O TŘECH KRÁLÍCH ...
(Povánoční biblické zamyšlení)
Ilja Herold
Svátkem Tří králů obvykle končívají Vánoce. Ale já si dovolím Vánoce ještě o něco nastavit a nabídnout Vám několik poznámek právě ještě k tomuto výraznému dni.
Asi Vás neudivím sdělením, že Tři králové vůbec nebyli králové,- že vůbec nevíme kolik jich bylo,- ale že se určitě nejmenovali Kašpar, Melichar a Baltazar. Nic historického o nich nevíme. A kdyby v evangeliu nebyl s obdivuhodnou věrohodností zaznamenán onen nebeský úkaz, který astronomové spolehlivě dešifrovali jako konjunkci planet Saturnu s Jupiterem v souhvězdí Ryby, asi bychom celý ten příběh odkázali do říše pohádek. Dnes se domníváme, že tato událost se mohla stát, že však nešlo o krále ale o "mágy", učence odněkud snad z Persie. A jim, astrologům, konjunkce Jupitera- planety králů se Saturnem,- planetou Židů, navíc kdesi v souhvězdí Ryb, zcela jasně dosvědčovala zrození královského syna v zemi Židů.
Já Vám nyní přečtu celý ten příběh tak, jak je zaznamenán v evangeliu podle Matouše (Mat.2/1-18):
Když se narodil Ježíš v Judském Betlémě za dnů krále Heroda, hle, mudrci od východu se objevili v Jeruzalémě a ptali se: "Kde je ten právě narozený král Židů? Viděli jsme na východě jeho hvězdu a přišli jsme se mu poklonit."
Když to uslyšel Herodes, znepokojil se a s ním celý Jeruzalém; svolal proto všechny velekněze a zákoníky lidu a vyptával se jich, kde se má Mesiáš narodit.
Oni mu odpověděli: "V judském Betlémě; neboť tak je psáno u proroka: `A ty Betléme v zemi judské, zdaleka nejsi nejmenší mezi knížaty judskými, neboť z tebe vyjde vévoda, který bude pastýřem mého lidu, Izraele.´"
Tedy Herodes tajně povolal mudrce a podrobně se jich vyptal na čas, kdy se hvězda ukázala. Potom je poslal do Betléma a řekl: "Jděte a pátrejte důkladně po tom dítěti; a jakmile je naleznete, oznamte mi, abych se mu i já šel poklonit."
Oni krále vyslechli a dali se na cestu. A hle, hvězda, kterou viděli na východě, šla před nimi, až se zastavila nad místem, kde bylo to dítě.
Když spatřili hvězdu, zaradovali se velikou radostí. Vešli do domu a uviděli dítě s Marií, jeho matkou; padli na zem, klaněli se mu a obětovali mu přinesené dary - zlato, kadidlo a myrhu.
Potom, na pokyn ve snu, aby se nevraceli k Herodovi, jinudy odcestovali do své země.
Když odešli, hle, anděl Hospodinův se ukázal Josefovi ve snu a řekl: "Vstaň, vezmi dítě i jeho matku, uprchni do Egypta a buď tam, dokud ti neřeknu; neboť Herodes bude hledat dítě, aby je zahubil." On tedy vstal, vzal v noci dítě i jeho matku, odešel do Egypta a byl tam až do smrti Herodovy. Tak se splnilo, co řekl Pán ústy proroka: `Z Egypta jsem povolal svého syna.´
Když Herodes poznal, že ho mudrci oklamali, rozlítil se a dal povraždit všechny chlapce v Betlémě a v celém okolí ve stáří do dvou let, podle času, který vyzvěděl od mudrců.
Tehdy se splnilo, co je řečeno ústy proroka Jeremiáše: `Hlas v Ráma je slyšet, pláč a veliký nářek; Ráchel oplakává své děti a nedá se utěšit, protože jich není.´
Všimněte si, že v celém tom vyprávění podle Matouše není ani slůvka o pastýřích stejně jako v pastýřském vyprávění Lukášově není ani slůvko o mudrcích. Ta scéna našich lidových i uměleckých Betlémků, kde pastýři a králové se společně klaněli Jezulátku a pastýři skládají své prosté venkovské dary vedle honosných darů královských, ta scéna vznikla kompilací dvou různých příběhů. Příběhu pastýřského podle Lukáše, a příběhu tříkrálového jak nám o něm dnes vypráví Matouš. Je to scéna půvabná a romantická, Bible však o ničem takovém neví.
