Svět se potřebuje zbavit mentality »vítěz bere vše«

- Americký prezident Donald Trump před několika dny podepsal novou Národní bezpečnostní strategii USA. Mimo jiné v ní označil Rusko a Čínu za »revizionistické státy«. Vy jste právě vydal svou nejnovější knihu Geopolitika Ruska. Shodl jste se ve svém hodnocení s textem zmíněné strategie?

- Asi dnes nenajdeme na Západě kontroverznější mezinárodněpolitické téma, než je Rusko. Shoda v hodnocení současné politiky Moskvy – to je vzácný úkaz i u těch, kdo směrem na východ dští oheň a síru. Ale konkrétně, co je to revizionistický stát? Podle Donalda Trumpa je to ten, který »zpochybňuje americkou moc, vliv a zájmy, pokouší se narušit americkou bezpečnost a prosperitu«. Jenže viděno z jiného zorného úhlu je postavení USA po skončení studené války natolik privilegované, že neobstojí před žádnou přirozenou proměnou. Každý partner USA, který se dostává do rovnoprávného postavení - ať z ekonomického či vojenského hlediska – představuje změnu, revizi. Je zákonité, že se privilegia USA budou rozmělňovat. Spojené státy na tuto skutečnost reagují jako konzervativní mocnost: volají po obnově a upevnění svého vůdcovství, které jim přináší výhody na úkor jiných.

- Jistě, že existuje jiná možnost.

- Ale samozřejmě, že existuje. Multipolární svět se stává realitou a je zřejmé, že na tom nic nezjemní ani případný Trumpův úspěch při oživování americké ekonomiky. Čínský trh – to je co do velikosti dvakrát Evropská unie plus jednou Spojené státy. A Čína se stává jedním z hlavních inovačních center světa. Rusko obnovilo rovnováhu s USA v oblasti strategických zbraní a nikdo mu toto postavení nemůže vzít. To, co svět potřebuje, je - jak říká čínský prezident Si Ťin-pching - »zbavit se mentality, podle které vítěz bere vše«. Je nutné respektovat zájmy druhých, ne hledat, jak ty druhé ovládnout či ošidit.

- Rozumím, o tom píšete v poslední části své knihy Geopolitika Ruska. Je to rozsáhlá publikace, přes 500 stran, nejsem si jista, že až tam každý dočte. Pro koho je vaše kniha určena?

- Je určena tak trochu každému. Najde se v ní ten, kdo má rád historii, protože zachycuje všechny etapy ruských dějin. Ten, kdo má rád geografii, seznámí se se zeměpisným a přírodním rámcem ruské politiky. Zájemce o demografii najde pasáže týkající se etnogeneze Rusů i charakteristiku Ruska jako něčeho více, než je stát Rusů a pravoslaví; najde i křivky a tabulky demografického a ekonomického vývoje Ruska. Kdo si libuje v politické filozofii, najde charakteristiku nejdůležitějších ruských škol politické filozofie od vize Třetího Říma, přes západnictví a panslovanství až po sovětskou ideu a eurasijství. A ten, koho něco z uvedených rozměrů geopolitiky Ruska nezajímá, může dané pasáže prostě přeskočit.

Nutno ještě dodat, že v neposlední řadě je tato kniha určena pro mne samotného: kdysi mi jeden učitel na filozofické fakultě řekl, »když něčemu nerozumíš, napiš o tom knihu«. Psaní knih je asi nejlepší cesta, jak se s nějakým tématem či problémem zevrubně obeznámit.

- Na slavnostní prezentaci knihy jste zmínil, že jste studiem zdrojů při psaní knihy získal úplně jiný názor na Rusko, možná jste něco pochopil. Co to je »úplně jiný názor«?

- Kdysi jsem napsal knihu o zahraniční politice USA. Psát o ruské politice je mnohem obtížnější, nejen proto, že dějiny Ruska jsou čtyřikrát delší, ale také proto, že americké se vyvíjejí lineárně, je to historie expanze a vzestupu. Ruské dějiny jsou plné diskontinuity, rozpadu a znovuzrození. K zásadnímu porozumění zahraniční politice USA potřebujete přibližně 200 knih, porozumět Rusku vyžaduje více než čtyřikrát tolik – na každý zlom v dějinách Ruska najdete tucet vysvětlení. Navíc ruská politická věda i historiografie se v posledních letech bouřlivě rozvíjejí, načíst všechny nové poznatky týkající se základních událostí není prostě možné.

