JUDr. Miroslav Polreich, CSc.

Terorismus

III. část

Jugoslávie a Rusko

Rusko vždy mělo svoji nezanedbatelnou pozici v mezinárodní politice a to nejenom v době rozděleného světa, ale i v procesu a po jeho rozpadu. Bylo nakonec iniciátorem tohoto nového a převratného stavu. Jeho síla byla sice přeskupena, ale nelze hovořit o oslabení. Nastoupil nový vliv, který mohl nahradit dřívější mocenské faktory. Pokud Rusko s těmito faktory nedisponovalo a skutečně tomu tak bylo, byla to chyba jeho vedení, které nebylo schopno zhodnotit novou pozici a dokonce se obávalo o další minimalizaci centrální moci. (Jelcin ke guberniím, aby si vzaly tolik moci kolik unesou). V této době docházelo ke změnám včetně Balkánu. Byla to ale i doba, kdy USA se snažily udržet klid a to v podmínkách celistvosti Jugoslávie. V podstatě zájmy obou velmocí byly totožné. Rusko bylo velmi pasivní. Nelze přijmout vysvětlení, že bylo mnoho jiných, řekněme vnitřních problémů. Rusko je zemí, které nemá vnitřní problémy bez zahraničně politických implikací a naopak. Do této kategorie spadá zvláště situace na Balkáně. Z hlediska politického, bezpečnostního ale i historického.

Na tomto místě by bylo možno provést podrobný rozbor, ale stačí zdůraznit snad jenom některé faktory. Rusko nezareagovalo důrazně na iniciativu Německa a mělo k tomu v dané době ještě různé diplomatické nástroje včetně možného společného tlaku se Spojenými státy.

Později podcenilo nebezpečí nacionálního zaměření nových režimů zvláště v Chorvatsku a Bosně a Hercegovině stejně tak jako vývoj situace v Kosovu navíc s jejich politickou tendencí inklinující k vazbám bývalé úzké pronacistické válečné historie. Byla to neomluvitelná chyba. Stejně tak pozdě zareagovali na tendenci po zneužití OBSE v proti srbském směru zvláště při vztahu ke kosovské provincii a ani účinně nepodpořili v té době objektivní postoj československé strany. Nakonec se minimálně zúčastnili přítomnosti v mezinárodních jednotkách a to zvláště v Kosovu, stejně tak jako nedůsledně vedli a nakonec stáhli svůj kontingent a síly z Kosova. Některé země sice projevily nesouhlas s ruskou přítomností, ale to nebyl důvod k jejich respektu, zvláště když bylo již známo jakým směrem je tento zájem a politika cílena. Jedná se o neomluvitelné skutečnosti. Pozdější účast na jednáních v stanovených jednacích skupinách či v Radě bezpečnosti již měla jen deklarativní význam. Na rozpadu Jugoslávie svojí nečinností i na obsazení Kosova nese i díl své odpovědnosti tedy i Ruská federace. Nezmiňuji přitom ani nefunkčnost ruské účasti ve společných orgánech NATO a omezení se jen na protesty přijímaných rozhodnutí.

Rozpad Jugoslávie a následná válka i okupace provincie Kosovo byla usnadněna jistou pasivitou Ruska a nelze vyloučit jiný vývoj v případě jiného postupu. Situaci může charakterizovat i ozřejmit tento můj kritický postoj i následný popis kritických událostí v oblasti, z pozice možností české diplomacie.

Jugoslávie a Československo

Není nutno se vracet do historie vzájemných vztahů, vzniku obou zemí, Malé dohody, vzájemné pomoci v kritických situacích a úzkého opravdu bratrského vztahu občanů obou zemí. Tato úvaha může skončit jen charakteristicky tím, že zakladatelem Československa byl člověk, který při svých politických a diplomatických aktivitách cestoval se srbským pasem v kapce – TGM.

Současné jednání naší vlády právě vůči Srbsku, tak jak popsáno výše, však této charakteristice neodpovídá. Jedná se spíše o zradu přátel. Navíc ostudný, vzhledem k naší historii, je i motiv této zrady. Německá msta za prohranou prvou světovou válku. Uvedl jsem jenom pár vět, zcela zřejmých, jejichž zdůvodnění si každý může snadno dosadit sám.

Již jsem se zmínil, že byla a stále je vyvíjena silná snaha po zneužití mezinárodních organizací v zájmu politického směru, který se zcela vymyká jejich účelu a funkci. Mám na mysli i OBSE a snaze po využívání či raději zneužívání jejich vysílaných misí do rizikových míst a nebo monitorovacích aktivit při volbách a podobně. Již předem je možno zhodnotit tendenčnost zpráv. (v Bělorusku je vše nedemokratické zatím co v Gruzii, kde se vláda dostala k moci převratem a boji v parlamentě, stanným právem, bývá vše demokratické.). Příkladů by mohlo být mnohem více. Stačí vzít do ruky jednotlivé zprávy a umět číst. Také členové misí jsou přísně kádrovány.

Nejedná se o nezdůvodnitelné odsudky. Byl jsem po revoluci (1999 – 2003) dost dlouho napojen funkčně na předmětnou problematiku a to právě v oblasti největšího ohrožení Balkánu, abych si mohl udělat nejenom svůj názor, ale se plně zapojil do jednání a čelení těmto neomluvitelným praktikám. Ty mají nejenom nedozírné negativní důsledky v oblasti zkoumání, ale i dopady na pracovníky, kteří nejsou „po vůli“ a nebo hledají svůj vlastní názor a snaží se být aktivní a při tom i objektivní.

Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě měla svoji velmi kladnou historii v době bipolárního světa a dokonce se velmi pozitivně zasloužila o jeho přeměnu a vytvoření podmínek pro spolupráci v evropském regionu. Její původní a stále statutární poslání bylo mnohoznačné. Od stanovení zásad pro spolupráci, zajišťování bezpečnosti v oblasti svého působení hlavně při odzbrojování a zajišťování a vytváření opatření k posilování důvěry mezi členskými státy. Je třeba si znovu uvědomit, že v tomto směru postupovaly souladně i Spojené státy a Rusko. Toto období však bylo velice krátké hlavně vinou iniciativy nově se profilovaných proněmeckých aktivistů a jimi vlastněných medií v postkomunistických zemích.

Dnes OBSE v podstatě své původní poslání opustilo a stává se pouze mechanizmem pro monitorování stavu v jednotlivých zemích či průběhu volebního procesu. Specielní Středisko pro řešení konfliktů bylo rovněž dáno do pozadí a stávající činnosti – monitoring byly postaveny pod silnou kontrolu členských zemí NATO či EÚ. Výsledkem byly a jsou tendenční obsahy a formulace zpráv.

Následný záznam jsem věcně prezentoval již v roce 1999 po vypuknutí krize v Kosovu, která se projevila s tragickými důsledky. Záznam je svědectvím o trestuhodné manipulaci s fakty. Dále svědčí o pozdějším absolutním selhání a podléhání české representace cizím vlivům, které neměly zájem na předejití konfliktu v Kosovu a bombardování Jugoslávie.

Proklamovaný a nutný politický audit po odchodu pana Oldřicha Černého z rozvědky ČR se také nesměl realizovat. Podstata věci a tím i česká odpovědnost se stále zamlžují. Zůstávají však i dnes svědectvím politické manipulace se jménem a posláním OBSE a popíráním jeho zásad.

Dnešní aktuální vývoj jen potvrzuje porušování mezinárodního práva, zásad Charty OSN a to těmi státy, které se falešně kryjí za nálepku „západní civilizace či demokracie“. Navíc současné „osamostatnění“ Kosova je jenom potvrzením a legalizací teroristických akcí Al Kajdy a Talibánu (viz americké oficielní dobové podklady) vedoucí k etnickému vyčištění Kosova od všech nealbánckých prvků. Prvou cílenou a dokonalou akcí bylo vyvraždění Židů.

Mise OBSE v Kosovu

V létě 1992 jsem se zúčastnil prvé mise OBSE do Kosova. Vedl ji kanadský velvyslanec David Peel a mimo mne a jednoho pracovníka sekretariátu OBSE ve Vídni byli všichni další členové vojenští experti., většinou ze zemí NATO. Úkolem bylo zjistit, zda Srbové neposilují policejní a vojenské síly v Kosovu.

V Jugoslávii jsme byli asi 2 týdny. Na jednání v Bělehradě, ale většinu času jsme působili v Kosovu. Jednali jsme s oficiálními představiteli v Bělehradě, v Kosovu s představitelem kosovských Albánců dr Ibrahimem Rugovou, s Turky i místními Řeky. Vojenské informace jsme měli velmi detailní od nich, pánové z NATO měli své, a kupodivu se přesně shodovaly s těmi našimi, které nám poskytli Srbové před velikou detailní mapou. Dostali jsme k dispozici 2 helikoptéry, abychom, se mohli rozdělit a mohli zkontrolovat větší prostor. Přistáli jsme, kdy jsme my určili „ve vzduchu“ bez předem připraveného plánu. Navštívili jsme základny tanků, obrněných vozidel i mužstvo v lesích při výcviku. Mluvili jsme volně s kýmkoliv a jednotliví velitelé podávali zprávy o stavu mužstva a techniky v jednotlivých časových obdobích. Vše se shodovalo s údaji Albánců, či důstojníků NATO. Vzpomínám si, že nám nabídli i návštěvu tajných muničních skladů v horách, a že dva důstojníci ze zemí NATO to pokládali za příliš a tak uvedli, že to není třeba, že by to bylo mimo náš mandát. Když nás provádějící důstojníci zpozorovali snahu vojenských členů mise po zaznamenání si údajů výzbroje, čísla apod., řekli, že si můžeme vše natočit kdekoliv a cokoliv na video a čísla tanků srovnat s předanými údaji. Prostě vše šlo v dobré spolupráci, a to se nedaleko bojovalo.

Vedli jsme také jednání v Prištině s vládou Rugovy a dále se Srby. Já jako jediný z „Východu“ či Slovan jsem mohl se Srby hovořit rusky či „po našem“ a snažil jsem se být v separátních jednáních vůči Srbům daleko tvrdší než ostatní členové delegace. To byla naše dohoda s D. Peelem, že on, jako Kanaďan bude tlačit na Albánce a já na Srby. Celkem se nám podařilo za dobu pobytu zjistit nutné informace a hlavně podmínky pro případné diplomatické řešení a jednání. K posilování vojenských sil nedošlo, mimo jednu jednotku, která byla přesunuta z Makedonie po jejím odtržení. Na druhé straně podstatně se snížili policejní srbské síly vzhledem k tomu, že Albánci od policie v rámci bojkotu odešli.

