Temná nacistická kapitola dějin zámku Račice
Navazuji na vynikající stať PhDr. Dagmar Stryjové, velké znalkyně historie městečka Račic-Pístovic a našeho regionu,v Nár.Osvobození č.22/2016 ("Hlavní štáb nevybojované války. Zámek Račice a konference v Mnichově 1938",s.7-8.)
Autorka vyčerpávajícím a přesným způsobem vylíčila peripetie generálního štábu čs. armády v roce 1938, a správně ukázala nelehkou úlohu generála Ludvíka Krejčího a jeho štábu v tragických dobách Mnichova. Ukázala tak jednu ze světlých stránek historie račického zámku a naší armády, zrazené západním spojencem Francií v době, kdy jedině všemi proklínaný SSSR nabízel republice pomoc proti nacistickému agresoru. Nemíním tu rozebírat otázky obrany ČR, protože na to existují tuny literatury a množství protichůdných názorů. A v té souvislosti bohužel také sprostých pomluv našeho presidenta Budovatele, jenž nalezl správné řešení obrany státu po Mnichovské zradě, a to pomocí zbudování II.zahraniční armády a podpory domácího odboje. On neutekl, nebyl zbabělý, neschovával se v U.S.A. před bombami, ale nechal si je padat na hlavu stejně jako Britové, včetně královské rodiny. A Britové, kteří měli menší podil na Mnichovu, než Francie, se mu za Mnichov a Chamberlaina mnohokrát omluvili. Ale to je pouze mimochodem řečeno. Chci poukázat na jednu neznámou a desetiletí utajovanou stránku historie zámku Račice - na nacistickou kapitolu jeho tehdejších majitelů.
Račický zámek byl roku 1938 obsazen z rozhodnutí armádního generálního štábu ze strategického důvodu. Račice byly považovány za geometrický střed tehdejšího státu a byly v terénu, který nešlo přímo dobýt a obsadit rychlými tankovými svazy. To bylo důležité pro existenci krátkodobé obrany státu vlastními silami. Vojenská doktrína obrany republiky počítala s údajně s asi dvoutýdenní samostatnou obranou státu, a poté pak s příchodem francouzského vojenského spojence. A právě zrada francouzského spojence znemožnila trvalou účinnou obranu státu. (Informace mám od otce, aspiranta a později důstojníka, příslušníka jezdeckého dělostřelectva I.ČSR, i od dalších emeritních důstojníků armády I.ČSR.)
Proto byl zámek v té době zabrán pro armádní účely. Jeho majitel však v té době na zámku nepobýval. Zámek mu sloužil totiž převážně k rekreaci a on sám pobýval i s rodinou většinu času mimo území republiky. Kdo byl tento majitel? O něm se totiž nedočtete v žádné regionální literatuře, ani ve Vlastivědě Vyškovska, ani na webových stránkách historie Račic-Pístovic.Celá desetiletí se tato historie pečlivě tají, jak v literatuře, tak i na oficiálních stránkách obcí v regionu, a rovněž i v rakouských rodopisných stránkách rodu Schoellerů najdeme o této temné éře absolutně zavádějící nebo kusé, dokonce jednoslovné informace.
Račičký zámek stojí na místě starého středověkého hradu, který dobyl Jan Lucemburský na odbojném rytíři Friduši z Linavy podkopy jedné z věží za účasti horníků z Jihlavy. Potud stará historie smíšená s krajovou pověstí. V 19. století panství Račice náleželo rodu barona Mundyho, který je prodal rodu rytířů von Schoellerů. Ano, těch Schoellerů, jejichž potomek si bral v Rájci dceru rájeckého knížete Salm-Reifferscheidta, Idu. Schoellerové jsou rozsáhlý rod o dvou větvích, německé a rakouské. Jeho příslušníci byli již od dob staré monarchie vždy v čele vysoké velkoburžoasie, a obě rodové větve doposud vlastní banky, a mnoho závodů v západní Evropě. Webové stránky rodu Schoellerů jsou přeplněny těmito rodopisnými i ekonomickými informacemi. Rakouská větev Schoellerů vlastnila banku, velkostatky v Rakousku i v Uhrách, doly, i továrny, tež u nás v I. ČSR. Tak to bylo i s větví několika rodin Schoellerů, vlastnících zámek a panství Račice, a v Brně pak textilní továrny.
Historii rodu Schoellerů sepsal v doposud nevydaném rukopisném memoáru někdejší zaměstnanec račického panství, Ing. Mader. (Rukopis je uložen v Muzeu Vyškovska,pod signaturou H 21.577, jehož vedení mi svého času umožnilo podrobně studovat tento rukopis. Děkuji Muzeu Vyškovska za možnost studia rukopisu. Je zásluhou Muzea Vyškovska, že s péčí řádného hospodáře uchovává tento vzácný dokument.)
