společenské pozadí… str.1
Anglie… str. 3
Francie před revolucí …str. 4
Rozdělení Ameriky a revoluční situace v Severní Americe …str. 6
Revoluce …str. 8
Revoluce v Anglii… str. 8
Velká francouzská revoluce… str.10
Revoluce v anglických koloniích v Americe… str.14
Výsledky revolucí … str. 17
Výsledky anglické revoluce… str. 17
Výsledky americké revoluce…str. 18
Výsledky Velké francouzské revoluce … str. 21
Redakce: Prof. PhDr. V. Čapek, DrSc. Připravil: dr. O. Tuleškov
Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s OR KČP v Praze 10 jako svou 283. publikaci určenou pro vnitřní potřebu vlasteneckých organizací. Praha, květen 2009.
Webová stránka: www.ksl.wz.cz E-mail: Vydavatel@seznam.cz