Když jsme se vrátili do Vídně, ještě večer jsem volal Prahu a informoval o výsledku mise. Stejně tak postupovali i ostatní členové mise. Druhý den dopoledne jsme se sešli jako komise k projednání zprávy. Byl přednesen prvý „dráft“. Kupodivu nebyla to zpráva, kterou jsme již připravili v Prištině, ale zcela proti srbský plagiát. Musím přiznat, že mě to překvapilo a i rozčílilo, ale počkal jsem. Po několika technických připomínkách jsem stručně uvedl, že všichni víme, že zpráva je vylhaná. Nejsem ochoten ji podepsat, ale vydám své vlastní prohlášení jako československý velvyslanec, které opřu o závěry zprávy připravené v Prištíně. Bylo dlouho ticho. Pak Javier Collar, Španěl ze Střediska předcházení konfliktů řekl, že člověk se musí jednou rozhodnout, zda se dá do služeb lži, nebo si zachová vlastní čest a úctu k sobě a řekl, že se ke mně připojuje. Nato švýcarský generál Josef Schaerli prohlásil, že je švýcarský generál a ne agent NATO, a že také odmítá zprávu podpořit. Nato David Peel, člověk velmi vážený a v podstatě se vzájemným blízkým vztahem ke mně (byl řadu let kanadským velvyslancem v Praze), uvedl, že je na něm, aby něco řekl. Omluvil se tím, že po příletu volal Ottavu a podal informaci (stejně jako každý z nás). Za půl hodiny byl volán zpět ministrem, resp. ministryní s tím, že on byl vedoucí týmu a Kanada, jako země NATO nemůže mít hlavní podíl, ani zájem na textu naznačené zprávy, Znovu se omluvil, zasedání komise rozpustil s tím, že se sejdeme odpoledne, projednáme připravený text zprávy z Prištiny a dodal „ Miroslav will prepare political conclusions to every chapter“. (připravím politické závěry ke každé kapitole).

Zpráva byla čtena na plenárním zasedání, přijata v tichosti s formálním poděkováním od několika delegací. V té době ale bylo již všeobecně známo, jak proběhla příprava zprávy a že neprošel pokus o její zmanipulování. Jedině velvyslanec „neutrálního“ Rakouska Vukovič (původem Chorvat) mě vyhledal a řekl: „ What you have done, you will never do again. We have the power to arrange it in Prague“. (Co jsi zde provedl se Ti již nikdy nepodaří. Máme sílu to v Praze zařídit). Jmenovaný diplomat myslím, že v současnosti „zastupuje“ jistě nezávisle Rakousko v Moskvě.

Faktem je, že po odchodu ministra JIřího Dienstbiera se kterým jsem na ministerstvo přišel, jsem rovněž na své místo rezignoval ( v mé kariéře to byla vlastně již druhá rezignace. Poprvé to bylo po v době po okupaci Československa, kdy jsem rezignoval na své místo při OSN v New Yorku po okupaci země) s tím, že s novou vládou spolupracovat nebudu, i ze solidarity s Jiřím Dienstbierem. Později jsem byl informován o požadavku OBSE z Vídně o jejich snaze o mé začlenění do misí OBSE. Pan Vondra (tehdy přešel z Hradu na místo I. náměstka ministra) se nechal slyšet, že Polreich již nikam nesmí vyjet. Pro mne tato situace nebyla nijak neobvyklá, neboť jsem na Západ nesměl vyjet 20 let na základě opatření a důsledného sledování StB (fyzické sledování i odposlechy v bytě). Dnes tento stav se snažila zařídit jiná autorita. Nyní jsem však byl v pohybu volný a tak jsem využíval pozvání na přednášky na školy hlavně v USA.

Celá mise do Kosova má ale daleko závažnější stránku.

V Prištině jsme byli požádáni Srby a Rugovou, abychom Peel a já zůstali na místě a vedli jednání mezi oběma stranami. Měla být důvěrná, což byl respektovaný požadavek Albánců, neboť oni přímo jednat odmítali, ale dobře si uvědomovali, že k nějaké dohodě za této nenormální a nebezpečné situace musí dojít. Stanovili si i základní podmínky (autonomie,samosprávné instituce (fakticky existovaly). Srbové byli ochotni jednat i přímo na jakékoliv úrovni, nebo přes mediátory a souhlasili s utajením. Byla to jediná cesta k řešení. V té době Rugova plně politicky kontroloval albánskou veřejnost (žádná osobní omezení pro něho a jeho ministerský tým neexistovala) a na přímý dotaz Peela, zda nemůže dojít k vypuknutí nepřátelství uvedl anglicky (přesněji se vyjadřoval francouzsky), že kontrolují veřejnost jako prakticky jediná strana a navíc přes církev, která hraje námi ne zcela doceněnou úlohu vlivu. Na naléhání Peela „co kdyby“, neboť situace není normální a nemůže trvat věčně uvedl, že „any violence have to be imposed from outside“. (jakékoliv násilí by muselo být vneseno zvenčí). I když nespecifikoval, bylo zřejmé, že nemá na mysli Albánii.

Peel žádal Ottavu o souhlas s důvěrným zprostředkováním spolu s Čechy s tím, že by za ním přijela manželka a byla by to pro ně dovolená. Ottawa řekla Ano. Já jsem žádal telefonicky Ivana Bušniaka (ředitel odboru OBSE) o stejný souhlas. Odpověď z Prahy byla NE. Když jsme se později sešli v Praze a při „heated“ (ostré) debatě jak si to mohl dovolit bránit tomuto jednání, na svoji obranu řekl: „Dienstbier prosral volby, ten tu už není, Moravčík (nový ministr) hovnu rozumí, tak jsem konzultoval Němce (!!) a ti řekli, že na dohodě není zájem, když v oblasti již probíhají konflikty.

Tak skončila jedna kapitola české zahraniční politiky a její neschopnost samostatně vystoupit jako mediátor. Snad charakteristická tečka. Bušniak, předrevoluční pracovník sekretariátu ministra Chňoupka, se stal zástupcem české republiky ausgerechnet v Bělehradě.