Na rakouské straně se érou nacismu v tehdejší "Ostmarce" ve spojení s rodem von Schoellerů zabývala investigativní reportérka časopisu Profil Marianne Enigl. Maderův rukopis jsem podrobil rozsáhlému kritickému rozboru ve své knize "Umlčená Osvětim",vydané jako bibliofilie v Brně-Líšni 2016 (rozebrána). Z historie račické větve rodu von Schoellerů nás v našem příběhu zajímají tři osobnosti.
První z nich je Paul Eduard rytíř von Schoeller (1853-1920).Pocházel z vídeňské větve rodu,který se do Rakouska přistěhoval z Porýní. Byl vynikajícím jezdcem na koni - tradici naplnil vnuk Philipp, válečník wehrmachtu a poté olympionik. Byl rovněž vášnivým automobilistou a příjezd jeho automobilu do Račic roku 1900 způsobil v městečku senzaci. Jako velkoprůmyslník, bankéř, člen panské sněmovny a kontrolor státního rakouského dluhu měl vynikající pozici v kruzích buržoasie a šlechty. Tomu odpovídala jeho vyznamenání. Měl hodnost císařského tajného rady s titulem Excelence, byl nositelem Velkokříže řádu Franze Josefa I., v letech 1892 až 1912 zastupoval britské zájmy v Rakousku jako generální konsul, s tituly Komandéra řádu sv.Michala a sv.Jiří byl pasován do rytířského stavu. Dále byl presidentem Obchodní a živnostenské komory monarchie, presidentem Ústředního svazu průmyslníků v Rakousku, což reprezentoval i palácem ve Vídni a loveckým zámečkem ve Štýrsku. Jako neženatý byl šéfem firmy Schoeller a Compagnie. Račické panství pak odkázal testamentem příbuznému Philippu Aloisi von Schoellerovi,který se panství ujal v letech 1920 až 1945, kdy panství bylo podle dekretů konfiskováno republikou. Stejně tak byly konfiskovány továrny Schoellerů v osvobozené ČSR.
Druhou osobností našeho zájmu tedy je onen Philipp Alois rytíř von Schoeller, syn Philippa Josefa Schoellera a Rosy Marii Franzisky rozené Hauptmannové. Ten zdědil panství Račice i se zámkem a s několika tisíci hektarů lesů lesů, které spadaly i do perimetru vojenského cvičiště Vyškov-Prostějov. Wehrmacht poté, co uvalil na tuto část panství vojenský dozor, pak následně odškodnil račického pána von Philippa Aloise v. Schoellera arizovaným velkostatkem židovského barona von Gomperze, mj. majitele cukrovaru ve Vyškově. Wehrmacht přiděli račickému pánu nacistovi to, co ukradl nevinnému židovskému podnikateli. Jak prosté! Toto ovšem nebyla jediná arizace, které račickému pánu pomohla k dalšímu majetku. Byl totiž ve vídeňské skupině SAmannů, která arizovala velké rakouské židovské majetky, jejichž majitelé skončili v hrůzách holokaustu.
Tuto "6.brigádu SA" publikovala rakouská badatelka Marianne Eniglová v rakouském Profilu (Profil 9.1.2010) - a vedle von Schoellera tam našla i další výtečníky. Mimo jiné i otce manželky našeho pana knížete, madam Therésy Schwarzenbergové, hraběte Johannese von Hardegga, dále prince von Hohenlohe-Schillingsfürsta,a také dalšího Moravana,hraběte Dubskyho z Lysic. Pro skupinu se též silně angažoval Karl Anton princ Rohan.Ti všichni organizovali dle badatelky arizace, například továrny na klavíry Hofmanna a Cernyho ( u nás se ještě najdou klavíry té značky...) nebo největší rakouské keramické továrny tehdy zvané "Ostmark Keramik A.G". Rakouská "6.brigáda SA" měla úzké vztahy s kancléřem a vyslancem von Papenem (souzeným a přes protesty osvobozeným v Norimberku!).
Jak kuse poznamenává i oficiální publikace historie banky von Schoellerů, von Schoeller senior se angažoval pro nacismus a podle tohoto záznamu "byl v květnu 1945 uvězněn pro nacismus, trestán pro velezradu a roku 1948 odsouzen ke dvěma letům vězení (které si odseděl ve vazbě) a ke konfiskaci majetku." Konfiskace asi byla pouhou formalitou, neboť se rovněž uvádí, že von Schoeller starší zcizil 25 milionů marek v cenných papírech a odeslal je z Vídně do Salzburgu (americké zóny). (Podobně,jako to provedl kníže Salm I.ČSR...)