Až během psaní této knihy mne napadlo to, co v ní tvoří rámec uspořádání historických a politických faktů: vize geopolitických vektorů ruských dějin a obraz Ruska jako Fénixe. Při charakteristice této knihy bývalý velvyslanec v Rusku a na Ukrajině Jaroslav Bašta moc hezky řekl, že za spoustou čísel se v této knize skrývají příběhy. Těch, které jsou v ní popsány a které jsem před psaním neznal, je opravdu hodně: záhadný car Alexandr I., spojení poslední hraniční čáry na západě s Curzonovou linií, propojování ruských a čínských politických dějin, obrovské množství mrtvých při obraně a posouvání hranic Ruska, proces rozpadu Sovětského svazu a tak dále a tak podobně.

- Vysvětlete svůj postřeh, že Rusko nemá pevnou hranici, kterou lze považovat za bezpečnou, že musí o ni stále usilovat. A dodal jste, že »nemůžete určit přesně, která jeho agrese je útočná a která obranná«. To si žádá bližšího vysvětlení.

- Rusko v daném případě je nutné vnímat v celém profilu jeho dějin. Pak uvidíte, jak se jeho hranice pohybovaly v otevřeném prostoru východoevropské roviny. A nabízí se závěr, že hledat něco jako »přirozenou« přírodní hranici, která by zajistila bezpečnost, je marné. Ani stoleté roztažení Ruského impéria na západ od Varšavy nezabránilo hrůzám první světové války a následnému posunu hranice přibližně 200 kilometrů na východ od dnešních západních hranic Běloruska a Ukrajiny. Stálý obranný perimetr Ruska na západě a na jihu nemůžete určit.

Když vymezíte geopolitické vektory Ruska – představte si je jako šipky spojující jádro ruského státu s hlavními mocenskými centry v zahraničí – zjistíte dvě věci: jsou relativně stálé, například v oblasti pobaltského vektoru se daným koridorem pohyboval obchod i diplomaté od dob Kyjevské Rusi, ale také tu několikrát útočili Švédové, řád německých rytířů, Poláci, Napoleon i Hitler - z druhé strany šla ruská vojska do Varšavy, Berlína, Paříže… Otevřený prostor z jedné strany láká, z druhé způsobuje nervozitu. Nemluvě o tom, že v době budování velkých impérií se i to ruské rozpínalo na úkor jiných státních útvarů, o nichž nelze říci, že patřily kdysi ke Kyjevské Rusi či že tam žili pravoslavní. Jenže když se Ivan IV. zmocnil Kazaňského chanátu či Kateřina Veliká připojila Krym, osvobodili tam ruské poddané a pravoslavné otroky, kteří padli do zajetí v důsledku nesčetných výbojů tamních vlád do otevřeného prostoru Ruska. To, co můžeme nazvat »ruská agrese«, mělo i svůj obranný rozměr.

Když se dnes podíváte na všechny geopolitické vektory současné ruské státnosti, brzy zajistíte, že na vnějších hrotech všech těchto vektorů jsou vojenské základny či flotily USA. Že to na klidu ve světové politice nepřidá, je zřejmé.

- A co znovupřipojení Krymu k Rusku? To se hned nabízí jako příklad »obranné agrese«, vždyť Krym je strategické místo.

- V knize jsou dvě podkapitoly věnovány přímo Ukrajině a Krymu, navíc je tam celá řada poznámek na toto téma v kapitolách věnovaných sovětské ideji a dějinám Sovětského svazu. Předně, Stalinova idea, že právo národů na sebeurčení nemá smysl, jestliže není chápáno jako právo národa odejít ze svazku nějakého státu, prošla proměnou: právo na odtržení získaly v sovětských ústavách jednotlivé republiky. Problém je v tom, že se zpravidla jednalo o republiky, které neměly historické hranice, a ty, které byly administrativně vymezeny v době SSSR, byly často nakresleny napříč etnickým rozhraním – a tak se na východě Ukrajiny octly regiony s velkým či dokonce převážně ruským obyvatelstvem. Což se stává problémem, když se po rozpadu SSSR v Kyjevě dostává k moci protimoskevská vláda podporovaná Západem.