Já jsem se zatím setkal s trojím výkladem onoho královského příběhu:
*Někteří vykladači hodnotí, že bohatí a vzdělaní mágové, a to dokonce mágové ze zahraničí, dodávají svou přítomností i svými dary betlémské scéně vznešenost a lesk. Nejen tedy páchnoucí pastýři, ta okrajová polospodina tehdejší společnosti, ale i vzdělaní, mocní, slavní a bohatí tohoto světa se přišli děťátku poklonit. Tím je zjevení andělské jakoby dotvrzeno a sláva nebeská patřičně doplněna o slávu pozemskou. Nemusíme se již stydět. Je co obdivovat, nač se dívat, i co malovat.To je, mnou jistě poněkud ironizovaný, výklad první.
*Některým vykladačům dotvrzuje tříkrálová scéna jejich pojetí světa a Boha. Četl jsem nedávno v zajímavém spisku, vydaném jedním ze současných profesorů sociálního učení katolické církve: "Mudrci neboli mágové byli učené mužové, znalí hvězdopravectví. Byli to pohané, tedy lidé, kteří neuznávali Boha Izraele, ani jeho Zákon ani jeho Slovo. Uznávali však řád přírody a poctivě se snažili vyčíst z něho pravdu, potřebnou k životu. A ukazuje se, že zvláštní přírodní úkaz je přivedl ke Zjevení. Pokusme se vykročit jejich cestou za Hvězdou". ( Zjevení i Hvězda je psáno velkými písmeny).
Nejde v tomto pohledu jen o povýšení astrologie na přírodní vědu. Jde tu o otázky daleko zajímavější, totiž
-zda a do jaké míry mohou člověka přivést přírodní obory, tedy poznávání řádu přírody, k poznávání transcendentního řádu světa,
- do jaké míry lze přírodní transcendentní řád světa spoji s transcendentním řádem společenským.- a konečně
-do jaké míry lze tento případný transcendentní společenský řád ztotožnit s biblickým a později kristovským pozváním k určitému specifickému myšlení a životu. Sám nyní nechci tyto své otázky komentovat, jen je uvádím k druhému výkladu tříkráolvé scény.
*Konečně se setkávám celkem běžně s výkladem sociálním. Ta smyšlená scéna, kde chudí, na okraji společnosti živořící pastýři klečí před jesličkami v jedné řadě s moudrými, mocnými a bohatými mágy, je jim vzorem žádoucích sociálních vztahů. Žádný třídní boj, žádná sociální revoluce, žádné odbory, žádná hospodářská reforma ani demonstrace pod okny Světové banky a Mezinárodního měnového fondu: Před jesličkami, v náboženském okouzlení, nastává sociální smír .Jak se to někdy zpívá z kostelního zpěvníku v mé církvi:
V sjití tomto pravme sobě
jaká radost v Páně domě,
jak hojnost utěšení,
nedostatků žádných není.
Radost má druh z druha svého
jakoby vše bylo jeho,
co kdy na kom slávy vidí
přeje mu a nezávidí.
Vyšší k nižším má se tiše,
kdo je níž nežádá výše
každý z nich má na své dosti
nasycen jsa blažeností.
(Ta píseň je z roku 1561).
Před kristovskými jesličkami, tak je to míněno, chudý nese břímě své chudoby stejně ochotně jako boháč břemeno svého bohatství. S tím navíc, že ten chudý v případě nouze se může nasytit blažeností.
***
Zmínil jsem tedy zatím tři aktuální výklady tříkrálového příběhu. V jednom výkladu Tři králové dodávají jesličkám slávu a lesk. Ve druhém ukazují na přirozené vědecko- mystické poznání Pravdy s velkým "P". A ve třetím zdůrazňují úkol církve dosahovat na zemi sociálního smíru bez sociálního řešení a změn.
Nechci zde polemizovat s žádným z trěchto tří výkladů samostatně. Ale pokusím se uvést výklad čtvrtý,- přiznávám se, že je to výklad můj:
*Nejprve znovu připomínám, že obě vánoční scény, tedy pastýřská i tříkrálová, jsou v Bibli podány zcela odděleně, a společné mají pouze základní údaje: Dobu panování Heroda krále, místo Betlém, matku, narozené dítě a nebeské světlo. Nic jiného. Bez zajímavosti přitom není, že i církev, když spřádala své církevní svátky, oddělila svátek Tří králů od svátku narození ve svém kalendáři o poctivé dva týdny. Podle textu u evangelisty Matouše se pak můžeme dokonce domnívat, že ten rozdíl od narození až po příchod mágů mohl být až dva roky ("Když však Herodes poznal, že ho mudrci oklamali, rozlítil se a dal povraždit všechny chlapce v Betlémě a v celém okolí ve stáří do dvou let, podle času, který vyzvěděl od mudrců") Navíc mám dojem (i když si tím nejsem jist) že ani ve vánočních oratoriích a vánočních mších Tři králové spolu s pastýři nikde nevystupují).