Jeho syn, což je onen již publikovaný válečník wehrmachtu Phlipp Richard Wilhelm von Schofeller, příslušník 6. pluku těreckých kozáků Waffen SS wehrmachtu, mnohonásobně vyznamenaný nacistickými dekoracemi a ustašovskou medailí Řádu Koruny krále Zvonimíra (II.stupně IV.skupiny řádu, stříbrnou), byl po válce znovu aktivní a stal se dokonce mistrem světa v přeskoku na koni a olympionikem (z wehrmachtu). Samozřejmě pak figuroval ve mnoha hospodářských funkcích Rakouské republiky, jako nový prezident obchodních a průmyslových komor, byl dokonce vyznamenán záslužným křízem Spolkové republiky Německa za hospodářské podnikání. Takže historie se opakovala a denacifikace byla zapomenuta jako dýmějový mor minulosti. Správně pravil Simon Wiesenthal blahé paměti, že "Rakousko bývalo největším nacistickým akváriem Evropy", kde kostlivci nacismu chrastí v mnoha zámeckých skříních dodnes...
Jak známo, otec von Schoeller, se jako velkoprůmyslník důlní magnát a bankéř, veřejně přihlásil po svém vstupu do NSDAP k nacismu při návštěvě vůdce Adolfa Hitlera v Benátkách roku 1934 (Rakouské prameny uváději rok 1936, a patrně jde o omyl). Byl v doprovodu Adolfa Hitlera při jeho setkání s ducem Mussolinim dne 13. června 1934. Pamětník vlády von Scholellera na račickém panství tvrdí, že prý von Schoeller starší za okupace nikomu z místních neubížil, ale v jeho chování byla patrna jistá povýšenost. Není divu, když tento vysoký nacista, slovutný arijec vyznamenaný Hitlerem vyznamenáním za hospodářskou péči o říši, měl na svém letním panství k ruce skupinu nacistů, kteří ochotně vykonávali jeho příkazy. K takovým patřil například jistý lesník nacista Franz Lischka. Ten dal 13. prosince 1940 zatknout gestapem nevinné občany Račíc -Pístovic, a to Jana Jedličku, Karla Lžičaře, Antonína,Bohuše a Oldřicha Ondrůjovy a Alose Pospíšila. Nic nepomohlo, že tito občané se ničeho nedopustili - byli odvlečeni do Kounicových kolejí a vězněni 7 neděl. Přitom byli krutě týráni. Toto vyšlo najevo až při vyšetřování utíkajícího Franze Lischky z osvobozené republiky. Byl zadržen hlídkou MNV ve Strážnici, kde se předtím skrýval na panství hraběte Magnise, a vyšetřován komisí tamějšího MNV dne 13. září 1945. Tento nacista poškodil račické občany i jinak - ukradl račické obci z obecní honitby téměř šest hektarů pro račického pána.
Jak se válka chýlila k hořkému konci pro III. reich, von Schoeller starší si uvědomoval neudržitelnost dalšího panství nacistů, a aby zalepil račickým ústa, dal prostřednictvím svých dvou německých úředníku Ing.Kritschy a a Ing. Kholla nadační listinu pro obecní chudé v částce 100 tisíc korun. Ty měly umlčet nástupníky konfiskovaného panství, aby zamlčeli nacistickou éru račického zámku a jeho majitelů, Kupodivu se toto vše naplnilo a celá dlouhá desetiletí se v Račicích o Schoellerech vůbec nepsalo, jen někteří pamětnici si vyprávěli o této nacistické rodina.Jedním z ich byl i nadlesní Kučera, který mi v rozhovoru potvrdil vše, co se o nacistické pozici račického pána dochovalo v podání rukopisu Ing, Madera, s údaji o Lischkovi a jeho činnosti. Račický zámek byl roku 1945 obsazen Rudou armádou, která se i podle Ing.Madera zde chovala v souladu s vojenskými řády velmi seriózně a nepodílela se na žádných excesech. Ty, co se mizení majetku týče, přišly spíše na vrub některých zlatokopů.
A ještě dvě zajímavosti z této válečné historie račického zámku. Někteří zaměstnanci račického zámku dosvědčili, že když došlo k mnichovské zradě a dozvěděli se o tom důstojníci generálního štábu, tak strhávali z uniforem obdržená francouzská a britská vyznamenání na znamení urážky našeho národa francouzským spojencem a na znamení rozhořčení nad alibismem britského Chamberlaina. A druhá zajímavost je ta, že za okupace von Schoeller senior tvrdil, že štáb by v Račicích nevydržel dlouho. Podle jeho informací byla v Kottingbrunnu u Vídně přichystána letka bombardérů, které by při zahájení útoku na ČSR srovnaly Račice i zámek se zemí. Z toho je naprosto jasně vidět, jak tamní heleinovci a němečtí zaměstnanci panství museli sehrát špinavou roli informátorů wehrmachtu III.říše o sídle generálního štábu československé armády roku 1938. Pak tu máme další příklad zrady našich sudeťáků - jistě, pane ministře!
Jiří Jaroš Nickelli, ČSOL Brno I