Tragická kapitola Mnichova navždy uzavřena

Práce mě zdržela v Americe až takřka do roku 1942. Byl jsem tam v době, kdy spojenci připravovali nárys Atlantické charty; byl jsem tam, když z Dalekého Východu přicházely velmi zlé zprávy a když Rommel postupoval v Africe. Slyšeli jsme o velkolepé ruské zimní protiofensivě, o pádu Singapuru, o náletu provedeném tisícem letadel na Německo a o dočasných německých úspěších za letní ofensivy na ruské frontě.

V téže době jsem pozoroval Američany, sledující heroický boj generála MacArthura, viděl jsem je jásat nad prvním bombardováním Tokia,  pozoroval jsem jejich rostoucí smysl pro odpovědnost, když president Roosevelt oznámil zápas o čtyři základní lidské svobody a když Winston Churchill navštívil Spojené státy, aby tam s presidentem a jeho štábem jednal o základech budoucí spojenecké strategie.

Byl jsem svědkem způsobu, jakým Amerika přijala zprávu o smrti kata Heydricha a o tragedii Lidic. Potřebuji jen dodat, že mi vážný americký státník řekl: „Nejsem si zcela jist, co přispělo víc k posílení odhodlanosti amerického lidu v této válce, zda Pearl Harbour anebo Lidice.“

Za svého devítiměsíčního pobytu ve Spojených státech jsem byl svědkem obrození celého kontinentu. Viděl jsem, kterak z neutrálů se stávají spojenci, kterak země míru se stává zemí války, jak mírový průmysl se přeměňuje v obrovský válečný stroj, jak pasivní pozorovatelé se stávají aktivními bojovníky. Když jsem přijel do Ameriky, byl strýček Sam neutrálním divákem gigantického evropského zápasu. Ovšemže strýček Sam pomáhal svým přátelům, kde jen mohl. Když jsem po devíti měsících odjížděl, strýček Sam si vykasal rukávy a přikročil k dílu. Tak tam stál a hrozil Adolfu Hitlerovi přes oceán: „Jen počkej, až se na tebe dostanu.“

Bylo po posledních nadějích smiřovatelů. Ve svém prvním rozhlasovém projevu po návratu do Londýna mohl jsem našim doma říci, že tragická kapitola Mnichova je navždy uzavřena.

Jan Masaryk: Volá Londýn , str. 177-178

reprint vydání z roku 1948