Já se proto domnívám, že každá z obou scén stojí původně samostatně, že má své vlastní poselství, a že tříkrálová scéna podle Matouše nejen že není doplňkem, ale že je dokonce jistým kontrapunktem Lukášovy scény pastýřské. Ty protiklady pak vidím především tři:
*Pastýřům je narození Páně zvěstováno. Ke své cestě jsou slavnostně vyzvání hlasy andělskými. A tohoto vyzvání poslechnou.
Tři králové se naproti tomu rozhodují sami. Na základě studené konjunkce planet v souhvězdí ryby. V biblickém pohledu tedy naši mudrci vlastně čarují. A přicházejí pak poslušni kouzel. Sami od sebe, nikým nezváni a nikým nevítáni. To je první rozdíl.
*Pastýři spěchají tak jak jsou, aby se setkali se Spasitelem,- a hledají jej v chlévě.
Mágové se jdou naproti tomu poklonit světské moci jak velí protokol, a jejího budoucího představitele zcela přirozeně hledají v královském paláci. Proto přicházejí s plnou parádou a nesou honosné dary,- jsou přece sami representanty bohatství. A hledají "krále". Není přitom bez zajímavosti, že Ježíš byl nazván "králem" pouze dvakrát ve svém životě: Jednou zde od tří mágů,- a potom až při svém procesu před Pilátem, který jej odsoudil k smrti. To je druhý rozdíl.
*Pastýři se po svém setkání navracejí oslavujíce a chválíce Boha za všechno co slyšeli a viděli jak jim bylo řečeno.
Mudrci jedou domů především spokojeni. Předpověď jim vyšla, úkol splnili, dary odevzdali. Poslání končí, a oni nepohnuti, nepoučeni, nedojati, bez vyznání a bez rozloučení navracejí se zpět. To je rozdíl třetí.
V biblickém myšlení jsou tyto tři rozdíly rozdíly podstatnými. A Bible, která zde jasně straní pastýřům, nestojí a nemůže stát, jak se domnívám, na straně mágů. Takže téměř zákonitě končí tříkrálový příběh tragedií: Mágové při svém návratu domů porušují svůj daný slib, obcházejí královský palác a cestují do své země jinudy. Když však Herodes poznal, žae ho mudrci oklamali, rozlítil se a dal povraždit všechny chlapce v Betlémě a v celém okolí ve stáří do dvou let, podle času, který vyzvěděl od mudrců.
"A hlas v Rámá je slyšet,
pláč a veliký nářek;
Ráchel oplakává své děti
a nedá se utišit,
protož jich není ..."¨
tak cituje Matouš z knihy proroka Jeremiáše verše o dávném utrpení a bolesti matek v Rámá, aby naznačil bolest matek Betlémských -...Jen Josef s Marií a dítětem utekli včas do Egypta.
Ta slavná cesta partských mágů za narozeným židovským králem končí tedy ve svém úhrnu trápením a bolestí mnohých. Já se pak odvažuji shrnout svůj názor, že vyprávění o mudrcích podle Matouše je především příběhem o tom, jak nezaujatí, nikým nezvaní a nevítaní mudrcové se podle vlastního úsudku vypravili někam, kam nepatřili a kam je nikdo nezval. A podle vlastních zvyklostí, nikoho nerespektujíce, zasáhli do věcí posvátných. Proto druhým přinesli bídu, žal a utrpení, aniž se o tom sami kdy co dověděli. A aniž by z toho všeho alespoň pro sebe samé mohli co vyvodit. V protikladu k těm, kteří byli pozváni, a kteří uposlechli, a kteří přijali z narození Páně poučení i potěšení.
Ovšem pozor: Bylo by asi příliš povrchní vyvozovat zde jen jakési triviální "necpi se kam tě nezvou". Domnívám se, že k životu a světu patří jistá posvátnost, úctyplnost a až náboženský údiv a chápání a vhled. Vnímat tuto posvátnost, přijmout ji, a nebát se jí poddat,- to by mělo patřit k životu. Kdo tuto svátostnost nevnímá a nepřijímá nebo dokonce odmítá a narušuje,- ten zanechává za sebou trosky, i kdyby všechno myslel sebelépe a sebeupřímněji.