Česká účast na konfliktu v Kosovu nemá jen tento neprofesionální aspekt rozhodujících činitelů. V případě pana Vondry nelze moc co vytýkat, ten není odborník a věcem nemusel rozumět. Nakonec je to omluvný ale také velmi nebezpečný faktor do současné doby, která ho překvapivě stále udržuje v exekutivní pozici. Byl do funkcí dosazen jako Havlův důvěrník na základě dřívějšího jejich vzájemného vztahu. Avšak on z této své osobně neprofesionální pozice měl možnost působit zpětně a velmi účinně právě na samotného Havla.

Sám jsem si byl vědom závažné situace v Kosovu s tím, ž po uklidnění bojů v Bosně vypukne otevřené nepřátelství v Kosovu s cílem dalšího oslabení Srbska. K tomu mě vedlo analytické zhodnocení situace i dřívější rozbory vývoje a tendencí Německa. O tom jsem publikoval podrobnými rozbory i v Právu.

Příští roky byl v Kosovu relativně klid, mimo různé ojedinělé útoky na policejní stanice i s důsledky smrti jejich příslušníků, ale to vše bylo zcela mimo publicitu na které neměli zájem ani Srbové ani Rugova, který tyto teroristické akce nepodporoval. Bylo však zřejmé, že tato situace nezůstane po ukončení bojů v Bosně. Na základě tohoto vyhodnocení, jsem nabyl přesvědčení, že k zabránění dalšího nepřátelství a jeho násilné formy je nutno jednat.

S odvoláním se na mandát Jugoslávie i Rugova, jsem se snažil o obnovení mediátorské práce České republiky. Po zvážení jsem došel k závěru, (bohužel jak se ukázalo ne zcela reálně) že toto zprostředkování by měla převzít na základě mé iniciativy česká zpravodajská služba, která by měla zajistit utajení a autorizovat vedení jednání. Zhodnotil jsem sice správně jisté nebezpečí po zkušenosti s dřívějším nezájmem Bonnu na jednání, ale doufal jsem, že tento směr není v našem zájmu a bude naše služba nakloněna k dohodě, kterou může nejenom iniciovat, ovlivnit ale i dosáhnout. Pozice obou stran byly zřejmé a protože jsem věděl, že sice deklarovanou nezávislost sám Rugova nepokládá za reálnou a velmi mu záleželo na dohodě bez otevřeného nepřátelství při kterém by pravděpodobně došlo k velkým ztrátách na životech, byla dohoda velmi reálná. Zvláště pak proto, že srbská strana měla v podstatě jedinou podmínku a to bylo zachování celistvosti země. Zde nebyla rozhodující otázka populace, ale historického a kulturního zázemí. Vnitropolitické problémy by následně v poněkud dlouhodobějším horizontu stejně mohly být řešeny již v rámci Evropské unie.

Vyvolal jsem proto schůzku s šéfem české zpravodajské služby Oldřichem Černým s tím, že jsem ho podrobně informoval o problému, nutnosti i podmínkách pro řešení. Černý, jak jsem záhy poznal, nebyl ve věcech zahraničně politických vztahů ani mezinárodně právních odborník. Nakonec ani termín Kosovo mu nic neříkal. (Na jeho omluvu je nutno dodat, že v té době, v letech 1996 i následujících, bylo Kosovo mimo mediální zájem). Po podrobném vysvětlení podmínek a okolností dřívějšího mého jednání v Prištině jsem nastínil postup, který měl spočívat v mém odjezdu s několika jeho pracovníky do Prištiny, případě Bělehradu s odvoláním se na osobní mandát a ve snaze vyvolat vzájemná jednání buď přímo, nebo přes naší skupinu jako zprostředkovatele. Po zajištění pozitivního přístupu obou stran, o čemž jsem byl přesvědčen, (teroristické bojůvky v Kosovu v té době neměli politický vliv a byly jako teroristé jednoznačně označovány) by případně mohla služba již postupovat i bez mé účasti.

Prvá reakce se zdála být pozitivní, byla tu sice vyjádřena jistá obava, že by musil získat k jednání mandát (jako by nebyl v samotném smyslu věci) přestože žádné riziko neexistovalo. Pokud by se nedosáhlo výsledku a celá záležitost byla v režimu utajení nevnikl by také žádný problém. A pokud by jednání byla spěšná, byl by to velmi pozitivní aktivní krok naší zpravodajské služby s nárokem na ocenění. Přesto Černý trval na mandátu, který by mu akci schválil. Jeho nadřízeným byl ministr vnitra, což v té době ještě nebyla zcela konsolidovaná instituce a dle mého názoru rozhodně nezajišťovala jistotu utajení. Černý řekl, že bude žádat o souhlas přímo prezidenta Havla, který byl jeho známým z divadla, kde oba společně pracovali. (Asi také jeho jediná kvalifikace k získání tak velmi sofistikované funkce).

Byl tu ale velký, těžko pochopitelný problém. Chceme zabránit konfliktu. Němci již jednou řekli, že není zájem. Tento faktor jsem podcenil. Obával jsem se také, že mandát bude žádán od vlády a tím by věc nebyla tajná.a v podstatě nefunkční. Dostalo se mi však ujištění, že mandát bude žádat přímo od Havla. Předpokládala se informovanost ještě Jana Rumla jako ministra vnitra.

Jednání mezi námi se protahovalo, u mne dosud bez podezření z nevůle, neboť odpovědnost byla na Václavu Havlovi a Janu Rumlovi, (ministr vnitra). Také sám jsem byl často delší dobu mimo ČR.

