Tereziánské protimluvy
31.5.2017 Jiří Malínský
Komentář historika Jiřího Malínského se zamyslel nad současným hodnocením Marie Terezie a tereziánské epochy.
Dne 13. května 2017 uplynulo 300 let od narození poslední panovnice habsburského rodu na českém, rakouském i říšském trůnu. Marie Terezie, dcera Karla II. (jako českého krále) a neteř předčasně zemřelého reformního císaře Josefa I., zdědila monarchii, která nezvládla nezbytný proces životně nutných reforem a sklízela hořké plody ekonomicky neproduktivního a lidsky nepřijatelného druhého nevolnictví a násilné, leckdy mučením tzv. práva útrpného vymáhané rekatolizace. Vystavena tíži válek o tzv. dědictví rakouské, čelila hrozbě rozpadu soustátí zemí korun české, uherské a alpských rakouských zemí. Relativní úspěšnost její dlouhé vlády (1740-1780) ji řadí k velkým historickým postavám země našich jižních sousedů a vcelku příznivě je vnímána i v další středoevropské zemi, Maďarsku.
Marie Terezie dnes
V českém případě je však situace zvláště nesnadná. Absence výuky dějepisu i státní doktríny činí v nástupnickém státě masarykovské a benešovské československé státnosti otázku výkladu a významu života a díla rázné Habsburkovny zvláště obtížnou. Jak naznačuje pošetilý záměr pražské městské i obvodní dejvické radnice na zřízení jejího pomníku v areálu pražského Hradu v místech, kde vyhasl život obránce československé revoluční státnosti Václava Morávka z druhoodbojové organizace Obrana národa. Zřejmá neobeznámenost navrhovatelů s českými dějinami je jen zlomkem odpovědi na absurdní, často nekritický kult protireformačního katolictví, který se rozmáhá ve významné části české polistopadové společnosti.
Nevhodnost záměru (hradčanský genius loci se svými velkomoravskými i boleslavovskými reminiscencemi z počátků české historické státnosti a navazujícím odkazem tzv. Tří králů je v příkrém rozporu se skutečným životním směřováním jak Marie Terezie, tak protireformační epochy, která – byť v tereziánském období v značně změněné pozdní formě – pokrývá celou dobu její vlády). Problematizovat boj legií prvního i druhého odboje, i krvavých obětí odbojů domácích nemůže za těchto okolnosti nevyznít jako znehodnocení jejich demokratického odkazu. Odkazu prezidentů Osvoboditele i Budovatele. Odkazu první Československé republiky.
Tereziánský sjednocovací proces
Marie Terezie mj. do svých vlastních reformních programů zahrnula i likvidaci historické české státnosti zrušením České dvorské kanceláře (1749). Skutečnost, že země karlovské Koruny české splynuly s alpskými državami vymírajícího panovnického rodu (po meči) do jednoho celku (později Rakouska či Předlitavska; nikdy se neustálil jednoznačný, všeobecně přijímaný název tohoto nepřirozeného územního celku) nahrávala v předminulém i minulém století úzkoprse sebestřednému, nenávistnému, protičeskému šovinismu českých a moravských Němců (před i po roce 1848 a na přelomu let 1918 a 1919) a posléze v mnohém i hitlerismu a henleinství (poslední pokusy o jazykové rozdělení Čech, předcházející Mnichovu, spadají do posledních týdnů existence Rakouska-Uherska). Není náhodou, že posledním českým králem byl císařovnin pravnuk Ferdinand V. Dobrotivý (1835-1848), zatímco oba poslední panovníci-mocnáři František Josef I. (1848-1916) a Karel (1916-1918) se tomuto kroku, stvrzujícímu kontinuitu existence české státnosti, pod nejrůznějšími záminkami vyhýbali a mnohokrát porušili své sliby opakovaně dávané českým politikům.
A – nutno dodat – až do konce Mariiny vlády řádila, byť v již značně zeslabované podobě, i katolická represe pronásledující jinověrce a zabavující alternativní náboženskou literaturu těchto posledních zbytků evangelických českých křesťanů. O skutečném stavu české země vypovídá i propuknutí rozsáhlého selského povstání roku 1775.
Reformní činnost Josefa II.
Reformy druhé části vlády Marie Terezie více souvisí se skutečností, že po smrti Mariina manžela císaře Františka I. (1765) se jejím spoluvládcem stal mladý, energický, osvícenecký absolutista Josef II. (1780-1790, nar. 1741). Stárnoucí panovnice, žijící ve vzpomínkách se svým zesnulým druhem v duchovním světě stále protireformačního křesťanství, často jen přihlížela jeho obrodným, ne vždy zcela šťastným snahám (zrušení jezuitského řádu, školské reformy, inspekční cesty po monarchii), jež vyvrcholily na počátku Josefovy samostatné vlády vydáním tolerančního patentu, zrušením nevolnictví a v určitých případech ne vždy šťastným rušením nadměrně rozbujelých klášterů.
Žil-li a žije-li někdo v paměti drobných českých lidí, rolníků, sedláků, obchodníků, farářů, kupců i pozdně feudální chudiny, není to tato dcera Karla II., ale právě její dynamický, někdy až ukvapený reformní syn Josef II. První císař-lidumil nového habsbursko-lotrinského rodu k nám tak vystupuje a promlouvá např. ze stránek BABIČKY Boženy Němcové, či románové historické fresky ztělesnitele Národní přísahy (13. 4. 1918) Aloise Jiráska F. L. VĚK, nadčasově ztvárněné ve stejnojmenném klasickém československém televizním seriálu z konce šedesátých let minulého století.
I tady však naši předci před sto lety projevili svůj názor bouráním jeho pomníků v pohraničních územích. Ne náhodou: i Josef II. se stal ve vypjaté době grenzlandkampfů (bojů o vnitrozemskou jazykovou hranici) symbolem dobového protičeského šovinismu českých a moravských Němců. Ahistorismus prvního kroku vedl k neméně emocionálnímu ahistorismu kroku následného.
Úcta k nosným tradicím našich národních i státních dějin, k naší tak těžce vydobyté státnosti, je základem sebeúcty každého občana země v srdci Evropy a přirozeným kulturním standardem Evropy unijní. Vzpomínkou na ty, kdo se zasloužili o její zachování a obětovali přitom často to nejcennější – své životy. Že v tomto ohledu sami sobě mnohé dlužíme, je snad zřejmé i z předcházejících vět a odstavců tohoto zamyšlení.
Ilustrační obrázek: Autor – Bwag – Vlastní dílo, CC BY-SA 4.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=59184273 (Vídeňský pomník Marie Terezie).
české dějiny, dějiny, Marie Terezie