Svědectví filmového diváka

Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.

Okupace  naší země německou nacistickou armádou  (15. března 1939 ) zastihla  mou generaci na prahu dospívání. Ve věku, který naléhavě potřebuje a dychtivě přijímá  podněty z kulturního    světa, aby  se s nimi vyrovnal, aby je  vstřebal, přetvořil nebo odmítl. Ve věku, kdy se  v mladé duši otvírají  podmínky pro tvorbu osobnosti a  vyhraňuje charakter, intelekt, cit, světový názor. Pro formování nastupující generace bylo  tedy velmi důležité, s jakou kulturou se  v protektorátu Čech a Moravy  setká.

Víme, že cílem nacistické okupace našich zemí byla  totální germanizace země a lidí. V závěru  odnárodňovacího genocidního procesu  neměl zůstat ani jediný Čech. K  tomuto cíli měly samosebou  směřovat  i  všechny formativní procesy, podřízené centrální propagandě „Říše“.

Hlavní nápor  těchto procesů, které sledovaly nacistickou„převýchovu,“ se vedl přirozeně  proti mladé generaci. Vyjmenujme alespoň heslovitě, co se dělo: omezování školství všech stupňů, omezování a přímý dozor (nelítostná cenzura) v redukovaných  kulturních institucích, výuka dějepisu na školách  zrušena, zeměpis omezen na výuku o území Velkoněmecké říše. Německý jazyk jako hlavní vyučovací předmět. Vysoké školy zrušeny. Dvojjazyčné nápisy (s němčinou na prvním místě) na směrovkách, názvech, vyhláškách, plakátech, úředních spisech, ba i na školních vysvědčeních. Deprimující teror,  zastrašování, nepřestajné popravy vlastenců, Sokolů, legionářů, komunistů, universitních profesorů a docentů,  spisovatelů a umělců.  Genocida židů. Teror okupace posílil  přirozeně postoje a aktivity odporu a odboje národa. Obojí probíhalo v podmínkách bezmoci, krutého pronásledování a  hrdelních trestů. Vedle aktivního odboje  některých skupin ve spojení  se zahraničím,  např. při zpravodajské službě,  při pomoci výsadkářům  a při sabotážích,  existoval odboj pasivní,  utajený poslech zahraničního rozhlasu,  šíření protinacistické „šeptandy“, udržování rezistentního národního vědomí. Proti tomu  ovšem existovala i skupina sympatizantů s režimem, která   naopak projevovala okupantům loajalitu a  usilovala získat si v jejich očích nějaké zásluhy a z nich plynoucí výhody.  Kolaboranti. Byli mezi nimi i zrádci a udavači, právem po válce potrestaní.

V hledáčku  poválečných  posuzovatelů  protektorátních vin se octla  i problematika českého  filmu. Objevil se dokonce  názor, že  český filmový průmysl za protektorátu měl být  vůbec zrušen, protože nemohl  dělat nic jiného, než sloužit nacistickým vládcům a jejich propagandě. Je pravda, že si některé filmové hvězdy zadaly s nacistickými pohlaváry. V touze po  slávě  zahodily nejen svou ženskou hrdost, ale i národní čest. (O tom se dnes  kupodivu vydávají knihy a točí filmy.) To  ovšem tehdejší diváci  nevěděli,  a zahanbující avantýry obdivovaných  „celebrit“  nemohly nijak  ovlivnit působení českého filmu  na diváka vůbec a  na mládež  zvláště. Filmů bylo  natočeno v té době  údajně 114 a  beze sporu obohatily utvářející se vědomí mladé generace v suchopáru a bezvýchodnosti protektorátní atmosféry.

Připomenu jen některé z nich. 