Věc utajovaná bývá také ošidná, protože se nedá dobře rekonstruovat a dokumentovat. Proto i já jsem musil zcela účelově zásadu utajení porušit a pod slibem důvěrnosti věci jsem o jednání běžně a věcně o průběhu schůzek informoval svého přítele, poslance, který měl na starosti bezpečnostní otázky, později dokonce ministra s tímto pověřením, Jaroslava Baštu, který tyto otázky sledoval, dále prof. Otu Picka, odborníka na zahraniční politiku, později náměstka ministra zahraničí Jana Kavana i vedoucího redaktora Svobodné Evropy Mirka Pavrovského za přítomnosti Jiřího Ješe a později i poradce prezidenta Havla ve vojenských otázkách gen. Karla Pezla. Toho jsem žádal o intervenci. Věcná jednání se stále odkládala. Po mém rozhořčeném naléhání a k mému ukonejšení mě šéf zpravodajské služby předal svému I. náměstku panu Půčiku, kterého jsem dobře znal z MZV s tím, že věc dostal na starost, ale stále se nic nedělo.

Naléhal jsem dále. Čas běžel, situace se zhoršovala a možnosti dohody se minimalizovaly, neboť militantní teroristická skupina útočila na Rugovu pro jeho měkkost a dokonce byl na něj spáchán i atentát ze strany teroristické skupiny Albánců. Pohrozil jsem, že pokud dojde ke konfliktu, odpovědnost je na české straně a celou věc zveřejním. Žádal jsem naléhavě o intervenci i Jaroslava Baštu.

Když začaly boje, byl jsem v USA. Po návratu mě náměstek zpravodajské služby informoval, že není a nebylo v našem zájmu do věci zasahovat. Své stanovisko nijak podrobněji nezdůvodnil. Bez dalšího jednání jsem schůzku opustil.

Obrátil jsem se na pana Peheho z prezidentské kanceláře a o všem ho informoval s tím, že nemohu vyloučit odpovědnost Havla resp. jeho poradců. Pehe mi nic nesdělil a to ani později. O bližší informace, které jsem mu nabídl, nežádal.

Jsou to smutná fakta a těžko se čte nyní prohlášení Václava Havla, že „se konfliktu mělo předejít před lety, neboť bylo zřejmé, kam vývoj směřuje“. Člověku se pod dojmem obětí v Kosovu a celé Jugoslávii těžko odmítá hodnocení, které se nabízí právě pro naši odpovědnost i našich činitelů, kteří pokrytecky mají nyní na praporu „lidské práva“.

Sám nemohu sejmout ani odpovědnost za zmaření možnosti vyjednávat ani ze své osoby. Sice jsem dobře a realisticky zhodnotil nebezpečnost situace a odhodlal se k provedení jistých diplomatických opatření. Obrátil jsem se s důvěrou na instituce, které měly být k této činnosti specializované. Mohl jsem a měl však také předpokládat, že nejsou ve svém rozhodování samostatné a svobodné v zájmu věci, ale že jejich lení vztah k jiným zájmům v Evropě (hlavně německým), který byl zcela průhledně protisrbský je rozhodující.

Předpokládaná má důvěra se ukázala jako velmi trestuhodná naivita. Na kterou, při svém věku a osobní zkušeností z úspěšného jednání mezi USA a SSSR (1967-68) ve věci ukončení vietnamské války nebo jednání v období šestidenní války na Středním východě, které bylo ukončeno vrcholnou schůzkou v Glassboro (1967) a od tohoto jednání byla nasměrována pozitivní spolupráce obou velmocí, je nejenom neomluvitelná, ale byla to má největší chyba v celé mé diplomatické kariéře. Tak jako úspěšné jednání ve věci Vietnamu vedlo k ochraně a ušetření životů obou stran a bylo tak hodnoceno a oceněno, v tomto případě došlo k zbytečnému zmaření životů a navíc navedení situace v oblasti, která proto není a nebude stabilizovaná. Sem patří i poslední fáze holocaustu vyvražďováním židů při etnických čistkách vedených teroristy v Kosovu.

Měl jsem však i jiné možnosti, než naivně důvěřovat Havlovým kamarádům. Předně jsem měl možnost vše provést v osobní kapacitě (se Srby jsem v Praze již jednal a předal jim plán případných operativních kroků a osobně jsem zajel do Švýcarska a sešel se s Ibrahimem Rugovou v Crans Montana. (na cestu zčásti přispěla Vysoká škola mezinárodních vztahů a vnitřní správy – majitel pan Houdek), aniž byli podrobně informováni o účelu cesty. Zjistil od obou stran, že existuje společný zájem po dohodě. Přesto jsem bohužel dával přednost oficielnímu přístupu.

Další můj zvažovaný postup již v poslední fázi byl můj úmysl odjet na Slovensko za Pavolem Hamžíkem, který byl v té době ministrem zahraničí SR. Jmenovaný byl mým přítelem a zástupcem po 2 roky mého působení ve Vídni a byl by asi velmi rád vzal mandát pro jednání na Slováky, kteří již stejně začali mít pro vyjednávání lepší pozici než Češi. Než jsem se však odhodlal k cestě do Bratislavy, (zde jsem opět nebyl příliš operativní) Pavol se „pochlapil“ a Mečiárovi rezignoval. Byla to další má chyba spočívající v nerozhodnosti či spíše ve stálé naději v českou rozvědku, jejíž hoši mě již delší dobu však vodili vědomě „za nos“ a byli vlastně svým zájmem na druhé straně. Straně podpory teroristů a tím i proti charismatickému prezidentu Kosova. .

Byla zde i jiná možnost. Obrátit se na ruskou stranu a seznámit je s celkovou situací a hledat u nich iniciativu třeba i s moji účastí pro zabránění následujícího konfliktu. Byla i má chyba, že jsem od doby odjezdu ruského velvyslance a mého blízkého přítele, Saši Lebeděva, neznal nikoho z jejich velvyslanectví, se kterým by se dalo jednat v předpokládané důvěře.