Nebudeme pochybovat, že Tři králové postupovali podle svých nejlepších vědomostí astrologických. Nebudeme pochybovat, že svou úctu k novému králi mysleli upřímně ... i když vlastně nevíme PROČ za ním šli a CO svou cestou sledovali. A vůbec nebudeme pochybovat, že se chovali podle bontonu i královského ceremonielu. Ale nepoznali svatost situace. Nepochopili oč doopravdy jde. Neporozuměli podstatě věci. A chovali se proto jako onen slon v porcelánu. A tím přinesli bolest a škodu mnohých. V tom vidím skutečné poselství našeho textu. Poselství, které platí pro veškeré mezilidské vztahy, a které zaznívá i do našich rodin, do politiky, do ekonomiky, do národnostních otázek a do celého uspořádání světa. Předpokládejme, vnímejme a respektujme jistou svatost věcí kolem sebe. Nedejme se strhnout k prosté neosobní pragmatičnoti, které ochuzuje, křiví a poškozuje.To je to pravé a jak se domnívám skutečné poselství i našeho tříkrálového textu. Předpokládejme, vnímejme, respektujme jistou svátostnost věcí, dějů i vztahů, se kterými přicházíme do styku.
************
K tomuto základnímu poselství o třech králích chci však připojit ještě poselství druhé, které se týká již jen oné děsivé zprávy o vyvraždění betlémských chlapců. Nechci přitom zkoumat historicitu této zprávy, zda se tedy skutečně stala nebo nestala a jak,- ale chci se zamyslet nad jejím významem pro poznání biblického myšlení.
Hned na počátku Ježíšovy životní pouti je tímto příběhem zcela jasně řečeno, že nenastal zlatý věk. A že ani on, Ježíš, spasitel, není sám o sobě uchráněn všech rizik a nebezpečí. Ale jeho příchod a jeho poslání že je naopak zaplaceno utrpením mnohých.
Často se děsím, když slyším argumentovat, že Hospodin přece řídí svět a proto musí všechno dobře dopadnout. Že Kristem, jak to církve rády vyznávají, se tak rozhojnila milost, že se nyní musí dostat na všechny. A že když milost, tak přece pokoj a tedy i štestí a proto i pohoda a snad i blahobyt a to alespoň pro ty, kdo žijí a jednají jak se "má".
Jenže podle Matouše vánoční zvěst není ohlášením pohody, tím méně výzvou k bezstarostnosti. Evangelium není školou optimismu. Víra v Kristovské evangelium není čekáním na happy- end.
Ježíše zvaného Kristus, kterého Bible nazývá Spasitelem, - toho nepotřeboval údajný biblický ráj jak je líčen na počátku Písma. Ale nebude jej potřebovat ani Nový Jeruzalém, jak k němu vyhlíží biblická kniha poslední. Spasitele, jak to vysvětluje Bible, potřebuje naše lidská pozemská současnost. Současnost plná klamů, útěku, strachů, mordů i triumfů. A potřebuje jej ne proto, aby On sám vzal všechno do svých rukou a pak svou mocí a silou zařídil nám zde svůj pořádek - snad podle vzhoru všemožných monarchů a jejich režimů. Ale aby nás pozval ke svému dílu. Aby opanoval ne svět, ale nás. A to svým slovem, svým dílem, svým příkladem. Aby nám ukázal jiný rozměr světa než je ten, jaký nám předkládají králové, včetně těch Tří. A aby nám pozůstavil příklad, abychom následovali šlépejí Jeho... Aby se NÁM stal Pomazaným, Kristem, Spasitelem, Synem člověka i Synem Božím se vším tím, co se v hloubce biblického myšlení za všemi těmito ne vždy snadno pochopitelnými tituly skrývá. A my pak, abychom se stali jeho lidem, napříč všech zemí tohoto světa.
***
Pokusil jsem se tedy poukázat na několik možných výkladů Matoušova vánočního Tříkrálového vyprávění. Sám se přikláním k názoru, že je do Nového zákona vědomě zařazeno jako protiváha pastýřského textu Lukášova. A že v něm Písmo odmítá nezúčastněný, pragmatický, suchý, velkomožný a samospravedlivý přístup partských mudrců ve prospěch osobního hlubokého zaujetí obyčejných lidí. Aby pak současně doložilo, že s příchodem Spasitele nenastává zlatý věk. Že Spasitel nepřichází, aby se světa chopil mocí a silou. Ale že přichází, bez vnější moci, aby svým slovem, svým pozváním a svým příkladem zaujal nás. Abychom my následovali příkladu Jeho. V tomto divném a všelijak porušeném,- ale přeci jen svátostném a naší úcty hodném Božím světě.