Při popisu událostí na Krymu se kniha vrací k etnické charakteristice tohoto poloostrova. Na výsledcích voleb i při chování obyvatelstva Krymu vůči vojákům USA, když se tam pokoušeli provádět vojenská cvičení, ukazuje na tamní politické nálady. Cituje pasáže týkající se hranic nejen z tolikrát zdůrazňovaného budapešťského memoranda, ale i z Bělověžské úmluvy a nakonec dochází k závěru, že z hlediska mezinárodního práva v případě Krymu zvítězil princip práva národů na sebeurčení nad principem suverenity státu, plus strategický zájem. Což zapadá do povahy současné doby, kterou mimo jiné dotváří chápání USA v duchu zmiňované Strategie národní bezpečnosti.

Zároveň je v této souvislosti potřeba připomenout tezi, která uzavírá v knize zformulované geopolitické desatero Ruska: nad Ruskem nelze zvítězit a otázka bezpečnosti Ruska nemá geopolitické řešení. Stejně tak otázka bezpečnosti světa nemá geopolitické řešení. Jediným řešením je budování vztahů založených na pochopení významu vzájemné závislosti.

- Kterým dějinným obdobím začínáte geopolitiku Ruska sledovat a komentovat? Čemu jste věnoval největší pozornost?

- Pro porozumění geopolitickým zákonitostem ruské zahraniční politiky, tedy těch faktorů, které působí na zahraničněpolitické chování tohoto státu bez ohledu na to, kdo tam momentálně vládne, je nutné zachytit opakování některých vzorců chování v celých jeho dějinách – tedy od Kyjevské Rusi. Nejvíce pozornosti je přirozeně věnováno příčinám ukončení existence Sovětského svazu a povaze současné zahraniční politiky Kremlu.

- Také jste zmínil, co vás fascinuje na ruské státnosti: ačkoli se mnohokrát rozpadla či její význam upadal nebo byla smrtelně ohrožena, vždy jako Fénix povstala. To byste mohl trošku rozvést…

- Dějiny lidstva jsou plné smrti nejrůznějších států i celých národů. Ruské dějiny jsou pozoruhodné tím, že se ruská státnost několikrát zhroutila – zmizela Kyjevská Rus, Moskevské carství, Ruské impérium i Sovětský svaz, a pokaždé se zrodila znovu. A nejen to. Obraz Fénixe by byl neúplný, kdyby příčinou jeho vzplanutí nebyl vnitřní žár. I zmíněné podoby ruské státnosti zanikly především kvůli vnitřním rozbrojům, nikoliv primárně vnějším zásahem.

- A co vlivy vnější – ozbrojené intervence, zpravodajské války, studené války, doktríny »zadržování komunismu«, uzbrojení aj.?

- Měly a mají vždy svůj význam, vnější tlak ale nebyl rozhodující. V knize je velká část věnována ekonomické i vojenské charakteristice Sovětského svazu před zánikem jeho existence. Vnější ohrožení bylo menší než například v padesátých letech. Zásadní byla neschopnost Kremlu adekvátně reagovat na domácí výzvy.

- Jak jste pojal události, které ve finále vedly k rozpadu SSSR? Neopustili jeho představitelé překotně své pozice, aniž by to bylo provázeno kroky »na druhé straně barikády«? Šlo přece o rovnováhu sil. Například za souhlas se sjednocením Německa nerozšiřovat NATO do východní Evropy. Toto mnozí považují za naprosto fatální selhání, které má důsledky dosud.

- Gorbačovovo a Jelcinovo vedení povětšině napracovalo s představou vnějšího ohrožení. Zvítězilo západnictví v jeho liberální podobě, představa, že Rusko musí napodobovat Západ a že zájmy Západu jsou totožné se zájmy Ruska. Myslet si, že při změně rovnováhy sil a bez změny politické kultury na Západě se NATO nebude rozšiřovat na východ – to byl, v nejlepším případě, projev amatérské naivity. Žádné sliby, ale ani případné písemné úmluvy tomu nemohly zabránit.

- Dědicem Říjnové revoluce není Rusko, ale Čína, jak jste uvedl. Opravdu?