Problematika Jugoslávie a specielně Kosova není již o těchto zemích či politické geografii. Kosovo v nás nás dělí. Jde do podstaty myšlení a osobního charakteru. Je součástí svobodné názorové integrity nebo hledání pohodlné pozice sluhy. Nechci zdůrazňovat osobní odvahou, která se pojí obvykle i s existenčními jistotami a námi tak dobrou a vždy hodící se „odpovědností“ za děti a rodinu.

Dnes jsme dokonce s vědomím našeho protiprávního jednání jako ČR dokonce uznali Kosovo jako „svobodnou“ nezávislou zemí. Nehledě na flagrantní porušení právních ustanovení to nemohl být náš národní zájem: Dokonce to také tak nikdo nedeklaroval. Pouze jsme se sehnuly před zájmy jiných.

Nehodlám se zabývat publicitou kolem případu Jugoslávie. Tomu bylo věnováno dosti místa již výše. Manipulace s informacemi byla dobře připravena a to tím nejúčinnějším způsobem – vlastnickým ovládnutím. Pokud novináři sami to popírají nemluví buď pravdu, což je jev ne tak vzácný a snadno překonatelný, pokud věří tomu co píší, pak by to byla tragedie. Protože media vytvářejí lidé nevědomí a absolutně neprofesionální. Existuje mnoho a hloubkových sond do prostředí medií (viz třeba publikace Bořivoje Čelovského a situaci v našem tisku).

Jenom několik poznámek nakolik je známa skutečnost o možnosti zprostředkování České republiky. Sám jsem při svých cestách hlavně v USA v rámci charakterizace bezpečnostního prostředí vždy do svých přednášek tuto informaci zahrnul. Nejednalo se však jen o USA, ale i přednáška v Oxfordu byla publikována. Stejně tak je nutno v rámci informování našich studentů uvedené informace uvést. Objektivní informace nemají však vůbec možnost se do „kamenných škol“ dostat. Obecná povědomost je většinou závislá na internetu.

Výzkumná střediska jak mezinárodně právního charakteru i studia novodobých dějin , včetně Ústavu totality ( o co jiného šlo, než o totální umlčení toku objektivních informací a zakrytí příčin zabíjení tisíce osob) mají, jak je dle stavu zřejmé totální zákaz jakékoliv informace podávat, nebo je zkoumat.

Došlo ale k jediné výjimce. Mladá fronta Dnes dne 10. dubna 1999 (tedy v kritické době) přinesla poměrně obsáhlý článek pod nadpisem „Češi mohli domlouvat mír na Balkáně, ale šanci odmítli“ od „investigativního“ žurnalisty Jaroslava Kmenty. Za zaznamenání z tohoto článku stojí pouze dvě skutečnosti. Šéf civilní rozvědky Oldřich Černý informoval o věci pouze svého nadřízeného ministra Jana Rumla a ten již si na věc nepamatuje nebo na ni zapomněl. Tímto prohlášením však je odnímána odpovědnost z prezidenta Havla. Dále Černý se vyjádřil následovně:“ Vše padlo kvůli komunikačnímu nedorozumění.. Přišel s tím bývalý český diplomat. Sešli jsme se jednou či dvakrát. Řekl jsem ať se to pokusí propracovat, ale už se neozval a tím to zvadlo.“ K tomu lze těžko co dodat. Snad jen to, že pan Černý nyní vede Havlovu nadaci Forum 2000, takže k „pravdě“ má stále blízko a navíc je výkonným ředitelem Prague Security Studies Institute, který si dal do popisu práce zkoumat právě otázky bezpečnosti. Opět není co dodávat snad jen, že lidé tohoto charakteru plně obklopovali Václava Havla. Pod praporem pravdy a lásky zvítězila lež s důsledky tisíců mrtvých.

Jedině pan exministr Bašta v předmětném článku byl citován, že uvedl „Odmítnutím mírové iniciativy mohla být kombinace několika důvodů. Jistý rezervovaný postoj k Jugoslávii jako takové a možná i rezervovaný postoj k panu Polreichovi, který to tady prosazoval. Ztroskotalo to na nezájmu české politiky se angažovat“ a potvrdil dále, že „Polreich je znám podobnými zprostředkovatelskými aktivitami ještě ze šedesátých let, kdy působil jako pracovník Stálé mise OSN v New Yorku. Tehdy přivedl ke společnému stolu dokonce Spojené státy a Sovětský svaz. Československá diplomacie pomáhala v roce 1967 narovnávat napjaté vztahy velmocí po šestidenní válce, kterou vedl Izrael proti Egyptu a Sýrii. Polreich se také podílel i na jednáních o ukončení války ve Vietnamu.“

Jen malý dodatek k autorovi článku novináři Kmentovi. Článek vyšel, ale pan Kmenta nadále několik let si odkrucoval v bulvárních časopisech, než se zase mohl vrátit do MF Dnes. Nadále však jeho „investigativní“ žurnalistika se omezuje jen na „řezníky a zelináře“ což byla stará dobrá komunální kritika i za minulého režimu, akorát šlo o jiné cenové relace a dnes případná mafiánská sankce může zahrnovat i ohrožení života.

S odstupem je nyní možno, a to i po „osamostatnění se“ Kosova udělat několik závěrů. Celá balkánská kampaň a občanská válka začala být vedena na základě vnější iniciativy pod záminkou národnostních čistek. Je nyní doufejme konec a jedinou multietnickou zemí Balkánu je nyní, světe div se, právě Srbsko. Není to Chorvatsko (Krajina) a již vůbec ne Kosovo ( Srbové jsou v chráněných enklávách). A vzpomeňme na zavraždění bulharského pracovníka orgánu OSN na ulici v Prištině jen proto, že se zeptal „slovansky“ kolik je hodin. Je proto nutno se nad tou skutečností etnického rozdělení, které bylo v podstatě podpořenu „západními demokraciemi“ ( mezi které v tomto případě jsme se také zařadili) pozastavit.