Na prvém místě tu byla pietně zfilmovaná „Babička“ Boženy Němcové, vypravená podle ilustrací Adolfa Kašpara. Důvěrně známé postavy, jejich řeč a prostředí, v kterém žily, okouzlující kousek  krajiny rodné země a vroucí hudby, kterou svým věrným věčně  zní. Počátkem okupace nemohlo být  filmového poselství silnějšího a povzbudivějšího. Do kina ve městě  proudily zástupy starších dětí a mládeže z blízkého okolí, sjížděly se z venkova, vstupenky, vystáté v dlouhých frontách u pokladen,  se posílaly i  poštou blízkým známým  jako  vzácný  dar. Sledovat tehdy zfilmovaný odkaz  „Naší paní“  bylo jako  účastnit se posvátné meditace za zdar národa. V závěru babička připomíná, že českou zem mají děti milovat jak matku svou, nade všecko, a že pro ni mají pracovat. A že na ta její slova nemají zapomenout. Na to odpovídá Barunka, a to jsou poslední slova filmu: „Já na to nikdy nezapomenu, babičko.“ A mládež vstává a opouští kinosál, zardělá a hořící nadšením a dojetím, se slzami něhy a lásky a s odhodláním zachovat společnému  ideálu věrnost.

Většina dochovaných filmů z té doby  patří k veseloherním žánrům. Přinášely chvíle radosti do bezútěšné doby. Některé vyznačuje naivní lidový humor, ale nikdy vulgárnost a sprostota.  Mnohé z nich se promítají k potěše diváků dodnes.

Řada  filmových výtvorů  však plní vážnější úkoly. Za předlohy si bere díla klasiků české literatury, a tím zabezpečuje  jak kult mateřštiny, tak literárně dějinnou  kontinuitu,  účinnější než povinná školní četba. Obsahuje jinotajné humanistické  poselství o nezdolnosti prostého, obyčejného člověka, který má svou hrdost a čest.

Jako by divákům takové filmy říkaly: Nedejte se. Neztrácejte naději. Držte se a vydržte!

Mimořádnou působivost a účin  propůjčuje filmům  jak  kamera a výtvarné pojetí, tak  scénická hudba.  Jsou tu vesměs okouzlující obrazy rodné země a  provází je  národní hudba, mluví k nám   duše národa.

Uvedu jen několik titulů pro vzpomínku: Mlhy na Blatech, Jan Cimbura,  Muzikantská Liduška, Humoreska, Turbina, Za tichých nocí, Pohádka máje, Pantáta Bezoušek, Tulák Macoun, To byl český muzikant, Z českých mlýnů,  Řeka čaruje, Barbora Hlavsová, Městečko na dlani...

Lidé jsou různí, i mezi filmovými herci. I za protektorátu  byli různí. Ale zdaleka  nebyli  všichni kolaboranti. Za každé doby, za každého režimu lidé pracují a jsou činní v různých profesích, kde musí zachovávat určitá pravidla a nařízení, uplatňovaná z moci vládnoucích. Ten, kdo  dělá  ve vztahu k mocným jen to, co musí, není kolaborant, i když odvádí svou práci, své dílo poctivě. (Jinak by kolaboranty byli všichni pracující, i otroci a nevolníci,  řemeslníci a zaměstnanci všeho druhu,  kteří respektovali vůli panstva po celou dobu  lidské historie). Ten však, kdo projevuje okázale větší míru loajality, ochoty, úslužnosti a sympatie k vrchnosti, aby se jí zavděčil, aby  si polepšil, kdo dělá to, co nemusí, je kolaborant. My víme, že některé hvězdy  se znectily kolaborací. Jiné  však byly za odboj popraveny.

 Jako celistvý kulturní útvar  si český film za protektorátu  zachoval svou národní identitu. A je nespravedlivé, ukazovat dnes fotografie  shromáždění divadelních a  filmových pracovníků, které bylo svoláno k „přísaze věrnosti Říši“ na 24. červen 1939. Účastníci shromáždění  tam stojí a  zdraví „arijským pozdravem“. Je třeba vědět, že to nedělají  spontánně, ze své vůle, ale ze strachu,  protože pod  výhružným  okem gestapa to dělat musí, jinak jde o krk. Ten akt „arijského pozdravu“  není  tu aktem kolaborace, ale  pečetí dokonaného  znásilnění a  ponížení.  (Ostatně „arijský pozdrav“ byl  zaveden jako povinný na všech školách.)  Velká většina přítomných  na uvedeném shromáždění si nezaslouží,  aby byla s tímto gestem  pro  historii  a budoucnost  připomínána a zvěčněna.