- Dnešní Čína se ke své sovětské minulosti hlásí – původně byly oblasti kontrolované čínskou Rudou armádou nazývány sovětské. V knize je i krátká pasáž věnovaná okamžikům, kdy politické elity v Moskvě a Pekingu pochopily, že jsou nutné zásadní reformy – při zachování kontinuity. Jestliže jako výchozí okamžik pro začátek reforem určíme rok 1980, pak podle Anguse Maddisona byl tehdy hrubý domácí produkt Sovětského svazu 2,1krát větší než hrubý domácí produkt Číny. Pro rok 2017 Mezinárodní měnový fond uvádí, že HDP Číny je 8,6krát větší než HDP Ruské federace. Řekněte mi, které reformy byly úspěšnější? V tom je to dědictví Října.

- Mainstream jen nerad přiznává jakékoli úspěchy ruské zahraniční politiky, neúspěchy zveličuje. Jaká je skutečnost?

- Ruskou zahraniční politiku hodnotím jako realistickou. Myslím, že je nutné občas se vrátit k vystoupení Vladimira Putina na Mnichovské bezpečnostní konferenci v roce 2007. Tam je přesně popsán zlom spojený s ruským zklamáním z politiky Západu.

- Stále se Rusku předhazuje, že má prsty v bojích na Donbase. Rusko nyní končí účast v tamní monitorovací misi. Co to znamená?

- V Kyjevě začíná nový ostrý souboj uvnitř vládnoucí elity o to, kdo zaujme výhodnější pozici při výběru budoucích vůdců. Zároveň roste nervozita pramenící z faktu, že politika Washingtonu, klíčového spojence kyjevské elity, je nečitelná. Zostření situace na východě země má posloužit zklidnění souboje uvnitř elity a pomoci jestřábům ve Washingtonu.

Z druhé strany těžko může Moskva nechat na holičkách etnické Rusy, když proti nim útočí vládní vojáci i nové jazykové zákony. Řekl bych, že je to nepříjemná situace – ale ono je to více, je to tragédie, která vedla ke smrti deseti tisíc lidí a z domovů jich vyhnala miliony.

- Bude podle vás svět roku 2018 bezpečnější než v roce předchozím?

Bude jiný. Měl by být rokem, kdy buď Donald Trump prosadí svoji vizi »konkurenční spolupráce«, nebo se nechá zatáhnout do mainstreamové konfrontace přikrývané vznešenými frázemi, jak se to stalo Baracku Obamovi. Čína vstupuje do etapy, kdy by mělo dojít k synergickému efektu, k propojení různých linií změn, které před čtyřmi dekádami KS Číny zahájila pomocí reforem a otvírání se světu. Rusko si znovu zvolí cestu ukazovanou Vladimirem Putinem, tedy spoléhání na vlastní síly při zajištění bezpečnosti a hledání vhodné národohospodářské politiky.

A my? »Naše« politická elita bude vést své domácí šarvátky a bude žít ve slastném zápecnickém nezájmu o to, co se kolem nás děje.

- Jak promění situaci na Blízkém východě Trumpovo prohlášení o přesunu americké ambasády do Jeruzaléma?

- V mé knize je popsána ruská zahraniční politika na Blízkém východě – hledání dobrých vztahů jak s Izraelem, tak i Íránem, Tureckem, Saúdskou Arábií, Palestinci, ale i operace ruských ozbrojených sil v Sýrii. Propojování diplomacie, obchodu a vojenské síly je v tomto případě učebnicovou ukázkou, jak koncepčně hájit vlastní zájmy a zároveň směřovat ke stabilizaci regionu.

Washington posupuje jinak: vojensko-politicky sází na Izrael v domnění, že buď vše ostatní uhlídá přes hospodářskou sílu, nebo na tom nezáleží. V této chvíli se Washington sám vyautoval z pozice zprostředkovatele dohod mezi Araby a Izraelem. Ze strategického hlediska je to chyba, která prohloubí nesváry v regionu. Z dálky to vypadá, že někomu v Bílém domě se nelíbilo, jak jsou muslimové ve světě rozhádaní, a tak zahájil jejich sjednocování.

Monika HOŘENÍ

http://www.halonoviny.cz/articles/view/46782598