Dle obecných politologických zásad je posuzována stabilita jednotlivé země a její demokratický standard zpravidla jejím poměrem k menšinám. Definice pojmu menšina může být dosti široký. Ne přesně do této kategorie zapadá i poměr k ženám a jejich postavení ve společnosti. Ale i tento faktor bývá často určujícím.

Jak již uvedeno, můžeme sledovat menšiny různých kategorií: národnostní, etnické a také různého náboženského zaměření. Pokud své posuzování chceme metodicky zjednodušit a nalézt určitý univerzální přístup, nepochybně by se jednalo o poměr k židovské menšině. Jejich diaspora je rozptýlena v mnoha zemích, má svoji obecně známou historii a ne vždy našel okolní „svět“ k jejím problémům či samotné existenci tolerantní přístup. Podstata je obecně známá. Individuelní vztah často určuje i charakter jednotlivce či celé společnosti k hlavním zásadám demokracie.

Není nutno v této souvislosti posuzovat, zda jednání a postoje samotné menšiny v minulosti i v současné době bylo správné, bezchybné a nevyžadovalo (po zvážení) odmítnutí. Historie židovstva jako celku v jednotlivých zemích svědčí však o mnohém. Nejvíce o úrovni většinové společnosti.

Vraťme se proto k předmětu našeho uvažování. Kosovo, jako součást Balkánu prošlo pro židy velmi tragickým obdobím. V době války a fašistického režimu na území Albánie byla země aktivně zapojena do proti spojeneckých a proti partizánských operací, včetně utvoření dvou SS divizí. O osudech židovské menšiny v té době není nutno se rozepisovat. Jednalo se o totální likvidaci.

Po válce Titova Jugoslávie měla při porovnání s ostatními komunistickými zeměmi značné prvky tolerance. Přišli znovu i židé. Jejich počet byl sice minimální, ale v samotné Prištině v devadesátých letech se již jednalo o desítky.

Kosovo bylo v nedávném období místem války vedené zeměmi NATO. Výsledkem bylo mimo předání moci do rukou teroristické organizace UCK, vyhnání (v lepším případě) a vyvraždění všech židů – tak jako za nacistického režimu. Hlavní představitel židovské komunity v Kosově Cedda Prlincevič měl štěstí – uprchl. Žije nyní v Srbsku. Jsou známa fakta o vyhánění Srbů, Turků, Chorvatů, Černohorců, Romů a Goranců, ale o židech se mlčí. (a to dokonce v publicistice tak vzácně objektivní jako je od Petra Uhla a Jiřího Dienstbiera, kteří dodávají „a jiné“) Vlastní historie židů by nám to sama neměla dovolit. Mnozí se brání, že jich bylo málo. Jedná se opravdu o relevantní argument na následné řádění teroristů?

Americký národ v době své slabosti a snaze o přežití v obtížných pionýrských podmínkách se držel hesla „one is plenty“. Ano . Jeden je mnoho, neboť pokud se jedná o život, je to absolutní číslo. Existence v tomto případě je skutečně jen jedna.

Je překvapivé, že mlčí i židovská komunita. Mezinárodní konference o holocaustu, které občas probíhají, (Praha, Washington, Stockholm, Vilnius) o osud kosovských židů se nezajímají a neprotestují. Myšlenka pojící se s jejich osudem je daleko hlubší a nad rámcem jejich osudu. Zůstává i naším vlastním problémem.

Vložené poznámky o situaci židů v Kosovu jsou politickou vsuvkou, která má významnou vypovídající hodnotu. Bylo by snad také vhodné a dokonce nutné zvážit i postoje českých politiků. Sám jsem na internetu upozornil na problém několika články a intervenoval i u Leo Pavláta. Nic o tom neví, a nechce mít o věci žádnou vědomost. Popíračství zvláštního druhu vycházející dokonce z židovské komunity.

Naše politická scéna po revoluci byla značně složitá, stejně jako doba sama. Dalo by se říct, že byla i zmatená. Některé osobnosti se staly symbolem (Havel) ne zcela zaslouženě a některé byly účelově „upozaděny (Dubček, Hájek, Mlynář) také ne zcela zaslouženě. To je ale minulost. Češi měli Klause, Zemana a z počátku Dienstbiera, který místo, aby zakotvil již tehdy u sociálních demokratů, kam svoji podstatou patřil - tápal. Slováci měli jen Mečiára a dnešní erudovanou a charismatickou postavou je současný premiér Fico. .

Vztah k Jugoslávii, potažmo k Německu, byl i zde určujícím. Na jedná straně vždy přizpůsobující se Havel (díky svým hochům na Hradě), Nesocialistický sociální demokrat Zeman, který ukotvil tuto stranu v zahraniční politice poslušností pod křídlem německé sesterské strany, mající silné národovecké prvky. (připojil stranu k podpoře války, decentralizaci země rajonizací a „záchranou soukromých bankéřů způsobem, že pozdější řešení obdobných problémů krize i v USA má silné „socialistické“ rysy. (Nic zadarmo nedostávají jako za Zemana u nás).

Vzhledem k výše uvedenému je nutno uznat, že u nás mimo Klause nemáme politika. Máme proto potřebu se s ním vypořádat vzhledem k naší vlastní osobní malosti. Je mnoho důvodů, které je mu možno celkem úspěšně vytknout, vstoupil na naši politickou scénu v převratných dobách, jako pravicový politik Nebyl to právě proto můj člověk, ale dovedl jsem si jeho postoje kriticky odůvodnit i když vzhledem k jeho osobní kapacitě nesnadněji pochopit. Nelze popřít jeho inteligenci, pracovitost a odhodlání svůj názor hájit. Je to dobrý partner pro názorový střet. Navíc nutí k přemýšlení.

Hlavně je mu vytýkána arogance, netolerance či dokonce sebeuspokojení. Je těžko někoho k němu přiřadit z mladších perspektivních politiků. Snad uvážlivého sociálního demokrata L. Zaorálka, který má věci srovnané a dovede je přesně a s jistotou vyjádřit a přece se nedovede postavit, odsoudit, případně se omluvit za agresivní válku, kterou jsme poprvé v naší historii vedli za sociálně demokratické vlády. (Zeman), zahájenou opět Německem. Proti Jugoslávii. Klaus to opakovaně za nás a tedy i sociální demokracii udělal. To je jeho neodpustitelný hřích právě u sociálních demokratů a i hlavním motivem jejich úvah jak změnit ústavu a učinit prezidenta snázeji odvolatelným. Problematika jeho vztahu k bruselské byrokracii (lisabonská smlouva) je jenom velmi snadno průhledná záminka.

Klaus bohužel stojí sám. Ono být s každým kamarád je těžké a někdy to ani není dobře. Kissinger na dotaz proč je tak výkonný a ještě píše knihy odpověděl: „Já mám dobrou vlastnost. Dovedu si velmi brzy udělat nepřátele, a tak mě ani přátelé, kterých mám málo, nestojí v cestě, neberou čas, jak se u přátel zhusta stává“. Je to arogance a nebo odpovědnost a respekt k vlastním schopnostem? Nejde však o Klause ani EÚ a lisabonskou smlouvu. Jde o nás a chcete – li třeba i náš vztah k právu a válce.

Právní uspořádání je rozsáhlá kategorie rozčleněná a rádo by všeobsáhlá. Nikdy však nepostihne všechny aspekty života a to dokonce ani ve vztazích mezi státy. Vždy proto musí být stanoven mechanizmus jak řešit ty sporné nebo nejasné body. Právo ale těžko oddělíme od systému moci. Ta si nárokuje svůj výklad práva a stále je v pokušení stát samostatně. Vystává tudíž před námi problém: „moc práva či právo moci“. Proto v současnosti se stále častěji právě mezinárodněprávní uspořádání stává terčem útoků a nebo snahy po přizpůsobení mocenskému zájmu. Proto má nastoupit kategorie lidských práv a tím i snaha po nahrazení suverenity státu suverenitou jednotlivce.

I v našem prostředí se objevily různé úvahy se snahou odůvodnit útok na Jugoslávii na příklad tím, že „ideologie lidských práv může být za určitých okolností v protikladu s principem svrchovanosti“ a že „ jediným dlouhodobým a stabilním řešením je poklus o zásadní přeměnu současného mezinárodního práva, kdy jednoznačně dominuje v mnohém již překonaná vize nedotknutelnosti suverenity státu“ a dále „zásah aliance proti Svazové republice Jugoslávie je možné v obecné rovině chápat jako první impuls tedy jakýsi precedent…..který mění existující společenskou realitu a vytváří nový, dosud nepoznaný stav pro vznik mezinárodně právní obyčejové normy.“ Toto velmi přesné vyjádření v zájmu úslužnosti mocným není z pera pomýleného teoretika, ale závěr uvažování exekutivního prostředí kanceláře v dané době místopředsedy vlády Pavla Rychetského (šéf ústavního soudu), (Mezinárodní politika 6/2001). Ve své podstatě je to velmi nebezpečné uvažování a také to svědčí o politické ale i právní erudici této kanceláře. Je v tom skryta obrana rozhodnutí sociálně demokratické vlády ve věci války, ale i útok na nesouhlasný postoj prezidenta Klause.

Je spousta věcí se kterými lze, a je dokonce nutno s Václavem Klausem nesouhlasit. Současné zahraničně politické přístupy prezidenta Klause zaslouží však ocenění. Stejně tak jako za odsouzení tendenčního antikomunismu a antirusismu, kde od sebe vzájemně opisují s Petrem Úhlem. „Primitivní antirusismus stejně jako zaslepený amerikanismus jsou jen jinými stranami téže mince“ a dále „ Jenom si nenamlouvejme, že právě o sporu mezi komunismem a svobodou je dnešní konflikt v Kosovu. Názory nemusí být nutně správné jen proto, že je vyslovily naše spřátelené velmoci, a že jiný názor mají státy, které mezi naše nejbližší nepočítáme.“ (Klaus LN 30.3.1999 v době válečných operací). Klausův přístup k suverenitě států na základě principu rovnosti, nesouhlasu s protiprávním jednáním naší vlády ve věci válek, kterou ve své osobní prezidentské kapacitě, když mu nepřiznáváme exekutivní pravomoc, se snažil v zájmu cti národa omluvit.

Klaus jako hlava státu našel způsob jak se omluvit a svou hlavu sklonit. Ano, je arogantní při jednání s hloupými, ale velice skromný a pokorný před neoprávněnou obětí agrese – i té naší. Pozadím mediálních útoků proti Klausovi není jeho vztah proti EU (nakonec nikdy nebyl proti této organizaci), k NGOistům, kde vidí snadné jejich zneužití stejně tak jako k lidským právům. Podstatou je jeho vztah k Jugoslávii, válkám a servilnímu přístupu k mocenským zájmům velkých.

Nedejme se vmanévrovat do slepé jednomyslné poslušnosti. Bylo toho dost a umírali lidé. To vše je o Jugoslávii a nepřizpůsobivém Klausovi.

(Výňatky z nedávno publikované knihy „Utajená zákoutí“, která vyšla v nakladatelství Petrklíč)

Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz